obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392510 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Proti osudu 1. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Proti osudu
 autor Kessler publikováno: 17.11.2010, 15:05  
První část science fiction seriálu Proti osudu. Křižník Naverden a jeho posádka čelí konci války a začátku dalších konfliktů. Celé lidstvo navíc pronásleduje proroctví ze sto let vzdálené minulosti. Podaří se jim zachránit lidskou rasu před vyvražděním, když už jednou selhali?
 

Díl 1. – „Dotknout se hvězd…“ (duben 2315)

Přišli z 31. století…
Řekli, že v jejich době bylo lidstvo vyvražděno…
Znali jen jméno nepřítele…
Pověsili nám nad hlavu Damoklův meč v podobě jejich příchodu…
Ovládl nás strach a na sto dlouhých let války…
A povinnost zachránit vlastní budoucnost…
Až Leertové přijdou, budeme připraveni!

1.
Hvězdný maršál Glenn Curtis se rozhlédl po můstku. Každý vykonával své povinnosti strojově, s klidem. Z reproduktorů se ozývaly hlasy velitelů jednotlivých letek:
„Jsou všude kolem nás…“
„… mám ho za ocasem…“
„Dostal jsem ho, parchanta!“
Bitva u planety Skalar se nevyvíjela dobře. Skalar nebyla důležitá planeta, neměla žádnou strategickou hodnotu. Byl to jen kus skály vznášející se ve vesmíru na okraji bojové fronty. Zemědělská kolonie na jejím povrchu sice produkovala velké množství potravin. Ale velení – včetně maršála Curtise – rozhodlo, že nenechají bakirijskou válečnou mašinerii zaklesnout se hlouběji do pozemského prostoru. Považovali to za poslední bitvu. Konečnou bitvu. V současnosti se Země potýkala jedině s Bakiri, nechutně xenofóbní rasou. Poté, co Bakiri vyvraždili kolonii Sar před 44 lety, byly Země a Eris IV (domovský svět Bakiri) ve válečném stavu. Šarvátky nebyly nijak časté a většinou ani ne příliš velké. Až na několik.
„Pane, ztratili jsme Peking,“ ohlásil velitel Zehrer a odstranil znak Pekingu z počítačem generované mapy bojiště. Ztráta lodi třídy Vítězství Curtise nijak nepotěšila.
Přikývl. „Jak jsme na tom?“
„Síly vyrovnané, pane,“ odvětil Zehrer. „Ztráty také.“
Curtis sevřel pevně rty. Do bitvy investoval Letecký sbor nevyšší možný počet válečných lodí.
„Přivolejte záložní eskadru generála Simmse,“ přikázal, do hlasu se mu vloudil vztek. Nechtěl nasazovat záložní eskadry, ale netušil, že budou síly natolik vyrovnané.
„Rozkaz, pane!...“ Zehrer stiskl několik kláves na konzoli před sebou a pak se lehce dotkl komlinku. „Eskadra gama, rozkaz připojit se k útoku.“
Curtis s klidem poslouchal, jak Zehrer tlumočil jeho rozhodnutí. Pak pokračoval: „Rakety A7-D11 přejděte na salvy!“
„Ano, pane!“
„Pane?“ oslovila ho poručík Masonová, komunikační důstojnice. Curtis se na ní otočil. „Mám volání z lodi, která si říká… Naverden.“
„Naverden?“ podivil se Curtis. „Neznám loď toho jména. Jaká je to třída?“
„Hlásí, že je prototyp. Dostala za úkol zúčastnit se bitvy.“
„Zkontrolovala jste její ID?“
„Ano, pane.“
„Kdo jí velí?“
„Plukovník Valeris Altar, pane,“ odvětila po chvilce Masonová. „Chce s vámi mluvit.“
„Pusťte mi ho,“ nařídil Curtis. Reproduktor zapraštěl a ozval se sebevědomý a Curtisovi známý hlas:
„Tady plukovník Altar maršálu Curtisovi. Hlásím se podle rozkazu.“
„Žádný jsem nedostal, ale rád vás slyším, plukovníku. Povýšili vás?“
„Už dávno,“ zamumlal Altar. „Odvolejte eskadru gama, jenom by mi překážela až budeme vystupovat.“ Curtis jen kývl na Zehrera, ten zařídil zbytek. Curtis se podíval na mapu bojiště. Na jeho straně bylo asi šedesát plavidel. Bakiri jich měli o něco méně, ale jejich byla silnější. Což souviselo také s tím, že když Bakiri cestovali vesmírem poprvé, mohli narazit na nejstarší lidské sondy. Pak si v duchu spočítal stíhačky. Měl k dispozici dvě těžké letounové lodě (třída Bazilišek) a pět lehkých (třída Hvězda). Z nich se venku pohybovalo skoro čtyři sta letounů. Nevedli si špatně, vůbec ne. Ale taky ne dobře.
„Pane, zaznamenávám vytvoření průchodu,“ ohlásil jiný důstojník. Symbol průchodu se okamžitě objevil na mapě bojiště, objevil se v boku bakirijské flotile. „Četné kontakty, pane. Zachytávám signály z…“
Ale to už viděl Curtis sám a žasnul. Netušil, že má Letecký sbor něco takového v rukávu. Přes tři kilometry dlouhý křižník se vynořil ze Skokové dimenze. A tři sekundy poté, co se objevil, zachytily senzory Curtisovy lodě ty „četné kontakty“, o nichž někdo před chvílí hovořil. Klasická skladba. Firensy i Rossumy se rozletěly od mateřské lodě v trojdeltovité formaci a vpadly Bakiri do boku. Bylo jich 40.
„Ukažte mi ten zázrak na obrazovce,“ přikázal Curtis. Na obrazovce se po seřízení senzorů a kamer objevil obraz hranaté a nepříliš esteticky hodnotné lodi. Pohled, který se na to monstrum Curtisovi naskytl, byl úžasný. Energetické paprsky z bakirijských lodí se zařezávaly do zářícího ochranného štítu, automatická obrana sestřelovala nepřátelské rakety a sama loď vysílala raketa v tak mohutných salvách, že se nepatrně pohybovala směrem od bitvy. Manévrovací trysky to však statečně vyrovnávaly. Stíhačky kroužily kolem Naverdenu v bezpečné vzdálenosti a chránily ho, některé bojovaly o kilometry vpředu. A Naverden se pomalu, potichu sunul kupředu, přímo doprostřed bitevního pole. Jeho okolí obklopily výbuchy flakových děl.
Po čtyřiceti minutách bitva skončila porážkou Bakiri. Ke svému údivu maršál Curtis zjistil, že i Bakiri považovali toto střetnutí za natolik významné, že jejich flotile velel dokonce nejvyšší představitel jejich vlády, císař Rzik. Došlo tím k něčemu, co nikdo nečekal. Na palubě lodě maršála Curtise, Jacksona Clarka, se uskutečnilo jednání o konci války a Curtis se stal hrdinou. Mužem, který vyhrál válku proti Bakiri. Mírové podmínky byly mírné, vytvořeny se zvláštním citem pro to, aby se Bakiri cítili co nejméně poníženi. Vítězství u Skalaru přinutilo Bakiri, aby uznali pozemský nárok na tucet kolonií, z nichž polovina byla na planetách pozemského typu.
Tehdy se stal maršál Curtis hrdinou.

2.
Plukovník Valeris Altar se jednání s poraženou stranou zúčastnil jen ze zvědavosti. Za svůj dosavadní život viděl tolik jednání, která selhala, že byl zvědavý na jedno, které dosáhne úspěchu. Přišel na palubu Jacksona Clarka v doprovodu tříjčlenné bezpečnostní hlídky, na níž trval jak major Aldis, tak i podplukovník Vanleer. Nevyslechl ale nic zajímavého. Jeho strana vyhrála. Nebylo co řešit. Spíš ho zajímaly ztráty. Znal vyhodnocení z paluby Naverdenu, kde nedošlo k žádným velkým potížím. Protržení trupu na několika místech sice způsobilo drobné problémy, ale nic, co by nespravila chvíle mimo palebnou trajektorii.
Altar byl muž přes padesát, nevysoký, s tmavými prošedivělými vlasy a hnědýma očima. Postavou připomínal od mládí profesionálního zápasníka. Od té doby sice přibral, ale stále se udržoval v jakž takž dobré kondici pravidelným cvičením. Na obličeji měl několik jizev od popálenin, které utrpěl, když bojoval v začátcích války s Bakiri.
Poté, co ho člun Bellis dopravil z Jacksona Clarka zpět na palubu Naverdenu, cítil kolem sebe zase ten neobyčejný pocit novoty. Teprve před několika hodinami opustil Naverden doky u Nebeské brány 1, základny, kde poslední 2 roky vznikal. Znovu si pročetl hlášení. Škody nepatrné. Během boje ztratil 7 stíhačů Firens a 2 piloty, ostatní zachránili. Potěšující zprávy. Víc lidí zahynulo při konstrukci Naverdenu.
Jako každý velitel považoval i Altar svou loď za něco výjimečného. Ovšem jako málokterý k tomu měl i důvod. Křižník Naverden byl prototypem kombinovaných sil. Nesl na palubě velké množství zbraní, zároveň ale také množství stíhačů a zásob do nich. První svého druhu s nedostižnými skokovými motory. Ale to nejcennější na palubě byl hvězdný reaktor, který byl vymontován z lodi Příchozích, ze Xetu, a úspěšně zamontován do nové konstrukce. Půl roku probíhaly testy. Všechny úspěšně.
Naverden byl eso v rukávu Země. Nejmocnější zbraň v arzenálu. A navíc naprosto samostatná. Většina bojových lodí Leteckého sboru se musela pohybovat v doprovodných konvojích, protože každá jednotlivá loď měla své nedostatky. Tyto nedostatky však byly – jak alespoň Altarovi tvrdili – odstraněny u kombinovaného křižníku Naverden.
„Dobrý den, pane!“ ozval se vedle Altar známý hlas.
„Dobrý den,“ odvětil Altar. Hlas patřil šéfpilotce Sandře Parksové, která v hodnosti kapitána velela perutím Naverdenu. Zřejmě mířila také k výtahu. Nastoupili a usadili se do křesel.
Označení výtah bylo zavádějící, protože se nepohybovali jen nahoru a dolů, ale také do stran. Byl to spíš jakýsi člun uvnitř magnetického tunelu, který dopravoval posádku po lodi.
Vystoupili na můstek. Plukovník Altar pustil Adrianu před sebe a když vešel sám, oznámil výsadkář u dveří po jeho pravici: „Velitel na můstku!“ Altar vstoupil a rozhlédl se kolem sebe. Ještě si nemohl zvyknout na tvar můstku Naverdenu. Měl přízemí a jakýsi ochoz, na který návrháři umístili konzole s funkcemi, které se nevešly dolů. Když vstoupil, viděl zamčenou skříň se zbraněmi a naproti ní bezpečnostní sedadla pro personál. Došel až doprostřed můstku k taktickému stanovišti. Na můstku bylo asi dvacet lidí. Důstojník Ludlum Vanleer, Altarův zástupce, čekal na rozkazy.
„Máme rozkaz provést průzkumnou misi sektoru Mira. Vydáme se tam. Připravte vše ke Skoku.“
„Ano, pane.“
„Budu u sebe,“ dokončil suše Altar a zamířil do své pracovny, která vykrajovala v můstku prostor téměř čtvercového tvaru. Když vcházel do dveří, musel projít kolem dalších dvou příslušníků ostrahy. Vešel do pracovny, uvelebil se do křesla za stůl a pohodlně se začetl do knihy, kterou měl rozečtenou. Věděl, že se na Vanleera může spolehnout. Kdyby nemohl, nestal by se Vanleer prvním důstojníkem vlajkové lodi Leteckého sboru.

Ludlum Vanleer počkal, dokud plukovník nezmizel tiše ve své pracovně, a začal nahlas vydávat rozkazy: „Letíme do sektoru Mira. NS motory na pohotovost! Vypočítejte dráhu. Za jak dlouho se dostaneme do Miry?...“
Od navigátorova místa se ozval hlas: „Za dvacet tři hodiny, pane. Tři skoky.“
„Rozumím. Pošlete to plukovníkovi na obrazovku.“
„Ano, pane.“
„Škody?“
„Téměř odstraněny, pane.“
„Skvěle!“ pochválil je Vanleer. „Motory?“
„Připraveny.“
„Proveďte skok!“

Z reproduktoru se ozvalo: „Skok za 10 sekund. Devět… osm…“
Ale Jonara Streigová dál neposlouchala. Měla na stole pacienta s ošklivými popáleninami. Když se mu podívala na ruce, uviděla maso a kůži seškvařené s uniformou. Podle hlášení mu začaly hořet počítače Rossumu. Pokoušel se ho navést naposledy na cíl, když mu uniforma vzplála. Dokud mu doktorka nepodala léky proti bolesti, řval takovým způsobem, že měla pocit, že ohluchne. Nenáviděla to, čím procházeli její pacienti, a v podstatě z toho vinila jedině plukovníka Altara.
Tiše ho proklínala a spravovala to, co on a jemu podobní způsobili. A neustále si připomínala, že pro vstup do některé anti-militantní organizace bylo pozdě. Neměla se nejprve přihlašovat na lékařskou fakultu Vojenské akademie…
No nic, ošetříme pacienta a skočíme vstříc dalšímu dobrodružství.

3.
V sektoru Miri se pustili do rozsáhlého mapování oblasti. Několik člunů Bellis se pohybovalo v přesně dané vzdálenosti od Naverdenu. Pohybovaly se s klidem. Nebylo kam spěchat, celý vesmír kolem nich plynul v poklidném a neměnném tempu. Kdykoli se Altar podíval na tu nezměrnou čerň, vyplňující „horizont“, cítil se neuvěřitelně malý. Tam někde jsou, říkal si. Možná nás už sledují, kalkulují a přemýšlejí… Možná se už připravují.
Kde jste, Leertové? Odkud jste? Proč nám visíte poslední téměř dvě století nad hlavami jako Damoklův meč, který ne a ne sklapnout a ukončit to čekání. Ozvalo se pípnutí dveří a Altar povolil návštěvníkovi vstup do své kajuty.
„Pane,“ ozval se po jeho boku major Aldis. Altar se k němu otočil a převzal od něj PADD. Zběžně si ho prohlédl, ale pak si to rozmyslel a zeptal se:
„Co to je, majore?“
„Hlášení o dokončení oprav, pane. Vše pracuje v rámci stanovených parametrů.“
„Hvězdný reaktor?“
„Bez poškození, pane.“
„Výborně, majore.“ Altar se odmlčel. „Vy věříte na Leerty, majore?“
„Pane?“
„Věříte na to proroctví Příchozích? Že Leertové přijdou a vyhubí lidstvo. Každý člověk to zná!“ Altar si ho změřil. Skutečně to každý člověk znal. Za posledních sto let patřili Leertové k nejlepším přátelům vesmírného vojenského rozpočtu. Bez nich by Letecký sbor nedostával ani polovinu peněz, které dostával.
Aldis se musel zamyslet. „Nedá se říct, že bych na ně věřil, pane. Spíš si myslím, že je lepší být připraven, než později litovat.“
„Souhlasím, majore. Naprosto s vámi souhlasím.“
Altar přemýšlel, o čem dalším by chtěl se svým velitelem VBS hovořit. Našlo by se toho dost. Aldis nesnášel papírování a většinou na ně zvysoka kašlal, takže se musel Altar spokojit s hlasovým záznamem počátku cvičení, konce a jednoslovným shrnutím. Víc od Aldise ani nečekal. Znal ho z doby, kdy krátce působil na Vojenské akademii jako instruktor a věděl, že se vyznačoval neobvyklou inteligencí (nazývanou obvykle jako „selský rozum“). A tak se mohl i přes zjevnou nechuť k autoritám a papírování chlubit slušným hodnostním postupem.
Za Altarem se ozval reproduktor. „Plukovník Altar na můstek! Plukovník Altar na můstek!“ Altar se dotkl komlinku a stručně se ozval:
„Jdu!“
A vyrazil. Aldis ho následoval. Téměř proběhli několika chodbami, které je zavedly k výtahu. Výtahu nařídili cíl cesty a čekali, než je tam dovezl. Existovalo jen málo míst, na které vedl výtah přímo. Můstek, strojovna, záložní můstek a ošetřovna. Když dorazili na můstek, dvojice výsadkářů u hlavního vstupu na můstek secvakla podpatky a jeden z nich nahlásil: „Plukovník na můstku!“
„Hlášení!“ požádal klidným hlasem Altar. Velitel Vanleer se k němu otočil a pustil ho k taktickému panelu. Ukázal na malý objekt, který panel ukazoval asi tisíc metrů od jednoho z člunů udávajících perimetr.
„Objekt dlouhý přes pět metrů, široký asi tři.Vypadá to na únikový modul. Vysílá nějaký signál, ale naše počítače si s ním ještě neporadily. Jestli je to teda jazyk.“
Altar přikývl. V plnění rutinních a přesně popsaných úkolů byl Vanleer skvělý a až neuvěřitelně efektivní.
„Rozumím. Kdo je na hlídce?“
„Hlídku má kapitánka Parksová,“ odvětil Vanleer.
Altar jen přikývl a dotkl se komlinku. „Kapitánko?“
„Ano, pane?“ ozvala se ve vysílačce.
„Kapitánko, chci, abyste se na ten objekt podívala zblízka.“
„Rozumím. Mám ho přitáhnout?“ nabídla se a plukovník se zapřemýšlel. Přitáhnout ho na palubu se mu chtělo i nechtělo. Nechtěl riskovat první opravdový let Naverdenu… co kdyby to byl pozůstatek nějaké války. To už se také párkrát stalo. Ale na druhou stranu ani se nepokusit ten modul zachránit… třeba na něm může být ještě někdo naživu.
„Potvrzuju, Parksová. Přitáhněte ho na palubu. Ale opatrně.“
„Ano, pane!“ zachrčelo spojení, když Sandra Parksová v půlce věty přerušovala spojení.
„Budu u sebe,“ řekl Altar a zaplul do pracovny. Ani si nevšiml dvojice VBS, kteří secvakli podpatky.

„Co je to, doktore?“ zeptal se plukovník svého šéfa xenoarcheologického výzkumu, Ronalda Johnse. Vedle něj postával i šéfinženýr Campion Simon, o něco mladší a svalnatější.
„Naše analýzy prokázaly jasně, že je to staré teprve několik let, ale příliš málo,“ odfrkl si nespokojeně Johns. Na misi Naverdenu se přihlásil proto, že toužil získat vědecké ostruhy a Naverden byla v současnosti jediná loď první linie a průzkumu, která stála o xenoarcheology. No, nečekal zázraky a jen málokomu se splní…
„Campione?“
„Rozhodně je to záchranný modul. A zároveň stázový box, takže i když je tam ten dotyčný třeba několik let, nejspíš bude naživu. Všechny systémy se zdají být funkční.“
„Je to bezpečné?“
Simon se zamyslel, nakonec však přikývl. „Ano, je. Zbavili jsme to radiace. Můžeme to otevřít. Ale doporučoval bych to přepravit na ošetřovnu.“ Šéfinženýr zachytil Johnsův tázavý pohled, proto okamžitě pokračoval: „I když stázové pole pracuje, ten dotyčný může potřebovat pořádnou lékařskou péči. Navíc je ošetřovnu možné úplně odříznout od zbytku lodi.“
Altar přikývl. Už chtěl upozornit Simona na to, že svou loď zná, ale rozmyslel si to. Jeho šéfinženýr patřil k těm géniům, kteří rádi vysvětlují. Lepší bude ho nedráždit.
Dostat ten objekt z hangárové paluby na ošetřovnu se ukázalo vcelku jednoduché, ale jen díky tomu, že hangár i ošetřovna byly spojeny výtahovou šachtou. Výtah byl samozřejmě příliš malý pro modul, a tak Simon nechal do šachty zabudovat jednoduchý staromódní kladkostroj s elektromotorem. Jakmile byl modul na místě, dokonale odříznut od zbytku lodi, dvoučlenný tým v ochranných skafandrech ho otevřel.
Kryt modulu odpadl a dopadl s rachotem na podlahu. Obě postavy ve skafandrech jen tak tak uskočili. „Doprčic!“ zaklela doktorka Streigová polekaně. I plukovník Altar potichu zaklel. Těžký protiradiační plášť modulu mu málem rozdrtil šéflékařku.
Tělo v modulu bylo přikryté ještě nějakým plastem, kopírujícím jeho obrysy. Plast byl průsvitný, pod ním se nalézala postava celkem humanoidního tvaru, jak mohl Altar na takovou vzdálenost usoudit. Možná s nějakými anomáliemi, ale zkušenost a některé z informací, které získali od Příchozích, je naučili, že humanoidní tvary jsou v Galaxii celkem rozšířené. Čert věděl proč.
Doktorka Streigová se otočila k bezpečnostnímu sklu. „Můžeme začít?“
Plukovník poklepal na komlink a odvětil: „Jistě.“
Začalo oživování. Proces byl natolik zdlouhavý a nudný, že se Altar prostě nedokázal přinutit, aby mu přihlížel celému. Pouze požádal, aby ho zavolali, až cizinec nabude vědomí. Což se stalo přesně za čtyři hodiny. Doktorka Streigová dokázala s jistotou vyloučit, že by byl cizinec nakažen nějakou chorobou nebo že by znamenal jiné biologické ohrožení pro posádku.
Jakmile se cizinec probudil, drmolil cosi ve své rodné hatmatilce, které ani vyspělý překladatelský počítač (který získali lidé koupí od Makadů a ti bůhví od koho dalšího) nedokázal porozumět. Zatím.
„Kolik času budete potřebovat, než bude možné nějak rozumně komunikovat?“
„Je to humanoid a jeho zvukové vybavení je dost podobné našemu vlastním. Nemělo by to trvat příliš dlouho.“
„Jak dlouho?“
„Den.“
Plukovník přikývl a otočil se na Aldise, který postával tiše kolem. Tři jeho muži hlídali na ošetřovně a Aldis sám jako šéf bezpečnosti převzal velení nad zkoumáním modulu. „Co jsme zjistili z paměťových čipů modulu, majore?“
Aldis přistoupil blíž. „Campion byl schopen prozkoumat paměť modulu, ale vzhledem k tomu, že jejich jazyku ani za mák nerozumíme… V paměti ale byly uloženy souřadnice. Pokud má Campion pravdu, tak se jsme schopni určit začátek letu lodě, z níž modul pocházel.“
„Není tam takových začátků mnoho?“ podivil se Altar.
„Zdaleka ne, pane. U našich by tomu tak bylo, ale paměť záchranného modulu je dost omezená. Nejspíš jsou tam jsou uloženy jen údaje z jejich poslední cesty.“
„Známe tedy místo odletu?“
„Sektor Samarkand, pane. Ale to je všechno, co víme.“
Altar přikývl: „Tak se tam vydáme, ne?“ a poklepal na komlink. „Pane Vanleere?“
„Ano, pane?“
„Změňte kurs do systému Samarkand.“
„Jak si přejete, pane.“
„PDL?“ zeptal se plukovník na „předpokládanou dobu letu“.
„Čtyřicet osm hodin. Vyjde to na sedm skoků,“ odpověděl Vanleer. Altar poděkoval a komlink vypnul. Otočil se na doktorku Streigovou a pravil:
„Přeložte ten jazyk. Až budeme schopní s ním komunikovat, zavolejte mi.“ S těmi slovy odešel Altar do své kajuty, kde si svlékl uniformu a vlezl pod sprchu. S potěšením ze sebe smyl všechny pochybnosti a tíhu velení, převlékl se a padl do postele. Měl dva dny než se začne něco dít. Dva dny může velet Vanleer. Dva dny klidu.

-- pokračování příště --


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.11.2010, 15:04:29 Odpovědět 
   Zdravím!

Uf, dočteno a to hned několikrát (těžký život redaktora)! ;-))) Všiml jsem si, že sis vzal námět hned z několika sci-fi příběhů a vzájemně je zkombinoval. Text se čte dobře, nevyhne se mnoha sci-fi klišátkům, ale to zřejmě patří k věci. Dohromady v dílku není nic, co bychom neviděli také jinde, ale protože jde o první část, dal jsem jedničku pro povzbuzení a počkám si na pokračování. Je vidět, že sis dal s textem práci, avšak i přesto jsem natrefil na několik kazů:

-- „Rozkaz, pane!...“ -- „Rozkaz, pane!“ (tři tečky jsou tam jaksi za vykřičníkem navíc) -- "Rozkaz, pane...!"

-- Reproduktor zapraštěl a ozval se sebevědomý a Curtisovi známý hlas:
„Tady plukovník Altar maršálu Curtisovi. Hlásím se podle rozkazu.“ -- Reproduktor zapraštěl a ozval se sebevědomý a Curtisovi známý hlas: „Tady plukovník Altar maršálu Curtisovi. Hlásím se podle rozkazu.“ (následuje-li popisnou část přímá řeč za dvojtečkou, neměla by být na novém řádku)

-- Bylo jich 40. -- Bylo jich čtyřicet. (pokud nejde o typové označení, datum, nebo přesný čas, je lepší číslovku opsat slovy)

-- Přišel na palubu Jacksona Clarka v doprovodu tříjčlenné bezpečnostní hlídky -- tříčlenné hlídky (prkotina, přehlédnutý překlep, pročpak jej nechytila kontrola pravopisu?)

-- Proč nám visíte poslední téměř dvě století nad hlavami jako Damoklův meč -- Proč nám visíte téměř dvě poslední století nad hlavami jako Damoklův meč (slovosled)

-- Jestli je to teda jazyk. -- Tedy, jestli jde skutečně o jazyk. (stylistika)

-- Čert věděl proč. -- zajímavá poznámka, proč byli humanoidé ve Tvém příběhu po galaxii tak rozšíření! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Krásná žena
Akras
Nesmrtelný 6
Rebejah
Zlojsem šílolzý
Lord Mordvig
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr