|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Těžký kříž ::
|
| |
|
|
Kde to jsem? pomyslí si Mařka. Otevře oči a hned je zase zavře, protože jí sluneční paprsky bolestivě píchnou do zorniček. Vztyčí se do sedu a zaúpí, hlava jí třeští. Rozhlédne se a mezi vysokými stébly trávy uvidí okraj silnice. Zase si nepamatuje, jak se sem dostala. Nepodiví se, stává se jí to často. Vždycky se probudí blízko toho místa, jako by ji sem cosi vábilo.
Přinutí svoje vysoké tělo, jehož kosti obaluje jenom kůže, oblečené do špinavých kalhot a propoceného trika, aby se postavilo. Hekne, chytne se jednou rukou za hlavu, druhou za břicho a vydá se nejistým krokem k silnici, aby po ní došla od lesa do městečka.
Přeskočí příkop a zlomí se v pase, střeva se jí zakroutí. Stáhne kalhoty, dřepne si a začne vykovávat velkou potřebu. Naslouchá cvrkotu hmyzu a pleskání svých výkalů o asfalt. V zatáčce za jejími zády zavrčí motor. Trhne sebou a vyskočí na nohy. Hopsá a snaží se zakrýt svůj obnažený zadek látkou, která mezitím zachytila to, co nestihlo dopadnout na zem. Auto projede a Mařka zahučí do škarpy.
Řidič Avie strhne volant a zaflekuje. Prudce oddychuje a nepřítomně zírá přes přední sklo. Když postřehne ve zpětném zrcátku, že se Mařka škrábe z příkopu, vykoukne z okénku u spolujezdce a zařve na ni:
„Krávo vožralá, dávej pozor, nenechám se kvůli tobě zavřít!“ a vrátí se za volant a sešlápne plyn.
Mařka máchne rukou za náklaďákem.
„Aby ses nepotento,“ zachrčí a vydá se pro snídani.
Hned na kraji městečka narazí na kontejner. Otevře ho, vnoří do něj horní polovinu svého těla a zaraduje se. Vytáhne z kapsy síťovku a naskládá do ní pár lahví od piva. A takhle postupuje od popelnice k popelnici, dokud nedorazí k dvoupatrovému domku, nad jehož vchodem visí vývěsní štít „Lahůdky“.
Vstoupí do chodby, která vede na dvorek za domem, ale po dvou krocích zahne doleva a zůstane stát na prahu krámku. Svůj pohled přilepí na záda vysokému muži.
Chlap se dívá za pult, na dveře do skladu, kam si odskočila baculatá paní vedoucí, neboť jí na krámě došlo červené víno. A nakvašeně naslouchá slovům, která ze sebe vyráží jeho malá ženuška stojící mu po boku. Tyhle hovory vedou donekonečna.
„A Karle, jak to mám asi poznat, když mi to nikdy neříkáš?“
„Ale vždyť ti to říkám,“ procedí skrze zuby.
„Ne, neříkáš,“ šeptne nasupeně zpátky jeho žena, „kdybys mi to říkal, tak bych se tě na to nemusela ptát...“
„Ale já tě miluju, všechno, co dělám, dělám pro tebe, právě proto, že tě miluju. To snad víš, není potřeba to pořád opakovat!“ a otočí se na ni a vytáhne vysoko obočí.
Žena se nadechne, ale nepromluví, dolehne k ní zápach, který se šíří z Mařčiných kalhot. Otočí se a se slovy:
„Zaplať, čekám na tebe v autě!“ vyběhne z domku.
V tu chvíli se v krámku objeví paní vedoucí, vítězoslavně se usměje a postaví lahvinku na pult vedle chlebíčků naskládaných v krabici. Namarkuje a zašveholí:
„Oslavička?“
„Hmmm, jedeme popřát tchánovi k šedesátinám,“ zabručí muž, čímž uspokojí její zvědavost a podá jí peníze.
Chce vyjít do chodby, ale zastaví se, protože Mařka na něj promluví vypitým hlasem a zabodne do jeho očí pohled těch svých, vodnatých a podlitých krví.
„Opakujte jí, že ji máte rád, často, nikdy nevíte, co se stane v příští chvíli...“
„Hleďte si svýho,“ odsekne muž a vyrazí ze dveří lahůdek, z dosahu Mařčina pohledu i rad.
„Tak, kolik toho dneska máš?“ roztáhne paní vedoucí rty na svém boubelatém obličeji do širokého úsměvu a Mařka naskládá láhve do prázdné basy vedle dveří.
„Akorát na snídani, paní vedoucí,“ poví poctivě.
„Tak si ji vem“ a Mařka vytáhne z vedlejší basy jednu plnou láhev, hned ji zbaví kovové čepičky za pomoci otvíráku, který má v osobním vlastnictví a vysaje ji na jeden zátah.
„Nechceš rohlíky a salám,“ sjede smutným pohledem paní vedoucí Mařčinu vychrtlou postavu.
„Ne, střeva by to nesnesly, už si vodvykly,“ ztlumí říhnutí a jako poděkování za nabídku odhalí dvě řady zažloutlého chrupu.
Najednou paní vedoucí nasaje nosem a zaregistruje hnědý flek na Mařčiných kalhotách.
„A nechceš se opláchnout? Na dvorku, mám tam sud s dešťovou vodou.“
„Děkuju, paní vedoucí, děkuju,“ Mařka se dvakrát pokloní, když už opláchnutá přijme starý ručník a kalhoty, pro které paní vedoucí skočila do bytu nad krámkem, kde bydlí.
„Nechceš ještě nějaký obnošený šatstvo, třeba?“ ptá se a je jí Mařky líto.
„Šaty ne, ale, víte, kdybych zametla, urovnala támhletu hromadu...“ a ukáže prstem na podlahu a na nepořádek v rohu dvorku, „... nebo jinak vypomohla, jestli byste mi, tento, vodečku?“
„Ale Mařko!“ svraští paní vedoucí obočí a dá ruce v bok.
„Když bez vodečky to moc bolí, víte, paní vedoucí,“ sklopí oči, plakala by, ale slzy jí za střízliva netečou.
A tak paní vedoucí svěsí paže a přikývne.
„Tak dobře, ukliď tady a pak si přijď,“ otočí se, protože krámek se za chvíli začne plnit zedníky z nedaleké stavby, kteří si přijdou pro rohlíky, salám a pivo, a na odchodu si povzdychne.
Smráká se, hmyz utichl, teplo stoupá z asfaltu a Mařka si to šněruje silnicí pryč z městečka. Láhev vodky má do půlky vypitou. Zastaví se, pohledem obkrouží zatáčku, duše jí zabolí a tak rychle zakloní hlavu, rty obejme skleněné hrdlo a pije. Vyndá ji, až když je láhev prázdná, vydechne a hřbetem ruky si otře pusu. Svět se rozmlží, trochu se nakloní na stranu a bolest otupí.
Zamžourá na vysokou postavu, která se z ničeho před ní zjeví, usměje se a vydechne:
„Toníčku, už jsem se bála, že dneska nepřijdeš.“
„Ale vždyť já tu na tebe čekám, Maruško, jako každý den“ a Mařka zavře oči a ztratí se v mužově náručí.
Po tvářích se jí rozeběhnou slzy, popotáhne a vzhlédne vzhůru:
„Tolik mě to bolí, Toníčku, nemyslela jsem to tehdy tak...“
Nikdy si neodpustila, že před patnácti lety vykřikla: „A klidně se na tý blbý motorce zab, když je ti milejší než já!“
Antonín se skloní, políbí ji na čelo a měkce řekne:
„Já vím, Maruško, řeklas to ve vzteku... Nebyla to tvoje vina... Já na ni neměl rozčilenej sedat“ a palci jí něžně setře slzy a usměje se.
„Ode dneška už zase budeme spolu...“
Najednou si Mařka pažemi zakryje oči, protože se jí do nich zapíchne světlo. Letí vzduchem a dopadne na vyhřátý asfalt. Necítí žádnou bolest, dívá se na svou paži, bezvládnou a v nepřirozeném úhlu pohozenou vedle svého těla, usměje se. Zatřepe řasami, nemůže udržet víčka, jsou strašně těžká, a navěky zavře oči.
„Panebože, Karle, skočila mi pod auto! Já u našich pila to víno!“ vylétají slova ze staženého okénka auta.
Dveře bouchnou.
„Sedni si na sedačku spolujezdce, slyšíš, přesedni si! Řeknu, že jsem řídil já...“
„Ale Karle, tys přeci taky pil...“
„Dělej, co říkám, musíme ji odvézt do nemocnice.“
A podrážky bot rychle klapou o asfalt silnice...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
