|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39511 příspěvků, 5744 autorů a 390413 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Opuštěné hřiště (2. polovina) ::
| V prvním díle jsem pozapomněla napsat, že se jedná teprve o půlku příběhu, takže tady je zbytek. První díl zde: http://www.saspi.cz/dila/29234-opustene-hriste |
| |
|
|
Zarputile pohodil hlavou a poněkud zbrkle opustil své místo, aby si pozorněji prohlédl prostor kolem sebe. Nemohl si nevšimnout, že tichá strojenost dívek a chlapců, je trochu moc děsivá. Postavy na okamžik ustaly ve vrzavém točení na kolotoči, skřípavém houpání na houpačce či podivně praskavém lezení po průlezkách a se zájmem se táhly jako stíny směrem k teď už dost vystrašenému mladíkovi.
Ani nevěděl jak, ale ocitl se v téměř nepropustném kruhu. Matně vnímal pohledy ostatních a zuřivě přemýšlel, jak odtud vyklouznout. Jako v transu se mu před očima míhaly jednotlivé obličeje, kterým k dokonalosti chyběla jiskra v očích... A především nějaká sotva znatelná drobnost. Drobná oplácaná blondýnka se marně snažila ofinou zamaskovat cosi nechutného přímo na čele, vedle stojícímu zrzounovi zase hyzdila bundu nevelká díra.
Dav lidí se začal pohupovat ze strany na stranu a přitom trochu temně hučel. Bez přestávky. Michelangelo měl pocit, jako by se mu měla v příštím okamžiku hlava minimálně rozskočit. Křečovitě si zacpal uši a ještě křečovitěji zavřel oči, chtělo se mu křičet, kopat kolem sebe... Cokoliv! Jen aby se dostal ven z tohoto monstrózního divadla.
Vyčerpáním padl na kolena do prachu, nedbaje toho, že bude špinavý. Fia si všimla jeho zoufalství.
„To by stačilo,“ houkla na své ‚přátele‘. Jako mávnutím proutku se kruh začal stahovat a za chvíli již všichni pokračovali ve své činnosti. Rusovlasá zachránkyně se k chlapci, stále ještě křečovitě schoulenému na špinavé zemi, starostlivě sehnula.
Michelangelo ale ignoroval její ruku ignoroval, raději si hrál na soběstačného a urychleně se hrabal zpět nahoru. Připadal si teď poníženě, ten tam byl suverén, který prve přišel. Trochu paranoidně se rozhlédl kolem sebe, zda se zase něco nechystá, aby ulehčeně shledal, že nebezpečí je zažehnáno.
Rozhodl se, že je čas si hřiště pořádně prohlédnout. Pro jistotu se vyhýbal pohledům do kalných očí děvčat i do ohnivých zornic chlapců. Opatrně prošel kolem kolotoče, v uctivé vzdálenosti, a pokračoval směrem k cestičce lemované hustými křovisky, jež vedla k houpačce.
Něco však uprostřed cesty upoutalo jeho pozornost. Fia dobře tušila co. V očích se jí mihl děs. S prudkým křupnutím se zvedla z lavičky, kde doposud klidně seděla a sledovala situaci, a nemotorně vyrazila směrem k mladíkovi. Nebyla schopná si vysvětlit, proč jí na tom tak záleží.
„Ne---,“ vykřikla, když doběhla. Ale už se stalo. Michelangelo překvapeně pohlédl na dívku. V pravé ruce dosud svíral to, pro co se před chvíli sehnul. Nechápavě potřásl hlavu, až mu přední prameny černých vlasů zastínily výhled. Neurvale je zastrčil zpět za ucho.
Fia se zoufale podívala směrem k jeho ruce. Nechápal to, pořád to nechápal!
„Co jsi to udělal...?“ vypravila ze sebe namáhavě, hlas se jí zlomil. Nemohl to tušit, přesto se na něj zlobila.
„Co bych měl?“ pořád netušil, co je špatně. Co je špatného na staré pohozené panence z křoví, kterou vytáhl, aby si jí prohlídl zblízka. Děvče skrylo hlavu do dlaních a nakonec rezignovaně nechala chlapce svému osudu. Věděla, že se nevidí naposledy.
Michelangelo se rozhodl, že pro dnešek je toho dobrodružství dost. Ještě než hračku opět zahodil tam, kde ji našel, si povšiml zvláštního záblesku v jejím oku...
Vydal se na cestu domů.
Ten večer
Soumrak se pozvolna snášel na hřiště. Byl pátek a nikdo už tu nebyl. Pouze rozvrzaný kolotoč, houpačka s oprýskaným lakem a pár uboze vypadajících průlezek. V širokém okolí nebylo ošklivějšího místa.
Panenka na sebe tentokrát nechala čekat. Všichni se již vzrušením málem třásli... Když konečně dorazila, vypadala ještě důstojněji a hrozivěji než jindy. Autorita z ní tryskala plnými hrstmi. Hřiště spokojeně zaskřípalo a zavrzalo.
Mléčně bílé měsíční světlo ozářilo ručku panenky, v níž byl tentokrát černý pramen vlasů, kratší a méně hustý než ten včerejší.
V lampách to zapraskalo...
Den poté
Na hřišti bylo všechno jako jindy. Jen ta holka zrzavá a černovlasý chlapec seděli nehnutě, bez vyčerpávajícího dialogu předešlého dne...
Náhodní kolemjdoucí si mohli povšimnout té zvláštní strojenosti postav, i jejich vyhaslých pohledů. Ale z té dvojice netryskal smutek, spíš nostalgie, odevzdanost... A pochopení.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
79.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
