|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Ztracená 17. část ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ztracená
| A je tu další část. Snad se bude líbit a pro rýpaly uvádím, že nespisovnost v přímé řeči je účelem. Doufám že se bude líbit. |
| |
|
|
Rozhodl se pro cestu po souši. Přeci jenom, moře pro něj bylo neznámým pojmem a jeho přítel, baron z Vaellory, jej před ním varoval. Cesta okolo Linnanského ostrova byla nebezpečná. Zrádné útesy a prudké bouře. Nač riskovat?
Za měsíc, když tráva na pláních zežloutla a stromy se oděly do pestrých barev podzimu, stanul na břehu obrovské Červené řeky. Ač měl oči bystré jako orel, na druhý břeh nedohlédl.
Voda byla pomalá a kalná. Unášela sebou trsy rákosu, větve a všelijaký odpad. Vítr Garwelovi k nosu přinášel pach rybiny a hnijící vegetace. Když se otočil a vál z jihu, byla v něm cítit slabá vůně moře. Stál na hranici, kde se Červená řeka drobí do stovek vzájemně propletených ramen a kanálů, aby se pak vlila do moře.
Vydal se podél břehu na sever v naději, že najde nějaký přívoz nebo loď, na které by se mohl přeplavit na druhou stranu, protože by ji nepřeplaval.
Po několika hodinách jízdy se na něj usmálo štěstí. Narazil na rušné městečko jménem Ferwanův přívoz. Tohle město žilo z říčního obchodu, lovu ryb a přepravy lidí a zboží z jednoho břehu na druhý. V útulném hostinci se najedl a pak vyrazil do přístavu. Kotvilo tam několik lodí, přístavní dělníci pilně vykládali zboží a jiní zase lodě nakládali. Bylo to rušné a špinavé místo.
Garwel se otočil na jednoho mládence nesoucího objemný pytel: „Příteli, kde bych si tady mohl smluvit cestu na druhý břeh?“
Mladík si jej změřil očima a pronesl: „Nejsem váš přítel, ale domluvte se támhle s kapitánem,“ a ukázal rukou na muže středních let s mohutným knírem.
„Díky.“
Horal vykročil směrem ke kapitánovi, který dohlížel na vykládání zboží, jenž dovezl a nevybíravě nadával muži, jemuž se protrhl přeplněný pytel, a zboží se rozsypalo po nábřeží.
„Kapitáne,“ oslovil jej Garwel.
„Co je?! Vypadni, teď na tebe nemám čas. Jestli chceš práci tak se spakuj a zmizni. Těch svejch budižkničemů mám plný zuby a nehodlám si hodit na krk ještě jednoho tajtrdlika.“
Garwel spolkl hněv, který se v něm začal rodit a opanoval se. „Nechci práci. Chci se přepravit na druhej břeh.“
„Lidi nepřevážim,“ odsekl kapitán.
„Mam ještě psa a koně a jsem ochotnej za cestu zaplatit.“
„Koně a psa? Chlape, ty ses zbláznil?! Víš, jak dlouho trvá vyčistit loď od toho neřádstva, co dobytek nadělá? Jednou sem vez krávy a trvalo celý měsíce, než se loď vyvětrala. Z toho nic nebude.“
Garwel pohlédl na loď, která patřila kapitánovi. Byl to říční škuner nesoucí název Modrá štika. Oprýskané, omšelé boky dávaly znát, že se jedná o starou loď. Přesto z ní takřka sálal pocit jistoty. Stejně tak i z nerudného kapitána. I když ve svém záplatovaném kabátu ze silného plátna neurčité barvy, soukenných kalhot, odrbaných a okopaných botách a umaštěné hučce nevzbuzoval příliš důvěry, vypadal neochvějně a stále jako skála.
Mladík si povzdechl a pronesl: „Tak holt najdu jiného kapitána, kterej mě bude chtít za stříbro převést na druhý břeh i s koněm a psem.“ Otočil se k odchodu a udělal dva tři kroky, než mu na rameni přistála těžká ruka.
„Říkal jste stříbro, vašnosto? Ale to je jiná. To jste měl říct hned. Kolik nabízíte?“ otočil kapitán.
„Nu, chtěl jsem Vám dát devět, deset stříbrných, ale věřím, že mi uděláte tu nejlepší nabídku,“ odvětil Garwel a v očích mu vesele blýsklo.
„Panečku, to si toho koníka naložte třeba hned. Nebo víte co, přijďte zítra ráno. To už bude Štika naložená zbožím pro druhej břeh a budeme moct vyplout. Jo, jsme domluvený? Ráno za úsvitu buďte tady. Když tak se ptejte po starym Altrunovi, to jsem jako já, víte?“ brblal kapitán.
Garwel přikývl, a vrátil se do hostince, kde jedl. Zaplatil si pokoj a večeři a ještě chvíli se procházel městem. Moc se mu nelíbilo. Panoval tu ruch, odpadky se válely po ulicích, a toulaví psi se tu potloukali a hledali něco k snědku. Vrátil se do hostince a ulehl.
Ráno za úsvitu stál na v přístavu. Po řece se válela mlha, vzduch byl mrazivý a štípal ve tváři. Na okrajích břehů se přes noc utvořil slabounký škraloup ledu, který zmizel s prvními paprsky slunce. Garwel pomalu došel k molu, kde kotvila Modrá štika, a zavolal na kapitána. Chvíli počkal, a když se nic nedělo, zavolal znovu.
Vrzly dveře, ozvaly se šoupavé kroky a přes bočnice vykoukla rozježená hlava kapitána. Zarudlé oči a strhaná tvář svědčily o tom, že kapitán nejspíš hýřil v některé z přístavních krčem.
„Ježkovy voči, to už jste tu? To jste tu moc brzo,“ překvapeně vyhrkl kapitán.
„Včera jste řekl, že tu mám být za úsvitu,“odporoval Garwel.
„Včerejšek patří minulosti. Dneska je dneska. A nekřičte tolik, praská mi hlava.“
„Jak chcete plout, když jste se včera takhle zdělal?“ podivil se mladík.
„Hale, starej se sám o sebe. S touhle kocábkou se plavim víc jak dvacet let a bez nehody. Máš peníze?“
„Mám,“ odvětil Garwel a zacinkal měšcem.
„To je dobře,“ přikývl kapitán, po schůdkách se potácivě vyškrabal na molo a do ranní řeky strčil hlavu. Při pohledu na to se Garwelovi udělalo špatně a přejel mu mráz po zádech. Sotva přišel do přístavu, zkusmo strčil ruku do vody, aby vyzkoušel jak moc je studená. Byla ledová.
Kapitán vystrčil hlavu ven, prskal a chrchlal, z kníru a z vlasů mu crčela voda, ale vypadal už daleko lépe. Rukou přičísl knír, uhladil si vlasy a pak na ně narazil umaštěnou hučku, která za léta tuhé služby na řece ztratila svůj tvar a barvu změnila do nepopsatelné změti šedo-hnědo-zelené.
„Tak kde jsou ty stříbrný?“ huhlal říční vlk.
„Ještě jste neurčil cenu,“ podotkl mladík.
„Šest by mělo bejt dobrý,“ zahučel kapitán.
„Já věděl, že se dohodnem,“ šelmovsky se usmál Garwel.
„No, no, moc se necul a nalož tu svou herku a sám sebe na loď. Já du splašit chlapy,“ zabručel Altrun a rozeřval se na plné kolo.
Záhy loď ožila potácivým pohybem lodníků, kteří v noci též popíjeli. Někteří napodobili kapitána a strčili hlavu do vody, z čehož se Garwel otřásl jak osika. Jiní a těch bylo méně se spokojili s decentnějším opláchnutím obličeje.
Když byla posádka víceméně schopna plavby, odrazili. Do zad jim vál západní vítr, který rozehnal mlhu a utěšeně se opíral do plachet. Byl krásný, byť chladný den a Garwel se těšil z nádherného pocitu svobody, který na lodi zažíval. Opíral se o zábradlí a pozoroval řeku. Krátce před polednem se k němu připojil kapitán. Postavil se vedle mladíka, zapálil si dýmku a pak se taky opřel.
„Na druhý straně budeme tak tři čtyři hodiny po poledni. Podle toho jak vydrží vítr. Tohle je velká řeka,“ poznamenal.
„Všiml jsem si,“ podotkl Garwel aniž by spustil oči z vody.
„Zase ty chytrácký řečičky?“ naježil se Altrun.
„Ani ne. Přemýšlím.“
„O čem?“
„Ale, tak různě.“
„Mluvíš v hádankách, hochu.“
„Jo, já vím.“
Kapitán poznal, že mladíka něco tíží, a tak se rozhodl změnit téma. Nemohl vědět, že i když plavba na řece Garwela uchvátila pocitem svobody, zároveň jej deprimovala. Tak maličká loď a ještě menší lidičkové na ni se plaví po řece, která je obrovská, teče tudy už tisíce let, a dalších tisíce poteče. Ukázala mu pomíjivost lidského života.
„Kam vlastně cestuješ?“
„Do Kru.“
„Do hlavního města? Tam já bych nikdá nešel. Byl jsem tam jednou a už se tam nevrátim. Na muj vkus moc rušný a honosný. To mam radši tuhle kocábku a řeku. Tady je to aspoň o přímosti a o tom, jakej kdo je. Tam je to samá faleš a přetvářka.“
Nad hladinu vyskočil ocelově zbarvený losos. Dlouhé metrové tělo zazářilo ve slunci a kapky vody, které se při jeho výskoku rozstříkly, se zablýskaly jako drobné diamanty. Celý výjev jako by na nekonečnou vteřinu zamrzl a pak se losos za mohutného šplouchnutí vrátil pod hladinu.
„Páni, to byl kus,“ vydechl Garwel.
„Jo, ten byl pěknej, ale chytaj se tu větší. Vydrž chvíli, něco přinesu,“ houkl kapitán a zmizel.
Za chvíli se vrátil a v ruce nesl dvě klubka tenkého lanka, na kterém se houpal lesklý, zprohýbaný kus plechu vyzbrojený mohutným háčkem.
„Zarybaříme si, co říkáš?“
„Moc rád. A jak se to používá?“ zajímal se Garwel, zatímco nedůvěřivě pozoroval lesklou třpytku.
„Použij mozek. Sleduj,“ zavrčel kapitán, rozmotal klubko, jeden konec omotal kolem zábradlí, zatímco nad hlavou roztočil plech a pak hodil. Třpytka odlétla kus od lodi, klesla pod hladinu a jak kapitán začal lanko přitahovat, ve vodě se kroutila a blýskala se.
Garwel jej napodobil a záhy oba slavili úspěch. Obě ryby, které se na blýskavý plech chytily, byly plné bojovného elánu a nedaly se snadno vytáhnout. Skákaly nad hladinu, prudce odjížděly pryč od lodě, odmotávajíc metry lanka, ale nakonec skončily na palubě. Byly to nádherní lososi. Chytili jich ještě několik a navrch nádhernou štiku.
„To bude obídek, panečku,“ mnul si ruce kapitán a mlsně slintal.
A taky byl. Kusy ryb opečené do zlatova s kůrčičkou, sypané kusy osmažené cibule a zalité ostrou smetanovou omáčkou. K tomu jedli chleba a pili pivo. Garwel s funěním odsunul, až na kosti, prázdný talíř a těžce oddechl.
„To byla dobrota,“ pronesl.
„No, dneska se kuchař vyšvih. To teda jo,“ hekal přejedený kapitán.
„Normálně vaří dobře, to jo, ale jak máme hosta, vaří ukázkově,“ řekl Altrun.
„Po tom včerejšku, jsem myslel, že lidi nevozíte,“ nadhodil Garwel.
„Na to zapomeň. Namíchnul mě ten debilní správce přístavu a já si to vylil na tobě. Věřil bys tomu, že mně chtěl zakázat kotvit v přístavu jen proto, že se mu Štika nezdá dost noblesní. Je jako já a tahle řeka. Omšelá a stará, ale pořád pevná. Je to dobrá loď a já nemám zájem ji nějak vylepšovat,“ bručel otráveně Altrun.
Jak kapitán dopoledne sliboval, čtyři hodiny po poledni zakotvili v přístavu na druhém břehu. Garwel se s ním rozloučil a vyrazil na další cestu. Netrvalo dlouho a stanul na široké cestě, táhnoucí se na obzor, kde se vypínali až do oblak jemu tak známé Modré hory. Při tom pohledu jej bodlo u srdce a v hlavě se vyrojilo tolik vzpomínek. Raději se dal na cestu.
Když nastala zima a krajinu pokryla tlustá vrstva sněhu, složila ho prudká horečka. S vypětím posledních sil se dostal do malého městečka, kde se o něj postaral stárnoucí pár vedoucí malý a útulný hostinec Letící špaček.
Městečko se nacházelo v nížině delty Bronzové řeky. Tenhle kraj až ke královskému městu byl považován za obilnici Alansie. Bylo tu mírné počasí, úrodná zem, řeka a blízkost moře zajišťovala dostatek vláhy.
V hostinci strávil horal celou zimu, a když nastalo jaro a cítil se dostatečně silný, vydal se na další cestu.
*********
Když stará paní poklízela jeho pokoj, našla tam malý kožený váček plný zlatých eldurionů a děkovný dopis. Její oči zvlhly a ona s dojetím zavzpomínala na toho mladíka se smutnýma vážnýma očima, který se na svém koníku připotácel k jejich dveřím a na zápraží se složil.
Ten hoch jí přirostl k srdci i s tím obrovským psem, který se od svého pána nehnul na krok. Byl jako její syn, kterého nikdy neměla.
*********
Garwel se za pár stříbrňáků přeplavil na druhý břeh Bronzové řeky a ke královskému městu to bylo sotva pár dní cesty. Uběhly rychle a poklidně.
Vystoupal na hřeben kopců, zarazil se a vykulil oči. Před ním se rozkládalo obrovské město, zaplňující celou zátoku. Město se rozkládalo od moře až k prstenci kopců, které jej obklopovaly. V rozsáhlém přístavu kotvilo obrovské množství lodí, některé odplouvaly a jiné připlouvaly.
Bylo krásné slunné počasí a vál mírný vítr, přinášející slanou vůni moře. V jeho záchvěvech Garwel slyšel slabounké pleskání plachet.
Rozhlédl se po tom výjevu, jenž se před ním rozložil. Spatřil královský palác, obrovskou pevnost tyčící se uprostřed města. Od paláce se paprskovitě rozbíhaly hlavní ulice a okolo nich se rozprostíraly jednotlivé čtvrti. Všiml si, že palác a několik čtvrtí, které s ním sousedily, jsou obehnány mohutnými hradbami, za kterými se město dál rozpínalo.
Odsud vypadalo na pohled nádherně a majestátně a dýchalo dávnou historií. Avšak okraje města hyzdily šedé chudinské slumy. Dále si všiml honosných sídel, řídce rozesetých po úbočích kopců.
Když se pokochal výhledem, pobídl koníka do kroku a zamířil na cestu vedoucí do města. Večer se kvapem blížil. Než sjel z kopce a dosáhl prvních domků, setmělo se.
Špinavé ulice chudinské čtvrti, kterou projížděl, spoře osvětlovaly petrolejové pouliční lampy. Všiml si kradmých pohybů ve stínech a zostražitěl. Mohlo jej napadnout, že se tu budou potulovat zloději, vrazi a všelijaká sebranka, jíž poctivá práce nevoní a pro snadný výdělek si neváhá zašpinit ruce zločinem.
Na jedné křižovatce stála mladičká dívka, hubená až na kost, s bledou, nezdravě se lesknoucí kůží. Vyzývavě se na Garwela usmála a chraptivým hlasem zvolala: „Hele, nechceš si za stříbrňák užít něco, co jsi ještě nezažil?“
Podíval se na ni a lhostejně pokračoval dál. Na rozích, křižovatkách či pod lampami viděl další jí podobné. Mnohdy to byl tlusté vyžilé ženy, jimž se přehoupla čtyřicítka či padesátka a ony stejně prodávaly svá těla.
Netrvalo však dlouho a dostal se do lepších částí města. Tady se procházely noční stráže a ulice byli lépe osvětlené. Po krátké, poklidné jízdě mu další cestu zahradily mohutné hradby a mocná brána ze dřeva a oceli. Osvětlena byla několika mísami, v kterých hořelo dřevo napuštěné olejem.
„Kdo je tam?“ houkl z hradeb hlas.
„Poutník,“ odvětil Garwel.
„Brána je zavřená. Otevře se až s úsvitem. Vrať se tři ulice zpátky a na křižovatce se dej do leva. Je tam hostinec Vlaštovka. Za dva stříbrný se ti postarej o koně, dostaneš pokoj a ráno i slušnou snídani.“
„Díky,“ houkl horal v odpověď.
„No, nemáš za co. Moc jsem ti nepomohl,“ zabručel strážný.
Ráno Garwel prošel branou již bez problémů. Nyní mohl žasnout nad udržovanými malebnými domky postavenými v dávném stylu. Historie na něj dýchala z každého místa. Procházel udržovanými parky, naslouchal zurčení fontán a pokřikování trhovců nabízejících své zboží.
Než dorazil k paláci, uběhly skoro dvě hodiny. Nyní stál na obrovském dlážděném náměstí. V tuhle brzkou hodinu bylo náměstí téměř prázdné. Před ním se rozkládal královský palác, domov nesčetných generací alansijských králů. Nesčetněkrát přestavovaný a upravovaný. Tady se rodila a kráčela historie, zde vznikaly ty nejvýznamnější nápady a odsud se rozhodovalo o osudu království. Zde mívali králové a generálové projevy k legiím i prostým lidem.
Velký kus náměstí bylo ohrazeno mocným kovaným plotem, který odděloval palác od okolí. I když by se dalo říci, že zbytečně, jelikož brána otevírající cestu na nádvoří byla otevřená a kromě příslušníků královské gardy oblečené do černo-stříbrných zbrojí se i obyčejní lidé procházeli po nádvoří, či spěchali do útrob paláce, kde byly kanceláře a úřady.
Garwel se kochal majestátností paláce, když vzduch nad nádvořím rozčísl hlasitý skřek. Horal se přikrčil, ruka mu sjela k jílci meče, obrátil oči k obloze a zkameněl. Několik metrů nad nádvořím, klesal ve spirále obrovský tvor. Vzápětí přistál, párkrát poskočil kupředu, na nádvoří dlážděném kamenem zaskřípěly mocné spáry, tvor potřásl hlavou a složil křídla. Z jeho zad seskočil chlapík a spěchal do paláce.
Hraničář nemohl odtrhnout oči od zvířete, které zůstalo stát na místě, kde přistálo a nejevilo sebemenší zájem o své okolí. Mohutné tělo, zpola opeřené a zpola porostlé peřím. Přední spáry se nápadně podobaly spárům orla, zatímco zadní běhy byly jednoznačně tlapami horského lva, s jakým se Garwel setkal v Kondrakarských horách. Ocas byl též lví, ale s tím rozdílem, že na konci byl opeřený. Orlí hlava byla ozbrojena mohutným zobanem a na svět se koukala zlatýma očima. Křídla byla nepředstavitelně veliká.
Gryf!!! Tvor z pověstí a legend, jaké mu vyprávěla Neeilien, stál nyní před ním. Byl černý jako uhel a víc než orlu se podobal obrovskému krkavci. Kdysi dávno prý byli hojní a ovládali Karskácké hory. V nedalekém městském státě Jaffrinu je i uctívali.
Stín se krčil u nohou svého pána a na okřídlenou šelmu vrčel. Garwel jej musel uklidňovat, i když jemu samotnému srdce bilo jako o závod a pohled na gryfa v něm vzbuzoval oprávněný respekt a bázeň.
Vešel do paláce a ve svém obleku lovce se tu cítil poměrně nepatřičně, když viděl lidi oblečené v honosných drahých róbách ze vzácných látek. Obdivoval se velkolepým freskám a gobelínům zobrazujícími výjevy z lovů či bitev. Prohlížel si obrazy králů, významných státníků a generálů.
Zastavil muže pokročilého věku v nákladné róbě střízlivé barvy i střihu a zeptal se: „Prosím Vás, kudy se dostanu k audienční síni?“
„Co tam chcete, mladíku?“
„Nesu dopis králi. Od jeho bratrance barona z Vaellory.“
„Ach, tak. Posel od barona z Vaellory. Jmenuji se Edarhow a jsem vrchní komoří krále a strážce protokolu. Král má nyní důležitou poradu a nemůže Vás přijmout. Přijme Vás pozítří ve čtyři hodiny po poledni. Do té doby budete ubytován v severním křídle, které je vyhrazeno pro posly významných šlechticů a méně významné prosebníky. Řekněte, hochu, přijel jste teprve dnes nebo již dříve?“
Muž měl příjemný, uchu lahodící hlas a laskavé oči. Mladému horalovi byl sympatický, i když si nesouhlasně a kriticky prohlédl jeho oděv, zbraně a psa.
„Dorazil jsem včera večer,“ odvětil Garwel.
„Kde jste ubytovaný?“
„U Vlaštovky.“
„Aha. Dobré a slušné místo.“
Komoří pokynem ruky přivolal sluhu v livreji, dal mu několik pokynů a pak jej propustil. Vzápětí přivolal dalšího a pronesl: „O Vašeho koně a vaši výstroj zanechanou v hostinci bude postaráno. Kůň bude ustájen ve stájích náležících paláci v části pro zvířata poslů. Výstroj bude přinesena do pokoje, kam Vás nyní doprovodí tento muž.“
„Prosím, následujte mě,“ vyzval Garwela sluha.
Horal se tedy vydal za ním. Stín se mu držel v patách nejistý z tohoto cizího místa plného zvuků a rozličných pachů. Trvalo poměrně dlouho, než stanuli přede dveřmi Garwelova pokoje. Severní křídlo bylo rozlehlé a díky častým přestavbám poměrně zmatené a člověk se musel velmi soustředit, aby nezapomněl cestu. Navíc sluha, který Garwela doprovázel, dlouhou cestu vyplnil výkladem historie paláce.
Když vešli dovnitř, mladíka překvapilo, že se jedná o slušně zařízený, udržovaný pokoj o několika místnostech. Čekal, že pro posly budou mít něco…střídmějšího.
Když odložil své věci, zeptal se, kde by se mohl vykoupat a smýt prach z cest. Sluha jej odvedl do jedné z místností, kde byla do podlahy zapuštěna prostorná vana.
„Tady se můžete vykoupat. Voda se pouští těmihle kohoutky. Můžete si nastavit teplotu vody, jakou chcete a pak ji vypustíte, když vytáhnete tenhle špunt. Asi tak za hodinu Vám sem nechám donést večeři,“ pronesl sluha a odešel. Garwel vyběhl za ním a poprosil i o něco pro psa. Sluha přikývl, že to zařídí a odešel.
Mladý horal si dopřál horkou koupel, kterou smyl mnohadenní špínu a oblékl se. Zanedlouho přinesli šťavnatou pečeni, pečené brambory, džbán piva a mísu kostí a odřezků pro psa.
Po vydatném jídle se vydal na průzkum severního křídla. Procházel chodbami se Stínem po boku a přemýšlel. Stěny chodeb byly vyzdobeny obrazy a gobelíny a při zdech stály nejrůznější sošky a zbroje z dávných dob.
Chodby byly osvětleny petrolejkami a olejovými lampami. Jedna z lamp zaprskala, její plamen zakolísal a zhasl. Část chodby, ve které zrovna Garwel stál, se ponořila do tmy. Horal udělal setrvačností ještě dva, tři kroky a narazil do jedné zbroje. Ta spadla a tichou chodbou se rozlehlo hlasité rachocení. Snažil se ji zachytit, ale moc tomu nepomohl.
Když doznělo řinčení, chodba se ponořila do hlubokého ticha, přerušovaného pouze přerývavým vyplašeným dechem Garwela. Zpoza výklenku se ozvalo tlumené zaklení.
Horal ztuhl, chytil psa za obojek a skryl se s ním v nedalekém výklenku, kterého si všiml ještě před tou nehodou. Nyní v něm panovala neproniknutelná temnota. Okolo nich proběhl nějaký muž. Když běžel okolo další rozsvícené lampy, světlo se odrazilo od krátké čepele.
Když utichla ozvěna kroků, odvážil se mladík ze svého úkrytu a pokračoval dál. Hlavou se mu honilo nemálo myšlenek. Kdo byl ten chlap? Co chtěl s tím nožem?
Došli za roh, kde panovalo ponuré šero, poněvadž zde svítilo o něco méně lamp než v předchozích chodbách. Procházeli okolo jednoho obrovského gobelínu, když se Stín zarazil a u gobelínu začal čenichat, pak se zvědavě podíval na svého pána. Ten se na něj podíval a zašeptal: „Co tam máš, chlapče? Ukaž.“
Poodešel kousek stranou, sejmul jednu z lamp ze zdi, vrátil se ke gobelínu a odhrnul jej. Čekal, že najde nějakou myš, ale to co našel, mu vyrazilo dech. Za gobelínem se skrýval výklenek podobný tomu, v jakém se skrýval sám před chvílí. To by nebylo zase tak zvláštní, až na to, že se ve výklenku krčil tak šestiletý chlapec a tichounce vzlykal.
Stín dychtivě zakňučel a chlapci olízl tvář, za což si vysloužil káravý pohlavek. Hošík vykulil uplakaná očka a začal natahovat, když na něj Garwel promluvil. Dítě ztichlo jako pěna a upřelo vodnatá očka na mladého muže, který pod tím pohledem trochu znejistěl.
„Neboj se, neublíží ti. Jak si se sem dostal? Určitě ses ztratil, viď?“ šeptal tiše Garwel. Nechtěl chlapce ještě víc vylekat a nějak si nebyl jistý, jak se k malému chlapci chovat.
„Já sem utekl mamince. A byl tu nějaký zlý pán,“ natahoval moldánky špunt.
„Ten je už pryč. Co myslíš, půjdeme najít maminku?“ zašeptal horal a natáhl k chlapci ruku. Ten se na ni podíval a pak se podíval na Garwela.
„Pomůžete mi ji najít?“
„Jistě. Jako že se Garwel jmenuju. A jak říkají tobě?“
„Já jsem Ralliam.“
„To si šikovnej chlapec, ale chlapi přece nebrečí. Pojď se mnou.“
Ralliam se postavil, podíval se na ohromného psa, pak stočil pohled na Garwela a zeptal se: „Můžu si ho pohladit?“
Garwel přikývl, Ralliam přistoupil ke Stínovi a trochu váhavě jej pohladil. Pes ho olízl a chlapec se ošil a pak se zasmál. Horal chytil hošíka za ruku, druhou se Ralliam chytil husté psí srsti a tak spolu vykročili do chodeb severního křídla. Cestou Garwel zjišťoval čí synek to je. Podle oblečení hádal, že to je syn nějakého šlechtice, protože sametový kabátek, zdobený krajkou si nemohl dovolit pro své dítě nějaký obyčejný člověk.
„Jak se jmenuje tvoje maminka?“
„Lady Rowena.“
„A kde máte své komnaty?“
„V krásném místě. Na chodbách jsou stromky a květiny.“
Stromky a květiny, to mi moc nepomůže, pomyslel si Garwel odevzdaně a povzdechl si. Musejí opustit tohle opuštěné severní křídlo a dostat se do obydlenějších částí paláce. Tam třeba odchytne někoho, kdo lady Rowenu zná a ukáže mu cestu k ní.
Trvalo půl hodiny, než opustili severní křídlo a dostali se do centrální části paláce. Než se stačil Garwel rozmyslet, kudy se vydají dál, vrhla se k nim žena v drahé róbě se srdceryvným výkřikem.
„Ach Ralliame, Ralliame, chlapečku. Kde jsi byl? Kdepak jsi byl?“ Žena měla hlas plný zoufalství a obrovské úlevy, až se Garwelovi stáhlo hrdlo. Chlapec radostně vykřikl: „Mami! Mami! Honil mě zlý pán, ale já se schoval a pak mě našel tady ten hodný pán.“ Žena při jeho slovech zbledla a vzhlédla ke Garwelovi.
„Jsem vám velice zavázána, pane. Můj syn je pro mě vším a já jsem velice šťastná, že je v pořádku. Řeknete si, požádejte o cokoli a já vám to splním. A když ne já, můj manžel určitě,“ pronesla a hlas se jí ještě chvěl prožitou úzkostí.
„Má paní, radost a štěstí ve vašich očích a v očích vašeho synka jsou mi dostatečnou odměnou. Nevíte, kdo by mu nebo vám chtěl ublížit? Děti mají bujnou fantasii, ale tentokrát má pravdu. I já toho muže viděl, bohužel ne dostatečně, abych ho příště poznal.“
„Pojďte se mnou, pane. Tohle není dobré probírat někde, kde nás může slyšet někdo nepovolaný,“ zašeptala a rychle se rozhlédla okolo, zda je opravdu neposlouchá někdo nepovolaný.
Teprve nyní si ji Garwel mohl pořádně prohlédnout. Byla o něco vyšší, než ženy bývají, měla ztepilé držení těla a vznosný krok. Rusé vlasy, na šíji sepjaté zlatou broží, jí v bohatých vlnách spadaly na záda a z půvabného obličeje hleděly na svět ty nejzelenější oči, jaké kdy Garwel spatřil. Lady Rowena vypadala úchvatně a svým krokem dokázala muže přimět rychleji dýchat. Oblečena byla v bílé nákladné róbě jednoduchého střihu, který zdůraznil její přednosti a ženskost. Jeho citlivý nos cítil omamný levandulový parfém.
Odvedla jej do jižního křídla, kde chodby opravdu zdobily umně zastřižené stromky a nádherně kvetoucí květiny. Garwel si s povzdechem uvědomil rozdíl mezi tímto noblesním vzdušným křídlem a šerým křídlem, kde byl ubytován.
Došli ke dveřím zdobeným nádherným kováním, lady ze záňadří vytáhla klíč, odemkla a vešla dovnitř. Ve dveřích se otočila a pozvala mladíka dovnitř.
„Je to vhodné?“ zeptal se nejistě.
„Jistěže, našel jste mé jediné dítě a já si chci s vámi promluvit,“ uklidňovala jej.
„Ale žena s cizím mužem, sama, to není zřejmě vhodné,“ odporoval.
„Dejte s tím pokoj. Je tu má garde dáma a můj syn, takže jaképak sami. Pojďte. Tady ve dveřích trochu táhne a já se nechci nachladit.“
Horal tedy přijal pozvání a vkročil dovnitř. Za rohem chodby se temná postava uvolněně opřela o zeď a s ďábelským úsměvem si zamnula ruce.
Komnaty lady Rowany byly velkolepé. Luxusně, ale pohodlně zařízené. Přesto se zde Garwel necítil dobře. Na takový přepych nebyl zvyklý. Pohlédl na Stína a na své špinavé, obnošené oblečení a připadal si tu stejně nepatřičně jako šváb v polévce.
„Posaďte se,“ vybídla jej lady a ukázala na jedno z křesel.
„Nemyslím, že bych měl,“ podotkl a významným pohledem sjel své oblečení.
„Dejte pokoj. Naučila jsem se posuzovat lidi dle jejich činů a ne oblečení. Buďte bez obav.“
Do místnosti vešla mladá služka. Lady se k ní obrátila: „Vezmi chlapce, nakrm ho, vykoupej a dej ho spát.“
„Takže se našel, má paní? Díky bohům,“ vzdychla s úlevou dívka.
„Ano a díky tomuto dobrému muži,“ přikývla lady.
Služebná se podívala na Garwela, usmála se, udělala pukrle a pak odběhla najít malého Ralliama.
„Takže, mladý muži. Povězte mi, co se vlastně stalo.“
„Kde je váš muž?“
„Na důležitém jednání s králem. Je to jeho první rytíř a velitel královské gardy. Pro případ, jeho jméno je Murtea. Nyní ten příběh,“ netrpělivě zavrčela. Garwel jí tedy vypověděl přesně to, co se stalo.
„Ach, můj bože. To jsme měli tedy štěstí,“ úlevně si oddechla.
„Tohle se již někdy stalo?“ zajímal se hraničář.
„Naštěstí ne, i když mám už delší dobu jisté tušení. Pár věcí bylo tak, jak být nemělo.“
„Co přesně?“
„Nechci vás tím zatěžovat. Tohle je má starost. Povězte mi důvod, proč jste tady. Ach, jsem to špatná hostitelka. Dáte si něco k pití?“
„Vodu,děkuji.“
Vzápětí mu lady nalila sklenici chladné vody. Když se napil a osvěžil se, pověděl ji, že je posel nesoucí dopis králi od jeho bratrance. Vykládali si ještě asi hodinu, než se Garwel taktně rozloučil a odešel.
Ještě než stačil za sebou zavřít dveře, zastavilo jej tiché zvolání lady: „Počkejte!“
Zastavil se a zvědavě se podíval do komnaty. Lady k němu došla a svírala něco v ruce.
„Jako malý projev vděčnosti. Je to jen drobnůstka, která nevyváží vděčnost, kterou k vám cítím. Vezměte si to, prosím,“ pronesla a podala mu náramek.
Byl to nádherný kousek umělecké práce. Na černé kůži byl ze stříbra umně vytepaný gryf vyvedený do nejmenších podrobností. Ke kůži byl přichycený maličkými nýtky, které však nebyly vidět. Zapínal se na téměř neznatelnou přezku. Kůže byla na omak jemná jako samot, ale pevná jako ta nejsilnější hovězina. Hraničář si ten skvostný kousek obdivně prohlížel.
„To…nemohu…přijmout. Je…to…nádherné,“ soukal ze sebe.
„Nebuďte směšný. Ovšemže můžete. Daroval mi jej kdysi jeden mladý řemeslník. Je to nádherná práce a ten mladík nad ním strávil spousty času, jenže u něj nadšení převládlo nad umem a udělal jej o dost větší. Je mi to příliš velké, ale pro vás to bude akorát. Manžel jej nenosí a tak se tu jen povaluje,“ zvolala lady.
„Co je to za kůži? Takovou jsem ještě neviděl.“
„Divila bych se, kdyby ano. Je to kůže gryfa.“
„Gryfa?“ vyjekl překvapeně.
„Ano. Když uhyne některý z královských gryfů nebo je zabit některý z karskáckých, jeho kůže se používá na nejrůznější věci. Předměty vyrobené z jejich kůže, jsou pevné a odolné,“ dostalo se mu vysvětlení.
„Tím spíše to nemohu přijmout.“
„Ticho. Přijmete to, jako maličkou splátku obrovského dluhu, který k vám mám.“
„Dobrá tedy. Přijímám a moc děkuji.“
„Věděla jsem, že budete rozumný. Ukažte, připnu vám to,“ řekla lady a její obratné štíhlé prsty rychle zapnuli přezku náramku na horalovo široké zápěstí. Padl jako ulitý.
„Vidíte? Je to dokonalé,“ potěšeně zašeptala lady.
„Děkuji a přeji dobrou noc,“ pronesl Garwel
„Vám též a bohové ať vám žehnají.“
Nyní se Garwel definitivně otočil a vydal se zpět do severního křídla, kde byl ubytován. Cestou do svých pokojů nikoho nepotkal, za což byl rád, protože by nerad někomu vysvětloval, proč se potuluje po paláci v takhle pozdní hodinu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
