|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Ómalöra-32 ::
 Annún |
publikováno: 01.12.2010, 11:27
|
| Další díl příběhu o Mëllindě, který nás pomaloučku po lehoučku zavede dál. Možná pro někoho nezáživné, ale do příběhu to patří. Přeji opěkné počtení. |
| |
|
|
XXXII. - Zůstávám.
O necelou hodinu později byly Anneris a Mëllinda po jídle, dopily své poháry, počkaly, až sloužící odnesou špinavé nádobí, a pak opustily Růžový salónek a vyšly na chodbu. Anneris vzala přítelkyni za ruku a vedla ji dlouhou propojovací chodbou do západního křídla paláce. Procházely kolem několika dveří, když se náhle jedny z nich otevřely a vyšel z nich Annerisin muž.
Dorien opustil svou pracovnu a málem se srazil s proti jdoucími ženami. Usmál se, když spatřil svou drahou polovičku. I Anneris se rozzářila.
„Krásné odpoledne, můj drahý,“ pustila Mëllindinu ruku, aby mohla uchopit ruce svého manžela.
„Krásné odpoledne i tobě, má milovaná,“ odvětil a vložil své dlaně do jejích a políbil ji, teprve pak se podíval na plavovlásku. „I tobě přeji krásné odpoledne, Mëllindo.“ Elfka pokývala hlavou. „Co jste dělaly, že jsem vás tu od rána neviděl?“
„Stěží bys nás viděl, Doriene, když jsi zavřený v pracovně a vyřizuješ papírování a spory,“ popíchla ho škádlivě. „A na svou ženu nemáš skoro žádný čas. Zanedbáváš mě. Divím se, že sis vůbec všimnul mé nepřítomnosti v sídle.“
„Křivdíš mi, Anneris. Tvou nepřítomnost vycítím vždy.“ Pohladil ji po skráni.
„Však já vím,“ přitakala souhlasně paní.
„Tak co jste podnikaly?“
„Byly jsme ve městě něco zařídit pro Mëllindu. A nyní ji vedu do západního křídla, abych jí tam ukázala ten menší byt.“
„Ach ano, vím, zmiňovala ses mi o tom hned po ránu, málem bych na to zapomněl,“ připustil Dorien. „Tak jen běžte mé milé dámy, nebudu vás již déle zdržovat, uvidíme se u večeře.“ Naklonil se k Anneris a zašeptal jí do ucha: „A my dva se uvidíme o něco později v naší ložnici, kde ti velice rád dokážu, že slova o zanedbávání tvé osoby nejsou vůbec pravdivá. Dám ti důkaz na mnoho rozličných způsobů, až z toho budeš lapat po dechu.“ Jeho hlas měl zastřený nádech a v očích mu plálo šibalství a touha.
Anneris se rozbušilo srdce, při pomyšlení na vášnivou noc strávenou v objetí svého ztepilého muže a tváře jí mírně znachověly rozrušením.
„Och, ty nemravo jeden,“ špitla mu do ucha a foukla mu na boltec. Dorien se zachvěl příjemnými pocity, které mu proběhly tělem. „Už se moc těším na večer, ale musíš být jemný, nezapomeň, že to není příliš dlouho po té…“ odmlčela se, ale Dorien to moc dobře pochopil.
„Neměj obavy, budu převelice něžný a pozorný, má lásko. Budu tě hýčkat až z toho umřeš slastí,“ odvětil jí šeptem a vřele ji políbil.
Mëllinda je po očku sledovala a tak trošičku jim záviděla jejich vroucí cit.
Dorien se odtrhl od své ženy s toužebným pohledem ve hvězdných očích a Anneris na tom byla stejně. Zdálo se, že kdyby tu vedle nich nestála elfka, tak by ji Dorien popadl do náruče a odnesl ji nahoru. Tiše si povzdechl a vtiskl jí ještě jeden letmý polibek na ústa. „Tak jděte a přeji vám hezký zbytek dne.“
„My tobě též, Doriene,“ rozloučily se s půlelfem, který je obešel a zamířil do velkého sálu, kde na něj čekaly jisté povinnosti.
Anneris s Mëllindou pokračovaly v chůzi do západního křídla. Spojovací chodba je dovedla až do podlouhlé průchozí místnosti, do níž z jedné strany proudilo světlo mnoha klenutými okny a z druhé strany ústilo několik zdobně vyřezávaných dveří a pár okýnek s barevně laděnými skly. Anneris přistoupila k prvním dveřím po jejich levé ruce a otevřela je.
„Tak jsme tady, Mëllindo, tohle je vstup do tvého nového bytu. Není nijak velký, spíš menší oproti ostatním, ale myslím, že ti bude jistě vyhovovat. Pojď dál.“
Tak tedy obě ženy vešly dovnitř.
Mëllinda se rozhlédla. Nacházely se v malé předsíňce, která přecházela rovnou ve velkou obývací síň. Rozlehlá, zatím prázdná, místnost prosvětlená dvěma vysokými obloukovitými okny a výstavním krbem po levé ruce. Po pravé ruce se nacházely ve stěně dvoje dveře. První vedly do ložnice a druhé do hostinské světničky. Obě ložnice byly propojeny prostornou koupelnou se zapuštěným vykachlíkovaným bazénkem místo vany. Mëllinda jen v údivu pootevřela ústa.
‚O Manar, tak tomuhle říkáš malý byt, Anneris? Vždyť je to větší než dům mého strýce Ilfirina, v němž jsem bydlela, když jsem byla ještě mladé děvčátko,‘ poznamenala plavovláska. ‚Copak tu nemáš opravdu nic menšího?‘
Anneris zavrtěla hlavou.
„Věř mi, že tohle je ten nejmenší byt v paláci, ale určitě ho využiješ. Jako profesorka na akademii, budeš potřebovat pracovnu, kde se budeš moci věnovat opravám školních prací a jiným věcem. Třeba vedlejší ložnice by mohla sloužit jako studovna,“ navrhla Anneris. „Pojď si je pořádně prohlédnout a vyber si, která se ti bude více líbit. Jak vidíš, není to tu nijak moc zařízené, jen v ložnicích jsou dané postele a jinak nic. Můžeš si je nechat anebo je klidně vyměň, když ti nebudou vyhovovat. Jedna ložnice je trochu menší a vlastní pouze okno ústící do chodby, druhá má i balkón,“ pronesla paní Ladérionu a vedla ji do prvního pokoje. Byla to malá, ale útulná místnost s obloukovým oknem vykládaným barevnými sklíčky, malým kamenným krbem a manželskou postelí se zlatohnědými baldachýnovými nebesy. Pelesti měla velmi hezky vyřezávané a vyobrazený na nich byl výjev stromů, květů, ptáčků a lián. Mëllinda si ji prohlížela.
‚Je to hezké,‘ poznamenala znakovou řečí.
Pak prošly do půvabné, prostorné koupelny, obložené bílo modrými kachličkami, a v bazénku, když se člověk pozorně zadíval, byly bílé kachličky s modře vymalovanými něžnými akty, což bylo zvláštní, lehce nemravné a přitom to mělo určité kouzlo. Mëllinda byla z toho u vytržení a obdivovala dokonalou práci mistra, který dovedně zminiaturizoval jednotlivé milostné polohy. Anneris na to nijak neupozorňovala. Jen co si prohlédly koupelnu, přemístily se do druhého pokoje.
Tahle místnost byla větší než ta první, mnohem vzdušnější a světelnější s vysokým klenutým oknem a východem na balkón s tepaným zábradlím. Celému pokoji vévodil kamenný krb s vytesávanou okrasnou římsou a naproti němu stála rozložitá postel s hedvábnými nebesy v béžově zlatém odstínu. A do zvýšené pelesti u hlavy byl vyrytý reliéf v podobě dvou stromů s rozložitými větvemi, pod nimiž se objímal milenecký pár oděný jen v rouškách, které zakrývaly ty nejintimnější partie. To vyobrazení bylo velice působivé a něžné, což se Mëllindě z nějakého důvodu opravdu zamlouvalo. V mžiku byla rozhodnutá, že tato místnost bude jejím osobním královstvím. Anneris si jejího obdivného pohledu všimla a usmála se.
„Tak jak ses rozhodla?“
‚Tenhle pokoj bude má ložnice a moc ráda bych si ponechala ty postele, neb jsou opravdu krásné, jestli to ovšem nevadí,‘ podotkla Mëllinda.
„Samozřejmě, že to nevadí. Takže obě říkáš. A co s nimi budeš dělat?“ dotázala se s úsměškem Anneris.
‚Ai, tuhle bych si ráda ponechala pro sebe a ten vedlejší pokoj upravím jako ložnici pro hosty. A obývací místnost rozdělím.‘ Vzala Anneris za ruku a vedla ji do společenské místnosti, aby jí ukázala, jak to myslí. ‚V této části blíž k předsíni bude obývák, stolek, křesla, pohovka, nějaká ta komoda, skříňka. V té druhé části blíž k oknům si vytvořím pracovnu. Před prostřední okno bych umístila pracovní stůl a ke zdem knihovny a regály na knihy a listiny. A tady před to okno vlevo si postavím houpací křeslo a samozřejmě nějaký ten kobereček a kožešinová předložka před krb.‘ Plánovala si Mëllinda jak vybaví svůj byt.
Anneris její nadšení sdílela a těšilo ji, že je proto plavovláska tolik zapálená a vesele jí září oči. Až sem pozítří přijde truhlář, bude Mëllinda přesně vědět, jak si vše představuje a co kam umístí, protože elfka již měla přesnou představu, jak bude její útulný byteček vypadat. Povídala si o tom s Anneris i poté, co její budoucí příbytek opustily. Ačkoliv po ránu tím vším, co se dělo, byla poněkud vyvedená z rovnováhy, nyní Mëllinda v telepatické komunikaci s Anneris mluvila s naprostým entuziasmem. Anneris měla radost z její dobré nálady.
Zbytek odpoledne a podvečera strávily společnou konverzací nad čajem, procházkou s kočárkem v zahradě a Mëllinda se dokonce odvážila malého Yärise pochovat. Brzy se začalo stmívat, přece jen jaro teprve začínalo klepat na dveře a zima mu pomaloučku předávala vládu. Pak následovala večeře v jídelním sále, která proběhla ve stejně přívětivém duchu jako snídaně. Když se Mëllinda navečeřela, omluvila se a odebrala se do svého pokoje v podkroví, protože potom všem se cítila poněkud unavená a hlavně uchozená.
Byla ve svém v pokoji sotva pár minut, a chtěla si začít sundávat šaty, které jí darovala Anneris, když se ozvalo tiché klepání. Neměla tušení, kdo by to mohl být. Přešla ke dveřím, otevřela je, utvořila mezeru na šíři otevřené dlaně a vykoukla na chodbu. Za nimi stál Diriel a v ruce nesl balíček zabalený v bílém papíře. Mëllinda na něj udiveně vyvalila oči. Vůbec ji nenapadalo, co ho sem přivádí. Diriel se kouzelně usmál jejímu překvapenému pohledu.
„Přeji ti krásný dobrý večer, Mëllindo,“ pronesl ležérně. „Mohu na chvíli dál?“ otázal se, ale odpověď nedostal. „Mëllindo, vnímáš mě?“ Elfka potřásla hlavou, jako by se zbavovala vidiny a pak přikývla. Otevřela dveře dokořán a rukou mu pokynula, aby vešel dovnitř.
Elf nijak neotálel, vstoupil do oválného pokoje a opět promluvil:
„Promiň mi, že tě právě teď obtěžuji, ale rád bych ti něco dal.“
Mëllinda pozvedla tázavě obočí a ukázala na sebe prstem. ‚Mně?‘ zněla nevyslovená otázka.
„Ano, tobě,“ přikývl Diriel. „Mám pro tebe takový malý dárek na přivítanou.“
Mëllinda nechápavě zavrtěla hlavou a přešla ke stolku, odkud si vzala notýsek a tužku, napsala na papír otázku a dala mu ji přečíst.
‚Jak to myslíš: na přivítanou?‘
„Inu, dověděl jsem se od Anneris, že tu hodláš zůstat natrvalo, protože jsi dostala místo v Akademii. Dovol mi, abych ti k tomu postu gratuloval.“ Mëllinda už se připravila napsat nějakou námitku, ale Diriel ji gestem zarazil. „Nemusíš mít obavu, nikomu to neřeknu, vím, že je to prozatím tajemství. Anneris mě požádala, abych o tom mlčel a já slíbil, že to udělám. Přesto bych ti tuto maličkost rád předal už dnes.“
Plavovláska nevěřícně zavrtěla hlavou, až se jí rozvlnily rozpuštěné vlasy po zádech.
Diriel jí podal balíček.
„Prosím, vezmi si to,“ naléhal mile. „Není to nic zvláštního, spíš taková praktická věc, která se ti může hodit.“
Elfka váhala, ale potom si přece jen dárek vzala a elf ji obdařil zářivým úsměvem. Posadila se do křesílka a položila si nevelký a docela lehký balíček do klína. Diriel přistoupil blíž a posadil se na desku stolku, neboť byl zvědavý, jestli se jí to bude líbit. Mëllinda opatrně rozvázala saténovou stužku a rozbalila papír. V papíře na stehnech jí leželo cosi vyrobené ze světlé kůže a ozdobené kovovými sponami. Pečlivě zkoumala princův dárek a zjistila, že je to jakási taška s dlouhým řemenem.
„To je kabela, víš, to abys nemusela pořád své notýsky a všechno ostatní nosit po kapsách,“ vysvětlil jí Diriel.
Mëllindu ta pozornost dojala víc, než kdyby jí daroval nějaký skvostný šperk. Pozvedla koženou torničku, přičichla si ke kůži a pak si přitiskla brašničku k hrudi. Pohlédla na plavovlasého elfa, pousmála se a rukou udělala gesto, které vyjadřovalo: ‚Děkuji.‘
„Nemáš zač, Mëllindo. Líbí se ti?“
Souhlasně přikývla.
„Tak to jsem rád. Doufám, že se ti bude hodit.“
Přitakala, vzala notýsek a napsala.
‚Určitě ji využiji, to mi věř. Jsem tvým darem potěšena. Moc ti děkuji, Dirieli.‘
„Jsem rád, že jsem ti udělal radost.“ Naklonil se k ní blíž, položil jí dlaň na tvář a pak ji políbil na čelo.
Něco takového nečekala. Překvapilo ji to jemné gesto, ale neucukla. Vlastně ji to podivuhodně zahřálo u srdce. Elf se odtáhl a koutky úst se mu zavlnili v laskavém úsměvu.
„Nebudu tě již více rušit, Mëllindo, popřeju ti dobrou noc a pěkné sny.“ Zvedl se ze stolku a zamířil ke dveřím, vzal za kliku, otevřel je a ještě jednou zaměřil svůj zrak na plavovlásku stále sedící v křesle. „Vítej v městě snů a buď zde šťastná. Dobrou noc,“ popřál jí.
Mëllinda rukou učinila gesto na rozloučenou.
‚Dobrou noc i tobě.‘
Diriel pokýval hlavou, vyšel na chodbu a zavřel za sebou. Mëllinda ještě chvíli držela brašničku přitisknutou k hrudi, jako by to byla ta největší vzácnost na světě. Po nějaké chvíli vstala, přenesla princův dárek ke komodě a uložila ho téměř s posvátnou úctou do zásuvky. Poté se převlekla do noční košile a zalezla do postele. V mysli si promítala všechny události uplynulého dne, ale i těch předchozích. Najednou se vše obracelo k lepšímu a její život začínal dostávat jasné obrysy a již nebyl tak zmatený a rozmlžený jako dřív. Za všechno vděčila Anneris, a musela připustit, že na tom má tak trochu podíl i její mladší bratr Diriel. Položila si hlavu na natřepaný polštář, zachumlala se pod peřinu a za nedlouho usnula.
* * *
Dny plynuly, truhlář přišel do paláce, kde si přeměřil každičký kout, a Mëllinda mu za Annerisiny asistence vysvětlila, co všechno by chtěla od něj vyrobit a jak by to mělo přibližně vypadat. Truhlář Dermot přikyvoval a dělal si pečlivé poznámky a zapisoval míry budoucího nábytku. V dalších dnech Mëllinda s Anneris navštívily znovu několikrát krejčovského mistra Elemmíra, aby si vyzkoušely rozešité šaty a donesly s sebou i několik starších Annerisiných rób na drobné úpravy, aby Mëllindě později lépe padly.
Krom pochůzek, jež vyřizovala s Anneris ve městě, Mëllinda také navštěvovala mistra Eufylose a probírala s ním rozvrh hodin a složení učebního plánu pro její budoucí studenty. Mezitím, co si zařizovala a zatím v tajnosti vybavovala byt, se snažila najít si vhodnou chvíli, kdy mistru Ewerionovi říct, že se zde usadí nadobro a nevrátí se s ním, jenže pořád to nevycházelo.
Jednou bylo kolem moc lidí, jindy zas měl moc práce, či probíral jisté léčitelské záležitosti s mistrem Ferenem, anebo pro změnu neměla čas Mëllinda. Prostě stále ne a ne najít vhodný okamžik na rozmluvu. Trvalo to přes měsíc a půl, než nastala příhodná příležitost, aby si mohli pohovořit. Ale nebyla to Mëllinda, kdo nakonec vyhledal léčitele, ale právě naopak. Ewerion ji zastavil na chodbě, když scházela z podkroví. Mëllinda právě sestupovala po mramorovém schodišti a již skoro stála na podlaze v hale, když se před ní objevil stříbrovlasý elf v temnomodrém rouchu.
„Mëllindo,“oslovil ji léčitel. „Mohl bych si tě na chvíli přivlastnit a požádat tě, abys mi věnovala pár minut svého vzácného času a zašla se mnou na slovíčko?“
Mëllinda přikývla.
‚Samozřejmě, Ewerione. S velkou radostí,‘ usmála se na něho.
Elf ji vlastnicky, ale něžně uchopil za ruku a odváděl ji pryč ze vstupní haly. Elfka jej následovala na visutou terasu. Ewerion se ležérně opřel o kamennou balustrádu a podíval se na elfku, stojící před ním ve fialkově zbarvených šatech s dlouhými rukávy a vysokým stojáčkem, vlasy měla na spáncích stažené do zadu a zchycené sponou, zbytek spadal dolů jako zlatý vodopád. Pozorně si ji prohlédl a zhodnotil, co viděl.
„Musím říci, že ti zdejší podnebí jde velice k duhu a přímo kveteš. Hodně ses změnila za tu krátkou dobu, co jsme v Ladérionu. Už nejsi ta ustrašená a příliš zakřiknutá žena, kterou doktor Leonard přivez zraněnou ke mně do Unquë Ehtelin. Nyní se ti vrací sebevědomí a tato tvá změna mě hřeje u srdce. Věř mi, když ti skláním poklonu, že ti to velice sluší.“
Mëllinda se lehounce zarděla nad léčitelovým komplimentem. Pak se otázala znakovou řečí: ‚Děkuji za lichotku, Ewerione, jsem velmi potěšena, ale tohle zřejmě není to, co jsi mi chtěl říci, že? Asi máš na mysli něco jiného. Vlastně i já bych se ti potřebovala s něčím svěřit. Však nyní pověz ty, co máš na jazyku.‘
Ewerion se zadíval na plavovlásku, nadechl se a začal hovořit.
„Ano, máš pravdu, Mëllindo, že mě tíží něco jiného, ale tak trochu je mi to proti mysli ti to povědět, když vidím, jak zde záříš.“
Mëllinda mu položila přátelsky ruku na paži a tázavě na něho pohlédla a udělala několik znaků.
‚Příteli drahý, řekni, co máš na srdci?‘
Ewerion se potěšeně pousmál.
„Již jsem se zde zdržel příliš dlouho, paní Anneris je mimo jakékoliv nebezpečí a chlapec též. Oběma se vede nad míru dobře. Sama víš, že mám i jiné povinnosti, než být tady. Je nejvyšší čas navrátit se do Unquë Ehtelin. Jsem vládce Údolí pramenů a nemohu svůj závazek neustále přenechávat druhým. Nastala doba rozloučení.“
Mëllindě zatrnulo, slova o odjezdu z Ladérionu byla tak smutná. Neměla odvahu říci léčiteli, že ona na odjezd nepomýšlí. Jak jen mu to šetrně sdělit, aniž by ho tím urazila. Měla strach, že Ewerion nebude souhlasit. Zachmuřila se a čelo se jí zkrabatilo starostmi. Povzdechla si.
„Jak se zdá, tak vidinou návratu do Unquë Ehtelin moc nadšená nejsi. Copak tě trápí děvče?“ otázal se Ewerion a s něžnou péčí jí přiložil dlaň na líc a pohladil ji.
‚Jak jen ti to mám říci, můj drahocenný příteli. Tolik mi na tobě záleží, vděčím ti za život i za jiné věci, jako přátelství, práci, ubytování a další. Připadám si jako nevděčnice, která zrazuje dobrodince, jenž jí pomohl,‘ znakovala Mëllinda.
„To zní velmi zajímavě a rozpačitě. Tak mě nenapínej a vyslov se.“
Plavovláska se mu upřeně zahleděla do očí a on jí pohlédl do těch modrých hloubek.
‚Ewerione, prosím nezlob se na mě, ale já…‘ odmlčela se a provinile sklonila hlavu, neboť se cítila zahanbeně.
Elf jí podložil prst pod bradu a pozdvihl její tvář, aby jí do ní viděl, ale oči měla pořád sklopené.
„Ale co ty?“ jeho obočí se vyklenulo do tázavého oblouku.
Povzdechla si.
‚Já se s tebou do údolí nevrátím, chci zůstat zde.‘ Nadzvedla závoj tmavých řas, jež jí halil zrak, a upřela jej na bělovlasého elfa. ‚Vím, že je to ode mě nevděčné, ale ráda bych tě požádala, zdali bys mě nezprostil mých povinností ve tvém domě uzdravování a přijal mou výpověď z postu správkyně.‘
„Takže ty chceš, abych tě propustil z mých služeb?“ Přikývla. „Proč? Jaký máš důvod to po mně žádat?“ chtěl Ewerion znát vysvětlení jejího konání.
‚Mistr Eufylos mi totiž nabídl místo kantorky v Mirimonově akademii a já to přijala, protože o to velmi stojím. Budu učit němé a hluché děti, tedy spíš mládež. Je to pro mě moc důležité, konečně jsem našla své místo v životě. Nechci o tu příležitost přijít, protože pak bych toho mohla litovat.‘
„Chápu,“ pokýval hlavou léčitel a vřele se usmál na elfku. „A toto ses mi bála říct?“
Přitakala. ‚Ano. Ty se nezlobíš?‘ otázala se udiveně.
„Ne, proč bych se měl zlobit? Snad kvůli tomu, že toužíš být vládkyní svého osudu? Já tě k tomu nutit nehodlám, máš mé vřelé požehnání.“
‚Vskutku se nehněváš?‘ ujišťovala se Mëllinda.
„Vážně se vůbec nezlobím a naopak ti to přeji z celého srdce.“
‚Opravdu?‘
„Ai. Je mi to naprosto jasné a moc mě těší, co říkáš, děvče. Popravdě jsem něco takového očekával a ve skrytu duše v to doufal. Proto jsem tě sem do města snů vlastně přivezl. Přál jsem si, abys našla sama sebe a opět se postavila na vlastní nohy. Netušil jsem, že budeš chtít zůstat zrovna v Ladérionu, ale je to tvé rozhodnutí a já ti ho brát nehodlám. Rád tě uvolním od všech tvých úkolů v Údolí pramenů. Nebudu ti stát ve štěstí, když vím, jak moc ti na tom záleží. Jsi volná Mëllindo, nalož se svým životem, jak uznáš za vhodné. Jdi za svými sny a buď šťastná,“ popřál jí léčitel.
‚Ewerione, velice ti za všechno děkuji.‘
Elf se usmál a v bratrském gestu ji pohladil po tváři.
„Nemáš mi zač děkovat, Mëllindo. Svůj dluh jsi dávno splatila svou prací a přátelstvím, jež jsi mi darovala. Už když jsem tě poprvé potkal tam u řeky v lidské zemi, tak jsem si tě převelice oblíbil a později ses stala mou přítelkyní a já tě bral zároveň jako sestru, kterou jsem nikdy neměl.“
Mëllinda se mírně pousmála.
‚A ty jsi pro mě byl a vždy budeš jako můj starší bratr. Mám tě ráda, Ewerione.‘
Spontánně jej objala, přitiskla se k němu a léčitel udělal totéž.
„Taky tě mám rád, Mëllindo. Ať se děje, co se děje, vždycky tě budu mít rád a Unquë Ehtelin ti bude vždy otevřené. Můžeš kdykoliv přijet na návštěvu anebo se vrátit nastálo.“
Elfka se objímala s léčitelem, všechny obavy z ní rázem spadly a srdce měla podivně lehké radostí. Po chvíli se od sebe odtrhli a léčitel ji vzal za ruku.
„A nyní mi pověz, má milá, místo učitelky je jediná věc, které tě zde drží? Nebo je v tom i jistý muž?“ otázal se Ewerion se šibalskou jiskrou v očích.
‚Nevím, o čem to mluvíš? Koho máš na mysli?‘
„Prince Diriela. Všiml jsem si, že ti věnuje zvýšenou pozornost. A neříkej mi, že se ti nelíbí.“
Mëllinda se nepatrně začervenala.
‚Princ se líbí všem ženám a já nejsem výjimkou, ale mezi námi není nic vážného, jsme pouzí přátelé,‘ vysvětlila Mëllinda.
Ewerion se vědoucně uculil a přikývl, nechtěl ji dalším vyptáváním uvést do ještě větších rozpaků. Nabídl jí rámě a elfka se do něj zavěsila, ale ještě než se odebrali zpět do útrob paláce, Mëllinda položila poslední otázku.
‚Ewerione, kdy se vydáš na zpáteční cestu?‘
„Odjedu za dva dny v doprovodu dvou místních strážců, kteří mi budou dělat společnost. Doufám, že mě přijdeš vyprovodit.“
‚Ano, určitě,‘ přitakala.
„Tak to jsem rád. Pojď, vrátíme se do paláce,“ pronesl Ewerion a pak se společně odebrali dovnitř výstavního sídla.
Při cestě si ještě povídali a léčitel se vyptával na podrobnosti kolem jejího nového místa v akademii a Mëllinda mu s radostí vše vylíčila.
* * *
Dva dny do odjezdu mistra Eweriona utekly velmi rychle a na nádvoří Ladérionského paláce se sedlali čtyři koně a k jejich sedlům se připevňovaly brašny se zásobami na cestu. Koně netrpělivě přešlapovali z místa na místo, pofrkávali a ržáli. Dva hnědovlasí elfové odění v hnědých nohavicích a rudých tunikách se štíhlými meči u pasů a luky na zádech, stáli u svých ořů a chystali se nasednout. Ještě dva koně neměli své jezdce. Pofrkávající grošák si pohazoval hlavou a čekal na prince Diriela, který byl součástí léčitelovy družiny. A nakonec tu byl krásný antracitově černý hřebec, jenž očekával na svého pána, stříbrovlasého elfa.
Ewerion v jezdeckém oděvu kráčel od hlavního vchodu přes dláždění ke své družině v doprovodu Mëllindy, prince Diriela, paní Anneris a pána Doriena. Když došli ke kašně, zastavili se, princ políbil sestru na tvář a potřásl si rukou se švagrem, poté dal prostor léčiteli, který se srdečně se svými hostiteli rozloučil, a pak si vzal ještě na chvilku Mëllindu stranou, aby se s ní rozloučil a něco jí předal.
„Mëllindo, děvče drahé, budeš mi moc chybět.“ Políbil ji na čelo poté, co ji oslovil. „Dávej na sebe dobrý pozor a tady máš něco ode mne, mohlo by se ti to časem hodit.“
Vtiskl jí do dlaně kožený váček, podle ohmatu plný nějakých kuliček.
‚Co to je?‘ otázala se znakovou řečí.
„Vím, že jsi mi říkala, že mezi tebou a princem nic není, ale jednoho dne si najdeš muže, který ti tak lhostejný nebude. Pak s ním budeš chtít mít i intimní styk a tohle ti pomůže, abys neotěhotněla, když si to nebudeš přát. Jsou to plody keře dadaiku, stačí, když si vezmeš jednu bobulku vždy poslední den své periody a po celý měsíc budeš chráněna před nechtěným početím. Kdyby ti došly, tak zajdi za mistrem Ferenem a on ti je rád dá. Ano?“
Mëllinda přikývla a váček si rychle zastrčila do tajné kapsy. ‚Děkuji ti za starost, Ewerione. Je to od tebe moc milé.‘
„Mëllindo, slib mi jednu věc.“
‚Jakou?‘
„Že až najdeš toho pravého a budete se chtít vzít, tak mi dáš vědět a pozveš mě na svatbu.“
‚Určitě, to ti mohu od srdce slíbit. Budeš mezi prvními, komu to oznámím, ale to tak brzy nebude.‘
„Tak to jsem rád. Měj se hezky a ať se ti vše dobře daří.“
‚I ty se měj, Ewerione. Šťastnou cestu, ať bohové dohlédnou na tvůj bezpečný návrat. Bude se mi stýskat. Sbohem příteli, sbohem bratře.‘ Objala jej a z očí se jí skutálela slza.
„Taky se mi bude stýskat, Mëllindo. Sbohem má milá, sbohem sestřičko.“ Políbil ji na temeno hlavy a vřele ji objal.
Po pár minutách se od sebe odtáhli, bělovlasý elf vzal do dlaní její obličej a naposledy ji políbil na čelo na rozloučenou, pak se léčitel usmál a vydal ke svému netrpělivému oři. Diriel i jeho dva společníci již byli pevně usazeni v sedlech a vyčkávali léčitelova příchodu. Ewerion došel k hřebci, položil ruku na hrušku sedla, nohu vložil do třmenu a elegantně se vyšvihnul na hřbet koně. Narovnal se, pohlédl na Anneris, Doriena a Mëllindu a usmál se.
„Namárië, přátelé,“ zamával jim.
„Márae, meldo elva. Nai Anor síla lúmenn omentielmo,“ pronesla na rozloučenou paní Anneris ve starém elfském nářečí.
Ewerion přikývl hlavou a dal rukou znamení svému doprovodu, že mohou vyrazit. Všichni elfové pobídli patami koně do slabin a rozjeli se. Koně s pozdviženými hlavami zaržáli, proklusali s jezdci palácovou branou na příjezdovou cestu a zmizeli za ohybem serpentiny, jež se vinula do města.
Mëllinda stála a hleděla za odjíždějícími a trochu se jí zastesklo. Uplynulo sotva pár minut a léčitel jí už chyběl. Byl součástí jejího života víc než pět set let a ona si zvykla na jeho přítomnost, i společnost a starostlivost, kterou o ní projevoval. Ewerion pro ni hodně znamenal a věděla, že jí tu bude nesmírně chybět. Povzdechla si a rukou setřela slzičku, jež jí stekla po tváři. V té chvíli ucítila na svém rameni něčí ruku. Otočila hlavu a spatřila po svém boku stát Anneris s chápavým výrazem ve tváři.
„Lituješ toho, že jsi zde zůstala? Jestli ano, tak neváhej, osedlej koně a jeď za nimi, nikdo tě zde nedrží.“
Mëllinda zavrtěla hlavou.
‚Ne, nelituji toho, Anneris, jen mi bude Ewerion chybět. Víš, za ty roky jsme se určitým způsobem sblížili a já jej budu postrádat, neb je mi stejně blízký, jako kdy byl můj vlastní bratr. Jenže nemohu mít vše. S tím se vyrovnám. Vždyť jednoho přítele ztrácím, ale nové získávám,‘ odvětila v duchu Mëllinda.
Anneris souhlasně přikývla.
„Ano, nyní budeš mít přátel až až, ale nemysli si, o Eweriona nepřijdeš úplně. Bude sice daleko, ale na tebe nikdy nezapomene a ty jeho přátelství nikdy neztratíš. To mi věř. A teď pojď, řekla bych, že tě dnes čeká ještě hodně práce, než půjdeš spát. No, ano úplně jsem se tě zapomněla zeptat na to, jak se ti poslední dobou spí?“
Mëllinda se pousmála.
‚Musím říci, že od oné události v chrámu je to lepší. Mám klidnější spaní a již mě tak často nepronásledují noční můry. Myslím, že se konečně postupně vyrovnávám s minulostí a sama se sebou.‘
„Tak to je dobře. Uvidíš, že časem se to všechno spraví. Nyní jsi svou vlastní paní a rozhoduješ o sobě sama. Teď už tě nikdy nikdo k ničemu nutit nemůže. Uvědom si, že od teď již nejsi jenom žena z našeho rodu jménem Mëllinda, ale jsi právoplatná elfka, lady Mëllinda z Unquë Ehtelin. Tak tě budou nazývat při oficiálních ceremoniích.“
‚Já a lady?‘ udiveně vyvalila oči na hnědovlasou elfku, která souhlasně přikývla. ‚To přece nejde, Anneris,‘ namítla nesouhlasně Mëllinda. ‚Nemohu využívat titul lady z Unquë Ehtelin bez svolení tamního pána.‘
Anneris se potutelně uculila.
„Ale samozřejmě, že můžeš, protože to svolení máš a u mě v pokoji je dekret, který tě činí právoplatnou nositelkou tohoto titulu. Ewerion mi jej dal ještě předtím, než opustil palác.“
‚Cože? Jak to? Proč mi to neřekl sám?‘
„Je to dar na rozloučenou. Myslím, že se obával, že bys ho od něj nepřijala, ale ode mne jej odmítnout nemůžeš.“
‚To je… Já… To nejde,‘ koktala v duchu Mëllinda. ‚Nepatřím k jeho rodině, tak mi nepřísluší oslovení lady ani výsada nazývat Unquë Ehtelin svým rodištěm,‘ ohradila se plavovláska.
„Zaslechla jsem, jak jsi v duchu mistra oslovila bratře, což bylo naprosto správně. Mýlíš se, pokud si myslíš, že nejsi člen jeho klanu. Ewerion tě totiž již před nějakou dobou přijal do své rodiny a jsi zapsaná i v rodovém stromu, jako jeho nevlastní sestra, jenom ti to prostě neřekl,“ vysvětlila jí její omyl Anneris.
Mëllinda zalapala překvapeně po dechu, něco takového by si nedokázala představit ani ve snu. Dar, který jí takovým podivným způsobem Ewerion dal, byl ten nejcennější a nejvelkorysejší, jaký mohla dostat. Věnoval jí část svého srdce a učinil ji členem svého rodu. Najednou měla rodinu a Ewerion tu nebyl, aby mu za to mohla poděkovat a obejmout ho. Mëllinda popotáhla.
‚On mě přijal za sestru,‘ zkonstatovala v mysli. ‚Já mám nyní nevlastního bratra. Proč jste na mě všichni tak hodní, Anneris?‘ dotázala se a v očích se jí leskly slzy.
„Protože tě máme všichni rádi a víme, že si to zasloužíš víc než kdokoliv jiný. Patříš k nám, tak to je a tak to bude, navždy.“
‚Musím Ewerionovi napsat dopis v němž mu povím, že je mi velkou ctí, když mě přijal do své rodiny a musím mu za vše poděkovat.‘
„Samozřejmě, večer na to budeš mít dost času, teď bychom se měly vrátit do paláce, neboť za chvíli přijde mistr Elemmírë, abychom si vyzkoušely poslední z šatů, které nám šije,“ pravila Anneris a plavovláska přikývla.
Vůbec si nevšimly, že k nim přistoupil Dorien, dokud nepromluvil.
„Drahá Anneris, lady Mëllindo, smím vám nabídnout své rámě a doprovodit vás do sídla?“ Otázal se s úsměvem.
„Och, zajisté můj milý, tvůj doprovod moc rády přijmeme, že Mëllindo?“
Mëllinda přitakala, a jako ve snách se zavěsila do nastavené rámě pána Ladérionu a Anneris udělala totéž z druhé, otočili se a společně odkráčeli zpět do paláce.
Vysvětlivky a překlad:
Ai – jo či neurčité přitakání
Namárië - sbohem
Márae, meldo elva. Nai Anor síla lúmenn omentielmo. - Nashledanou příteli náš. Ať slunce svítí na hodinu našeho dalšího setkání.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
