» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"

Joseph Rudyard Kipling

počet přístupů: 2915823

obr

:: Na SASPI.cz je právě 39763 příspěvků, 5832 autorů a 393167 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Víceméně normální ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Johnny

chris ONNE	publikováno: 20.11.2010, 22:49

Asi dva roky staré dílko. Vzniklo při dlouhé a nudné cestě do Brna. Mělo se jednat o cyklus několika povídek, jenže múza, která tohle měla na svědomí, se jaksi potento a teď je na dlouhodobé nemocenské. Takže vlastně existuje jen první díl. Snad se uzdraví… ;-)
Textík jsem malinko poopravil.


	Ahoj. Jmenuji se Honza Sýkora, je mi osmnáct, jsem vysoký asi sto sedmdesát centimetrů, štíhlý, tmavší oči, mám užší obličej s menším nosem a úzkými rty a středně dlouhými černými vlasy. Žiju v jednom menším městečku na Moravě a jsem víceméně normální kluk. Víceméně… Vlak s pětiminutovým zpožděním konečně dorazil do menší vlakové stanice, která však byla nedávno zrekonstruována, takže vypadala docela hezky. Honza s několika dalšími lidmi nastoupil do vlaku, který se po chvíli dal do pohybu. Usadil se v poloprázdném voze a oknem sledoval ubíhající krajinu. Poslední dva týdny byly tak monotónní, až se mu všechny dny slily do jednoho nekonečného. Jenže tu neskutečně nudnou brigádu prostě potřeboval. Nedalo se nic dělat a on to musel vydržet. Stejně tak musel přežít tu zatracenou půlhodinu strávenou ve vlaku. Nenáviděl totiž tento typ cestování. Samozřejmě mohl použít autobus, bohužel v onu potřebnou hodinu žádný kloudný spoj nejel. Snažil se nevnímat líně ubíhající minuty. Sledoval krajinu za oknem, ale jako by jeho pohled sahal dál a při tom nikam. Čas pro něj začal být vzdálený a nicotný. Vše přestávalo existovat. Z toho podivného polosnění jej probralo až kvílení brzd a následné škubnutí. Trochu zmateně se rozhlédl, kde se to nachází. Zbývaly ještě dvě zastávky, takže asi deset minut jízdy. Mladík vyvrátil oči v sloup, ale pak si řekl, že to už se dá nějak přežít. Z kapsy vytáhl mobil a s překvapením zjistil, že mu přišla nová zpráva. Už si ji chtěl přečíst, když v tom se ozval hlas. „Mám hlad.“ Zarazil se, i když přesně nevěděl proč. Tázavě se rozhlédl po voze, ale nikoho, komu by mohl patřit ten hlas, neviděl. Vlastně, nezahlédl žádného cestujícího. „Mám hlad!“ zaznělo naléhavěji. Honza si znepokojením poposedl. Vůbec netušil, proč se ho zmocňovala tíseň. Stejně tak neklid a dokonce i obavy. To konstatování spíše mělo vyvolávat úsměv. Představa, že to někdo řekne ve vlaku je docela komická. Jenže, on se nesmál. „MÁM HLAD!“ zaburácel hlas. Mladík najednou zahlédl na protějším sedadle přes uličku člověka. Podle strniště usoudil, že se jedná o muže. Z ničeho nic mu přeběhl mráz po zádech. A ke skličujícím pocitům se přidalo ještě veliké znechucení. Díval se doslova na kopu třesoucího se sádla. Tenhle ten člověk netrpěl nadměrnou obezitou, tohle bylo něco víc. Něco podivnějšího . Postava připomínala napuchlou hrušku. Obličej byl víceméně pohřben pod záplavou podkožního tuku. Jediné, co zbylo, tak byly dvě štěrbiny, ve kterých se nejspíš nacházely oči, baculatá špička nosu a velká bezedná díra, která dříve snad vypadala jako lidská ústa. Vlasy měl světlé a kudrnaté. Zbytek těla byl napasován do jednoduchého oblečení, které na mnoha místech drželo jen malým zázrakem. Dýchal, či spíše sípal, nepravidelně. Nemohl si pomoci, ale okamžitě se mu při tom zvuku vybavila jedna filmová postava. „Mám hlad!“ ozvalo se znovu. Tentokrát se však neznámý pohnul. Ba co víc, pokusil se postavit na dva urostlé špalky, které by jen stěží někdo nazval nohy. Sedačka zaúpěla. Možná to bylo úlevou, nebo jejím posledním stenem. Těžko soudit, i když bylo zjevné, že je mírně pokroucená. Jeho pokus se však podařil a on se postavil! „Mám hlad!“ trval na svém a udělal několik malých strnulých kroků směrem k Honzovi. Možná, kdyby se vlak pohyboval, tak by mu chůze děla více problémů. Proč pořád stojíme? blesklo mu hlavou. Myšlenka na útěk ho vůbec nenapadla. Jen se víc a víc tiskl k sedadlu. Na to jediné se zmohl. Ani jediná hláska mu nevypadla z úst. „Dobrý den, kontrola jízdenek,“ ozvalo se náhle. Kolem mladíka prošla průvodčí a ocitla se u neznámému. „Mám hlad!“ zopakoval, ale tentokrát v jeho hlase zazněla radost. A pak události nabraly až děsivé tempo. Muž popadl ženu za horní část uniformy a začal s ní divoce cloumat. Průvodčí samozřejmě vykřikla a snažila se ze sevření vymanit, ale marně. Neznámý ji baculatou dlaní udeřil do tváře a následně pohodil na nejbližší sedadlo. Honza ztratil celkový přehled, přesto bohužel viděl až moc. Hora sádla postupně zavalovala nebohou ženu. Ta se bránila, seč ji síly stačily, ale nebylo jí to vůbec nic platné. Neměla sebemenší šanci! Jakýmsi zvláštním způsobem se jí podařilo ještě vyprostit levou ruku z té neustále se rozpínající laviny. Divoce s ní mávala a škrábala, většinou po útočníkově obličeji. Jenže on se s tím vypořádal děsivě po svém. Jakmile se mu naskytla příležitost, bez váhání se jí zakousl do ukazováčku. Ozvalo se nechutné praskání. Následovala rudá sprška, která mu zbarvila obličej. Žena vykřikla, co jí hlasivky dovolily, jenže pak byl její hlas uťat. Nastalo mrazivé ticho, které bylo přerušováno jen hlasitým sípáním. Vůbec netušil, jak dlouho to mohlo trvat. Neznámý znovu vykoukl. Nemotorně se opět postavil na nohy. Při tom se opíral o opěradlo sedačky. „Mám hlad,“ pronesl naléhavě a upřeně se zadíval na strnulého chlapce vzdáleného od něj asi tak metr. „Je vám něco? Pane, slyšíte mě?“ zeptala se trochu nesvá průvodčí. Hrůzný obraz zmizel a on zmateně pohlédl na ženu, která stála kousek od něj. Po bledých tvářích mu stékaly slzy. V pravé ruce držel křečovitě svůj mobil. Příchozí zpráva byla stále ještě nepřečtená. Jeho pohled sklouzl na hubeného muže sedícího na protějším sedadle přes uličku. Vyloženě s chutí se pustil do svojí maxi bagety. … Víceméně je výstižné slovo. Tu a tam totiž mám takové divné vize. Dříve jsem si myslel, že to jsou sny, ale brzo jsem pochopil, že je to něco víc. Víc, než by bylo zdrávo.


celkové hodnocení autora: 96.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 17		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Disorder	11.11.2012, 2:14:47

Mně se líbí snad právě ten střípek... Pravda, snězení bylo celkem předvídatelné. Nic to ale nemění na tom, že to zapůsobilo. A to dost. Možná je to tím, že sama mám kolikrát podobně jetý představy nebo prostě jenom proto, že je čtvrt na tři ráno a člověka napadají všelijaký myšlenky, jinak by to možná působilo přes den (takže se sem ještě vrátím)... Každopádně, zaujalo.

Amater	30.11.2010, 11:05:08

mě se to docela líbilo, až na to že bylo zřejmé, že někoho sní. v tomto bodě je to podle mě slabší. konec se mi líbil moc. někdo kdo může vidět hádám do busoucnosti, trochu problém je, že je to prostě střípek. tyhle věci se čtou nejlépe, když je to ukončené. tedy pro mě. Mám asi ráda věci už celkem rozvázáne. Doufám, že to jednou bude dokončené a mlha se rozptýlí. Jinak já rád jezdím vlakem. smích známka tak 1 a půl za to snědení.


ze dne 30.11.2010, 11:14:22
chris ONNE: Ahoj Kat! Předem děkuji za zastavení, komentík i známku! Ohledně toho snění (či co to je), máš pravdu, je to tam slabší. Ale možná jsem to tam dal schválně, kdo ví – už si to bohužel totiž nepamatuji :-( I mé maličkosti se čtou lépe ucelenější příběhy, ne jen střípky. Snad to někdy dokončím… Hezký den! Chris

Šíma	20.11.2010, 22:49:10

Ahoj! Docela obyčejná jízda vlakem, řekl by kdosi, jenže... chyba lávky! Při čtení jsem myslel na Otesánka, na to, jak sežral tu nebohou průvodčí, aby nakonec bylo vše jen snem, malou vlakovou noční můrou. Líbilo, byť bych dal více podrobností třeba i onomu zrekonstruovanému nádraží (ve kterém vlak stál), vagónu, v němž hrdina seděl (špinavá okna, oprýskaná sedadla, nepořádek na podlaze), nebo muži, který byl snad hladovějším, než banda bezdomovců (na druhé straně, proč trochu nepotrápit představivost čtenáře), ale přeci jen, atmosféra mohla být "hutnější" a popisy barvitější (stále nespokojený šíma?). Napadlo mě, že ono: "Mám hlad", které nejprve vyznívá dost hladově, časem trochu omrzí a stane se "fádním" (byť je pronášeno vždy za jiných okolností, či jiným způsobem), by mohlo být v dalším vyjádření našeho záporáka zaměněno za: "Jedl bych!", "Jsem hladový..." a pak znovu: "Mám hlad!" ??? (Jde však jen o návrh, tolik se Ti do psaní míchat nemohu. A snad by to i pak vyznělo více komicky, než hrůzostrašně.) Když jsme u té přibližující se postavy... Jak blízko by se mohl onen tvor dostat k hrdinovi, než by se probudil a zjistil, že to byl jen sen? Takřka na dosah? Až by cítil jeho dech? Díval by se do jeho očí a čekal, kdy se na něj otevře ta bezedná díra? Trochu jsem se do Tvého příběhu položil více, než je zdrávo... Takže... Když se nad textem zamyslím naposledy, četl jsem jej tolikrát, že už jej číst více nechci, nemyslím si, že by byl špatný. Námět je zřejmý, byť zpracovaní čistě moderním způsobem, a je na posouzení čtenářů, zda šlo o sen, či pokřivenou realitu (z tohoto krátkého textu to poznat nelze). Pokračování není, možná je to škoda, protože jsem zvědavý, zda se náš hrdina s tím podivným hladovým chlapem ještě někdy setká. Co mi padlo do očí: -- tmavší oči -- tmavších očí -- nebo -- tmavých očí (nějak mi to do toho popisu nepasuje) -- Mladík vyvrátil oči v sloup -- obrátil očí v sloup (když jsem hledal podobné slovo, nemohl jsem si na žádné vzpomenout) -- Něco podivnějšího . -- mezera mezi koncem větou a interpunkcí (drobnost, ale pozorné čtenářovo oko si všimne) -- Jediné, co zbylo, tak byly dvě štěrbiny, -- Jediné co zbylo, byly dvě štěrbiny, (tady bych před "co" čárku nedával, stejně tak "tak") -- Kolem mladíka prošla průvodčí a ocitla se u neznámému. -- a ocitla se u neznámého. -- seč ji síly stačily -- seč jí síly stačily -- Ozvalo se nechutné praskání. -- zapraskání ? (ale když si to představím, brrr) Textík vypadá opravdu na takový střípek, část něčeho delšího (jak už jsi naznačil v Perexu). Přeji hezký večer a ať se múzy vrátí! P.S. Pokud by šlo jen o tuto povídku (a ne text na pokračování), popisující a vysvětlující odstavce bych vypustil a popis hrdiny přidal do příběhu...


ze dne 20.11.2010, 23:13:01
chris ONNE: Ahoj šímo! Popisy. Já věděl, že budeš plouskat. :-D Dobře však víš, že já jim prostě moc nedám. Ano, když sem to před publikací pročítal, tak jsem mohl pár pasáží přidat, ale nechtěl jsem zase až tak moc výrazně zasahovat do tohoto stařičkého dílka. Beru však na vědomí, ale nic do budoucna neslibuji. ;-) „Mám hlad.“ Víš, ono to má účel, resp. když jsem to psal, tak jsem to tak schválně napsal, ale teď přesně nevím, co tím chtěl básník říci… :-( Ano, je to velmi smutné… Jak blízko by se mohl dostat? Opět netuším; to ví jen má múza… Chybky. tmavší oči – účel, neprozradím ;-) (přese jen si něco pamatuji!) Něco podivnějšího . – tohle mě fakt na… Jsem si toho nevšiml, ach ta autorská mlha… :-/ Se zbytkem souhlasím. Děkuji za publikaci, podrobný komentík i za známku. Chris