|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Neocortext41 ::
| Tady: |
| |
|
|
Netuším, jak dlouho jsme si užívali, nicméně samotný popis těch radovánek je navýsost zajímavý: Ze žlázky do žlázky, podle momentální nálady, vkusu a hodnotového žebříčku. Já na langerhansových skluzavkách, ona ou hou zhoupne se na liáně nic netušícího vlákna, oba rozradostnění těmi zážitky. Občas se přivalí šťávy, je to jako při povodni, až na to, že nemůžeme zemřít: pijeme živiny, pokud nás pohltí hladina, vdechujeme spřátelené buňky, žijeme tak s nimi. Někdy nás přitlačí ke stěně sval, drtivý mělnič potravy, ale něžně, jako by se lísal, hrdě ukazoval další z mnoha tělesných atrakcí. „Ano, to tu máte hezké vybavení, samý vybroušený design – kdo z géniů toto navrhoval?“ ukazuji na tu či onu výstelku, ten či onen vývod vedoucí z vývodu do vývodu vývodu atakdál. Je to tu dobře napojené. Infrastruktura takřka bez chybičky, rozvinutý systém služeb, nadstandardní péče o zákazníky (s některými domorodci si porozumíme hned na potkání, pozvou nás na dýchánek – někde nás spolkne trubice, chlopeň nebo něco podobně neodbytného). Dostaneme se i na prohlídku kostní dřeně – i s jistě školeným průvodcem, ačkoliv jsme tomu bublání pranic nerozuměli, ostatně: byl to vůbec průvodce? nebyl to zvěd? špion, co sleduje naše kroky-skoky-běhy, jestli nejsme závadní? Ale to není podstatné. Musím podotknout, že je to tam úžasné! Ty klenby! Ten duchovní rozměr! Ta architektova nezlomná vůle dokončit něco, co ho přesahuje! Stáli jsme, dívali se a při těch pohledech (mohly by to být fotografie v knížkách o umění) mlčeli, neboť za nás mluvily obrazy, temné a tiché hučení nezastavitelné továrny na život.
Naše blaženost však nemohla trvat věčně, ač v náruči masa se na čas zapomíná. Pohostinnost zdejších se začala vytrácet, pomalu, vakuola po vakuole – asi to bylo tím, jak z těla Seraf odsával Drogu, hltal ji po litrech, oblažoval s ní své smysly, přeskupoval vědomí. Řečiště, které nám doposud sloužilo jako dopravní prostředek, znásobilo svůj průtok, zrychlilo frekvenci útoků na předsíň, tudíž jsme se museli ohánět, abychom se dostali do relativního bezpečí. „Oběhem do ledvin, tam je útulno, tam je blaho!“ povídám společnici, ta ale, poněkud zklamána, vztekle zasyčí: „Chceš mi pláchnout, zmetku! Dobrá, nebudu ti bránit, si běž, stejně budu navždy s tebou...“ a odplouvá směr střevní komplex B, kde na ni sice nic nečeká, ale je to prý dobré místo ke trucování. Nezmohu se na nic, leda na důkladné odstrojování – maska drží pevně, ale už cítím, jak odlepuji poslední cíp a hurá! Odhazuji ji v dál a tím odhaluji svůj obličej: znavený, povadlý, zesmutnělý jejím záchvatem žárlivosti. Chtěl jsem s ní chvilenku posedět v nadledvinkách a pak tradá složitý sestup močovody ven. Nic k proclení nemám, rád cestuji nalehko. Budiž. Bude to tedy bez rozloučení. Trubice již hlásí odtok, je třeba jít, neohlížet se.
A pak už nebylo nic, leda pocit rychlých sledů odnikud ven – stojím před ním a v paměti prázdno, vše vymazáno, předchozí prožitky přepsány něčím novým, skoro skutečností, že ve své statičnosti vystavuji své bytí na oddiv. „Vypadáš nějak jinak – přestavěli tě? Rozhodně to má styl, máš to tak vyšperkovaný i uvnitř?“ Ani si nevšimnu, že se poslíčkovi spravil cit pro jazyk (asi je pod vlivem božského kompletní, asociacemi a předpisy, jak smotat morfologickou roládu, zakousnutý do fetiše jazyka), jsem pořád poněkud odjinud. „V mé společnosti je mlčení velezrada – mluv, sic tě zradí maso! Co sis myslel že děláš? Ta věc není pro tebe!“ slyším, ale nejsem si jist, zda jsem schopen odpovídat, vlastně ani nevím, co přesně jsem vyvedl. „Budete mi to muset připomenout, mám náhlý výpadek paměti...“ Chytá se za čelo, na moment se zdá, že je větší než obvykle, že mě chce přerůst, obrůst a vytěsnit, ale zjišťuji, že je to jen hrozba, laškovné pobízení k dalšímu vyprávění a vymlouvání. „Co jsem to...“, když vtom mě přerušuje kantorské pokárání: „Jsi k ničemu. Ani celou dávku nejsi schopen zajistit, a pokud už něco málo seženeš, vyzunkneš mi to jako lačnivec!“ Sice nevím, co to přesně lačnivec je, ale poselsku chápu z kontextu – jsem věčný napojovač a znovusestavovač událostí, byť třeba teď zrovinka dočista perplex a po svém svůj. „Co teď s tebou? Máš talent vyvolávat potíže, to je tak asi všechno, co máš,“ pokračuje s plísněním. „Vždyť...“ pokouším se o vkrok do monologu, obohatit jej nějakou svou řádkou, leč je to nemožno. „Kdes to našel? Je to dobrej materiál, sice málo, ale pořád zabírá. Odkud to je? Ať vím, kam poslat dalšího hledače,“ je nadmíru zvědav, potěšen, ačkoliv pozloben, že nedostal to, co čekal. „Tam, tam... sklep,“ vykoktávám, neboť nervozita a bolest v rozštěpené čelisti nejsou zrovna promluvám nakloněny (navíc hlásku „l“ jsem vyslovil měkce – jako přeškrtnuté el). „No to je mi jasný, že sklep, kam jinam by to schovávali, že ano? Ale kde přesně?“ Víc ze mě nedostane, zmáhá mě má milá, zatmívá se mi před očima, klesám do kolen, nebo do toho, co z nich zbylo, upadám do nevědomí, tam žádná bolest, leda zlé sny – nedosažitelná idyla absolutní necitlivosti, vytrhejte ze mě všecky nervy, lidumilové!, lekci anatomie pokřivených nepotřebujete, vystačíte si s klasickým postupem pokus-omyl, krájejte – teď!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 9 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
