obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Modrá krev ::

 autor Doll publikováno: 26.11.2010, 7:35  
Pokus o povídku ve stylu gotického románu. Připsáno pro Jiřího Ulricha alias čuka. Snad se bude čučíkovi líbit. :D
 

Modrá krev

Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem,
jenž vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal:
chuť trpkou života svým vlíbala mi retem
a tvým dědictvím mi v duši smutek zůstal.
- Otokar Březina


Osud ji zavál do země stínů, černé a truchlivé jako bezesná noc, divoké a ponuré jako poslední příběh z roztrhaného svazku starých balad. Její černé, hustými řasami zacloněné oči v sladce snědé tvářičce jako smrtonosní škorpióni zavrtaní ve vyprahlé egyptské půdě. Ty dvě uslzené tůňky se samovolně přivřely v tak trochu posměšné škvíry, když se Anna úkosem zadívala na zchvácené vrané koně a obrovský královský kočár.
„Jste připravená k odjezdu???“ otázal se bez zájmu vozka s opratěmi v rukou. Koně neklidně pofrkávaly.
„Samozřejmě že je, můžete vyrazit teď hned.“ odpověděla místo ní Božena. Anna nervózně žmoulala v ruce promáčený krajkový kapesník.
„Sbohem. A díky za všechno. Budu na tebe pořád moc a moc myslet.“ rozloučila se Anna
„Já na tebe taky. Bůh se tebou, holčičko.“
Stará chůva tiše popotahovala. Ještě naposledy ji objala a zpod čepce jí vyklouzlo ven pár špinavě šedivých pramenů, místy ještě prokvetlých skořicově světlým vlasem jako poslední připomínka ztraceného mládí. Ještě nikdy dřív jí chudinka chůva nepřipadala tak strašně stará a slabá jako v tu chvíli. Anna ji skoro litovala.
Prudký podzimní vítr jí sfouknul slzy z tváře. Už zase přicházela zima. Mlčenlivý kočí zatím nakládal skrovná zavazadla do kočáru. Kolem postávalo pár lidí z okolí. Smáli se a plakali. Anna ale nechtěla odjet.
Co je jí po nějakém drzém dopisu??? Mohla ho klidně spálit v krbu a dělat jako že nic. Prostě nechtěla pryč. Celá ta maškaráda byla tak akorát k smíchu a jí se stejně chtělo bůhvíproč brečet. Začala si znovu prohlížet panský kočár.
Vůbec se v povozech nevyznala, ale pokud mohla soudit, byl strašně staromódní a na dveřích měl namalovaný zvláštní erb – rozzuřený rudý drak na černém poli. Barva té bezbožné bestie jí připomněla starou legendu o klášteře kacířek. Prý vyvolávaly ďábla a on si pro ně opravdu přijel, náhle se otevřela zem a vystoupil z ní samotný Satan na svém ohnivém oři s planoucím kočárem. Jeptišky do něj nastoupily a on je odvezl rovnou do horoucích pekel. Dodnes ještě můžete za nocí vidět jeho stopy v propálené trávě . . .
Kam ale odjíždí ona???
Mimoděk se otřásla zimou. Venku je tak odporně a ona odjíždí z rodné vesnice, která jí byla skoro sedmnáct let dobrým domovem. Co by dala za poslední den práce na dvorku, letní slunění na stráni nebo poslední posezení u praskajícího krbu . . .
Proč je peklo plné plamenů???
„Odjíždíme.“ odtušil vozka.
Bezradná cestující neochotně nastoupila do kočáru a složila své dlouhé sukně na studená sedadla. Božena jí rázně zaklapala dveře a zatáhla záclonky. Všechny její pohyby byly tak trochu roztřesené. Naposledy se na ni usmála. Anna jí bude celou cestu mávat. Kočí práskl do koní a kola kočáru se roztočila na nerovné, kamenité cestě.
Až dorazí na místo, bude se muset potupně prokázat tím děsným dopisem. Ten dopis. Anna by to nejradši roztrhala na tisíc kusů. Pořád jí musel připomínal, že je jen odpad.
Psalo se v něm, že její velevážený otec po mnoha a mnoha letech už konečně zemřel. Anně to bylo opravdu srdečně jedno. Toho takzvaného otce nikdy v životě neviděla a dokonce ve skrytu duše doufala, že ani nikdy neuvidí. Dokud žil, stejně se za ni strašně styděl. Anna byla jenom mizerný levoboček.
Ututlaná ostuda dobré rodiny. Vyrůstala v jakési vyděděné vesnici se svou starou chůvou. Božena Snopková byla bezdětná vdova a rodina jí pravidelně posílala peníze, aby se mohla o Annu adekvátně starat. Sladká schovanka ji ještě pořád považovala za matku (no možná ještě spíš babičku) a nikdy ani nevzdechla po povídačkách o slavných šlechticích nebo nepřítomném otci. A oni nikdy ani nevzdechli po ní.
Tedy až doteď. Teď musela chtě nechtě poslechnout ten zpupný příkaz nějakého plesnivého patriarchy. Povolal ji, protože už mu nikdo jiný nezbyl. Z celého zchudlého rodu přežili až do dneška jen tři členové. Anna při tom pomyšlení prožívala jakési chmurné zadostiučinění.
Natolik se zabrala do svých trucovitých úvah, že si ani nevšimla, kdy vlastně kočár vjel do lesa. Koňská kopyta teď klapala klusem a skrz větve vysokých smrků pronikalo na cestu jen slabé světlo. V kočáře bylo skoro tma.
Nelíbilo se jí to. Připadala si jako zavřená v nějaké krabici. Potichu otevřela okno a do tváře ji udeřil svěží, studený vzduch prosycený silným zápachem páleného listí. Kolem dokola jen ticho a nekonečný les . . .
Holé utrpení. Byla celá rozlámaná a zoufale toužila po procházce. Snad jí zdřevěněly nohy. Za celou cestu zastavili jen jednou na jakémsi opuštěném odpočívadle, vozka napájel žíznivé koně a pasažérka něco málo pojedla, aby se posilnila na další cestu. Kočí napohled nejevil žádné známky hladu nebo žízně. Divné, když uvážíme, jak dlouhou dobu už jsou na cestě. Zhruba za hodinu znovu vyrazili.
Neměla nejmenší tušení, jak dlouho už jedou. Zpočátku široká silnice se začínala zvolna ztrácet v kličkách a smyčkách, cesty zarůstaly plevelem a pýrem a přicházel pozdní večer. Netušila dokonce ani kam jedou, neboť přesná poloha strýcova sídla byla mimo jejich skromné znalosti. Dost možná to dokonce bylo tajemství. Panství v pustinách . . .
Setmělo se.
Na nebi zazářil stříbřitý saracénský srpek ostrý jako nabroušená janičářská šavle, až bizarně bledý měsíc klouzající nahoře mezi mraky a holými větvemi oškubaných stromů, ledově chladný a bílý přízrak, který vás stopuje půlnoční pustinou se svou smečkou krvelačných honících psů . . .
Obluzení opojením z rychlosti . . .
Anna usíná a zdá se jí, že létá. Celý kočár se vznáší ve vzduchu, ušlechtilí vraní koně zběsile cválají v cárech rozervaných oblaků jako nespoutané noční můry . . .
A něco ťuká na okno, něco jako ukazovák kostlivce, ten zvuk může vydávat jen něco, co se vznáší vedle čarodějného kočáru svištícím šerem na nestvůrně obrovských netopýřích křídlech . . .
Vyděšeně vyvzdechne a přimáčkne do sedadla, když jí na rameno naráz dopadne těžká, tvrdá tlapa a zacloumá s ní jako s kusem hadru. Je to nějaké jeskynní stvoření, které vychází ven jen za tmy a potuluje se ohlušujícími hlubinami ticha po neviditelných nočních pastvinách . . .
„Už jste dorazila.“ vysvětluje kočí a jeho nezdravý dech odporně páchne po česneku. Naklání se nad Annou a podruhé s ní nešetrně zacloumá, i když ona už je vzhůru.
„To už jsme vážně tady???“ nechápe Anna. Kola bezmocně skřípala a koně neklidně řehtali. Krátké kouzlo skončilo.
Vykloní se z okna.
Za vysokou, umělecky tepanou bránou se v záři ubývajícího měsíce, zpola skryté mezi zplihlými stromy skví staré šlechtické sídlo. Obrovský a zpustlý palác plný cizích vzpomínek, nikým nevyslyšených modliteb a zdušených výkřiků ztracených ve zdech . . .
Tak tohle je její nový domov.
Melancholické sídlo podivína a pustá hrobka vymírajícího rodu . . .

***

Vymrzlou jídelnou protahoval průvan a Anna už podruhé toho dne zalitovala, že nemá nic lepšího na sebe. Rodina musela povinně nosit smutek a včera večer jí služka nachystala do pokoje několik nových šatů na zítřek. Vybrala si černý satén a teď seděla bolestivě sešněrovaná v šeredných staromódních šatech s brutálně úzkým živůtkem, širokou sukní a dlouhými rovnými rukávy.
Celou noc nezamhouřila ani oko a byla utahaná jako několikadenní kotě. Na holých zdech šustily stářím zteřelé tapiserie a obrovský, voskem ulepený lustr plný čadících lojových svíček poskytoval v tak prostorné síni jen velmi nedostatečné osvětlení. Po podlaze přeběhl šváb.
„Vítejte na Otokarově panství. Já jsem Hana, zdejší hospodyně.“ takhle ji včera v noci ve velikánské vstupní hale hlídané spoustou zrezavělých brnění přivítala nejdůležitější žena v domě. „Po tak dlouhé cestě vás nebudu zdržovat žádnou prohlídkou sídla, jen vás zavedu do vašich pokojů. O zavazadla se postaráme později.“
Hospodyně jí také vysvětlila, že před jejím příjezdem žilo v celém rozlehlém sídle jen čtrnáct lidí: ona, sklepník, kuchařka, čtyři řadové služky, kočí, podkoní a pár pacholků. A samozřejmě také tři poslední členové vznešeného rodu.
Tři stíny směšně sesazené v ostrůvku světla na kraji stomístného stolu, jako by tím zatvrzelým lpěním na nepotřebných tradicích chtěli jen podtrhnout tupou prázdnotu zruinovaného rodu a svého strohého sídla. Když Anna před krátkou chvílí vážně vešla do jídelny, dostalo se jí stejně vážného a prázdného přivítaní.
„Ach, tak ty jsi Anna. Poslední potomek mého mrtvého bratra.“ odtuší starý strýc. Jeho dutý hlas zní neživotně, jakoby vycházel z hloubi tunelu. Naznačí směrem k ní lehkou úklonu.
„Jsem jediný potomek vašeho mrtvého bratra.“ odpoví vzdorovitě Anna. Ta nemístná arogance ji popouzí k hněvu. Přesto se ale společensky pokusí o pukrle. Jen doufá, že jí to chůva předvedla správně.
„Ale samozřejmě, proto jsme tě přece pozvali.“ zašeptá kníže. „Prosím, posaď se.“
Anna se musí stát snobem a zasednout ke stolu. Pak si připadá jako hloupá vesnická husa. Kníže (a ani nikdo další) už jí dál nevěnuje nejmenší pozornost, jako by byla jenom prach a póvl.
Kníže Otokar.
Anna by snad nikdy v životě nevěřila, že někdo může být tak strašně starý. Seděl v čele dlouhého, dubového stolu, opřený o vysoké křeslo jenom jako tenkou kůží obalená kostra, kterou pohřbili v tuze upjatém obleku. Z lebky už mu dávno a dávno slezly všechny vlasy a odhalily šedivou, strupatou kůži pokrytou spoustou rozlezlých jaterních skvrn.
Na stole stála krásná broušená karafa naplněná těžkým, krvavě rudým vínem. Starý kníže uchopil do roztřesené ruky poloprázdný pohár a s menšími obtížemi se mu podařilo nalít si víc vína. Třaslavě se rozkašlal. Určitě už brzo umře.
Ostatně, ani Anina sousedka nevyhlíží zrovna nejlíp. Podle hospodyně se jmenuje Valerie. Je to její sestřenice, starší dcera necitelného knížete. Anna v nejmenším netuší, kolik jí může být let ale vypadá prostě příšerně. Vysoká a vychrtlá, dlouhé černé šaty pečlivě upnuté až ke krku na ní volně visí jako hnijící hábit na smrtce s kosou. Zplihle světlým vlasům se zachtělo vyklouznout z neupraveného drdolu a spadají přes propadlé tváře až na kulatá ramena, téměř zakrývající celý útlý obličej.
Ve srovnání se svěží, snědou Annou zašněrovanou v šatech plných lákavých oblin vypadá jako mizerná mrtvola. Minimálně to si myslí poslední stolovník. Možná jsem ho měla přednostně představit jako prvního, ale to nejhorší chci nechat až nakonec.
Vladimír. Strýcův nevlastní syn. Na rozdíl od obou předchozích stolovníků vypadá, že je doopravdy naživu. Seděl, nohu přes nohu a tvářil se nepatrně znuděně. Rovný nos a téměř aristokratický profil. Dlouhé, vlnité vlasy jako kaštanová kaskáda. Je krásný jako dívka. Anna se ho neodvažuje oslovit.
Nad stolem se vznáší ticho.
A tak pospolu sedí. Ona a tyhle ty tři navýsost zkažené produkty zparchantělé aristokracie. A ona je jedna z nich. Krev a maso.
Nebo spíš maso bez krve???
Bledá služka přinesla první chod, je to jakási zvěřina ve vystydlé omáčce a k tomu moučnaté brambory. Anna neví, který příbor má použít. Vladimír pije jenom víno. Valerie se jídla ani nedotkne.
Anna okusí první sousto, ale má sto chutí je s odporem zase vyplivnout. Maso je nedovařené a má pocit, že v něm zřetelně cítí chuť zvířecí krve. Přinutí se polknout. Asi sní jenom brambory.
„Dovol mi jednu jedinou otázku, Anno.“ ozve se starý strýc. „Jak dlouho jsi žila mezi tou směšnou spodinou???“
„Máte snad na mysli lid z vesnice???“ znechucená Anna by mu nejradši zakroutila ten jeho vrásčitý kuřecí krk. Jak může být proboha někdo tak pyšný???
„Ano, to mám.“ přikyvuje kníže.
„Celý život. To znamená sedmnáct let.“ dodává Anna. Nedělá si nejmenší naděje, že by si tu někdo mohl pamatovat její věk. Vždyť je konec konců jenom pitomý odpad.
„Takže tak dlouho. Zajímavé.“ mumlá strýc. „Takže ty jsi k nám přišla se slámou ve vlasech a hnojem na nohách. A my tě přijali jako jednu z nás. Dokonce s námi sedíš u stejného stolu.“
V jídelně bys slyšel spadnout špendlík.
„To je tak tragické.“ pokračuje strýc. „Jsi nevzdělaná a nevíš nic o životě šlechty. Ale už brzo budeš členem rodiny. Přidáš se k nám pár dní po pohřbu.“
„Po pohřbu vašeho bratra??? A na co zemřel???“
„Ach ano, on zemřel a proto jsme ho pohřbili.“ krákorá kníže, zcela ignorujíc položenou otázku. „Ale nezemřel nadarmo, máme tu po něm pořád prázdné místo a máme dokonce schované i jeho kosti.“
Přeruší ho třesk rozbíjeného skla. Nešikovná sestřenka převrhla sklenici a chce smést střepy.
„Omlouvám se, otče.“ zašeptá. Smutně klopí k zemi své vodnatě modré oči v křídově bílé tváři, zřejmě je táhnou dolů ty těžké tmavé kruhy.
„Ne, ty zůstaneš sedět.“ zasyčí kníže. „Na co si myslíš, že máme služebnictvo??? A kde jsou vůbec všichni???“
Začne zběsile třískat zvonkem. Jako přestárlé, rozmazlené děcko, když se mermomocí domáhá pozornosti. Za chvíli se odkudsi z neznáma zjeví několik služek.
„Ukliďte to.“ rozkazuje kníže. „A to jídlo už odneste, dnes nemůžu nic ani vidět. Mám úplně zkažený žaludek.“
Služky sklízejí talíře. Jedna z nich odběhne pro kýbl s koštětem. Ostatní vstávají od stolu a bez rozloučení mizí zpátky do svých komnat. Anna zůstává sedět jako poslední.
„Nepotřebujete něco, slečno???“ ptá se jí jedna z pomocnic. Anna překvapeně zjišťuje, že nemůže být o moc starší než ona.
„Ne, díky.“ odpoví. „Jen jsem se trochu zamyslela. Jsem úplně v pořádku.“
Ale není. Když vstává od stolu a odchází, celou cestu cítí podivný chlad. To panství je prokleté.
Když za ní s profesionálním přáním dobré noci služebná konečně zaklapla vyřezávané dvoukřídlé dveře její ložnice, Anně citelně pookřála. Otevřela okenice a zadívala se na tmavou podzimní oblohu. Vítr přinášel první mraky krátce po soumraku. Ve vzduchu byl cítit přicházející déšť. Anna zavřela oči a nechala se hladit ledovým vánkem.
Později zazněla tlumená ozvěna hromu, zvuk zlověstný a neočekávaný, protože podzimní bouře nikdy nevěstí nic dobrého. Vždy předznamenává nějaké neštěstí nebo předčasnou smrt. Pod nadýchanou noční košilí jí přeběhl po zkřehlých zádech mráz a ona si nebyla jistá, jestli zimou nebo hrůzou.
Zabouchla okno a vlezla si zpátky do prachových peřin. Hranicemi jejího světa se najednou staly závěsy obrovské postele z temně rudého hedvábí, svébytný svět, který neznal slova včera ani zítra. Zavřela oči. Měla pocit, že se vzdaluje. Že usíná . . .
Odněkud slyšela hrát pomalou, tichou hudbu . . . bylo to jako ukolébavka. Nevědomě si jí začala také pobrukovat. Uklidňovalo ji to.
Začínalo jí být teplo. Příjemné, krásné teplo. Usínala jako by se nořila do věčného, sladkého snu. Melodie se ztrácela někde v dáli . . .
Usnula. A zdály se jí zvláštní sny o pyšném knížeti, který jí nějakým ostrým nožem prořezával břicho a sloupával jí z obličeje jednu podruhé vláčné vrstvy jemné kůže . . .

***

Druhý den se vydala na průzkum parku. Došla až k vysoké železné bráně, která uzamyká pozemek panství a přišlo jí, že v dálce na cestě vidí projíždějící postavu na koni v dlouhém vlajícím plášti. Možná tu kolem jezdí na lov nějací cizí šlechtici. A jistě se mezi sebou pošklebují šerednému sídlu toho starého podivína.
Celý zanedbaný zámek zarůstá v zapovězených zahradách a ona může jen v duchu hádat, jaké ošklivé věci se snad schovávají ve zbujelých záhonech, pokácených alejích, umělých jeskyních a žalostných zbytcích zbořeného zdiva . . .
Vane severní vítr, ale Annu zahřívá záplava tlustého, temně vínového sametu. Dostala dokonce i roztomilé rukavice a krásný krajkový bonet. Podzimu si může užívat po libosti.
Prochází přerostlou, zpustlou zahradou. Vykračuje si v závěji mrtvého listí po pošlapaných cestičkách dlážděných vybělenými lebkami a vytřeštěnými očními důlky. Jakoby ji odněkud sledovalo něčí nikdy nezavřené oko . . .
Smrt je strašně škodolibá.
Pošle vám příjemné zamrazení v zádech. Bělostné zuby skously rudé rty a Anna si vzpomněla na všechny ty děsivé historky, co tak neuvěřitelně milovala. Bylo to jako procházka skrz shnilou zahradu do strašidelného, rozpadlého domu plného rozbitých vysypaných oken, ze kterých vykukují jen kulaté obličejíky žlutookých sov a malé, holé hlavinky hvízdavých netopýrů. Jako zbořený domeček pro panenky.
Mohla by tu bloudit třeba navěky. Stejně tu není nic co dělat.
Zjistila, že má spoustu volného času, protože celá rodina se scházela jen jednou denně na to nechutné jídlo a jinak si musel každý vystačit po svém. Bylo nad slunce jasné, že členové rodiny po sobě navzájem nijak neprahnou. Anna z toho měla stísněný pocit.
Zrovna si vzpomněla, jak otřesně včera vypadala ta vyhublá Valerie. Anně až zatrnulo při pomyšlení na její obrovské horečnaté oči a až anorekticky ztýrané tělo. Jako by byla na umření. Možná je vážně nemocná.
A možná tak Anna jednou skoční taky. Pokud prožije pár let, pár dlouhých, předlouhých let tady v tom zruinovaném sídle . . .
Stane se svým vlastním stínem. Neschopná pozřít nic víc než vzduch a slané slzy bude pomalu hubnout a hubnout, až se její mladé tělo změní v pouhopouhou kostru. Dlouhý, vynucený pobyt v tmavých síních a stinných chodbách jí dokonale vybělí něžný kulatý obličejík, až budou její buclaté poupátkové tváře bělejší než čerstvě rozemletá křída. Bude se bezcílně toulat trnitými tunely a jedinou její stálou společnicí bude absolutní samota . . .
Změní se v živoucí mrtvolu.
Anna ani netušila, že při svých teskných toulkách narazila na náhrobky. Hluboko, hluboko v opuštěném parku se za zaplevelenou zdí uhnízdil hřbitov. Zřejmě zde leží zapomenuté celé generace ztracených duší . . .
Procházela se ve svém podzimním půvabu nad opuštěným hřbitovem. Sama nevěděla, proč zavítala právě sem. Pomalu se kolébala mezi mechem obrostlými náhrobky a pracně luštila omšelé, většinou německé nápisy. Z toho místa na ni padala mučivá melancholie.
Docela vzadu u zdi se ve vlhkém dolíku krčil ve stínu vrb jeden zcela nový hrob. Na tom by jistě nebylo nic tak neobyčejného, kdyby plazivý břečťan nepoodkryl desku náhrobku a Anna na vlastní oči nespatřila ten hrozivý nápis:

ANNA MARIE VON WULFFEN
3. 6. 1820 – 7. 11. 1837

Sedmého listopadu. To je za pět dní. Za míň jak za týden. Před náhrobkem zela čerstvě vykopaná obdélníková jáma. Jen jen do ní slavnostně spustit rakev.
„Připojíš se k nám pár dní po pohřbu.“řekl kníže včera večer při večeři. Ale pár dní po pohřbu koho???
Otřásla se a celým tělem jí prudce projela ohavná vlna neidentifikovatelné hrůzy, kterou dosud nikdy nepoznala. Kdesi nad hlavou jí poletuje hejno havranů. Krákání jí v tu chvíli zní jako krutý výsměch. Vnímala jen své vlastní jméno vyryté do kaneme. Málem na ni šly mdloby.
Proč, proč to musela vidět???
Proč sem vůbec přijela???
A proč pro ni poslali???
Nechtěla vědět. Otočila se na podpatku a se slzami strachu v očích utíkala mlhou a blátem zpět k zámku.
„Anno!!! Co to děláš??? Počkej!!!“
Někdo za ní volá. Anna si div nesrazí vaz. Zakopne, zavrávorá a zastaví. Ze stínů se vynoří Valerie. Zřejmě seděla v altánku a neměla co dělat. Nebo tu jen tak bloudila jako ztracená duše.
„Co tady děláš??? Máš na mě dávat pozor???“ mumlá Anna. Snaží se nenápadně otřít uslzené oči.
„A co tady děláš ty???“ odsekne Valerie. „A jak to vypadáš??? Co se ti stalo???“
„Co tobě do toho??? Vždyť mě vůbec neznáš. Nech mě být a jdi pryč!!!“
„Nebudeš se mnou mluvit jako bych byla nějaká venkovská kráva!!! Já jsem skutečná šlechtična a ty se ke mně budeš chovat s úctou nebo uvidíš!!!“ rozkřikne se Valerie, která v tu chvíli nevědomky až moc nápadně připomíná svého starého otce.
„Určitě neuvidím nic horšího než tam to. Právě jsem viděla svůj vlastní hrob.“
V tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Bylo doslova fascinující sledovat, jak z Valeriina už tak dost umrlého obličeje rázem zmizela veškerá barva a jak se snaží skrýt svůj strach. A jak lapá po dechu:
„Ty . . . ty o tom víš??? Ale jak -
Valerii se třese spodní ret. Zlost se mění v slzy. Vyráží ze sebe tiché vzlyky a tiskne si ruce k obličeji.
„Já nic takového nechtěla . . . chtěla jsem tě poslat pryč. Ale on . . . vyhrožoval, že příště budu na řadě já!!!“
„Valerie??? Co to má znamenat??? Řekni mi to!!!“ Anna je v šoku. Najednou před ní nestojí žádná žena, ale vyděšené malé dítě. Dítě, které se bojí divného strašáka pod postelí.
„Musíš hned odejít. Prostě musíš pryč, dokud je ještě čas.“vzlyká Valerie.
„Vždyť nemám kam jít.“
„To je jedno!!! Můžu pro tebe ukrást klíče. Můžeš si vzít koně. Ty prostě musíš pryč!!!“
„Pořád nechápu proč!!! Snažíte se mě zabít???“ Anna už s ní ztrácí trpělivost.
„Ne!!! To je horší než smrt!!!“ vyvřískne Valerie. Popadne Annu za ramena a otočí ji s sobě. Je tak vysoká, že se nad ní musí sehnout, aby měla obličej ve stejné výši. Každé slovo jí vyplivne rovnou do tváře.
„Na nic se mě neptej. Slib mi, že odejdeš. Co nejdřív.“
„Ale –
„Slib mi to!!!“
„Pusť mě!!!“ Anna se ji snaží odstrčit, ale bojuje marně. Její ruce jsou jako svěrák. Valerie ji propaluje upřeným pohledem.
„Uteč!!! Už to neodkládej. Nebo bude pozdě.“
„Už dost!!! Půjdu pryč. Slibuju!!!“
Valerie si až teď uvědomí, jak pevně se její kostnaté prsty zarývaly do sestřenčiných ramenou. Pustí ji a Anna od ní rychle ucouvne. Valerie si až teď uvědomí, že ji zřejmě považuje za maniaka.
„Anno, už o tom nemůžu mluvit. Je to moc nebezpečné. Ale pro svoje vlastní dobro odsud odejdi. Prostě zmiz.“
„A kam mám jít???“
Ale Valerie už neodpoví. Odchází někam pryč. Anna se užasle dívá, jak její přízračná postava ve volné vybledlé róbě mizí mezi stromy jako obrovský šedivý chrt. Už jí nemá co říct. A začíná být zima. Skutečná zima. Anně nezbývá než se vrátit uzounkou cestičkou zpět do sídla.

Předstírat, že se nic nestalo bylo překvapivě jednoduché. Jen si několikrát pečlivě přepudrovala pobledlý obličej a celý zbytek dne strávila popíjením čaje v jednom zaprášeném salónku. Pořád dokola si kladla neodbytnou otázku, co tady můžou proboha ostatní celý den dělat.
Při nemastné neslané večeři si všimla, že Valerie se záměrně vyhýbá jejímu pohledu. Všichni jako vždy mlčeli, jenom průvan protahoval ztemnělou jídelnou. Zábava jak v márnici. Když se sama ukládala do postele, pořád si přehrávala v hlavě ten zvláštní rozhovor v zahradě, až v ní uzrálo rozhodnutí.
Musí najít Valerii.
Stejně nemohla spát. Prošla snad stovku chodeb a stěží pamatovala alespoň polovinu. A bylo to lepší než jen tak ležet v polštářích s otevřenýma očima. Našla jenom dřevem obložený lovecký salónek plný prachu a nefunkčních zrezavělých zdraní se zdmi zdobenými spoustou pečlivě vypreparovaných parohů.
Najednou nevěděla, kam dál. Hospodyně Hana ji už předtím provedla kdejakými salóny, jídelnami, tanečními sály a vším možným, jen pár zamčených komnat lhostejně minula. A Anna to v téhle části zámku vůbec neznala. Jen se potichu plížila po špičkách a trnula při nejnepatrnějším zvuku.
Jako dítě se strašlivě bála tmy. Tma s sobě skrývá přízrak strachu, který se jí vytrvale vznáší za zády. Je to spektra, netělesný duch v zčernalém zplihlém rubáši. Neslyšně straší po prázdných hradních komnatách, proplouvá zamčenými dveřmi a klouže po krkolomných točitých schodištích a ztichlých chodbách, které nikam nevedou . . .
Místo nové magické melodie její napjaté uši zachytí v tichu zcela jiné zvuky. Slyší cizí hlasy. Vychází zpoza jedněch zamčených dveří.
. . . a ano, je to tak, jak jsi chtěl. Už máme dokonce vykopaný hrob. A nesmíš být tak strašně zvědavý, můj šlechetný příteli.“ hlas přešel s prudký záchvat suchého kašle.
No jistě. Knížecí komnaty.
„Přece sám víš, že na mě je vždycky skvělé spolehnutí. To už sis mohl mnohokrát ověřit, nebo ne???“ řekne kníže.
Zvuky, které se ozvou jako odpověď ji málem donutí nahlas křičet.
Právě ji políbila skrytá spektra.
Má cenu říct, že se v nich sice dala rozeznat slova, ale že je v žádném případě prostě nemohlo vydávat nic byť jen velmi vzdáleně podobné člověku??? Že by vám mohla sfouknout zdravý rozum jako slaboučkou svíčku ve vichřici a navždy vás zanechat po tmě??? Že byste rázem uvěřily na tak nehorázné nesmysly jako jsou ďáblové, vampýři, vlkodlaci a čarodějnice???
„Chci čerstvou krev a mladé maso!!!“
Zvuky z hlubin pohřebiště.
„Libová vepřová panenka. Za pár dní bude tvoje. Ale co já???“ ptá se strýc.
„I ty dostaneš svůj díl. Přesně podle smlouvy. Dostaneš dalších deset let.“
„Jaká ironie!!!“ odpoví kníže. „Odjakživa miluji smrt a sám se bojím zemřít.“
Oba hrozné hlasy vzápětí vybuchnou v záchvat smíchu. Nemohl to být nikdo živý. Ani mrtvý. Zpoza zamčených se na ni jako ten nejohavnější hnis ze zanícené rány vyřinul zbytnělý zvuk jejich zvrhlého humoru . . .
Prchá pryč a v uších jí vesele vyhrává balada z pekelných propastí.
Na poprvé prchala od přichystaného hrobu.
Nyní prchá od své vlastní smrti.
Kdykoli se ohlédne, vidí jen tetelivou tmu. Její podprahový strach se skrývá v rozlézajících se stínech, černějších než ty nejhlubší obsidiánové krátery vyhaslých pekelných sopek. V tichém chrčení slepých plazivců, kteří se stáhli do temnot se svými těly zkroucenými do záludných zákrutů, ve vazké vlhkosti prosakující ze svírajících se uzoučkých stěn zapomenutých podzemních tunelů, v nutkavých představách plných pobíhajících postav, které nikdy neviděly světlo a které si samy pro sebe prozpěvují schoulené v temných koutech . . .
Šílený smích krvelačných oblud.
Konečně to tu poznává. Je ve vrchní hale. Jen pár kroků ke své krásné komnatě. Podlá postel se tvářila jako to největší neviňátko pod slunce. Dokonce i po tmě. Přetáhla si peřinu přes hlavu a víc mrtvá než živá se dočkala dalšího rána.

***

Sedí sama v temném pokoji, jen při světle svíček a ze zarudlých černých očí jí padají do dlaní slané slzy jako ztracené střípky křišťálových sklíček . . .
Řekla, že je nemocná. Služky jí okamžitě uvěřily, stačilo se jen podívat na ten smrtelně bledý obličej a roztřesené ruce. Anna chtěla být sama. Vyhověly jí. Celý den zůstala zavřená ve svých pokojích, pohrdla pečeným kuřetem, ovocným salátem a vařenými brambory. Neměla absolutně žádnou chuť k jídlu. A neměla ani absolutně žádnou naději.
Pomalu začínala chápat svou tichou sestřenku Valerii. Na vzácným dřevem vykládaném stole stojí láhev vína, kterou jí poslali z kuchyně a sklenka na vysoké nožce, sklenka stejně křehká a krásná jako ubohá dívka ve spárech děsu.
Sedí na lavici u zdi. Okno dokořán, chladivý noční vánek jemně rozevlál těžké, nařasené závěsy a ona celý dlouhý den toužebně vyhlíží ven jako princezna uvězněná ve věži. Kol dokola bují jen a jen hustý borový les. Tmavý, ponurý, prastarý . . .
Začínalo se stmívat. V zlatavé záři západu slunce se Anna stala alespoň na malý okamžik andělem. Dokonalá jako nádherná oltářní socha, kterou kdosi vynesl z kostelního šera, chladu a odloučení. Její bílé šaty zářily jako sníh, ale tvář byla ještě bělejší.
Jako by z ní nějaký neviditelný vampýr naráz vysál všechnu krev. Když zavře oči, vidí před sebou jen šalebný přelud. Místo vytoužené svobody k ní přichází drzý démon . . . Jeho zlovolný zrak plane rudou září a vyprahlé hrdlo se mu svírá nesmírným hladem, který nikdy nepoznal žádný ze smrtelníků. Vlající vlasy jako klubko hnusných hadů se svištivě svíjí pokojem a on upírá svůj vyhladovělý zrak přímo na její odhalený krk . . .
Otevřela oči.
Už se skoro setmělo. Začíná noc a v lese ožívá divá zvěř. Vyráží na lov. Anna by chtěla být vlkodlakem. Chtěla by toho starocha roztrhat na tisíc kusů. V obličeji jí zacuká nějaký skrytý sval nenávisti. Dnes má chuť zabíjet. Anděl s ďáblem v těle.
Protože ten bastard ji prodal.
Anna se roztřese zimou. Nebo strachem. Jakoby na sobě už teď cítila ty strašlivé spáry. V pokoji už je úplná tma. Ví, že nedokáže usnout. Pořád jí přijde, že jakmile vstoupí na lůžko, už nikdy z něj znovu nevstane. Kdo nikdy neležel sám a sám potmě v rozestlané posteli a nepřišlo mu, že po něm pořád něco hnusného leze, nepochopí.
Sedí v na lavici.
Čas letí.
Padá jí hlava, ale z polospánku ji naráz vytrhnou zvláštní zvuky.
Krve by ses v ní nedořezal. Protože přede dveřmi se plíží kradmé kroky. Jako by stíny zvenčí podklouzávaly pode dveřmi a zhmotňovaly se v odulé obrysy něčeho strašného . . .
Dveře jsou naštěstí zamčené.
Něco zkouší kliku. Potichu a opatrně, jako by noční příchozí předem předpokládal, že spí a nechtěl ji za žádnou cenu vzbudit. Po chvíli se kroky zase vzdalují. Nezvaný noční návštěvník nepozorovaně mizí . . .
A Anna dlí jen ve společnosti smutku a samoty. Usíná . . .

. . . a zase se probouzí, jako by ani neexistoval den nebo noc. Venku vyje vzteklá vichřice. Anna už zase dřímá. Je prostě pomatená. Stejně jako včera v noci. Spánek k ní nepřichází . . .
Ta místnost se jí začínala hnusit. Proto tady nikdy nemohla spát. Pořád jí přišlo, jako by v tom tmavém pokoji už bůhví jak dlouho bydlelo něco špatného. Jako by byla zvovna její ložnice, kterou jí jistě přidělil samotný strýc středem prokletí, které postihlo panství. Kdo ví . . .
Možná, že kdyby odhrnula ze země koberec našla by pod ním na kodlaze načnárané nějaké muří nohy a čarodějnické kruhy z divných, naprosto nevyslovitelných jmen. Nebo je tady ve zdech zazděná nějaká zhnilá mrtvola.
Pěkně morbidní myšlenky.
Bylo to sice krajně podivné, ale najednou se přestala bát. Po silném nervovém vypětí nastoupila mdlá otupělost. Odvážila se otevřít dveře. Nikdo už za nimi nestál.
Ale něco jí nechal na zemi. Těžký, masivní svazek starých klíčů na prošlapaném perském koberci. Takže tu byla Valerie. Anna jako ve snách upřeně zírala na užitkově vytvarované kousky kovu, které jí mohly otevřít dveře do neznáma. Teď je ta chvíle. Má šanci. Může utéct.
Pryč.
Měla strašný strach, že ji někdo chytí. Ale všude bylo jako po vymření. Hnala se do haly. Nikde nezašustil ani šváb. Bála se, že jí brnění zastoupí cestu, ale oni jen schlíple stáli a sténali. Pěkně mizerné stráže. Odemkla těžké vstupní dveře a jako smyslů zbavená se bez hlesu vyřítila ven. Blázen, který utekl z vlastního pohřbu.
Nebo rovnou Babě Jaze z lopaty.
Venku celou noc hustě sněžilo a zahrady byly zapadlé v nízkých závějích. Představa, že se bude jen tak táhnout lesem, aniž by vůbec věděla, tam jde ji docela děsila. Vzpomněla si na útulný, vyhřátý, vesnický domek a svou starou ustaranou chůvu.
Dovedla by najít cestu do zpátky vesnice???
Dovedla by se dostat vůbec někam, když ani neví kde je???
Na takové nápady neměla čas. Byla zima, mlha zhoustla a bála se, že se zase začne sypat sníh. Jednotvárně bílá, krutá krajina byla snad ještě mnohem melancholičtější, než když sem poprvé přijela. Ta zpupná pustina tady okolo . . .
Běžela dlouhou alejí polámaných topolů až k tepané vnější bráně. Ta byla samozřejmě zamčená. A až děsivě pevná a vysoká. A všude kolem jen bláto, sníh, les a rozedrané cáry mléčné mlhy . . .
S menšími obtížemi se jí po chvíli snažení podařilo odemknout ocelový zámek. Obě dvě křídla byla strašlivě těžká a vrzala ve veřejích. Na nohou měla jen drobné dámské střevíčky, takže měla od sněhu už teď totálně promáčené nohy. A to teprve odemykala tu bizarní bránu.
Zahodila nepotřebné klíče a vyběhla ven.
Uslyšela pronikavý ptačí křik někde v dáli a potom se před ní rozprostřela zamlžená plochá pláň. Za ní začínal hustý, neprostupný les. Naposledy se ohlédla a spatřila za sebou sídlo – veliké, tajemné a kdysi dávno snad i opravdu krásné. Byla to ta zvláštní chvíle těsně před rozbřeskem, kdy se stírá hranice mezi realitou a fikcí.
A ona je na útěku.
Mohla by sice zkusit doopravdy běžet, ale v tomhle počasí to nemělo smysl. Jenom by zapadala do sněhu. Cestu nikdo neodhrabal a zřejmě za sebou bude celou cestu zanechávat zcela zřetelné stopy. Trochu jí zatrnulo, když si uvědomila, že by ji mohli snadno stopovat. Kníže a ti druzí. Až se probudí a zjistí, že zmizela . . .
Pouze přidala do kroku. Kolem ní se míhaly smutné stromy a nízké keříky, vysazené podél zasněžené stezky. Zámek za ní někam zmizel, stal se jen maličkým bodem v bělostných dálavách. Po delší době se dostala k lesu. Byl temný, tichý a chladný. A ona byla už úplně promrzlá. Starobylé smrky jí sice skýtaly skrovné přístřeší, ale žádné teplo.
A ani žádný život.
Za celou dobu, co tu bloudila, náhodou narazila jen na jedinou štíhlou srnu, která ale hned zmizela. Anna viděla, jak stříhá svýma sametovýma ušima a rychlými skoky mizí mezi stromy. Tuhle malou divoženku zašitou v heboučkém kožíšku zima určitě ani v nejmenším netrápila.
Anna jí záviděla. Měla na sobě jen jednoduché domácí šaty a doslova umírala mrazem. Ruce i nohy jí zcela znecitlivěly a přesto měla pocit, jako když celá hoří. Jako stovky a tisíce maličkých ledových jehliček zabodaných do jejího masa. A pořád se plahočila dál a dál . . .
Znovu začalo sněžit. Obloha se zatáhla hustými šedivými mraky a celý les se zahalil do hlubokého mlčení. Sice na ni padal sníh, ale Anna už jej ani necítila. Celé tělo měla jako kus ledu. Snažila se držet stezky a doufala, že někam dojde, ale v husté vánici bylo všechno zkreslené a čím dál tím víc nezřetelnější a nezřetelnější . . .
Laskavé vločky zvolna zakrývaly její mělké stopy. Pustiny okolo zámku už dávno zmizely, nikdo by ji nejspíš už ani nebyl schopný najít. A kdyby ano, vrátila by se???
Rozhodně ne. To už je lepší umřít někde u cesty.
Anna padla na zem, vysílená, vyhladovělá a vymrzlá až do morku kostí. Její těžké šaty byly skrz naskrz promáčené rozpuštěným sněhem, nehřály už ani trochu. Nemohla dál. Byla na pokraji sil. A nikde žádná naděje na pomoc, všude kolem ní se rozprostíral jen hluboký, hustý les . . .
Z očí jí tekly slzy ale ona si to ani neuvědomovala, protože už i tváře měla jako ledové růže. Zrudlé a přitom mrtvé. Jako ta kaluž krve, která se vpíjí do pošlapané ledové tříště. O kus dál jsou i zlámané větve. Nepochybně za to můžou sněžné víly, které si někde v ústraní už určitě požírají svou kouřící kořist. Ledové tesáky v poupátkových pusinkách. Nekoluje v nich krev, ale voda.
Někde v dálce zaslechla cosi nečekaného. V tom mrtvém tichu to znělo skoro jako rána z pušky. Ohlédla se, ale všude kolem sebe spatřila jen snášející se sníh. Někde docela blízko duní koňská kopyta . . .
Najdou ji.
Nejhorší noční můra se stane skutečností. Ale Anna už nemůže dál. Prostě nemůže. Už neuteče. A oni ji najdou. Najdou a odstřelí jako prašivého psa. Přímo tady, tady na té cestě a její tělo zůstane ležet ve sněhu dokud ho neroztahá divá zvěř . . .
Už neměla ani sílu litovat sama sebe.
Před očima se jí zjeví přízračná postava. Je to jezdec na koni. Černý oř, beztvarý klobouk do čela a z ramen mu splývá vlající plášť, polekaný pohled planoucích očí ve stínu tmavé krempy.
Její zjitřená představivost v něm vidí hrozivého černého rytíře. Slepý stín ve vražedně vycíděné zbroji. Jen jednoho z té namyšlené a uzavřené sorty vševědoucích temných šlechticů na kostlivých koních, jen jednoho z těch, kteří "vědí". Ostatní jsou jen hmyz, který je třeba zadupat do země.
Nemožné.
Vždyť veškeří rytíři už přece dávno vymřeli.
Ale obklopí ji ještě další. Žádná černá kohorta smrti, kupodivu jen obyčejní lidé z masa a kostí. Alespoň tak na první pohled vypadali. Čtyři koně, čtyři jezdci. Slyší jejich rozrušenou řeč:
„Na cos to tu narazil???“
„Možná tu bloudila celou noc.“
„To není možné!!! A to dítě ještě žije???“
„Ale už dlouho nebude, když ji tady jen tak necháš!!!“ odsekne jeden z nich.
Sesedne z koně a přistoupí k Anně. Ona k němu zoufale vztahuje zledovatělé ruce a přitom mumlá tiché modlitby. Ten dobrý anděl ji vysadí před sebe na koně a zabalí ji do dlouhého kožešinového pláště.
„Odkud jste sem zabloudila???“ ptá se ten samaritán.
„Odnikud.“ šeptá Anna. S tím starým sídlem už nechce mít nic společného. Nikdy.
Ale oni zřejmě ani žádnou odpověď nečekají. Jen pobídnou koně a pádí pryč. Anna odjíždí s nimi. Dlouhé vlasy jí vlají ve vánici a ona zavírá oči. Kdo ví, co teď dělá sám starý kníže???
Pláče nad prázdným hrobem??? Nebo ho něco obzvlášť odporného zuřivě trhá na kusy???


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 24 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 26.11.2010, 7:34:12 Odpovědět 
   Díky za věnování a nezapomnění.I oslovení, které mě těší.
Povídka se čte jedním dechem. Je přitom dopbře napsaná. Hrůzné děsivé popisy se přesunuly do dynamické hrůzy děje, poznávání zareality i pocitů hrdiny bojující se samotou a neznámým přizračně nebezpečným prostředím. Jednotlivé složky do sebe zapadají. Zalitoval jsem, že příběh končí. Poznávání onoho tajemného sídla mohlo být podrobnější, ony podivné postavy hrůzně působící ještě hrůzněji jednající. V příběhu je mnoho nedořečeného, což příběhu dodává na autenticitě strašidelného vyprávění. Jsem asi již trochu příliš lačný hororista, že jsem čekal "pekelné jádro" a větší mrazivé čarování. Ale to by pak zas nebyl gotický román. Líbí se, do postavy jsem se vžil, a litoval jsem že mě opustila. Nebo bude pokračování, od zla mejde takhle jednoduše utéci, má všude své emisary...jak vidíš, podlehl jsem sugesci díla.
V textu je něco chybek
v použití i y i ve shodě přísudku s podmětem: koně frkaly, stíny chtěli, uvěřily, dále pak slovo zhnilý se píše se s.
Opakovaná chyba v ukončení přímé řeči:
nepíše se...odjíždíme."odtušil..., ale správně: ...odjíždíme,"odtušil...
 ze dne 26.11.2010, 10:38:10  
   čuk: Jo, slizidla jsi omezila. Já jsem se tam ale marně hledal coby hnijící kostlivá zombie bez zubů, s drápy a hrozivým šklebem a lichotivým jménem čukčík.)
PS: Brzy k tobě promluvím z onoho záhrobního šíleného světa, těš se. A pak se tam setkáme.
 ze dne 26.11.2010, 10:03:10  
   Doll: Jsem ráda, že se ti to líbí. Vždyť jsem to psala speciálně pro tebe. A viď, že jsem tam citelně omezila takové ty hnusotné slizidy, aby ti to víc sedlo do noty??? :D
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Láska?
Sorenka
Dva života - Ka...
Trenz
Búrka
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr