» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Osud si cestu najde."

Vergilius

počet přístupů: 2141681

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Psaní zaměstnané psaní ::

Radmila Kalousková	publikováno: 25.11.2010, 8:31

Protože mám trošku poslední dobou tvůrčí krizi, začala jsem hezky od začátku a to tím, jak to u mě vypadá, když se snažím něco vyprodukovat. Snad to vykouzlí u čtenáře malý úsměv ...
RK


	Jó, psaní, to je velice složitá a těžká věc. Nejde jen řici „teď mám chuť něco napsat, tak to napíši“. Tak to prostě nefunguje. Jak asi spousta z nás ví, pouze chuť nestačí. Základem je přeci jen ta známá múza s velkým „M“. Najednou mě něco osloví, vzpomínka, píseň nebo jen pocit a přijde nutkání zvěčnit to na papír. Vždy jsem utíkala do svého světa fantazie, kde jsem mohla beztrestně dělat vše, co mě zrovna napadlo. Mohla jsem a můžu být půvabná dívka, které nikdo neodolá, nadpřirozená bytost, vrah nebo ochránce nevinných. V mém světě fantazie je všechno dovoleno. Jen chytit tu správnou nitku a cítit všechny ty pocity hlavního hrdiny. Být statečná nebo sadisticky zvrhlá. Vychutnat si ten pocit, že jste něco výjimečného, prožívat strach, odpor, vzrušení i radost. Zapomenout na starosti a problémy všedního dne. Ale bohužel to jde jen na chvíli. Je tak těžké odolávat útokům vnějšího světa do toho mého. Mám v hlavě takovou matnou představu o příběhu jedné mladé dívky. Ještě nevím, kam se přesně příběh bude ubírat, ale mám cosi až hmatatelného ve své mysli… Dívka vejde do dveří a celou místností to zašumí. Není nikdo, muž ani žena, kdo by si ji nevšiml. Dýchá z ní jakási vnitřní krása a odhodlanost. Ladným krokem projde k baru, aniž by se nechala náhlým zájmem o její osobu zneklidnit. Pootočí hlavu, odhrne své neposedné blond vlasy z čela a její pohled spočine na uhrančivých hlubokých očích. Byl to on… „Mlíko za 9,90Kč!“ div nevykřiknu „to musím koupit. A ještě jsem zapomněla na rohlíky“ huhlám si pro sebe, tlačím nákupní vozík a inspirace je v tahu. Zatracená sleva! Už abych byla doma. Cestou nezapomenu vyzvednout dcerku Romanku ze školky, dozvědět se, jaký měla den a co měla k obídku. Přislíbím téměř cokoli, abych mohla v klidu udělat večeři. Většinou zaberou omalovánky nebo pohádka v televizi. V nejhorším případě pomůže návrh, že po večeři něco upečeme, nějaký dobrý koláč jako pekli pejsek a kočička. Potom dorazím domu, kde už na mě čeká školák Radek. Zase dostal poznámku za chování a láme si hlavu s domácím úkolem. Vysvětluji tedy matematiku nad hrncem s vařícími se brambory a gratuluji si, že jsem koupila párky, protože nic jiného bych asi uvařit nestihla. Po večeři si udělám kafe, zkontroluji Radkovi tašku do školy, kde mu samozřejmě chybí polovina věcí a mám strašné nutkání opět se vpít do mého druhého světa. Nápady se mi honí v hlavě, ale musím je umlčet, protože mám ještě spoustu povinností. Když si večer konečně lehnu do prázdné postele, protože manžel je na služební cestě, začínám se znovu propadat až tam, kde podlehnu těm černým hlubokým očím, aniž bych věděla, komu patří, ale hlavně, že to určitě ví moje hrdinka. Jeho silné paže a vypracované tělo se zdálo ještě mohutnější ve srovnání s drobnou a stále dívčí postavou Jane. Její oči ho vybízely, aby slíbal její chvějící se rty a zcela se jí zmocnil. Chvění prochází celým jejím tělem... „Mamí! Ať mě Radek nechá!“ křičí Romanka „Vypadni z mého pokoje“ snaží se napodobit jeho větu. A je to zase pryč. Ach jo, nemám já to těžký život? Musím se ale hlídat, protože už jsem se přistihla, jak se zasním za volantem a najednou koukám, že auta stojí a jen já jedu! Ale ještě horší je, když mám moc práce, moc důležitých téměř nevyřešitelných problémů v práci a starostí okolo rodiny. Tolik bych chtěla pokračovat v psaní nebo začít něco nového, ale ne a ne si najít ten správný klid. Protože vím, že musím vyřešit skutečně důležité věci a rozum mi můj svět zamkne do pokoje a schová klíč. Trvá dlouho, než ho najdu. Většinou musím počkat, až se vlna reality přežene, bouře ustane a moře je opět klidné a tajemné. Musím ale čekat a mít velkou trpělivost. Často si pomáhám hudbou, která mě pomůže oddělit mysl od reality jako žloutek od bílku. Poslouchám hudbu, slova téměř nevnímám a zachycuji tóny hudby, která mnou prostupuje. Jsem po rychlém obědě, který jsem si přinesla a zhltla za 3 minuty jako vždy. Není to zdravé, já vím, ale co nadělám, to jsem prostě já. Sedím, mám nepřítomný výraz, poslouchám hudbu a nechám se unášet pryč. Už cítím podivný mráz a pomalu prostupuji do další hrdinky. Konečně zavřela oči a podařilo se jí usnout. Chvěje se a cítí vzrušení po celém těle. Je šero, vzduchem se nese zvláštní vůně, snad Magnolie. Magdalena hladí bílý štíhlý krk a přitiskne k němu svá ústa. Není nic jiného, než její ústa, která se pomalu vpíjí do hřejivé kůže. Je jí krásně. Necítí žádnou bolest. Usmívá se. Najednou zvedne hlavu a pohlédne do tváře své oběti. „Néé!“ Vyrazí ze sebe zoufalý výkřik, když pozná tvář Kristiny. S hrůzou se vzbudí a běží na záchod. Její na zvracení, ale je to jen pocit. Tolik dní už nic nejedla ani nepila. Sesula po studených dlaždičkách a třásla se po celém těle. Děsila sama sebe. V klubíčku vzlykala a neměla sílu vstát. Neměla sílu zastavit ten žal a bolest, neměla sílu pokračovat dál. Vyčerpáním omdlela. „Radko, jsi dnes tady nebo jdeš ven?“ otevře dveře jedna z kolegyň a já div nespadnu ze židle. „Že ses lekla?“ zasměje se. „No jo, zrovna jsem po obídku hluboce hloubala,“ poznamenám s úsměvem a pomalu se sbírám, abych začala opět fungovat a vrátila se zpět do reality. Půl hodinka odpočinku je pryč a tak zamknout pokoj a schovat klíč! Spisovatelé to prostě nemají lehké.


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 21		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Radmila Kalousková	26.11.2010, 8:14:26

Všem moc děkuji za komentář i za známku. Můžu Vám říct, že ten můj svět prostě miluju. Jsem ráda, že se to líbilo. Velké díky za rychlé uveřejnění, to jsem vůbec nečekala. Hezký den všem RK

Dědek	25.11.2010, 19:21:41

Dobře napsaná povídka. Spisovatelé to skutečně nemají lehké.

Carolina	25.11.2010, 11:33:36

Moc pěkné, co víc k tomu dodat, než je již psáno:)

R.H.H.	25.11.2010, 9:13:48

Tak tohle se mi moc líbilo. Je jedno jaký člověk je, pokud má dobrou fantazii, navždy má tam někde hluboko v duši otevřené dveře do jiného světa. A i navzdory časté nedosažitelnosti těch dveří kvůli každodenním povinnostem, zůstávají pro mnohé spisovatele (a nejen ty) takovou lékárnou pro mysl.


ze dne 25.11.2010, 9:39:03
čuk: Moc hezky jsi to vystihl

čuk	25.11.2010, 8:30:15

Naprosto přesně vystiženo, kultivovaně a s humorem. Ano je to tak. Kdyby nebylo fantazie a snů, tak bychom...s přívalem reality je třeba uschovávat a pěstovat tajně a chránit jako políčko marihuany před policajty. Už se bojíme vyjít se snem na povrch, realita už nemá pro něj zkypřenou půdu. Nebo budeme psát neosobní hry o panoptiku života (ta rozpolcenost by byla docela dobré téma).