» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2141681

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Ať hodí kamenem, kdo je bez viny... ::

Eternity	publikováno: 26.11.2010, 8:33

JEDEN TAKOVÝ DOPIS... A JEDNO TĚŽKÉ ROZHODOVÁNÍ...


	Můj (kdysi) drahý, píšu Ti tento dopis a nevidím. Přes závoj slz člověk prokoukne stěží. Spletitost mezilidských vztahů je nerozuzlitelná. I kdyby žil člověk tisíc let, pochybuju, že by mohl s klidným svědomím říct – teď už vím, jak se rozhodnout, už se nezmýlím ve svých reakcích, pochopil jsem, co dělá člověka člověkem. Mezilidské vztahy jsou bludištěm bez konce. Bloudíme životem, více či méně šťastným, tu odbočíme správně, tu chybujeme. Všichni bez rozdílu. Měli jsme spolu, Lukášku, kdysi krásný vztah, kterého jsme si oba vážili. Dokázali jsme spolu rozmlouvat o všem možném, dokázali jsme spolu mlčet při sklence vína. Vážila jsem si toho, že zrovna s Tebou můžu strávit zbytek svého života a nebrala to jako samozřejmost. Nikdy bych nevěřila, že tohle jednou udělám. Milovala jsem Tě a věřila, že to zvládnu. Mýlila jsem se. Ale ptám se sama sebe už řadu měsíců, spíše let, zvládla by to na mém místě jiná? Dokázala by celých sedm let snášet to, co jsem musela snášet já? Tento dopis Ti píši z jediného důvodu. Pořád ještě si Tě malou částí své bytosti, tou částí, co doposud bránila pozůstatkům mé vyhořelé osobnosti, aby od Tebe odešla, vážím. Vím, jak mě všichni odsoudí. Vím, že v jejich očích budu až do konce života mrcha, která opustila člověka, který ji potřeboval. Ale důvod, proč Tě nyní opouštím je pro mě natolik závažný, že to udělat musím Všichni se ke mně otočí zády, ale kdybych mohla všem těm pánům soudcům předložit zmuchlaný a vybledlý účet s označením „Lukáš a Tereza“, bilanci za těch posledních sedm let strávených s Tebou, viděli by v něm takové „položky“ jako naprostá fyzická a psychická vyčerpanost, desítky proplakaných nocí, pocity naprostého ponížení, když jsi na mě zuřivě řval a já to vnímala úplně stejně, jako bys mě uhodil (možná hůř, protože facka jednou bolet přestane, ale slova trpce pálí i za několik týdnů a měsíců), pocit bezmoci, když ostatní vyráželi do víru noci a já s Tebou seděla doma, protože kdybych odešla, klidně ses mohl třeba udusit, rostoucí odpor, když jsem Ti musela utírat zadek nebo Tě koupat a tys mě uštěpačně peskoval, jak pomalá jsem. Co na tomto účtu našeho vztahu pro mě bylo/je výnosem? Nemůžu si vzpomenout. Poslední dva roky jen vkládám bez jakékoliv zpětné vazby. Nevydržel by to nikdo, Lukáši. Nikdo. Poprvé a zcela vědomě jsem se naplno ohradila proti Tvému výbuchu zlosti, která je neoddělitelnou součástí Tvé povahy. Jsi typický cholerik, tělem i duší. Všichni kolem Tebe to po celá léta snášeli, protože bylo pravidlem chodit okolo Tebe po špičkách. Nikdo Ti nebyl schopen říct do očí, že existuje hranice, kterou ani člověk jako Ty nemá právo porušovat. Že dobrých lidí, kteří Ti už roky pomáhají žít ve Tvém světě tak, abys co nejméně vnímal tíživý pocit izolace, by sis měl vážit. Že bys měl občas pokorně sklopit hlavu, ať chceš, nebo nechceš, ať cítíš na svých bedrech sebevětší tíhu a bezmoc. Netřeba rozebírat, kvůli čemu jsme se vlastně naposled pohádali, to zůstane mezi námi. Podstatné je, co jsi mi řekl. A je mi jedno, že jsi to tak nemyslel. Kdybych se chovala tak, jako vždy, za chvíli by se situace vrátila k normálu a mezi námi by opět zavládlo příměří. Příměří s hořkou příchutí mé netečné rezignace a strnulé otupělosti. Tentokrát jsem ale zareagovala ofenzivně. Vlastně jsem Ti jen chtěla konečně naznačit, že bys měl umět svoje výbuchy krotit. Tvým řečem, že tohle je v Tvé povaze a nejsi schopen to nijak ovlivnit, nevěřím. Když člověk opravdu chce, naučí se do jisté míry ovládat. Ne vždy, ne pokaždé. Povahu člověka spoutat v okovech nelze. Ale určitou pokoru, alespoň v elementární míře, by měl mít v sobě každý z nás. Jde to, jen chtít se musí. Silnou vůli máš, Lukáši, to už jsi několikrát prokázal. Tak to zkus znovu… Víš, i sebehlubší pohár trpělivosti jednou přeteče. Nejsem z kamene. Když mi jednou, jazykem rozvázaným vínem, vyznáváš lásku a podruhé mě „zkrotíš na tři doby“, nevím, jak vlastně reagovat. Vím, že to tak nemyslíš. Vím, že mě miluješ. Možná sis jen neuvědomil, že jsem taky jenom člověk. Starám se o Tebe léta a nikdy, nikdy jsem od Tebe nechtěla nic jiného, než jen lásku. Ta měla být vykoupením za všechna moje odříkání. Místo toho jsem se dočkala jen čím dál silnějších a pravidelnějších poryvů vzteku, zlosti a agresivity. Ještě včera jsem byla na vážkách. Vzpomínala jsem na Lukáše, kterého jsem kdysi tolik milovala, a který kdyby se vrátil, byl bych ochotná všechno zlé posledních sedmi let hodit za hlavu. Nemyslím tím Lukáše se silnýma nohama, tak jak mi to neustále předhazuješ. Myslím tím extrovertního pohodáře, co dokázal bavit celou společnost, myslím tím inteligentního volnomyšlenkáře, se kterým jsem se nikdy nenudila, citlivého kluka, jehož nitro bývalo kdysi jedním z nejbarevnějších, jaké jsem měla tu čest poznat. Kluka, o kterého jsem se mohla opřít, když mi bylo zle. A pak jsem si konečnou platností uvědomila, že už se nikdy nevrátí. Jeho duše před sedmi lety zemřela. Sedm sakra dlouhých a těžkých roků žiju s cizincem a konečně mi došlo, že už to takhle dál prostě nevydržím. Původně se měl tento dopis nést v omluvném duchu. Chtěla jsem se jím nejspíš alespoň zčásti spasit. Nakonec jsem se rozhodla, že se Ti omlouvat nebudu. Za co vlastně? Za to, že jsem byla upřímná? Že jsem Ti jen do očí řekla to, co Ti všichni kolem Tebe měli říct už dávno? Ano, jsi kvadruplegik, Lukáši, ale to Tě neopravňuje k tomu, abys týral lidi kolem sebe. Možná mě za to, že jsem opustila bezmocného člověka, čeká peklo, možná se už někde ďábel potměšile chechtá. Možná. Jedno však vím jistě: Kdybych s Tebou zůstala, zadupeš ve mně všechno to, pro co jsi mě miloval. Zadupeš ve mně člověka. Mám právo žít svůj život, ne jen přežívat. Mám právo milovat a být milována. Chci zase vstát, Lukáši, a volně se nadechnout. A ten pocit je silnější, než cokoliv ostatní. A víš co? Ať hodí kamenem, kdo je bez viny… (Kdysi) Tvoje Tereza


celkové hodnocení autora: 95.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 20		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

čuk	26.11.2010, 8:17:25

Líčíš určité osudové uvěznění i vzepření se osudu. Na vahách je okleštění života, na druhé misce altruistuické zapření. Ten závislý "vězeň" coby partner se nechtěně mění, bolest často smývá barvy a koroduje vztahy, člověk se stává zlý pradoxně i při uvědomění své závislosti a ošizenosti oproti ostatním. Ztráceti sebe sama ve prospěch druhého, bez opětovného i sebemenšího opětovaného daru, uzavřít se do šedi téměř animálních úkonů, bez výhledu a čekání něčeho krásného, to potřebuje dobrovolně se trýzníci povahu, altruistku vědomou si vyššího (byť třeba neexistujícího) cílě a odměny. Zasketizování, oproštění od světa vyžaduje i fanatismus (Boha odměňujícího, umrtvování vlastního těla, jeho masochistické trestání) I zabití vnějšího světa. Za milosrdenství se platí vysoká cena, zvlášť když člověk cití v sobě ambice, schopnost rozvinout své vlohy, prospívat šíře a i jiným. V tebou popsané situaci se prokáže šalebnost lásky, její vytracení je v každém případě psychiku bortícím faktorem. Málokterá láska je tak hluboce zakořeněna a proměněna do podstaty milujícího ( a ten tou ideou tak zaslepen) že by toto úskalí vydržela. Když litujeme druhého, litujeme nejvíc sebe, pro omezení a citové zpracování, které nám přináší. Když se romantika lásky i její hřejivost vytráce, vzniká touha najít jinou. Pokud není člověk zcela umrtven Ale to jsem se rozpovídal, v rychlosti a neutříděnosti myšlenek. Napsalas to autenticky, jako popdklad k diskusi, či jakousi omluvu. Mám dojem, že v úvahách něco chybí, že trochu je zveličena ublíženost neláskou, analyza by mohla být hlubší, diskutabilnější, podpořena konkretními stručnými příklady a vzpomínkami. Ovšem odepsat někoho ze vztahu pro jeho utrpení (byť ubližující) potřebuje v sobě přehlušit některé vnitřní hlasy i volání po svobodě. Toto téma je značné široké, tzvlášť v obecné rovině. Těžko se hodnotí bez konkretních detailů. A také bolest z výčitek svědomí je bez rigidní morality menší než radost ze získané svobody (umíme-li ji však pozitivně využít). Ztráta osobní svobody také velice bolí, zvlášť když obětování vyvolá menší účinek i odezvu. Opravdu těžké rozhodování. Takže i předložený text se těžko hodnotí, zvlášť když autorka není zřejmě specialistka na tento obor či altruistka s vrozeným sebeobětováním. S autorkou lze v mnohém souhlasit, v analyze chybí některé pohledy, podrobnější průzkumy toho co bylo, je i bude u obou protagonistů, i "alternativní" způsoby léčení situace, je-li ztráta duše nějakými berličkami nahraditelná, atd. Text by měl hodnotit odborník na psychologii a psychoanalýzu. Po stránce autenticity a obratnosti stylu je možno hodnotit velmi dobře.