» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Sen je sůl bez chleba."

Ramón Gómez de la Serna

počet přístupů: 2141681

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Maleficum ::

JRZee	publikováno: 26.11.2010, 21:53

Krátký příběh, snad k zamyšlení, snad jako pouhé zhmotnění kombinace splínu a melancholického hudebního zážitku...


	Stál na ulici před svým domem. Chodník, rozbitý s tmavou skvrnou kolem pavučiny praskliny, ho chladil do bosých nohou. Zvedl oči k horizontu, slabě našedlému, jako ráno těsně před rozbřeskem. Okolní svět, pustý a přízračně tichý, jako by se nacházel za poloprůhlednou clonou. Zaslechl šepotavý hlas. Jako kradmý rozhovor na místech, jež si vyžadují úctu. Rozhlédl se, ale okolí bylo prázdné. Znovu. Jako tiché ševelení větru mezi listy stromů. Slabý stín se mu otřel o ruku a prsty mu projel mrazivý zub bolesti. Ucukl a vyděšeně se rozběhl ke vchodu. Zoufale toužil po pocitu bezpečí, jež mu poskytne jen domov. Vzal za kliku, ale nepohnula se ani o píď. Opřel se do ní vší silou, ale zdála se odlitá z jednoho kusu spolu s dveřmi. Vzlykl. Klesl na zem, hlavu položenou v dlaních, a nevěděl, co si počít. Netušil, kolik času uplynulo, než uslyšel kroky blížící se k němu ulicí. Pozvedl tvář k příchozímu. Vzhledově byl zhruba v jeho věku, ale když se posadil vedle něj, v očích se mu zrcadlila mnohá prožitá léta. „Nováček, hm?“ vyslal otázku jeho směrem. „Asi,“ nejistě odpověděl, „jmenuju se Daniel.“ „Já vím. Vítej, Danieli. Jsem tvůj průvodce, můžeš mi říkat Maleficus.“ „Průvodce čím?“ „Kde myslíš, že jsi, Danieli?“ „Před svým domem. Kde asi?“ odpověděl podrážděně. „Téměř správně, ačkoliv na to jsem se neptal.“ „Cože?“ „Jak ses sem dostal?“ Nedokázal si vzpomenout, ale z nepopsatelného důvodu ho zaplavila zloba. Osten hněvu ho bodl jako rozpálená jehla. „Co po mě chceš?! Jdi k čertu!“ Maleficus se rozesmál. „Rozmysli si, než něco řekneš. Slova jsou mocný nástroj a já druhé šance nedávám,“ řekl již s vážnou tváří. „Vypadni!“ vyštěkl na něj Daniel. „Tvoje volba.“ Když slova dozněla, Daniel se otočil na svého společníka, ale místo vedle něj již bylo prázdné. Rozhlédl se a s překvapením zjistil, že před pár okamžiky prázdnou ulicí se pohybuje několik stínů. Klidně se procházely po chodníku, zatímco jejich průhledná těla zanechávala Daniela v tichém úžasu. Jak se jeden ze stínů blížil k místu, kde stále ještě seděl, zaslechl tlumený klapot podpatků. Silueta mu svým tvarem skutečně připomněla ženskou postavu. Když procházela přímo kolem něho, natáhl paži ve snaze zachytit ten podivný přelud, ale ruka hladce projela tím, o čem si myslel, že jsou její nohy, jako by skutečně byla jen živoucím stínem. Ucítil ochromující bolest. Několikrát sevřel dlaň v pěst a poté natáhl prsty, jako by mu ta činnost snad mohla ulevit. Pevně zavřel víčka a snažil se zapudit tuhle podivnou nerealitu. Mysl se vzpírala uvěřit, že je to cokoliv jiného než pouhý sen. Otevřel oči. Okolí se během jeho osobní chvilky temnoty zaplnilo. Lidé rejdili ulicemi, kam až jen jeho oko dohlédlo. Nebe bylo stále podivně bezbarvé a vše ostatní mělo našedlé odstíny. Měl pocit, že se dívá na vybledlé plátno zastaralé malby. Mezi řekou neživě působících těl zahlédl známou tvář. Pamatoval si ji. V břiše se mu rozlétlo hejno motýlů. Šimrali ho svými křídly, zaplavili ho hřejivým pocitem. Roztřesenýma rukama se odrazil od chladného kamene schodů a postavil se na rozechvělé nohy. Vratkým krokem se k ní blížil. Ze všech, které by si nyní přál potkat, právě ona. Cítil, že to musí být osud. Konečně jí řekne to, k čemu dlouhá léta nenašel odvahu, ona mu pomůže. Pomůže mu znovu objevit ztracenou rovnováhu tohoto světa. Postavil se proti ní a věnoval jí ten nejkrásnější úsměv, který dokáže zformovat jen upřímná láska. Nevěnovala mu jediný pohled, bez zaváhání prošla skrze něj a celé jeho tělo, každá buňka explodovala bolestí. * Ucítila chladný závan a na malou chvíli, jako by nahlédla za oponu, o které ani netušila, že tam je. V tom krátkém záblesku jí myšlenkami proběhla vzpomínka. Uvědomila si, kde se právě nachází. Svěsila hlavu a po tvářích jí stekly dvě veliké perly zármutku, první z dlouhé řady těch, které měly brzy následovat. Pod bradou se spojily v jednu a po pomíjivém okamžiku života se roztříštily na tisíce malých blyštivých střepů, které zapadly do rozpraskané průrvy poničeného chodníku. „Ach Danieli,“ jméno znělo spíše jako výdech, než jako skutečné slovo. Dvojhlasem se ozvala šepotavá věta, která však jako duet zněla jen na místě, kde ji nikdo nemohl slyšet. „Moc mi chybíš.“


celkové hodnocení autora: 95.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Doll	29.11.2010, 12:00:41

Zajímavá atmosféra, hlavní hrdina se mě v tom celkem ztrácí, ale myšlenku to rozhodně má. Dovedu si představit ten déšť, který padá na zem jako slzy mrtvých . . .


ze dne 01.12.2010, 14:28:07
JRZee: Díky za komentář. Atmosféru jsi zřejmě nasála dobře:)

Šíma	26.11.2010, 21:52:29

Zdravím! Pro vnímavé čtenáře bude tento krátký text i docela silným "příběhem", takovým okamžikem (střípkem), kdy se spolu na krátkou chvíli spojí dva světy - svět živých se světem mrtvých. Vysvětlení přichází pomalu, přestože na nějaké ty indicie čtenáři narazí již od samého začátku. O to je ono "prozření" našeho hrdiny bolestivější. Jeho utrpení se zvětšuje s pochopením skutečného stavu věcí a také se setkáváním se s nejasnými postavami ze světa lidí, aby nakonec potkal svou bývalou lásku a oba najednou přepadl bol a neskutečný smutek. Neříká se onomu vztahu, který nadále trvá, přestože ten druhý je již "na druhém břehu" - láska až za hrob? Ať už osud rozhodl jakkoli, náš ztracený protějšek v našem srdci zůstává, o to je to smutnější. Text se mi jeví bez zbytečného patosu, či klišé. Uvidíme, jak zareagují ostatní čtenáři... Našel jsem několik drobností a připsal k nim své návrhy, jak (třeba i) vylepšit text, ale to je již na Tobě: -- Chodník, rozbitý s tmavou skvrnou kolem pavučiny praskliny, ho chladil do bosých nohou. -- toto souvětí by chtělo ještě vypilovat, přečti si jej nahlas a uvidíš -- Okolní svět, pustý a přízračně tichý, jako by se nacházel za poloprůhlednou clonou. -- Okolní svět byl pustý a přízračně tichý, jako by se nacházel za poloprůhlednou clonou. (věc názoru, chybí mi tam sloveso) -- „jmenuju se Daniel.“ -- „Jmenuju se Daniel.“ (malé písmeno na začátku přímé řeči, banalita, ale pozorný čtenář si všimne) -- Když procházela přímo kolem něho ... -- kolem něj ??? (jen návrh) -- Okolí se během jeho osobní chvilky temnoty zaplnilo. -- huh, tady by to chtělo popilovat (osobní chvilka temnoty - zřejmě něco jako chvilkové zatemnění mysli) -- Ze všech, které by si nyní přál potkat, právě ona. -- ...byla právě ona. ??? (znovu mi tam schází sloveso) -- Pomůže mu znovu objevit ztracenou rovnováhu tohoto světa. -- Pomůže mu znovu nalézt ztracenou rovnováhu tohoto světa. ??? (znovu jen návrh) -- „Ach Danieli,“ -- „Ach, Danieli,“ Jen na můj názor nedej a počkej, co na to řeknou ostatní! ;-)


ze dne 28.11.2010, 18:25:35
JRZee: Ahoj, některé čárky a slovesa mi koukám kamsi utekly:)) Co se týká oné osobní chvilky temnoty - to byla chvíle, kdy měl zavřené oči. Ale máš pravdu, dalo by se to trochu upravit, stejně jako ta kostrbatá věta o chodníku. Ano, je to láska až za hrob. A ač je ta představa smutná, svým způsobem mi přijde i krásná. Každopádně díky za zhodnocení i připomínky.:)