|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (68. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 01.12.2010, 13:14
|
|
| |
|
|
Svatyně byla vyzdobena, jak se slušelo. Přibyl čistý bleděmodrý ubrus, čerstvé květiny skoro stejné barvy, svíčky patrně nějakou dobu hořely, jen Isabeau nikde. Ze sklepení jsem se tedy musela vymotat sama.
Málem bych ze všeho dění zapomněla na meče. Ozbrojit se znamenalo aspoň trošku stáhnout kabát do přijatelné polohy, protože neměl žádné zapínání – nač by ho bůh taky potřeboval. Bosky a oblečená pouze v tom, co mi věnoval Xeros, jsem asi nevypadala zrovna drsňácky.
„Ty máš krásný kabát!“ zvolala Isabeau, sotva mě uviděla na chodbě. „Kde´s ho vzala? Můžu si ho zkusit?“
Což o to, krásný byl a kupodivu mi padl, ale neměla jsem po ruce zrcadlo, abych posoudila, jestli mi sluší i rudá barva s černými ornamenty.
„Nech toho!“ hájila jsem svou nahotu, protože byla schopná mě z něj během vteřiny vysvléct, což by procházející jeptišky zřejmě příliš neocenily.
„Půjč mi ho, hned ti ho zas vrátím,“ žadonila, nemínila dát ruce pryč.
„Nemáš co dělat? Mazej za Narat,“ vysmekla jsem se.
„Náhodou,“ zatvářila se, jako by se chtěla něčím pochválit, „už je ze mě první kněžka a taky mě pustily ven. A pozdravila jsem královnu. Mimochodem, nebyla nadšená, že na tebe musí tak dlouho čekat.“
„To je řečí pro těch pár hodin.“ Bylo to přece i v jejím zájmu.
„Hodin? Strávila jsi s Narat skoro dva dny,“ smála se. „Jé, málem bych zapomněla, čeká na tebe Kaileen.“
„Bezva,“ napadlo mě, co si asi bude myslet, až mě uvidí.
Hlavně jsem s ní nechtěla zůstat sama. Na vášnivé doteky mladé divošky se nedalo zapomenout a měla jsem tušení, že parťačka asi nebude naladěná stejně.
Chladná cela nebyla právě přívětivým místem pro hosty, podlaha studila asi tak jako Kaileenin pohled. Nepřátelsky si mě prohlédla. Dovedla jsem si živě představit, co se jí honilo hlavou, když uviděla plášť skoro až po zem, zpod něj trčící bosé nohy a bývalou přítelkyni, kterak se snaží šat udržet tak, aby nebylo vidět, že pod ním nic nemá.
„Příjemné překvapení, ne?“ culila se Isabeau.
„Pro Coritu,“ odsekla Kaileen.
Kněžka vycítila problém, proto raději tiše vyplula z místnosti a nechala nás samotné.
Prostor byl zaplněn napětím. Kaileen by po mně nejradši skočila, ale nejspíš tušila, že bych se bránila a sotva bych pustila kabát, byla by odzbrojená dřív, než by se k něčemu pořádnému dostala. Já jsem se rozhodla vyčkávat a vytrvale odrážet slovní útoky, dokud jí nedojdou argumenty. Hlavně nešermovat rukama.
„Ty se překonáváš,“ zakroutila hlavou. „Lepší místo sis nemohla najít, že ne?“ Nestihla jsem reagovat, vzápětí si sama odpověděla: „Jak průhledný trik, ale já dávno vím, že Xerův plášť není pro mě. Klidně se odzbroj, kašlu ti na to.“
„Proč mě najednou tak nenávidíš?“
„Nic jiného jste mi nenechaly.“
„Přece nevěříš...“
„Věřím,“ přerušila mě stroze. Bylo zjevné, že si to nedá vymluvit.
„Já bych ti odpustila.“
„Beru tě za slovo,“ obešla mě a práskla za sebou dveřmi.
Rozloučila jsem se s Isabeau a vydala se zpět ke královskému oddílu. Bosky po rozbředlé cestě se mi šlo přímo výborně, bláto čvachtalo pod nohama, cpalo se mezi prsty a vzápětí zas vyčuhovalo ven. Škrábance, ačkoliv nebyly čerstvé, se pořád jako čerstvé chovaly a mimo jiné mě napadlo, jak budu sedět na koni. Cestou do Ishar budu muset pořád zastavovat a zdržovat, abych měla pod zadkem aspoň cíp kabátu.
I když jsem si mohla od Isabeau vyptat třeba provizorní svršky, něco mi říkalo, že zrovna takto je to správně. Přestože mi to nebylo příjemné, podvolila jsem se vůli bohů, protože oni by si stejně cestu našli a co se týkalo Narat, ta dokázala být velmi škodolibá. V pozici skoro tchýně to měla v podstatě v popisu práce.
Muži v táboře se zastavovali, někteří sledovali obnažená kolena, kterak při každém kroku vykukují zpod oděvu. Podle jejich výrazu jsem jim připadala spíš jako podvratný živel než jako bývalý vůdce Erijců. Ti byli o poznání milejší, Isabeau s nimi asi mluvila a vysvětlila jim, jak se věci mají. Z jednoho z jejich stanů vyšla Corita.
„No,“ pozvedla obočí.
„Co?“
„Sluší ti to,“ odpověděla po krátkém zaváhání, „i když ty zbraně... Nedivím se, že odtud Kaileen tak uháněla.“
„Dovol!“
„Dovolím,“ uvolnila vstup do stanu.
Kromě její osobní batožiny nebylo vevnitř žádné vybavení, co jsem taky čekala? Celkově jsem se cítila jaksi mimo, kolem nebylo nic pro mě, ani vstoupivší Corita nebyla pro mě. Mohla jsem si aspoň umýt nohy, i když jen ve studené vodě.
„Brzy se setmí, vyrazíme až zítra. Do té doby mi můžeš vyprávět, co si na tebe Narat vymyslela,“ navrhla.
„Hm,“ pozorovala jsem, jak se uvelebila naproti mě, ale na mluvení jsem neměla náladu.
„Tak začnu já,“ uvolila se a vyprávěla, jak se seznámila s Isabeau, že i přes počáteční rozpačitost se nakonec obě strany dohodly na příměří.
Nejspíš nevěřila, že by mě Narat nechala odejít bez škrábance, a tak zatímco si postěžovala, že počasí celou dobu nestálo za nic, namíchala jakousi mast.
„Jsi na řadě,“ řekla nakonec. „Ošetřím tě. Ukaž, co ti zas provedla,“ chtěla mi sundat jediný svršek.
„...Xerův plášť není pro mně...“
„Snad se nestydíš,“ podivila se Corita, když jsem se bránila. „Vždyť už se známe.“
„Nestydím, ale víš, co se stane, když mi ho sundáš?“
„Tak sama,“ zvedla ruce a počkala, až odhalím jen to, co bylo nezbytně nutné. „To řádila Narat nebo Kaileen?“
„Narat,“ usměrnila jsem její myšlenky. „Kaileen teprve začne, ale nebude zuřit o nic míň než její matka,“ naznačila jsem a naráz to ze mě vyšlo všechno samo.
Kaileen se nezajímala, čím jsem prošla. Tolikrát jsem za ni bojovala a ona za mě, někdy mi náš vztah připadal jen jako důsledek toho, co jsme prožily, ne jako přirozený cit.
Oproti tomu Corita byla starostlivá, dalo se jí věřit a věděla jsem, že můžu mluvit o čemkoliv. Vždycky jsem sice nemohla čekat zrovna pochvalu, přesto když přešla první bouře hněvu, pomohla mi nebo mě aspoň podržela. Zatímco Kaileen chodila až k hotovému.
„Taky už ti mohla ošetřit všechno,“ prohlásila po chvíli ticha, protože ani ona nevěděla, jak by měla reagovat.
„Třeba to tak mělo být,“ zahalila jsem se.
„Pořád chceš vědět, kdo je Efis?“ odtáhla se, položila misku.
„Co tak najednou?“
„Člověk má vždycky na výběr,“ znova pohlédla na mě. „Narat mi tu možnost dala už mnohokrát a přestože to tak nevypadá, pokaždé ustoupím.“
Všimla si mého údivu, proto mi to stručně vysvětlila:
„Ustoupila jsem, vzdala se Josefa a provdala se za krále. Ustoupila jsem podruhé a nechala žít Kaileen. Po manželově smrti jsem nepřijala jiného muže a kromě těchto velkých mezníků bych mohla pokračovat nespočtem menších ústupků.“
„Takže znova ustupuješ?“ odhadla jsem.
„Na to už jsem příliš stará a v tomto směru vyčerpaná. Ne, teď chci svou odměnu.“
„Tak kdo je Efis?“ rozhodla jsem se využít její nálady. Otázka zněla, kdo nebo co mělo být tou odměnou.
„Detaily zná jenom Kaileen s Narat. Řeknu ti, co vím, zbytek si budeš muset domyslet.“
Její tvář vyzařovala jistotu a já jsem si pomalu začínala vyčítat, že jsem se vůbec ptala.
„Jedinkrát jsem viděla Rainara,“ ztlumila hlas, „a právě tehdy jsem zpět do Pealu přivezla pouze poloviční armádu. Velká část byli ranění a mrzáci, jen hrstka nás vyvázla bez větší újmy a přece jsem se vrátila s cennou trofejí.
Během tažení se Kaileen držela při nás, sem tam si pohrála s pár vojáky,“ stiskla rty a mírně zavrtěla hlavou, „jako obvykle. Pouze bohové vědí, který z nich jí postavil do cesty skupinu poutníků, možná uprchlíků. Poznala jsem její práci a chtěla jsem ji. Cítila jsem, že je blízko, ale bylo tam něco, někdo, kdo měl větší cenu než Lonshi. Ta, která jediná to řádění přežila. Efis.“
Nejspíš se jí zdálo, že jsem dost neocenila důležitost jejích slov, a tak se na pár chvil vrátila o několik let zpátky.
„Dokud ses neobjevila, nikdo nepřežil setkání s Kaileen. Pochopitelně, šla jsem po ní, nemohla riskovat, že by mi kdokoliv prozradil její pozici. Efis – nejspíš se tak ani nejmenuje – to přežila.
Bylo tehdy horko, člověk by nejradši svlékl i kůži a to děvče se na mě dívalo tak odevzdaně... Jako by už zažila všechno a mohla v klidu umřít. Když jsme ji v té hrůze našli, nabídla jsem jí jídlo, vodu, svou osobní ochranu a bezpečí, ale nic,“ mírně zavrtěla hlavou. Olízla si rty a změnila tón hlasu, když pokračovala:
„Být polobohem není zvlášť velká výhra, cítila jsem Naratin hněv, tu zuřivost a krutost. Myslela jsem, že mi její krev co nevidět vytryskne zpod kůže, jako by tě stovky rukou chtěly roztrhnout!“ v duchu se znovu vrátila do toho dne, mírně se otřásla. „A tehdy jsem pochopila, že mí muži jsou první po ruce a zaplatí za chybu té, kterou Narat zbožňovala.
Musela jsem se dozvědět, o co šlo, abych se aspoň pokusila utišit její zlost, byla jsem ochotná to z Efis třeba vymlátit, ale...“ stiskla rty a zavrtěla hlavou. „Kaileen ví, že dovedu být přesvědčivá, jenže ona dosud neřekla ani slovo. Ven vychází pouze v noci a nikdy nemluví. Jen občas, když nehraje na píšťalku, zpívá.“
„Co tvoje schopnost?“ napadlo mě, ale ona jen zakroutila hlavou. „Třeba na to jdeš špatně.“
„Třeba jsem naopak přišla na to, na co tehdy přišla Kaileen,“ zatvářila se záhadně. „Třeba je mlčení nejlepší odpovědí.“
„A to?“
„Mně nepřísluší soudit unáhlené činy bohů,“ odvětila vyhýbavě. „Kdybys ji slyšela zpívat... V jejím hlase se nese celý Azbon. Ona není pozemskou bytostí, nemůže být, přesto přijala stejná příkoří,“ nechápavě pokrčila rameny. „Nerozumím tomu, ale možná právě proto jsem na ni nikdy nevztáhla ruku.“
„Až se vrátíme do Ishar, zavedeš mě k ní?“
„To je zbytečné. Nebude s tebou mluvit, ani nezpívá na přání, ale kdybychom k ní dostaly Kaileen,“ zamyslela se.
„Nikdy se nezmínila o nikom jako Efis, ani Narat o ní nemluvila,“ znejistěla jsem.
„Nedivím se, neskutečně zuřila, to si neumíš představit. Žádný bůh, ani všichni pohromadě, si nedovolili jí odporovat. Nikdo z nich se jí nepostavil a co teprve my, smrtelníci? Byli jsme bezbranní,“ zlobila se, protože památný masakr dávala Kaileen za vinu.
„Nebudu to z tebe páčit,“ ustoupila jsem. „Vydržela jsem bez toho doteď, vydržím to zas.“
Rozhodila rukama, nechala toto téma být a vyšla ven, aby se věnovala vojákům.
Její vůně, přítmí a neklid. Nemohla jsem se ho zbavit. I když jsem si lehla, musela jsem nechat jednu nohu pokrčenou, abych mohla provozovat Kaileenin zlozvyk. Corita se vrátila, aby se taky trochu prospala, ale ani tehdy jsem se nezklidnila, naopak.
„Nechceš toho nechat?“ ozvala se.
„Když to nejde.“
„Nejde,“ zabrblala a položila ruku na moje koleno, čímž mě akorát víc znervózněla. Musela zabrat, aby mě přetlačila, ale sotva povolila, začala jsem nanovo. „Ty si nedáš pokoj.“
„Co já? Vy mě furt...“ radši jsem se otočila na bok, takže jsem si mohla připomenout zas Coritin zlozvyk ťukat prsty, a že mě zrovna napadalo tolik různých rytmů.
„Co zas?!“ nevydržela to. Sice nebylo nic slyšet, i když třeba Kaileen by slyšela i trávu růst. Reagovala spíš na napětí, které mě objímalo těsněji než Xerův kabát.
„Nic.“
„Tak toho nech a spi,“ zavrčela nespokojeně.
„Nejsem pes, abych poslechla na povel.“
„Kéž bys poslechla aspoň někdy,“ povzdechla si.
„No, jasně. Přemýšlela´s o té nabídce?“ obrátila jsem se k ní a potěšilo mě, že jsem ji zaskočila. „Nespěchám,“ přetočila jsem se zpátky a aspoň pro sebe se nad tím usmála. Taky by si mě mohla pěkně podat, na tak malém prostoru bych neutekla.
„On tě ten smích přejde,“ ozvala se.
„Nevyhrožuj.“
„Musíš mít poslední slovo?“
„Zas já?“
„Už aby se vrátila Kaileen,“ neodpustila si.
„Najednou.“
„Budeš konečně potichu?“
„Potom kdo musí mít poslední slovo. S Kaileen se hádáme zrovna tak, jste jedna jak druhá.“
„V něčem jsem odvážnější,“ přisunula se, „tak si dávej pozor.“
Klidně si lehla a já jsem přemýšlela, že to snad ani nemohla myslet vážně. Přesto mi to nedalo, abych se na ni neotočila, i když v té tmě jsem moc neviděla.
„To si netroufneš,“ naznačila jsem neohroženě.
„Vážně?“ odvětila pobaveně. „Ode mě Kaileen nic dobrého nečeká, vlastně už s tím počítá. Co víc, ona se s tím dokonce smiřuje,“ řekla skoro vítězně. „A Narat mi bude vděčná.“
Radši jsem toho popichování nechala, ani jsem nechtěla domýšlet, co by z ní ještě vylezlo. Taky by si mohla vymyslet zajímavou činnost, kterak zkrotit drzé mládě.
Cestou do Ishar jsem si připomněla začátky s Kaileen a šla pěšky. Poslední dobou jsem byla zvyklá převážně na koně, ale aspoň to nevypadalo tak hloupě, když i Erijci šlapali po svých. Nohy a záda jsem pomalu necítila, přesto mi nejvíc vadilo, jak mi vítr foukal „pod sukni“. Sice bylo teplo, tudíž pochodovat skoro celá zahalená nebyla zvlášť velká výhra, ale už jenom ten pocit...
„Zvykej si,“ rýpla si Corita, když jsme zastavili.
„Na co? Mám Gira,“ protáhla jsem se a lehla si do trávy. „Až budu mít normální oblečení, budem´ zas jezdit spolu.“
„Měla bys uvažovat o jiném koni,“ začala opatrně.
„A to proč?“ tušila jsem, že mi něco nebude líbit.
„Protože už není nemladší, těžko obstojí v bitvě.“
„Mám ho vyměnit? Zapomeň!“ namíchla mě.
„Tak si ho nech, ale při větším záběru ho uštveš. To chceš?“
„A to ho mám sejmout hned teď?!“
„To jsem přece neřekla,“ pochopila, že jde do tuhého. „Není dost odolný a klidně se může stát, že vás kvůli tomu zabijí oba.“
„Tak ať.“
„A co Kaileen? Na ní ti nezáleží? Co když pojede pro tebe a něco se jí stane jen proto, že ty nechceš uznat, že Giro už je starý?“
„O to ty se nestarej.“
„Pozor, slečinko, nezapomínej, s kým mluvíš,“ ohradila se nebezpečným tónem. „U mě mu bude dobře, zajistím mu hezké stáří.“
„Ty o něm mluvíš, jak kdyby byl na umření.“
„Právě, že není, může ještě dobře posloužit. Je klidný, Saša se na něm může naučit jezdit,“ domlouvala mi.
„Saša? Snad nepojede s náma?“
„To nevím,“ přiznala a sedla si ke mně. „Svěřila bych ji Arnovi a Aně, ale za těchto okolností je tu riziko. Mohli by je všechny zabít a mě hned po nich, až se vrátíme z tažení.“
„Pokud se vrátíme,“ dodala jsem.
„Nevím, co pro ni bude nejlepší.“
„Peal potřebuje královnu a Saša matku, na druhou stranu Isabeau jsem učila bojovat i jezdit na koni, mohla by se o Sašu postarat. Dá jí nějaké základy a určitě by se spolu mohly vyřádit.“
„To by šlo, kdybych věděla, jak dlouho budu pryč. Možná bude už dospělá, až se vrátím. Chci ji vidět vyrůstat, sama ji vychovat,“ podívala se na mě, jako bych to zrovna já mohla zařídit.
„Bitevní pole ale není vhodné pro malou holku, zvlášť tento skřítek se všude plete, taky bysme ji mohly jednoho dne najít mezi padlýma. Do kláštera se jen tak nějaký vetřelec nedostane, bude tam v bezpečí.“
„Dokud nevyjedou ven, což budou muset, pokud se bude učit jezdit na koni.“
„Tak už ji jedině můžeš poslat k Erijcům, protože jinak nevím.“
„Věštec o tom mluvil, vzpomínáš?“ zamyslela se. „Říkal: pouze tyto dva články by se mohly ocitnout v osamění. Kdo to je a zda je máš spojit, na to musíš přijít sama.“
„V osamění... Isabeau co chvilka potká nějakého boha a Saša má tebe, tak jaké osamění?“
„Připravím ji o dětství. Slíbila jsem jí kamarády, psa,“ nešťastně zakroutila hlavou.
„Kaileen taky neměla žádné dětství a přežila to. Buď chceš vychovat průměrnou ženu nebo budoucí královnu.“ Zadívala se na mě, jako by žádala o pomoc a já jsem zas podlehla. S nevolí jsem slíbila, že: „Aspoň jedna z nás si na ni vždycky udělá čas.“
„Děkuju,“ vděčně se usmála.
„Ještě není za co, třeba nepřežiju ani týden.“
„Nenechám tě bojovat,“ pronesla naprosto vážně.
„To si děláš srandu!“ musela jsem se nadzvednout.
„Tvůj kůň je slabý, nemáš zkušenosti.“
„Každý nějak začínal. Nejedu tam jako chůva, buď mě necháš bojovat, nebo se ti na nějaké tři dvojice můžu vykašlat.“
„Nebuď hrubá,“ zamračila se, ale se mnou to ani nehnulo. Po chvíli přece jen ustoupila: „Až co řekne Kaileen.“
„Ne, až co řekne Kaileen, ty vedeš výpravu.“
„Nemůžu ti svěřit velení.“
„To ani nechci. Stačí, když mě chlapi uvidí v poli.“
„Nebudou tě chránit,“ naznačila.
„Máš dojem, že to potřebuju? Jde mi o ten efekt. Povzbudí je to a třeba si zapamatují moje jméno.“
„Jsi šílená,“ zavrtěla hlavou.
„Určitě. Měla jsem tě sbalit a ne tady škemrat, jestli za tebe můžu padnout ve válce.“
„Vytáčím tě?“ culila se.
„Neskutečně.“
„Tak platí,“ strčila do mě tak silně, až jsem se svalila zpátky do trávy.
Při příjezdu do Ishar jsem zavětřila levotu. Stráže se tvářily jako vždycky, lidé se producírovali po náměstí jako vždycky, celé město žilo jako vždycky, přesto bylo něco špatně. I Corita měla ve tváři přesně ten stejný výraz, jako když chce každým okamžikem tasit. Na koni seděla vzpřímeně, se svým typickým klidem projížděla uličkami a stejně jsem na ní poznala, že je napnutá a možná stejně jako já čeká útok.
Ani v paláci nebylo na první pohled nic neobvyklého, jen církevní hodnostář žádal okamžité přijetí, aniž by královnu nechal odpočinout po cestě. Vyhověla mu, zatímco muži dostali volno, Erijci byli ubytováni i obslouženi se vší parádou a já si zašla do lázní, protože jsem netoužila po ničem jiném než se naložit do teplé voňavé vody. Ovšem při té příležitosti...
„Pojď sem,“ přivolala jsem svou brunetku. Podala jsem jí houbu a nechala se hýčkat, její jemná péče mi přišla vhod. „Můžeš u toho i mluvit. Chci vědět o všem, co se stalo, zatímco jsem byla pryč.“
„O ničem nevím.“
„Nelži!“ zachytila jsem ji, voda vystříkla, pár kapek dopadlo na její tvář i na šaty.
„Nic nevím!“
„Určitě víš, kdo je Kaileen,“ naznačila jsem, „tak já jsem horší.“
„Radši vy dvě než oni,“ odpověděla přiškrceně.
Nepředstírala, její strach byl opravdový. Poslední nepopiratelnou autoritou, které jsem mohla využít, byla královna.
„Možná bys to radši řekla své paní,“ navrhla jsem, ale znovu odmítla:
„Nebudu se mezi vás plést, nic nevím.“
„Ty nejen že na mě saháš, ty dokonce tajně spáváš s její milenkou, takže už se mezi nás pleteš. Mám se postarat, aby se o tom dověděla? Osobně tě provedu mučírnou, jenom my tři a její pomsta.“
„Ne!“ konečně ji něco zaujalo. „Prosím.“
„Tak mluv!“
„Dobře,“ rezignovala a vzápětí všechno vyklopila. Pak už jsem věděla, čím vynutit poslušnost.
Corita byla nejen rozladěná, dokonce vytočená, když jsem k ní dorazila, ale snažila se to skrývat, proto jsem se nevyptávala. Zůstaly jsme spolu samy v jejím pokoji. Žádný přepych, kromě postele jen nezbytné věci, skříň, stůl a dvě křesla, všechno sladěné do hnědé barvy. I maso na stole bylo krásně hnědé, v misce přichystaná švestková omáčka, jak jsem o něco později zjistila, jen stříbrné poháry trochu kazily dojem.
„Cítíš se líp?“ zeptala se a nabídla místo ve druhém křesle.
„Jak se to vezme,“ přiznala jsem a nemohla jsem si nechat pro sebe, co mi otrokyně prozradila.
„Dobrá práce,“ pochválila mě. „Teď už se jí můžu zbavit.“
„Ne tak rychle, ještě by se dala využít.“
„Máš zájem?“ podivila se.
„Ne, ale přece si chceš být jistá, jestli se dá Alexandrovi věřit. Zhrzená mužská ješitnost je těžký soupeř i pro královnu. Dovedu si živě představit, že pro takového fanatika jako je Sandro, by nebylo těžké tvého generála přesvědčit o vůli bohů.“
„Pravda, už je se svými jednotkami příliš dlouho, a to je vždycky problém. Jenže co s ním? Po tom incidentu na bojišti nemůže zůstat generálem, degradovat ho sníží morálku i loajalitu mužů a o povýšení nemůže být ani řeči. Pořád přemýšlím, kam ho mám převelet,“ nešťastně zakroutila hlavou.
„Můžeš jim vyhovět a vzít si ho,“ popíchla jsem ji.
„To víš, to si radši vezmu tu tvoji brunetku,“ kontrovala.
„Kaileen je blondýnka,“ uvedla jsem věci na pravou míru.
„Co tedy navrhuješ?“ zvážněla.
„No, říkám si... To se ti nebude líbit.“
„Vezmi si masa, potom ti to líp mluví,“ usmála se.
Corita rozhodně nechtěla zůstat pozadu, brzy jsme musely přivolat sluhu, aby přinesl další omáčku. Předchozí neškodná bitka o švestkovou lahůdku uvolnila atmosféru, a tak jsme se cpaly, kombinovaly teorie a možnosti, až jsme nakonec došly k jednotnému názoru. Jisté riziko tu bylo vždycky, ale pořád lepší než přešlapovat na místě.
„Ty máš hodně ráda Iss, že?“ zeptala se, když si umývala ulepené prsty.
„Mám.“
„Ale máš v sobě i kus Daggora, umíš být pěkná potvora,“ hodila mi utěrku. „Vražedná kombinace, do tebe bych se mohla zamilovat.“
„Copak já...?“
„Neboj,“ škodolibě se usmívala nad mým rozpolcením, „to já jen tak. I beze mě máš se sebou co dělat, a to mě strašně baví.“
„Všímám si.“
„Než se dáte s Kaileen definitivně dohromady, měly byste mi za sebe najít náhradu. Čím se potom budu bavit?“
„Já ti dám náhradu,“ namíchla mě. „Ženskou ti najdu a bude pokoj.“
„Pokud budeš hledat ty, tak to jsem klidná. Horší, kdyby vyhrožovala Kaileen.“
„Proč?“
„Protože by mi hodlala najít takového tajtrlíka, jako našla sobě,“ nehodlala přestat s tím popichováním.
„Vás dvě ještě někdy nechám spolu samotné.“
„Tak se hned nečerti,“ položila mi ruku na rameno a mírně se mnou zatřásla. „Můžeš si za to sama, pořád se rozčiluješ kvůli ničemu.“
„Kvůli ničemu... Já pomalu lezu po zdi a Narat mi strká do postele mladou krásnou divošku a tebe taky nenapadne nic chytřejšího, než mě provokovat.“
„Dobře, dneska už ti dám pokoj.“
„Já vím a zítra to začne nanovo.“
„To víš, něčím musím zabít čas,“ usmála se. „Pojď, půjdeme zkontrolovat Sašu, měla by s Anou péct koláče. Vezmeme ji ven, trochu se vyřádíme.“
„Jak můžeš být za této situace tak klidná?“
„Protože jen tak můžu přijít na to, jak to proti nim využít.“
„To tvrdila i Kaileen a vzápětí sis mě poprvé chytila.“
„Jako by to bylo včera,“ zavzpomínala. „Tys byla nejlepší kořist, jakou jsem kdy ulovila. Zatím ti mohu prozradit jen tolik, že svému osudu nikdo neujde. Ono je úplně jedno, jestli se zabarikáduješ v pokoji a necháš se hlídat celým regimentem, nebo jestli vyjdeš neozbrojená mezi rebely. Už jsme přešly mnohá rozcestí, na další nás bohové brzy pošlou. Oddechni si, užij si volna a buď připravená uchopit meč.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
