obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915206 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39233 příspěvků, 5717 autorů a 388996 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Zlo plodí zlo - část 2. (konec) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Valonské cesty
 autor ondrejfabian publikováno: 27.11.2010, 16:25  
Druhý a poslední díl povídky Zlo plodí zlo.
 

Již nespočetkrát byla položena otázka, jaká vlastnost je u lovce nejdůležitější. Odpovědí se vždy vyrojila celá řada. Někdo volil obratnost, prý jedině člověk zručný, vyvážený a s jistými a přesnými pohyby dokáže plně ovládnout lovecké náčiní. Druzí favorizovali rychlost a postřeh, bez kterého je lovec jen karikaturou sebe sama. Našli se i tací, kteří tajemství úspěchu spatřovali v prosté hrubé síle. Podle Kamala však každého schopného lovce musí zdobit zejména trpělivost. Trpělivost a naprostá vyrovnanost mysli, která nedovolí jediné zakolísání, jedinou ani setinovou ztrátu koncentrace. Je to právě tato vlastnost, která lovci umožní dlouhé hodiny, ba i dny čekání na kořist, aniž by jeho smysly jakkoliv otupěly. Jen díky ní může, právě jako nyní, ležet od brzkého rána bez hnutí v rosou zmáčené trávě a ostřížím zrakem sledovat nedaleký palouk, kam se každý den s železnou pravidelností chodí pást stádo srnců.
Hraničář přejížděl pohledem kruhovou mýtinu. Ze všech stran ji lemoval neprostupný jehličnatý les, protkaný bujícím kapradím, škumpou a ostružiním. Díky takřka neprostupné džungli, kterou dohromady vytvářely, měl Kamal prakticky dokonalé krytí a mohl si být jistý, že jej žádná zvěř na palouku nezachytí pohledem. Zatím mu však jeho maskování nebylo nic platné, protože mýtina zela prázdnotou. Zůstával nicméně klidný, stádo se chodívalo pást v různých denních hodinách a dnes si nejspíš jen dávali trochu víc načas. Znovu se rozhlédl. Toto místo v něm pokaždé dokázalo zanechat hluboký dojem. Opět přemítal nad tím, jak nádherně a zároveň nepatřičně planina působí. Kraťounký zelený porost byl prostý jakéhokoliv plevele či křovin a po celé šíři jej pokrývaly bílé květy rozkolníku, zahalující mýtinu do oslnivě bílé peřiny, která za soumraku a úsvitu měnila barvu přes zlatavou až po temně rudou. Koberec květin byl navíc ohraničen neprostupným houštím tak náhle a ostře, že budil dojem uměle vykácené oblasti, nikoliv přírodního jevu. Náhodný návštěvník by si mohl pomyslet, že se nachází v zámecké zahradě.
Nicméně obdivování krás přírody šlo momentálně stranou. Měl tu práci a ta se mu začínala nepříjemně protahovat. Slunce již bylo vysoko nad oblohou a po stádu ani památky. Jen prázdná planina a šumění větru.
Ticho bylo náhle přerušeno zašustěním a zapraskáním větve, doprovázeným tlumeným zakletím. „Kamale?“ Hlas se ozval z houští pár metrů od místa, kde hraničář ležel. „Kamale, jsi tam? Kruci, v tomhle houští není vidět na krok. Kamale, potřebuji s tebou mluvit.“ Hlas byl lovci povědomý. Zatímco přemítal nad tím, odkud jej zná, postava se pomalu a hlučně prodírala mlázím. „Je tam někdo?“
Jistě, ten voják. Kamal si konečně vzpomněl. Hlas patřil tomu nevrlému šermíři, kterého potkal před pár dny v hostinci. Jak že se jmenoval? „Jsem tu,“ odpověděl polohlasem. „Přestaň tu vyřvávat, plašíš mi kořist.“ Vstal a rozhlédl se kolem. Očima se střetl s kapitánem a oba muži se pozdravili.
„Ve vesnici říkali, že bych tě tu mohl najít,“ začal Arahir. „Potřebuji tvou pomoc.“
„Skutečně? Tehdy večer jsi nebyl moc sdílný. Co ta náhlá změna chování?“ řekl jízlivě Kamal.
„A předem se poníženě omluvám za své nevybíravé chování,“ odsekl kapitán ještě jízlivěji. „Tohle je vážné. Pomůžeš mi?“
„A o co se jedná?“
„Řekněme, že jsem se rozhodl trochu víc namočit do problémů, před kterými jsi mě onehdy v noci varoval. A co jsem zatím stihl vypozorovat, jsi v Brelisu nejspíš jediný člověk, který nemá nasráno v kalhotách.“
Hraničář se ušklíbl. „A máš nějaký konkrétní plán?“
„V posledních dnech jsem toho viděl víc, než bych sám chtěl. Představu mám.“ Arahir napřáhl ruku na znamení dohody. „Jdeš do toho se mnou?“


XXX



„Jsi si jistý, že to byl dobrý nápad?“ zeptal se nejistě Kamal.
Arahir přikývl.
„Napadá mě cosi o jámě lvové,“ odvětil hraničář.
Kapitán se usmál. „Když máš problém, jdi ke zdroji.“
„To se ti podobá,“ zabručel Kamal.
„Ghůlové a ghastové se nejčastěji vyskytují kolem starých hřbitovů a pohřebišť, to ví každý. Láká je pach mrtvých těl, zvláště lidských. Tady máme největší šanci na tu nestvůru natrefit.“
„A tak už čtyři hodiny sedíme kilometr za Brelisem, uprostřed země nikoho a čekáme, až nás přijde sežrat. Geniální plán.“ Kamal popadl kus ztrouchnivělého dřeva a ledabyle prohrábl skomírající oheň, který se muži odvážili zapálit. Nacházeli se uprostřed breliského hřbitova, který se rozprostíral na neveliké ploše v lesích za vesnicí. Rozhodnutí počíhat na nestvůru v jejím přirozeném prostředí pojal Arahir ještě ten večer, kdy se s ghastem střetl tváří v tvář. Nyní spolu s hraničářem seděl opřený o starý vyviklaný náhrobní kámen a trpělivě čekal na jakoukoliv známku, že je bestie nablízku. I přesto si však kapitán nebyl zcela jistý, jak se v případě střetnutí zachovat. Jako čistokrevný voják se s havětí tohoto druhu příliš často nesetkal a nedostatek zkušeností pociťoval nyní víc než kdykoliv předtím. I proto byl rád za Kamalovu přítomnost, která ho naplňovala alespoň jakýmsi klidem, i když srdce mu stále uhánělo jako splašené.
Do korun stromů se opřel další poryv větru a pohřebištěm se znovu začalo nést kvílení, při kterém tuhla krev v žilách. Arahir přelétl pohledem několik řad zpustlých hrobů, které se sotva daly nazývat hřbitovem. Celé místo působilo nesmírně zanedbalým dojmem. Zašlé a oprýskané náhrobní desky trčely ze země ze všech možných i nemožných úhlů a nesly sotva čitelné nápisy se jmény nebožtíků a daty jejich úmrtí. Kupky hlíny byly pokryté vrstvou vadnoucích rostlin, dříve možná pestrobarevných náhrobních květin, dnes však jen tlejícím listím, připomínající víc než cokoliv jiného zahradní kompost. A aby byl dojem zašlosti dokonalý, vše pokrývala závěj hustých šedavých pavučin, po kterých se líně plazili vypasení pavouci. Drobný hřbitůvek byl lemován alejemi vzrostlých vrb, které se opile nakláněly nad náhrobky a zakrývali je svými jako pařáty dlouhými větvemi bez listí. Dotvářely tak dojem až kýčovitě děsivého hřbitova, který jakoby vypadl z levných brakových duchařských povídek.
Místní dominantou byla stará kamenná krypta, která se tyčila do výšky a ve srovnání se zbytkem hřbitova působila díky své velikosti až nepatřičně. Na rozdíl od polorozpadlých hrobů, na kterých byl zub času více než patrný, působila krypta překvapivě zachovalým dojmem. Postavená byla z mohutných kvádrů černé žuly a do severní stěny byly vsazeny masivní tepané dvoukřídlé dveře. Jak Kamal později vysvětlil, fungovala hrobka po několik generací jako místo posledního odpočinku jedné z nejbohatších rodin Brelisu. Před několika desítkami let se však její členové přestěhovali do hlavního města Gardu a kobka tak od té doby zeje prázdnotou.
„Neslyšel jsi něco?“ zeptal se náhle Kamal.
„Myslíš kromě toho otravného kvílení větru?“ odpověděl Arahir. „Ne, všude je klid. Máš moc bujnou fantazii, hraničáři.“
„To bude asi tím místem. Mám pocit, že mne tu neustále něco sleduje.“
„Ani já se tu necítím zrovna pohodlně. Začínám skrytě doufat, že dnes v noci nikoho nepotkáme. Nějak mě tu opouští odhodlání.“
„To já nikdy neměl,“ zasmál se Kamal. „Říkám si, že…“
„Pst!“ Arahir náhle zvedl ruku a umlčel svého přítele. „Slyšel jsi to?“
„Neříkej mi, že už to leze na mozek i tobě.“
Arahir se mlčky postavil a téměř neslyšeně tasil jeden ze svých mečů. Kamal ho napodobil s dlouhým loveckým nožem. Oba hleděli do černočerné tmy, každý sval v těle napjatý k prasknutí.
„Tam, za tím stromem,“ pošeptal Arahir Kamalovi do ucha a opatrně ukázal směrem k jedné z mohutných vrb. „Zdálo se mi, že jsem tam zahlédl nějaký pohyb.“
Hraničář sundal z ramene lovecký luk a zacílil do tmy poblíž zmíněné vrby. „Jen pro jistotu,“ prohlásil a vypustil šíp. Očekával pouze tlumené žuchnutí, kdy se šíp neškodně zapíchne do hlíny kousek od kmene stromu, namísto toho se však ozvalo nelidské zakvílení a zpoza kmene vyrazila silueta humanoidní stvůry s šípem trčícím z jejího pravého boku. Krátce se zahleděla na dva stojící muže a bez zaváhání vyrazila vpřed.
„A zábava začíná,“ prohlásil Arahir s úšklebkem ve tváři. Kamal ho počastoval naoko pohoršeným výrazem a zaujal obrannou pozici pár metrů od svého spolubojovníka.
Následující chvíle byly pro všechny zúčastněné dlouhou a vyčerpávající bitvou, která však ve skutečnosti netrvala déle jak pár okamžiků. I když spolu muži nikdy předtím nebojovali bok po boku, dlouhé roky tréninku a nepřeberné množství zkušeností z nich v mžiku utvořily sehranný pár. Zatímco jeden na sebe lákal útoky nestvůry, druhý se bez váhání snažil vpadnout bestii do zad a zasadit ji jeden či dva údery na nechráněná místa. Ghast se během několika málo chvil octnul ve víru ran a úderů a první zranění na sebe nenechala dlouho čekat. Zásah střídal zásah a jeho hrubá kůže se začala pokrývat množstvím krvavých šrámů. Utržená zranění však nestvůru neoslabila. Vystupňovala její zuřivost na maximum a ghast se tak pustil do dalšího boje s ještě větší vervou a nespoutaností. Souboj tak na čas ustrnul na mrtvém bodě, kdy Arahir s Kamalem pouze odráželi déšť výpadů a snažili se všemi silami udržet bojovou formaci. Tvor byl neskutečně houževnatý. Souboj postupem času začínal ztrácet na taktice a stával se pouze holým bojem o přežití a soutěží o to, kdo déle vydrží se silami a kdo jako první povolí obranné postavení a utrží smrtelnou ránu.
Utržil ji ghast. Zatímco Kamal odrážel další z mnoha úderů, provedl Arahir nečekaný výpad pravačkou s následnou piruetou a obloukovým seknutím levým mečem. Nestvůra sice oba údery dokázala krýt, nezareagovala však již na bleskově vrženou Arahirovu dýku, která se zabořila hluboko mezi její žebra. Bestie vydala táhlé zaúpění a ustoupila o několik kroků zpět, schoulená k poraněné straně. Z rány se řinula tmavě rudá krev a tenký potůček krve začal vytékat i nestvůře z úst. Pokusila se napřímit k dalšímu útoku, její nohy však vypověděly službu a celé mohutné tělo se svalilo na zem jako veliký neforemný žok. Potůček krve se změnil v potok a její dech se stal sípavým a nepravidelným. Byla na pokraji sil.
Arahir přišel k bezvládnému tělu a zabořil do něj svůj meč téměř až po jílec. Ghast vydal poslední tlumené zaúpění a jeho hlava padla na stranu. Hrudník se naposledy zdvihl a poté zůstal nehybný. Nestvůra byla mrtvá.
Oba muži stáli bez hnutí nad tělem a zhluboka oddychovali.
„Brnkačka,“ usmál se Arahir.
Kamal se ušklíbl. „Ideální chvíle na vtipkování. Nevím, co si ty představuješ pod náročným soubojem, ale mně tohle stačilo.“ Hraničář píchl špičkou boty do mršiny. „Tahle mrcha měla hodně tuhý kořínek. Řeknu ti, ještě nikdy jsem neviděl nikoho tak skvěle se ohánět mečem. Kde jsi získal takový výcvik?“
„Běžná vojenská průprava,“ odpověděl kapitán. Uchopil jílec meče a prudkým škubnutím jej vyňal nestvůře z hrudi. „Nevím jak ty, ale já mám tohohle místa pro dnešek dost. Pokud si pospíšíme, možná ještě stihneme jeden dva korbely, než hostinec zavře.“
Kamal neodpověděl.
„Ztratil jsi řeč? Povídám, že…“ Arahir se zarazil a zahleděl se na nehybně stojícího hraničáře. Už už ho chtěl počastovat nějakou peprnou poznámkou, když si náhle uvědomil, kterým směrem se Kamal dívá. A oněměl také.
Jejich pohled směřoval ke staré rodové kryptě. Dveře, ještě před chvílí zcela jistě zavřené, zely dokořán a z temnoty uvnitř na ně nenávistně hleděla hřmotná postava ghasta, ještě o chlup většího a robustnějšího, než byl jeho předchůdce. Arahir navíc bezpečně poznal vrstvu rohovitých šupin na jeho hřbetě a zasychající ránu na pravém stehnu.
„To je on,“ řekl kapitán. „S tímhle jsem se střetl minulou noc.“
„Proboha. Nikdy by mě nenapadlo, že jich může být víc.“
„Doufejme, že tenhle je poslední,“ odpověděl Arahir a tasil meče. Kamal jej napodobil se svou dlouhou štíhlou dýkou a oba se vydali obezřetným krokem vstříc nestvůře. Byli nesmírně vyčerpaní. Předchozí boj je stál mnoho sil a představa dalšího, možná ještě náročnějšího střetnutí je naplňovala beznadějí. Nebylo však cesty zpět.
Vrhli se do boje. Zatímco Arahir postupoval nekratší cestou přímo vstříc nestvůře, Kamal jej obcházel ze strany s cílem zaútočit na její nechráněný bok. Čepele pomalu kroužily ve vzduchu a hypnotizovaly svou oběť. Bestie je sledovala bez hnutí. Očima těkala z jednoho muže na druhého a odhadovala svoje šance. Z hloubi hrdla se ji dralo sotva slyšitelné mručení, které nabývalo na intenzitě přímo úměrně tomu, jak se oba muži přibližovali. Když byli vzdáleni nějaké dva metry, náhle se přikrčila, připravena ke skoku. Muži na její pohyb zareagovali taktéž přikrčením a zaujetím defenzivního postoje. Zbraně stále napřažené naproti bestii, snažili se krýt každičký centimetr svého těla.
Hru na vyčkávanou ukončil až Arahir. S bojovým výkřikem provedl dva rychlé úkroky směrem k nestvůře a obloukem ťal na její hrdlo. Špička meče však neškodně prolétla vzduchem. Ihned se proto kapitán stáhnul zpět do obranné ulity, očekávajíc bleskový protiútok. Ten se však nekonal. Místo toho uslyšel žalostný výkřik a k jeho nohám padl čistě useknutý pařát. Bestie se otočila směrem k hraničáři, který se mezitím dostal až do její bezprostřední blízkosti a jediným rychlým švihem ji utnul končetinu. Z pahýlu ji v pravidelných intervalech začala stříkat načernalá krev. Aniž by se dlouho rozmýšlel, provedl Kamal další útok a proťal nestvůře krční tepnu. Ghast se zapotácel a upadl. Jeho mohutné tělo žuchlo na kamennou dlažbu krypty a v mžiku se začalo zalévat krví. Pohled se změnil z nenávistného na apatický a skelný a svaly končetin vypověděly službu. Poslední, co viděl, byla čepel, mířící na jeho srdce, a pak už následovala jen tma.
Arahir ztěžka dosedl vedle mrtvoly a zády se opřel o stěnu krypty. Hraničář jej napodobil a svalil se k tělu z druhé strany. Pokusil si odplivnout, podařilo se mu však jen poslintat si bradu.
„Jestli teď řekneš ‘brnkačka’, dostaneš pěstí.”
Arahir ho obdaroval unaveným úsměvem. “Připouštím, že jsem se lehce opotil.”
“Blbče,” zachechtal se Kamal a šťouchl kapitána přátelsky do ramene.
“Musíme prozkoumat vnitřek krypty. Může jich tam být víc.”
“Nevím jistě, jestli tam chci jít,” řekl nerozhodně hraničář.
“Já zas vím naprosto jistě, že se sem nechci zítra vracet.” Arahir se postavil a zahleděl se do nitra kobky. “Ať je přilákalo cokoliv, je to uvnitř,” ukázal do neproniknutelné tmy.
Kamal se opřel o svůj luk a s jeho pomocí se napřímil. “Asi nemáme na vybranou. Až po tobě.”
Opatrným krokem začali sestupovat hlouběji do krypty. Zatímco předsíň byla ještě částečně nasvícená měsíčním svitem, dál už byla jen tma. Naštěstí byly zdi osazeny nepoužitými pochodněmi a Kamal jednu z nich zapálil příručním křesadlem. Plameny vmžiku rozjasnily místnost a na zdech krypty se roztančily stovky sítnů. Interiér nebyl zrovna působivý. Zatímco zvenku stavba vypadala zachovale, na vnitřku se čas podepsal mnohem výrazněji. Z předsíně vedla dlouhá úzká chodba, na zdech po obou stranách lemována zašlými hliněnými tabulemi s vytesanými portréty osob, nejspíše členů dlouhé rodové linie, které tato budova patřila. Před nekolika desítkami let možná vypadaly honosně, dnes z nich však zbyly jen oprýskané kamenné desky s jen těžko rozpoznatelnými tvářemi, kterým navíc Kamalova pochodeň propůjčovala až démonický vzhled. Na kráse jim nepřidala ani tlustá vrstva pavučin, která na nich tvořila téměř jednolitý šedavý šlem. Muži postupovali dál. Po pár minutách chůze se chodba začala svažovat, až přešla ve strmé točité schody.
“Kruci, nemít pochodeň, zlámali bychom si tu nohy,” zaklel Arahir.
„Vypadá to tu skutečně zchátrale. Těžko říct, jak dlouho sem už nikdo nevkročil.“ Kamal pomalu našlapoval na vratké schody, tvořené kamennými kvádry v různém stadiu rozpadu. Jak sestupovali stále hlouběji do nitra kobky, byly místnosti ve stále desolátnějším stavu. Hliněné tabule vystřídaly prosté zdi z velkých žulových cihel, na mnoha místech vykotlaných. Některé díry ve zdech byly tak hluboké, že nebylo možné dohlédnout na její konec a mnoho z nich se stalo domovem pavouků, štírů a jiné podobné havěti, která místní prostory obývala.
„Zůstaň ve střehu,“ pokračoval hraničář. „Bariéra tu bude nejspíš tenká, jak tomu na podobných místech bývá.“
„Také mě to už napadlo. Nicméně myslím, že blížící se Fúzi bychom poznali,“ odpověděl Arahir.
„To je pravda. Říká se, že je cítit po shnilých vejcích. A to je smrad, který jen tak nepřehlédneš.“
Kapitán se pousmál. „Bez toho bych se dnes obešel. To poslední, po čem toužím, je střetnout se tu s nějakou nestvůrou z Prérií.“
Mlčky pokračovali dál. Konečně dorazili na konec točitého schodiště a otevřel se před nimi rozlehlý sál, po obou stranách lemován masivními, zdobenými sarkofágy s ostatky významných členů rodu. Většina z nich byla na mnoha místech poničena a v některých zely díry nebo dokonce chyběly celé krycí desky; očividně práce vykradačů hrobů. Dominantou místnosti však byl monumentální oltář, stojící na konci sálu. Základnu tvořil monstrózní kamenný blok, nad kterým se tyčila překvapivě dobře zachovalá socha letícího sokola – boha Atina. Dravec shlížel z podstavce slepými očními důlky, které dříve možná obsahovaly drahokamy, dnes však zely prázdnotou. Žulový blok pod ním byl bohatě zdoben rytinami. Pohled obou mužů však náhle upoutalo cosi jiného.
„Proboha, vidíš to co já?“ Arahir ukázal na podlahu před oltářem. Na zemi ležela schoulená postava člověka. Oblečená byla do pracovních farmářských šatů, na mnoha místech roztrhaných a umazaných od bláta. Díky vlhkému prostředí krypty bylo tělo ve značném stupni rozkladu, čemuž odpovídal i puch, nesoucí se místností. Arahir se rozběhl k ležící postavě. Hraničář jej následoval.
Kamal otočil tělo. Objevila se tvář mladého, asi dvacetiletého muže. Na první pohled bylo zřejmé, že dotyčný nebyl zcela zdráv. Neforemná a ve srovnání s tváří příliš malá lebka, výrazně vystouplé nadočnicové oblouky, deformovaný nos a ústa s obrovským jazykem, který se kvůli své velikosti neustále tlačil ven a neumožňoval chlapci plně sevřít rty, to vše byly jasné známky postižení, kterým očividně za života trpěl.
„Ale né,“ zaúpěl hraničář. „Ne, to ne. To snad ne.“
„Stalo se něco?“ zeptal se Arahir.
Kamal jej nevnímal. “To se nemělo stát. Tohle jsme nechtěli. Ubohý Erik. Co jsme to jen provedli.“ Stopař dál naříkal a bědoval nad mrtvým tělem neznámého chlapce.
„Kamale! Slyšíš mě? Co se stalo? Co je to za mladíka?“ Arahir podřepl vedle hraničáře a zatřásl mu ramenem. Ten se pomalu otočil a upřel na kapitána zbědovaný pohled. Mlčky mu pokynul, aby jej následoval, a unaveným krokem vyšel ven z krypty na měsíční světlo. Posadil se na jeden z náhrobních kamenů a pustil se do vyprávění.
„Odpusť, trochu mě to vzalo. Nechtěl jsem tě vystrašit.“
„Povedlo se ti to náramně. Čí je to tělo? Znáš toho chlapce?“
Kamal zakroutil hlavou a sklopil zrak. Rukou si prohrábl své dlouhé hnědé vlasy a pokračoval. „Jmenoval se Erik. Narodil se v Brelisu jako levoboček jedné z výše postavených rodin, asi před osmnácti lety. Když přišel na svět, vyvolalo to veřejné pohoršení, to si nejspíš dokážeš představit. Zvláště když se asi po roce ukázalo, že nejspíš nebude nikdy zcela normální. Nicméně jak plynul čas, vyrostl z něj milý a přátelský mladík, který navíc věděl, co je to tvrdá práce. Lidé z Brelisu tak postupem času ztratili původní ostych a docela si Erika oblíbili. Sice neustále platil za místního podivína, získal si však pověst neškodného blázna, který nikomu neublíží. Až do nedávna. Nedávno ho totiž našli stát nad tělem Haverdovic dcerky. Co následovalo si asi umíš představit...“

...Zlost. Hněv. Všichni se hněvají. A dívají se na něj. Dívají a hněvají se. Pouze na něj. Je středem veškerého dění, všechny páry očí hledí jen na něj a bože, oni se tak hněvají! Všichni do jednoho. Ti, které znával dříve pouze jako věčně usměvavé, na něj nyní upírají své zlostné pohledy. A i když neslyší žádná slova, ty pohledy bolí víc než tisíc urážek. Oni ho nenávidí! Nenávidí ho za to, co udělal. A bojí se! Ano, oni se bojí, vidí jim to na očích. Bojí se Erika, toho hodného, pracovitého Erika, který nikdy nikomu neodmítl pomoc, když jej o ni požádali. Nenávidí ho. A on se nenávidí také. Nenávidí se za to, že podlehl. Že uposlechl ty věčné hlasy v jeho hlavě a udělal to, čeho se celý život tak děsil a všemi silami proti tomu bojoval. Jedno podlehnutí. Jedna chvilka slabosti a hlasy nad ním získaly moc. A teď zde stojí, obklopen tím nenávistným davem, který jej ještě donedávna miloval. Ten dav už v sobě nemá ani špetku lásky, jen nenávist a strach.
A právě letí první kámen. Zasahuje Erika do ramene a on vykřikne. Cítí bolest, fyzickou i jakousi další, mnohem nepříjemnější v jeho nitru. Slyší nadávky, které na něj křičí kdosi z davu. A další kámen. Tentokrát se mu podařilo uskočit. Nadávky sílí. Prý se nemá vracet. Prý je zrůda. Erik je zmatený. Co po něm chtějí? Nenutí ho přeci odejít, že ne? Vždyť v lesích je nebezpečno, sami mu to říkali. Ti samí lidé, kteří ho teď zahrnovali nadávkami a výhrůžkami. Říkali mu, že v lese by nepřežil jedinou noc. Nemůžou to po něm chtít. Ale oni to myslí vážně. Ty zlostné a vyděšené tváře to myslí vážně. A další kámen letí.
Utíká pryč. Klopýtá lesem, ruce rozdrásané od křovin. Pláče. Jeho oči jsou zalité slzami a on přes ně téměř nevidí. Vzlyká a prchá stále kupředu, co mu síly dovolují. V hlavě má prázdno. Neví, co dělat, kam jít, kde zastavit. Neví nic. Pouze vzlyká a utíká.
Sbíhá po schodech do tmy. Je k smrti vyčerpaný. Netuší, kde je, jak daleko od Brelisu se nachází, ani jak dlouho běžel. Venku je již dávno tma a on se děsí představy, že by měl strávit noc pod otevřeným nebem. Schází proto po schodech stále hlouběji a hlouběji do černočerné tmy. Má hlad...


„To bylo naposledy, kdy jsme ho viděli.“ Kamal dokončoval své vyprávění tichým monotónním hlasem a upíral nepřítomný pohled kamsi do dáli. „Zemřel? Našel domov v jiné vesnici? Nikdo netušil, nikdo se nezajímal. Pro nás to nebylo důležité. Byl pryč a nikomu už neublíží. To jediné nás zajímalo. Ale tohle jsme nechtěli. Ať byl jakýkoliv, nezasloužil si takhle umřít.“
„Snad jste nedoufali, že by dokázal v téhle divočině přežít. Proboha Kamale, vždyť to bylo dítě! Možná ne vzrůstem, ale rozumem jistě ano. Nepřežil by den. A teď to vypadá, že se ukryl zde v kryptě a zemřel hlady a žízní.“
Hraničář mlčel.
Arahir si povzdechl. Snažil se strávit, co se právě dozvěděl. I když jej mrazilo při pomyšlení, jakou bídnou smrtí zde musel Erik zemřít, nedokázal ji dát Kamalovi tak úplně za vinu. Život umí být někdy krutý a tito lidé pouze bránili své rodiny. Nehodlal je soudit.
„Ach, Kamale. Ať se stalo cokoliv, nejspíš již Brelis zaplatil dost vysokou daň. Jsem tu pouze pár dní a nehodlám si tu hrát na soudce. Je to vaše zodpovědnost, krev je na vašich rukou. Postavte se k tomu, jak nejlépe dovedete.“
Hraničář přikývl. „To také uděláme. Děkuji ti.“
„Alespoň se tím vysvětlují ty útoky. Takováto tragédie musela působit na ghasty jako magnet. Není divu, že se tu objevili.“
„Zlo plodí zlo,“ odpověděl Kamal.


XXX



Plameny se rozrůstaly rychle. V mžiku přešly z malého plamínku v plápolající pochodeň, která hladově olizovala dokonale vysušená polena, potřená poctivou vrstvou smůly a oleje. Brzy byla celá hranice obalená ohnivou stěnou a vydávala až nesnesitelný žár. Postava, nehybně ležící a zabalená do starých hadrů a prostěradel, nekladla ohni větší odpor a brzy i ona zmizela pod příkrovem plamenů a kouře. Bojovník s hraničářem sledovali dílo s kamennými tvářemi. Bylo brzy ráno, slunce ještě nevystoupilo nad obzor a tančící plameny jim tak na tvářích rozehrály stínohru, díky které vypadaly mnohem starší a ztrhanější, než ve skutečnosti byly.
„Nakonec to nebyl vůbec špatný nápad,“ řekl Kamal.
„Říkal jsem si, že pohřeb po vojensku bude dostatečně důstojný, navíc nezbude tělo, které by vábilo další nestvůry,“ odpověděl Arahir věcně.
Kamal odhodil dohořívající pochodeň, kterou doteď držel v ruce, na doutnající zbytky hranice. „Nejspíš máš pravdu, provedli jsme to nejlepší, co se v danou chvíli dalo dělat. Nicméně pro Brelis to bude těžká rána. Jsou to dobří lidé, něco takového je bude tížit ještě velmi dlouho.“
„Alespoň že je konec těm útokům. Mohou teď konečně pracovat beze strachu na svých polích. A tvrdá práce čistí mysl.“
Kamal přikývl. „A co bude s tebou? Zdržíš se?“
Arahir zakroutil hlavou. „Nikdy jsem neměl v úmyslu se tu zdržet a názor jsem nezměnil. Nic mě tu nedrží, pojedu dál.“
„A kam? Kam máš namířeno? Jistě musíš mít nějaký cíl.“
Znovu zakroucení hlavou. „Pojedu tam, kam mě zavede práce. Nemám v úmyslu se usadit. Přemýšlel jsem o Kendalii. Pojedu na východ, objedu poušť Dun a pak dále až k řece Varně.“
„A dál?“
„Dál na sever po jejím toku až téměř ke Gardu. Tam odbočím znovu na východ, přes řeku až do kendalských planin. Nejspíš se tam pár měsíců zdržím.“
Hraničář ho sledoval upřeným pohledem. „A pak zase dál a dál, až na konec světa. Rozumím. Před čím utíkáš, Arahire?“
Kapitán se zatvářil překvapeně. „Nejsem psanec.“
„Možná ne. Možná utíkáš před sebou samým. Znám takové lidi, většinou skončí špatně.“
„Udělej mi laskavost, Kamale. Nesnaž se dělat závěry o někom, koho znáš pár dní.“
„V tom případě mi nezbývá, než ti popřát mnoho štěstí.“ Kamal kapitánovi stiskl ruku. Oba muži se rozloučili. Arahir nasedl na koně a připravil se k odchodu. Ještě se naposled otočil ke svému druhovi.
„A hodně štěstí i tobě. Dávej na sebe pozor, Brelis na tobě závisí víc, než si myslíš.“
Kamal se široce usmál. „Rozkaz, kapitáne.“
Arahir pobídl svého koně do cvalu a mlčky pokračoval v cestě.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------
KONEC



 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 25 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 ondrejfabian 27.11.2010, 19:21:58 Odpovědět 
   Děkuju za vyčerpávající komentář. Chybky jako třeba špatné odstavce nebo utopená přímá řeč jsou nováčkovskou daní, za gramatické chyby se však stydím.:-) Jinak máš pravdu, že je v povídce dost nevysvětlených nebo jenom naťuknutých informací. Mám v plánu totiž ještě pár povídek s hlavní postavou Arahirem napsat. Uvidím, jak na tom budu s časem.
 Šíma 27.11.2010, 16:22:24 Odpovědět 
   Zdravím!

Pokračování je tady, pěkné! Hurá do něj... ;-)

Musel jsem proletět první část, abych byl v obraze. Trochu jsem se začetl, takže výčet případných chybek a překlepů bude minimální... Je zde hodně podrobností a pěkných popisů (ti, kteří mají rádi více akce, dialogů a málo "vykecávání" - jak co kde vypadalo - možná budou trošku hudrovat, ale mi se tento styl líbí). Je hodně plastický, člověk nemusí tolik trápit svou představivost, protože mu nejen to podstatné předhodíš na talíř a čtenář se tak může plně věnovat ději. Osobně také rád přemýšlím u příběhů, ale tu a tam se i rád nechávám unášet dějem a odpočívám u příběhů, kterým takřka nic nechybí. Dokonce jsi odkryl i jednu zatajenou událost, která zastínila všechny obyvatele vesnice svou krutostí, když vyhnali jistého chlapce do divočiny. (Kdo je však bez viny, nechť první hodí kamenem! Nakonec, ono ty kameny tehdy skutečně létaly, takže si čtenář může o obyvatelích osady, ve které se náš hrdina při své cestě krajem jen na nějaký čas zdržel, udělat svou vlastní představu.) Škoda, že tento příběh skončil smrtí obou příšer a náš hrdina se vydal dál z tohoto kraje kamsi do dálav. Nebude někdy v budoucnu k mání další dobrodružství Tvého kapitána?

Jinak jsem si občas všiml přímé řeči utopené v popisném textu. Sem tam nějakou tu chybku, vypsal jsem je níže, v celku jsem spokojený, ale třeba budou mít další čtenáři jiné připomínky (každý čtenář má svůj vkus a sedne mu něco jiného), myslím si však, že Tvůj příběh se bude líbit... Napadlo mě také, že se s tou druhou příšerou vypořádali až zatraceně rychle (přestože byla o mnohem silnější a oba naši hrdinové hodně unavení). Možná větší napínání by nezaškodilo, na druhé straně však nejsem zastáncem jistého jevu, toliko známého v akčních filmech, kdy se hrdina nechá zbít takřka do bezvědomí a pak protivníka zničí za několik vteřin! Naštěstí tady se nic podobného nestalo a chytrost zde zvítězila nad hrubou sílou (třeba ta větší kreatura nebyla ve formě)... ;-) Otázka tedy zní: "Není konec trochu uspěchaný?" Kdo ví...

Něco málo postřehů:

-- a zasadit ji jeden či dva údery na nechráněná místa -- zasadit jí (komu čemu)

-- „Proboha, vidíš to co já?“ -- „Proboha, vidíš to, co já?“ (nejspíš bych vrazil čárku před "co")

-- „Ale né,“ zaúpěl hraničář. -- „Ale ne,“ zaúpěl hraničář. (jen krátké ne, ne?)

Tož tak, nechám také na čtenářích, ať se vyjádří, či popřípadě najdou další ukryté chybky, které se před autory tak rády skrývají!!!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti V: ...
Lukaskon
Proč mě iritují...
markus
Odhalení Pekeln...
PavelKastl
obr
obr obr obr
obr

Na nádraží v Bubenči
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr