|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Zlatý drak - kapitola I ::
| Malá ukázka úvodní kapitoly k novému fantasy příběhu. Snad vás zaujme a bude se líbit |
| |
|
|
Bouře nabírala na síle, vítr ohýbal stromy a déšť bubnoval svou melodii do oken. Několik dní bylo počasí, do kterého by nikdo ani psa nevyhnal. Venku už byla tma, když na dveře starého domu, schovaného v kopcích daleko od sídla lidí, kdosi zabušil. Starec zvedl hlavu od stolu, odložil pero a jemně pohladil arch papíru. Na chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pomalu se zvedl ze židle, aby se vydal otevřít neznámému hostu. Cestou si ještě uhladil své dlouhé, bílé vousy a urovnal modré roucho, sahající až na zem, převázané lněným provazem. Bušení se ozvalo znova, ale to už starý muž sahal na kliku. Otevřel dveře a klidným, přívětivým hlasem se zeptal.
„Koho to sem čerti vedou, v takovém počasí?“
„Promiňte pane,“ řekl muž stojící venku, sundal si kapuci a rukou si otřel kapky vody z čela, „jsem Aldarian a hledám Mathiase.“
Starý muž si prohlédl muže stojícího před dveřmi jeho domu. Zdál se mu příliš mladý a v jeho hlase cítil naléhavost, s ním mluvit. Už celé roky k němu nikdo nepřišel. Až teď. V čase pohrom…, v čase, kdy elementálové ukázaly svou sílu. Obával se nejhoršího, ale potichu se modlil, aby jeho myšlenky byly mylné.
„Dej si koně do stáje a pojď dál, mladý muži,“ rukou naznačil volný vstup a ustoupil od dveří.
Aldarian odvedl koně do stáje hned vedle domu. Cval koně se po hliněné podlaze rozléhal tichou krajinou. Uvázal koně u jedné ze stěn a vrátil se k Mathiasovi. Vstoupil do domu a začal se rozhlížet po malé světnici.
„Posaď se a pověz, co tě ke mně přivádí,“ pobídl starec Aldariana.
Mladík se posadil na židli u stolu vprostřed malé místnosti, kterou osvětlovala jen lampa, stojící na druhém stole u okna, plném papírů a per. Zaujatě si prohlížel starého muže a nevěděl čím začít.
„Vy jste Mathias?“ zeptal se a utřel si nos do rukávu. Prohlížel si starce, o kterém už slyšel hodně příběhů.
„Ano, jsem to já. Promiň mi mou nezdvořilost, ani jsem se tě nezeptal, jestli si dáš trochu horkého likéru,“ stařec odběhl pro hrnek do vedlejší místnost a už ho pokládal naplněný na stůl, „copak bys potřeboval, chlapče?“
Mladík se podíval na obsah, rukama obejmul hrnek, aby si je trochu ohřál a napil se. Tekutina ho začala pomalu hřát po celém těle. Jazykem si olízl popraskané rty.
„Pane, posílá mě za vámi můj pán, Gabriel z Rebeny a žádá vás o radu. Před několika dny, za městem, nahoře na kopcích cosi dopadlo na naši zem. Během chvilky vypukl požár, který jsme se pokoušeli uhasit. Jakmile jsme začali lít vodu do ohně, nabral na síle a začaly se tvořit ohnivé jazyky, stoupající vzhůru k nebi. Spaluje naše vesnice a rychle se blíží k městu. Zničil nám celou úrodu, … nevíme, co máme dělat a prosíme vás o radu.“
Podíval se na starce a čekal, co mu řekne. Mathias si rukou projel vousy a zamyšleně se díval z okna na stále běsnící bouři.
„Říkáš, že vaše město a vesnice ničí požár a nejde uhasit? Zvláštní,“ otočil se od okna a lehce pokýval hlavou. Stalo se něco zvláštního, před dnem, kdy to začalo?“ promluvil k Aldarianovi.
„Já…“ Aldarian začal přemýšlet, co všechno se za uplynulé dny stalo, „nevím pane, nejsem si tak jist, ale v kopcích si hráli děti. Možná oni budou něco vědět.“
„Nejsi si jist? Tak přeci se něco odehrálo na kopcích,“ zapřemýšlel nahlas Mathias.
Nuže, vyřiď svému pánovi, ať očekává můj příchod. Sám se za ním vydám.“
Tím Mathias ukončil rozhovor s Aldarianem a naznačil mu odchod z jeho domu. Mladík se zvedl, upřeně se podíval na starého muže a poděkoval mu. Když vyšel z domu, nasadil si kapuci, došel si do stájí pro koně a rychle se vydal zpět ke svému domovu. Mathias byl znepokojený tím, co právě slyšel. Obával se nejhoršího a věděl, že nebude nijak lehké vyhrát tento nerovný boj. Šel do místnosti plné knih a svitků. Byly poskládané na hliněné podlaze, na stole, některé i na židli. Kam se podíval, všude ležely jeho knihy a svitky. Začal cosi hledat. Bral jeden svitek za druhým, prohlížel knihy a přitom si říkal: „někde tady to být musí. Tolik let. Tolik let uběhlo a jak se zdá, plenitel stále žije. Tvé dny jsou sečteny, drahý Galbatorixi.“
Matně si vzpomínal na dny, kdy zemi ničily silné požáry. Mnoho mrtvích lidí tehdy bylo a nikdo…, nikdo na tomhle světě netušil, jak vyhrát boj. Tehdy ale ani Mathias netušil, co pomůže proti síle Galbatorixe. Plenitel si bral jedno území po druhém, ničil domy i lesy, zabíjel zvířata i lidi. Vše živé, i neživé, co mu stálo v cestě, bylo zničeno. Lidé prosili o pomoc božstvo, nosili jim milodary, až vodní element se nad lidským utrpením slitoval a pomohl jim. Tehdy to vyvolalo spory mezi elementály. Bylo nepřípustné, aby pomáhali lidem a i jejich vládce seslal na zemi trest. Lidé byli několik let bez úrody, byl hladomor, umírali, šířily se nemoci. Mathias doufal, že tentokráte bude vše jinak. Galbatorix nesmí zvítězit a elementálové nesmí trestat lid.
„Ááá tady to je,“ řekl potěšeně Mathias a zvedl velkou, tlustou knihu z hromádky v rohu místnosti. Šel zpět ke svému stolu, kde psal své příběhy, položil knihu, lehce foukl na usazený prach a jemně se dotkl dračího erbu na jejím hřbetě. Usmíval se a byl rád, že tehdy podstoupil cestu na ostrov za starým mudrcem. Teď už ano, věděl, že kniha se bude hodit a v duchu mudrcovi děkoval, za jeho požehnaný dar. Začal v knize listovat a pročítat řádky. Otáčel stránku po stránce, každé slovo si opakoval. Trvalo celé hodiny, než odstoupil od stolu a zamyšleně se podíval z okna.
„Tak je to tedy,“ zadumaně pronesl, vzdychl si a vrátil se zpět ke stolu. Opatrně knihu zavřel a schoval ji do truhlice u jedné ze stěn v místnosti. Truhlici zamkl a klíč si schoval do svého roucha.
Ráno se Mathias připravil na cestu. Do brašny si dal bochník chleba, rozhlédl se po místnosti a vyšel ven. Bouře se během noci utišila a nyní už jen slabě pršelo. Prošel kolem domu a zastavil se u stáje, kde měl svého koně. Ačkoli byl již starý, jízdu na koni ovládal tak dobře, že i kdejaký mladík by mu mohl závidět. Osedlal koně, poplácal ho po hřbetě a vydal se do Rebeny. Měl před sebou celé tři dny cesty.
Zvuky procitající hradu, vzdálené řinčení hrnců a hlasy na nádvoří, probudily Erika ještě před svítáním. Trochu dezorientovaně, probuzen ze svého snu, pootevřel oči a rozhlédl se po pokoji. Objetí péřové postele ho stáhlo zpět do mátožného odpočinku. Nikam nespěchal, otec odjel na cesty a práce ho čekala až v poledne. Blížící se oslavy Velkého syna byly ohroženy přesto přípravy probíhaly jakoby se nic nedělo. Těšil se na tento den. Na slavnosti obvykle chodil jen z povinnosti, ale tentokráte měl jiný důvod. Pomalu se ponořil do svých myšlenek, když v tom ho vyrušilo zaklepání na dveře. Otevřel oči, podíval se na dveře, zamračil se a opět se nechal unášet objetím postele. Nechtěl se nechat rušit a nepovažoval za důležité, vylézat do chladného rána. Klepání se znova ozvalo. Erik pomalu položil nohy na kamennou zem, postavil se, upravil dlouhou, bílou košili a šel otevřít nevítanému narušiteli jeho spánku.
„Eriku, jsi vzhůru?“ ozval se Isabellin hlas, ještě dříve, než stihl otevřít.
Pomalu otevřel dveře a zamžoural očima ve světle svíce. „Ano?“
Isabella rázně rozkopla dveře a vešla do pokoje. „Krásný den, ti přeji.“
Erik s leknutím uskočil stranou a díval se na ni. Byla již oblečená v modrých šatech, které ji sahali ke kotníkům a byly zdobeny bohatým lemem. Položila svíci na stůl vedle postele. Hromádku šatů, kterou držela v druhé ruce, hodila na kraj postele a otočila se k Erikovi.Začala si ho zaujatě prohlížet. Dříve než stihl zareagovat, lehce pohodila hlavou a začala vyřizovat vzkaz.
„Paní Sophie si přeje, abys přišel na snídani. Tady ti posílá nové šaty, které si máš obléknout,“ ukázala rukou na hromádku a usmála se.
Erik, stále ještě zmatený, z nečekané návštěvy ve svém pokoji a pozvání paní Sophie, se nedokázal pohnout z místa. Stále sledoval tu mladou dívku, její nachově červené tváře a velké, téměř černé oči. Vlasy měla jako vždy, spletené v dlouhý cop. Nechápal, jak může za tak časného rána, mít tolik energie a tak veselou náladu. On sám by nejradši spal do úplného rozednění. Najednou si uvědomil, že mezi jeho nahotou a jejíma uhrančivýma očima není nic, než jen kousek lnu jeho noční košile. Rychle si před sebou zkřížil ruce pod břichem a uhnul pohledem. Isabella, všimnouc si jeho gesta, se usmála.
„Ach… přivedla jsem tě do rozpaků? To jsem nechtěla, omlouvám se.“
Erik ze sebe vypravil. „Já myslel na tvůj stud, má paní.“ Doufal, že již odejde z jeho pokoje a on se tak bude moci obléknout.
„S tím si nelam hlavu,“ řekla mu a zadívala se do jeho zardělé tváře. „Tedy… jistě, já musím ještě něco vyřídit. Uvidíme se u snídaně.“ Usmála se a ladným pohybem v mžiku odešla.
Erik si oddechl, ještě jednou se podíval ke dveřím a pak se posadil na kraj postele. Opatrně vzal do rukou oblečené, které mu poslala paní Sophie a prohlédl si ho. Bylo z jemné tmavé látky. Bylo mi přinejmenším podezřelé, že mu paní poslala tento šat a zvala ho na snídani. Rychle si ho oblékl, upravil pásek na kabátu a rázným krokem vyšel na chodbu. Znal to tu velmi dobře. Cizinec by zcela jistě v bludišti chodeb, kterých bylo na hradu požehnaně, zabloudil. Erik tu však vyrůstal se svým otcem, který pro pána a paní z Raveny pracoval jako správce. Znal každý kout, věděl kde se dá dobře ukrýt, i kudy se tajně dostane ven. Prošel dlouhou chodbou, osvětlenou svícny na stěnách, zahnul do pravé části a vyšel schody nahoru. Šel kolem několika brnění, vystavěných na chodbě, až došel k velkým dveřím. Oběma rukama je rozrazil, rozhlédl se po jídelně a vešel dovnitř. Nikdo tu ještě nebyl a Erik si oddychl, že nikdo neuvidí jeho nejistý krok. Podíval se na dlouhý stůl, na který už hospodyně pokládaly bohatou snídani. V břiše mu zakručelo a začaly se mu sbíhat sliny. Měl hlad a už se nemohl dočkat, až přijdou ostatní a snídaně začne. Dveře za ním se opět otevřeli a do jídelny začali vcházet první lidé. Mezi nimi i paní Sophie. Jako první usedla do čela dlouhého stolu a Erikovi ukázala na místo po své pravici. To ho zmátlo ještě více. Paní mu nabídla čestné místo. Posadil se a rozhlédl se po ostatních, které svá místa již zaujali. Nakonec spočinul pohledem na paní Sophii a lehce sklonil hlavu.
„Děkuji vám paní, za vaše pozvání. Je to pro mě, velká čest.“
„Neděkuj, Eriku. Tvůj otec doprovází mého muže na cestách a bylo by zcela nevhodné se nepodělit o kousek jídla. Ovšem, dnes odpoledne budeme mít vzácného hosta a protože správce je mimo hrad, potřebuji, abys zastal svého otce a hosta uvedl.“ Paní mluvila pevným hlasem a z její tváře se nedalo nic vyčíst. Erik netušil, o jakého hosta jde, ale měl tušení, že to nejspíš bude hodně vážený člověk.
„Ano, má paní. Velice rád uvedu hosta, jakmile dorazí.“ Erik byl zklamaný. Doufal, že se mu povede na chvíli si ještě zdřímnout. Ovšem rozhodnutí paní, bylo zcela jiné a jemu se tak zhroutily plány odpočinku a snění. S hlasitým odkašláním, aby skryl kručení v břiše, se podíval na stůl a zdvořile se dotázal zda by již mohl vzít první sousto. Sophie tleskla rukama, kývla hlavou a dala znamení ke snídani. Všichni se pustily do jídla a u stolu probíhala živá konverzace týkající se požáru, jen kousek za městem.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 36 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
