obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915612 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39708 příspěvků, 5786 autorů a 392089 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: O Jonášovi a skoro-konci světa ::

 autor Parsifal publikováno: 04.12.2010, 19:08  
Povídka o životě i věcech kolem něj.
 

Trvalo mu bezmála pět dní, než se k tomu opět odhodlal. Stoupl si do koupelny k umyvadlu
před zrcadlo a chvíli jen tak hleděl na svůj obraz. Nevydržel to ovšem dlouho, dívat se sám sobě do
očí, a tak vzal břitvu ležící na stolku vedle umyvadla a začal se pomalu, rozvážně holit. Netrvalo mu
to nijak zvlášť dlouhý čas, ostatně oholit tři chlupy na bradě a sedm na každé tváři vskutku není nic
časově náročného. Několik krůpějí krve, proplétající se mezi žilnatinou mnohých jizev a jizviček,
ovšem svědčilo o náročnosti procedurální. Bylo mu patnáct. Tváře omyl vodou a osušil ručníkem.
Až ho večer maminka najde, bude se divit, proč je celý krvavý a bude dělat scény, že se její dítě
řeže. Pak otevře flašku a bude jí dobře.
Vyšel z koupelny a až příliš nedbalým gestem si nasadil brýle. Mílovými kroky vešel přímo
do pokoje, bosou nohou kopl do krabice s cédéčky a přetáhl si přes hlavu kdysi černé, nyní seprané
tričko a natáhl na sebe pruhované trenky. Koukl se na sebe do zaprášeného zrcadla, zpola
schovaného za koštětem a po chvíli mudrování vzal do ruky hřeben a učesal se, nebo se o to alespoň
pokusil; a snaha se počítá. Oblékl si potrhané džíny, nazul tenisky a na hlavu si posadil bohatýrský
klobouk; domníval se totiž, že v něm vypadá jak švihák a nikdo z jeho okolí neměl to srdce mu říct,
že v něm vypadá jak blb. Kápl na sebe pár kapek deodorantu, do kapsy strčil peněženku, mobil,
krabičku cigaret a zapalovač a vyrazil ven. Jonáš měl rande.
Cestou dolů po schodech se ještě dvakrát zastavil a otočil, aby pokaždé usoudil, že má
opravdu všechno a že může směle vyjít vstříc dobrodružství. Nebyl nervózní. Toto mělo být jeho
první rande, a tak nevěděl, čeho se má nebo nemá bát, kterýžto problém vyřešil tím nejjednodušším
způsobem – prostě se nebál. Vykročil z baráku a vydal se po ulici směrem doleva. Nablýskané
výlohy orámované stohy starých novin, bezdomovce a pomočená nároží míjel vpravdě
bezmyšlenkovitě, skoro by se mohlo zdát, že ho vůbec nezajímají, což by ale nebyla pravda,
protože jindy, když tudy Jonáš šel, tak se skoro u každé výlohy zastavil a obdivoval její obsah.
Nezajímalo ho ani tak zboží v nich vystavené, jako spíše aranže a způsob, jakým bylo zboží
vystavováno. Připomínalo mu to zašlou slávu řeckých tržišť, z dob, kdy byl mlád. Bezdomovcům
vždy dal pár korun, třebaže sám měl tak tak na cigára a chlast, připomínali mu totiž, čím jednou
sám byl; a pak, vždy se s nimi dalo zajímavě popovídat. Nevěřili byste, co za moudra někdy takový
bezdomovec mezi věčnými pšouky vypustí. Tentokrát si ale Jonáš ničeho kolem sebe nevšímal, byl
soustředěn jen na jednu věc, totiž na ono rande. A tak, když konečně dorazil do jedné z rohových
kaváren ve městě, právě do té, kde se ta sláva měla konat, tak byl mnohem vzrušenější než po
hodinovém rozhovoru s bezdomovcem, kdo ví proč?
Na jednom malém, ale přesto vzdáleném palouku, který se rozkládal všehovšudy na jednom
kopci rostlo tu a tam několik bříz. Pěnkava, která mezi nimi poletovala nelétala jen tak, zbůhdarma.
Na někoho čekala. Asi by se slušelo dodat, že to byl sameček, tedy pěnkavák. A ten pěnkavák čekal
na jednu pěnkavu, tentokráte slečnu, se kterou si dopípal a dozpíval sraz právě na jedné z těch bříz.
A poletoval tam, nervózně, jako každý, kdo čeká na druhou nezbytnost na události jménem rande.
Ale ona nepřiletěla, a tak se pěnkavákovi, po nekonečně dlouhém čekání, onen obraz pěkného rande
rozbil. Stejně tak se rozbil Jonášovi, ačkoliv ve srovnání délky jeho života s délkou života průměrné
pěnkavy se zajisté nejednalo o tak dlouhý čas, třebaže v absolutním měřítku to byl čas stejný. A
stejně tak se rozbila nebesa v zuřivé bouři poté, co se Jonáš naštval. A památník obětem druhé
světové války, který stál na náměstí bezmála od dob druhé světové války, se roztekl pod údery
blesků a zmrzlina, kterou si Jonáš objednal, ho následovala chvíli potom. A flíček na bělostném
ubruse v kavárně na rohu byl jediným svědkem toho, že se měla stát velká láska. Jonáš šel domů, a
netrápil se dlouho; protože to se naučil za svůj dlouhý život, že trápení nemá smysl, zejména pak
trápení dlouhodobé. Trápit se mohl svého času židovský farizej, když mu zakázali dělat křesťanům
obřízku, ale Jonáš v tom neviděl smysl, a tak to nedělal. A cellové trio v oblacích smutně hrálo...
Přišel domů, praštil dveřmi a čel přímo do svého pokoje, mezi dekadentní špínu všedního
dne, sedl do postele, zapálil si a mezi oblaky kouře četl narativní prózu svého kamaráda ze studií.
Nebylo to nijak zajímavé čtení, ale neměl co na práci a pak, na to, aby sám byl bohem, neměl
náladu, a tak jen znuděně hodnotil snahu někoho jiného. Při jedné větě mu tak silně cuklo v noze, že
povalil lahev a špinavá skvrna se rozlila mezi odpadky a oblečením na podlaze. Léta už takto žil ve
vlastní špíně, ale jemu to nevadilo. Jistě, ti, se kterými žil a kteří měli tu čest nazývat se jeho
rodinou, občas šíleli, ale koneckonců to byl jejich problém, ne? Knihu odhodil, neměl na ni náladu.
Zuřivě potáhl z dohořívající cigarety a zauvažoval, proč vlastně kouří? Člověk jako takový přece
nemá potřebu kouřit, kouření se do Evropy dostalo někdy v šestnáctém století a předtím lidé
nekouřili. Koneckonců ani dnes spousta lidí nekouří. A přesto si mnoho lidí každým dnem dopřává
onu smrdutou tyčinku krátkodobé slasti a přibíjí tak další hřebík do své rakve. Mnoho mladých
kouřilo, protože se snažilo dostat mezi své starší přátele, to ale nebyl Jonášův případ, s vrstevníky
se příliš nestýkal. Možná by se dalo hovořit o určité formě vzdoru, proti matce, proti společnosti.
Jonáš nechal uvažování a zbytek cigarety hodil do popelníku. Vzal kus housky, dvakrát do ní kousl,
zapil to hltem vody a šel ven. Venku se dala čerpat nějaká inspirace, kdysi. Dnes bylo umění v
troskách, za jeho vrchol byl považován flek na blůze kolotočářovy děvky. Ale i v hromadě sraček,
které venku obecně byly, se dalo najít něco použitelného a Jonáš na to spoléhal. Jedno, zdali to měla
být stará babička s chodítkem stojící uprostřed přechodu a zmateně koukající na zástupy troubících
aut, nebo dávno vyhynulý motýl napíchnutý na špendlíku v rámečku, ležící mezi pornografickými
časopisy kdesi na smetišti. Nebo příliš vyschlý hamburger u MacDonalda. Sere pes, říkával Jonáš, a
řekl si to i teď. Poesie si nevybírá. Třeba najde něco dnes?
Rychle seběhl po schodech, vyběhl z domu a vydal se doprava. Svědomitě šlapal jen na
černé dlaždice, protože měl zvláštní tušení, že je to k něčemu dobré. Obyčejně to nedělal, připadalo
mu to hloupé, skoro jako nějaká pověra, ale jeho tušení mu řeklo, ať to tak dnes udělá, a tak to
dělal. Nebyl z těch, kteří se svými tušeními diskutují, tak nějak to neměl zapotřebí. A tak šel,
dlaždice po dlaždici, dokud nedošel na první přechod, kde pochopitelně dlaždice skončily. Přeběhl
ho bez rozhlédnutí, štěstí mu přálo a nic ho nesrazilo. Jonáš měl pocit, že spěchá, a tak doopravdy
spěchal. A než se sám nadál, tak stál přímo před starou, posprejovanou, pochcanou a poplivanou
budovou nádraží. Neotevřel dveře; raději počkal, až dojde jedna paní a otevře je za něj, nechtěl se
totiž těch dveří dotýkat, a ta paní, co je otevřela, toho pak také dva týdny litovala, vždy, když si
mazala ruku mastí na ekzém. Jonáš si koupil jízdenku. Jel jen dvě stanice za město, ale i tak ho ta
představa naplnila jakýmsi tajemným vzrušením. Co se přihodí? Občas podobné zkratovité jednání
prokazoval, školní psycholog by o tom mohl vyprávět. Najednou se sebral a někam šel či jel.
Protože ale nikdy nedošel k úhoně, považovalo to jeho okolí za možná podivnou, ale rozhodně ne
nebezpečnou kratochvíli. Lepší, než kdyby fetoval, říkávala jeho matka, zatímco její syn visel
někde na nějakém útesu. Moc se o něj nestarala, a Jonáš za to byl rád. Poslouchal monotónní zvuk
vlaku a přemýšlel. Nevymyslel toho moc, nakonec jel jen dvě stanice, a tak byl v krátké chvíli v
cíli. Vyskočil z vlaku málem ještě za jízdy a rychlým krokem šel přímo ke kopci, který byl kus za
nádražím. Minul buk, druhý a zanedlouho třetí, postupně jich míjel celá kvanta, pomalu se dostal do
lesa. Stromové pásmo ovšem brzy skončilo a Jonáš se jen usmál a šlo se mu lépe; mouchy a jiný
hmyz, který se ve vlhkém chládku stinného lesíka ukrýval a jeho obtěžoval, mu totiž nebyl po chuti
a stejně jako Jonáš opustil lesík, tak hmyz opustil Jonáše. A Jonáš se rozběhl a vyskočil na první
skalku, a z ní na druhou a dále a dále. Skákal tam mezi skalami a mezi stánky na tržišti, než se
najednou zastavil a sedl si na pařez, v jedné ruce už připravené cigáro, v druhé zapálený zapalovač.
A nic si nedělal z hlídače, který se k němu pomalým krokem šoural a hulákal na něj, že se zde
nesmí kouřit. Jonáš ho už znal a dobře věděl, že se nemá čeho bát, že mu od starého pána nic
nehrozí. A pak, z různých zákazů si rád dělal povyražení v jinak nudném dni. Když k němu hlídač
konečně došel, tak mu Jonáš odklepl popel na špičku boty, zahodil nedopalek, uskočil před
hlídačovou holí a šel pryč, bloumat mezi stánky, které nabízely různé věci, od slátaných ponožek
přes zeleninu různé kvality až po cínové nádobí. U stánku se starými knihami se zastavil, chvíli
koukal, co uvidí pěkného a pak oslovil prodavačku za pultem.
„Máte knihy?“ Prodavačka se na něj zadívala jako na blázna, zamumlala si něco
nelichotivého na adresu dnešní mládeže, odplivla zelený chrchel kamsi na podlahu a řekla mu, že
knih má dokonce plný krám.
„Proto se to tady jmenuje knihkupectví,“ řekla mu ještě. „Jestli chceš něco konkrétního, tak
mi to řekni, jinak vypadni,“ukázala prstem pryč.
„Já se ptám, bábo hloupá, na knihu, ne na ten brak, co se dnes prodává,“ pokračoval Jonáš
netrpělivě. „Chci něco, co se dá číst, máte něco takového?“
„A co by to jako mělo být,“ zabručela stařena, „pověz, ty chytráku? Já tu mám spoustu knih,
jestli si dovedeš vybrat, a jestli máš peníze, samozřejmě, tak ti nějakou prodám,“ pokračovala, „ale
to si pamatuj, já nejsem katalog jako v těch knihkupectvích, který asi znáš, hejsku.“ Ukázala
okoralou rukou na regál knih, které by snadno mohly soutěžit o to, která je víc plesnivá, kdyby byly
živé a kdyby někdo takovou soutěž pořádal, a samozřejmě kdyby o to měly zájem. Jonáš se nechtěl
dále zdržovat hovory o ničem se stařenou, která si zjevně nepamatovala ani kolik jí je let a raději
zašel přímo k regálu a opatrně se stohy knih začal prohrabovat. Zjevně nic zajímavého nenašel,
protože se po chvíli otočil a beze slova odešel pryč. Stařena na něj chvíli koukala, pak se jí
najednou rozzářil obličej, jako by si na něco vzpomněla, a odešla někam dozadu. Jonáš, znechucený
zážitkem z knihkupectví opustil skály a trh, vystoupal ještě víc do kopce a vylezl na borovici, do
výšin se tyčící. Ta borovice obecně platila za největší v okolí a majestátní koruna jejích větví
potvrzovala její prvenství. Po cestě ke špičce stromu sebral Jonáš každou šišku, na kterou dosáhl a
když konečně vyšplhal až nahoru s náručí plnou šišek, tak se pohodlně posadil na větev a za zpěvu
píšťaly začal házet šišky do všech světových stran, pozorujíc jejich dráhy, které si vždy načrtl do
paměti, aby je pak mohl doma přenést na papír, a tak vytvořit umělecké dílo nevídané nádhery a
hluboké myšlenky. Doma už měl celé stohy podobných děl, ale rád přidával další a další, protože
ničeho není nikdy dost a pak, vždy mohl udělat ještě další. A tak házel a házel, chvíli přestal, pak
začal házet znovu, a tak ještě notnou chvíli. A protože ten den odhodil už poslední šišku, a v
krabičce měl už jen tři cigarety, tak slezl zase dolů a šel na vlak domů. A lehký popěvek „chtěl bych
tě potkati na ulici“ se táhl z jeho rtů a náhodnému pozorovateli by snad i mohlo být líto, že v tu
chvíli nebylo uší, které by to slyšely.
Dorazil domů už za tmy, pozdravil matku, která už byla doma z práce a zavřel se do svého
pokoje. Ještě nějakou chvíli cosi kutil, než si lehl a usnul.
***
Otevřel oči. Ne pozvolna, ne trhaně, ale najednou, současně a v jednom momentu, skoro by
se dalo říci, že v jednom okamžiku. Vstal a šel si sednout do kuchyně, kde na něj čekala matka a
hlavně – snídaně. Sedl si na židli k oknu a začal pomalu loutat chleba s marmeládou. Jeho matka,
žena po čtyřicítce, s kdysi kaštanově hnědými vlasy, které jí každá záviděla, nyní však již notně
šedinami prokvetlými, postavy spíše plnoštíhlé, nežli štíhlé, žena strhaných rysů, z práce, kde každý
den pracovala jako pomocná švadlena, aby její syn a ona měli kde bydlet, žena, která přes mnoho
nedostatků a celkovou unavenost životem pořád měla jakousi krásu, stejně jako poslední kvítek
vřesu na větrem bičovaném skalisku, žena, která byla jeho matkou v tomto životě, na něj po týdnu
mlčení promluvila.
„Dobrou chuť.“ Otočila se na něj, letmo se na něj podívala a otevřela ústa, jako by chtěla
ještě něco říct, když v tom zapískala konvice, šálek kávy čekal. Otočila se zpět ke kuchyňské lince a
slova, která měla být pronesena, zůstala nevyřčena.
„Díky, mami,“ řekl Jonáš. Další slova spolkl s dalším soustem chleba a raději pozoroval děti
na chodníku, jak jdou do školy. Sám do školy už nechodil. Přetrpěl dalších devět let povinné školní
docházky, třebaže nebylo, co by ho mohli naučit, a dál v tom pokračovat nehodlal, třebaže věděl,
jaké tím své matce působí trápení. Vždycky pro něj chtěla něco lepšího, než měla ona ve svém
životě a on ji pro to měl rád; školu ale nepotřeboval, nechtěl ztrácet čas, a ona se s tím pomalu
srovnávala. Jonáš nevěděl, co si o ní má myslet. Celé věky hledal rodiče, kteří by byli schopní najít
jeho génia a rozvíjet ho. Zatím je nenašel. Tato žena, toho času jeho matka, byla zamlada nadějná
intelektuálka, které se ale v životě příliš nedařilo a nyní byla jen odrazem své minulé slávy. Přesto
se pro svého syna snažila najít jen to nejlepší, alespoň dle jejího názoru, do kterého spadala i její
představa o studiu a nutnosti nejen střední, ale i vysoké školy. A on, tím, že do školy dále nechodil,
ji svým způsobem zklamal.
Zvuk zavíraných dveří ho vytrhl z úvah. Matka šla do práce. Rozloučila se s ním? Jonáš
nevěděl a po chvíli mu to bylo vlastně jedno. Beztak se večer vrátí. Zvedl se a šel do koupelny.
Sundal ze sebe oblečení a během pár chvil se osprchoval; byl zastáncem myšlenky, že když už tu
nebohou ženu vyžírá, nemusí jí ožebračit a šetření vodou byl jeden ze způsobů, jak jí ulevit. Oblékl
se a vyrazil ven, na každodenní hledání. A připomněl mu to až jeden vandrák na lavičce před
samoobsluhou.
„Nazdar Jonáši,“ zahalekal na něj už zdaleka. „Jak je?“ Jonáš k němu pomalým krokem
došel.
„No hele docela to jde,“ pokusil se o úsměv Jonáš.
„Co je s tebou?“ Ten pobuda, říkejme mu například Mojžíš, znal Jonáše dlouho a hned
poznal, že „to vlastně docela nejde“ a že Jonáše něco trápí. Také věděl, že to se častokrát nestává, že
by Jonáše něco trápilo.
„Nevím, Mojžíši,“ pokračoval v hovoru Jonáš, „asi jsem jen moc přemýšlel. Víš, moje
matka. Začínám zjišťovat, že asi není ta pravá. Nejsem si jist, zatím, ale tušení tam je. A chceš
slyšet pravdu? Už mě to nebaví. Nebaví mě pořád hledat něco, co není.“ Jonáš se odmlčel, polkl a
podíval se někam do neurčita, směrem akorát za Mojžíšovo levé rameno. Mojžíš se zasmál, chvíli
se přehraboval ve svých krámech a vytáhl jakýsi zaprášený papír. Ukázal ho Jonášovi.
„Co je to?“ Jonáše to asi ani doopravdy nezajímalo, ale řekl si, že projeví trochu zdvořilého
zájmu, než půjde dál. Mojžíš ten štos papírů oprášil a ukázal Jonášovi titulní stranu. Jonáš uviděl
pod zahnědlou vrstvou čehosi číslici 1379.
„Víš, Jonáši, od tohoto roku tady sedím, právě na tomto místě a podívej – zvedl se, nikoliv
bez patřičného hudebního doprovodu praskání jeho kostí a skřípání kdovíčeho – vidíš tady nějaký
důlek? Nevidíš, přesně tak. Mnoho času může uplynout, než se stane to, co očekáváš, a někdy se to
třeba nestane nikdy. Ale utekl jsem proto z tohoto místa? Mohl jsem jít do lesa sednout si na mech,
tam by byl důlek během minuty. Ale jak dlouho by tam byl? Co bych z toho měl? Ha? A stejně tak
musíš ty být trpělivý a nevzdat vše po pár letech, kdy jsi měl tak tak šanci letmo tu ženu poznat.
Máš celý čas světa na to, abys hledal, tak to dělej pořádně!“ Mojžíšovu promluvu přerušil silný
záchvat kašle, Jonáš měl v jednu chvíli strach, aby se neudusil. Mojžíš ale zřejmě měl tuhý kořínek
a krvavé soply, které z něj létaly, ho vůbec nevzrušily; a kolemjdoucí žena, které jeden ušpinil
kabelku a která se na něj proto rozčílila teprve ne. Ta promluva ovšem na Jonáše zapůsobila;
zapůsobila na něj takovým způsobem, že když odcházel k rybníku, který byl přes celé město, tak se
s Mojžíšem ani nerozloučil a nechal ho tam vytlačovat důlek samotného. A proč šel k rybníku?
Jonáš rád chodil k jezeru za městem, když nevěděl, kam jít jinam. Byla tam podivně poklidná
atmosféra. Podivná, to ano, ale klidná. A kostel, který tam stál, co Jonáš pamatoval, skýtal přístřeší
pro mnohé, kteří nevěděli a nebo hledali. A toto byl jeden z těch případů, Jonáš nevěděl, a hledal.
Ocelově šedá hláď jezera lemovaná trsy lučních trav a větvemi staletých stromů, jejichž
jména ovšem Jonáš neznal, křik vodního ptactva ztrácející se ve věčném tichu, mlžný opar jakoby
těsně před zvednutím, ke kterému nikdy nedojde, podobný pohled se Jonášovi otevřel. A ovšem,
kostel. Majestátní budova pod pláštíkem prostého stavení se rozléhala na nevelkém prostranství
zrovna naproti Jonášovi, ovšem za jezerem. Obešel jezero a ani se moc nezablátil, během své cesty
bahnitou cestičkou. Komárů také moc nepotkal, jen pár, a žádný z nich si nedovolil kousat ho; a to
navzdory tomu, že dle určitých měřítek byl Jonáš opravdu k nakousnutí. Vešel do svatostánku
božího, který se v těch časech ještě nestyděl mít dveře otevřené pro každého, kdo tam chtěl přijít;
občas se někdo takový našel. Jonáš šel za knězem, Koniášem. Koniáš se při zvuku jeho kročejí
otočil a podíval se na Jonáše jako na starého známého. Popravdě skutečně byli staří známí, Jonáš už
k němu vícekrát přišel pro radu a pomoc, od kterých obou se mu také častokrát od Koniáše dostalo.
Tentokrát ale Jonáš nedostal zrovna to, pro co si přišel, nebo alespoň měl pocit, že to nedostal. Kněz
na něj dlouze popatřil.
„Už jsi s ní promluvil?“ zeptal se Jonáše a vážný tón v jeho hlase nenechal nikoho na
pochybách, že svou otázku myslí smrtelně upřímně.
„Ne,“ pravil Jonáš, „s kým?“
„S Paní jezera,“ řekl Koniáš a bez dalšího slova odešel do zákristie. Jonáš tam zůstal zcela
sám a přemýšlel o významu jeho slov. O Paní Jezera slyšel, třebaže ji neviděl a považoval ji tak
trochu za mýt. Na druhou stranu, o něm si také mnoho lidí myslelo, že žije jen v legendách, a přece
tady byl. Nevěděl, kde tu ženu hledat, ale napadlo ho, že podívat se po jezeře bude to pravé, co je
třeba udělat.
***
Vyšel ven z kostela a podíval se směrem k jezeru, které se před jeho očima rozkládalo v celé
své ploše a pyšně dávalo na odiv svůj majestátní klid stejně jako svůdnou hravost vlnek. Výhled,
pravda, byl trochu pokažen sloupy kouře linoucího se z továrních komínů ve městě, ale Jonáš měl v
ten moment spíše pro postavu na jezeře.
Sličná žena v šatech z hedvábí, které, celé mokré, svůdně kopírovalo křivky jejího těla, od
pevně stavěného prsu přes Venušin pahorek, ladně vytesané stehno
a obloukem až k druhému prsu, že by Leonardo lépe štětcem netáhl
a Michelangelo lépe kladívkem neudeřil, stejně jako Vergilius lépe
nenapsal a Farinelli lépe nezazpíval, stála uprostřed jezera, sama, a
prstem ukazovala na Jonáše. Ten přistoupil blíže, dokud mu to voda
dovolila a zavolal:
„Paní jezera?“ Přikývla.
„Paní jezera!“ Zavolal znovu, tentokráte ne aby se ujistil, ale
aby ji vhodně oslovil. Pokynula mu.
„Přijdeš ke mně a nepřijdeš sám,“ řekla, poněkud
panovačným hlasem. „Vrátíš se, odkud jsi přišel a dojdeš pro toho,
kterého Mojžíšem zovou. Přivedeš ho sem a vyčkáš mých
instrukcí.“ Gestem, které nepřipouštělo nějakou diskusi, totiž tím, že se potopila, svůj monolog
ukončila a nechala Jonáše stát na břehu, ještě zaposlouchaného do ozvěny žblunknutí. Stál tam
doopravdy jako hlupák, a protože mu tento stav nevyhovoval, rychle se sebral a udělal jediné, co
mu zbývalo, totiž že šel zpět do města, třebaže vůbec nevěděl, proč.
Když konečně dorazil zpět do města, netrvalo mu dlouho, než Mojžíše našel, vzhledem k
tomu, že ten seděl pořád na to samém místě. Když ale slyšel, že se má zvednout a jít někam k
jezeru, to už se mu nelíbilo.
„Víš, Jonáši,“ začal rozšafně, „já vím, že mě tam chce. Ale mě se tam nechce. Sedím tady
celou věčnost, tak proč bych to měl měnit? A navíc, co když zrovna promeškám tu chvíli, kdy se tu
vytvoří důlek?“ Jonášovi dalo spoustu práce dědu přesvědčit o tom, že když tam nebude sedět, tak
se žádný důlek nevytvoří, nemaje pod čím, a že je vhodné, kdyby šel s ním k jezeru. Argumentace
byla dlouhá, došlo i na vzrušené mávání rukama a na zvýšený tón hlasu, to když Jonáš nazval
Mojžíše starým bambulou a na oplátku se dozvěděl, že není o nic víc, ale že Mojžíš se za to alespoň
nestydí. Nakonec se ovšem oba sebrali a vyrazili k jezeru a poprvé za celý svůj život Jonáš nevěděl,
za jakým účelem a co se bude dít a popravdě řečeno ho to poněkud znervózňovalo, protože on vždy
věděl. Ještě mu zbývalo protáhnout Mojžíše blátivou stezkou, protože bůhvíproč se po ní Mojžíšovi
nechtělo jít. Vůbec zřejmě nebral zřetel na to, že je beztak celý umolousaný, a tak nemá, kde by se
ještě ušpinil. Zaníceně vykřikoval něco o tom, že musí dbát na to, jak vypadá a kdyby věděl, kudy
půjdou, tak by si prý rozhodně nebral své nejlepší šaty. Jonáš, který dobře věděl, že Mojžíš má jen
jedny šaty, se tím nijak nevzrušoval a brzy došel k tomu, že se jedná jen o dobrácké huhlání starého
pána, který si musí na něco postěžovat, aby byl litován a svět se na něj nevykašlal. Když konečně
došli ke kostelu a otočili své zraky na jezero, Paní jezera tam už stála a zjevně na ně čekala.
Chvíli se na ně jen tak dívala, než na ni Jonáš, celý netrpělivý, zavolal, že jsou tady, jako by
ona snad byla slepá. Usmála se a promluvila.
„Viam inter aquas reseres , Moyses, et ad me venietis. Scipium de betulanus cui ibi crescit
defringes, et aquae nutes, solae reserent. Quis praeter-hac, vobis diceram, ab usque huc venietis.“
Jonáš jí nerozuměl, ale Mojžíš zjevně ano. Ulomil hůl z olše nedaleko stojící a přišel co nejblíže k
jezeru, jak jen mohl. Pozvedl hůl směrem k jezerní hládi a ta se před jeho gestem rozestoupila.
Jonáš na to koukal jako výr, třebaže sám podobná přirovnání neměl rád, protože jen zobecňovala
beztak zmatenou skutečnost. Mojžíš, napříč jeho předchozímu láteření kvůli troše bláta, nyní
neváhal vkročit do půlmetrové vrstvy jezerního bahna, které před jeho holí neuhnulo a Jonášovi
nezbylo, než jít za ním. Celý ohromený pozoroval vzdouvající se vodní stěny kolem sebe a koukal
na ryby, které byly nejméně stejně vyděšené jako on. Došli k Paní jezera, ale oběma jim bylo hned
jasné, že Mojžíš udělal něco špatně. Stála tam, chudinka, celá zablácená, ta tam byla všechna její
krása. Zdálo se, že se vody rozevřely i pod ní a nakonec se ukázalo, jaké štěstí bylo, že tam tolik
bahna bylo, protože kdyby tam nebylo, docela určitě by se chudinka celá polámala. Protože ale byla
dáma, tak spolkla několik nadávek, které se jí linuly na jazyk a jen po Mojžíšovi vrhla celou
hromadu šípů z ledu, tak pronikavý její pohled byl.
Otočila se k Jonášovi a podrobila ho dlouhému pohledu. Jonáš její pohled přímo opětoval,
neuhnul zrakem, tak jako Mojžíš prve. Paní Jezera nakonec sklonila zrak první, jen na moment, pak
se znovu zadívala do jeho očí.
„Tvůj čas zde končí,“ promluvila k Jonášovi, „dlouho tady trávíš vzduch a nebudeš více.
Teď se vrátíš do města a urovnáš své vztahy, dobře víš, jak to myslím. Pak se vrátíš, pošlu tě na jiné
místo. Postavíš si obydlí, uhněteš ho z hlíny, nebo uliješ z kovu, to je na tobě, a budeš hlídat cestu.“
Jonáš na ni zmateně koukal, odporovat se však neodvážil. Dobře věděl, co má na mysli, celé věky
čekal, až mu někdo jeho hrátky se skutečností zakáže, nečekal ale, že to přijde tak najednou. A nyní
se musel rozloučit, rozloučit se vším? Nechtěl, ale musel. A Paní jezera ho propustila.
Vrátil se trochu posmutněle domů a čekal, až se vrátí matka. Nečekal takový konec, tato
žena se skoro zdála být tou pravou, rozhodně se jeho představám přiblížila nejblíže ze všech, které
kdy potkal. A teď tohle? Bude muset odejít? Nebyl to pro něj problém, alespoň z technického
hlediska, problém cítil v tom, že to není správné, že neodchází z vlastní vůle tak, jak to dělal
vždycky. Sedl si do křesla a pohledem bloumal po stěnách, po nábytku i po matčině knihovně.
Nikdy se do ní vlastně pořádně nepodíval, měl vždy za to, že tam nic zajímavého mít nemůže. Teď
už na tom nezáleželo, stejně si nic z toho nepřečte, ale při pohledu na tu prostou polici plnou knih
ho napadlo, že jí možná měl věnovat celkově více pozornosti. Usnul a probudila ho až matka slovy,
že přichystala večeři. Krupicovou kaši, úplně obyčejnou, jakou jedl už mnohokrát, dochucenou
skořicí a cukrem. Sedl si ke stolu, naproti matce, a pomalu jedl, vychutnával každé sousto.
Najednou se mu zdálo, že v ní cítí něco její lásky k němu, nikdy pořádně nevyřčené, ale přesto, jak
se nyní zdálo, vždy přítomné. Po tváři mu stekla slza, rychle se podíval z okna a nenápadně ji setřel.
Nechtěl, aby ho takhle viděla. Dovečeřeli, ona umyla nádobí a po únavném dni v práci si šla
lehnout, odpočinout si, aby zítra byla v práci svěží a vydělala více peněz pro oba. Počkal, až si
lehne a když usínala, tak jí popřál dobrou noc. Usnula. Políbil ji na čelo, tak, jak by to měl dělat syn
milující matku. Pak začal dělat nezbytné přípravy. Ona na něj zapomněla, nevěděla, že vůbec kdy
měla syna, jeho pokoj se stal obyčejným prázdným pokojem pro hosty a jeho věci zmizely, stejně
tak jako její věci, které nasvědčovaly tomu, že měla někdy dítě. Udělal z ní osamocenou, zlomenou
ženu, starou pannu, která nikdy nebude mít nic jiného, než ducha ubíjející práci, nuzné bydlení a
častokrát nic do úst, ženu, která nikdy nebude mít dítě, zemře samotná a pohřbena bude na útratu
státu. Mrzelo ho to. Udělal to již mnohokrát, ale u této ženy mu to bylo líto. Nezasloužila si to,
snažila se. Ale muselo se tak stát. Naposledy se na onu ženu podíval a pak odešel, navždy z jejího
života.
***
Paní jezera už čekala. Jonáš přišel, sám, bez ničeho, až k ní a čekal. Ona se na něj podívala s
nekonečným odporem, ale i skrytou nenávistí, a beze slova ho poslala pryč.
***
Objevil se kdesi v nehostinné krajině, samá skála, bláto a písek. Pršelo. Jonáš tam chvíli stál
na dešti a přemýšlel, co dál. Nikdy s podobnou situací nepočítal, nepředpokládal ji. Dlouhé věky
svého života žil ve svém městě, které viděl růst od počátků, a těžko se mu vzpomínalo na život
předtím, na cokoliv, co mu mohlo pomoci překonat život na takovém místě. Jedno mu bylo jasné –
jak řekla Paní jezera, bude si muset postavit obydlí, ve kterém pak může přemýšlet, co dál, jak
odsud pryč. Protože neměl žádný kov a ani nic, s čím by mohl odlít obydlí, od tavící pece počínaje a
formou konče, tak se musel zamyslet nad druhou variantou, méně příjemnou a dozajista méně
komfortní, ale v dané situaci jednodušší a určitě jedinou možnou, totiž že si bude muset své budoucí
přístřeší uhníst z hlíny. Té kolem bylo dostatek, vinou deště byla řádně měkká a poddajná, dalo se z
ní skvěle uhníst mnoho skvělých věcí. Třeba domek. Nebo chatrč. Nebo chýše. Ano. Chýše, hliněná
chýše bude muset stačit, pro začátek. A tak Jonáš udělal to, co mu doposud připadalo nejvíce
odporné. Sáhl do hlíny a začal ji hníst. Netrvalo mu to dlouho a uplácal první jakousi cihličku, první
z tisíců, které dohromady měly tvořit jeho nový domov. Domov. To pomyšlení ho bolelo. Nemohl
se svým údělem nic dělat, jen dál stavět, ale stejně ho vzpomínka na doby minulé rozesmutnila.
Rozmanitost města se všemi jeho ulicemi, domy, auty a lidmi, stejně jako jeho okolí, zejména skály
a tržiště v nich, a les u nich, místo, které mu bylo domovem po staletí, musel vyměnit za pár
puklých kamenů, hlínu a prach uprostřed ničeho kdesi v prázdnotě. Ani nevěděl proč, nikdo mu to
neřekl. Nechtěl nic hlídat, navíc, pokud dobře viděl, tak tu poblíž žádná cesta stejně nebyla. Pomalu
stavěl.
Třetí den měl hotovo. Blátivá chatrč, která pod křivolakou střechou skrývala bahnité jezírko,
pršet totiž nepřestalo a Jonáš, pokud chtěl uspět, musel nejdříve postavit stěny a až potom střechu.
Jeho nový příbytek myl velký tak akorát, aby se v něm sehnutý postavil, udělal pár kroků, měl si
kam lehnout a kde rozdělat oheň. Místo na věci nepotřeboval, žádné totiž neměl a krajina okolo mu
nijak neslibovala, že by brzy nějakých nabyl. Ohniště měl spíše ze zvyku; neměl, co by na ohni
vařil, a pak, neměl, čím by oheň rozdělal ani nic, čím by přikládal. Nevadilo mu to příliš, teplo v
místě jeho nedobrovolného pobytu bylo a jíst nepotřeboval, třebaže si na ten komfort, na ten
zbytečný rituál zvykl během svého dlouhého pobytu mezi ostatními lidmi, kteří ten zlozvyk
pěstovali odnepaměti. Co ho ubíjelo, jak brzy zjistil, byla absence jakékoliv činnosti. Neměl žádnou
knihu, žádný obraz, nad kterým by mohl přemýšlet, hudbu k poslechu také ne, a tento stav ho
naplňoval zoufalstvím. A jednoho dne Jonáš přišel na to, co udělat. Vzal hlínu a kreslil do hlíny.
Jeho obrázky byly hrubé, neumělé, a psát do hlíny nemohl vůbec, tak byla hlína nekvalitní. Ale pro
krátký čas mu toto vyžití stačilo, zvláště, když neměl jinou možnost, jak se zabavit.
Jednou za Jonášem přijel poštovní dostavník. Jonáš se nejdříve divil, říkal si, že se asi
museli splést, kdo by mu co psal, že, navíc žádné psaní neočekával, zkrátka, bylo to divné. Pošťák
ale trval na svém, že tu pro něj má dopis a ať se mu podepíše tady na ten papír, přesně do téhle
kolonky. Pro Jonáše to byla svým způsobem nová věc – v tomto životě se ještě nikdy do žádné
kolonky nepodepisoval. Tady to ovšem zvládl na výbornou a odměnou dostal dopis. Nedočkavě ho
otevřel a vytáhl úředně vyhlížející lejstro a začal číst.
„Vážený uchazeči, pro celkové kvality vašeho charakteru a intelektu vám byla odpuštěna
přijímací zkouška a děkan Filosofické fakulty Cambridgeské univerzity v Cambridge vás přijal na
pětiletý magisterský studijní program Historie a archeologie. Potvrďte, prosím, obratem váš zájem
o studiu na naší škole. S pozdravem a přáním všeho nejlepšího Heloise Porterová, referentka
studijního oddělení“
A pod tím podpis děkana a obrovské, vážně se tvářící razítko. Jonáš na to koukal jak
nevěřící Tomáš na Kristovo zmrtvýchvstání a nechtěl tomu věřit. Na žádnou školu se nehlásil,
nakonec dle běžných měřítek neměl na univerzitní studia ani věk, ale zde se o něm nejspíše
doslechli a přijali ho. A zrovna teď, když byl uprostřed ničeho a nemohl školu navštěvovat. Podíval
se po pošťákovi, ale po tom už zbyl jen oblak prachu na obzoru. Jonáš ho smutně pozoroval a spolu
s odjíždějícím poštovním dostavníkem pozoroval odjezd své naděje; protože děkan by ho určitě
vysvobodil z jeho vyhnanství, maje ve světě vyšší postavení, než Paní jezera. Takhle se o jeho
vyhnanství ani nedozví, natož aby pro něj mohl něco udělat. Smutný je osud vyhnancův a Jonáše
celá ta věc trápila ještě několik dní, než na ni ve všednosti monotónních dnů zapomněl.
***
Všední dny jeho života ve vyhnanství míjely jeden vedle druhého a Jonáš pořádně nevnímal,
jak dlouho již vlastně trčí ve své hliněné chýši, když se jednoho rána probudil zvukem lidského
hlasu. Chvíli jen mžoural a myslel, že se mu to jen zdálo, že má vlčí mlhu, ale když se pořádně
probral a lidské hlasy byly slyšet pořád, ba ještě silněji, definitivně pochopil, že má společnost.
Hned si vzpomněl na slova Paní Jezera, která říkala, že má hlídat jakousi cestu, a tak rychle vstal a
vylezl ven. Uviděl tři jezdce na koních, dva muže a ženu, oděné do směšných úborů, jaké Jonáš
občas vídal asi tak před sedmi sty lety. Pochopitelně mu bylo divné, kde se tady takoví lidé berou a
proč jsou takto směšně nastrojeni, na úvahy mu ale nezbylo moc času, protože si ho všimli a hned k
němu přijeli blíže, vlastně ho skoro obklíčili. Jonáš se jich nebál, neměl proč, ale přeci jen se mezi
upocenými koňmi necítil nejlépe. Žena na něj promluvila.
„Kdo jsi,“ zeptala se ho, „a co tu chceš, chlapče?“ Pochopitelně v Jonášovi viděla jen sotva
vyvinutého chlapce, a podle toho s ním také jednala. Jonáš si jejího tónu nevšímal: „Hlídám cestu.
Kdo jste vy?“ Muži se zasmáli, než je žena pohybem ruky umlčela. Bylo zjevné, kdo skupince velí,
kdo má hlavní slovo.
„Chlapče, já půjdu, kam budu chtít, a nikdo mi v tom nebude bránit.“ Pokynula hlavou a
muži vytáhli jakési podivné zbraně, které Jonáš nikdy neviděl. „Raději uhni z cesty i s tou tvojí
pastouškou.“ Muži zamávali zbraněmi na znamení, že to myslí vážně a žena se pokusila Jonáše
objet. A Jonáš se proměnil. Nikdo vlastně pořádně neviděl, co se z něj stalo a žena včetně jejího
doprovodu zemřela. Když bylo po všem, Jonáš ležel na zemi v louži vlastní krve a prudce
oddechoval. Byl naživu, i když nesmírně vyčerpán. S námahou se postavil a odkulhal do svého
příbytku, kde si lehl a usnul.
Když se druhý den, asi tak po osmnácti hodinách spánku, probudil, byl pořád vyčerpaný,
třebaže se už cítil o něco lépe. A zatímco spal, uvědomil si jednu věc, totiž že ho tohle už nebaví, že
tu nemusí dále snášet vyhnanství a že může zabít tu, která ho sem poslala. Jednu dobrou věc
návštěva a smrt ženy ze včerejška přinesla: Jonáš zjistil, že není tak slabý, jak si myslel a pořád má
moc, o jaké se Paní Jezera ani nezdálo. Stačí jen vyrazit, najít cestu domů a vykonat, co musí být
vykonáno. Jonáš se usmál.
***
Neměl, co by si zabalil a ani nic nepotřeboval, a tak vyrazil. Vyrazil přímo na západ, protože
západním směrem často leží to, po čem toužíme, a on beztak nevěděl, kam jinam jít. Věděl jen, že
musí následovat své srdce, a tak kráčel kolem rozpálených kamenů, šlapal na rozpukanou zemi a
dýchal žhavý vzduch. Cesta se vlastně moc neměnila, co také čekat uprostřed pouště. Neviděl žádný
uschlý keřík v polostínu pod kamenem, nikde nekroužil hladový sup, nikde na obzoru nebyl ani
mráček, slibující trochu stínu a snad dokonce déšť. Jen slunce, kámen a prach. Jonášovi to nevadilo,
netoužil po nějaké nečekané změně, protože změna může přinést problémy a o ty on teď nestál.
Nejedl, nepil, nespal, šel. Dnem i nocí, ve vedru i v zimě. Čtvrtý den cesty uviděl jiný život
než sám sebe. Na cestě před ním byl menší škorpion, který zřejmě nikdy nic podobného Jonášovi
neviděl, a tak nevěděl, že se má bát. Jonáš se pousmál nad tou hříčkou osudu, že někde existují živé
věci, které nemají potuchy o obecném dobru a zlu, věci, které nevědí, čeho se mají bát. Vzal do
ruky kámen, zamířil a hodil ho na nebohého tvora. Trefil se a jen křečovitě se míhající nožičky v
posledním záchvěvu smrti připomínaly, že tu kdysi byl škorpion, který měl život, rodinu a
každodenní starosti všedního dne na poušti. Jonáš šel dál.
Jak dny míjely a jak míjela noha nohu, začaly se na poušti objevovat trsy trav. Zprvu jen tu a
tam zbloudilé stéblo, později stále častěji, po nějakém čase Jonáš viděl dokonce malý keřík,
statečně bojující se suchem pouště. Bylo jisté, že se blíží k jejímu konci, což ho trochu povzbudilo,
protože se pouští vlekl už příliš dlouho a změna byla něčím, na co se těšil. A konečně uviděl i
malou, zakrslou palmu, která neomylně oznamovala, že vláda pouště končí.
Dubový les nebyl právě to, co Jonáš čekal, že bude navazovat na poušť. Překonal však
počáteční překvapení a dále se již ničemu nepodivoval, jen šel dál, protože je jedno, kudy půjde,
hlavně když půjde a dorazí k cíli. Lesem se mu šlo přeci jen lépe než nehostinnou pouští. Stín, který
tak hojně poskytovaly koruny stromů, byl skutečným požehnáním po spalující kouli ohně, která
žhnula předtím. Jinak to ale nebyla o mnoho lepší, všude, kam se Jonáš podíval, byl strom. Zprvu se
jednalo o příjemnou podívanou pro oči, později si na ně Jonáš zvykl a po několika dnech to bylo
doopravdy vyčerpávající, nedívat se na nic jiného, než na nekonečné množství stromů ve zlatavém
světle. Jeden jako druhý. Jonáš se začínal bát, aby, navzdory všemu, přece jen neztratil směr. Když
se ale mezi jednotlivými duby počaly objevovat buky a osiky, místy dokonce olše, tak poznal, že
jde správným směrem a že se strachoval zbytečně. Doby pozvolna ustupovaly a olše získávaly na
počtu. Jonáš se zamyslel nad uplynulou cestou lesem a napadla ho zvláštní věc – za celou dobu, co
v lese strávil, neviděl jedinou živou bytost, neslyšel byť jednou zazpívat ptáčka, ani neviděl
pavouka předoucího svou pavučinu. Nepotkal srnu, nezahlédl zajíce. V potoce, který překračoval,
neplula žádná rybka, u tůně, kde opláchl obličej nezakuňkala žádná žába. Zdálo se mu to divné,
protože v každém lese, zvláště v takovém pohostinném, jako byl tento, vždy nějaký život byl.
Projevoval se různě, někdy stačilo sojčí zvolání kdesi daleko, aby náhodný návštěvník poznal, že je
les živý, jindy jen jemné zachvění motýlích křídel zrovna za zorným úhlem oka. Tady však nic, jen
věčné šumění stromů a pohyb větrem čechraných lístků. Jonáš přemýšlel, jestli to není jeho
přítomností, někdy se stávalo, že z jeho okolí vše živé raději odešlo, ale toto nemohl být tento
případ, na poušti potkal škorpiona a předtím denně vídával mnoho lidí ve městě, kde žil. Možná
nějaká jiná moc vyhnala živé tvory z lesa? Ale jaká? A proč zachovala život rostlinstvu? A proč se
nepostavila Jonášovi? Mrtvolné ticho jezera Jonáše vytrhlo z úvah. Byl na místě.
***
Chvíli jen tak stál na břehu a koukal na kostel za jezerem. Vychutnával vůni domova,
vzduch, na který byl léta zvyklý. Kouř města už také viděl. Koukal na jezerní hladinu. Ta už
pochopitelně byla zavřená, od doby, kdy ji Mojžíš otevřel, již nějaký čas uplynul. Jonáš se pousmál.
Zdálo se to být jako věčnost, přesto to nebylo více než pár měsíců. Nebo let? Staletí? Ne, tak dlouho
to nebylo, to by Jonáš poznal na stavu kostela a město by se také jistě rozrostlo třeba až sem. Až
bude hotov se svou prací, tak se podívá do kalendáře a uvidí, jak dlouho byl pryč. Zavolal na Paní
Jezera a když nevycházela, zavolal podruhé. A potřetí.
Napotřetí Paní Jezera vyslyšela Jonášovo volání a vyšla ven z jezera. Asi ani pořádně
nezaznamenala, jak se to stalo, ale v jednom okamžiku samolibě stála v jezerních vodách a v
druhém okamžiku ji jakýsi démon držel vysoko nad jejími vodami. Démon se jedinkrát podíval do
jejího obličeje a ona poznala, jaká to byla chyba, že se nikdy ani neodvažovala přemýšlet, jaká je
moc jejího nepřítele, když se probudí. A ona ji probudila. Nestihla litovat svého omylu. Skála, která
se k ní blížila, na ni dopadla příliš rychle a v příštím okamžiku zde byl jen Jonáš, stojící u skály,
která byla kus za jezerem, a pozorující mrtvé tělo, které se za chvíli proměnilo v pár kaluží vody.
Jemu na celé dobrodružství zůstala jediná památka: Maličké tetování za levým uchem: INRI.
***
Otevřel dveře, potichu, aby ji nevzbudil. Pohladil ji po vlasech, po chvíli váhání ji políbil,
spící. Jonáš se vrátil domů. Ona životem zničená žena, stará panna, opět byla matkou, možná
životem zkoušenou, ale matkou milujícího syna. Když se otočil, že ji nechá ještě spát, zavrzala
podlaha a ona se vzbudila.
„Co tu děláš? Sakra Jonáši, celý den pracuji, tak mě nech pořádně se vyspat.“ Utrhla se na
něj a zavřela oči. Protože znovu změnil její vzpomínky a její život, ze kterého nyní nikdy neodešel,
tak ho nechápala jako něco vzácného, nevítala ho jako matka vítá dlouho ztraceného syna. Chtěla
jen mít klid na spaní.
„Mám tě rád,“ pošeptal jí a ještě jednou ji pohladil. Pak zaváhal a nakonec dodal: „mami.“


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 04.12.2010, 19:08:04 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI!

Jsem na pochybách... Po pravdě si nejsem jistý, jak ohodnotit tento text... Na ony pomyslné váhy (do jednotlivých misek - na obou stranách) vkládám porůznu své postřehy a myšlenky, abych tento text neustále přeměřoval. Čeho v něm převládá více: kladů nebo záporů?

Samotný nadpis prozrazuje něco o tom, v jakém duchu bude příběh veden - v určité symbolice. Vždyť samotný Jonáš byl prý kdysi spolknut velrybou (pro svou neposlušnost k Bohu), aby jej po třech dnech vyplivla ven. Onen nápis, který měl náš hrdina za uchem: INRI má zřejmě více významů: náboženský a alchymistický (zkráceně slovní symbol pro židovského krále vs. alchymistické pojetí obnovení přírody živly - zde ohněm). Náš hrdina se setká s jezerní paní (netuším proč jsem myslel na pověst o rytíři Artušovi a jeho kouzelném meči). Proč zemřela jezerní paní na konci povídky, když na ni spadla ona skála (třeba i obrazně)? Netuším... Kdo ví, odkud jsi čerpal své náměty, ale všímavý čtenář může ve Tvém příběhu vidět určité poselství, třeba i v tom, že každého z nás čeká v životě nějaká ta životní cesta (ať už pomyslná, nebo skutečná, samotná naše existence na tomto světě je pro nás také určitou poutí, nehledě na fakt, že stále někam kráčíme vstříc svým životním cílům) a čas od času nás čeká nějaká ta osudová proměna, která nás natrvalo změní...

O to horší je však samotné zpracování. Text je dlouhý, plný vaty. Také nejsem zastáncem škrtání, ale tento text bych si dovolil navrhnout proškrtat (provětrat) a dopilovat jen do nejdůležitější. Při čtení se strašně táhne, osobně jsem jej četl asi 3x a musel jsem se hodně přemáhat, abych jej dočetl, přestože není psaný špatně. Na vyložené chybky, či překlepy jsem nenarazil (také netvrdím, že tam nejsou). Některý ze všímavějších čtenářů si možná všimne! ;-)

Po technické stránce (viz typografie), by si text zasloužil rozdělení do více odstavců. Kdyby nebylo onoho podivného roztrhání textů (po dvou řádcích), byl by v jediném bloku (i s dialogy). Tato forma velmi ztěžuje samotné pročítání, oči si nemají jak odpočinout (alespoň na chvíli) a je opravdu "ubíjející" (bez ohledu na obsah textu a jeho vyznění). Jiné formátování by tomuto dílku jen prospělo. Kratší odstavce, setřídění vět, aby nebyly roztrhané v půli (jako cáry papírů) a čtenáři nemuseli luštit obsah jednotlivých vět, jejich pokračování je vždy na novém řádku. Přímá řeč by mohla být vždy (pokud je to možné) odsazena na začátek řádku a neutopená v textu (pokud nejde o pokračování přímé řeči za uvozovací větou). Následující text, nejde-li o přímo navazující věty, by také mohl začít na novém řádku. Přehledný a srozumitelný text se lépe čte (stejně tak obsahově, bez zbytečné vaty, informací, které nejsou přímo k ději).

Doporučil bych tedy (ve zkratce):

- rozdělit text do odstavců
- odsadit přímou řeč a nenavazující popisy
- sjednotit text a nerozdělovat věty v polovině (při psaní v editoru nepoužívej klávesu ENTER pokud nechceš začít nový odstavec, text se seřadí automaticky do jednotlivých řádků), mohlo také dojít k chybě při vkládání textu z textového editoru (viz CTRL-C a CTRL-V - zkopírovat a vložit)...

Uvidíme, jak se k tomuto textu vyjádří i ostatní čtenáři. Můj názor (ani hodnocení) není směrodatný! ;-) Hezký večer přeji a hodně zdaru v další tvorbě.
 ze dne 04.12.2010, 19:13:31  
   Šíma: P.S. Ještě k odstavcům: je dobré použít prázdný řádek, nebo html tág: [TAB], který se vkládá vždy na nový řádek před text, který reprezentuje nový odstavec (po publikaci se text na řádku odsadí o určitý počet úhozů vpravo do grafické podoby začátku nového odstavce - nepočítal jsem o kolik mezer to vlastně je - pět, nebo šest?).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vopica
(28.7.2020, 10:58)
jeewangarg
(27.7.2020, 13:46)
Bláha
(21.7.2020, 08:19)
Mišo
(20.7.2020, 09:20)
obr
obr obr obr
obr
Všechno jednou ...
Nikis
V mezičase
Zane
NÁHLA POTREBA
aegitalos
obr
obr obr obr
obr

Stačí trochu
Euridika
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr