obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2915781 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39717 příspěvků, 5825 autorů a 392925 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Ještě není čas 5. ::

 autor phaint publikováno: 01.12.2010, 0:30  
Končí první den, který Christine Daae prožila v Palais de Chagny. Jenže je tu nějak dusno...
(tuhle kapitolu jsem poslala před měsícem, ale neobjevila se¨tu, tak netuším, jestli se vypařila do vesmíru, nebo jsem jen drze netrpělivá. Ale pro jistotu posílám znovu.)
 

Paříž se už dávno zahalila do tmy, když se u dveří komtesy de Chagny se ozvalo krátké zaklepání. Raoul vstoupil, aniž by čekal na vyzvání, jako to ostatně dělal pokaždé. Marie Louisa se nezdála být bratrovou pozdní návštěvou nijak překvapena a dva poháry u karafy s vínem nasvědčovaly tomu, že ho vlastně čekala.
Vikomt se ledabyle posadil do nohou postele, na níž už komtesa odpočívala opřená o několik polštářů.

„Poslední dny jsem tě velice zanedbával, Margot. Mrzí mě to,“ řekl a se znepokojením sledoval její bledost. „Ten záchvat předevčírem – ani jsem nebyl doma. Už je ti líp?“
Margot se dívala na své bezkrevné ruce. O sobě mluvila nerada.
„Ano, předevčírem to bylo... něco. Ale už je to lepší a ty si s tím nedělej hlavu. Vím, že kdybys mohl, tak bys tu byl. Ale protože bys tu stejně nebyl nic platný, tak je dobře, že´s byl tam, kde´s měl být.“
Raoul si povzdechl. Dobře věděl, že poslední záchvat ji málem zabil. Za ta léta se z hrozící zkázy stal zvyk, podobně jako je otázkou zvyku život na úpatí sopky. I tak ale patřila myšlenka na možnou sestřinu smrt k vikomtovým nejděsivějším nočním můrám.

„Co Christine, už usnula?“ vytrhla ho z myšlenek Margot. Na jeho přikývnutí dodala: „Chudinka malá. Divím se, že po dnešním dnu se zoufalým křikem nevyběhla z brány, aby se dostala od rodiny de Chagny co nejdál.“
Vikomtův údiv byl opravdový.
„Měla by důvod?“
„Ale no tak Raoule, vzpamatuj se!“ Margot se posadila zpříma. „To si myslíš, že´s učinil své rytířské povinnosti zadost tím, že jsi ji sem přivedl? A že teď bude už jen šťastná a spokojená, prostě proto, že tu je? No, jestli tomu opravdu věříš, tak jsi větší pitomec než bych čekala.“
„Víš, že nesnáším, když mluvíš jako nějaká holka z ulice,“ poznamenal upjatě Raoul.
„Tak hleď na to, co říkám, a ne na to, jak to říkám,“ odsekla jeho sestra.
„Nevím, co říkáš. A možná to ani vědět nechci,“ opáčil Raoul.

Nebyla to ovšem pravda. Vždycky svou sestru škádlíval a říkal jí žertem, že je advokát v sukních, jehož baví dělat z jednoduchých věcí složité. Ve skutečnosti si jejích názorů velice vážil, a jestli byl někdo, jehož úsudku věřil, pak to byla právě Margot.

Proto ji ani nepřerušil, když přes jeho odmítnutí pokračovala: „Vzal´s na sebe velkou zodpovědnost, víš to?“
Vikomt neměl ani tušení, o čem je řeč, a nijak to neskrýval.
„Jen na tobě závisí, jestli bude Christine šťastná nebo ne. A udělat někoho šťastným, to vyžaduje víc než obstarat nové šaty a velkou postel do ložnice. Upřímně řečeno, nejsem si jistá, jestli zrovna ty...“

Margot se podívala na bratra, aby zjistila, jak moc se na ni zlobí pro to, co právě řekla. Raoul mlčel, a tak zkusila říct ještě víc.
„Já tě znám, Raoule. Jsi báječný společník, umíš být něžný, jsi tak hezky starosvětsky poctivý a čestný, pořád máš potřebu ochraňovat slabší, pro to všechno tě mám moc ráda. A proto taky tak dobře znám tvé chyby. Bohužel nevím, jestli si je uvědomuješ i ty.“
„Nemohla bys ještě chvilku mluvit o mých přednostech?“ snažil se změnit směr hovoru její bratr.
Marie Louisa se koutkem úst usmála.
„Dost hezky zpíváš, když tak o tom přemýšlím. A nesnaž se mě plést, když hovoříme o tvých chybách. Vlastně chybě. Tys totiž ještě, Raoule, nestačil dospět.“
Vikomt ironicky utrousil: „Rád slyším něco takového z úst své stejně nedospělé sestry.“

„Jenže já nemluvím o věku na papíře,“ zlobila se Margot. „Mluvím o tom, že jsi pořád ještě kluk, který si myslí, že svět a všechno v něm je tady jen pro jeho potěšení. A užíváš si toho všeho tak rád, že ve svých letech ještě pořád zůstáváš tím matčiným chlapečkem, který nikdy nebude zlobit, jen když dostane hračku, kterou chtěl. Bereš si všechno, co chceš, ale dáváš všechno, co můžeš dát?“

„Myslím, že jsi trochu nespravedlivá, Margot, a dost mě překvapuje, že mě vidíš právě takhle,“ řekl vikomt po chvíli ticha.
„A já myslím, že nezáleží na tom, jak tě vidím já, ale jak tě vidí Christine. A řekněme, že dnes neviděla nic, co by ji mohlo udělat šťastnou. Její pohádkový princ jí přiměje, aby přestala zpívat, aby se vzdala toho posledního, co jí z dosavadního života zbylo!“ Margot se rozčilením zajíkala. „Bože, Raoule, jak jsi po ní mohl něco takového vůbec chtít?“
„Nenutil jsem ji k tomu,“ ohradil se vikomt.
„Jistě, to by skutečný džentlmen jako ty přece nikdy neudělal! Jenže tys jí to ani nerozmlouval. Copak jsi necítil, jak těžké to pro ni bylo? Já o ní skoro nic nevím, ale když dozpívala, tak bych se jí na tvém místě vrhla k nohám a prosila o odpuštění, že´s ji vůbec přiměl o něčem takovém uvažovat.“
„Nenutil jsem ji,“ opakoval Raoul, „jen mi to uklouzlo, když jsem se kvůli matce neovládl.“

Komtesa se vyčerpaně opřela zpět do polštářů.
„A jsme u toho. Kvůli matce. A ty snad ještě věříš tomu, že matka tě rozčílila jen tak.“
„Jistě, proč by něco takového dělala úmyslně?“
Margot v bezradném gestu marnosti rozhodila ruce. V pokoji bylo na chvíli úplné ticho.
„Zlobíš se na mě?“ zeptala se pak dívka.
Vikomt přikryl její štíhlou ruku svou dlaní: „Měl bych?“
„Asi ano, když tady svého velkého bratra plísním jako školáka, a on si přitom ví se vším rady a nepotřebuje ničí pomoc.“
„Jenže já to své malé sestřičce odpouštím.“
Sourozenci se na sebe usmáli. Jejich spory od nejútlejšího dětství končívaly stejným smírem. Nikdy se na sebe neokázali hněvat dlouho.

Marie Louisa ale dál pokračovala vážným tónem: „Já nežertuji, Raoule. Můžeš ranit někoho, kdo není s to se bránit. Christine není žádná z těch známostí, které mají po rozchodu s tebou týden zlomené srdce, a za další dva už ohlašují novou svatbu.“
Vikomt de Chagny sestru přerušil: „Ani já nežertuji, Margot. Mám Christine rád. Vlastně jsme chtěli ohlásit naše zasnoubení.“

Bylo ticho.
„Žádné nadšení? Gratulace? Nic?“
Komtesa se posadila zpříma: „Nač takový spěch? Vždyť sem teprve přišla. Dej jí čas. Dej sobě čas, aby se všechno usadilo. Promysli si to.“
„Nemusím si nic promýšlet,“ prohlásil Raoul netrpělivě. „Známe se od dětství. Mám ji rád. Chci si ji vzít. Tečka.“
Margot neuhnula pohledem.
„Chceš si ji vzít, protože bez ní už nemůžeš být? Nebo snad spěcháš, aby si to nestačila rozmyslet? Nebo prostě nesneseš představu, že by ji mohl mít někdo jiný?“

Vikomt na ni na okamžik ohromeně zíral, a pak vybuchl.
„Není nikdo jiný!“
„A já jsem královna ze Sáby.“
Raoul vstal.
„Říkám ti, že není nikdo jiný.“
V očích Marie Louisy se blýsklo a řekla ledovým tónem: „Zvykla jsem si na to, že mě lidé ponižují falešným soucitem a láskyplností, ze které se mi chce zvracet. Nečekala bych, že zrovna ty mě budeš považovat za naprostého idiota. Nemám v hlavě piliny, Raoule de Chagny, a jestli máš ten dojem, tak se raději seber a zmiz.“

Bratr a sestra na sebe na okamžik hleděli, sami zaskočeni hořkým ukončením celého rozhovoru. Najednou už nebylo co dodat.
Ticho, které se spolu s první nocí sneslo na palác de Chagny, tak namísto smíchu a veselí přetrhlo jen důrazné prásknutí dveřmi, jímž dal vikomt de Chagny celému světu najevo své roztrpčení.



Jaká tajemná síla nutí přežít za každou cenu i toho, kdo vlastně přežít nechce? Odkud se bere ta neviditelná, a přece nepřekonatelná překážka, jež nám i v hlubinách nejhoršího zoufalství brání udělat ten poslední krok, za nímž už není nic? Nic, jen zapomnění a mír duše... Jak dlouho vydrží člověk doufat a toužit, když vše, co mu zůstalo, je vzpomínka na jediný polibek?

V neproniknutelných temnotách podzemních chodeb opery La Garniére ještě pořád tluče jedno srdce v promáčeném a prokřehlém těle.

Poražená, vyhnaná z ráje hudby i lásky, ještě pořád tady v bahně a špíně jedna duše věří, že za ni Osud učiní rozhodnutí, k němuž se ona sama nemůže odhodlat, a že jí tak poprvé v životě aspoň na ten kratičký okamžik ukáže svou přívětivější tvář.

A přitom... podobně jako zvíře zahnané do kouta či lapené do pasti, se smysly napjatými k prasknutí, číhá na první příležitost k úniku, na první příležitost nadechnout se znovu k životu. Z celé existence jedné lidské bytosti zůstaly jen zvířecí instinkty a ty mluví neomylnou řečí.

Ještě není čas...





 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 27 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Misha01 25.03.2012, 22:41:46 Odpovědět 
   Rozhovor je opravdu moc dlouhý, ale mě se líbil. Myslím, že by tam mohlo něco chybět a nebyl by "úplný" kdyby byl kratší. Takže mě se líbil rozhovor i závěr :-)
 Kaileen 03.12.2010, 15:08:53 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaileen ze dne 01.12.2010, 10:51:50

   Celé bych to v tom závěrečném stylu rozhodně nepsala, to by pak tyto pasáže ztratily kouzlo. Jo, a je hodně poznat, že sis v tom "rochnila" :-) To je v textu vždycky poznat.
 ze dne 05.12.2010, 20:31:41  
   phaint: Víš co je zajímavé? Že tu "rochnící" a relativně náročnější část jsem měla napsanou načisto asi za deset minut. Rozhovor jsem takticky stavila a promýšlela mnohem dýl. Tak to v životě holt bývá :))
 Radmila Kalousková 01.12.2010, 14:50:53 Odpovědět 
   Ahoj, mě se to líbilo. Jak rozhovor, tak závěr. Těším se na pokračování!
RK
 ze dne 02.12.2010, 13:00:02  
   phaint: Děkuju a pokusím se pokračovat i nadále. I když, mezi námi děvčaty, román už je hotový chvíli, tak měnit už nic nebudu A kromě toho jsem si ho nechala pod stromeček vydat i jako knížku ;) Drzost, ale říkám si - ať se mají budoucí generace čemu smát!
 Kaileen 01.12.2010, 10:51:50 Odpovědět 
   Abych pravdu řekla, mě rozhovor až tak neuchvátil, přijde mi, že rozhovor mohl být kratší a stejně by řekl, co bylo třeba. Nevím čím to je, že tato kapitolka se mi zdá trošku slabší, možná se z ní vytratilo ono napětí, které jsi v příběhu až doteď měla. Zato konec je přesně podle mého gusta a hodně mě navnadil do dalšího dílu.
 ze dne 03.12.2010, 12:18:51  
   phaint: Sice pozdní, ale přece jen díky za přečtení. No, bylo by asi nemožné "líbit se" furt všem. Souhlasím, že by se to dalo napsat kratší, ale to už bych zas nebyla já. Líbí se mi, když city pomaloučku probublávají pod hladinou. No a jelikož jsem potřebovala dát najevo, že komtese to dost dobře myslí, že je na Christinině straně, a že pan vikomt zase nebude možná až tak úžasný jak se jevil, plus pár dalších informací, volila jsem rozhovor namísto popisu. Tohle není psaní, kde by té akce bylo příliš, baví mě nimrat se v tom, co vedlo lidi k tomu, co nakonec udělali... No a ta závěrečná pasáž - tyhle vsuvky jsou v celém románu a vyloveně jsem si v nich "rochnila". Ale psát tp celé tímto stylem (a číst to!), to už by nemělo to kouzlo, si myslím... No, prostě uvidíš, jestli tě to bude bavit :))
 Šíma 01.12.2010, 0:29:22 Odpovědět 
   Zdravím!

Dialog obou sourozenců mne svým způsobem uchvátil. Nejde o nic neříkající "plkání" dvou šlechticů, ale o takovou malou výměnu názoru přímo ze života! A když už se zdálo, že vše dobře skončí, nastala nová krize a oba sourozenci se rozešli ve zlém. Jsou city našeho hrdiny opravdu tak nezištné a vroucí? Nebo měla jeho sestra pravdu? A jakápak duše se to trápí v podzemí divadla? Čeká na svou chvíli... Není snad psáno: "Kdo si počká, ten se dočká!"? Stačí, když dotyčné a tajemné osobě osud jen trochu pomůže, štěstí prý přeje připraveným. Osudy našich hrdinů budou určitě ještě zajímavé, v této části nedostala Christine žádnou roli, patrně odpočívá ve svém pokoji, zrazená, zhrzená, opuštěná... Přišla o vše, co ve svém životě milovala? Snad se vikomt opravdu zachová jak má a utřídí si své city! No, začínám tu rozumovat, jako nějaká stará bába! ;-)

Zatím si vedeš dobře, našel jsem i několik maličkostí:

-- ...když se u dveří komtesy de Chagny se ozvalo krátké zaklepání. -- 2x se

-- To si myslíš, že´s učinil své rytířské povinnosti zadost tím, že jsi ji sem přivedl? -- ...žes ji sem přivedl?

-- Jen na tobě závisí, jestli bude Christine šťastná nebo ne. -- ...jestli bude Christine šťastná, nebo ne. (není tam vylučovací vztah?)

-- Její pohádkový princ jí přiměje, aby přestala zpívat... -- ji přiměje (koho co)

Pokud jsem nějakou chybku náhodou přehlédl, někdo ze čtenářů se určitě ozve! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VII...
Lukaskon
Prolog
Yume
Překopaná
ing.nárt
obr
obr obr obr
obr

Křišťálová koule
Dick
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr