|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Setkání 19/1/11 ::
 Amater |
publikováno: 04.12.2010, 23:41
|
|
| |
|
|
Zaklepe na bránu kláštera. Bratr Benedict. Proč je tady? Co od něho chce? Nemá ho rád a cítí k němu nechuť. Nejraději by tady nepobýval, ale nemůže to udělat, přestože už od první noci cítí tady cosi podivného.
„Chce s vámi mluvit otec představený,“ řekne tiše bratr Benedict. Ignacius hodí pacholkovi uzdu a následuje Benedicta. Má z něho husí kůži, i když nechápe proč.
Přepychová pracovna, pomyslí a zároveň si vzpomene na Austinovou prostou a jednoduchou. Za stolem v bohaté říze sedí převor kláštera. Přijde k němu a poklekne na koleno. Políbí prsten na ruce. Pokorně čeká, proč si ho dal zavolat.
„Vítejte u nás, bratře Ignacie.“ Úlisný jako had, který ho obtáčí, aby ho uštkl. V duchu odežene tu myšlenku. „Je mi líto,“ slyší dál Ignacius „že jsem vás nemohl přivítat osobně, ale povinnosti mě od tohoto potěšení odváděly. Jak se má bratr Austin?“ Uveebí se v křesle s poduškami a odstrčí pergamen s pečeti a stužkami.
„Výborně a nechť mu Bůh požehná stejně jako vám, klášteru i jeho obyvatelům. Pověřil,“ stejně nic jiného nechce slyšet. Ty jeho baziliščí oči, ho snad budou pronásledovat i v noci, „mě tady posláním. Jsem nadšený, že mohu pobývat v tak nádherném městě. Bohužel,“ protáhne obličej „nevím, jak dlouho tu zůstanu. Nejraději bych se vydal na cestu s nějakou karavanou, ale nemohu si vybírat. Krásné město a nádherný chrám. V úžas mně uvádí váš sbor. Něco tak nádherného jsem neslyšel ani v Toulusu, v Paříži. Uchvátil mě a budu klášter i jeho sbor chválit, kamkoliv přijedu.“
„Děkuji, je to práce nás všech.“ Aspoň teď řekl pravdu, i když podle něj neupřímně. „A sbor. Ano to máte pravdu. Jezdí si ho poslechnout z daleka. No nebudu vás, bratře zdržovat od povinnosti a ještě něco. Kříž máte schovaný, že.“ Ignacius mimoděk zadrží dech. Ta touha v jeho hlase je divná.
„Ano mám. Děkuji moc, za vaší skvělou pohostinnost. Budu ji chválit všude, kam se dostanu. Stejně tak i město a chrám s jedinečným sborem.“ Dívá se na usmívajícího hada, který přikyvuje jeho slovům.
„Vše je pro chválu Boha a my jsme pouhými jeho pokornými služebníky. Můžete jít.“ Ignacius se ukloní a odejde. Tak a má to za sebou. Bazilišek s hadem. Už je pozdě, ale přece snad Gregory nespí. Dojde k jeho cele a zaťuká.
„Nech dveře otevřené, Ignacie,“ poprosí ho Gregory a on udiveně to udělá. Pak mu to dojde a zrudne. Nikdy dříve by ho to nenapadlo, dokud nepotkal Lucia.
„Nebyl jsi tady přes noc.“ Gregory leží v posteli a popijí bylinkový odvar. Ignacius se změnil. Vyzařuje z něho štěstí. To je tady moc nebezpečné. Chce mu to říct, ale nakonec neřekne. Nechce to, co se mu stalo a bylo to něco krásného, pokazit.
„Zdržel jsem se venku a přespal v jedné chatrči. Je ti lépe?“ Ignacius mu upraví pokrývku.
„Lépe ano, ale vzal jsem si bylinky na spaní a raději běž.“ Chce dodat, ať tak nezáří štěstím, ale opět to neudělá.
Dny ubíhají jak splašení koně a Lucius s Ignaciem se scházejí, kde a kdy se dá. Projíždějí se tryskem po okolí, loví a tráví spolu víc a víc času. Nikdy by nevěřil, že štěstí je tak krásná věc. Povídají si nebo jen leží spolu v náručí a Ignacius hýčká Lucia. Neví proč, ale má tušení, že ho tíží něco těžkého, něco o čem mu nechce říct. Je trpělivý a snad jednou mu to řekne. Zatím mu z víček a z čela jemně stírá chmury, které se odrážejí v modrozelených očích.
A zatímco jejich štěstí trvá a oni jsou slepí vůči okolí, městem a lidskými srdci se nese nenávist, zášť, zloba a závist. Tiše a nenápadně je přiživována štěstím těch dvou. Netuší, že jejich štěstí je až příliš nápadné. Že jim září z očí, z těla, z řeči, z pohledu jakým se dívají na svět. Jejich spokojenost je vidět a lidi to nesnesou, že někdo je šťastnější než oni. Ani netuší, že rozežírají duše, které dokážou nenávidět a v jejichž srdcích bují semínko zloby nenávisti a touhy. Netuší, že je sleduje nejen pár zářících oči nestvůry, která je hlídá, ale mnoho párů oči doutnající zlobou, nenávisti. Štěstí, které je trnem v oku mnoha lidi, kteří jsou nespokojení. A pohár nenávisti, který je živen tolika srdci se plní každým slovem, každou jedovatou kapkou pronesena jazykem nenávisti, chtivosti.
A oni dva si toho nevšímají.
Čas letí a město je čím dál pobouřenější a dychtivější zničit něco krásného. Nikdo netuší, že ve městě jsou lidé, kteří baží po moci, po bohatství, po něčem co nemůžou mít a ti lidé sledují Ignacia a Lucia nenávistnými pohledy plné hořkosti, zášti. Hoří jim v srdcích a přemýšlejí jak zničit to, co nemohou mít sami a získat to, po čem prahnou. Zahubit, tak aby už tady nebyli a nepřekáželi jim v jejich plánech. Utrousí slovíčko sem a slovíčko tam. Našeptávají duším, které jsou méně bohaté, méně šťastnější než ti dva. Pohár se pomalu plní a kapka za kapkou přibývá. Město žije a pod ním vřou emoce, které rozežírají město na holou pravdu.
A oni si nevšímají slídivých očí.
Semínka nenávisti zasetá první návštěvou Ignacia a vraždou dávno předtím začínají pomalu klíčit městem jak plevel a drápky zachycovat se srdci lidi. Pomalu, ale jistě kolem nich se stahuje síť, která je má spolknout a nepustit. Rozemlít, aby někteří dostali, co chtěli a druzí iluzi, že konečně budou šťastnější, když zničí štěstí jiných. Neuvažují, jen vidí, jak projíždějí městem, hlasitě se smějí a nezajímá je trápení, které kolem nich bují. Pohled, slovíčko, gesto hozené za zády. Jako by byli jen oni dva. Městem se plouží stíny, které nemají nic na práci než sledovat, poslouchat a trousit řeči. Stíny, které věrně slouží duším bažícím po smrti Ignacia a Lucia. Jaká to příležitost zbavit se těch dvou! Město sleduje a město netrpělivě čeká.
Pohár pomalu přetéká a kapka neštěstí stéká přes hranu a klouže dolů. Pomalu a líně, jako řeči, které vznikly.
A pro dva zamilované existuje jen ten druhý. Ignacius vypráví příběhy a Lucius mu brnká na loutnu. Sedí u ohně v domě Lucia nebo se milují v chatrči na mýtině. Bratr Gregory pozoruje Ignacia a dojde mu, co se děje, ale opět nenalézá odvahu mu říct, ať odejde. Jeho společnost je jediná radost, kterou má a jednoho dne, když spěchá chodbami kláštera, zaslechne hlasy a slova, která v jeho duši vyvolá mrazení.
„Ti dva jsou jako jed, bratře. Jsou nežádoucí a musíme ten bolák z těla našeho pána vyříznout. Je to hanba pro církev, rozumíš. Chatrč dnes v poledne. Určitě, bratře…“
Zbytek zanikne ve vzdalujících krocích. Přemýšlí, o čem to mluvili, když mu to dojde, zbledne.
Pozdě.
Pohár je plný.
Kapka sklouzla dolu. Čeká na osudnou chvílí. Netrpělivě čeká na znamení, aby spadla a roztříštila se na kapičky zloby. A ona přichází…
Slunce je vysoko na obloze, když skupina lidi se blíží k mýtině, kde stojí chatrč a u ní dva uvázaní koně.
„Hřích!“ vykřikne někdo ze skupiny a nenávist ostatními se vzedme jako vlna, která je stále mohutnější, nenasycenější a nebezpečnější.
„Psy na ně! Roztrhejte je! Hřích na ně! Upálit!“ zvolá někdo a zvedne nad hlavu klacek, který po cestě zvedl.
„Ne!“ zahřmí hlas člověka v kutně. „Nejsme barbaři, proto je budeme soudit. Ať všichni vidí a ponaučí se.“ Dopředu vystoupí klidný a rozvážný bratr Benedict. On vede skupinu lidí, kteří byli ochotni se postavit na stranu svodů než, aby hledali své štěstí.
Všichni se připlíží ke dveřím a jeden z nich je prudce otevře. Zůstanou strnule stát, když uvidí na kožešině v objetí dvě nahá mužská těla osvětlena slunečními paprsky. Na rtech jim pohrává úsměv. Jsou jako jeden a oni je vnímají jak celek. Krása, ale i ta krása v nich vyvolá zlobu a závist. Nesnášejí půvab, neboť sami žiji v bídě a ubohosti. Proč jiní můžou mít to a oni ne?
„Hřích!“ vykřikne opět někdo z davu, aniž by viděl dovnitř a pohne se kupředu. „Smilstvo! Hřích! Zabít!“ Ignacius se s Luciem probudí a nechápavě se dívají po lidech. Co tady chtějí? Včera byli na lovu a vyčerpaní usnuli v zajetí milování. Pořád nevěřícně se dívají na dav lidi, který na ně rozzlobeně hledí. Ignacius hodí kožešinu Luciovi, aby ho chránil před krvelačnými pohledy, a horečnatě přemýšlí. Je pozdě, ale on slíbil, že bude Lucia chránit stejně jako řád. Postaví se a stiskne nenápadně rameno Lucia. Pokud bude chytrý, unikne osudu.
„Co tady chcete?“ optá se přísně Ignacius.
„Porušili jste zákony. Oba dva budete souzeni a potrestáni.“ Benedict vystoupí do popředí. Ignacius by nejraději toho služebníka Božího, který vede své ovečky k jeho potrestání, něco řekl, ale chápe svoji situaci. Snaží se udržet jen kvůli Luciovi.
„Nepatřím už k řádu, bratře Benedicte.“ Lucius zalapá po dechu. Ví, že to není pravda. Proč lže? „Zač mě chcete soudit? Nebo nás? Lucius de Charny je nevinný.“
„Nevinný. Leží tady s vámi a smilnil. Chlípnost je vidět na vás i na něm.“ Vyštěkne na Ignacia. V hlase mu zní pohrdání.
„Omámil jsem ho a použil vše, co jsem se naučil u Saracénů, aby mi byl po vůli,“ oznámí jim chladně Ignacius. Nahý stojí uprostřed chatrče a stejně nikdo nemá odvahu se ho dotknout.
„Čáry!“ zvolá někdo vzadu. „Ježíši Maria. Chraň nás, Bože! Je to čaroděj!“ Ovečky vedené záští i chtivosti dělají znamení kříže.
„Takže se přiznáváte k čarodějnictví?“ Bratr Benedict si v rozpacích odkašle. Tohle nečekal. Nebyl na to připraven, ale pověřili ho tím.
„Ano. Lucius byl donucen k tomu jednání, k smilství se mnou a za nic nemůže,“ prohlásí hrdě.
„Chráníte svého milence, Ignacie! Jste bezbožník a budete souzen naším koncilem. A on taky.“ Benedict neví co dělat. Ignacius zavře oči. Je konec. Jestli ho odvedou do města, bude konec. Chce se podívat na Lucia. Dotknout se ho říct, že miluje. Nemůže si to dovolit, ale on, on musí přežít. Bude nejspíš upálený, ale Lucius se zachrání. Musí se zachránit. Jeho láska. Slyší, že se obléká.
„Obviněný Ignacie oblečte se.“ Ignacius se obleče. Neotočí se na Lucia. Nesmí dát najevo, jak ho to bolí a jak mu na něm záleží. Musí zůstat v tom přesvědčení pevný jako skála. Jsou spoutaní a vedení, spíš popohánění jako dobytek. Je slyšet nadávky. Někteří po nich hodí klackem nebo kamenem a on dumá, proč jsou tolik rozzlobení. Přece tohle, i když je to zakázáno, se dělá. Určitě jsou lidé podobní jim dvěma. Neví, co si o tom myslet. Cítí vedle sebe Lucia a želí toho, že se do města vrátil Ne, v duchu zakroutí hlavou. Želí jen jednoho, že to vše bylo tak krátké. Měli odejít už dávno, ale Lucius chtěl tu zůstat, dokud nezjistí jednu věc a teď neudělá už ani to.
Někdo po něm opět něco hodí, ale stráž se jen zamračí a nechává viníka být. Přece je to čaroděj a ti stejně zemřou, proč tedy bránit někoho mrtvého? Ignacius už vidí město a rozezlené občany města, kteří stojí před městskou branou. Vepředu stojí nejdůležitější představitelé města a církve. Ignaciovi zatrne.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
