obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915493 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39732 příspěvků, 5764 autorů a 391435 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ómalöra-33 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
 autor Annún publikováno: 05.12.2010, 20:23  
Tak a je tu další kapitola o Mëllindě.
Copak se přihodí tentokrát?
Jaký výlet se uskuteční?
Prokoho bude málem osudný?
Čtěte a uvidíte.
 

XXIII. – Osudný výlet.


Čas plynul dál a neuvěřitelnou rychlostí letěl kupředu. Mëllinda se zabydlela ve vlastním bytě, který si zařídila dle své libosti, navštěvovala pravidelně knihkupectví, aby si naplnila dosud prázdnou knihovnu a mezitím si také zařizovala kabinet v akademii a připravovala osnovy pro své budoucí žáky. Volné chvíle trávila s Anneris a jejím malým synem Yärisem.
Než se nadála, nastal nový semestr v Mirimonově akademii, a začala vyučovat třídu dvaceti sluchově a řečově postižených studentů. Dalo jí to práci a hlavně to chtělo mnoho trpělivosti, což se jí vyplácelo. Studenti si ji oblíbili a i ona je měla ráda. Tři dny v týdnu po šesti hodinách vyučovala mládež a dvakrát týdně dvě hodiny věnovala výuce znakové řeči pro učitelský sbor a jiné zájemce. Práce s mladými lidmi, draky, půlelfy a elfy ji těšila a určitým způsobem naplňovala. Měla pocit, že je konečně doopravdy užitečná a potřebná. Ano, místo kantorky pro ni bylo to pravé.
Když nebyla ve škole anebo neopravovala úkoly svých studentů, tak si povídala s Anneris, chodila s ní a s Dorienem na recitály a navštěvovala divadlo. Někdy se k nim přidal i Diriel, když byl zrovna v Ladérionu. Mladý princ často odjížděl do různých končin elfských zemí, navštěvoval města, vesnice, královská sídla z otcova pověření, ale pokaždé se vrátil zpět do města snů a přivezl s sebou pro Mëllindu drobnou pozornost.
Někdy jí dovezl krásný hedvábný či kašmírový šál s vytkaným jemným vzorem, jindy sponu do vlasů, či nějakou pěknou knihu, ale většinou to byly brašničky s páskem přes rameno. Každá byla z jiného materiálu a jinak ušitá. Každá taštička se něčím lišila. Jedna byla z kůže, jiná z brokátu, další pletená či háčkovaná, pošitá korálky, některá byla vyrobená z lýka či slámy, ze sametu a zdobená výšivkami. No prostě pro každou příležitost měla Mëllinda jinou a dá se říci, že z nich měla učiněnou sbírku. Nestěžovala si, každá ji potěšila a udělala jí radost. Diriel měl dobrý pocit, že na tváři plavovlasé elfky vidí veselý úsměv, který ho příjemně hřál u srdce.
Zdálo se, že přítomnost Mëllindy táhne Annerisina bratra trávit většinu svého volného času v Ladérionu. Pokud se princ nacházel ve městě, tak ho bylo možné spatřit, jak sám či se svých koněm čekává na lavičce u brány Mirimonovy akademie, až z ní vyjde Mëllinda. Pak spolu odjeli pryč anebo se procházeli po náměstí, městem, po jezerní kolonádě či vysedávali v nějaké cukrárně a povídali si v rámci svých možností.
Diriel se od ní učil znakovou řeč, ale moc mu to nešlo. Prostě pro umění znakové řeči neměl nadání. Nějaká slova pochopil rychle, ale jiné znaky pro něj byly naprosto mimo chápání, takže téměř vždy jí rozuměl jen na půl. Sice ještě někdy ke komunikaci používali i psané vzkazy, ale přece jen to bylo lepší, než na začátku, když se poprvé setkali.
Diriela těšilo, když viděl, jak jí práce profesorky svědčí, a s jakým nadšením a jasem v modrých očích hovoří o svých studentech. Vyprávěla mu některé životní příběhy žáků, které učí, protože ne všichni se se svou vadou narodili. V její třídě byla třeba dívka, která o sluch přišla v osmi letech při výbuchu muničního skladu ve městě, kde žila s rodiči, než se přistěhovali do Ladérionu. Jiná dívka přišla o řeč po těžké nemoci, když jí bylo třináct, nebo lidský chlapec, jehož vlastní otec ve věku dvou let připravil o jazyk, protože se mu nelíbilo, že kluk příliš naříkal. Další dívka ohluchla, když se koupala v jezeře. Potopila se příliš hluboko, kde byl silný tlak a praskly jí ušní bubínky. Měla tam i chlapce, který oněměl v pěti letech podobným způsobem jako ona, když mu přímo před očima skřeti zabili rodiče a dva sourozence. Dokonce jednou její žákyní byla hluchoněmá dívka, jež měla znetvořenou část obličeje a krku popálením. Vynesli ji z hořícího domu. Žár ohně jí sežehl a poničil jak hlasivky, tak i sluchové ústrojí. Byl to vlastně div, že něco takového vůbec přežila. Osudy některých svěřenců byly opravdu zajímavé a dojemné.
Diriel pozoroval, že Mëllinda s nimi soucítí, má je ráda a snaží se jim pomoci, jak nejlíp dovede. Za to ji velice obdivoval a vážil si jí.
Někdy spolu vyjížděli i na vyjížďky po okolních lesích či podél jezera, a když bylo obzvláště vydařené počasí, tak si udělali celodenní výlet s piknikem.
Diriel sice některé večery trávil ve městě u svých přítelkyň, které prahly po jeho společnosti, ale poslední dobou, ačkoliv se mu elfské děvy vždy zamlouvaly, mu už neimponovaly tak jako dřív.
Ano, uhasil s nimi žár touhy kolující mu v žilách, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu pro něj tyto dívky již nic neznamenaly. Jediná dívka, se kterou doopravdy toužil být, byla Mëllinda, jenže on sám sobě slíbil, že se ji nikdy svést nepokusí. Zkrátka si řekl, že tato elfka je pro něho jako žena tabu. Přítelkyně ano, ale ne milenka, a tak k ní i přistupoval jako k dobré kamarádce či k sestře. Povídal si s ní, smál se s ní, častoval ji přátelskými doteky či objetími, ale nic víc si k ní nedovolil. Vždy se moc těšil, až se zas vrátí ze svých cest a výprav zpět do Ladérionu, kde bude moc strávit nějaký čas v její přítomnosti.

* * *

Tak přešlo jaro i léto, podzim pominul takovým tempem, jako když kůň proběhne trať závodu, přišla chladná, ale krátká zima a s ní svátky Zimní rovnodennosti, které Mëllinda strávila celé na návštěvě u mistra Eweriona v Unquë Ehtelin, kam ji na žádost paní Anneris dopravil jeden rudý drak z Ladérionské dračí letky a pak ji zase přivezl nazpět. Opět nastalo jaro, které se posléze překlonilo do počátku prosluněného léta. Mëllinda měla toto období ze všeho nejraději. Vše bylo svěže zelené, stromy, keře i květiny kvetly pestrobarevnými květy a všude se linula nasládlá vůně.
Slunce líným pohybem stoupalo na nebeskou klenbu, na níž nebylo ani stopy po nějakém mráčku. Teplý vzduch se tetelil nad střechami domů a zkresloval svým chvěním výhled na jezero. Mëllinda stála na balkónu patřícímu k jejímu palácovému bytu a dívala se po kraji. Vlahý vánek vál z Klenutých hor a osvěžoval teplem sálající vzduch. Nadechla se těžkého vzduchu prosyceného vůněmi květin z terasových zahrad, které se rozprostíraly pod jejími okny.
Dnes měla volno, protože byla sobota, a tak nemusela jít učit. Tohle byl den jako stvořený na krásnou projížďku po lesích a rozkvetlých lukách. Její klisnička krátký výlet též jistě ráda přivítá.
Vešla do ložnice a zamířila k velké šatní skříni, jež stála vedle dveří do koupelny. Otevřela dvoukřídlé ozdobně vyřezávané dveře a zadívala se na obsah šatny. Uvnitř byla záplava šatů, rób, plášťů, halen i kalhot všech různých barevných odstínů, kterými ji zásobila Anneris, protože jí již neseděly a její dcera byla ještě příliš malá na to, aby je nosila a neboť byly skoro netknuté a nenošené, tak jí je darovala.
Mëllinda nejdřív protestovala, že tolik toho ani neunosí, ale nakonec souhlasila a nyní byla ráda. Své staré temné šaty nosila většinou ve svých soukromých komnatách či do zahrady, když pomáhala Anneris s péčí o bylinkové záhonky anebo na vyjížďky.
Zalovila ve skříni a vytáhla z ní tmavomodrou jezdeckou kalhotovou sukni a kabátek stejné barvy. Sehnula se a prohledala spodní polici, dokud nenašla to, co hledala: kotníkové jezdecké boty z jemné kůže.
Oděv hodila na rozestlanou postel, boty postavila ke sloupku lůžka a zavřela skříň. Během mžiku se převlékla z nočního úboru do jezdeckého. Vlasy si stáhla tmavě modrou stužkou do ohonu a vyrazila na snídani do velké jídelny. Proběhla spojovací chodbou do hlavního traktu paláce a zamířila do jídelního sálu. Tak jako obvykle, vešla do velké místnosti jako jedna z prvních. Kromě ní se tu nacházela ještě poradkyně Sefira s lordem Findësem a několik elfů, které znala od vidění, ale ne jménem. Přisedla si k vládcovskému stolu na své místo. Dračice i velitel stráží se na ni podívali a pozdravili ji.
„Krásné dobré ráno, lady Mëllindo,“ usmál se lord Findës.
„Ayá, lady Mëllindo.“
Plavovláska pokývla hlavou na pozdrav. Ze začátku byla nervózní, když ji začali oslovovat titulem lady. Nebyla na to zvyklá a chvilku jí trvalo, než se tomu přizpůsobila, ale nyní už to brala jako samozřejmost.
Poté, co ji elf a dračice pozdravili, věnovali se dál svému rozhovoru, nebo spíš něžnému cvrlikání. Findës skládal Sefiře všemožné poklony, špital jí do ouška, až nedobytné dračici začala růžovět líčka.
Bylo zajímavé, že jedině tenhle muž dokázal v této hrdé dračí ženě probudit něžné city. Držel ji pod stolem za ruku a druhou rukou jí vkládal do úst kousky nakrájeného ovoce a ona dělala totéž.
Mëllinda je po očku sledovala a přitom ukusovala medový koláč a zapíjela jej čajem. Pozorovat ten zamilovaný páreček bylo velmi zábavné, hlavně, když se před ostatními snažili dělat, že mezi nimi nic není. Jenže to nebylo nic platné, protože všichni již dávno věděli o jejich vzájemných citech, ale nedávali to na sobě znát. Pár okamžiků se na ně úkosem dívala, ale pak se plně věnovala svému talíři s jídlem. Dosyta se nasnídala, vstala od stolu, učinila gesto na rozloučenou a opustila jídelnu. Řítila se chodbou do haly, když na ni zavolal ženský hlas.
„Ayá, Mëllindo!“
Plavovláska se zastavila a pohlédla na Anneris, která scházela dolů po schodech z prvního patra.
‚Dobré ráno, Anneris,‘ pronesla v duchu s úsměvem na tváři a zamávala jí na pozdrav.
„Zdá se, že dnes ses vyspala do růžova.“
‚Ó ano, spalo se mi báječně a co tobě?‘
„Inu ušlo to, Yärisovi se klube další zoubek, takže plakal tak nahlas, že to bylo slyšet i přes zavřené dveře. Takže jsem většinu noci proseděla u něj v houpacím křesle, kolíbala jej a dávala mu speciální cumel naplněný sirupem s utišujícím účinkem, aby ho to přestalo bolet. Když klímal on, spala jsem i já, ale cítím se poněkud unavená, asi si budu muset později na chvíli odpočinout,“ pronášela lehce znaveným hlasem. Elfka kráčela dolů schod po schodu, až stanula na dlážděné podlaze v hale. „A co ty? Kam máš namířeno?“
‚Dnes je krásný den, tak jsem se rozhodla, že si vyjedu na koni. Má klisnička to jistě přivítá.‘
„To je dobrý nápad. A kam pojedeš?“ otázala se Anneris.
‚No, to já ještě přesně nevím, asi někam na sever do lesů pod horami anebo kolem jezera. Louky jsou teď v plném květu a je příjemné se jimi projíždět. Říkala jsem si, že se podívám k ledovému vodopádu a pak se budu jen tak toulat.‘
„Hned bych jela s tebou, Mëllindo, už je to dlouho, kdy jsem byla naposledy na vyjížďce,“ povzdechla si Anneris. „Ale zatím to nejde, musím tu být kvůli Yärisovi, snad někdy jindy.“
‚Chápu. Tak někdy příště,‘ přikývla plavovláska.
„Kdy mám očekávat tvůj návrat?“
‚Počítám, že se vrátím kolem poledne, nejpozději hodinu po obědě.‘
„Dobře, užij si ten výlet a dej na sebe pozor.“
‚Dám. Zatím nashle,‘ rozloučila se s Anneris a hlavním vchodem vyšla na nádvoří a nasměrovala své kroky rovnou do stáje.

Přešla nádvoří, v jehož středu zurčela fontána a šumící voda pěla svou perlivou píseň. Minula vodotrysk, její kroky zněly na dlažbě a ustaly, až když vstoupila do palácové stáje. Vdechla vůni sena a koňské kůže. Sláma jí šustila pod nohama, když šla uličkou v konírně. Oři v jednotlivých stáních pofrkávali, hrabali kopyty anebo přežvykovali slámu a oves. Širší uličkou mezi boxy se dostala k zadní kóji, kde byla ustájená její strakatá klisnička. Už byla skoro u ní, ale cestu jí zatarasil hlavní podkoní Gilgar , který vyšel z vedlejšího stání a usmál se na ni.
„Ayá. Mára sana, lady Mëllindo,“ pozdravil ji starým nářečím a popřál dobrý den.
Mëllinda pokyla hlavou v odpověď.
„Dnes je krásný den, že?“
Plavovláska přitakala.
„Chcete vzít Axu na projížďku?“ otázal se stájník. Elfka přikývla. „Tak to vám ji hned osedlám a vyvedu. Vaše klisna je zvláštní, paní, řekl bych, že vycítila to, že si s ní dnes vyjedete. Již od božího jitra pofrkává, podupávala si kopytem a střihala ušima. Myslím, že se už moc těší, až vás opět proveze na svém hřbetě. Axa je úžasné zvíře,“ pochválil její klisnu a Mëllinda opět přikývla na souhlas.
Gilgar vstoupil do Axina boxu, a začal ji sedlat. Mëllinda ho pozorovala a prohlížela si strakatou klisnu, kterou dostala před několika lety od Eweriona darem, aby se s ním, ale i sama mohla vydávat na vyjížďky.
Axa byla živelná kobylka plná energie s dobrým srdcem a poslouchala ji na povel, který jí dávala různými gesty. Podkoní byl za pár minut hotový a vyvedl osedlanou klisnu z boxu ven před stáj, kde ji předal elfce. Mëllinda ji s úsměvem a děkovným gestem převzala. Chopila se opratí, chytila se sedla, nohu vložila do třmenu a obratně se vyhoupla nahoru.
Usadila se pohodlně v sedle, poplácala Axu po šíji, pohladila jí hřívu a pak ji patami pobídla k chůzi. Klisna poslechla svou paní a dala se do pohybu. Nejdřív kráčela vznešeně jako královna, pak plynule přešla do klusu a vyjela z brány paláce po silnici vinoucí se v serpentinách dolů na rozcestí. Na křižovatce odbočila vpravo ven z města. Jakmile ho opustila, popohnala kobylku a ta zrychlila z klusu do cvalu.
Letěly spolu s větrem o závod. Kopyta koně se míhala, jakoby se snad ani nedotýkala země. Vítr se opíral Mëllindě do tváří, pokoušel se jí rozcuchat vlasy stažené do ohonu a pohrával si s širokými nohavicemi, jejích jezdeckých kalhot. Slunce svítilo na bezmračném nebi a příjemně hřálo. Ptáci zpívali, včely bzučely, motýlci se třepotali nad rozvitými poupaty lučních květů. Louky vypadaly, jako obrovské barevné koberce, táhnoucí se kam jen oko dohlédlo.
Na konci luk se rozprostíraly jehličnaté, ale i smíšené lesy, které rostly na úpatí Klenutých hor. Vzduch tu byl svěží, a kromě sladkého aroma lučního kvítí byl též cítit vůní čerstvého jehličí a mechu. Mëllinda se svou strakatou klisnou překonaly dlouhou louku, a lesní cestou zamířily kolem potoka k ledovému vodopádu.
Když dojely na mýtinu s vodopádem, na chvíli se zastavily, aby se mohla Axa napojit z křišťálově průzračné tůně. Plavovláska si zatím prohlížela vodopád padající z velké výšky. Protože nebyla zima, tak jej nepokrývala ledová krusta a nevytvářela tak kaskádu z rampouchů. Přesto to byl úchvatný pohled na masu vody řítící se ze skály dolů a třpytící se ve slunečních paprscích. Mëllinda si obdivně povzdechla a jak se tak dívala na padající vodní záclonu, tak ji napadlo, že by se mohla vykoupat. A proč vlastně ne.
Nikde nikdo, byla tu úplně sama, a tak si sundala veškerý oděv a zůstala na břehu jezírka stát jen tak, jak si všemohoucí Manar stvořil. Připadala si jako vodní nymfa, volná a nespoutaná. Zasmála se a vstoupila do vlnící se hladiny tůně. Voda byla chladná, až Mëllindě naskočila husí kůže po celém těle, ale to ji neodradilo od toho, aby se ponořila a zaplavala si. Za pár minut vylezla na břeh a uložila se do hebounké voňavé trávy. Ležela, nechávala se osušit od sluníčka a vyhřívala se stejně, jako had na kameni. Nedaleko ní se pásla Axa, vánek šuměl ve větvích stromů a nad stébly trav kolem jezírka se vznášely modré, zelené a červené vážky s duhově blanitými křídly. Ticho, pohoda a blažený klid.
Bylo to báječné takhle si lebedit. Když oschla a dostatečně se prohřála slunečními paprsky, vstala, znovu se oblékla a hvízdnutím přivolala Axu. Nasedla na ni a vyrazily dál na cestu. Projížděly hlubokými lesy, přes mýtiny a zamířily pěšinou po zarostlém svahu nahoru do hor, kde Mëllinda zastavila na plošině, odkud byl nádherný výhled na Smaragdové jezero a i na město Ladérion. Denice se pomaloučku blížila k poledni a Mëllinda uznala, že je nejvyšší čas vydat se na zpáteční cestu. Otočila klisnu a začala s ní sestupovat vyšlapanou cestičkou ze svahu dolů k lesu, který se táhnul podél úbočí. Mëllinda si v duchu pobrukovala veselé písničky, jež podbarvovaly její dobrou náladu, a klisnička klidným krokem rázovala lesní cestou kupředu. Jak tak jela, kochala se výhledem.
Lesní stezka se líně vinula na rozhraní stromy a keři zarostlé stráně, kterou měla elfka po levé ruce a asi čtyřmetrové příkré strže plné ostnatých křovisek po pravé ruce. Vše se zdálo naprosto bezpečné, protože po ní jela s Axou již několikrát, a to v létě i v zimě. Ničeho se neobávala a vedla svou klisnu vpřed. Najednou v houští na stáni něco zašustilo. Klisna našpicovala uši a neklidně zafrkala. Mëllinda ji hladila po šíji, aby ji upokojila.
Šustění se ozvalo znovu a přidalo se i zapraskání větviček. Axa zaržála a zahrabala kopytem. Větřila nějaké nepříjemnosti, což nebylo dobré znamení. Mëllinda se ji snažila utišit, ale Axa byla něčím rozrušená a nervózní. Pak opětovně zapraskaly suché větvičky a z hustého křoví vyskočilo velké chlupaté zvíře a dopadlo na cestu před koně. Elfka polkla. Byl to ohromný vlk, celý naježený, vrčící, cenící zuby, slintající z velké tlamy plné žlutých, ostrých tesáků. Udělal dva kroky vpřed, zavrčel a mírně se přikrčil, jako by se chystal ke skoku. Zavrčel, zavil táhlým hlasem a dál vrčel a ohrnoval pysky.
Axa vyděšeně zaržála, když se rozzuřený vlk přiblížil. Ucouvla zpět, zadní kopyto jí podjelo na okraji rokle a klisna se snažila najít rovnováhu. Poskočila, aby našla pevnější půdu pod nohama. Vlk o krok popošel. Axa pohazovala hlavou, trhala za uzdu, frkala, ržála, a když vlk udělal další krok, klisna se vzepjala na zadních a začala jako šílená máchat kopyty, jako by se snažila ochránit svou paní. Jenže tohle Mëllinda neočekávala. Axino náhlé postavení se na zadní nohy ji překvapilo. Vyklouzla ze sedla, pustila se otěží a po zádech padala přímo do strže. Klisna bez jezdkyně se vrhla proti vlkovi, jedním dlouhým skokem se přes něj přenesla, nabrala rychlost a za chvíli zmizela v nedohlednu.
Mëllinda dopadla na příkrou stěnu rokliny plnou výčnělků a po ní se kutálela dolů na dno. Ještě než dopadla, prolétnula propleteným trnitým křoviskem a teprve pak přistála s pořádnou ránou na zemi pokryté nánosem starého listí, větviček a kamínků, kde se praštila do hlavy. Slyšela, jak v ní zapraskaly kosti, a cítila ostrou bolest.
‚Za co mě trestáš, bože?‘ pomyslela si pár vteřin předtím, než se jí zatmělo před očima a upadla do bezvědomí.

* * *

Ležela na zádech, nohy i ruce rozhozené do stran, hlavně tu pravou měla stočenou do nepřirozeného úhlu. Všechno ji bolelo, hlava, ruce, nohy, záda i hrudník. Pokusila se nadechnout. Šlo to, i když měla pocit, že při nádechu jí projíždí hrudí nabroušené čepele. Otevřela ztěžklá víčka a snažila se zaostřit. Uviděla asi tak metr a půl nad sebou střechu z ostnatých větví a drobných listů. Spočívala pod keři na dně lesní rokle. Zdvihla pravou ruku, zacvičila s prsty, trochu natočila hlavu a prohlédla si ji. Zdálo se, že krom několika škrábanců a modřin je v pořádku. Pootočila třeštící hlavu na opačnou stranu. Pokusila se pohnout s prsty na levé ruce. Povedlo se, a tak ji nadzvedla.
‚Díky, bohu, ruce mám v pořádku,‘ pomyslela si.
Přiložila si ruku na čelo a druhou na temeno. Cítila, že má v zadu ve vlasech velkou bouli a když se podívala na dlaň ruky, kterou se držela za čelo, zjistila, že na ní má krev. Při pádu si musela rozseknout kůži. Neměla vůbec ponětí, jak dlouho tu ležela, než se probrala. Jestli pár minut anebo hodinu. Věděla, že se musí dát trochu dohromady a pokusit se dostat někam k cestě, kde by ji snáz našli nějací lidé. Doufala, že Axa, přestože zpanikařila, najde cestu do paláce a upozorní tak na to, že se jí něco stalo. Její nadějí bylo dobelhat se někam blíž k lesní stezce, tady v rokli ji nikdo hledat nebude.
Povzdechla si a bolestivě zasykla. Opatrně se opřela o ruce a pomalu se posadila. Pohmožděná a možná i nalomená žebra protestovala tupou bolestí. Musela na chvíli zavřít oči a počkat až nával bolesti v hrudi a malátný pocit v hlavě pomine. O chvilku později je zas otevřela a prohlédla se. Vypadala příšerně, šaty měla rozedrané od pádu a naprosto zničené. Levá noha se jevila v pořádku, samozřejmě když nepočítala odřeniny, tržné ranky a modřiny, ale zato v pravé noze jí cukalo, štípalo, pulzovalo a ostře bolelo. Ani se tomu nedivila, když viděla jak podivně ji má stočenou. Naklonila se, uchopila ji do rukou a narovnala ji. V ten moment jí do očí vyhrkly slzy bolesti a z hrdla se jí vydral srdceryvný sten, jak šíleně ji v noze zabolelo. Několikrát se zrychleně nadechla a poté odhrla roztrženou látku kalhotové sukně. Nebyl to vůbec hezký pohled. Měla zlomenou nohu tak ošklivě, že jí kost prořízla kůži a trčela ven. Z rány stále mírně vytékala krev. Musela si to provizorně, ale rychle ošetřit. Děkovala bohu, že ji Ewerion hodně věcí o léčitelství naučil.
Především musela být v klidu a nepanikařit. Zhluboka se nadechla. Z levé nohavice utrhnula pruh látky a podvázala si nohu nad kolenem, aby zamezila nadměrnému krvácení. Nyní musela narovnat kost, aby mohla nohu zafixovat provizorní dlahou. Přemýšlela jak to udělat. Nebyl tu nikdo, kdo by jí s nohou pořádně cuknul a dostal kost na její původní místo. Musela si poradit sama.
Všimla si rozdvojeného kmene stromu. Pomalu se poposedáváním přesunula až k němu. Pozvedla rukama poraněnou nohu a zaklínila ji mezi kmínky stromku. Z úst jí uniklo žalostné zasténání, do očí jí vstoupily slzy, protože to zatraceně hodně bolelo. Nasucho polkla, několikrát se nadechla a pak silně trhla. Oči se jí zalily slzami a z hrudi jí vyšel přímo zvířecí nářek, ale zabralo to. Tím škubnutím se kost vrátila na své místo. Pár minut si musela vydechnout, pak nohu vytáhla a položila ji na zem. Utrhla další cár šatů a pevně jím ovinula krvácející ránu. Porozhlédla se kolem sebe a hledala něco, co by použila jako dlahu. Kousek od sebe uviděla dva docela rovné klacky. Natáhla se pro ně a přisunula je k sobě. Oba přiložila k noze a utrhla ze šatů další pruhy, aby jimi na třech místech zajistila dlahy. Oddechla si, byla unavená a tak si na krátkou chvíli lehla na záda a zavřela oči.
V duchu se proklínala, že byla tak hloupá, že si na vyjížďku vyjela bez doprovodu, ale kdo mohl tušit, že se střetne s rozlíceným vlkem a vyděšený kůň ji shodí ze hřbetu rovnou do strže?
Povzdechla si. Měla by přestat otálet a vydat se na cestu. Posadila se, přitáhla se ke stromku a po jeho tenkém kmínku se vydrápala na nohy. Levá nohy ji také pobolívala, ale spíš díky tomu, že ji měla otlučenou od pádu. Zato ta pravá ji bolela tisíckrát víc. Zkusila se chytit dalšího kmínku, který se nacházel na délku paže od ní a poskočit vpřed. Povedlo se, tak to zopakovala ještě několikrát. Na chvíli se zastavila, aby si odpočinula a zase pokračovala. Takovéhle hopsání ji vyčerpávalo. Motala se jí hlava a cítila slabost v celém těle, přesto pokračovala dál a prodírala se křovím. Dokud se mohla držet křovisek a tenkých stromků, tak to docela šlo a pomalu se pohybovala kupředu. Jenže pak houští skončilo a ona se už neměla čeho chytnout. Najednou si uvědomila, že bez opory nikam dál nedojde. Co teď? Jak to udělat? Další problém na obzoru. Copak už toho dnes nebylo dost? Asi ne. Tohle to jí byl skřet dlužný. Nešťastně si odfrkla.
Snad náhodou či vedena osudem stočila zrak k zemi a u nohou jí ležela zlomená větev s rozdvojeným koncem. Hned jí blesklo hlavou, že by ji mohla použít místo berle. Ohnula se a sebrala větev ze země. Ten rychlý pohyb dolu a nahoru u ní vyvolal závrať a žaludek se jí nebezpečně rozhoupal, až měla pocit, že se pozvrací. Třaslavě se nadechla a uklidnila nevolnost. Prohlédla si pečlivě svůj úlovek. Větev sice byla trochu zkroucená a plná suků, ale svůj účel by splnit mohla. Neváhala a uškubla další kus látky ze svých poničených šatů a omotala jej kolem dvojáku, aby ji to tolik netlačilo při opírání. Teď měla provizorní berli a mohla tedy pomalu pokračovat v belhání se k lesní cestě.

* * *

Zatímco se Mëllinda nacházela zraněná uprostřed lesů, v paláci panoval klid a pohoda, protože nikdo nic netušil.
Anneris po obědě odpočívala usazená v křesle na terase a v kočárku vedle sebe houpala dřímajícího synka. Žhavý kotouč slunce zářil na stále jasné obloze, a tak si užívala odpolední siesty.
Zavřela oči a nastavila tvář teplým paprsků, když najednou měla pocit, jakoby slunce zašlo za mrak, který na ni vrhnul stín. Otevřela oči, ale žádný ani sebemenší mráček na nebi nebyl, přesto ten pocit měla stále. Bylo to tak podivné, ale nedokázala si to vysvětlit a tak nad tím mávla rukou a nechala to plavat. Elfí miminko zafňukalo, protože ho přestala kolébat. Naklonila se do kočárku, pohladila chlapce po bujných vláscích, přistrčila mu k pusince cumel s uklidňujícím sirupem proti bolesti při prořezávání zoubků. Dítě si ho vzalo do úst, zadudlalo a za chvíli už ani nedutalo, protože ho zase začala houpat.
„Jak se daří mému synovci?“ zazněl tichý mužský hlas nad sedící Anneris.
„Tak jako každému dítěti, které bolí zoubky,“ odvětila paní Ladérionu a s úsměvem se podívala na mladšího bratra.
„Zdravým, sestřičko,“ pronesl, políbil ji na tvář, a pak se posadil do protějšího křesla.
„Já tebe také, bratříčku. Pověz, jak bylo na návštěvě u lorda Nelmaca v Unquë Laurëalótë?“
„Och, v Údolí zlatých květů bylo tak, jako vždy touto dobou, prostě krásně. Lotherienská dolina je celá jako politá zlatem, když kvete sedmilístek zlatokvětý. A těch půvabných dívek s antracitovými vlasy a stříbrnýma očima, kam se jen podíváš. No, zkrátka nádhera,“ básnil Diriel se zasněným pohledem.
„Dirieli, Dirieli, ty moc dobře víš, na co jsem se ptala.“
„Ach jo,“ povzdechl si elf teatrálně. „Ty jsi hrozná, Anneris. Nemusíš se obávat, mluvil jsem s lordem Nelmacem, a to dost dlouho. Předal jsem mu dopis od našeho otce a vyřídil vše potřebné. Ničím jsem se nerozptyloval a s odpovědí ihned spěchal do Ilcatirionu a pak sem. Jo, abych nezapomněl, mám tobě a Dorienovi vyřídit opožděné srdečné blahopřání k té radostné události, neboť zvěst o narození vašeho syna se k jeho uším donesla teprve nedávno. Tomu mohu a taky nemusím věřit,“ podotkl Diriel rozladěně.
„Ale no tak, nebuď tak protivný, Dirieli. I to se může stát, že se některé zprávy opozdí.“
„To neříkám, ale novinky o narození potomka v královské rodině se vždycky šíří rychlostí světla.“
„Ty asi nemáš lorda Nelmaca moc v lásce, viď?“
„Řekněme, že nesdílím jeho zálibu v mužích, a tak se mi příčí jeho lechtivé narážky na mou osobu.“
Anneris se uchichtla Dirielově rozzlobenému výrazu.
„Neber si to tak, on si tě pouze dobírá a zkouší, jestli jsi nezměnil názor.“
„Já nikdy názor nezměním, zbožňuji ženy a tak to zůstane. Á propos, když už jsme u něžného pohlaví, měl bych jít za Mëllindou,“ pronesl Diriel a začal se zvedat z křesla.
„Zase jsi jí přivezl další dárek ze svých cest?“ pozvedla Anneris tázavě obočí.
„Žádný dárek, jen drobná pozornost od přítele,“ odvětil princ.
„Ach tak, no ale Mëllinda tu není.“
„Není?“ podivil se. „A kde tedy je, když ne tady?“
„Ráno si vyjela na koni a říkala, že se vrátí asi hodinu po poledni. Takže by tu měla být co nevidět.“
„Anneris, teď už jsou ale dvě hodiny.“
„Vážně? To je tedy divné, že se ještě nevrátila.“ Zadumaně si promnula bradu a pocit stínu na duši se opět vrátil. Zavrtěla hlavou, aby to nepříjemné tušení zahnala. „Možná se jen někde po cestě zdržela.“
„Snad máš pravdu,“ odtušil Diriel, a protože neměl důvod odejít, posadil se zpátky do křesla naproti Anneris. „Tak tu počkám s tebou, než přijede.“
Seděli na terase, povídali si a elfka sem tam pohoupala kočárek se synem.
„Má paní, má paní!“ palácem se ozvalo naléhavé volání a na terasu vběhnul udýchaný elf v šedé tunice a černých nohavicích.
Anneris vrhla pohled na muže spěchajícího k nim.
„Gilgare, co se děje? Proč tak hulákáš?“ oslovila podkoního.
„Má paní,“ zalapal po dechu. „Axa…“
„Kdo že?“ podivila se Anneris.
„Axa, klisna lady Mëllindy, je zpět, ale sama,“ odvětil Gilgar zadýchaně.
„Cože?“ vyrazila ze sebe Anneris a vyskočila na nohy. „Cos to říkal?“
„Kůň se vrátil sám bez jezdce,“ zopakoval Gilgar.
„Ach ne. Měla jsem divné tušení, ale nebrala jsem to na vědomí. Musíme se ji vydat hledat.“
Diriel se postavil a konejšivě jí položil ruku na rameno.
„Neboj, vyrazím co nejdřív.“ Pak se otočil na podkoního. „Gilgare, ihned svolej mou družinu, ať se připraví. Vyjedeme za deset minut.“
„Ano, můj princi,“ přitakal podkoní a spěchal zburcovat záchrannou skupinu na pomoc ztracené elfce.
„Anneris, řekla ti Mëllinda kam chce jet?“ dotázal se své sestry.
„Nemám přesně zdání, mluvila o lesích na severní straně, o ledovém vodopádu a o cestě do hor.“
„To je dost rozsáhlé území. Sestřičko, ty s ní přece mluvíš a čteš jí myšlenky, jsi na ni napojená, nemohla by ses pokusit s ní spojit?“
„Já nevím, mohu to zkusit, ale to spojení nemusí vyjít. Učiním vše co je v mých možnostech.“ Přitakala Anneris a zhluboka se nadechla. Zavřela oči a začala se soustředit, aby se pokusila napojit na Mëllindino vědomí.
„Tak co?“ dotázal se Diriel.
„Nechvátej, nejde to tak rychle a není to tak jednoduché,“ napomenula ho se zavřenýma očima. „Musím vyhledat v podvědomí tu správnou vlnu. Vezmi mě za ruce, třeba mi to pomůže soustředit se.“
Diriel udělal, o co ho požádala a uchopil její dlaně do svých. A čekal, zdali Anneris bude mít nějakou vidinu či vjem. Elfka se zachvěla, když se částečně spojila s Mëllindou.
„Mám ji, cítím ji, Dirieli. Má velké bolesti, je zraněná a bojí se.“ Anneris zasténala, protože cítila v duchu její trýzeň.
„Co je? Bolí tě něco, seli nin?“ starostlivě se otázal.
„Mě ne, jen jsem pocítila její bolest. Musíme jí pomoci, Dirieli,“ pronesla Anneris se zavřenýma očima. „Snažím se jí říci, ať se nebojí, že pomoc je již na cestě, ale ona mě nevnímá. Neslyší mě.“
Diriel stisknul její ruce. „Anneris, řekni mi, kde je?“
„Snažím se ji najít, alespoň přibližně,“ odvětila elfka soustředěná na svůj úkol.
„Sestřičko, snaž se, prosím.“
„Dělám, co mohu, ale nejsem žádná vědma,“ zabručela podrážděně, a pak pronesla. „Mám ji. Je ve Smaragdovém lese, severní cesta vedoucí do hor. Řekla bych, že se nachází někde poblíž staré jezevčí stezky. Víc nevím.“ Otevřela oči a vyčerpaně se zahleděla se bratrových zelených. „Potřebuje nutně pomoc, Dirieli. Je tam někde v hloubi lesa, sama a poraněná. Najdi ji, prosím.“
„Najdu ji, Anneris, a přivedu. Slibuji.“ Chlácholivě ji pohladil po pažích a dal jí polibek na čelo.
Otočil se na podpatku a spěšným krokem vyrazil skrz palác ke stájím a ke své družině, která se již začala seskupovat a chystat na záchrannou misi. Koně frkali, muži mezi sebou diskutovali o tom, proč byli tak narychlo svoláni. Diriel se dlouhým vysvětlováním nezdržoval, řekl jen, že lady Mëllinda je v nesnázích a potřebuje jejich pomoc. Vyšvihl se na koně a pobídl ho k jízdě. Ostatní druzi ve zbrani učinili totéž a celá záchranná skupina se rychle vydala na cestu.

Vysvětlivky a překlad:
Mára sana - Dobrý den
Unquë Laurëalótë - Údolí zlatých květů
Ayá – pozdravení


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 26 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 06.10.2011, 10:04:08 Odpovědět 
   Ha, objevilo se menší drama a záchraná akce se rozjela. Uvidíme jak to dopadne. Našel jsem tam pár šotků překlepníčků.
A menší připomínka. Osamocený vlk by na jezdce na koni nikdy nezaútočil. Lidí se vlci bojí víc než moru a jezdec na koni je i pro velkého vlka velkým soustem. Beru však, že to je fantasy, proto přimhouřím oči.
 ze dne 13.10.2011, 22:25:05  
   Annún: Díky za schovívavost.
 Šíma 07.12.2010, 0:37:36 Odpovědět 
   Zdravím!

Docela běžný každodenní cvrkot se proměnil v malé drama. Jsem zvědavý, jak rychle naši zraněnou elfku ona záchranná výprava najde! Ohledně toho dialogu na schodišti (i s tím cumlem), ze začátku mě také trochu "tahal za uši", ale při druhém čtení už mi tak "špatný" nepřipadal (osobně to beru tak, že ne vždy se vše podaří, jak zamýšlíme, mrk)... Tak, resty jsou za mnou a těším se na pokračování...
 ze dne 29.12.2010, 22:38:04  
   Annún: Ahoj Šímo,
velké díky za komentík. Na dalším díle se již pracuje a jeden je připravený k publikaci.
 čertíček244 06.12.2010, 21:51:29 Odpovědět 
   Ahoj, Annún,
po dlouhé, velmi dlouhé, době se dostávám ke komentáři, i když poctivě čtu. Já ti vlastně nemůžu moc radit, protože ty máš těch děl na pokračování napsáno hodně a já teprve začínám, ale snad ti můj pohled čtenáře trochu pomůže.
Ohledně rozhovoru Anneris a Mëllindy musím souhlasit s Eky, je takový nepřirozený... což neber nijak zle.
Při čtení jsem si všimla pár překlepů, nebo nadbytečných slovíček, ale to jsou maličkosti.
Jen jednu věc, používáš ji u více svých dílek, je to ta pobídka koně patami, nebo do slabin... a teď to určitě neber nijak zle, prosím, já jsem koňák a z vlastní zkušenosti ti můžu říct, že pokud pobídneš koně patama, a nedej bože ještě do slabin, tak ti to dá, většinou, pěkně sežrat, protože to by si jako dobrý jezdec nikdy dělat neměla a já předpokládám, že tvý hrdinové jsou výborní jezdci.
Ale to jsou takové menší drobnosti, píšeš dobře, takže se těším na další díl. Snad jsem tě neurazila. :o)
Přeji hodně inspirace.
Čírtě
 ze dne 29.12.2010, 22:36:49  
   Annún: Děkuji Čertíčku,
za tvůj názor a okomentování mého příběhu.
 Ekyelka 05.12.2010, 20:22:01 Odpovědět 
   Zdravím.
Je zvláštní, že i dost vyhrocené situace popisuješ celkem klidným stylem, který lehce plyne jako vyprávění. Není to nic proti ničemu, jde skutečně jen o tvůj styl, ovšem všimla jsem si toho už předtím a zde se mi to zopakovalo znovu. Zajímavý detail.
Co bych zvážila, je vkládání příliš mnoha informací do textu. Třeba ta o "speciálním dudlíku" pro malého Yarise - matka, zvlášť unavená matka, by nejspíš mluvila trošku jinak. Ta informace o uklidňujícím lektvaru mi přišla zbytečná, když byla formulována takto. Asi bych si s tím ještě víc pohrála.
Jinak výhrady či další komentáře k textu nemám. Zkrátka další díl standardní úrovně a posunující vztahy zase o kousek dál.
 ze dne 29.12.2010, 22:35:59  
   Annún: Díky Eky,
jsem potěšena tvým komentářem.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Rudé růže
Doll
Spoločne to zvl...
Gardenboy
Kvapem za vlake...
Majrenka
obr
obr obr obr
obr

KRÁLOVNA SILNIC
DERALTE
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr