|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (69. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 06.12.2010, 13:40
|
|
| |
|
|
Ukaž mi toho smrada a já ho sejmu!
Saša stála na židli, aby vůbec dosáhla na koláč, Ana ji přidržovala a chválila ji skoro pokaždé, když trošku nešikovně pokládala kousky ovoce na téměř hotovou dobrotu. Corita zůstala stát mezi dveřmi a chvilku ty dvě sledovala, než se rozhodla pomoct se zdobením.
„Tam néé,“ zašklebila se malá, když Corita položila první kousek, a hned to posunula. „Tady to musíš.“
„Všichni to děláme špatně,“ usmála se Ana.
„Trochu vám to trvá,“ naznačila Corita, ale podle gesta starší přítelkyně pochopila, že pokud to jde, pracuje Saša sama.
Chtěla malou odvést na zahradu, ale pečení bylo přednější. Musely jsme počkat, než si vyhraje. Ana ji přesvědčila aspoň k tomu, aby se šla proběhnout, že ji pak zavolá, až bude její výtvor hotový.
Venku se šance vyrovnaly. Saša se v přítomnosti královny cítila dobře a pořád ji vybízela k novým hrám. Jenže sotva na scénu nastoupila opět Ana, královna posmutněla. Nemohla si nevšimnout, že její dcera více přilnula k chůvě než k matce. Zčásti jí tuto pozornost záviděla, ale lítost její nitro skoro ochromila.
Saša se neustále předváděla a královna se stala součástí její fantazie, ale Ana byla ta, před kterou se malá chtěla vytáhnout. Ona jí pomohla nakrojit koláč a naložila jí první porci, za ní běhala, když měla žízeň, kvůli ní Coritu tolikrát probodla mečem, který jí ona sama věnovala.
Když se setmělo, obě šly Sašu uložit, ale ani v této činnosti zřejmě královna svou „sokyni“ nepředčila. Ke mně na zahradu se vracela pomalu, bez života a s vědomím, že ani v následujících měsících nedostane příležitost, aby si dceru naklonila.
„Už spí?“ nenapadlo mě lepší téma.
„Nevím,“ pokrčila rameny.
Zahleděla se do ohně, který osvětloval potemnělé okolí. Po chvíli se rozhlédla, jako by někoho čekala, jako by vycítila Kaileen. Pak se zase zadívala na talíř s rozrýpaným jídlem, který ještě nikdo neuklidil. Možná vzpomínala, že nedávno to byla ona, kdo učil Sašu umývat si ruce a používat příbor.
„Vrchnost si nepřeje, aby bylo adoptované dítě následníkem trůnu a Saša přeje být s Anou. Možná by bylo lepší…“
„Narat ti to přeje,“ prozradila jsem.
Královna pookřála, z jejího pohledu jsem měla dojem, jako bych tím splatila všechno, co pro mě dosud udělala.
Nocí se rozlehl zpěv. Ztrácela jsem se mezi skutečností a představou, nevěděla jsem, co zpívá ona záhadná žena a co si pouze domýšlím. Znělo to, jako by nejen její hlas opěvoval krásy Azbonu a nekonečnost bohů sídlících v něm. A možná stovky nadpřirozených bytostí hlídaly každý tón na neviditelné cestě k uším posluchačů.
„Efis,“ zašeptala Corita, snad aby ji nerušila.
Nechtěla jsem její umění znesvětit obyčejným uznáním krásy, a tak jsem byla potichu, dokud neskončila.
„Zaveď mě k ní,“ ozvala se Kaileen.
Vůbec jsem si nevšimla jejího příchodu, ani královna na její přítomnost nijak nereagovala. Za rádoby drsným tónem Kaileenina hlasu se skrývala tichá prosba. Slovo, které přítelkyně nikdy nepoužívala, ale Corita jej vycítila, proto se zvedla a nechala nás, abychom ji následovaly.
Pokoj byl prostorný, plný květin a jejich vůně, v klecích poskakovali kanárci i jiní malí ptáci. Efis seděla u otevřeného okna a hleděla do noci. Neotočila se ani poté, co cvakla klika dveří a my jsme nahlédly dovnitř.
Zelenkavé šaty halily její štíhlou postavu, vlasy barvy slámy se rozprostíraly volně po ramenou, tenká čelenka byla její jedinou ozdobou. Ruce složené v klíně lehce držely píšťalku.
Kaileen se jí nemohla dočkat, přesto vstoupila až poslední. Zavřela za sebou, udělala pár kroků a teprve tehdy se Efis ohlédla, kdo ji navštívil. Zdálo se, že se Kaileen rozmýšlí, zda má přistoupit blíž, ani její dávná známá nevypadala, že by její přítomnost právě vítala. Spíš se zdálo, jako by se najednou rozsypalo to, na co si léta zvykala. Čím blíž se přítelkyně odvážila, tím víc ustupovala jejich vzájemná nejistota.
„Kaileen,“ promluvila Efis a velmi mírně se usmála, jako by nevěděla, jestli je to dovoleno. Ona její úsměv neopětovala. Ustoupila a vzápětí opustila místnost.
I na tomto poli byla Corita poražena. Roky se snažila, aby Efis promluvila, zatímco Kaileen stačilo, že tam vůbec byla. Královna chtěla zůstat sama, nechala nás stát přede dveřmi a odebrala se do své komnaty.
„Můžeš přespat u mě,“ nabídla jsem přítelkyni.
S nezájmem se na mě podívala, ale neprotestovala. Do mého pokoje vstoupila první a zavřela mi před nosem. Nezamkla, mohla jsem jít dovnitř, přesto jsem si radši obstarala jiné místo k přenocování. Nakonec to bylo vcelku jedno, stejně jsem neusnula.
I když mě Kaileen odmítala, potřebovala někoho, kdo by ji chránil v tomto komplexu plném nepřátel. Kromě Any a Arna ji tu nikdo neviděl rád, královna měla dost starostí s jinými záležitostmi. Nadbíhala jsem jí, ale za celé dopoledne se mnou nepromluvila ani slovo. Nerada, ale přece jen jsem se uchýlila k tomu, co mi bylo hodně proti srsti.
Donesla jsem kytku.
Kaileen se zabydlela v mém pokoji, a tak jsem musela zaklepat a počkat, až mi přijde otevřít. Podívala se na mě a zas zavřela. Nenaléhala jsem, nechala pugét u prahu a spěchala na jednání s Erijci. Jako jediná jsem rozuměla oběma stranám, a tak jsem se chtě-nechtě musela zúčastnit oběda, následných rozhovorů a prohlídky sídla i přilehlého areálu.
Večeři jsem připravila vlastnoručně s pomocí Any, ovšem Kaileen se ani neobtěžovala ke stolu, a tak jsem se já obtěžovala, abych jí jídlo donesla. Byla o něco přívětivější a tác si vzala, ale zas přede mnou zavřela. Možná čekala, že budu její srdce nějakou dobu dobývat, jenže mně nezbýval čas řešit osobní záležitosti.
Sešla jsem se s Coritou u mapy, na níž mi vysvětlovala, jak rozsáhlé je území Pealu, kudy vedou hranice se sousedícími zeměmi a hlavně cesty, kterými by mohla své vojsko přemístit na půdu Rommarské říše.
„Neslyším žádné námitky,“ pokusila se usmát.
„Kaileen by ti byla víc platná, ona to tam zná, já jenom zírám na mapu,“ přiznala jsem. „A o válce nevím nic.“
„O to přece nejde. Ty nejlíp víš, čeho je Kaileen schopná a kde mi vy dvě budete nejvíc platné. Nechci vás jako pěšáky, jezdce nebo střelce, pro mě máte největší cenu coby tichý vražedný předvoj, který by mohl snadno a hlavně nepozorovaně zařídit pár drobností.“
„Nejsem si jistá, jestli se mnou Kaileen bude chtít dál zůstat.“
„Když u ní budeš, zatímco se nocí ponese toto,“ kývla k otevřenému oknu, kudy se dovnitř vtíral podmanivý zpěv zajatkyně, „tvé šance rozhodně stoupnou.“
„Už jsem se jí omluvila, upekla a donesla jídlo, kytky…“
„Kytky?“ pozvedla obočí.
„Jo, kytky, ale ona mi akorát zabouchla před nosem. Dvakrát. Zabydlela se v mém pokoji a je jí úplně jedno, jestli budu spát třeba se služebnictvem. Tu Efis mi byl čert dlužen.“
„To se srovná,“ usmála se.
Úsměv však v zápětí vystřídaly obavy. Zpěv utichl, Corita se zarazila, její tvář hyzdily stopy děsu. Vyřítila se na chodbu a nabrala směr k pokoji Efis. Cestou se téměř srazila s Kaileen. Přestože jindy by se pohádaly, tentokrát se po sobě nehezky podívaly a pokračovaly v chůzi. Tedy skoro v běhu.
Kaileen první rozrazila dveře, krátce se rozhlédla, než vběhla dovnitř. Prvně jsem se zadívala k oknu, až potom jsem zahlédla klečící přítelkyni. Corita mě lehce odstrčila a přešla k nim. Efis ležela na zemi, kousek od ní se válela píšťalka.
Nehýbala se. Když jsem přišla blíž a uviděla hromádku zvratků, bylo mi jasné, co Kaileen zjistila už přede mnou, přesto s Efis třásla, ale pomoct jí nemohla. Královna dlouho tiše stála a pozorovala ty dvě než se vzpamatovala:
„Kaileen,“ chtěla ji odtáhnout.
„Nech mě!“ ohnala se.
„Je mrtvá,“ konstatovala trochu nepřítomně, zatímco Kaileen pořád klečela a zírala na dávnou.. Co vlastně?
Za těchto okolností mi připadalo trochu divné, když se královna zastavila u stolku s nedojedenou večeří, vzala z něj utěrku a očistila mrtvé ústa. Jako by chtěla, aby dívka vypadala hezky, až se vzbudí. Zdálo se, že Kaileen teprve dochází, co se stalo, když vzala Efis do náruče. Pohladila její vlasy, sklonila se k ní, jako by ji chtěla políbit, pak zlostně vzhlédla na Coritu:
„Ukaž mi toho smrada a já ho sejmu!“ zavrčela tak rozzuřeně, jak jsem to doteď slyšela jen od Narat.
„Trpěla?“ zeptala se Corita, když se také nesměle dotkla pramínku světlých vlasů.
Pochopila, že Kaileen zavětřila vůni jedu, kterou Efis nedokázala rozeznat. Ačkoliv většinou byla připravená na horší možnost, teď nechtěla, aby Kaileen přikývla. Jenže ona přikývla, tím to však teprve začalo.
„Ty bys měla nejlíp vědět, jak umírala,“ obrátila Kaileen. „Tys to byla!“ zasyčela a položila Efis.
Královna věděla, že pokud kdy byla v ohrožení, tak právě v tomto okamžiku je v největším nebezpečí. Obě vstaly, Kaileen byla bleskově připravená útočit:
„Jednu mi vezmeš, druhou zabiješ,“ pronesla tiše. „Co ti udělala?!“ ukázala na Efis. „To ti nestačí, žes je obě měla?!“
„Já jsem ji neotrávila,“ namítla Corita, ale Kaileen byla jak smyslů zbavená, na argumenty nehodlala reagovat.
„Nelži! Byl to stejný jed, jakým jsi otrávila krále.“
„Kdekdo ho může použít,“ namítla.
Štěstí, že stála na místě, kdyby byla o krok ustoupila, Kaileen by to považovala za projev strachu. Strachu, že neuvěří jejím lžím. Nechtěla by nic slyšet, zrovna by po ní skočila a nejednou ukázala, že rozhodně má schopnosti na to, aby královnu porazila.
„Ne,“ se zrádným úsměvem zakroutila hlavou, „kdekdo ho nemůže použít, dost těžko se shání. Ty k němu máš přístup, tobě každý rád poslouží, seženou ti, co budeš chtít. Jedy, drahé parfémy nebo děvky!“ ukázala na mě.
„Neukazuj na mě!“ přešla jsem k nim.
„A na koho, když ty...“
„Chodila jsem za ní, kdykoliv to bylo možné,“ řekla potichu královna. Kaileen zmlkla a otočila se k ní. „Zvykla si na mě, chodívala se mnou v noci do zahrady, hladila kytky a stromy ve svitu měsíce. Někdy zpívala, i když jsem seděla vedle ní. Ale až dnes jsem ji slyšela poprvé promluvit. Za celá ta léta se mnou neztratila ani slovo, na tebe reagovala hned. Tušíš, jak mi bylo? Přesto jsem to nebyla já, kdo jí vzal život.“
„Nemusíš se mi zpovídat, nejsem kněz,“ odsekla Kaileen.
„Sandro,“ napadlo mě. „Velekněz má přístup k ledasjakým bylinkám.“
„Šetři dechem,“ skočila mi do řeči. „Tobě už nevěřím ani slovo.“
„Já vím,“ bylo mi, jako by mi přerazila páteř. „Jídlo je čerstvé a královna byla celé odpoledne se mnou, nemohla jí podstrčit jed. Neměla na to čas.“
„S tebou... Jak jinak,“ ušklíbla se s odporem.
„A s Erijci.“
„Já bych Efis neublížila, Kaileen,“ pronesla Corita pokorně.
Kaileen bojovala sama se sebou. Chtěla se pomstít, chtěla krev, na druhou stranu ji cosi nutilo uvěřit královně i mně. Nechtěla, ale zřejmě byl ten pocit až moc neodbytný.
„Kde najdu toho Sandra?“ ustoupila ze své první teorie. „Je to velekněz, tak asi dřív nebo později přijde do chrámu,“ sama si odpověděla, když my jsme se k tomu neměly.
„Nech ho katovi, Kaileen,“ domlouvala jí.
„Ne, má pravdu,“ zastala jsem se přítelkyně. „Dej ho katovi a uděláš z něj mučedníka, to nepotřebuješ. Nech popravit toho, kdo sem měl přístup a donesl otrávené jídlo, Sandra věnuj Kaileen, ona si poradí.“
„Nepodlézej,“ zavrčela Kaileen.
„Neříkám to kvůli tobě, o Peal a o královnu mám strach, ty si to nezasloužíš. Mohla jsem se přetrhnout a pořád ti to bylo málo. Mám jiné starosti než běhat za tebou jak čokl!“
Kaileen těžce polkla a zatnula zuby, už jen Corita mohla situaci uklidnit.
„Mrzí mě, co se stalo, Kaileen,“ zlehka sáhla na její paži, aby ji přinutila odtrhnout ode mě pohled. Ona se kupodivu ani nevztekala, ani se neohnala. „Promluvme si. Ty a já, narovinu, bez krásných slov. Jakkoliv náš rozhovor skončí, uctíme její ostatky a pak můžeš jít, nebudu ti bránit.“
Kaileen chtěla slyšet, jsme jí obě byly věrné, že žádná z nás nezničila ani kousek toho, v co věřila, co v ní uchovávalo ještě aspoň část lidskosti. Zdráhala se, možná se bála, co by mohla zjistit, přesto ta naděje, to málo, v co mohla doufat a taky trochu v to věřit, ji přemohla.
Byly spolu dlouho, netušila jsem, kam šly. Nemohla jsem spát, při procházce zahradou jsem myslela na Efis a přemýšlela nad vztahem Kaileen a královny. Nakonec jsem zamířila do kuchyně. Překvapilo mě, že by byla Ana ještě vzhůru, ale druhý hlas nebyl její. Dámy se zašily na místo, o němž věděly, že je tam nikdo nebude hledat. A já jsem kvůli nim měla mít hlad.
„Drak bez křídel je akorát přerostlá ještěrka,“ konstatovala Corita. „Lee má tvoje křídla.“
„Kdybych měla křídla, tak bych letěla za jejím zpěvem jak pták,“ odpověděla Kaileen trochu scestně, víc myslela na Efis než na mě.
„Víš, jaký je mezi nima rozdíl?“ Řekla bych, že v tomto stavu jí už klidně mohla položit ruku kolem ramen a oběma by to bylo úplně jedno. „Lee ještě žije.“
„Hm,“ možná i něco jiného zabrblala Kaileen, ale nebylo jí moc rozumět.
„A snaží se,“ dál do ní hučela.
„Jo, ale o co?“
„Musím ti všecko vysvětlovat? Jsi dospělá,“ odvětila Corita a zřejmě si lokla, než dodala: „a ona je pěkná, měla by sis dopřát nějakou odměnu.“
„Asi víš, o čem mluvíš,“ teď si pro změnu přihnula Kaileen, protože si pak odfoukla jak chlap po tupláku piva.
„Ty máš splav,“ obdivně prohodila Corita. „Ale už stačí, běž za ní.“
„Teďka?“ pronesla otráveně, jako by ji to rušilo od flašky.
„Jasně, teďka. Víš, jak se bude tvářit, až se ráno vzbudí vedle tebe?“
„To abych nezamhouřila oko,“ brblala zase.
„Proč?“
„Protože jinak by se hnedka vzbudila. Když piju, tak prý strašně chrápu.“
„Pojď,“ vrzla židle, „budu ti dělat ochranku.“
„Tak to se mám,“ vrzla i druhá židle a vzápětí něco spadlo.
Rychle jsem se odporoučela do pokoje a nezapomněla jsem zamknout, ať si madam spí, kde chce. Když jsem jí nebyla dost dobrá, aby se mnou pila, tak ať si taky chrápe jinde.
Ne, že by ji to zvlášť potěšilo, ale uměla si poradit. Nedobývaly se dovnitř, Coritě to ještě zapálilo a přednesla Kaileen svůj nápad. Nejspíš čekala, že jsem nechala otevřené balkónové dveře a navrhla, aby se parťačka pokusila vyškrábat nahoru.
Nechtěla jsem být potvora, proto jsem nešla zavřít, ale docela jsem se bavila, jak se obě snažily. Jedna udržet se na popínavých rostlinkách a výčnělcích stavby, druhá zespoda radila.
„Pozor!“ pokusila se Corita mluvit potichu.
„Sakra,“ zanadávala Kaileen.
Vzápětí něco žuchlo, zřejmě se neudržela a spadla, ale nejspíš ne z velké výšky, protože kromě nakvašeného brblání nebylo slyšet, že by Corita opěvovala její zranění. Zase něco šramotilo, Kaileen se nedala odradit a následoval druhý pokus.
„Když už jsem tu, bych mohla uškubnout kytku,“ řekla si pro sebe a vzápětí přelezla kamenné zábradlí.
„Žiješ?“ dotazovala se Corita.
„Jo,“ vyklonila se Kaileen.
„Tak se drž,“ utrousila Corita a soudě podle křupání kamínků se šinula pryč.
Dělala jsem mrtvého brouka. Kaileen se sice snažila jít potichu, ale ovíněné jí to moc nešlo. Musela bych být hluchá, abych ji neslyšela, protože mezi tolika rostlinami nemohla prokličkovat bez úhony, kůže na zemi jí taky komplikovaly situaci. Škoda, že jsem mohla pouze podle zvuků usuzovat, kudy se motá, vždycky byla zábavná, když měla popito.
Chvilku nade mnou meditovala, než se rozhodla odzbrojit se a lehnout si vedle mě. K ničemu se neměla, takže jsem přemýšlela, proč vlastně lezla po zdi. Rozhodla jsem se trochu ji postrčit.
„Jestli budeš chrápat, jdeš na balkon,“ upozornila jsem ji a otočila se k ní zády.
Výzvu pochopila, přivinula se, objala mě a já jsem si vzpomněla, jak jsme usínaly první noc. Tehdy to bylo obráceně, zato Kaileen přidala letmý polibek na krk, pevně mě stiskla a naposled se zavrtěla, než tvrdě usnula.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
