|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Vítr z hor (kapitola 2) ::
|
| |
|
|
KAPITOLA 2
Ya-na měla již od dětství zakázáno přibližovat se k horám, stejně jako to bylo, pro jejich vlastní bezpečí, zakazováno všem místním dětem. Přesto zákaz porušovala, jako mnozí další, a společně se svými dvěma bratry od malička tajně jezdívali na koních do hlubokých lesů na úpatí hor. Lovili zde zvěř, které tu bylo mnoho a nebyla tak plachá jako dole v údolí.
Z celého okolí měla Ya-nina rodina největší polnosti, byli z místních obyvatel ti nejbohatší a nejváženější. Široko daleko nebyla žádná vesnice ani město, pouze jednotlivé rodiny hospodařící na svých pozemcích, jež si kdysi dávno jejich předkové zabrali a začali obdělávat. A osadníků tu bylo opravdu poskrovnu, půda byla suchá a kamenitá, celý kraj nehostinný, zimy zde byly nekonečně dlouhé a kruté, léta krátká a studená. Žádní noví osadníci nepřicházeli a těch místních ubývalo, staří se ubírali na věčný odpočinek a mladí dříve či později odcházeli pryč z této nešťastné země, aby hledali štěstí v jiných koutech světa. Mezi obydlími jednotlivých rodin bylo vždy alespoň několik dnů jízdy na koni, takže každý rod jakoby žil na vlastním pustém ostrově a pokud ostatní rody záměrně nenavštěvoval, tak o nich neměl ani tušení.
Celý tento kraj patřil ke království Jer-Nahm, které se rozkládalo daleko na sever, ale jehož území z větší části tvořily jen neosídlené pustiny, které byly domovinou vlků a dravých šelem. Království mělo velmi málo obyvatel, pouze tři města a několik vesnic a obydlená byla jen jeho nejjižnější část. Dále už se rozkládaly jen neprostupné severské lesy na úpatí rozsáhlého řetězu vysokých hor, za nimiž na sever pak ležela pouze krajina věčného ledu a sněhu.
Čas od času krajem Jer-Nahmu projížděly hlídky ze sousední země Taar, jejíž hranice procházela jižním úpatím prvního z horských řetězů, který tak rozděloval obě země. Byly to hlídky pátrající po uprchlých otrocích. Když byli uprchlíci nalezeni, měly hlídky právo odvést je zpět do svojí země, kde byli tito otroci popraveni pro odstrašení ostatních. Přítomnost taarských jednotek na území Jer-Nahmu byla místním králem tolerována, výměnou za ujištění, že Taar nevyhlásí Jer-Nahmu válku a nebude si nárokovat jeho území. Jelikož si král Jer-nahmu nemohl dovolit válku s Taarem, musel na svém území nájezdy taarských hlídek trpět.
Uctívači Temnoty nazývající se Ságové, kteří obsadili Taarské království, neměli přílišný zájem dobít tuto severní zemi, neboť byla pustá a měla velmi málo obyvatel, tedy málo potenciálních otroků. Navíc hluboké lesy poskytovaly útočiště uprchlíkům a nepřátelům Taaru, proto bylo pro Ságy strategicky důležité držet si toto území na vnější straně svých dobře hlídaných hranic a na sever podnikat pouze výpady ozbrojených jednotek. Obě země tedy žily ve zdánlivém míru a vzájemném respektu. Hlídky měly sice dovoleno chytat jen uprchlé otroky, avšak občas se stávalo, že namísto toho vyplenily některá pohraniční obydlí a odvlekly jejich obyvatele do Taaru jako novou pracovní sílu.
Pro místní osadníky to byly zlé a nelítostné časy plné strachu, mír byl velmi vratký a neposkytující žádnou jistotu. Mezi lidmi se však vyprávělo, že v hlubokých lesích se skládají oddíly uprchlíků a připravují se na povstání a válku proti Taaru a Ságům. Jaké je množství povstalců, jaká je jejich síla a kdy má povstání vypuknout, to však netušil nikdo. Ale snad to bylo jen zbožné přání prostého lidu a pohádka, která jim dodávala alespoň malou naději a útěchu, že jednou se vše změní, zlo bude vyhnáno ze země a tyranie bude opět vystřídána časy svobody.
-----
Toho rána vyrazila Ya-na na lov pouze s mladším bratrem Karem, starší bratr Sal musel pomáhat otci s prací na poli, kde bylo potřeba dokončit přípravu půdy před zimou. V noci napadl první letošní sníh, ale udržel se zatím jen v horách a na jejich úpatí. V údolí, kde měla Ya-nina rodina svůj dům a pozemky, sníh hned po východu slunce roztál a Ya-nin otec chtěl ještě využít příznivého počasí k práci a přípravám na zimu. Mohl to být na dlouhou dobu poslední den, kdy bylo pěkně. Ya-na s Karem se měli vydat do lesů, aby nalovili nějakou zvěř a doplnili domácí zásoby.
Již od probuzení měla Ya-na zvláštní pocit. Měla předtuchu, že dnes se stane něco neobvyklého, něco, co navždy změní její život. Občas tyto předtuchy mívala a vztahovaly se vždy k nějaké události, která nastala až v budoucnu. Ya-na tuto svoji schopnost vnímala jako jakýsi dar od Boha. Ještě nikdy však neměla tak silné tušení, jako toho dne.
Ya-na a Kar si přichystali zbraně – kromě meče, který každý obyvatel nosil běžně za pasem, si vzali své dlouhé lovecké luky a zásobu šípů, sbalili si trochu jídla a navlékli na sebe teplé svrchní oděvy vyrobené z kožešin ulovených zvířat. Poté osedlali své koně, rozloučili se s matkou, která nyní zůstala v domě sama, a vyrazili směrem ke konci jejich údolí. Jako obvykle se vydali lovit vzhůru na úpatí hor do Tmavého lesa, ačkoli měli dovoleno lovit jen v údolních lesích. Ale vždy jim to přišlo nastejno, les jako les, říkali si, tak proč nelovit tam, kde je mnohem víc zvěře, a kde je lov i mnohem dobrodružnější. Když dojeli na okraj Tmavého lesa, Ya-na na chvíli zbrzdila svého koně a přemýšlela.
„Děje se něco Ya-no?“ zeptal se Kar překvapeně.
„Pojedeme dnes na opačnou stranu hřebene než lovíme obvykle,“ odpověděla Ya-na po chvíli tichého zamyšlení.
„Vždyť víš, že tím směrem se jen přiblížíme ke skalnímu masívu, kde žádná zvěř nepřebývá, nemá se tam kde ukrýt před vlky.“
„Já vím, ale mám pocit, že bychom se tam dnes měli podívat. Něco mi říká, že to tak má být, že je to tak správné, abychom dnes jeli na druhou stranu,“ zdůraznila Ya-na a pobídla koně, aby se záhy ztratila Karovi z očí v černém větvoví.
„Zase ty tvoje předtuchy,“ povzdechl si Kar a popohnal svého koně k místu, kde Ya-na zmizela.
Prodírali se na koních hustým podrostem mezi zkroucenými polosuchými kmeny stoletých stromů a nořili se stále hlouběji do Tmavého lesa. Panovalo v něm posvátné ticho, občas přerušené pouze zvonivým pískotem sýkor či jiných ptáků. Z oblohy se jemně snášely zbloudilé vločky sněhu a čerstvý vzduch mrazivě voněl začínající zimou. Zde nahoře se již sníh držel a zahaloval celý les netradičně do bílé barvy, protože jinak les většinou působil velmi temně díky převládajícím zvláštním stromům. Ty měly černou barvou kůry a tmavé jehlice, takže les z dálky vypadal tmavě a bezútěšně a odtud dostal i své jméno. Ale Tmavým byl nazýván i díky svojí hloubce a neprostupnosti, byl nekonečně rozsáhlý a plný nebezpečí ze stran divoké zvěře a vlků. Místy se tu střídaly obrovské stromy jehličnaté s listnatými, jejichž větve byly nyní již holé. Povrch země byl v lese nerovný, plný různých strží a vyschlých koryt, kterými každé jaro protékaly řeky odnášející vodu z tajícího sněhu v horách.
Každý jiný člověk by se v Tmavém lese brzy ztratil a nenašel by už nikdy cestu ven, protože hned první noci by se stal kořistí hladovývh vlků. Ya-na a Kar se tu však cítili bezpečně, oba byli zkušení lovci, uměli číst znamení přírody, která jiní lidé nevnímali, vždyť v tomto lese vyrostli a strávili zde celé své dětství.
Oba na své dětství rádi vzpomínali. Otec i matka je sice vychovávali velice přísně, mnohem přísnějí než byly vychovávány jiné děti z okolních rodin, ale Ya-na se svými bratry nacházeli útočiště v Tmavém lese, který byl pouze jejich tajným královstvím. Zde trávili každou volnou chvilku, když mohli být z dohledu rodičů, zde hráli všechny svoje hry, učili se stopovat a lovit zvěř, budovali si tajné skrýše v jeskyních a na stromech, vytvářeli skrýše zbraní, jež se učili vyrábět a pečlivě tato svá tajemství střežili před celým okolním světem. Od mala tak Ya-na a její bratři cvičili své smysly, zdokonalovali se v loveckých dovednostech, rozvíjeli sílu a mrštnost a postupně dospěli v obratné lovce.
Oba bratři byli štíhlí a každý jejich sval byl zocelený neustálou námahou, postavu měli vysokou, vlasy krátké a tmavé, oči šedé. Ya-na byla rovněž štíhlá, drobnější postavy a své dlouhé černé vlasy si splétala do jednoduchého copu. Její oči byly zcela neobyčejné a každého hned na první pohled zaujaly, zčásti měly modrou barvu letního nebe a zčásti barvu zapadajícího slunce. Ya-na působila dojmem krásné mladé ženy, i když její fyzická krása nebyla na první pohled nijak vyjímečná a oslnivá. Její krása vycházela především z jejího nitra, z čistého, vnímavého a upřímného srdce. Sal měl třicetdva roků, Ya-na byla od něj o osm roků mladší. Nejmladší potom byl dvacetiletý Kar.
Najednou sebou Ya-na škubla a prudce zastavila koně.
„Krev,“ prohodila a ukázala na mladý podrost před sebou. Na jehličí byla patrná čerstvá stopa krve ve výšce asi půl metru nad zemí. Ya-na sesedla s koně a začala prohledávat zemi a nejbližší okolí.
„Nejspíš vlci pronásledovali nějaké zraněné zvíře,“ odvětil Kar, sesedl s koně a začal prozkoumávat podrost na jiném místě.
„Zde je další podobná skvrna,“ oznámil po chvíli. Ya-na k němu přistoupila a pohlédla na druhou známku krve na jehličí.
„V noci hustě sněžilo a všechny stopy jsou zapadlé čerstvým sněhem, moc se toho nedozvíme,“ pravila zamyšleně a nepřestávala se pátravě rozhlížet po okolí. Když už se chtěla otočit a nasednout zpět na koně, spatřila něco, co ji překvapilo.
„Lidská stopa!“ ukázala vzrušeně na nedaleké místo chráněné mladým stromkem, kam nedopadalo tolik sněhu a zůstal zde zachovaný kousek otisku lidské nohy, zpola již zavátého sněhem. Jiný člověk by si tak nepatrné stopy nevšimnul, ale vycvičenému oku lovce něco takového nemohlo uniknout. Ya-na s Karem poklekli k otisku a jemně prozkoumávali okolí. Opatrně odhrabovali čerstvý sníh, až odkryli další krvavé skvrny, tentokrát vpité do sněhu kolem otisklého chodidla.
„Je to velká mužská noha,“ řekl Kar.
„A ten muž byl těžce zraněný a hodně krvácel,“ přikývla Ya-na. „Musíme ho najít, potřebuje naši pomoc, pokud již není pozdě...“
„Jestli šel sám a zraněný tímto lesem v noci, neměl šanci uniknout hladovým vlkům a je už dávno po smrti,“ pronesl Kar vážně.
„Třeba nějakým zázrakem přežil a my jsme jediní, kdo mu může zachránit život, musíme se o to pokusit. Musíme ho najít.“ Ya-na vzala koně za uzdu a vedla ho za sebou směrem, který vytyčovaly krvavé skvrny na větvích.
„Jestli ho našli vlci, tak z něj mnoho nezůstalo. A vlci ho zde najít museli,“ kroutil hlavou Kar a následoval Ya-nu. „Kdo myslíš, že to byl? Někdo z našich sousedů?“
„Nenapadá mě jiná možnost. Kdo jiný by to mohl být zde, v této pustině a v tomto lese? Z Taarského království sem nikdo přes hory dojít nemohl, to je nemožné, to by nikdo samotný nepřežil...“ odpověděla Ya-na.
Oba lovci pomalu a obezřetně kráčeli vpřed a čas od času nacházeli nové krvavé skvrny na větvích keřů. Několikrát v čerstvém sněhu objevili i nezavátý otisk chodidla muže, kterého hledali a také stopy vlků, kteří mu byli v patách. Nyní již nepochybovali, že zůstal obyvately Tmavého lesa nepovšimnut a zároveň Ya-na s Karem přestali doufat, že naleznou muže živého. Stopy je dovedly vzhůru po svahu na úpatí skalního masivu a zničehonic končily u malé jeskyně, jež tu zela uprostřed suti obrovských balvanů. Kar uvázal oba koně k jednomu ze stromů a následoval Ya-nu, která se vydala ke vchodu do jeskyně.
„Je mi jasné, co uvnitř nalezneme. Zbytky vlčí hostiny. Nebude to pěkný pohled, ale podívat se tam musíme, co kdyby...,“ pošeptala Ya-na Karovi.
„Co kdyby byl živý?“ opakoval nevěřícně Kar a raději vytáhnul ostrý meč, kdyby náhodou některý z vlků zůstal v jeskyni, i když nyní ve dne už musely být šelmy dávno pryč, schované vysoko v horách.
Ya-na s Karem pomalu vstoupili do jeskyně, připraveni na nečekaný útok čehokoliv, meče namířené do tmy před sebou. Po chvíli, až si jejich oči zvykly na tmavé šero uvnitř, spatřili něco nečekaného, něco, čemu nebyli schopni uvěřit. V malé jeskyni ležel statný mladý muž s dlouhými černými vlasy a dlouhými vousy, špinavý a zubožený, tělo přikryté čerstvými vlčími kožešinami, nahé paže a nohy plné krvavých šrámů a ran od vlčích zubů a drápů. Muž ležel bez hnutí, vypadal jako mrtvý, všude v jeskyni byly krvavé skvrny a stopy strašného zápasu. Ležela zde mrtvá vlčí těla, mnohá bez kůže, kterou byl muž přikrytý. Jeden vlk byl rozporcovaný a téměř zpoloviny na kost ohlodaný. Muž měl ústa celá od krve, takže bylo zřejmé, kde polovina syrového vlka skončila. Jedinou zbraní i nástrojem zde byl malý lovecký nůž zabodnutý do země vedle hlavy ležícího muže.
Ya-na a Kar nevěřili vlastním očím, něco takového nečekali, zůstali nad tou podívanou stát jako přimrazeni, krev jim ztuhla v žilách a neodvažovali se dýchat. Udělalo se jim špatně nad syrovostí a brutalitou scény, kterou měli před sebou. Nevěřícně se dívali na ležícího muže a nemohli pochopit, jak může existovat někdo tak zbídačený, tak zničený, divoký, zvířecí...
„T-to je strašné,“ vykoktal Kar po chvíli. Ya-na lehce přikývla, jakoby se probírala z hrozného snu.
„Musíme ho ošetřit,“ řekla a pomalu poklekla nad neznámým mužem. „Je studený jako led, ale stále ještě nepatrně dýchá, musel ztratit mnoho krve.“ Ya-na začala prohlížet cizinci rány až spatřila v jeho boku zranění po zásahu šípem.
„Je velmi těžce zraněný, musíme ho okamžitě převézt k nám domů,“ zavelela rozhodně.
„Ya-no, nevím, jestli je to dobrý nápad. Co tomu asi řekne otec, vžyť ho znáš... Tento muž by mohl být...“
„Mohl by být uprchlý otrok?“ skočila mu do řeči. „Já vidím především zbídačeného člověka, který bez naší pomoci brzy jistě zemře a nehodlám ho tu nechat. Musí okamžitě do tepla, jinak tu umrzne!“
-----
Ya-na a Kar vyrobili z tenkých kmenů jednoduchá nosítka, která připevnili podélně mezi oba koně. Naložili zraněného muže opatrně na nosítka, zabalili ho do vlčích kožešin a také do svých vlastních svrchních oděvů. Cizinec byl stále v bezvědomí, ale všechny jeho rány byly již uzavřené a z žádné nevytékala čerstvá krev.
Okamžitě vyrazili nejkratší cestou domů. Nevraceli se kudy přišli, ale prodírali se Tmavým lesem ve směru, kterým byl jejich domov. Nejprve museli dolů ze srázu, přebrodit řeku a potom opět vzhůru překonat zalesněný hřeben. Po další asi hodině jízdy podrost začal řídnout a Ya-na s Karem a neznámým cizincem se ocitli na okraji lesa. Odtud už se rozjeli rychlejším cvalem, nakolik jim to dovolovala nosítka připevněná mezi oběma koňmi…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 15 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 31 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
