» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"

estel

počet přístupů: 2141682

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: SMLOUVA S ĎÁBLEM 8. DÍL ::

Tonyend	publikováno: 15.12.2010, 8:33


	To jej postavilo na nohy. Začal jsem do něj nemilosrdně bušit, jako do boxovacího pytle na tréninku. Levou, pravou, na bradu ani tak ne, jen cíleně do obličeje. Podařilo se mi otevřít jeho pravé obočí, rozbít mu nos a roztrhnout rty. Začal silně krvácet. V ringu stop, konec souboje. Tady nebyl ring, tady se střetla má nenávist s ním, ztotožněním všeho zla na internátu, na kterém pravidla určoval on sám, ne já. Teď jsem na ně prostě přistoupil. Krev z něj crčela, klouby na rukách jsem měl rozbité a nevěděl jsem, jestli je ta krev na mých rukách má, či je to jeho. Krev mě ještě více rozzuřila. Orság upadl na dlaždičky a já do něj stále mlátil a zasahoval jej údery, již zbytečnými, i když zůstal nehybně ležet. Abych ukázal své vítězství, nakopl jsem ho do prdele. Přesně v tom okamžiku se náhle otevřely do dveře sprch, a objevil se v nich Daněk s Brůnou. Šéfovi nohsledi. „Tak jen pojďte dovnitř a rychle za sebou, kurva, rychle zavřete ty zasratý dveře!“ zařval jsem a oba byli ohromeni tím, co uviděli. Poslechli a dveře zavřeli. Stáli tam vedle sebe oněmělí hrůzou, ani nedutali. Přistoupil jsem k nim, jak tak stáli pěkně hlavami vedle sebe, tak jsem je oba jedinou ranou pěsti trefil přes brady, krev z mé ruky se rozmázla na jejich tvářích. Nemohli tomu uvěřit, že jejich Šéf před nimi leží nehybně sténající, na mokrých dlaždičkách, v kaluži krve. Najednou pochopili, že nemusím ani nic říkat, že je konec Šéfa, konec mazáctví. Umyl jsem si zakrvácené ruce a utřel jsem se do Šéfova ručníku. Ten jsem jim hodil se slovy, aby se umyli a šli Hejkalovi nahlásit, že Orság ve sprchách upadl a poranil se. Nechal jsem je ve sprše, aby si s ním dělali, co umí a odešel jsem na pokoj, rozechvělý nečekaným vítězstvím. Beze strachu, ale od tohoto večera jsem to již nebyl já. Nebyl jsem už mazáckým otloukánkem, stal jsem se někým jiným, než jsem byl doposud. Poprvé jsem beze strachu usínal, když jsem klukům řekl, co se stalo ve sprchách. Žádný z nich tomu nevěřil, že jsem Orsága zmlátil. Ráno ale uvěřili všichni. Uviděli zmasakrovanou tvář Orsága. Orságovi nohsledi a supi nevěděli, co mají dělat. Poslechli mne a šli tuto událost Hejkalovi nahlásit do vychovatelny. Hejkal byl, jako obvykle zamčený, když odemkl a otevřel dveře, zeptal se, co se děje. Řekli mu, „Běžte se podívat do sprch". Ještě tu noc volal Hejkal pro sanitku. Zatímco všichni spali, odvezla přivolaná sanitka Orsága do nemocnice k ošetření. Přivezla jej v noci zpět, otřeseného. V nemocnici mu sešili obočí a ret, nos neměl naštěstí přeražený. Obličej mu otekl, byl jak malý kopačák, ozdobený vybarvujícími se monokly kolem očí. Dlouho se nemohl pořádně najíst. Tak jej ráno všichni uviděli. Mazáci i bažanti. Dívali se po sobě a nemohli tomu uvěřit, co se mu jenom mohlo stát, jak to jen vypadá? Od těch dvou se to dozvěděli, napřed mazáci, pak ta zpráva pronikla rychlostí blesku mezi bažanty. Wolf zmlátil Orsága ve sprše! Bylo to pro ně neuvěřitelné, ale pochopili, že je to pravda. Přesto se nikdo nesmál, nikdo nevěděl, co teď bude následovat. Nestalo se už nic. Od toho večera se všechno změnilo. Žádný z mazáků si už nedovolil zahrát na nástupce Šéfa Orsága. Mazáctví skončilo výpraskem Orsága. Už se nestalo, aby si někdo z nich na nás dovolil něco vzít násilím, už o nic nežádali a cítil jsem, že teď mají pro změnu strach oni ze mne. Na internátu konečně zavládl klid a normální atmosféra. Tou nakládačkou jsem si vysloužil uznání a respekt, jak bažantů, tak mazáků. Mylíli se všichni, když si mysleli, že se stanu Šéfem a budu vládnout já. Neměl jsem to v úmyslu. Chtěl jsem mít klid a získal jsem jej pro všechny. Už žádný strach, nejistota. Konec šikany, je konec šikany! Co se tu noc stalo, věděli už všichni. Věděl to i ředitel -, pan Neviditelný´ a naši vyučující. Byl jsem přesvědčen o tom, že oni to všichni dobře věděli, že jsme od mazáků šikanováni, ale neudělali s tím nic! Nic! A mohli, ale dělali se, že o tom neví, že je to věc mezi námi, abychom si ji vyřešili sami. Byla to lidská lhostejnost. Ta je začátkem pro šikanu všude. Ředitel nic nevyšetřoval, obešlo se to bez policajtů, žádné ublížení na těle, stala se jen obyčejná rvačka a Orság raději mlčel, s kým se porval do krve. Na odvetu se nikdy nezmohl, strach dostal jej, jako před tím mne. Jen třídní Letocha mi podal ruku a pobaveně se pousmál. Nemusel říkat nic, oba jsme věděli své. Vedení školy a internátu však u mě navždy ztratilo svoji úctu, pro vlastní zbabělost a nečinnost. Svět dospělých jsem nechápal. Přesto jsem do něj pospíchal. Byla to zvláštní doba, ta léta šedesátá a sedmdesátá. Jak měli lidé zpočátku zájem na tom a o tom, co se u nás děje, tak jej pomalu, ale jistě ztráceli. Přišlo vystřízlivění z euforie Pražského jara, přišel šok z upálení Jana Palacha, byl cítit chlad, který přišel s okupačními vojsky, umístěnými u nás dočasně. Venku se přestalo úplně křičet a ani v hospodě se nevedly řeči, jako dříve u piva. Tak začali zase vyskakovat zarytí soudruzi, zase začal být Sovětský svaz náš vzor a přítel největší. Nevěděl jsem, komu a čemu mám věřit. To můj otec, ten v tom měl jasno už od konce padesátých let. Měl tu odvahu a vystoupil tenkrát z KSČ. Měl obrovské štěstí, že byl konec politickým procesům, soudruzi si již vybrali svoji krvavou daň a už nevěšeli, jen zavírali. Strana jej potrestala doživotně, nesměl mašínfírovat vlaky na hlavní trati Břeclav-Přerov-Praha, do smrti zůstal jezdit na naší lokálce. Mohl být rád, že neskončil v kriminále. Mohl taky jezdit jen s vozíky naloženými uranovou rudou, jako jiní mukli v uranových dolech, nebo být zavřený v nějakém kriminálu. Nikdy se k tomu nechtěl vracet, když k tomu něco řekl, tak jen, že nikdy neudělal v životě nic špatného a o politice nechtěl nic slyšet. Vzpomněl jsem si, že i já měl s politikou cosi již ve škole. Viděl jsem Oldovu ruku s posraným pionýrským šátkem. Jak se ocitly některé mé práce z hodiny výtvarné výchovy na nástěnce, ale jen do doby, než jsem začal kreslit sice hezky, ale určitě ne v duchu nastávající doby, válečné výjevy. Pilot Luftwafe se svým ME -109 sundal z nebe sovětský letoun, nebo jak německý tank Tiger zničil výstřelem sovětský T 34. Soudružka učitelka se chytala za hlavu. „Takhle ne, tak ne, to je docela špatně, to sovětský hrdina..“ Bylo mi zcela jedno, co by udělal sovětský hrdina. Dostal jsem kouli do žákajdy a bylo to. Výkresy si rádi brali spolužáci. Asi to bylo tím, že i děda, otec mé mámy, byl německé národnosti a já měl tak hezké moravské jméno. Wolf. Vnukové se prý podobají svým dědům. Asi jo, já totiž šel neomylně v dědových stopách celý život. Život na internátu začal být konečně normální. Ze všech spadl strach, každý si oddechl, že nemusí tančit a zpívat podle not mazáků. Otec měl pravdu, když mi říkal, že pořádek si musí zjednat každý sám. Teď to připadalo tak jednoduché, stačilo překonat v sobě ten pitomý strach a nebát se někomu rozbít hubu. Překonal jsem sám sebe, ale s rozhodnutím, že se nebudu s nikým bít. Budu se jen bránit, což je přirozené každému, když je napadený, ale musí se překonat ten strach. Kdo jej nemá, ten kecá. Tak to je. Škola mě začala bavit. To první pololetí nestálo za nic. Ani u mne, ani u spolužáků. Každý z nás se přiznával, že se nemohl soustředit na vyučování, protože nás všude pronásledoval ten strach, co bude po vyučování, co si na nás připraví páni mazáci. Po večeru, který znamenal vysvobození od šikany, se změnil náš přístup k vyučování. Učitelé a profesoři žasli nad tou proměnou a měli z nás radost. Já měl tu výhodu, že jsem se nemusel nijak zvlášť učit a připravovat, stejné to bylo už na ZDŠ. Pamatoval jsem si prostě probíranou látku z hodiny, a když jsem chtěl být lepší, sedl jsem si k učebnicím a studoval. Projevilo se to jak v sešitech při písemkách, tak u tabule. Sbíral jsem jedničky s dvojkami jako trofeje, takže na závěr 1. ročníku jsem měl vyznamenání, protože jsem se chtěl učit, na rozdíl od hodin v ZDŠ. S vyznamenáním přišlo také vyšší kapesné pro následující 2. ročník od školy, tak i od rodičů, což bylo příjemné. Výsledky se dostavily hlavně díky vyučujícím, učarovala mi tak doposud neznámá věda, jakou byla mikrobiologie a biochemie, ale i ostatní předměty byly nesmírně zajímavé.


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	15.12.2010, 18:14:55

Zdravím, pěkně napsáno, držel jsem hrdinovi palec a připomněl si onu pověst o boji Davida s Goliášem! ;-)

čuk	15.12.2010, 8:32:24

Ve vývoji postavy došlo k přelomu, v reálném postavení i v psychice. Sice ve stylu seagalovských amerických akčních filmů - zde nepravděpodobnost motivace nevystrkuje růžky, spíš je k diskusi, zda slabší a odhodlaný vyhrává. Berme však tuto bitku jako součást vývoje postavy, prohra by příběh hodila na jinou kolej. Příběhu kontrastuje společenské pozadí i ona lhostejnost odpovědných, typická pro tu dobu. Vyprávění je stále zajímavé, libí se mi širší záběr a nepřetaženost líčení hlavní postavy. Četlo se dobře, pro dramatičnost, ale i pro užití detailů. Uvidíme, jak se bude příběh vyvíjet dál a zda a jak se uplatní vliv vedlejších postav. šefovi nohsledi?