|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5843 autorů a 393385 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: VODNÍK ::
| Snad horor? |
| |
|
|
VODNÍK
(Můj milý čtenáři, pokud očekáváš povídku plnou děsu a strachu, pokud očekáváš takzvaně horor, tak tě příběh s názvem Vodník pravděpodobně zklame. Ale zase na druhou stranu, co je děsivějšího než lidská zloba a strašidelnějšího než to, co člověk dokáže provést člověku. Takže děsivost příběhu nechám, můj milý čtenáři, posoudit pouze a pouze tobě.)
Řeka Otava zpívala svoji píseň o dálkách a dobrodružství. Její téměř červená voda tekoucí z hlubokých šumavských lesů si v počátku nového dne vesele bublala korytem. Nad pomalu tekoucí hladinou se líně válela hustá, mléčná mlha, která jen neochotně ustupovala zatím relativně chladným paprskům slunce. Bylo parné léto a kemp ve vesničce Štěkeň se jen neochotně probouzel.
Bzučiví komáři poletovali nad stany táborníků i vodáků a hledali před nástupem nesnesitelného horka ještě jednu poslední neopatrnou oběť, jejíž krví by se mohli nasytit. V táboře nad řekou panoval klid, pohoda, mír a ticho, rušené jen hučením Štěkeňského splavu nad kempem.
Mladá a celkem pohledná dívka Helena v modrých šortkách a bílém krátkém tričku otvírala kiosek. Když sundávala z okna dřevěné budky železnou mříž, její rudé, dlouhé vlasy jí padaly do tváře. Pohybem paže neposlušné pramínky vlasů uhladila opět na své místo. Poté vyvěsila ven před kiosek ceduli s nápisem „OTEVŘENO“. Helena ještě zaběhla zpět do malého dřevěného stavení, aby se po chvíli objevila venku s hrnkem plným kouřící kávy. Posadila se pohodlně na lavičku vyrobenou z ohoblovaných střešních latí a hodila si dlouhé hladké nohy na stůl před ní. Takto usazená rozkošnicky usrkla horký, vonící nápoj z hrnku.
„Tak zas nový den,“ pomyslela si a užívala pohody, kterou jí dávalo brzké ráno. Věděla, že jak den pokročí, její pohoda se ztratí v pobíhání od zákazníka k zákazníkovi, v pobíhání k pípě s prázdnými sklenicemi od piva, které si žádaly naplnit.
„Ale co, je neděle, jsem tady poslední den a zítra mě vystřídá máma. Pak hurá prázdniny,“ usmála se.
Zatím sluníčko na obloze popolezlo o maličko víš a táborníci, vodáci i lid luf'ťácký, jak tajně jmenovala Helena hlavně přechytralé a neobyčejně líné turisty, většinou z Prahy, začali vystrkovat rozespalé obličeje ze svých plátěných stavení. První vylezly děti. Vodácká drobotina pobíhala k řece tam a zpátky, čistila si zuby a hrdinně se cákala v zatím studené vodě. Pokřikovaly při tom na sebe hlasitě jak paviáni, že nezbylo jejich rodičům nebo vedoucím nic jiného, než vylézti za nimi a maličko je usměrnit zvýšením hlasu. I výchovný pohlavek tu a tam padl. Nutno poznamenat, že hlasitý povyk dítek nepřestal, naopak přidal na intenzitě. Dětský smích dával všem vědět, že je zde opět další, krásný prázdninový den.
„Nebylo by kafíčko?“ požádal ji jeden z dospělých a držel se za hlavu.
„Ale jistě, malý moment,“ odpověděla rusovlasá Helena a spiklenecky na zákazníka mrkla.
„Perná noc, že?“
„Tak nějak,“ usmál se bledý a nějak strhaný vodák, vděčně přijal kávu, která, jak doufal ho zbaví nepříjemné kocoviny z předvečerní sobotní piatiky.
Takových ranních káv bylo asi dvacet. Dokonce dívka prodala i pár pivek a několik rumů. Pak první nápor zákazníků opadl. Nastala opět pohoda a klid. Ostatní táborníci, ti kteří dnešního dne nikam nespěchali, většinou pražští lufťáci, se rozhodli zůstat tuto neděli v kempu a začnou vylézat až kolem poledního, ne-li později.
Helena spatřila, jak od Štěkně, její malebné rodné vísky, přichází postava mladého, téměř již dospělého chlapce. Mladík byl oblečený do hnědých, zkrácených, manžestrových kalhot. Kolem pasu měl omotanou červenou kostkovanou košili. Hruď, přes kterou mu padaly dlouhé, „metalistické“, hnědé vlasy, měl nahou. Mladík byl celkem urostlý a svaly na jeho těle jen hrály, no prostě radost pohledět. Zvláště pak oči mladé, zdravé dívky si postavu příchozího se zájmem prohlížely.
„Vodník,“ usmála se
Ano byl to Vodník. Tak mu všichni místní přezdívali. Helena měla Vodníka ráda a musela si přiznat, že se jí i líbil.
„Jen kdyby nebyl tak hloupej,“ povzdechla si, ale hned by si za tu myšlenku nejraději nafackovala.
Helena si moc dobře pamatovala velikou potopu, která se prohnala korytem řeky Otavy před třemi lety. Rusovlasá dívka si vzpomínala na Vodníka, tenkrát ještě normálního zdravého chlapce, jak se statečně vrhá pod rozvodněný splav, aby zachránil malé tonoucí dítě. Tenkrát se mu ještě neříkalo Vodník, jmenoval se...?
„Jak se jen jmenoval,“ zamyslela se dívka, přezdívka Vodník se jí už tak zažila, že si nemohla prostě vzpomenout.
„Jo Tomáš,“ usmála se, když jí chlapcovo pravé jméno vyplulo v mysli.
Ona u toho neštěstí tenkrát byla. Prodávala s maminkou v kiosku. Vodník, nebo tenkrát vlastně Tomáš, tam byl s kamarády z dědiny. Vlastně spousta lidí ze Štěkně se přišla podívat na to, jak Otava zase řádí. Helena si vzpomínala, jak strašně pršelo. Korytem řeky se valila hnusná bahnitá voda, která se snažila vylít z břehů a nesla s sebou vše, na co dosáhla. Stromy, lávky a dokonce i jednu rybářskou chatku.
Dívka vzpomínala na zoufalý křik vyděšené matky zmateně pobíhající po břehu u jezu. Dobře si pamatovala Vodníkův neohrožený skok do zpěněných vln.
To dítě, holčička to byla, tříletá holčička, Vodník zachránil. V poslední chvíli ji podal někomu na břehu, ale sám byl stažen zuřivým, silným proudem a válec pod splavem ho uvěznil ve svém náručí řvoucí pěny. Chlapec tam byl přes dvacet pět minut, než se ho podařilo vytáhnout a dalších dvacet minut ho hasiči křísili. Nikdo nikdy nemohl pochopit, jak to ten odvážný mladík mohl přežít.
„Řeka ho vrátila,“ říkávaly babky na rynku.
„Jednou si ho ale vezme zpátky, počkejte, jednou určitě,“ rozumovaly ty babky dál.
Tak získal Vodník svoji přezdívku. Byl oslavován a každý ho měl rád. Pro všechny se stal opěvovaným hrdinou. Ale od té doby byl Vodník nějak jiný, nějak moc hodný a nějak moc pomalý. Stávalo se, a Helena to už párkrát poznala na vlastní kůži, že od té události trochu mentálně postižený chlapec nějak vídával věci, jenž se ještě nestaly. Téměř pokaždé se to týkalo nějak jí. Vodník se jí snažil být pořád na blízku a chránit ji. Chránit před různými maličkostmi, třeba pubertálními návrhy jejích spolužáků, ale chránit i před vážným nebezpečím. Jako třeba tuhle:
Šla tenkrát zamyšlená po ulici. Neslyšela vůbec nic, ani pískot pneumatik, ani troubení. Když se vzpamatovala, bylo už pozdě. Spatřila předek ohromného, k ní se rychle blížícího autobusu. Vzpomínala, že její tělo jí vypovědělo službu. Přemýšlela jen, proč na ni ten řidič přes sklo autobusu tak nějak vyděšeně zírá s pusou dokořán. Pak cítila náraz. Nebyl to však náraz autobusu, ale náraz Vodníkova těla, jenž ji v poslední chvíli strhl z vozovky. Těžký autobus mu tenkrát rozdrtil kotník, ale Vodník byl šťastný že ji zachránil. Uzdravil se ze svého zranění až pozoruhodně rychle. Vždy se tak zvláštně usmál, když mu ona i její matka děkovaly. Nikdy na to nic neřekl. Helena věděla, že ji mladík tajně miluje a sama o něm přemýšlela. Jeho společnost jí nebyla nepříjemná. Byl její anděl strážný. Helena měla Vodníka ráda, ale bylo jí ho tuze líto.
„Ahoj Vodníku,“ pozdravila mladíka, když přišel blíž a usmála se.
„A..A..Ahoj,“ zakoktal Vodník a stydlivě se začervenal.
„Při..při..nes..sl jse..m t..t i kyt..t..ku,“ vykoktal ještě a podával jí čerstvě natrhané, drobné, modré pomněnky. Byly ještě vlhké od ranní rosy a tak krásně voněly.
„Děkuji, jsi hodný,“ přijala dívka od vodníka kvítí a políbila ho na tvář.
Cítila, jak mladík překvapeně ztuhl. Snad studem, kdo ví.
„Natočím ti pivečko chceš?“
„D..d..děku..u..uji,“odpověděl Vodník, začervenal se ještě víc a posadil se k jednomu vzdálenějšímu stolu.
Zatímco Vodníkovi čepovala zlatavý, osvěžující mok, všimla si, jak se na ni mladík dívá. Jeho pohled byl jaksi zvídavý, ne však vlezlý. Oči Vodníka se na ni doslova usmívaly. Helena si všimla, že mladík má velice pohlednou tvář.
„Ach jo, škoda, že je tak hloupej,“ opět si povzdechla a donesla Vodníkovi pivo.
„Ď..e..ekuju,“ poděkoval mladík a napil se.
Zdálo se, že na Helenu zapomněl. Pohled obrátil k řece. Mladý muž sledoval vodní tok a začal se téměř připitoměle usmívat.
Řeka ho fascinovala. Vždy ho fascinovala. Zdálo se úplně, že ho doslova volá k sobě. Tenhle jeho pohled na vodní tok, právě ty prázdné oči ji zrazovaly navázat s Vodníkem bližší, důvěrnější vztah. Helena dokonce přemýšlela, jestli není něco na těch babskejch povídačkách.
„Ach jo...,“ opět si rusovlasá dívka povzdechla a spěchala honem k pípě, neboť se blížila tříčlená partička zarostlých pupkatých chlápků v maskáčích a s kytarou.
Vodník dál přihlouple pozoroval vodu.
„Brééé podoledne přejůůů madam,“ pozdravil jeden z příchozích trampíků a ostatní se kdoví proč rozchechtali.
„Třikrát?“ zeptala se s tentokrát nuceným úsměvem.
Ti chlápci jí vůbec nebyli sympatičtí. Takhle brzo byli již opilí a jejich hladové, lačné pohledy na ni nevěstily nic dobrého.
„Jasně panenko a urvi tam tři zelený,“odpověděl ten s kytarou.
Helena jim donesla nápoje. Mrkla na Vodníka jestli něco nepotřebuje, ale ten neměl dopito ani půl sklenice a dál zíral s otevřenou pusou na vodu. Opět jí ho bylo líto. Proč se mu to jen muselo stát. Pak zas odběhla za pult. Začali chodit další zákazníci.
„Můžeme hrábnout do strun, kotě?“ zeptal se jeden z těch tří trampíků.
„Jo jestli chcete,“ opět se nuceně usmála. Nevěděla proč, ale z těch chlápků jí šlo děsivé mrazení po zádech.
Na stůl před trojici v maskáčích postavila další várku alkoholu.
„Co skrýváš za víčky
snad plameny svíčky...,“ pokoušelo se zpívat a hrát na kytaru chlapisko zatímco druzí dva dělali na Helenu oplzlé posunky.
„To zas bude den,“ pomyslela si dívka.
Den pokročil. Zákazníků kupodivu nepřibývalo. Opilí rádoby trampové dál vyhrávali už nejméně po sté píseň „Panenku“, jakoby snad ani jinou melodii neznali. Jejich umělecké podání jindy krásné písničky bylo strašné a Helena měla pocit, že jí každou chvíli prasknou ušní bubínky. Ostatní obyvatelé kempu se prostě báli nebo štítili přijít do jejich blízkosti. Jen Vodník dál seděl bez hnutí na svém místě netečný ke stále se opakující falešné melodii a sledoval prázdným pohledem vodu, jen tu a tam usrkl ze svého již zteplalého piva. Naštěstí si ho vandráci nevšímali.
„A tahle je pro tebe holubičko,“ zařvala opilá zpívající kreatura a neomaleně plácla dívku přes zadní partie, když před ně pokládala skleněné půllitry s pivem
„Co skrýváš pod kaťky...“
Helena nadskočila a raději odběhla. Cítila ty mlsné pohledy chlapů, kteří by se na ni nejraději vrhli.
A Vodník dál seděl a zíral do řeky.
Den vystřídal večer. Opilci dál vyřvávali svoji hymnu. Pohoda kempu byla ta tam. Dokonce se neobjevily ani táborové večerní ohně.
Pak večer vystřídala noc. Vodník nepřestal pohledem zkoumat říční proudy. Lákaly ho k sobě. Přitahovaly ho jako magnet.
„Pojď si s námi zatančit, jsi náš,“ slyšel v hlavě jejich volání. Jen se usmál. Jeho pohled jako by říkal:
„Brzo, už brzo půjdu řeko, ale ještě ne, ještě musím něco vykonat,“ sám netušil, jak moc jsou jeho myšlenky pravdivé.
Věděl jen, že tady musí dnešní noci být, věděl že musí být na blízku krásné Heleně.
Helena se bála zavřít. Cítila se ve světle žárovky v relativním bezpečí. Opilá chlapiska byla stále oprsklejší a dotěrnější.
„Pánové, nezlobte se, ale budu zavírat,“ pokusila se přimět muže k odchodu, když si uvědomila, že je opravdu pozdě a celý kemp již dávno spí.
„Ale panenko,“ postavil se jeden z nich
„Nedělej kravu, tady kamarád má narozeniny, aspoň lahváče,“ zaprosil.
„Dobrá, kolik? Ale pak hned zavírám,“ přikývla dívka.
„Alespoň deset,“ téměř upadl na Vodníka další z opilců.
Vodník dál seděl a jeho oči tupě zíraly do tmy, kde tušily hladinu řeky.
„Co skrýváte pod víčky...,“ zazpíval trampík a zuby otevřel lahvové pivo, aby se podíval, co že se to skrývá pod tím víčkem.
„Já vás opravdu nechci vyhazovat pánové, ale už musíte jít,“ pokusila se je asi po další půlhodině opět přimět k odchodu.
„Ještě jsme se nepobavili krasotinko,“ vrhl se na ni náhle a bez varování opilec.
Helena zahlédla, jak se druzí dva zvedají také. S oplzlými výrazy se k ní blíží a rozepínají si kalhoty. Chlapisko, jenž ji popadlo, ji vmáčklo do dřevěné budky. Cítila jeho smrdutý dech smíšený s rumem, cítila jeho drsné ruce jak ji osahávají, cítila na stehně tu jeho odpornou tvrdou věc. Byla tak vyděšená, že nebyla schopná ani křičet o pomoc. Vnímala, jak jí násilník šeptá:
„Neboj ty, kurvičko, stejnak s to chtěla celou dobu, bude se ti to líbit.“
Zaslechla, jak další z nich říká:
„Hele nebuď škrt a pusť mě taky na kousek.“
Dívka byla tak zaskočená, vystrašená a překvapená, že doslova ztuhla. Nezmohla se ani na obranu. Cítila, jak jí čísi veliké ruce začínají škrtit. Cítila vlhký odporný jazyk, jak jí olizuje tvář i mokré nemyté vousy, jenž drásají její krk. Lačné ruce násilníků z ní začaly strhávat oblečení.
„Ty vole co děláš?“ ozvalo se.
Pak tupá rána. Ruce pustily její krk. Ležela na podlaze, jen v polo vysvlečených kalhotkách a rozervaném bílém tričku. Zatím se chlapům nepovedlo co zamýšleli, ale byli zatraceně blízko. Helena si rychle natáhla kalhotky. Pak pohlédla na dění nad sebou.
Vodník už neseděl na svém místě. Už nesledoval vodní tok, který ho tak fascinoval. Vodník měl teď jinou práci. Opět se stal jejím andělem strážným. Stál nad prvním chlapiskem. V ruce třímal malou sekeru, kterou vytrhl ze špalku na rohu budovy. Jeho oči nebyly již prázdné, byly plné jakéhosi vzdoru. Byly plné lítého vzteku.
„Ty vole on mě sekl,“ stěžoval si první chlápek a držel se za lebku, kam ho zasáhlo toporo sekerky, neboť Vodník zatím neútočil jejím ostřím.
Zatím.
„Ty hajzle, za to tě zabiju,“ zařval druhý chlap, natáhl si již spuštěné maskáčové kalhoty a sáhl k pasu, kde se mu houpal v koženém pouzdře veliký lovecký nůž.
Jistě odznak jeho velikého mužství a odvahy.
To bylo jako povel pro ostatní opilce. Teď tu stáli tři mohutní vandráci s noži v rukách proti Vodníkovi se sekerkou, který nehodlal a jeho výraz toho byl důkazem, před troufalými trampíky couvnout.
První z mužů zaútočil. Vystřelil rukou vpřed s úmyslem probodnout Vodníkovi břicho. Mladík uskočil. Jeho sekerka zasvištěla vzduchem a ostří nástroje dopadlo za ucho opilce. Jen to luplo jak se lebka rozskočila. Jako když otvíráte ořech. Z rány nad uchem zabublalo něco šedého smíchaného s krví. Opilý násilník padl na zem a život z něj vyprchal.
Další trampík se vzápětí pokoušel mladíka bodnout z vrchu. Čepel velikého, ostrého „Rambo“ nože se zaleskla nocí. Vodník mávl levou rukou proti zbrani. Čepel mu projela dlaní a její zubaté ostří začalo drásat kůži i maso. Muselo to hrozně bolet, ale chrabrý mladík to sotva cítil. Máchl sekerou ze strany, čímž proťal násilníkovi krční tepnu. Krev vystříkla v rudém, prudkém gejzíru a smáčela Vodníkovi tvář, až musel rychle zamrkat jak mu červená, lepkavá a teplá tekutina vnikla do očí. Druhý ožrala padl mrtev, jeho tělo se na zemi ještě párkrát zachvělo a pak ztichlo v tratolišti vlastní krve.
Třetí chlípný vandrák mávl svým nožem proti Vodníkovu břichu. Čepel projela břišními svaly jako máslem a objevila se temná rána, ze které začaly pomalu vytékat mladíkova střeva. Vodník naposledy mávl sekerou. Ta našla cíl. Zasekla se chlapovi až po toporo do hlavy. Chlapisko obrátilo oči v sloup a i se sekerou v hlavě šlo ve vývrtce k zemi.
Vodník stál nad dílem zkázy. Tři mrtvá těla mu krvácela u nohou. Rukou si přidržoval vlastní kouřící střeva, která mu visela z břicha skoro až na zem. Pohlédl smutně s bolestí na dívku. Pak se povzbudivě usmál.
„Už je d..d obř..ře H..helen..ko.“
„Vodníku...?“ oslovila ho pořád vyděšená dívka.
„Musím jít,“ přestal Vodník koktat, ale jeho hlas zněl tak slabě.
Mladík se odvrátil k řece. Vykročil a jeho postava mizela ve tmě. Helena vstala a rozběhla se za ním. Musela překročit tři mrtvoly na zápraží kiosku. Vodník už byl u břehu řeky.
„Vodníku, počkej,“ pokoušela se ho zastavit.
Vodník pokračoval dál do vody. Vlny ho volaly. Hladina mu už stoupala až ke krku.
„Tomáši,“ teď už zoufale zakřičela Helena na Vodníka jeho jménem.
Mladík se otočil. Usmál se na dívku.
„Miluji tě Helenko. Vždy jsem tě miloval. Teď ale musím odejít. Sbohem.“
S těmi slovy udělal ještě jeden krok. Jeho nohy ztratily dno a řeka se nad ním zavřela. Vzala si, co bylo její.
Helena padla na kolena.
„I já tebe Tomáši, i já tebe. Děkuji ti,“ slané slzy na malý okamžik zvedly hladinu Otavy a ta odnesla tělo Vodníka neznámo kam. Od té doby ho nikdy nikdo a nikde nespatřil.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
86.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
