» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."

George Sandová

počet přístupů: 2141682

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Tři fejetony ::

faust	publikováno: 11.12.2010, 13:04

Tož po dlouhé době vám tady prsknu :) Jen dodám, že ty fejetony jsou spíše skoro fejetony. To, že jsou tu bezprostředně po sobě neznamená, že na sebe navazují, tak mezi nimi nehledejte žádné pojítko :)


	KDO JSME? Základní vlastností Čechů je, hádejte dvakrát, ano, je to nespokojenost. Rozvedu. Každý národ má svůj charakteristický rys. Italové se ládují špagetami a oplzle pokřikují po kolemjdoucích ženách (nejlépe obojí zaráz), Španělé se honí za dobytkem, Číňané mu uvolňují cestu, Francouzi ždímají Můzy, Řekové Evropskou unii. A my, Češi, žbrbláme. Žbrbláme od večera do rána, od pondělí do neděle, od manželky k dětem, od šéfa k peněžence. Lamentujeme na rohu ulice, proč zase je taková zima; chmuříme se v autobuse, proč to jede tak pomalu, skopčíme, proč to jede tak rychle, divíme se, proč už to vůbec nejede a proč už to vůbec nestojí. Není místa, které by Čech nedokázal s úspěchem a zadostiučiněním poskvrnit spravedlivou nespokojeností. Máme na to i svůj patent, Euripides usínal spánkem spravedlivých, my jsme vynalezli spánek nespokojených. A jak si kdo ustele... Zároveň jsme národem prozíravých detektivů, bleskurychle odhalíme pachatele, který naši bídu zapříčinil. Vždy se jedná o týž neřád – osud, počasí, vláda, Paroubek, Julínek, mrcha tchýně. Hle, metafora češství: „Zatracená vláda. Zase mi nehoří doutník!“ Řečeno slovy klasika. „Tak to ne, ty pisálku, tohle my poslouchat nebudeme, s tím se jdi vycpat!“ Slyším za zády hádejte koho... MLHA V BRNĚ Brzy po ránu jsem vykročil z domu, bylo chladno a vlhko, ale to jsem příliš to nevnímal. Naivně jsem se totiž snažil urovnat si knížky v tašce do úhledných řádků. Kousek cesty na zastávku jsem proto odbyl s hlavou zavrtanou v tašce. Beztak tu cestu znám nazpaměť. Nerovný boj s neukázněnými knihami jsem po chvíli stejně vzdal. Však jsem to věděl, že ta Historická mluvnice si nevleze do tašky, jak má, že mě neposlechne, když ani já ji na přednáškách neposlouchám. Když pak zacvaknu tašku a zvednu oči, jen se divím, že ač koukám jak koukám, prd vidím. Bylo bílé bílo. Hustá mlha. Hmla rozprostřela se v ulicích města Brna Nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel, jak se říká v parlamentu. Pro jistotu jsem zpomalil a šermoval rukama před sebou, abych do někoho nevrazil. Nedošlo mi, že tím svým mácháním můžu někoho sejmout, což se naštěstí nestalo, pokud to byla lampa. Nastoupil jsem do autobusu a oddal se snění. Představoval jsem si, jak bude řidič tu mlhu prorážet čelním sklem, jako když koráb rozráží modré mořské vlny svou prsnatou přídí. Nebo tak nějak. A představoval jsem si dál. Kde se ta mlha vzala? To už není mlha, tady se člověk topil v oblacích na zem spadlých, na zem spadlých z nebe. To byla záplava mlhy, hektolitry mlhy, město plavalo v pěně, někdo na naše ulice dští mléko a smetanu ve velkém. V tu ránu mi to došlo. Dnes se přece v Zemích koruny české stávkuje, a to prý ve velkém. To je ono, dává to dokonalý smysl. Všichni teď stávkují, školy, policejní sbor, hasičský sbor, sbor Národního divadla. Jistojistě se k nim přidal i cech mlíkařů, smetanářů, sýrařů a všech ařů, kteří zpracovávají bílé látky všech druhů v množství větším než obrovském. A protože se jistě smluvili s autobusákama, že půjdou spolu, napadlo je, co takhle rozlejt to mlejko v ulicejch, tak bysme zabyli dvě mouchy jednou ranou? My tak budeme sabotovat práci v mlíkárnách, vy zase zastavíte provoz. Ve své genialitě už ale nepřišli na to, že Brno má much přibližně čtyři sta tisíc a tak svou stávkou zabyli, nebo alespoň znehybnily, asi jednu třetinu Brna. Tak to dopadá, když se v organizovném celku jedno kolečko porouchá. Jenže... jenže co když se porouchalo ústřední vedení toho kolečka a svůj pokřivený pohyb přeneslo mechanicky na některé své části? ČEKÁNÍ NA GODOTA Hned po probuzení se mě zmocnila úzkost. Byl jsem totiž na dnešek objednaný k doktorovi a žádné mé úskoky tomu nemohli zabránit. Ne, že bych se nesnažil. Už třikrát jsem se přeobjednal, včera jsem to zkoušel počtvrté, ale pane Sadloň, ozval se hlas sestřičky v telefonu, my vás musíme vidět, abysme věděli, jestli vám všechny kolečka dobře fungujou, jinak se může stát, a to už tady taky bylo, že na vás prskne nějakej bacil a vy nás zažalujete, že jsme se o vás nepostarali... Nedalo se to. Dokonalá argumentace. Kde se to ty sestřičky učí? Po dlouhém a urputném odkládání, kdy jsem doufal, že se tato starost prostě vytratí, jsem tedy byl donucen dostavit se k doktorovi. Vykročil jsem z domu s přesně tou bázní, jakou pociťujeme pokaždé, když jdeme k doktorovi. Bojíme se, co když nás to bude bolet, co když nás budou píchat? A ze strachu se snažíme tyto nutnosti omezit na minimum, zříkáme se jich, nejčastěji prostě čekáme, že se ta starost rozplyne. Vstoupil jsem do čekárny a ucítil důvěrně známý pach karbolu. Odporně čisté. Pozdravil jsem osazenstvo a posadil se. V čekárnách nikdy nikdo nemluví, jen občas maminky k dětem, a to je většinou napomínají, aby nemluvily, chovej se slušně, buď ticho, nemluv nebo ti naflákám. Slušně seď a čekej, až na tebe přijde řada. V čekárně visí jakási obřadnost. Každý sedí a je ponořen do sebe. Někdy se přihodí, že staří lidé, ačkoli se vůbec neznají, se v čekárně dají tiše do řeči. A mladí jimi za to pohrdají, dospělí si říkají, takhle teda dopadnout nechci, přitom se jim dušička stahuje úplně stejně. Tak jsme všichni zvyklí čekat. Čekat, až čas odvane z našich dnů nánosy starostí, čekat a nic neříkat, nejednat, protože jsme buď vystrašení, nebo se tak to patří. Ale většinou se samospása nekoná, jen se dočkáme, že na nás přijde taky řada. Avšak jaké by to bylo, kdyby toto čekání nebylo tak tiché a osamocené, kdyby bylo prodchnuté zvukem lidských slov?


celkové hodnocení autora: 95.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

phaint	15.12.2010, 11:45:57

Pocity po přečtení rozporuplné. Nápady samotné dobré, ale je z nich málo vyždímáno. Styl taky dobrý, ale občas ho kazí taková zbytečná chyba jako "zabYli dvě mouchy" nebo pro mě šíleně znějící "mlejko" (to se fakt někde říká?). Hodně mi nesedl v úvodu ten stručný popis charakteristik jednotlivých národů, přišel mi vééélmi laciný až ubohý ,nehledě na to, že krávám uhýbají maximálně tak v Indii a ne v Číně. Pokud bychom se přidrželi tohoto stylu, pak by nikdo přspolní necharakterizoval národ český tím, že "brblá", ale tím, že krade... 2 :))

Jujacek	11.12.2010, 13:57:53

Ahojky :) Mě se také nejvíc líbí ten první ;) Jinak moc do toho kecat nebudu. Nejsem odborník na fejetony :) Měj se!

Šíma	11.12.2010, 12:59:15

Zdravím! Na stole v hrnku mám "3v1" (někdo tomu říká kafe, někdo ne, ale já na to jedu) a před sebou na obrazovce tři fejetony v jednom (takovou malou sbírku textů). Jak souvisí mé "kafe" s Tvým dílkem? Téměř nijak, mají však podobu tří rozdílných látek (u kafe je to: cukr, smetana a náhražka kávy), u Tvého textu jde o tři rozdílné pohledy na svět okolo Tebe. Přestože jsou všechny tři svým způsobem ze stejného zdroje - ze světa (myšleno cokoliv, co je kolem nás - i lidskou společnost a vše, co k tomu náleží), který nás obklopuje a mnohdy nás patřičně prudí (i vyvolává zvědavost, či nějaké ty emoce), mnoho s ním nenaděláme... Bohužel! Alespoň to "kafe" mohlo být lepší! Takže... Čtenář šíma říká, že se mu nejvíce líbil první fejeton (Proč tomuto textu tak neříkat? Bude to snazší...) Líbí se mi srovnání Čechů s jinými národy, byť je vcelku krátké, stejně tak mne zaujalo zamyšlení nad oním starým a dobrým českým mručením a věčnou nespokojeností. Není lepší brblat, než proto něco udělat? Každý národ má svou kulturu, my jsme kulturou remcalů, přestože ne všichni s tímto faktem budou souhlasit! Osobně se přikláním spíše ke Tvému názoru... Text však mohl být více rozepsaný a ono češství zvýrazněno (třeba až k určité absurditě). Druhý text mne zanesl trochu do jiného světa. V Brně jsem nikdy nebyl, ale to je vedlejší. Ještě jsem neviděl takovou mlhu, která by se dala až krájet! Čím méně toho vidíme, tím více se zapojuje naše obrazotvornost, ano, tak tomu nejspíš je. Možnost, že by stávkující národ dokázal přinést do Brna tak hustou mlhu, mi vykouzlila úsměv na rtech. Napadlo mě, že když už stávkovalo tolik profesí, proč ne i samotná Příroda (tedy počasí)? V tomto případě jde spíše o takovou momentku a to nejen o nahlédnutí do myšlenkových pochodu dotyčného studenta, ale také jeho názorů na dění okolo něj (i studenti mohou mít svůj názor a určité politické, či ekonomické smýšlení - či jaké). Třetí miniatura je mi milá nejméně. Ne však proto, že by si zasloužila snad největšího dopilování, ale také za svět nemám rád návštěvy u lékaře. Člověk tam jde jako zdravý (či s pevnou vírou ve své zdraví) a odejde jako nemocný... Není to také o tom, že jako lidé strašně neradi na něco čekáme, tedy alespoň na to, co nám není příliš milé, v opačném případě tuto skutečnost rádi přetrpíme? Proces vyčkávání by mohl být rozepsán více, je jasné, že fejeton není poezie, ale nějaké širší pocitové vyjádření by snad i textu prospělo. Dát tam více té člověčiny a všech předností i nedostatků, které z tohoto faktu vyplývají... Osobně jsem při návštěvě lékaře nervózní (asi jako sáňky v létě). A jedeme dál... Nejen mému druhému já se zdálo, že by se dalo s jednotlivými texty ještě něco udělat a více na nich zapracovat! Každý ze tří textů je jinak kvalitní. Nebudu je známkovat zvlášť, i když bys možná byl zvědavý, jakou známku bych mu dal. Občas jsem objevil nějakou tu chybku (přiznám se, že až po třetím pročtení). Skrývají se, mršky a vědí proč! Zapracoval bych také více na stylistice. Ne vždy se mi zdá, že Ti text všude zní tak, jak by měl, nebo má... (zejména u třetího textu, například v místech, kdy popisuješ promlouvání matek ke svým dětem) Dovolím si vypsat níže několik nedostatků (a mých postřehů) a přeji hezký den a mnoho úspěchů v dalším psaní. Co mi cvrnklo do nosu: ++ Hmla rozprostřela se v ulicích města Brna ++ není to po "hantecku", nebo nedej bože, po slovensky? (viz hmla) ;-))) -- Ve své genialitě už ale nepřišli na to, že Brno má much přibližně čtyři sta tisíc a tak svou stávkou zabyli, nebo alespoň znehybnily, asi jednu třetinu Brna. -- znehybnili (oni - TI stávkující - znehybnili - dotyčné "mouchy", pokud se TY mouchy nějakým způsobem samy neznehybnily) -- Jenže... jenže co když se porouchalo ústřední vedení toho kolečka... -- neschází tam čárka před "co"? (nevypisoval jsem celé souvětí) -- ... a žádné mé úskoky tomu nemohli zabránit. -- nemohly (ty úskoky - tomu nemohly zabránit) P.S. Lenin kdysi říkal: "Učit se, učit se, učit se." Třeba měl pravdu a já také říkám (slovy bezejmenného autora): "Piluj, piluj a zase piluj!" (tedy vlastní text, protože čím je "kvalitnější", tím může být čtenější, ale nesázel bych na to, spíše na ten "dobrý pocit z dobře vykonané práce")