» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Přítel všech - přítel nikoho."

Aristoteles

počet přístupů: 2141682

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Denpo III. ::

Uskar-Arah	publikováno: 12.12.2010, 22:44


	Na kopci nad shořelou Kolibou stál starý cihlový přístřešek, zpola zapuštěný v zemi, o kterém si Johann dlouho myslel, že sloužil myslivcům – říkalo se mu totiž Čihadlo. Po pravdě se tam ale kdysi uvazovala sova a lovci na ni lákali dravce; teď byl domeček vystlaný senem a kdosi v něm snad čas od času přespával. Po Čihadlem byl potom schovaný v porostu bunkr z války. Na dohled od něj už klidně plynul voňavý potůček, do kterého se před lety vylila nafta ze Švarcturu. Krkavci seděli ve větvích a roztloukali o ně ořechy a jejich křídla šustila v ledovém vzduchu, když se snášeli k zemi. V zahradách se na holých stromech ještě občas červenala scvrklá jablíčka, ale sníh už byl tady. Johann si vzpomněl na jeden příběh z války (vyprávěl mu ho otec nebo babička?): na stráni před domem prý za časů hladu krkavci vyklobali oči jakési holčičce. V tu chvíli si Johann uvědomil, že zatímco pro ně to vždycky byla stráň (tedy směřující dolů), pro Schieslovi to byl vždycky jen kopec. Toulal se sněžnou nocí mezi opuštěnými vilami obrostlými břečťanem a občas na své osamělé toulce potkal člověka. Jedna okouzlující dívka se za ním otočila, ale on šel dál a představoval si, jak by spolu mluvili. Dalšího rána by se setkali na nádraží a dívka by ho oslovila; on by však řekl: „Noci jako ta včerejší jsou světy sami pro sebe. Proto si vás nepamatuju.“ Když procházel kolem kontejnerů, zaslechl Johann duté ťukání a nemohlo být pochyb, že to se ze zasněženého lesa ozývá datel. Johann ho uviděl hned, byl veliký a hlavou s rudou čepičkou zuřivě bil do holých javorů. Najednou se nad ním cosi mihlo a vzduchem zaplachtila naježená veveruška a přistála na vedlejším stromě. Johann si pomyslel, že skautský zvyk zdobení stromku mrkvemi a jablky v březovém háji je úžasně krásný. Starou Poštou stoupala žena, za sebou zapřažené saně a na nich dítě, druhé capalo za ní s bobovací lopatou v rukou. Oteplilo se, z větví sklouzávaly kusy sněhu. Johann si všiml, že na nástupišti se zastavil králík a vypadal skoro jako přízrak. Nejdřív se Johann smál, potom se modlil. Jeho modlitba zněla: „Bože, ať ten králík neskočí pod vlak!“ Potom si Johann uvědomil tragičnost celé situace, vzpomněl si na indiány… Králík odhopkal ke straně. Ale když vlak přijížděl, vrhl se zuřivě zpátky k nástupišti – strach však zvítězil nad zvědavostí a v poslední chvíli králík vyplašeně uskočil pryč a zmizel. Johann se tomu spolu s jakýmsi mužem zasmál, potom nastoupil do vlaku a znovu začal svou oblíbenou hru s průvodčím. Byl to pro Johanna důležitý rok a indiáni by mu asi říkali Rok Slibů; Johann v jeho průběhu učinil sliby dva. První zněl: Nikdy nebudu ničeho litovat. A druhý: Nikdy nepřestanu s karate. Vzpomněl si totiž na Raka, který říkal, abychom nikdy nezrazovali vlastní přání – proto je Johann přetvořil do slibu dřív, než stačila zevšednět. Slib ho totiž (na rozdíl od přání) zavazoval – a kdyby porušil vlastní sliby, co by řekl svému srdci? Uvažoval a najednou si vzpomněl na skautský slib, který složil kdysi dávno, před tisícem let. Byl mu dosud věrný? Vždyť jeho slova zněla ta krásně a dosud měl kdesi schovány uhlíky ze slibovního ohně… Slibuji na svou čest jak dovedu nejlépe sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské, tělem i duší být připraven pomáhat vlasti i bližním.


celkové hodnocení autora: 96.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	12.12.2010, 22:43:56

Zdravím! Další část mozaiky ze života našeho hrdiny je za mnou. Díl je čtivý a líbivý, má takřka filosofický náhled, a co se našeho hrdiny týče, je svůj a na nic si nehraje. Na tak krátký text je v něm docela dost detailů. Místy jsem se i pousmál, štěstí, že se ten zajíc nezabil. O jakou hru s průvodčím jde? O jízdu načerno? Jsem zvědavý, zda by z této mozaiky různě velkých střípků šel někdy složit kompletní "životopis" Tvého hrdiny. Nejspíš ne, jak jsi sám napsal, děj neběží chronologicky a souvisle (skáče od události k události), ale i tak jsou tyto kousky docela poetické! -- na stráni před domem prý za časů hladu krkavci vyklobali oči jakési holčičce. -- vyklovali oči ??? P.S. Šímovo šťourající druhé já by řeklo: "Více rozepsat a přidat více detailů a hrdinova pohledu na svět kolem něj. Ale mi se to zdá docela dobré i tak! ;-)


ze dne 17.12.2010, 16:09:38
Šíma: Díky, Tobě také přeji příjemné prožití svátků a plno elánu do nového roku! ;-)


ze dne 17.12.2010, 15:42:40
Uskar-Arah: Nazdar Šímo, jo jo, je to černota, sice sviňárna, ale jedna z mála zábav v únavném dni... Děj je chronologický v tom smyslu, že jednotlivé střípky jsou seřazeny postupně tak, jak ke mně přicházely (to zní skoro jak nějaký vyvolávání duchů, ne?) - jiná věc je, že obsah každého z nich se může odehrávat v jiné době nebo mít vazby na jiný časový úsek/vzpomínku atd. Krkavci tady u nás byli vždycky nenažraní, ale tohle je samozřejmě pohádka, i když jsem ji slyšel už mnohokrát z mnoha různých úst. Místní přehnané historky ale podle mě dotvářejí ráz jednotlivých míst... V ostatních textech se rozepisuju někdy až až, v tomhle se snažím zazanamenávat co nejpoctivěji jen vlastní myšlenky, které mi probliknou hlavou a nepřidávat k nim zbytečně žádné grafomanské kličky. Ale neříkám, že je to tak dobře, to určitě ne. Dík za publikaci a krásný svátky, kdybychom si už nepsali! U-A