|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (70. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 02.01.2011, 20:13
|
|
| |
|
|
Ochránce
Připravila jsem se na ranní políbení se sudem vína, ovšem Kaileen mě pořád překvapovala. Sice nevypadala zrovna odpočatě, ale rozhodně z ní netáhlo. A voněla. Jinak, než jsem byla zvyklá, ale voněla.
Musela být delší dobu pryč, než se dala dohromady, proto mě mírně zarazilo, že mě nevyrušil její odchod ani návrat. Nespala, ležela na zádech a tiše čekala, až se vzbudím. V její přítomnosti jsem si vždycky dobře odpočinula, přesto ty noci, kdy jsem mohla spát přivinutá k ní, patřily k nejvíc posilujícím.
V jejím pohledu byla kromě provinění i trocha studu. Pamatovala si, co o mě řekla, a zjevně ji znervózňovalo, že v noci nenarazila na výčitky, ba naopak. Byly na ní znát obavy, s čím vyrukuju, jenže mně se nechtělo mluvit, natož vstávat, a tak jsem dál podřimovala v jejím objetí.
„Lee,“ pohladila mě, „tys mi to vážně odpustila?“
Její otázka mě přinutila zpozornět, chybělo v ní totiž jedno podstatné slovíčko. Kdyby se zeptala, zda BYCH jí odpustila, odpověděla bych ano. Jenže ona se ptala, jako by se už něco stalo.
Prohlásila jsem, že bych jí odpustila, ale opravdu jsem nečekala, že bych k tomu někdy měla důvod. Já jsem se postavila bohyni války a Kaileen zatím s nějakou slaboučkou vesničankou... Nechtěla jsem se na ni ani podívat, odtáhla jsem se od té nedostupné a najednou i cizí ženy.
„Příště mě zas nechej lézt přes balkon,“ usmála se zlomyslně, převalila se na bok vedle mě, s ledovým klidem položila dlaň na moje břicho a zjevně se kochala výrazem, který četla v mé tváři.
„Já tě...“ chtěla jsem ji odstrčit, ale nedala se.
Podobnou reakci čekala, snadno mě zneškodnila. Dlouho jsem se neocitla na lopatkách, naposled to byla právě Kaileen, kdo mě do této bezbranné pozice dostal. Stejně jako tehdy, i dnes jí světlé vlasy chránily tvář tak, aby nikdo jiný kromě mě neviděl ty jiskry v očích.
„Vstávat, jde se k snídani,“ pustila mě.
„Zrovna nemám chuť na jídlo,“ protestovala jsem.
„Ty možná ne, ale tvůj žaludek říkal něco jiného.“
„Kaileen!“
„Pojď,“ nabídla mi ruku, aby mi pomohla vstát.
Tomu nezvykle mírumilovnému pohledu se nedalo odolat, a tak jsem znova ustoupila, chytila se jí a vytáhla se nahoru.
„Máme přece spoustu času,“ domlouvala mi, když si všimla, že to neberu jako ona.
„To jo, celý život, akorát nikdo neví, jak bude krátký.“
Procházejíce chodbou jsme si nemohly nevšimnout nepřívětivých pohledů stráží. Coby ostřílení mazáci neutrousili žádnou poznámku, přesto bylo dobře patrné, že Lonshi na jejich území není vítána.
„Všechno v pořádku?“ zeptala se Corita, když jsme dorazily k snídani.
Dívala se při tom na Kaileen, ona jen mlčky přikývla a přenechala mi místo vedle královny, aby se sama posadila o židli dál.
„Ty vypadáš, že tě něco trápí,“ posadila jsem se.
„Nabídněte si, ochutnavač přežil,“ pokusila se o vtip, i když na to nikdo neměl náladu.
„Škoda, žes s tím nezačala včera,“ neodpustila si Kaileen.
Corita její poznámku přešla. Věděla, že z ní mluví bolest, kterou dokázala pochopit líp než kdo jiný, když ji sama cítila.
„Všichni ven!“ rozkázala služebnictvu. Počkala, až se za nimi zavřou dveře, než nesměle začala. „Pořád si říkám... Nezdá se mi, že by byl Sandro tak hloupý,“ zakroutila hlavou. „Určitě v tom hraje nějakou roli, ale že by tak okatě...“
Kaileen ani nedutala, přestože se téma týkalo její pomsty. Nepochybovala jsem však, že je ve střehu, ačkoliv na první pohled se mohlo zdát, že je plně zaměstnána jídlem.
„Není mnoho těch, kteří by měli přístup zároveň k otrokyním i k Efis,“ přemítala královna. „Pouze stráže, Teodor a Sandrovi podřízený kněz. Ty dva by vojáci vpustili dovnitř, ovšem pokud by byl tím špiclem a travičem někdo jiný, musel by mít mezi mými muži spojence.“
„Nebo to byl některý z nich,“ vyslovila jsem, co bylo nasnadě.
„Pak by mi byli blíž, než jsem čekala,“ zamračila se.
„Už se stalo,“ ozvala se Kaileen. „O Efis jsem nevěděla ani já a oni ji...“ sklopila oči a radši se zakousla do masa.
„Nedopustím, aby se má říše rozpadla zevnitř,“ položila ruce na stůl a rozčileně ťukala prsty do desky stolu. „Porazí-li nás silnější armáda, budiž, ale toto ne!“
„Potom se musíš začít ptát,“ naznačila Kaileen a nedalo se přehlédnout, že by jí při tom vyptávání ráda pomáhala. Chtěla se pomstít, jako předkrm mohlo dobře posloužit takové malé mučeníčko. „A já ti ráda pomůžu.“
„To věřím, ale tady nám násilí nebude nic platné,“ odmítla Corita.
„Než se na něco vzmůžeš, bude dávno po nás,“ zabrblala Kaileen.
„A ty, Lee?“ pohlédla na mě. „Co ty na to?“
„Já bych pokračovala tam, kde jsme začaly, akorát bych se trochu jinak zeptala. A Kaileen to vysvětlíš sama, tys mě do toho navezla.“
„Protože jsem si myslela, že touto dobou to bude dávno vyřešené,“ zamračila se, taky se jí do toho moc nechtělo. Kaileen to naštěstí nezajímalo:
„Kdy bude pohřeb?“ překvapila.
„V noc, kdy se budeš moct odměnit tomu, kdo jí to udělal, já pošlu Boovi malý dárek.“
„Mělo by to být co nejdřív, její tělo přece...“
„O tělo se starají balzamovači. Neměj strach, krásu spanilé Efis pohltí teprve oheň, její duše vystoupá až na špičky plamenů a pak vyletí rovnou do Azbonu,“ rozplývala se, jako by si to představovala.
Kaileen položila lokty na stůl, prsty se propletly, s podepřenou bradou hleděla před sebe. Nejdřív možná vzpomínala, ale pak bylo znát, že přemýšlí. Dlouhé mlčení protrhla právě ona:
„To jídlo mohl otrávit jenom ten, kdo věděl, že ho Teodor předem neochutná. Takže kněze můžeme klidně vynechat a jít přes ostatní služebnictvo by byla blbost, když to může zařídit majordomus sám.“
„Ani se neodvažuj to vyslovit!“ vypěnila Corita. „Podle tebe jsou všichni kolem mě stejní? Každý, kdo se ti nelíbí, nemusí být nutně zrádce.“
„Říkám, co vidím. Já na to přijdu a postarám se, aby ten šmejd netrpěl o nic míň než ona,“ rozčileně odsunula talíř.
„Teodora z toho vynech,“ zasyčela královna.
„Právě u něj začnu,“ zavrčela Kaileen stejně nebezpečně, „a Raam tě ochraňuj, jestli se přes něj dostanu k tobě.“
„No tak,“ zkoušela jsem ji uklidnit.
Nehezky se po mně podívala, ale dala pokoj, zato Corita se nadechovala k reakci a bylo zřejmé, že se zase poštěkají.
„Já vím, že to nechceš slyšet,“ začala jsem, než by se jí povedlo Kaileen vyprovokovat, „ale něco na tom je. On přesně věděl, kdy a kde se budeš pohybovat. Jeho stráže pustí kamkoliv. On jediný měl jistotu, že se jídlem neotráví někdo jiný a nevyvolá zmatek dřív, než se postará o Efis a pak možná i o tebe.“
„Za podivných okolností nastoupil místo majordoma, nezdá se ti?“ přizvukovala Kaileen. „Kde jinde by byl tak bezpečný než právě ve tvém paláci? Kdo ho ochrání líp než sama královna? Dlouholetá přítelkyně, dá-li se to tak nazvat, ale řekněme, že ano. Copak zrovna jeho bys nechala ochutnat otrávené jídlo nebo pití?“
„Zacházíš trochu daleko, nemyslíš?“ nehodlala tuto verzi přijmout.
„Oni se tě chtějí zbavit, špacírují se ti před ložnicí, vraždí skoro pod nosem a já to přeháním? Promiň, že tě chci udržet naživu. Odteď se budu starat jen o svoji pomstu.“
„Že zrovna ty by ses starala o můj život,“ ušklíbla se pochybovačně Corita.
„Že zrovna ty se staráš o moje soukromí,“ kontrovala Kaileen stejně uštěpačně, ale po krátké pauze změnila tón hlasu. „Mohla tam zůstat a umřít,“ zahleděla se ven z okna, než se královně podívala do očí, „ty ses o Efis postarala. Měla krásný pokoj, čisté oblečení, dobré jídlo... Do včerejška,“ na okamžik sklonila hlavu. Možná smutkem, možná proto, aby nabrala odvahu a dodala: „To ti nezapomenu.“
Stálo ji mnoho úsilí to vyslovit, ale nakonec to ze sebe přece jen dostala. Královna její snahu ocenila velmi jemným kývnutím.
Corita si potřebovala něco zařídit, my s Kaileen jsme se věnovaly Erijcům, poté jsme si ujasnily pár záležitostí. Především jsem jí vysvětlila, jak se věci mají s brunetkou, která měla být první na řadě.
„Tak královna si má vzít generála?“ zakroutila hlavou. „Hezké. Na jejím místě bych zvolila druhou možnost.“
„Radši bys umřela, než by sis vzala chlapíka, který tě miluje?“
„Já určitě,“ i výrazem tváře podotkla, že zrovna v jejím případě tato otázka nebyla na místě. „A ona taky, vždyť ten chudák není ani schopný hrát podle pravidel,“ ujasnila s pohrdáním, což mě trochu překvapilo. „Je to přece ten, co tě tak zákeřně hodil proti kopí?“
„Ty o tom víš?“
„Viděla jsem to.“ Chtěla mě pochválit, ale nemusela nic říkat, v její odpovědi bylo všechno. Stačilo, jakým tónem to řekla, jak se na mě podívala. „A říkám ti, že ten zlomený kotník je pořád málo. Zbytek mu vrátím já, až na něj narazím.“
„Myslím, že už ho dost vytrestala, on se vlastně vytrestal sám, ale něco stejně ještě přijde,“ zvedla jsem se, protože byl čas jít.
„Tak běž za ní, ať něco nepostihne i tebe,“ její ruka dopadla na můj zadek, přitom dobře věděla, že to nesnáším.
„Tys venku pěkně zvlčela, jsi jak ti křupani v putykách.“
„Co já? Ty už nejsi malé štěně,“ stáhla mě k sobě na klín.
„Tak si dávej pozor,“ odmítla jsem jakékoliv laškování a vyrazila na domluvenou schůzku.
Královská komnata byla zřejmě nejnedostupnějším místem v celém sídle, nejspíš i proto jsem se s Coritou měla sejít právě tam. Nabídla mi pohodlné křeslo a mlčky čekala, až přivedou první oběť. Naoko klidně pozorovala zrnka písku v přesýpacích hodinách na stole, ale brzy ji to taky přestalo bavit.
„Nabídni si,“ poukázala na ovoce, přičemž mi stejně nalila červeného vína. „Uvolni se a nech to na mně.“
„Přivedou vůbec někoho?“
Usmála se a pozvedla svůj pohárek, aby si se mnou připila.
„Poslouchej, Lee, teď se mezi nás nemíchej. Dám ti dost prostoru, až přijde i Kaileen. Odzbroj se, ať to nevypadá, že jsi tu jen na kus řeči, a polož si to na stůl, ať jsou oba krasavci hezky vidět. Já jim ukážu jedy, to se budou divit.“
„Proč nepoužiješ svou schopnost? Ušetřila bys spoustu času a nejspíš by to bylo taky přesnější.“
Chvilku přemýšlela nad odpovědí, než se posadila vedle mě a svěřila mi informaci, kterou určitě nevykládala na potkání. Přisunula se blíž, jako by si chtěla být jistá, že ji nikdo jiný neuslyší.
„Lidé se bojí schopnosti mé rasy jen proto, že věří, že ji můžeme kdykoliv použít. Pravdou je,“ ještě okamžik zaváhala, „že nás to velmi vyčerpává. Nemůžeš se procházet myslí jiných lidí, kteří se ti navíc brání, aniž by tě to unavilo. Tuto možnost si šetřím pro Teodora a Sandra, chci jí využít v plném rozsahu a nehodlám se zbytečně vysilovat, dokud jsou i jiné možnosti.“
„Připouštíš, že by tě Teodor zklamal?“ nevycházela jsem z údivu.
Odtáhla se, pohledem chvilku bloudila po místnosti, než se znovu zadívala na mě a stejně jako stálo Kaileen mnoho úsilí, aby jí projevila vděčnost, právě tak Corita nebyla z těch, co by se vyznávali každý den.
„Ty a Kaileen jste zřejmě poslední dva lidé, kterým mohu důvěřovat. Je to...“ stiskla rty a zakroutila hlavou, jako by se s tím pořád nemohla smířit. Bezradně rozhodila rukama a zadívala se na erb nade dveřmi.
„Co Ana a Arno?“
„Už nevím, čemu mám věřit. S Efis odešla i víra v to dobré, co by se v mé blízkosti mohlo nacházet. Rozhlédni se,“ rozpřáhla rukama, „všechno je v troskách. Na Alexandra se nemohu spolehnout, Teodor, můj dlouholetý přítel, je nejspíš správnou odpovědí na ty zmatky a pletichy kolem, velekněz Sandro je podezřelý z vlastizrady. Arno byl léta vězněn a týrán, těžko dokážu věřit, že ho nezlomili, Ana jim možná šla na ruku, aby manžela udržela naživu. Mé jediné dítě ani není moje a krutá Narat straní milencům.“
„Ale jen proto, že chce to nejlepší pro svou dceru a nepřemýšlí nad tím, jestli ji porodila. Chovala ji, uspávala, učila, tak proč ty bys měla odvrhnout Sašu za svoje vlastní rozhodnutí? Ona přece nemůže za to, že ji vrchnost odmítá. A co se týká Narat – udělala z tebe nejmocnější ženu široko daleko, kterou chrání sama bohyně války. Měla´s pravdu, uznala jsem ji, stejně jako tys musela uznat Iss.“
„Co ty o tom víš?“ zapochybovala smutně.
„Sejmu každého chlapa, který se kolem tebe bude motat. Ne, že bych ti to nepřála, ale nechci, aby to musela udělat Narat. Radši ať jsem pro tebe já ta špatná. Mrzí mě, že jsem o ní někdy pochybovala a skoro tě poštvala proti ní.“
„Jsi správná,“ její pevná ruka dopadla na moje rameno právě v okamžiku, kdy se venku zablýsklo. Na ten krátký okamžik se obloha zbarvila do růžova, následně zaburácel hrom. „Vím, že moje tajemství je u tebe v bezpečí.“
„Spolehni se.“
„Kaileen má taky tajemství,“ lehce přivřela oči a sama si přikývla. „Nejspíš se ti nesvěřila, když pořád chodíte kolem.“
„Co myslíš?“
„Už jsme se o tom bavily,“ obrátila přesýpací hodiny, „v Yrově sídle na to došla řeč. Dokonce to Kaileen sama mimoděk prozradila, když jsme vjížděly do Taggu. Doufala jsem, že tě to trkne, ale vidím, že pořád tápeš a ona zřejmě nenabrala dost odvahy, aby riskovala tvou reakci. Jsi s ní přece dlouho, mohla sis všimnout, že ona málokdy bojuje jinak než do posledního zbytku sil.“
„To není žádné tajemství,“ namítla jsem, protože jsem jí pořád nerozuměla.
„Tajemství,“ skoro dotčeně zakroutila hlavou, zvedla se a chodila po pokoji, aby se trochu uklidnila. „Lonshi dokáží být neskutečně... Jejich vášeň přerůstá až v zuřivost, když na to přijde,“ zastavila, aby se opřela o křeslo. „Svým způsobem za to nemohou, ovšem to nijak nesnižuje riziko pro ostatní. Raam udělal chybu, když měla na svět přijít Narat a podobná drobnost unikla jí, když tvořila Lonshi a nás k obrazu svému. V jejich případě se něco nepovedlo a mělo to katastrofální následky nejen pro obě rasy.“
„Řekni mi to,“ připadala jsem si nanejvýš bezradně.
„Víš dost, ale podle mě to nechceš vidět. Ty dokážeš jednat zpříma, tak přestaň lhát,“ naléhala, když se ozvalo zaklepání. Vyzvala dotyčného, aby vstoupil, a než se narovnala, její hluboké oči se zakously do mojí duše, když polohlasem a trochu výhrůžně dodala: „Nelži!“
Kdo jiný mohl vstoupit než nebohá otrokyně. Zřejmě nebylo v plánu, aby přišla tak pozdě, ale byla jsem ráda, že mohl mezitím proběhnout zčásti nepříjemný rozhovor s královnou. Zůstala stát u křesla a několikrát pobídla dívku, aby přišla blíž, pokaždé však postoupila jen o krůček. Coritu ta hra brzy přestala bavit, sama jí šla naproti, její hnědý plášť za ní mírně vlál.
„Dala sis načas,“ pronesla trochu rozladěně, zatímco ji pomalu obcházela a pohledem měřila viditelné proporce.
Brunetka se cítila nesvá v komnatě, která byla pro drtivou většinu smrtelníků zakázaným územím. Ráda by místnost opustila, ale to nezáviselo na ní. Ani na mně, přestože pohledem u mě hledala vysvobození.
„Hm, mládí, lehké šaty a stejně lehká vůně,“ uznala Corita. Se slovy si hrála, neměla důvod spěchat. „Udělala´s na mě dojem, tedy ti odpouštím, žes mě nechala čekat. Zřejmě víš, proč jsem si tě vyžádala,“ kousek odstoupila a čekala na odpověď.
„Nevím,“ špitla dívka se skloněnou hlavou.
„Tak já ti to prozradím,“ jemným dotykem ji přinutila zvednout hlavu a podívat se své paní do očí. „Doneslo se mi, že máš jisté kvality, které jsem dosud neměla příležitost ocenit,“ ustoupila, zároveň pokynula ke křeslu vedle mě. „Posaď se.“
Brunetka zaváhala, následovat strohý povel, na který poslechla jak pes. Bázlivě se na mě dívala, zjevně čekala, že něco řeknu, že snad ukážu, jaká privilegia si za svou pozornost zasloužila. Místo toho zbylo jen ticho a kroky nevyzpytatelné vladařky.
„Ty prý nejsi jako já,“ rýpla si Corita.
Kdyby se královna ze své výšky takto dívala na mě, nepřipadala bych si zrovna v bezpečí, a to jsem uměla aspoň bojovat. Otrokyni nezbylo nic jiného, než jí dát cokoliv, o co si řekne. Na mě se dívala s tichou výčitkou, že jsem královně prozradila, o čem jsme mluvily.
„Mám pro tebe překvapení,“ posadila se na opěrku křesla, v němž její oběť seděla. „Vlastně jsou dvě, jen na tobě záleží, čeho se ti dostane. Dej mi, co chci, a máš mé slovo, že budeme obě spokojené.“
Nalila vína i jí a moc se jí nelíbilo, když se dívka zdráhala připít si s královnou. Nakonec se podvolila, svým způsobem byla ráda, že zaměstná roztřesené ruce. Na druhou stranu, vínem jsme vždycky začínaly spolu a nejspíš měla strach, že znovu spáchá ten strašný hřích.
„Nechutná?“ podivila se Corita, když otrokyně jen usrkla. „Zřejmě si budu muset pohovořit se sklepmistrem, ale mně se nezdá, že by to víno nebylo dobré. Nebo snad máš citlivější jazyk než my?“
Znovu se napila, Corita ji přinutila pokořit celý obsah poháru, než jí ho vzala z ruky a položila na stůl.
Brunetka se cítila v pasti. Žádný div, z jedné strany jsem seděla já, hned vedle ní si hověla Corita, královská paže volně položená na opěrce těsně za hlavou se mohla kdykoliv omotat kolem jejího krku jak had. Sevření, v němž se ocitla, se nejen jevilo, ale také mohlo být smrtelné.
Královna si dala načas, než projevila, co chce. Její prsty zaťukaly do opěrky, pak se natáhla pro střapec hroznů.
„Podrž mi to,“ vložila ovoce dívce do dlaní, aby se nemusela pořád natahovat. „Jak se jmenuješ?“ utrhla si bobuli.
Dívka mírně zaskočená opět sotva špitla:
„Gaia.“
„Mě se nemusíš bát,“ nasadila laskavý tón hlasu, který se ale vzápětí vytratil. „Kde je ta dívka, která nedávno vášnivým tancem těšila nejen urozené muže? Hm?“ vložila bobuli do jejích úst. „Měla´s v sobě oheň a mně nabízíš pohasínající zbytky? Hostům věnuješ smyslnost i důvěrný rozhovor, načež svou královnu necháš čekat a pak mě odbudeš dvěma sotva slyšitelnými slovy? To neděláš dobře,“ zvážněla, cítila se dotčená.
„Nesmím s vámi mluvit,“ vypravila ze sebe, přitom se jí však nedívala do očí, nýbrž na střapec nehybně ležící v dlani. „Jsem jen otrokyně a vy...“
„Ona je taky vladařka,“ kývla ke mně. „S ní jsi mluvila a možná nejen to.“
Gaia vyplašeně vzhlédla, otočila se i na mě, ale já jsem ji nemínila podpořit. Asi by jí byla vysvětlila, že jsem ji přinutila, ovšem pořád existovala reálná šance, že královna neví všechno. Nechtěla sama na sebe prozradit, že spala s její milenkou.
„Na mě se dívej,“ upozornila Corita trochu podrážděně. „Mně bys nyní měla věnovat veškerou pozornost. Jak určitě víš, uvolnilo se místo pro tu nejlepší, možná právě tebe bych mohla střežit pouze pro sebe,“ naznačila a sledovala, jaký výraz se rozhostil na tváři její oběti. „Pokud ovšem ses o tuto výsadu nějakým způsobem nezasloužila.“
„Já?!“ vyděsila se.
„Dávno jsem se poučila o síle těch zdánlivě neškodných a ty jsi jedna z mála, kdo o Efis vůbec věděl, a zjevně máš víc než jen tušení, co se jí přihodilo,“ konstatovala Corita, bezděky položila levou ruku na hlavici svého meče. „Máš přístup k zajímavým informacím a otázka zní, jak mi zaručíš, že cokoliv se v budoucnu stane, zůstane jen mezi námi dvěma.“
„Nezklamu vás,“ nabízela v naději, že to bude stačit.
„To bych řekla,“ zasmála se. „Jsi jen otrokyně, postradatelná věc, kterou nikdo nebude chránit. Ani ona,“ podívala se na mě. „Ale já se ptám, zda se k tobě budu moci otočit zády. Jestliže mi ty sama nedáš důkaz, že mi za všechno okolností budeš věrná...“
„Budu, budu vám věrná.“
„Slovo otrokyně není dost silné, aby se mu dalo jen tak uvěřit. Co nabízíš výměnou za moji důvěru?“ zeptala se stroze.
„Teď nemám co nabídnout.“
„Tím hůř pro tebe. Jako královna neočekávám pouze to, co jsi jako nevěstka dosud hojně rozdávala. Nemáš-li důkaz, jsi pro mě bezcenná. I přesto jsem pro tebe našla využití, jinak by mi nezbylo než ti vytrhnout jazyk, a to by byla nejspíš škoda, co říkáš?“ zvedla se, aby dala zavolat tu, která jediná mezi námi chyběla.
Když královna stála, nemohla otrokyně sedět, a tak si Kaileen hned na prahu komnaty udělala obrázek o té, která ji mohla dovést až k vrahovi milované Efis.
„Je celá tvoje, Kaileen,“ zavřela za ní dveře. „Ber ji jako dárek na usmířenou.“
„Máme podobný vkus,“ ovládala se, přestože by z brunetky potřebné informace nejradši na místě vymlátila, „ale asi rozdílné potřeby.“
„Ani bych neřekla,“ mírně zakroutila hlavou. „Jdi s ní a nedělej mi ostudu,“ přistoupila k otrokyni, aby ji postrčila.
„To ona!“ vykřikla zoufale, přičemž ukázala na mě.
Kaileen ji bleskově držela pod krkem, prudkým pohybem si ji opřela o zeď, zatímco druhou rukou tasila.
„Zadrž!“ zachytila Corita její zápěstí. Kaileen se po ní ohlédla a nejspíš uznala, že by mohla nechat udýchanou kořist ještě chvilku žít. „A ty mluv!“
„Vyptávala se na tebe, na Efis,“ se strachem sledovala, jestli jí bude dovoleno pokračovat. „Pak mě opila a nutila mě...“
„K čemu?!“ zavrčela Kaileen.
„Až potom, Kaileen,“ usměrnila ji královna. „Odlož zbraň.“ Její hluboký hlas zněl obzvlášť výhrůžně, ale ani tak se Lonshi nehodlala podvolit:
„Zapomeň.“
„Ty zabiješ ji, já zabiju tebe. K čemu nám to bude? Schovej meč, dohodneme se.“
Kaileen sice svěsila ruku se zbraní, ale Gaiu nepustila. Pořád si ji přidržovala tak, aby měla oběť plně pod kontrolou.
„Mluv,“ vybídla ji Corita, „Lonshi nejde udržet dlouho.“
Mluvila, ale víc než mi bylo milé. Doufala jsem, že vynechá detaily našich společně strávených večerů a hlavně nocí. Doufala jsem marně.
„Nelíbilo se mu, že jsem se od ní nic nedozvěděla. Ale když už jsem se naučila...“
„Drž hubu!“ vyjela Kaileen.
„Takže tě chtěli dostat blíž ke mně,“ zachmuřila se Corita. Krátce se zamyslela, než se podívala na mě: „Chceš být volavka?“
„Další na řadě?“ otočila se Kaileen. „Neexistuje!“
„Představ si moment, až ho budeš moct složit,“ pozvedla obočí.
„Bez toho se obejdu,“ odsekla. „Stačí, že na hranici ponesu jednu.“
„Jdu do toho,“ rozhodla jsem se. „Přinejhorším nás odneseš obě, aspoň to budeš mít po cestě.“
„Na to ani nemysli!“ konečně pustila otrokyni a hrnula se ke mně, aby mi náležitě vysvětlila, kdo rozhoduje.
„Vždycky jsem vám byla věrná, my všichni,“ prohlásila Gaia. Neřekla bych to do ní, i Kaileen její slova zaujala, výčitky nechala na později, aby ty dvě nerušila. „I kdyby přišel třeba Rainar, stáli bychom před vámi.“
„Královna stojí vždy PŘED svým lidem,“ skoro se urazila Corita, „to si pamatuj. Nikdy jsem se za nikoho neschovávala a tento zvyk nehodlám za žádných okolností měnit.“
„Takže co?“ vložila se mezi ně Kaileen. „Otrokyni budeme chránit a Lee bude za ni riskovat?“
„To není třeba,“ ozvala se Gaia, ovšem svou odpověď neadresovala Kaileen, nýbrž královně. „S tím rizikem jsme počítali, jsme připraveni vás podpořit.“
„Odteď budeš obývat pokoj, v němž žila Efis,“ rozhodla Corita, což Kaileen zrovna nepotěšilo, ale dobře zachytila její varovný pohled, a tak si poznámky nechala pro sebe. „Jsi-li nevinná, jak tvrdíš, přežiješ dnešní noc bez úhony. Jestli mi ale lžeš, její duch na tobě vykoná spravedlnost. Troufáš si nebo mi snad chceš něco říct? Pořád ještě můžeš svou výpověď opravit.“
„Není třeba, paní. Ukaž mi, kudy mám jít.“
Cera byla doprovozena do „svého“ pokoje, my jsme poobědvaly se Sandrem. Starší muž v bílé tóze, zdobené fialovým pruhem se zlatým lemováním, pozdravil královnu, poté i nás a pomalu přešel ke stolu, kde se posadil po její pravici.
Zpočátku byl sice trochu rozčarovaný z Kaileeniny přítomnosti, přesto měl mnohem větší zájem zachovat pokud možno přátelskou atmosféru a diskutovat o důležitějších záležitostech.
Nejen sluhové nám nalili čistého vína, i Corita vyrukovala se svou otázkou napřímo, sotva nás nechali samotné.
„Tvůj sňatek s Alexandrem bychom uvítali, pokud by byl plodný, ovšem chápeme, že to vzhledem k tvému původu není možné,“ pronesl Sandro v době, kdy po nějakém napětí nebylo dávno ani památky. „Tvá víra v boží vůli dokázala přesvědčit i nejzarytější odpůrce volných svazků a pokud vím, není v našich řadách nikdo, kdo by na tebe chtěl z tohoto důvodu vyvíjet nátlak. Následnici sis již vybrala, a tak nám nezbývá než tě podpořit a snad příznivě se podílet na její výchově.“
„Tvrdíš, že nechcete, aby trůn obsadil některý z pokrevních příbuzných zesnulého krále?“ ujišťovala se s částečnou nedůvěrou.
„Církev stojí na tvé straně, královno,“ začal poněkud zeširoka, všechny jsme vytušili malý háček. „I když přiznávám, že já sám jsem tápal v nejistotě. Ve svých modlitbách jsem žádal Xera o odpověď. Pomohl mi pochopit křehkou ženskou duši a já jsem s jasnou myslí došel k závěru, že tvé osobní potřeby nijak neohrožují říši, kterou jsme spolu budovali. Já i všichni moji bratři se za tebe veřejně postavíme, slíbíš-li, že své dceři nebudeš odpírat přízeň mužů.“
„Nebudu jí upírat nic, co nebude proti mému přesvědčení,“ odpověděla svým typickým tónem.
„Pak je tedy vše v pořádku,“ rozhodil rukama a lehce se usmál. „Snad bych mohl připomenout, že přípravy na zasvěcení země Boovi jsou hotovy. Můžeme kdykoliv začít.“
„Začneme brzy, Sandro, jen co zbavíme město zbabělců.“
„Než odejdu,“ zvedl se. „Dovol mi, abych vyjádřil svou upřímnou lítost nad tvou ztrátou, královno. I tobě, Kaileen.“
Oběma se velmi mírně uklonil, důstojně vzhledem ke svému stáří. Nejen přítelkyni se rozšířily oči údivem, ani já jsem nechápala, jak mohl vědět, že se s Efis znala.
„Vím, že jste si byly velmi blízké a smím-li tě požádat,“ znovu se podíval na Coritu, „já a mí bratři bychom byli poctěni, kdybychom mohli zesnulou Efis doprovodit spolu s tebou a tvými přáteli. Tuším, že i v tomto případě sis chtěla zachovat soukromí pro svůj zármutek, ale věř, že ani slzy tak tvrdých bojovnic nejsou důvodem k samotě a odcizení.“
„Sandro,“ vydechla a téměř mu ty slzy ukázala. „Ráda uvidím tebe i tvé kněží. Vyřiď jim můj pozdrav.“
„Spolehni se,“ jeho vrásčitou tvář znovu rozjasnil úsměv. „Abych nezapomněl, svému kancléři a jeho ženě můžeš dál plně důvěřovat. Právě on mne vyhledal, sotva přijel do města. Na jeho popud jsem vytvořil poněkud chaotické, nicméně nutné podmínky, abych tě ochránil. Ana riskovala život, aby se dostala k tomu, koho jsi upřímně, přesto mylně považovala za přítele. Raam zatrať jeho duši.“
„Kéž si ji Khar najde,“ pronesla nenávistně.
„Sám mu ukážu cestu,“ přikývl Sandro a s přáním štěstí opustil sál.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
