obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2916112 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Legendy Yveninu - První úkol: 1. část ::

 autor El Kostlivec publikováno: 03.01.2011, 9:41  
První část fantasy příběhu.
 

Les se topil v sevření mlženého oparu, který s prvními paprsky slunce získal podivné zbarvení. Doba mezi nocí a dnem se vyznačovala tichem, které brzy nahradí šelest probuzené zvěře a zpěv ptáků. Přesto první zvuk, který narušil absolutní ticho na jedné z mýtin, nebyl zvířecího původu. Tiché křupání trávy obalené jinovatkou spolu s pravidelným hlubokým oddechováním prozrazovalo lidskou přítomnost. Na důkaz toho se po chvíli od temného lesa oddělila štíhlá postava a brzy prorazila také mléčný závoj. Zastavila se uprostřed mýtiny a chvíli zůstala nehybně stát, jakoby na protest proti tomu, že zbytek života kolem se pomalu dával do pohybu.
Žena – Tala Aneru – pomalu zavřela oči, spustila ruce podél těla, mírně zaklonila hlavu a hluboce vdechla do plic mrazivý vzduch. Okamžitě ucítila pálení v nose a chvění v hrudníku. Ten pocit jí ale nevadil, v tom vnitřním mrazení bylo něco probouzejícího a oživujícího. Na rozdíl od zvláštního vnitřního žáru, který v ní již delší dobu žhnul.
V ten moment mezi nádechem a výdechem se pro ni zastavil čas. Žádný zvuk nedoléhal k jejím uším a její tělo nevykonalo jediný pohyb. Pozorovatel by ji v mlze snadno zaměnil za jednu ze starobylých soch dávno ztracené civilizace. Jediné, co vnímala, byl tlukot jejího srdce. Zvuk a pohyb jejího vlastního života a její vlastní síly. A zvuk to byl mocný, pravidelný, rozechvívající každou částečku její bytosti, dotýkající se zdroje její samotné existence v hmotném těle.
Dokonalý okamžik…
Přesto, těsně před vrcholem pocitu splynutí, zaslechla Tala jakýsi téměř neznatelný šelest podobný šepotu, přenášející se v její krvi. Dokonalý moment byl rázem pryč. Stejně jako vždy.
Tala otevřela oči a vydechla do chladného vzduchu oblak páry, který se v mžiku ztratil v husté mlze. Zakroutila hlavou a znovu se nadechla. Opět začala vnímat potřeby svého těla.
Chlad se jí zakusoval do kůže, protože její kožené kalhoty a tunika ji nemohly naplno ochránit před mrazivými rány těchto dní, ale to jí nevadilo. Věděla totiž, že se zanedlouho zahřeje pohybem. Čekalo ji ještě ranní cvičení, kvůli kterému na toto tiché místo přišla. Již dávno si navykla začínat den fyzickým tréninkem a o samotě.
Pomalu vytasila z pochev u pasu krátký meč a dýku a stoupla si do výchozí pozice pro první sestavu, která sloužila jako stínový způsob boje proti smyšleným soupeřům.
Ještě než však udělala první pohyb, uslyšela z lesa za sebou prasknutí větvičky. Ačkoliv to nemuselo nic znamenat, bleskově se otočila, až jí cop hlasitě plesknul o záda, a namířila své zbraně za zvukem.
„Jako vždy připravena, má služebnice. Tak to má být,“ ozval se klidný líný hlas přicházejícího muže, zahaleného v těžkém plášti s kápí. Stačilo jedno lehké mávnutí ruky a mlha se začala rozestupovat.
Tala ucítila, jak ji ovanul nádech neviditelné síly. Napřímila se a nechala své zbraně klesnout.
„Můj pane, nečekala jsem vás tu,“ odvětila.
„Vím,“ usmál se zpod kápě kouzelník a rozhlédl se kolem „Tušil jsem, že tu budeš. Je to tvé oblíbené místo, že?“
Tala mírně přivřela oči. Jak to ví? Nikdy jsem nikomu neříkala, že chodím každé ráno sem. Sledoval mě snad? Nebo nechal sledovat?
„Co si přejete, můj pane?“ zeptala se Tala opatrně.
„Také jsem si dnes přivstal a rozhodl jsem se, že se trošku projdu a při té příležitosti…“ Kápě zašustila, jak se mužova hlava opět otočila k ní. „Říkal jsem si, že tě zpravím o svém nejnovějším rozhodnutí.“
Žena pouze přikývla a čekala. Nedokázala však v sobě zadržet vzrůstající neklid.
Musí jít o něco důležitého, když mi to přišel osobně říct.
„Přišel čas, abych vyřídil jednu krajně důležitou záležitost v Gurlachu,“ vysvětlil po chvíli kouzelník. „A budu s sebou potřebovat doprovod.“
Tale mírně poklesly dosud lehce napjatá ramena. Tak doprovod, hm. Čekala jsem…
„A mimoto,“ přerušil muž tok jejích myšlenek, „potřebuji v té záležitosti asistenci jednoho ze svých služebníků. Půjde o nanejvýš důležitý úkol nebo i sérii úkolů.“
Tala opět zpozorněla v nadějném očekávání. Ačkoliv nedala na své tváři nic znát, zdálo se, že mág vycítil její rozpoložení, protože záměrně protahoval nastalé ticho, než opět promluvil.
„Rozhodl jsem se, že svou důvěru na této misi vložím v tebe, má mladá služebnice.“
„Děkuji, pane,“ hlesla Tala a jen stěží zadržovala vzrušené chvění.
Ačkoliv byla vedena k absolutní kontrole svých emocí a dokonce i mezi ostatními služebníky pána byla považována za chladnou a lhostejnou, dusila v sobě s časem stále narůstající žízeň po naplnění svého životního údělu.
Po celý čas dospívání byla cvičena v těch nejtvrdších podmínkách a její cvičitelé před ni stavěli ty nejobtížnější překážky. Nejenže to vše přežila, ale navíc předčila veškerá očekávání. Ten pocit vydřeného úspěchu jí sám o sobě dlouhou dobu stačil a stal se záchytným bodem v jinak bezútěšném dětství, nicméně s přibývajícími roky začala čím dál netrpělivěji vyhlížet chvíli, kdy se změní z učednice na plnohodnotnou služebnici. Chvíli, která přinese její první opravdový úkol, ať už půjde o špionáž nebo odstranění pánova nepřítele. Už dávno si myslela, že je dost stará, zralá a schopná na to, aby se tak stalo. Její pán ji chlácholil tím, že potřebuje ještě důkladně vybrousit její schopnosti předtím, než ji vypustí do světa, což ale Talu vůbec neuklidňovalo. A tak čekala a dál se cvičila, zatížena nesplněným očekáváním. Až doteď.
Ta chvíle je konečně tady, pomyslela si se zadostiučiněním.
„Myslíš, že jsi na takovou zodpovědnost připravena?“ zeptal se kouzelník.
„Jsem, pane,“ odvětila Tala pevným hlasem.
Rty kouzelníka - orámované pečlivě zastřiženými vousy – se zvlnily v lehkém úsměvu. „Jsi si sama sebou tak jistá…“ řekl potichu a přistoupil k ní. Chvíli si ji prohlížel a poté jí položil ruku na paži a lehce ji sevřel.
„Tento úkol je pro mě velmi důležitý, Talo. Máš speciální schopnosti, které budu zoufale potřebovat. Ale ještě nemáš dostatek zkušeností. Doufám, že si uvědomuješ, jaké břemeno na tvá ramena vkládám.“
Žena hleděla svému pánovi upřeně do očí a pomalu přikývla.
Nesmím ukázat ani stín pochybností.
„Dobrá,“ odtušil nakonec muž. „Až tady skončíš, vyhledej mě. Dám ti seznam věcí, které si sbalíš s sebou.“ Otočil se k odchodu, ale ještě se naposledy ohlédl přes rameno a přelétl pohledem oděv své služebnice. „Jestli ti v tomto oblečení není zima, na cestu si přibal něco velmi lehkého. V Gurlachu je opravdu velké horko.“ Po těch slovech se kouzelník tiše ztratil v husté mlze.
Tala se zachmuřila. Horko…cítím stále spalující horko z vlastního nitra, nepotřebuji k tomu navíc ještě žár slunce.
Tu myšlenku ihned pustila z hlavy pod návalem pocitu zadostiučinění, že do ní pán konečně vložil důvěru. Opět se postavila do výchozí pozice pro své cvičení, rozhodnuta dokončit svůj každodenní rituál, i když věděla, že toho rána už vnitřní klid nenajde.

Slunce se opíralo do kamenných budov, dláždění ulic i do lidí a zvířat města Gurlachu. Ten den byl neobvykle horký i na letní měsíce přímořské obchodní metropole jižního pobřeží. Garaseen vyšel na prostorný balkon své rezidence a přimhouřil oči, do nichž mu udeřilo jasné propalující světlo ohnivého kotouče na nebi. Rukou si zastínil oči a pomalu kráčel k zábradlí. Do bosých chodidel jej pálil rozžhavený mramor, on si však bolesti nevšímal. Přitáhl si župan blíže k tělu a pohodlně se opřel o zábradlí. A zatímco popíjel chladivé víno, rozhlížel se ze své rezidence na svahu pahorku po rušném městě.
Kdysi jsem tu býval vyděděncem, nyní mi však Gurlach leží u nohou. Jeho sláva, jeho bohatství…
Posměšně si odfrkl, když si připomněl, jak si s ním osud zahrává. Jeho zrak padl na Náměstí pokory, jehož název dost ironicky odporoval tomu, co se na jeho bedrech odehrávalo. Z Náměstí pokory se totiž stalo největší tržiště města a Garaseen by tam hledal vše možné, jen ne tu pokoru. Tak to v obchodu nechodilo, alespoň ne, pokud šlo o vysoké zisky. A to opálený Gurlachánec moc dobře věděl. Do obchodu pronikl teprve před několika lety, zato do branže vstoupil ve velkém stylu. Jeho předchozí „zaměstnání“ mu vyneslo dost velké bohatství na to, aby začal s úctyhodnými vklady. Vlastně dost velké bohatství na to, aby mohl spokojeně žít po zbytek života. Spokojeně, ale ne na vysoké noze. Garaseen však chtěl víc. Po letech dřiny, strádání a téměř každodenního ohrožení života chtěl stoupat výš, zbavit se příchutě spodiny a stát se vyhledávanou ikonou. Nechtěl se už krčit ve stokách, malých cimrách a přežívat ve tmě. Chtěl žít v přepychu a stát na výsluní. Usmál se a na podporu svých myšlenek nastavil svou snědou tvář slunci.
O kolik pohodlnější a příjemnější je být uznávaným obchodníkem nežli nájemným vrahem…
Přesto však svůj bývalý život zcela nezatracoval. Moc dobře si uvědomoval – s jistým sarkastickým pobavením – že některé vlastnosti úspěšného zabijáka jsou velmi nápomocné i při obchodování. Chladnokrevnost, železná vůle, bystré reakce a promyšlený kalkul, to vše mu přinášelo výsledky v obou jeho tak rozdílných životech. Až tak rozdílných ne, uvědomil si. I v jeho starém životě šlo o obchod, třebaže trošku neobvyklejší a ostřeji kořeněný.
Zhluboka se nadechl a vychutnával šum přístaviště pod kopcem, jeho bujný život, který v bzučení tisícovek hlasů doléhal až k jeho uším.
Za sebou uslyšel lehké zašustění a tichounké kovové klepání. Normální člověk by to nebyl stavu postřehnout, avšak jeho nadpřirozené smysly jej upozornily. Šustění rozluštil jako otírající se hedvábí o jemnou pokožku a klepání znamenalo dotyk ozdobného kroužku na prstu u nohy. Garaseen se lehce usmál.
Můj nejnovější přírůstek do harému… Je opravdu lepší žít jako vlivný obchodník než jako zabiják.
Otočil se a spatřil otrokyni, která k němu mířila. Okamžitě pokorně sklonila hlavu a zastavila se. Gurlachánec si olíznul lehce rty a ucítil příval vzrušení. Olivová pleť, oči temné a hluboké jako noc a bujné křivky dívky v něm vyvolávaly přízemní touhy. Věděl však, že takové myšlenky si musí nechat až na noc.
„Můj pane,“ hlesla otrokyně. „Kapitán stráží vám vzkazuje, že u bran vaší rezidence se vás dovolávají návštěvníci.“
Garaseen přimhouřil oči. „Jací návštěvníci? Dnes nikoho neočekávám. Nehledě na to, že na zdvořilostní návštěvy je příliš brzy.“
„Nevím, pane, kapitán ty lidi zjevně nezná. Víc mi ani neřekl.“
Muž přikývl a pohladil něžně otrokyni po rozpálené tváři. Poté ji obešel a zamířil zpět do útrob své rezidence. Ještě se ohlédl po dívce a zavolal: „Jdu se převléct, vyřiď kapitánovi, ať hosty uvede do salónku. Ale ať z nich nespouští oči.“

Garaseen se rychle převlékl do lehkého roucha, které mu dodávalo vzezření váženého obchodníka, jakým ve skutečnosti opravdu byl. Po cestě do salónku hostů mu jeden ze sloužících potvrdil, že hosté na něj již čekají, a tak ještě zrychlil.
Kdo může vyžadovat mou přítomnost v této chvíli? Navíc bez ohlášení…
Bývalého zabijáka zamrazilo při představě, že by jej nějakým způsobem dohnaly stíny minulosti.
Nesmím být paranoidní, může jít o nového zájemce o obchodní kontrakty, který se o mně doslechl.
Před přijímací místností se zastavil, zavřel oči a nadechnul se. Zvláštní pocit z následujícího setkání pouze zesílil. A on jako bývalý vrah rozhodně svou intuici podceňovat nechtěl. Nakonec se napřímil a s dobře naučeným úsměvem sebejistého obchodníka vstoupil do místnosti. Místnost byla poměrně prostorná, prosvětlená světlem dopadajícím z okna ve stropě a za účelem ukázky bohatství hostitele bohatě zdobena a doplněna o nejrůznější vzácné umělecké kousky.
Jako první se bývalý vrah střetnul pohledem s kapitánem svých stráží, který se tvářil rozpačitě a jeho oči jakoby Garaseena nabádaly, že si má dát pozor. Za kapitánovými zády spatřil obchodník dva návštěvníky. Jedním z nich byla žena, kterou bleskovým pohledem vyhodnotil jako neznamenající hrozbu ani jako hlavní mluvčí. Proto se jeho oči zabodly do zad druhého hosta, tentokrát muže. Ten stál ke Garaseenovi zády, sledujíce sochu stojící ve výklenku. Jednalo se o mramorovou sošku nádherné ženy, která byla spíše nahá, než oblečená, přesto však dílo nepůsobilo nijak necudně, spíše naopak.
Návštěvník byl oděn do rudého roucha se zlatým vyšíváním a kápi měl nasazenou přes temeno hlavy, takže Garaseen neměl ani tušení, o koho by se mohlo jednat.
Přesto ten pocit…
„Netušil jsem, že jsi obdivovatelem a sběratelem staroelfského umění, starý příteli,“ ozval se hlas a přerušil tak tok obchodníkových myšlenek.
Garaseen ztuhnul a snažil se rychle ten hlas po paměti přiřadit k nějaké tváři. Zatímco mu mozek pracoval na plné obrátky, muž pokračoval: „Je vidět, že jsi změnil vkus od chvíle, kdy jsme spolu naposledy…spolupracovali.“
Garaseen vykulil oči, když si v jednu a tu samou chvíli upamatoval hlas a došel mu význam hostových slov. Lehce zalapal po dechu a udělal nejistý krok vpřed.
Muž se mezitím otočil a za šustění látky o dokonale vyholenou hlavu se kápě sesunula na záda a odhalila široký úsměv plný bílých zubu, orámovaný dokonale zastřiženou bradkou.
„U všech démonů rohatých, jsi to opravdu ty, kluku černokněžnická?!“ zahalekal Garaseen a jeho rty se také zkřivily do potěšeného šklebu. Tentokrát se mnohem jistěji vydal vpřed a uprostřed místnosti se oba muži setkali a krátce, avšak se silně se objali. Když od sebe opět poodstoupili, hodnou chvíli mlčeli, zatímco se navzájem pečlivě prohlíželi a hodnotili jeden druhého.
„Je vidět, že ses změnil od té doby, co jsme se viděli naposled,“ prolomil dlouhé, avšak vřelé mlčení Garaseen. „Vidím, že sis odvykl gurlašskému slunci a horko tě donutilo oholit hlavu.“ Zašklebil se ještě více, když dodal: „Ale nechal sis narůst vousy, abys zakryl tu svou škaredou tvář.“
Kouzelník nezměnil svůj výraz, jenom se mu kolem očí vytvořily další vrásky jako známka pobavení nad přítelovým popichováním.
„Hm, ty ses také změnil,“ kvitoval, zatímco očima teatrálně přejížděl obchodníka od hlavy až k patě. „Pamatuji si, jak ses doslova plazíval v bahně, a byly chvíle, kdy jsi neměl co do huby a teď…“ Rozhodil paže, jakoby chtěl obsáhnout celou rezidenci a přes rameno kývnul hlavou dozadu. „Jen ta soška musela stát celé jmění.“
Garaseen se zasmál a pohledem loupnul po svém kapitánovi stráží, který sice držel neutrální výraz, ale při poznámce o bahně a pánově minulosti jeho oči vyjadřovaly jednu velkou otázku.
Obchodník vztáhl ruku a uchopil Maraukovo rameno. „Však víš, že za to vše vděčím jenom tobě.“
Mág však jen mávnul rukou a řekl: „Nesmysl, vděčíš za to pouze svým schopnostem, já jsem ti dal jen příležitost.“
„Kterou by mi nikdo jiný nedal,“ trval na svém Garaseen.
Marauk jen odevzdaně pokrčil rameny a lehce se usmál. Obchodník otočil hlavu k veliteli stráží a řekl: „Kapitáne, můžete jít, od těchto hostů mi žádné nebezpečí nehrozí.“
„Ale pane, myslíte, že je to…“
„Kapitáne, jsem v naprostém bezpečí,“ usmál se obchodník na svého strážce, ale jeho pohled byl pevný a odhodlaný. „A vyřiďte prosím otrokům, ať nachystají nějaké občerstvení a to nejlepší víno do mého soukromého odpočívacího pokoje, prosím.“
Kapitán jen sevřel rty, přikývl, sklapl paty k sobě a odešel z pokoje.
Marauk se za strážcem díval, dokud jej nepohltily dveře. „Vidím, že si vybíráš svědomité služebníky.“
„Předpokládám, že to je věc, kterou máme společnou,“ odtušil v zamyšlení Garaseen.
Což mi připomíná, že tu mám ještě druhého hosta.
Oči bývalého zabijáka se stočily k ženě, po které předtím pouze zběžně loupl pohledem, aby si ji lépe prohlédl, teď když k tomu měl prostor. Ihned poznal, že se nejedná o gurlašskou ženu. Její světlá pleť – pouze lehce opálená nejspíš díky kratšímu pobytu v či cestování do žhnoucího Gurlachu – a světlé oči, které se střetly s Garaseenovými, ji ihned prozradily jako ženu pocházející ze severních říší. Vlasy – barvy kaštanu – měla spleteny do silného copu, který jí spadal na záda. Po krátké chvíli si uvědomil, že pohled do její tváře mu rozbušil srdce, zvláště pak dlouhý pohled do jejích průzračných očí.
Je hezká, připustil v duchu, ale já se neustále obklopuji krásou, tak proč mám pocit, jako bych měl vyskočit z kůže?
Nevydržel upřený pohled jejích očí a mírně sklonil zrak k její postavě. Její pružné a pevné tělo bylo požehnáno těmi správnými křivkami a mírami, které odpovídaly Garaseenovu vkusu, což jeho náhlý zájem o tu neznámou ženu jen zvýšilo. Vrátil se opět k obličeji a uvědomil si, že tam leží důvod, proč mu skutečně přijde tak zajímavá. Chvíli přemítal nad tím, zda nejde prostě o jeho reakci na exotickou seveřanku. Jenže díky svým výpravám z mládí a od té doby, co činguišské tlupy začaly odkudsi ze západu vozit do Gurlachu otroky, viděl za svůj život světlých žen dost na to, aby se nechal přemoct zájmem, jaký zažíval nyní.
Nehledě na to, že v mém vlastním harému si vydržuji seveřanky.
Při té myšlence si uvědomil, že rysy a tvar její tváře se přeci jen trošku odlišují od rysů žen, které vlastnil.
Snad je to malý rozdíl, ale přesto dost na to, abych jej podvědomě vnímal.
Co jej ale mátlo dál, byla otázka postavení Maraukovy společnice. Žena se tvářila neutrálně, bez vnější známky podřízenosti anebo – což ani obchodník nepředpokládal - nadřízenosti. Ani oblečení a ozdoby Garaseenovi mnoho nenapověděly. Neměla na sobě zdobená roucha bohatých gurlašských žen, ani odhalující spíše ne-oblečení pohledných otrokyň. Ale také nenosila šat seveřanů, šlo o gurlašský styl. Její šaty byly dlouhé, přesto však po stranách lehce odhalující nohy a krátký nátělník bez rukávů neměl tu správnou délku, aby zabránil v odhalení malého proužku nahého břicha. Ozdobila se přiměřeně a spíše nenápadně, žádné drahé šperky bohatých žen, ani laciné a četné tretky otrokyň, které měly akorát připoutat pozornost k jejich tělům.
Skoro bych řekl, že ta žena je někdo úplně obyčejný; ani pěstěná Maraukova milenka, ani harémová otrokyně. Ale kdokoliv má co dočinění s Maraukem, tak je cokoliv jen ne obyčejný. Ale ona je dost hezká na to, aby si zasloužila více ozdobit, ať už honosným nebo lacině přitažlivým způsobem.
Navíc Garaseen věděl, že v bohatém Gurlachu chudé svobodné ženy nežijí; v Gurlachu existovaly jen bohaté manželky a dcery obchodníků nebo otrokyně.
Zadoufal, že by mu mohly napovědět boty. Svobodné ženy dávaly najevo svůj statut obutím, zatímco chodidla otrokyň – těch pěkných - sloužila nanejvýš k tomu, aby na sobě nesly další lákající ozdoby.
Když jeho pohled sklouzl dolů, uviděl zpod cípu sukně vyčuhovat prsty a část nártu ženiných bosých chodidel, ale ihned si uvědomil, že návštěvníci nechali svou obuv hned za prahem rezidence, jak bývalo zvykem.
Garaseen se musel smířit s tím, že pouhý vzhled mu nepomůže k odhalení jeho návštěvnice, což jej – jako bývalého zkušeného zabijáka – zklamalo.
Otočil se na mága a s úsměvem se zeptal: „A kdo je tvá společnice? Že bys s sebou vzal jako dárek starému příteli pohlednou otrokyni?“
Marauk se zasmál, ale Garaseen sledoval reakce ženy. Kromě občasného líného mrknutí se na její tváři nepohnul ani sval.
Jestli je to otrokyně, tak dokonale vycvičená. A jestli je to svobodná žena, tak má železnou vůli…
„Obávám se, že ne, příteli. Ale zahanbil jsi mě a nachytal nepřipraveného,“ odvětil Marauk. „Alespoň vím, jaký dárek přichystat při své příští návštěvě.“
„A to doufám, že příští návštěva přijde brzy,“ odtušil obchodník. „Ale kdo je to tedy?“
„Je to má služebnice, která mě doprovází na této cestě,“ usmál se zeširoka Marauk.
Garaseen se pozorně zahleděl do jejích očí a konečně si všiml něčeho prozrazujícího. „Hádám, že patří k tvým cvičeným zabijákům, že?“ zeptal se opatrně, doufaje, že si tak přímou otázkou netroufá příliš.
Nicméně mágův úsměv nepolevil, zatímco jeho nositel přikývl.
„Je dobrá?“ neodpustil si hodnotící otázku Garaseen, neboť věděl, že jako bývalý příslušník stejného řemesla – mimochodem úspěšný – je v pozici, kdy mohl srovnávat.
Garaseen sotva postřehl koutkem oka letmé a téměř nezachytitelné Maraukovo gesto. To ale nebylo nic proti tomu, jak rychle zareagovala žena, když své tělo vymrštila vpřed proti obchodníkovi. Garaseenovy reakce byly příliš pomalé, takže sám stihl jen pozvednout ruce, což působilo spíš, jakoby hodil kost psovi. Žena bleskově sevřela jednou rukou jeho zápěstí a palcem tlačila na nárt jeho ruky proti tělu tak, že obchodník vykřikl bolestí a instinktivně se mu podlomila kolena, zatímco se ocitl sevřen v nemilosrdném chvatu.
O úder srdce později žena zkameněla, zatímco jej měla pevně pod kontrolou ve své moci. Garaseen zatínal zuby a podíval se na svého šklebícího se přítele. „Hádám…že tohle měla být ukázka jejích schopností,“ zasyčel bolestivě.
„To ano, ale vidím, že naopak tvé schopnosti poněkud zrezivěly, příteli. Zdá se, že ses tím obchodničením nechal příliš unést.“
Na to bývalý zabiják nic neřekl, pouze druhou rukou ovinul prsty kolem ženina zápěstí, aby ji donutil uvolnit sevření. Jaké bylo jeho překvapení, když po prvotním nátlaku se její ruka ani nepohnula.
To není možné, aby měla takovou…sílu…
Věděl, že ten chvat, který na něj použila, byl spíš otázkou techniky a správného provedení, než síly, ale nyní jeho hrubému nátlaku vzdorovala mnohem větší silou, než jakou by mohla jakákoliv žena její výšky a váhy vyvinout. Napnul svaly, ještě zvýšil tlak a konečně cítil, že začíná mít navrch. Ale žena místo, aby pustila, opět ještě víc protočila své zápěstí a zatlačila palcem proti jeho zkroucené dlani. Obchodník opět vykřikl a samovolně pustil její zápěstí.
„Tak dost, Talo!“ vykřikl Marauk zlostně. „Ukázka skončila!“
Po další dva údery srdce se žena ani nehnula a dívala se své „oběti“ upřeně do očí, ale nakonec řekla: „Ano, pane.“ S těmi slovy pustila Garaseena ze svého sevření a poodstoupila.
I přesto, že její výraz zůstával stále neutrální, spatřil Garaseen v jejích očích záblesk triumfu.
Že by přeci jen nějaká emoce?
Pomalu vstal, a zatímco si masíroval rozbolavělé zápěstí, suše prohlásil: „Myslím, že jsi mě přesvědčil, že má jistý…talent. Je u tebe už dlouho?“
„Dlouho,“ přitakal mág, který se stále ještě rozzlobeně mračil na svou služebnici. „Už…“ Zarazil se a přemýšlivě se odmlčel, než znovu pokračoval: „Vlastně myslím, že jsi ji už viděl.“
Bývalý zabiják zúžil oči a opět si začal ženu – Talu, jak ji oslovil Marauk – opět prohlížet. „Hmm, nemyslím, určitě bych si tuhle krásku pamatoval.“
„ Vzpomínáš, jak jsem ti kdysi ukazoval to malé děvče, které…kterého jsem se ujal?“
Garaseen kývl. Všiml si drobného přítelova přeřeknutí. On moc dobře věděl, že slovo „ujal“ nebylo na místě, ale žena si to buď neuvědomovala anebo to nedávala najevo.
Ale vzápětí mu na mysl zaútočila jiná myšlenka, která jej donutila vytřeštit oči. „Ale nebyla ta dívka…“
„Elfka?“ dokončil za něj s pozdvihnutým obočím Marauk. „Ano, byla.“
„Pak tedy tato žena…“ ukázal bývalý vrah na návštěvnici.
„Ano, je to ta samá osoba.“
Tak elfka…to vysvětluje, proč mi na ní pořád připadalo něco zvláštního.
Garaseen se mírně usmál a řekl: „Tím spíš je mi líto, že se nejedná o dárek, můj příteli. Elfku ve svém harému ještě nemám.“
Zatímco se Marauk hlasitě smál, Garaseen s potěšením sledoval první prokazatelnou emocionální reakci dosud chladné ženy – zlehka jí zrudly tváře.
Tak přeci jen nejsi tak ledová, jak se snažíš působit.
Obchodníkovi ale stále vrtala hlavou její nadměrná síla. Věděl, že jeho přítel experimentoval s tím, jak očarovat své služebníky tak, aby se zlepšily jejich fyzické schopnosti a zostřily smysly, ale pokud věděl, neobešlo se to nikdy bez vedlejšího efektu, kterým bylo zrudnutí jejich očí. Ale průzračně modré oči té ženy – Taly - toto popíraly.
Buď se mému příteli podařilo to kouzlo vylepšit anebo je ta žena ještě zvláštnější, než jsem myslel…
Jeho myšlenky přerušila jedna z otrokyň, která vstoupila do místnosti a se sklopenou hlavou řekla: „Můj pane, občerstvení je připraveno ve vašem pokoji, jak jste vzkázal.“
Garaseen přikývl a jeho rty se zvlnily v potěšeném úsměvu: „Dobrá, myslím, že je čas, aby se naši hosté osvěžili.“ S pohledem upřeným na mága pak dodal: „A také doufám, že mi konečně povíš, co tu děláš a jak se ti celou tu dobu dařilo!“

Ve svém vlastním odpočinkovém salónku trávil Garaseen čas pouze ve chvílích, kdy si nepřál být dohnán každodenními starostmi. Šlo o soukromou svatyni, kde ze sebe spláchl všechnu odpovědnost, aby mohl v klidu a nerušeně relaxovat. Do této místnosti měli přístup pouze jeho přátelé a velmi důvěrní obchodní partneři, kterým Garaseen dovolil, aby poznali špetku jeho osobního prostoru. Okna místnosti byla směrována tak, aby dovnitř po celý den nepronikl přímý sluneční svit. Tak zůstával salónek příjemně chladný po celý den - alespoň na místní poměry.
Nyní se Garaseen rozvaloval v pololehu polosedu na kupě polštářů, které pod sebe navrstvil, a uždiboval z ovoce, které bylo spolu s vínem připraveno na velmi nízkém kulatém stolku. Jeho přítel Marauk stejným způsobem odpočíval naproti němu a upíjel z poháru vína. Jenom elfka Tala seděla na patách, záda rovná, jako by ani nepomyslela na to udělat si sebemenší pohodlí a jídlo ani víno ji vůbec nezajímaly. Pouze občas upila trošky obyčejné vody z misky.
Marauk se rozhlížel s pozdviženým obočím po místnosti a s pokřiveným úsměvem řekl: „Vidím, že si drahého umění dopřáváš i v soukromí.“
„Myslel jsem, že ti to bylo jasné už tam dole,“ odtušil Garaseen.
„Hmm, abych pravdu řekl, měl jsem dojem, že to je jen taková pastička na nějaké kupčíky.“
„To také,“ zašklebil se Garaseen.
Na chvíli se oba přátelé opět odmlčeli, ale nakonec se obchodník zeptal: „Jak dlouho se hodláš zdržet, příteli?“
Marauk si pohrával s pohárem a zamyšleně se hleděl na jeho obsah. „Ještě nevím, jsou tu jisté…záležitosti, které musím vyřídit.“
Takže žádná přátelská návštěva.
„Hádám, že se jedná o pracovní záležitosti,“ odtušil Garaseen suše.
„Svým způsobem, ano,“ odpověděl kouzelník a zahleděl se příteli do očí. „Potěšilo by mě, kdybych u tebe mohl najít přístřeší po dobu svého pobytu. Samozřejmě všechny náklady za dobu strávenou zde zaplatím.“
Garaseen pouze mávnul znechuceně rukou. „Copak si myslíš, že nechám svého starého přítele platit za to, že je mým hostem? Nesmysl. Mám však jednu podmínku.“
Marauk pokývl hlavou. „O co se jedná?“
„Chci, abys alespoň nějaký čas strávený zde věnoval svému příteli.“
Mág se pousmál. „Nic bych si nepřál více. A můžu ti slíbit, že se budu ze všech sil snažit, jak mi to jen čas a povinnosti dovolí.“
Což není žádná záruka, pomyslel si Garaseen, ale nahlas své obavy nesdělil.
„Smím se zeptat, jaká je povaha tvých povinností v Gurlachu?“ zeptal se místo toho.
Marauk si obchodníka chvíli zadumaně prohlížel a po chvíli se opatrně zeptal: „Chceš to skutečně vědět?“
Bývalý zabiják se zasmál a rozhodil rukama: „Vlastně nevím, jsem teď poctivý obchodník, pevně se držící místních zákonů. Kdybych věděl o nějaké tvé podvratné činnosti, dělalo by to ze mě spoluviníka, že?“
„To ano, vlastně ani nevím, jak daleko budu muset zajít ve své…práci,“ hořce se usmál mág a pokynul na svého přítele. „Vlastně…když o tom tak přemýšlím, tvé postavení a konexe by mi mohly velmi pomoct nasměrovat splnění mého úkolu po – řekněme – zákonné cestě.“
Ach tak, takže přeci jen jde o něco víc, než o nocleh a přátelské tlachání.
„O co jde?“ zeptal se Garaseen klidně, ačkoliv cítil lehké podráždění. I když svého bývalého zaměstnavatele a přítele hluboce respektoval, nechtěl se znovu vydávat na stezky, po kterých se zřekl chodit.
„Myslím, že bude lepší, když si o celé věci promluvíme, až bude více času.“
Garaseen zúžil oči a švihl krátkým pohledem po elfské ženě. „Tím chceš říct, že nyní se nezdržíte?“
„Máme dnes bohužel ještě nějakou práci,“ odtušil Marauk. „Vrátíme se nejspíš až k večeru.“
Bývalý zabiják pouze pokrčil rameny. „Pak tedy večer.“
Mág se zasmál. „Jsi nedočkavý příteli, jak vidím. Obávám se, že večer budu poměrně unavený na závažnější témata. Pokud dovolíš, nechal bych tu rozmluvu na zítřek.“
„Jistě, proč ne,“ opětoval úsměv Garaseen. A úsměv se mu ještě rozšířil, když si všiml mágova pohledu. Zatímco spolu mluvili, do místnosti vstoupila otrokyně, která přišla doplnit víno a mísy s občerstvením. Garaseen její příchod ani nevnímal, ale když si všiml, jak na ni jeho přítel upřeně hledí, věnoval jí pozornost také. Když poznal, o koho se jedná, v duchu se pousmál.
Tou otrokyní byla Akasha, jedna z prvních otrokyň, které si Garaseen koupil poté, co zbohatnul. Ačkoliv o sobě věděl, že je marnivý a bylo jeho zvykem otrokyně, které u něj sloužily déle, prodávat dále a místo nich si kupovat nové, Akashu si u sebe ponechal.
Možná v tom přeci jen hraje roli trocha nostalgie, pomyslel si pobaveně. Když si ji ale znovu prohlédl, svou myšlenku musel poopravit. Nehledě na svou marnivost a přelétavost musel uznat, že jde stále o výstavní kousek, kterým byla ve chvíli, kdy si ji pořídil. Stále v jejím těle a pohybech spatřoval něco, co jej odrazovalo od myšlenky se jí zbavit. Třebaže jej pouhý pohled na ni již pokaždé nevzrušil a nenaplnil radostí z nové hračky, jednou za čas si vyžádal její přítomnost v ložnici. A tím spíš mu bylo jasné, jak musí taková žena působit na nevybouřeného muže, jakým je samotářský mág. Nečekal však, že mágův zájem překoná jeho vůli a hranou nevšímavost. Maraukovy reakce si zřejmě všimla i elfka, která svému pánovi i příchozí otrokyni věnovala zkoumavý pohled.
Obchodníkova tvář se naplnila hravým pobavením. „Co myslíš, příteli, budeš mít večer dost sil alespoň na nějaké lehčí nebo řekněme…méně intelektuálně náročné záležitosti?“
Ta otázka vytrhla kouzelníka ze sledování krásné otrokyně. „Uh…Co tím myslíš?“
„Nejsem slepý, Marauku, moc dobře jsem viděl, kam se tvé oči před chvílí vpíjely. Snad, až se dnes večer vrátíš, bys mohl najít uvolnění v náručí jedné – nebo snad i několika – mých otrokyň.“
„Ne, příteli,“ ohradil se mág, „nechci zneužívat tvé pohostinnosti a využívat tvého majetku…“
„Nesmysl,“ zasmál se Garaseen. „Copak si myslíš, že snad stíhám střídat všechny ty holky během jedné noci? Prosím tě…tohle je to nejmenší, co ti mohu nabídnout. Naopak, pokud odmítneš, nezbude mi nic jiného, než se domnívat, že mé otrokyně ti nejsou dost dobré.“ Marauk chvíli hleděl obchodníkovi do očí, stále zmítán rozpaky, ale nakonec přikývl. „Tak dobrá, využiju tvé pohostinnosti. Rozhodně nemám v úmyslu tě urazit.“
„Skvělé!“ pozvedl číši vína Garaseen. „Myslím, že nebudeš litovat.“ Jeho oči se pomalu stočily k Tale, která jeho pohled nevzrušeně opětovala.
„Což mě ale přivádí na myšlenku,“ ihned pokračoval obchodník, „že můj druhý host se tak ocitne bez společnosti. V takovém případě ale mohu nabídnout, že tě zastoupím a pozvu slečnu na špetku konverzace a pohár nebo dva mého nejlepšího výběrového vína.“ Jeho úsměv se rozšířil. „Co říkáte, Talo, jak vám takový návrh zní?“
Elfka na sobě nedala téměř nic znát, pouze trošku zúžila oči a začala natáčet svou hlavu k Maraukovi.
„Prosím, rád bych slyšel váš vlastní názor bez napovídání od vašeho…patrona.“
Hmm…patron. Patron zní lépe než pán.
Tala se pouze neznatelně usmála a přeci věnovala tázavý pohled mágovi.
Ten s pevně stisknutými rty zamyšleně hleděl do země, nakonec však pokrčil rameny a řekl: „Rozhodnutí je na tobě, Talo.“
Žena opět zabodla oči do Garaseena a pouze lehce přikývla.
Výborně!
„Pak se tedy sejdeme opět večer v této místnosti. Pošlete mi po strážném vzkaz, až se vrátíte a já vše zařídím.“
„Hmm,“ zabručel mág a vstal: „Jsme tedy domluveni a my vyrazíme, ať se můžeme zavčas vrátit.“
„Jistě,“ přikývl Garaseen a trošku tišeji dodal „Už se na to těším.“ S těmi slovy mrknul na Talu, která jeho pohled zachytila. Ve výrazu její tváře však opět nenalezl zhola nic.


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 03.01.2011, 9:40:56 Odpovědět 
   Zdravím.
Začátek se čte celkem dobře, i když nevybočuje ze známého rámce žánru. Trochu se mi zdá, jako by ses ještě bál si pohrávat ř textem, ale to může také být jen zkreslený dojem zavilého spisovatele. Uvidíme, co přinesou další díly.
 ze dne 03.01.2011, 18:42:38  
   El Kostlivec: Ahoj.
Děkuji za komentář. S tím pohráváním s textem to možná bude pravda, dlouho jsem nepsal, tak se cítím trošku křečovitější, ale kdoví, jestli je to tím...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
V tu chvíli si ...
Lívie L
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Slyšení V
Meisek
obr
obr obr obr
obr

Třída Speciál
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr