obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915495 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39737 příspěvků, 5764 autorů a 391455 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: 11. kapitola - Hrobka ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg II
 autor Miky publikováno: 21.12.2010, 20:28  
 

Za okny se objevoval svit prvních slunečních paprsků. Celý lázeňský vrch ještě napůl spal, když Jirka vycházel z pokoje oblečen do uniformy, která mu byla přidělena.
Rozhlédl se po chodbě na obě strany a po chvilce přemítání zamířil po hlavním schodišti dolů do prázdné haly. Jedinou živou bytostí v ní byla uklízečka, která si s vysavačem razila cestu mezi stolky a pobrukovala si při tom polohlasně melodii. Jak úsměvné přišlo Jirkovi, že před pár hodinami na tom samém místě křičel na Martinu. Chtěl její vděk za to, že jí zachránil život. Když ale stál u paty schodiště v naškrobeném oblečení, jež mu připomínalo lékařský stejnokroj, nebyl si jistý tím, že opravdu zamýšlel říct vše, co z jeho úst vyšlo. Snad to bylo jen chvilková ztráta sebeovládání (zase?), která se už nikdy nesmí – nebo by aspoň neměla – opakovat.
Za přítomnosti všech těchto myšlenek vířících mu hlavou usedl do jednoho z křesel u velikého krbu. Pohodlně položil ruce na područky, nohama se zapřel o kovovou konstrukci stolku a zavřel oči.
I přes vrčení nepříliš vzdáleného vysavače mu hala připadala tichá a klidná. Snažil se najít to pravé slovo pro vystihnutí atmosféry – po několika mnohoslovných pojmenováních i zcela nesmyslných výrazech mu před očima vyvstalo jasně zářící slovo – MÍR. Přesně to, co mu takovou dobu scházelo, měl teď všude kolem sebe. V každé věci, osobě, v každém povzdechu upracované uklízečky. To všechno bylo až po okraj naplněno čistotou, radostí ze života a optimismem.
Slunce se zase posunulo o kousek výš.

Všude kolem začínali chodit lidé a do začátku informační schůzky zbývala necelá půlhodina, když k Jirkovi od schodiště zamířila Monika oblečená ve stejném stejnokroji jako on.
„Vypadáš hrozně,“ konstatovala, posadila se naproti bratrovi a zavazovala si tkaničku.
„Děkuju,“ zvedl Jirka koutek s pohledem zabodnutým do ozdobné krbové římsy.
„Jako bys vůbec nespal,“ věnovala se Monika úpravě svých vlasů. „Máš kruhy pod očima a na první pohled tak pět let nahoru.“
„Na první pohled?“
„Na druhý deset.“
„Bezva.“
Hlavními dveřmi vešla do haly skupinka dospívajících ve věku Jirky a Moniky oblečených do stejných stejnokrojů. Zvědavě si dvojčata prohlédli, postavili se pod obraz Karla Hykela a začali konverzovat; po očku přitom pokukovali po dvojici dětí sedících v křeslech.
Jediní dva chlapci ve skupince stáli vedle sebe – první z nich byl vysoký asi jako Jirka, se špinavými blond vlasy a až nepřirozeně jemným obličejem. Druhý, který stál po jeho boku, byl menšího vzrůstu, na nose měl posazené hranaté brýle a tváře zbrázděné několika jizvami po akné.
Zbytek hloučku tvořily tři dívky. Povídaly si a každou chvíli se něčemu připitomělě uchichtávaly, až musel mít každý, kdo kolem prošel, pocit, že mluví zrovna o něm.
„Neříkej, mi, že máme strávit týden s něčím takovým,“ hlesla Monika.
„Říká se s někým,“ opravil ji bratr.
„Ne, v tomhle případě s něčím,“ ohrnula nos, když se blonďatý chlapec vzhlížel v naleštěných dveřích a začal si upravovat už tak uměle působící vlasy. Jirka zapřemýšlel, zda se mu to jen zdálo, nebo kolem jeho hlavy viděl oblak odpařujícího se laku na vlasy. Zkrotil svou fantazii a v další chvíli si všiml, že u jednoho z mramorových sloupů stojí asi třicetiletá žena se světle hnědými vlasy. Na sobě měla podobný stejnokroj jako všichni ostatní, na prsou připíchnutou vizitku a za uchem tužku. V ruce držela složky s několika připnutými papíry a mnoha lístečky s poznámkami.
„Zdravím, půjdeme do zrcadlového sálu, povíme si pár věcí, ano? Tak pojďte za mnou,“ zavelela hlasem, ve kterém bylo něco, co by Jirkovi za jiných okolností přišlo příjemné.
„Chtěl jsem se utopit,“ otočil se na sestru, když kráčeli chodbou směrem k zrcadlovému sálu.
„Já vím,“ věnovala mu krátký pohled se zvednutým obočím; ani známka po překvapení. „Jediné, co mě překvapuje, je to, že mi to takhle říkáš. Chtěl jsi mě šokovat?“
„Chtěl jsem ti to prostě říct.“
„V tom případě mi neneseš žádné novinky.“
„Proč jsi mi neřekla, že to víš?“ zavrtěl Jirka nechápavě hlavou. Nic z toho, co Monika řekla, mu nedávalo smysl.
„Protože ti chci pomoct, rozumíš?“
„Všichni kolem mě mlčí, nepomáhá mi to. Potřebuju, aby na mě lidi mluvili.“
„Když na tebe někdo promluví, utrhneš se na něj, vzpomeň si na Martinu. Měl by sis rozmyslet, co chceš.“
„Ale já přece vím, co chci!“
„A co to je?“


Pár těžkých bot jemně našlapoval po spadaném listí; noc se snášela na park a stromy vrhaly ve světle pouličních lamp hrůzostrašné stíny. Sem tam zafoukal jemný vítr.
Muž v černé bundě s kapucí na hlavě se rozhlédl kolem. Zrak zaostřil na mihotající se stín dvou běžců, ztrácejících se za zatáčkou. V tuto chvíli už od nich nehrozilo žádné nebezpečí.
Položil na malé prostranství dlážděné velkými kameny lesklý šedý kufřík. Ozvalo se cvaknutí zámků, muž vyháčil pojistky a kufr otevřel. Zevnitř vytáhl veliké štípací kleště a popošel několik kroků k nevelké, zato honosně vzhlížející hrobce. Zatímco nasazoval ostří kleští na visací zámek za mříží, rozhlédl se znovu kolem; nikde ani živáčka.
Cvak.
Zámek s kovovým zařinčením spadl na mramorový schod a mřížová vrata se sama kousek pootevřela. Na štěrkem vysypané příjezdové cestě zastavilo auto a měsíc na obloze zrovna dorůstal do úplňku.


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 21.12.2010, 20:01:03 Odpovědět 
   Zdravím.
Dalším kouskem textu jsme se posunuli o něco málo dál i v příběhu, v tom mišmaši emocí a myšlenek obou dvojčat. Líbí se mi, jak nenásilně a přitom trefně jsi zpracoval skupinku oněch dětí, bez využití obvyklých slov. To nebývá až tak obvyklé, o to víc se mi to líbilo.
Vsuvka v podobě nočního záznamu u hrobky pak byla příjemně působícím kontrastem k rozzářenému a jasnému dni výše.
K textu jako takovému výhrady nemám, jako vždy čtivý a plynulý, bez chyb. Lahůdka.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VII...
Lukaskon
Zevně
Sraatsch
Údolí upírů II
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr

Společenstvo Elementálů:Posled...
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr