|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Na svatou Barboru ::
 Šíma |
publikováno: 22.12.2010, 23:10
|
Text písně ke svaté Barboře jsem nalezl na internetu. Můžete si jej pročíst v plném znění na této adrese: http://www.abcsvatych.com/view.php?cisloclanku=2005111901
Snad se vám bude dílko líbit a mí šotci budou ke mně shovívaví! ;-) |
| |
|
|
K večeru na hornatou krajinu padl až nezvyklý stín. Zamračené nebe jen znásobovalo soumrak, který se před nocí na sklonku umírajícího dne přikradl rychleji než obvykle. Na západní straně, kde se vzdálené kopečky nedotýkaly bachratých temných mračen, byla úzká škvíra, kterou se k lidem linula narudlá záře, jež měla až nepřirozeně krvavý nádech. Jakoby zvěstovala příchod příštích události...
Po cestě linoucí se mezi prostými domky s napůl vyvrácenými ploty zbitých z nahrubo vyřezaných pláněk kráčela žena v zaplátované ale čisté zástěře, přes kterou měla přehozený lněný svetřík. Jeho doširoka roztažená oka mohla jen stěží ochránit tuto ženu před násobícím se hladem nadcházející noci. Žena sešla dolů z kopce až na okraj dědiny a pohlédla na křižovatku, u které stála kaplička věnovaná svaté Barboře, ochránkyni nejen havířů, ale i všech potřebných.
Upravila si šátek na hlavě, aby jí jej nesfoukl rozdovádění vítr a poklekla před ní. Sklopila hlavu a položila před tento polní svatostánek několik divokých květů, které natrhala při návštěvě lesů nad dědinou. V myšlenkách se ubírala ke svému muži, který dřel v dole na stříbro od rána do večera za nuzný peníz a musel jít do roboty, ať už byl svátek nebo obyčejný den. Panstvo si žádalo plného nasazení a jakákoliv absence se tvrdě trestala. Co na tom, že v dole lidé umírali jako plevel pod nenechavými slunečními paprsky?
Pokřižovala se a vzala do rukou křížek, který jí visel na obyčejném přívěsku. Dostala jej od svého muže, když mu povila dítě. Zemřelo však na druhý den. Na doktora neměli a tak jej pochovali do bezejmenného hrobu za vesnicí v místech, které měli oba rádi. Od té doby jako by přestali věřit, že je čeká ještě něco dobrého, jen nouze a bída. Naděje zde byla pouze pro bohaté a všichni to v dědince nad šachtou věděli až moc dobře. A tak prosila už jen za svého muže, který jí jako jediný zbyl. Tiše a upřímně nesla se její modlitba do větru a usínající krajiny:
„Barboro panenko svatá
pro Kristovo jméno sťatá
slyš nás hříšné volající
za patronku vzývající!
Tebe ctíme, velebíme
tak jak můžeme a víme
ač my toho nejsme hodni
učiň, bychom byli hodni...“
Odněkud se ozvalo temné zahřmění. Z nebe spadlo několik kapek deště. Vítr se obtočil okolo kapličky i klečící ženy, která však ničeho nedbala. Kdesi na kopci v dědině se ozvalo několik hlasů. To obyvatelé vsi upozorňovali jeden druhého, že se blíží psota a schovávali vše, co nemělo přijít k úhoně. Vždyť už tak byli chudí jako myši a žili z ruky do huby. Několik dětí ještě chvíli pobíhalo po prašné cestě mezi domky, než je vyhnal do studených chalup ještě chladnější vítr, který nepřinášel nic dobrého.
„Neměla bys tu tak klečet...“ řekl ženě čísi hlas. „Ještě si uženeš nějakou nemoc...“
„Prosím tu za Jozífka!“ řekla žena, aniž by vzhlédla k muži, který se na ni bodře usmál a chápavě potřásl hlavou. „Já vím... Všichni se bojíme o své blízké...“
„Snad Bůh a svatá Barborka mého muže ochrání před vším zlým, co jej kde čeká...“ řekla smutně. „Proč je tolik nespravedlnosti ve světě, velebný pane?“
„Možná nás tím náš dobrotivý Bůh jen zkouší... Víš...“ zamyslel se pan farář z kostela, který stál snad jen díky milodarům těch, kteří sami neměli nic. I zdejší farnost byla chudá, s kostelem na spadnutí, jehož věžička byla trochu nakřivo, jak se do ní po celý čas opíral severák, který tak rád trápil zdejší obyvatele. Panstvo bylo daleko a docházelo sem jen tehdy, bylo-li nutno spočítat obyvatele této chudé vísky. Nejen lišky zde dávají zbídačeným lidem dobrou noc. Nouze si zde podávala ruku s bídou a smrt zde byla častým hostem, jakoby Bůh na tento kousek kraje dočista zapomněl.
„Co když Bůh není, velebnosti?“ zeptala se jej náhle se slzami v očích.
„Nač takové hříšné myšlenky, Barborko?“ zachmuřil se. „Nenech se pokoušet ďáblem...“
„Proč pak dopouští tolik nepravosti? Co jsme mu udělali?“ zeptala se, když se poklonila sošce svaté Barborky, jejíž jméno také nosila, pokřižovala se a pak vstala se slzami v očích.
„Nesmíme sejít z pravé cesty, mé dítě!“ usmál se smutně velebný pán. „Nic nás z ní nesmí strhnout, ať už se děje cokoliv... Ani smrt nejbližších, či ztráta majetku...“
„Bude pršet...“ řekla prostě, jakoby nevnímala studený vítr a občasný dotek chladivých kapek na jejím krásném obličeji, který poznamenala každodenní dřina. „Musím jít domu, velebnosti. Jozífek by mi vyhuboval, kdybych mu nenavařila z toho mála, co mám...“
„Běž, milá Barborko... A doufej v pána!“ udělal jí pan farář křížek na čele a pokynul jí hlavou.
Žena se vydala do kopečka ke své chaloupce. Vítr si pohrával s jejím šátkem na hlavě a když jej nemohl strhnout na zem, protože jej držela, co jí síly stačily, alespoň se jí snažil nadzvednout sukně. Místní sluha Boží se ještě jednou smutně pousmál a také pomyslel na ty, kteří se dřeli v dole pro bohatství, moc a slávu zdejší šlechty. Vždyť důl, který byl nedaleko sotva vydělal sám na sebe... Kdyby byla jeho žíla bohatší, nestála by tu tato nuzná víska, ale velké a bohaté město.
„Bože, proč to všechno dopouštíš?“ zeptal se farář sám sebe polohlasně. Namísto odpovědi zahřmělo a nával vichru jej div neporazil na zem. Muž v černé sutaně se kvapem vydal do svého domova, malé fary, která se krčila u kostelíku stojícího kus stranou od vsi. Doufal, že se nebudou ženit všichni čerti a že nenastane konec světa. Vzhlédl krátce k nebesům. Bůh mlčel a několik kapek dopadlo panu faráři do obličeje. „Zapomněl jsi na nás?“
Po nějaké chvíli se strhla hotová slota. Blesk stíhal blesk a zvuk hromů se odrážel od okolních kopců, jako by se tento kraj ocitl ve válce. Voda zaplnila cestu i nuzné zahrádky domků, aby se valila dolů z kopečka strhávajíc s sebou vše, co se dalo odnést. Dnešní večer nebyl čas milosti. Kdo ví, jakou škodu napáchala průtrž v dole. Barborka jen tak tak došla domů. Nestačila ani zavřít dveře, když se přihnal ten nečas. Na stůl z hrubých prken postavila svícen s hromničkou a zapálila ji. Zvuk hromů třásl s jednoduchými okénky a nechybělo málo, aby jí vítr odnesl střechu nad hlavou.
„Bože, prosím tě... Svatá Barborko... Prosím vás za nás hříšné...“ začala pronášet s třesoucím se hlasem. „Nedopusťte na nás nic zlého...“
Kdyby nemusela navařit večeři svému muži z toho mála, co měla, proklečela by u stolu celý čas bouře. Oheň v ohništi divoce prskal, jakoby v něm tančil samotný ďábel a dým se točil po místnosti, jako kdyby nemohl najít cestu do komína. Naštěstí se nečas jen prohnal vískou a brzy zmizel za nedalekými kopci. Nastala tma. Venku, pod zamračeným nebem, až na svíčky v domech nesvítilo jediné světýlko. Barborka dodělala večeři a přikryla oklepaný kastrůlek pokličkou, aby mu pokrm nevychladl. Sedla si s povzdechnutím za stůl a zamračeně myslela na to, co ji v životě ještě čeká...
Když tu kdosi zaklepal na dveře... Srdce jí div neposkočilo leknutím. Jozífek? Něco se mu stalo? Nikdy přeci neklepal! Rozčílením ani nedýchala. Kdosi vstoupil do jediné místnosti v domě. Znala jej od vidění. Byl sám. Kdepak je můj milý muž? Ptala se v duchu...
„Dobrý večer přeju,“ řekl a smekl čepici. I on měl na sobě prosté oblečení, které nosili obyvatelé vísky po celý týden. Jen na neděli si z truhliček vytahovali sváteční neobnošený oděv, o který pečovali ze všech sil a chodili v něm jen do kostela. Avšak dnes k nim nebyl Bůh nakloněn...
„Stalo se něco?“ zeptala se ztěžka.
„Dneska se krajem prohnala bouřka, jak víte...“ řekl mu s čepicí v obou rukou.
„Už odešla, chvála Bohu!“ přikývla. „A dál?“
„Několik chlapů odnesla voda... všechny jsme našli i s jejich holými životy, až na vašeho Jozefa!“ řekl muž. „Je mi to líto... V šachtě není, stejně tak v okolí... Nemůžeme ho najít, snad ráno...“
„Jozífka odnesla voda?“ zeptala se jej se slzami v očích. „Jen tak?“
„Je mi to líto...“ přikývl muž. „Musím jít...“
„Sbohem,“ řekla mu a dala si bradu do dlaní.
Muž se otočil, aniž by na ni pohlédl a odešel. Tiše prošel dveřmi a zavřel je tak neslyšně, jako by v domku nikdy nebyl. Žena se třásla rozčílením, strachem i bezmocí. Bože, nač jsi, když nedokážeš uhlídat ani poslední z posledních? K čemu se k tobě modlíme a obracíme? Nejsi nic... K ničemu nejsi! Zlostí bouchla do stolu. Zdálo se jí, že se v ohništi ozval tichý ďáblův smích... Chechot!
Naposledy zahřmělo. Barborka strhla z krku křížek a vstala od stolu. Hodila jej do ohniště. Chvíli jen tak chodila po místnosti a třásla se jako při zimnici. Křížek se svezl mezi žeravé kousky nekvalitního uhlí. Zůstal takřka skryt jejím očím v popelu. Čas se vlekl. Svíčka dohořela a nastala tma. Žena si sedla na zem z udusané hlíny a opřela se zády o postel. Jedinou, kterou měli, v níž lehávala se svým mužem. Ohniště zvolna vychladlo a žena vysílením usnula. Jen osamocená slza jí tu a tam spadla z tváře do klína.
„Proč smutníš, má milá?“ zeptal se jí čísi hlas.
„I Bůh se od nás odvrátil!“ řekla zamračeně. Nepoznávala to místo, zdálo se jí, že zemřela.
„A ty tomu věříš?“ usmála se na ni žena v prostém šatu. Barborce připadalo, že ji odněkud zná.
„Kdo jsi?“ zeptala se.
„Jsem ta, ke které se denně modlíš...“ řekla dotyčná a sedla si k Barborce do trávy. Všude okolo kvetlo plno různobarevného kvítí, až oči přecházely.
„Proč jsi to dopustila?“ zeptala se znovu. „Proč jsi mi vzala Jozífka!“
„Takový je život... Dává i bere, pánům jako kmánům...“ řekla moudře. „Určitě se spolu ještě uvidíte! Musíš jen věřit... V sebe i v něj!“
„A co když už nevěřím?“ zamračila se plná vzdoru. „Komu a čemu mám věřit?“
„Věř ve mně!“ řekla jí žena a pomalu se rozplynula. „A věř i v sebe!“
Když se ráno Barborka probudila, byla v chaloupce zima. Před domkem se shromáždilo několik sousedů. V kostele zvonil umíráček. Rozhlédla se po místnosti a zaposlouchala se do zvuku zvonu. Takže je to pravda? Jozífek mi umřel? Pomalu vstala. Cítila se rozlámaná a bolela ji snad každá kost v těle. Pomalu se vydala ke dveřím. Myslela, že nedojde. Srdce jí bilo jako zvon a jí se zdálo, že každou chvíli musí vynechat a vzdát svůj boj s pocity, které se jí hnaly myslí, jako povodeň. Dala ruku na kliku a otevřela dveře.
Namísto aby se pozdravila se sousedy, spatřila bílé zářící světlo a za ním travnatou zem porostlou kvítím. V tu chvíli si vzpomněla na svůj sen. Na svatou Barboru a na pana faráře. I na křížek, který hodila do ohniště, ale když se ohlédla, byl její domek ten tam. Ocitla se v podivné krajině plné klidu a míru. Stromy obtěžkány neznámými plody se tiše kolébaly ve větru a kus od nich, se v trávě smál její muž a pobízel ji, aby se vydala k němu. Srdce jí zaplesalo radostí a dobrotivý Bůh mohl být spokojen. V ten den se nekonal jeden, ale dva pohřby a oba manželé byli dáni do společného hrobu.
Od toho nečasu uplynulo několik dní, ale u sošky svaté Barborky leželo mnoho kyticí. To lidé děkovali za ochranu a prosili za své blízké, ať na ně vzhlíží svým dobrotivým zrakem i nadále. Nad usínajícím krajem se tiše vznášela Barborčina modlitba. A vítr odnášel její slova kamsi do dálav...
'Svatá Barboro panenský
Tvůj plášť dobře chrání všecky
Ty nás v hodinu smrtelnou
opatř Svátostí velebnou.'
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 29 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 60 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
