obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389833 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Na svatou Barboru ::

Příspěvek je součásti workshopu: Na svatou Barboru
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 22.12.2010, 23:10  
Text písně ke svaté Barboře jsem nalezl na internetu. Můžete si jej pročíst v plném znění na této adrese: http://www.abcsvatych.com/view.php?cisloclanku=2005111901

Snad se vám bude dílko líbit a mí šotci budou ke mně shovívaví! ;-)
 

      K večeru na hornatou krajinu padl až nezvyklý stín. Zamračené nebe jen znásobovalo soumrak, který se před nocí na sklonku umírajícího dne přikradl rychleji než obvykle. Na západní straně, kde se vzdálené kopečky nedotýkaly bachratých temných mračen, byla úzká škvíra, kterou se k lidem linula narudlá záře, jež měla až nepřirozeně krvavý nádech. Jakoby zvěstovala příchod příštích události...

      Po cestě linoucí se mezi prostými domky s napůl vyvrácenými ploty zbitých z nahrubo vyřezaných pláněk kráčela žena v zaplátované ale čisté zástěře, přes kterou měla přehozený lněný svetřík. Jeho doširoka roztažená oka mohla jen stěží ochránit tuto ženu před násobícím se hladem nadcházející noci. Žena sešla dolů z kopce až na okraj dědiny a pohlédla na křižovatku, u které stála kaplička věnovaná svaté Barboře, ochránkyni nejen havířů, ale i všech potřebných.

      Upravila si šátek na hlavě, aby jí jej nesfoukl rozdovádění vítr a poklekla před ní. Sklopila hlavu a položila před tento polní svatostánek několik divokých květů, které natrhala při návštěvě lesů nad dědinou. V myšlenkách se ubírala ke svému muži, který dřel v dole na stříbro od rána do večera za nuzný peníz a musel jít do roboty, ať už byl svátek nebo obyčejný den. Panstvo si žádalo plného nasazení a jakákoliv absence se tvrdě trestala. Co na tom, že v dole lidé umírali jako plevel pod nenechavými slunečními paprsky?

      Pokřižovala se a vzala do rukou křížek, který jí visel na obyčejném přívěsku. Dostala jej od svého muže, když mu povila dítě. Zemřelo však na druhý den. Na doktora neměli a tak jej pochovali do bezejmenného hrobu za vesnicí v místech, které měli oba rádi. Od té doby jako by přestali věřit, že je čeká ještě něco dobrého, jen nouze a bída. Naděje zde byla pouze pro bohaté a všichni to v dědince nad šachtou věděli až moc dobře. A tak prosila už jen za svého muže, který jí jako jediný zbyl. Tiše a upřímně nesla se její modlitba do větru a usínající krajiny:

„Barboro panenko svatá
pro Kristovo jméno sťatá
slyš nás hříšné volající
za patronku vzývající!

Tebe ctíme, velebíme
tak jak můžeme a víme
ač my toho nejsme hodni
učiň, bychom byli hodni...“


      Odněkud se ozvalo temné zahřmění. Z nebe spadlo několik kapek deště. Vítr se obtočil okolo kapličky i klečící ženy, která však ničeho nedbala. Kdesi na kopci v dědině se ozvalo několik hlasů. To obyvatelé vsi upozorňovali jeden druhého, že se blíží psota a schovávali vše, co nemělo přijít k úhoně. Vždyť už tak byli chudí jako myši a žili z ruky do huby. Několik dětí ještě chvíli pobíhalo po prašné cestě mezi domky, než je vyhnal do studených chalup ještě chladnější vítr, který nepřinášel nic dobrého.

      „Neměla bys tu tak klečet...“ řekl ženě čísi hlas. „Ještě si uženeš nějakou nemoc...“

      „Prosím tu za Jozífka!“ řekla žena, aniž by vzhlédla k muži, který se na ni bodře usmál a chápavě potřásl hlavou. „Já vím... Všichni se bojíme o své blízké...“

      „Snad Bůh a svatá Barborka mého muže ochrání před vším zlým, co jej kde čeká...“ řekla smutně. „Proč je tolik nespravedlnosti ve světě, velebný pane?“

      „Možná nás tím náš dobrotivý Bůh jen zkouší... Víš...“ zamyslel se pan farář z kostela, který stál snad jen díky milodarům těch, kteří sami neměli nic. I zdejší farnost byla chudá, s kostelem na spadnutí, jehož věžička byla trochu nakřivo, jak se do ní po celý čas opíral severák, který tak rád trápil zdejší obyvatele. Panstvo bylo daleko a docházelo sem jen tehdy, bylo-li nutno spočítat obyvatele této chudé vísky. Nejen lišky zde dávají zbídačeným lidem dobrou noc. Nouze si zde podávala ruku s bídou a smrt zde byla častým hostem, jakoby Bůh na tento kousek kraje dočista zapomněl.

      „Co když Bůh není, velebnosti?“ zeptala se jej náhle se slzami v očích.

      „Nač takové hříšné myšlenky, Barborko?“ zachmuřil se. „Nenech se pokoušet ďáblem...“

      „Proč pak dopouští tolik nepravosti? Co jsme mu udělali?“ zeptala se, když se poklonila sošce svaté Barborky, jejíž jméno také nosila, pokřižovala se a pak vstala se slzami v očích.

      „Nesmíme sejít z pravé cesty, mé dítě!“ usmál se smutně velebný pán. „Nic nás z ní nesmí strhnout, ať už se děje cokoliv... Ani smrt nejbližších, či ztráta majetku...“

      „Bude pršet...“ řekla prostě, jakoby nevnímala studený vítr a občasný dotek chladivých kapek na jejím krásném obličeji, který poznamenala každodenní dřina. „Musím jít domu, velebnosti. Jozífek by mi vyhuboval, kdybych mu nenavařila z toho mála, co mám...“

      „Běž, milá Barborko... A doufej v pána!“ udělal jí pan farář křížek na čele a pokynul jí hlavou.

      Žena se vydala do kopečka ke své chaloupce. Vítr si pohrával s jejím šátkem na hlavě a když jej nemohl strhnout na zem, protože jej držela, co jí síly stačily, alespoň se jí snažil nadzvednout sukně. Místní sluha Boží se ještě jednou smutně pousmál a také pomyslel na ty, kteří se dřeli v dole pro bohatství, moc a slávu zdejší šlechty. Vždyť důl, který byl nedaleko sotva vydělal sám na sebe... Kdyby byla jeho žíla bohatší, nestála by tu tato nuzná víska, ale velké a bohaté město.

      „Bože, proč to všechno dopouštíš?“ zeptal se farář sám sebe polohlasně. Namísto odpovědi zahřmělo a nával vichru jej div neporazil na zem. Muž v černé sutaně se kvapem vydal do svého domova, malé fary, která se krčila u kostelíku stojícího kus stranou od vsi. Doufal, že se nebudou ženit všichni čerti a že nenastane konec světa. Vzhlédl krátce k nebesům. Bůh mlčel a několik kapek dopadlo panu faráři do obličeje. „Zapomněl jsi na nás?“

      Po nějaké chvíli se strhla hotová slota. Blesk stíhal blesk a zvuk hromů se odrážel od okolních kopců, jako by se tento kraj ocitl ve válce. Voda zaplnila cestu i nuzné zahrádky domků, aby se valila dolů z kopečka strhávajíc s sebou vše, co se dalo odnést. Dnešní večer nebyl čas milosti. Kdo ví, jakou škodu napáchala průtrž v dole. Barborka jen tak tak došla domů. Nestačila ani zavřít dveře, když se přihnal ten nečas. Na stůl z hrubých prken postavila svícen s hromničkou a zapálila ji. Zvuk hromů třásl s jednoduchými okénky a nechybělo málo, aby jí vítr odnesl střechu nad hlavou.

      „Bože, prosím tě... Svatá Barborko... Prosím vás za nás hříšné...“ začala pronášet s třesoucím se hlasem. „Nedopusťte na nás nic zlého...“

      Kdyby nemusela navařit večeři svému muži z toho mála, co měla, proklečela by u stolu celý čas bouře. Oheň v ohništi divoce prskal, jakoby v něm tančil samotný ďábel a dým se točil po místnosti, jako kdyby nemohl najít cestu do komína. Naštěstí se nečas jen prohnal vískou a brzy zmizel za nedalekými kopci. Nastala tma. Venku, pod zamračeným nebem, až na svíčky v domech nesvítilo jediné světýlko. Barborka dodělala večeři a přikryla oklepaný kastrůlek pokličkou, aby mu pokrm nevychladl. Sedla si s povzdechnutím za stůl a zamračeně myslela na to, co ji v životě ještě čeká...

      Když tu kdosi zaklepal na dveře... Srdce jí div neposkočilo leknutím. Jozífek? Něco se mu stalo? Nikdy přeci neklepal! Rozčílením ani nedýchala. Kdosi vstoupil do jediné místnosti v domě. Znala jej od vidění. Byl sám. Kdepak je můj milý muž? Ptala se v duchu...

      „Dobrý večer přeju,“ řekl a smekl čepici. I on měl na sobě prosté oblečení, které nosili obyvatelé vísky po celý týden. Jen na neděli si z truhliček vytahovali sváteční neobnošený oděv, o který pečovali ze všech sil a chodili v něm jen do kostela. Avšak dnes k nim nebyl Bůh nakloněn...

      „Stalo se něco?“ zeptala se ztěžka.

      „Dneska se krajem prohnala bouřka, jak víte...“ řekl mu s čepicí v obou rukou.

      „Už odešla, chvála Bohu!“ přikývla. „A dál?“

      „Několik chlapů odnesla voda... všechny jsme našli i s jejich holými životy, až na vašeho Jozefa!“ řekl muž. „Je mi to líto... V šachtě není, stejně tak v okolí... Nemůžeme ho najít, snad ráno...“

      „Jozífka odnesla voda?“ zeptala se jej se slzami v očích. „Jen tak?“

      „Je mi to líto...“ přikývl muž. „Musím jít...“

      „Sbohem,“ řekla mu a dala si bradu do dlaní.

      Muž se otočil, aniž by na ni pohlédl a odešel. Tiše prošel dveřmi a zavřel je tak neslyšně, jako by v domku nikdy nebyl. Žena se třásla rozčílením, strachem i bezmocí. Bože, nač jsi, když nedokážeš uhlídat ani poslední z posledních? K čemu se k tobě modlíme a obracíme? Nejsi nic... K ničemu nejsi! Zlostí bouchla do stolu. Zdálo se jí, že se v ohništi ozval tichý ďáblův smích... Chechot!

      Naposledy zahřmělo. Barborka strhla z krku křížek a vstala od stolu. Hodila jej do ohniště. Chvíli jen tak chodila po místnosti a třásla se jako při zimnici. Křížek se svezl mezi žeravé kousky nekvalitního uhlí. Zůstal takřka skryt jejím očím v popelu. Čas se vlekl. Svíčka dohořela a nastala tma. Žena si sedla na zem z udusané hlíny a opřela se zády o postel. Jedinou, kterou měli, v níž lehávala se svým mužem. Ohniště zvolna vychladlo a žena vysílením usnula. Jen osamocená slza jí tu a tam spadla z tváře do klína.

      „Proč smutníš, má milá?“ zeptal se jí čísi hlas.

      „I Bůh se od nás odvrátil!“ řekla zamračeně. Nepoznávala to místo, zdálo se jí, že zemřela.

      „A ty tomu věříš?“ usmála se na ni žena v prostém šatu. Barborce připadalo, že ji odněkud zná.

      „Kdo jsi?“ zeptala se.

      „Jsem ta, ke které se denně modlíš...“ řekla dotyčná a sedla si k Barborce do trávy. Všude okolo kvetlo plno různobarevného kvítí, až oči přecházely.

      „Proč jsi to dopustila?“ zeptala se znovu. „Proč jsi mi vzala Jozífka!“

      „Takový je život... Dává i bere, pánům jako kmánům...“ řekla moudře. „Určitě se spolu ještě uvidíte! Musíš jen věřit... V sebe i v něj!“

      „A co když už nevěřím?“ zamračila se plná vzdoru. „Komu a čemu mám věřit?“

      „Věř ve mně!“ řekla jí žena a pomalu se rozplynula. „A věř i v sebe!“


      Když se ráno Barborka probudila, byla v chaloupce zima. Před domkem se shromáždilo několik sousedů. V kostele zvonil umíráček. Rozhlédla se po místnosti a zaposlouchala se do zvuku zvonu. Takže je to pravda? Jozífek mi umřel? Pomalu vstala. Cítila se rozlámaná a bolela ji snad každá kost v těle. Pomalu se vydala ke dveřím. Myslela, že nedojde. Srdce jí bilo jako zvon a jí se zdálo, že každou chvíli musí vynechat a vzdát svůj boj s pocity, které se jí hnaly myslí, jako povodeň. Dala ruku na kliku a otevřela dveře.

      Namísto aby se pozdravila se sousedy, spatřila bílé zářící světlo a za ním travnatou zem porostlou kvítím. V tu chvíli si vzpomněla na svůj sen. Na svatou Barboru a na pana faráře. I na křížek, který hodila do ohniště, ale když se ohlédla, byl její domek ten tam. Ocitla se v podivné krajině plné klidu a míru. Stromy obtěžkány neznámými plody se tiše kolébaly ve větru a kus od nich, se v trávě smál její muž a pobízel ji, aby se vydala k němu. Srdce jí zaplesalo radostí a dobrotivý Bůh mohl být spokojen. V ten den se nekonal jeden, ale dva pohřby a oba manželé byli dáni do společného hrobu.

      Od toho nečasu uplynulo několik dní, ale u sošky svaté Barborky leželo mnoho kyticí. To lidé děkovali za ochranu a prosili za své blízké, ať na ně vzhlíží svým dobrotivým zrakem i nadále. Nad usínajícím krajem se tiše vznášela Barborčina modlitba. A vítr odnášel její slova kamsi do dálav...

'Svatá Barboro panenský
Tvůj plášť dobře chrání všecky
Ty nás v hodinu smrtelnou
opatř Svátostí velebnou.'



 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 10 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.1 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 31 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 64 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 2:22:52 Odpovědět 
   27. 07. 2014

Proč lidé věří v Boha, jenž jim nikdy neodpoví? Věří snad proto, aby mohli při případném, nezdaru naň svést vinu, přičemž si ulevit, a říct: „Proč jsi mi nepomohl?“
 ze dne 01.08.2014, 13:24:08  
   Šíma: Boha nikdy neuvidíme, protože žijeme "v něm" a jsme "jeho součástí", vidíme jej jen prostřednictvím věcí, které stvořil (viz svět a vesmír kolem sebe). Ale toto je na víře každého člověka. Je víra pro slabochy? Netuším, sám si věřím po svém a nejsem organizován v žádném náboženství...

Dík za komentář a zastavení.
 Kondrakar 03.10.2011, 16:13:59 Odpovědět 
   Zdravím,

hezké a smutné. Život není lehký, zvláště pro lidi bez prostředků a v dolech a na vsích nebyl život lehký.
 ze dne 03.10.2011, 16:31:49  
   Šíma: Díky za zastavení a komentář, ačkoliv jde o fikci, určitě to nebylo lehké!
 Nancy Lottinger 21.01.2011, 10:13:50 Odpovědět 
   Jenom mi není úplně jasné, jak umřela? Má to co dočinění s poznámkou, že by si mohla uhnat nějakou nemoc, nebo to bylo silou vůle, což se běžně dělo např. v koncentračních táborech, když už se někdo vzbudit nechtěl, tak...?
 ze dne 21.01.2011, 12:27:20  
   Šíma: Nejspíš na infarkt (nervy jsou nervy)... Alespoň to tak předpokládám, protože ani mé múzy v tomto bodě nejsou za jedno. Muže měla ráda a prostě to její srdce nevydrželo (nikoho jiného na tom světě neměla). Grrrrrr, skoro jsem z tohoto textu udělal "telenovelu"! Uff...
 Joa 30.12.2010, 20:48:14 Odpovědět 
   Měla jsem možnost nahlédnout do té temnější části Šímovy tvůrčí duše a musím říct, že se mi zamlouvá. Balada je to vskutku povedená, s pořádnou porcí deprese a mučednictví. :-) Obzvláště se mi zamlouvá ta písnička, která podkresluje pochmurnou náladu celé povídky.
 ze dne 31.12.2010, 1:11:17  
   Šíma: Díky, potřeboval jsem nějakou píseň, nebo báseň a na v Perexu zmiňované adrese jsem ji konečně našel! ;-) Ještě jednou děkuju za zastavení a komentík!
 phaint 30.12.2010, 15:18:41 Odpovědět 
   Hezky pochmurná balada s koncem, při nmž jsem si vzpomněla na závěr filmu Gladiátor. Kéž by ty odchody byly takhle hezké :) Děkuji za slova jako "slota" a podobně, to aby dnes člověk pohledal! Mně přijde, že zkrácená verze (nebo snad veršovaná verze" :)) by tomu ještě prospěly.
 ze dne 31.12.2010, 1:09:56  
   Šíma: Díky moc za zastavení a komentík! Ve verších a celý příběh? Hihihi, jen to ne! ;-)
 čuk 30.12.2010, 10:48:06 Odpovědět 
   Balada vcelku povedená, bezručovská, aby v závěru "Bezruč" konvertoval ke katolictví. Ochranitelská funkce S.B. je poněkud paradoxní: horníka nezachrání, alibisticky ho přesune do vody. Barborce, manželce Jozífka, pomůže tak, že ji přivede na onen svět (a fiktivně ji poskytne ráj). Tato interpretace je náboženská a neověřitelná, tedy svým způsobem "realistická", Svatou Barbaru zbavuje světského účinku legendy ( s dozvukem: lépe je zemříti a v ráj přijíti než se s osudem vdovy světem plahočiti- což není zrovna humanistické). Ti co S.B oslavují, pak tak činí navzdory faktům a logice S.B. Výklad faráře je sice sugestivní, ale že by to došlo až tak? Zřejmě je balada " nábožensky propagandistická." Autor si z balady vzal jen metafyzickou část, nikoliv legendární nadsázku. Katolické baladě dostál, ale z hlediska WS a celkové "povahy" S.B jde poněkud mimo, což by nevadilo, kdyby byl patrný mírný odstup nebo vložení se autora do textu. Pro mne ateistu jej to až moc náboženské. Vytýkanou upovídanost považuji za košatost, v baladě tohot typu (náboženského až lidového) přijatelnou.
PS: Sorry Šimi, a neposílej na mne S.B., aby mne ochránila tímto způsobem. A možná, že jsem tě "kousl" víc než by si tvá zaujatost tématem zasloužila.
 ze dne 30.12.2010, 11:29:29  
   Šíma: Ahoj, čuku, díky moc za zastavení a kritiku! Uf, tak jako "náboženskou propagandu" jsem svůj text pojmout nehodlal (chraň Bůh)! ;-)
 Leontius 30.12.2010, 0:04:09 Odpovědět 
   Povedený pokus o baladu. Klidně s tím žánrem experimentuj dál, četlo se to hezky a ten tísnivý pocit šel poznat. Těžko odhadnout, v které době se to odehrává, ale pochybnosti o existenci boží bych v tomto prostředí nečekal. V textu bylo pár chybiček, taky mě rušilo opakování některých frází:

„Jozífek by mi vyhuboval, kdybych mu nenavařila z toho mála, co mám...“

„Kdyby nemusela navařit večeři svému muži z toho mála, co měla,“

Jinak hezký prostý příběh. Znaků včetně mezer mi to napočítalo přes 11 000. Nepřekročilo to hranici? Text by šel určitě zkrátit. Třeba farářova úvaha v podstatě jen parafrázuje myšlenky hrdinky.
 ze dne 30.12.2010, 0:16:33  
   Šíma: Zdravím a děkuji za zastavení a kritiku. Jo, dalo! Vím o tom, že jsem ne zcela dodržel rozsah (má ukecanost mě prostě dostala)! :-(
 Lyrie 29.12.2010, 9:47:32 Odpovědět 
   Krásná, atmosférická povídka, kde je děj dobře vsazený do skvěle vykreslého prostředí. Člověk má pocit, že je uprostřed všeho dění, cítí poryvy větru, studený déšť i Barborčin (mírně patetický, nicméně v tého povídce oprávněný) žal.

Až na pár opomenutých čárek, vynechané písmenko či nejasnosti v jakoby a jako by nemám, co bych vytkla. Tahle povídka se Ti moc povedla :_)
 ze dne 29.12.2010, 12:33:40  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík! ;-)

P.S. Jakoby a jako by je mnohdy sporné a že mi utekly čárky, fakt? Potvory, ale bohužel jsou už za horama a nechytím je... Uff! :-(

Vidíš to? Ani šíma není dokonalý! (mrk)
 Aini 28.12.2010, 14:01:41 Odpovědět 
   Balada o tom, že v tak těžkých dobách by se lidem bez lásky žilo mnohem hůře. A bohatství činilo srdce kamennými…
Když to vezmu na dnešní dobu: sv. Barbora z historie nemizí, jakož některé profese, jejichž vykonavatele ochraňovala. Zůstává existence bohatých a chudých (v globále). Dnes se téměř bez rozdílu svět řídí pudem sebezáchovy. Přičemž svět zapomíná na skutečnost, že svá srdce zatvrzují místo aby jej otevřeli…
Povídka je dojemná i závěrem, kdy si mnozí mohou uvědomit příměr: síla lásky až za hrob. Kéž by se v některých uzavřených lidských srdcích zabydlela včas, tedy už za života.
Podle mne povídku takto může nabídnout hlavně dobrosrdečné smýšlení a povaha. :-)
(šotky asi nepotěším, drobné chybičky jsou, však zde až druhořadé; není třeba je zmiňovat)
Děkuji
 ze dne 28.12.2010, 14:46:09  
   Šíma: Díky za zastavení i kritiku. Jo, jo, rošťáci jedni šotkovští... Ono je to zajímavé, že se lépe hledají chybky v cizích textech, nežli ve vlastních, ale ani já neházím flintu do žita a dávám těm lumpům (nebo se o to alespoň snažím) na frak! ;-) Ještě jednou díky a jsem rád, že se líbilo!
 Leontius 27.12.2010, 12:25:55 Odpovědět 
   Přečteno, zhodnoceno a komentář mám již připraven. Zašlu co nejdříve po vyhlášení.
 ze dne 28.12.2010, 14:44:08  
   Šíma: Díky moc za návštěvu a přečtení příspěvku! ;-)
 čuk 25.12.2010, 18:22:01 Odpovědět 
   Přelouskal jsem , vyjádřím se až po vyhodnocení WS
 ze dne 25.12.2010, 21:03:26  
   Šíma: Jasan! ;-)
 Carolina 25.12.2010, 7:44:51 Odpovědět 
   Ahoj, moc pěkný příběh, poutavý, pěkně psaný. Jen jedna drobnost. V tomto stylu psaní mi neseděla věta,
Vždyť už tak byli chudí jako myši a žili z ruky do huby. Asi bych ji napsala trochu jinak. V tomto stylu mi to zní trochu násilně, i když je jasné, co je tím myšleno:)
 ze dne 25.12.2010, 11:26:56  
   Šíma: Joj... Díky za za zastavení i komentík a jsem rád, že se líbilo... ;-)

P.S. Pošlu reklamaci svému "osobnímu oddělení"! ;-)))
 salvator 24.12.2010, 22:29:58 Odpovědět 
   Docela zajímavá balada, ačkoliv jsem se místy trošku pozastavoval nad některými místy, jako...slovo absence, ve mě vyvolalo nepatřičné představy a také, že ona žena, aniž vzhlédla, poznala faráře... ale snad podle hlasu, by mohla, to jen tak na okraj.
Jinak se ti to vcelku povedlo, já například, bohužel, nevyvolal na toto téma žádnou z mých můz, takže...
Na to, že přiznáváš, že je to tvoje první balada, je to slušně zpracované. Přeji ti hodně štěstí, Šímo.
 ze dne 24.12.2010, 22:57:59  
   Šíma: Díky za milý komentář (i kritiku) a jsem rád, že se líbilo! ;-)
 Amater 23.12.2010, 21:43:39 Odpovědět 
   Snivé smutné, ale líbilo se mi to. je to přesně takový příběh, jaké se čtou pověsti nebo balady. hezké
 ze dne 24.12.2010, 16:23:29  
   Šíma: Díky, jsem rád, že se má baladová prvotina líbila!!! ;-)
 Dědek 23.12.2010, 11:21:44 Odpovědět 
   Ale jo, jde to. Povídka vhodná pro tento čas. Jen si myslím, že jsi dost popisný, plno slov je zbytečných. Tohle je styl Klostermanna. Jen malá ukázka: Jeho doširoka roztažená oka mohla jen stěží ochránit tuto ženu před násobícím se hladem nadcházející noci. Tuto ženu je naprosto zbytečné. Z textu je zřejmé o koho se jedná a hned další věta začíná Žena...
Násobícím se chladem není také to pravé ořechové, krom toho, teprve teď jsem si všiml, že tam máš hlad místo chlad.
 ze dne 23.12.2010, 17:18:49  
   Šíma: Díky moc za zastavení i kritiku! ;-)
 Šíma 23.12.2010, 0:01:05 Odpovědět 
   P.S. Můj první pokus o baladu! Huh, snad to má "hlavu a patu"...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Kapitola 2- Osu...
Desdemone
Výstřižek z den...
Verity von Leatri
Brána
An!tta
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr