|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Barbora M ::
 čuk |
publikováno: 22.12.2010, 23:11
|
| Příspěvek pro WS. O životě Barbory M, která si říkala Barbara. |
| |
|
|
Když v pajzlu U milosrdného samaritána se některý nový návštěvník s chtivýma očima upřeně podíval na ženu středního věku sedící u stolku v rohu, načež se vazbič Lojza začal výhružně zvedat se židle, žena ho zarazila pohybem ruky.
„Já se jmenuji Barbara, řečená svatá, takže má svatost mě ochrání.“
„Barbora byla svatá, Barbora! Ne Barbara, jak si říkáš ty! Ty nejsi svatá. Děvče, zase kecáš.“
„Díváš se nesprávnejma očima, Lojzíku.“
Tahle slova občas mumlala v nejvyhlášenější putyce městečka B nazrzlá Barbora M (nazývaná Barbara), útlé postavy a s vizionářskýma očima, povoláním městská prostitutka. Usmála se světácky, přihnula si piva a zapálila si další cigaretu. Muži se na ni zašklebili. Žertovali. S trochou pohrdání, neboť ji považovali za bláznivou. I dobrák Lojzík. Nikomu však neublížila, protože žádné prostitutce do rajonu nevandrovala, žádného amanta žádné nepřebírala. Jestli chlapi dělají něco nekalého, to ji nikdy nezajímalo.
Barbara byla tichou a neškodnou bláznivkou, plnou dobré vůle. Měla jediného přítele, o mnoho desítek let staršího vousatého Nicholase, který na sex s ní nikdy ani nepomyslel. Tu a tam se objevil, aby s Barbarou popil pár pěnivých sklenic a filozoficky podebatoval. Většinu času však byl pryč, neznámo kde. Náhle mizíval a náhle a nečekaně se objevoval. Najisto se vracel začátkem prosince. V jeden určitý den byl k nepoznání. Vousy měl odbarvené doběla, oblečen byl v dlouhé zlacené říze, na hlavě mu trůnila vysoká mitra. S mohutnou berlí v ruce vypadal jako posel přicházející z nebes.
Pokaždé když se Nicholas s Barbarou setkal, kroutil nevěřícně hlavou.
„Já tě, Ba, obdivuju, jak proplouváš tímhle světem, bez úrazu, jako bys byla obestřena neznámým kouzlem. Bez rvaček a bez pasáka. Snad k tomu přispívá i tvá křehkost a uzavřenost pod maskou lehký holky.“
Tiše se usmála. Neměla ve zvyku hovořit o sobě. Jednou však řekla:
„Má ochránkyně je daleko, vysoko, za tou nekonečnou modří.“
„Modří oceánu? Nebes?“
Neodpověděla.
„Co se to v tobě skrývá za sílu, milá Barbaro?“
„Měl bys uhádnout, příteli.
Barbara se chránila modlitbami a pokřižováním se, a kupodivu lidské zlo se jí vyhýbalo. Žádný kunčoft ji neokradl, žádný policajt nesebral, ani jednu z možných chorob přenášených pohlavním stykem nechytila. A tím ji ani nepředala dál. Třeba měla schopnost vytvářet kolem sebe dosud neznámé sofistikované magnetické pole. Namlouvala si však, že svatá Barbora, ochránkyně prostitutek, vykonává charitativní akci nablízku a nedá jí ublížit.
Ve své prosté, lehce pomatené mysli se považovala za následovnici Svaté Barbory, vžívala se do její povahy a snažila se jednat podobným dobro působícím způsobem. Jako by na sebe přejímala část osudu a mučednictví své svaté jmenovkyně.
V dětství si Barbara prožila krušné chvíle. Rodiče jí záhy zemřeli, to přispělo k její vnitřní rozjitřenosti, po matce pak zdědila svérázný vztah k náboženství.
Mnozí pravověrní věřící a svatouškové se Barbaře vyhýbali. Jako kdyby v sobě měla notnou dávku čarodějnictví. A přitom se jen pokoušela sloučit oheň a vítr, přízemní sex a nezemský ideální cit.
Mezi zákazníky si vybírala muže, u nichž šestým smyslem objevila nějakou vnitřní ránu nebo pochroumanost. Kteří byli schopni náboženského zanícení. Takových však nebylo mnoho.
Před vlastním sexuálním aktem prý Barbara vyžadovala malý náboženský obřad. V jejím čisťounkém pokojíku s křížem na stěně se musel kunčoft svléknout donaha a sepnout ruce před svým srdcem. Barbara se pak modlila:
„Hříšníku, skloň hlavu k zemi a nyní, očištěn, pozvedni svou hlavu vzhůru.“
Mnozí setrvali v pokoře a sklonu, a v zahanbeni raději prchli. Barbařiny štíhlé prsty poletující jako dvě holubice vytvořily před mužem svaté znamení.
Načež obřad pokračoval: „A nyní přijmu část tvého těla jako dar, ó pane. Nech mi ho vychutnat.“
Do třetí fáze postoupili jen ti nejvytrvalejší.
Barbara k nim takto promlouvala: „A nyní do mne vstup, můj pane, dej mi pocítit své tělo, dej mi poznat vše dobré, co z něho vyprýští.“
Barbara si ve chvílích sblížení neuvědomovala své společenské ponížení, ale naopak plula povznesena na vlnách porozumění a soucitu.
Vyřčená zaříkání myslela vážně a podle toho i konala dílo lásky. Málokdo z mužů však dovedl spojovat akt těla s aktem duše a pociťovat alespoň na chvíli čistou lásku k ubohé prostitutce, tak zmatečně promlouvající a milující. Jen velice potřeštění básníci to svedli.
Se zahanbeným srdcem a nejistým svědomím si později vyčítali svou pošetilost a kroutili hlavou nad kouzly, kterými byli při důmyslné rozkoši omotáni. Ať si to chtěli přiznat nebo ne, zakusili však bezčasí podivného štěstí, a cítili se alespoň na chvíli jinými, snad lepšími a milosrdnějšími. A Barbaře bylo nevýslovně smutno, když je potkávala a oni odvraceli zrak.
Barbara toužila poznávat a milovat i ty, které ochraňovala patronka Svatá Barbora.
Podle profese zákazníků zabarvovala svůj slovník do poetické podoby.
S matematiky básnila o číslech. Jejím oblíbeným tématem byla prvočísla, úvahy zakončovala vtipem: „Prvočísel v matematice je mnoho, u ženy jenom jedno.“
S havíři se bavila o kutání štol a to tak, že zaujetí pracovní problematikou bylo aplikováno nejen na milostnou techniku, ale i na lásku hloubící v srdcích milenců zářezy jako na starodávných soubojových pistolích.
Od architektů si nechávala vyprávět o kráse svých linií (což bylo poněkud přehnané), oni však věděli, že Barbara bude na oplátku vyprávět o jejich mužské architektuře a lichotivě ji srovnávat s pravzorem muže, Adamem z ráje. Vyprávění ve chvílích počínající extáze byla doprovázena rituálem snímání fíkového listu. Měla jich v malé skřínce v zásobě.
V monologu s dělostřelci se vyhnula laciným vtipům, tématem bylo přirovnávání lásky k zážehu rozbušky, aby pak zamilovaní vzlétali do oblak rozkoše.
U námořníků tišila obavy z bouří a blesků, dovedla vtipně hovořit na téma Jonáš a velryba, kdo koho vlastně spolkne, a jak neporušen vystoupí Jonáš z velryby. Což poněkud odtažitě ilustrovala tím, že nechala dotyčného nahlédnout do své zdravotní knížky.
Jak pečovala o děti? Tady leží jeden z klíčů k Barbařině sladkobolné až exaltované povaze a chvílím hořkosti. Nemohla mít děti, nebylo jí dopřáno se o ně starat, ač tolik o tom snila a tolik po dětech toužila. Ani věnovat lásku cizím dětem nesměla. Povolání prostitutky i způsob řeči a mlčení by vzbuzovaly u rodičů nedůvěru, těžko by jí svěřili své potomky k opatrování.
Nicholas jednou řekl:
„Kdybych toto, milá Ba, o tobě napsal a někomu dal číst, bylo by mé líčení označeno za kýč, za sentimentální romantiku a hledání perel v bahně.“
„Nepiš, Niku. Jinde se o mně píše kniha mého života a skutků.“
Nicholas se dál nevyptával. Věděl, že někdy se to tak semele, že u vybraného jedince se spojí protichůdné vlastnosti. A stud brání o výsledku hovořit, snad z obavy ze znevážení. Vždyť stereotypy škatulkování lidí jsou příliš rozšířené a tak neodbytně a surově roztrubované.
Barbara žila skromně, do jisté míry i asketicky. Jedině po hospodách dosyta jedla a pila. Dlouhé období smutku a mlčenlivosti prokládala výtrysky veselí, záměrně vytvářejíc drsnější krycí štít své osobnosti.
Ze skromnosti i pocitu viny se stavěla horší než ve skutečnosti byla, chtěla odradit hrubiány a náfuky. Neměla je ráda, nechtěla jim ani sebemenší poskytnout.
„Sami sobě jsou kurvou. Samolibě si vybírají mladičké naivní holky, tolik rozdílné od jejich zkaženosti. Herečky, které umějí zalichotit penězům, postavě i zdánlivé inteligenci projevující se v podobě jalových plků. Zkazí vše, na co sáhnou.“
„O tom bych mohl, já Nicholas, vyprávět! Ve svém převleku vídávám mnohé.“
„Obšourníku plesnivý.“
Barbara dovedla bravurně nadávat, ovšem jen na veřejnosti v malém kroužku známých. Při intimním styku se zákazníky byl její hlas měkký a tvář usměvavá, když je oslovovala nebozí klienti a milí přítelíčkové a později pak moji miláčci těla a duše.
Nevydělávala příliš. A přitom hodně šetřila. Aby měla na obětiny v kostele své jmenovkyně.
Zprvu se modlívala, aby se jí dostalo milosti otěhotnění. Dvakrát do roka vykonávala pouť do katedrály svaté Barbory v městě K. H. Po hrbolaté dlažbě se unaveně, pokorně i s nadějí sunuly její drobné nožky, z jejichž nehtů oprýskával rudý lak. Nikdy se jí přání mít dítě nesplnilo. Nepoužívala antikoncepci, nevyžadovala pánskou ochranu (a muže nenapadlo svou použít, tak se cítili bezpeční). Přitom Barboře bylo jedno, kdo by byl otcem jejího dítěte. Vždyť ono bude jenom jejím, jí vychováváno k obrazu patronky svaté Barbory.
Při jednom setkání se Nicholas zeptal:
„Zklamala tě, Barbaro?“
Neopětovala přítelův pohled vzhůru, kde sídlila Ona. Povzdechla si a odpověděla zadrhlým hlasem:
„Má svíce dosud plápolá. Snad Ona chystá se mnou jiné záměry.“
„A jaké?“
„Nevím.“
Tehdy to nikdo z nich nevěděl.
Pak už se k tématu předurčení nevrátili.
Ač neztrácela naději ve své početí, úporně Barbora šetřila i z jiného důvodu. Až bude mít dost peněz, přestěhuje se tam, kde ji neznají. A adoptuje dítě. Nebo ještě lépe dvě. Najde si práci někde ve slušné rodině nebo v některé diecézi na faře.
Čas plyne rytmem, o kterém si myslíme, že ho známe. Málokdy předvídáme, že se něco zvrtne, a vůbec už si nepřipouštíme, že by to bylo trvalé nebo konečné.
Toho dne klečela poutnice Barbara před oltářem v katedrále svaté Barbory v městě K.H. a vroucně se modlila.
Venku se ozval hluk, dveře se rozlétly a jimi vběhl do chrámu muž. Doběhl až k oltáři, jeho vytřeštěné oči v zarudlé tváři se dívaly na Barbaru. V ruce držel nůž.
Tři policisté se zastavili s napřaženými pistolemi a chvíli váhali. Mužova ruka s nožem se pohnula, nejmladší z policistů vystřelil.
Nikdo si nedovedl vysvětlit rychlost, s kterou Barbara vstala a vrhla se před mužovo tělo. Nůž zazvonil na kamenné dlažbě. Barbara se sesula za ním, na levé straně kartounových šatů s drobnými kvítky vyrostla velká růže, z níž odkapávaly rudé kapky, jako rosa, jako slzy. Muž zvedl ruce a sklonil se k mrtvé. Políbil ji na čelo. Nikdo z policistů už nevystřelil.
Muž byl zatčen. Posléze se prokázalo, že byl pronásledován na základě mylného udání, zrovna když v řeznictví porcoval vepřové. Byl propuštěn zpátky k rodině, ke svým třem malým dětem. Také i proto se mlčelo, že střelba v kostele musela být ututlána.
Mrtvá žena Barbora, jejíž oči dostaly po smrti nebeský jas a dívčí rty letmý úsměv, byla pohřbena v cizím městě K.H., bez rozruchu a obřadů. Na prostém hrobě neměla napsáno žádné jméno.
Jedině Nicholas se o hrobu dověděl, ale nikomu nikdy nevysvětlil, kam Barbara zmizela a proč se městečko B náhle stalo chudším a smutnějším.
Třetího dne se zpil do němoty, v putyce na místě, kde sedávala Barbara. Nikdo nerozuměl, co blábolil:
„Tak tohle chtěla její patronka Svatá Barbora. Dopřát své jmenovkyni za odměnu mučednickou smrt jako vykoupení. Snad Barbara splnila svůj poslední úkol na tomto světě. V jiné době by se stala světicí. Dnes upadne v zapomnění. Jen já… V hrobu u zdi však není její duše přítomna, jen prázdná slupka těla tam spočívá… Tam kam odešla, si budou obě Barbory ještě blíž a naše Barborka se snad na zem vrátí v jiné podobě. Anebo kdesi v krásném neznámu se splní její sen.“
Lidský svět je tak široký a přitom tak malý. Je v něm tolik skrytých zákoutí, v nichž se děje jiné, než bychom si mysleli. Barbora žila v jednom takovém zákoutí, odkud vedlo mnoho cest. Jedna přímo vzhůru. Touto cestou odešla.
Už nevím, kdo mi o Barboře M zvané Barbara vyprávěl. Snad to byl někdo nehmotný, snad ke mně tichým hlasem hovořil ve snu. A dal mi příkaz, abych o Barbaře - Barboře napsal. Což tímto činím, aniž bych si vymýšlel nebo Barbořin osud krášlil či dokresloval. Snad v příkazu stálo, že text musí být neúplný.
Každoročně čtvrtého prosince se na jednom opuštěném hrobě ve stínu vysoké věže katedrály v K.H. objevovala nádherná kytice rudých růží. A kdoví odkud se vzal lidový zvyk trhat v tento den višňové větvičky a nechat je přivést do květu. Za měsíčních nocí byl slýchán z chrámové lodě tajemný, tichounký, úpěnlivě se modlící ženský hlas. To prý Svatá Barbora sestupuje po měsíčním paprsku, aby orodovala za ubohé a ohrožené.
Tato pověst se do dnešních dnů bohužel v písemné podobě nedochovala.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 22 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 41 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
