» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Charakter člověka je jeho osudem."

Hérakleitos

počet přístupů: 2141682

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Vyznávám lásku svému polštáři ::

Ziriant)	publikováno: 20.12.2010, 16:45

Náctiletým múzám


	Ze všeho, co je infantilní, žijeme zbytky životů, tak kéž Tě nikdy neznásilní cizí vzpomínky od poetismů k argotu, od mláďat po maturanty, od snů až po realitu. Znám Tě pouze inflagranti, propadl jsi šerosvitu. Jak rád ses v noci modlil k šeru, tajenému pod šaty, rozrývat tmu v každém směru, v každém svršku, co se lepí na paty. A já za zdí vlastních němot dospívala pod lavicí, kde je každé slovo klenot, ve společnosti mrtvých básníků a Ty´s přede mnou klečel jen když jsi chtěl opsat matiku. Dřív jsem byla dýkou v zádech, když už bodnout neví kam a do srdce se nestrefí... dnes před Tebou utíkám. Když Tě občas zahlídnu trénovat si v davech chůzi, chci být zase ošklivá a nikdy nepřerůst své múzy, věčně v paralýze rán a vstávání do školy, už roky si namlouvám že to vůbec nebolí. Věčnost měly všechny řádky, stále se v nich proplétám, že jsi „sexy“, že jsi „sladký“ nechala jsem koketám. Jiné uměly prodávat své tělo, já uměla prodávat svou duši. Víš... ale člověk se všechno jednou naučí, hebce ve svých představách a ostře v cizím náručí. Říkám s chladem vřelá slova a sama si už nevěřím. Vyznávám lásku svému polštáři horkými výdechy ze sna, trochu ufňukanými, trochu sypkými a lepkavými jako polétavý prach, promokavé otisky rtů na drsné látce povlečení, neurvalá neustlanost škrábajících dek, surová neustlanost škrábajících srdcí, jen další noc v tvrdém světě a měkkosti poddajných těl. Ani snění už není, co bývalo, všechno jsem Ti nechala, zamilované pohledy, zapečetěné deníky, odchovaného Jednorožce a své poetické mládí. Štěstí, které záviselo jen na Tvém úsměvu, na anatomii nevysvětlitelných pocitů. Slibuju, že každé narozeniny Ti budu sfoukávat svíčky z hrobu na hřbitově, kam chodí lidé spalovat svá nitra, vyhořelé inspirace, a kam se z věrnosti svým snům odvažují vracet. A se zavřenými víčky si možná budu přát, ať se mi do veršů zase vrátí hmat a do očí schopnost milovat.


celkové hodnocení autora: 99.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 9		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 12		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 34		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Flamy	24.12.2010, 17:15:24

Opět nádherná a opět jsem ji zhltla a poznámka k Čukovi: Ziriant je důkazem toho, že ne vždy záleží na věku, ale prostě na tom, co máš v sobě a co ti je zhůry dáno (Mozart byl geniální už ve čtyřech). A díky Bohu za to, že jsi nám to všem mohla ukázat ;)


ze dne 24.12.2010, 19:23:28
Ziriant): Ani nebudu říkat, jaké je to vidět své jméno jen pár slov vzdálené od toho Mozartova, v jakémkoli kontexu, ale rovnou musím říct jediné: takové komentáře, to jsou snad ty nejkrásnější vánoční dárky. Děkuju! :-)

salvator	22.12.2010, 11:15:44

Velké vzpomínky, hluboké, hlubší, než ty nejhlubší tóny klavírních klapek odeznívajících vlnobitím svých záchvěvů. Mnoho je toho, co by si měl jeden ponechat pro příští časy a ne, zapomenout. To může vždycky. To děláme každý den. Přesto, nám vlastně nezbývá nic jiného, než se za stálého ohlížení se, dívat dopředu, snad už jen proto, aby jsme mohli vidět mraky, které plují po obloze právě nyní, přímo před našima očima. Kdyby jsme se neviděli... tak, bych ti chtěl popřát milý vánoční čas. Měj se moc hezky, Sylvie. Dalimil


ze dne 22.12.2010, 17:56:35
Ziriant): Je krásné dívat se před sebe, když víme, co máme za zády. Když se nebojíme ohlédnout a přesto se ani nebojíme jít dál. Krásné svátky i Tobě, se vším, co k Vánocům patří, s melancholií, která rozpaluje tváře, a s jiskřivou radostí, jež jim vtiskne svůj úsměv. Říkám to teď, s předstihem, ale ráda to řeknu i v ten vyjímečný den. Děkuju, Dali.

Mon	21.12.2010, 13:36:09

Pôvodne som chcela napísať zopár pochvalných viet, ale keď tak premýšľam, myslím, že postačí jediné slovo - nadherné ;)


ze dne 21.12.2010, 15:33:12
Ziriant): Pokud postačí Tobě, postačí i mně :-). Děkuju!

Dědek	20.12.2010, 22:23:24

Trochu sentimentální jak píše čuk, ale jak se mu v takové básni vyhnout? Já myslím, že to je povedená básnička a tak hodnotím jedničkou.


ze dne 21.12.2010, 15:32:23
Ziriant): Trochu sentimentu občas neuškodí, ale nesmí ho být příliš (i já jej někdy používám víc, než bych chtěla, a tady je to už myslím docela nahnuté). Tím spíše děkuji.

40	20.12.2010, 17:29:35

Trochu jiné podání, než Jakub Noha, který se mi vybavil. Ale sluší Ti 1


ze dne 20.12.2010, 20:07:52
Ziriant): Děkuju moc.

čuk	20.12.2010, 15:57:11

Trochu sentimentální vzpomínka na "spolužáka". Téma vcelku běžné, ale ty jako dobrý básník mu dovedeš dát nové pohledy a vychrlit metafory přerůstající téma a vytvářející vlastní svět poezie. A postupně se do veršů vkrádá smutek a zamyšlení nad sebou. Když se dívám na tvůj věk v profilu, trochu se divím, jak některé básnířky vyzrávají rychle (aneb: malinko víc moudrosti a sebeuvědomění až k náznaku patosu je v básni než by odpovídalo věkovému stupínku a rozdílu).


ze dne 20.12.2010, 20:06:47
Ziriant): Mám pocit, že celý život hledáme sami sebe, abychom se nakonec mohli naleznout ve svých začátcích. Možná proto tak toužím zachytit všechny ty prchavé nevinné okamžiky, dokud jsem (byla) ještě opravdu sama sebou. Zažili jsme to všichni, tyhle první lásky ke druhému a ke světu... což se spoustě lidem zdá příliš naivní a nevyspělé, okolí nám jde vstřív jen se shovívavými úsměvy a větou "Z toho vyrosteš." Ale pokud to bude v mé moci, až do krve se budu sněžit dodržet svou odpověď: "Ne, z toho nevyrostu." ...Děkuju :-)