|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Setkání 19/1/12 ::
 Amater |
publikováno: 20.12.2010, 17:20
|
| Soud Ignaci a Lucia je na spadnutí, ale jsou duše, které chtějí jedno. Smrt! |
| |
|
|
Soud teď hned? Nedají jim čas? Proč? Co se to děje s tím klidným městem? Podívá se po Luciovi. Na rozdíl od něj je klidný. Neuvědomuje si, co se může za chvilku stát? Je mu smutno u srdce, ale neví proč. V srdci má strach, pláče, ale nedává to an sobě znát. Bojí se hlavně o Lucia. Ne o sebe, ale o lásku, kterou slíbil chránit. Pohlédne na medailon. Je červený. Oči mu tiše zazáří. Nezklamu tě, Lucie, nezklamu řád, otče. Udělám vše, abych vás ochránil.
„Zde obviněný Ignacius se přiznal k čarodějnictví, tím že Lucia de Charny omámil a zneužil. Proto…“ Bratr Benedict nedokončí předem připravený proslov. Davem projede vzrušení z obvinění. Čaroděj!
„Lže, pes jeden! Souhlasil a rád se s ním smilnil!“
Ignacius pozná hrubý hlas Luciova bratrance. Otočí se k bledému Luciovi. Miluji tě navždy, smutně mu říkají jeho oči. Neví, jak se jmenuje ten bratranec, ale jeho hlas se mu vrývá do paměti jak rozžhavené železo.
„Smilstvo. Je to zakázané! Zabijte ho!“ Vykřikne bratranec, vezme kámen a s rozmyslem ho hodí. Lucius se pod ním zapotácí a Ignacius se zhrozí. To přece nemůžou udělat! Je to tak barbarské. Chce k němu přiskočit, chránit ho svým vlastním tělem, ale je stržený strážcem a pouta na rukou se mu zaryjí do zápěstí. Nevšímá si bolestí a bezmocně se dívá, jak na Lucia dopadá jeden kámen za druhým. Rozhlédne se po nenávistných, zkřivených lidských tváří. Vidí v nich semínka záští, co spiklenci zaseli. Klesne na kolena a nevěřícně se dívá na lidi – ne, jsou to zvířata s obličeji pokřivenými zlobou, která hází na Lucia kamení. Jeden, druhý… stý. Kolik jich ještě bude?
Zastavte to!
Ví, že je to zbytečné.
Lucius se schoulí na chladnou zem. První krev a jekot rozvášněného davu při spatření krve rozviří emoce. Ještě víc to rozpálí lidi a další, kteří se drželi zpět, vezmou vše, co jim přijde po ruku, aby hodili taky. Kamínky, klacky, bláto.
Stráž, představitelé města neudělají nic proti tomu. Ani slůvko nepadne na jejich obranu. Ti, kteří nehází, se lačně dívají na tekoucí krev. Lucius zvedne hlavu a jeho rty neslyšně šeptají.
Ignacius neslyší slova, když Luciova hlava bezvládně klesne na zem. Už nikdy neuvidí rozesmáté i smutné modrozelené oči, protože jsou zalité krví. Už nikdy neuvidí svoje moře, které se pro něj stalo jediným. Už nikdy k němu nepocestuje.
„Ne! Prosím! To stačí!“ zvolá nepříčetně Ignacius a trhá pouty i strážemi, které ho pevně drží, ale marně. Dívá se na nehybného Lucia, který leží ve vlastní krvi. Je konec a na ničem už mu nezáleží. Nemůže tomu uvěřit, že jeho láska je pryč. Mrtvá. Ještě před chvilkou se těšil z objetí, z toho že ho držel ve svých rukách, díval se na usmívající obličej a hladil hebké vlasy; teď tady leží v krvi, zablácený a mrtvý…
Skloní hlavu, tiše vykřikne do prostoru – „Nee!“ a jeho rozhodnutí letí krajinou jako vlna. Vše kolem zmlkne, zešeří se rozhodnutím, které zůstalo vyslyšeno.
POMSTA.
Udělá vše proto, aby se pomstil. Pomstí ho, i když neví jak
„Patřím k Řádu a jako takového mě smí soudit jen Řád!“ Ignacius hrdě vstane, ale uvnitř křičí a řve bolestí. Ti kdo stojí blízko něj, vidí jen chladné rozhodnuté šedé oči. Nehybně stojí před svými soudci, vězniteli a katy zároveň. Nedívá se na Lucia, na jeho mrtvé tělo, protože by se mohl zbláznit. Až později, když vezme jeho tělo a pohřbí ho, dovolí si projevit smutek. Odveze ho z toho zkaženého místa. Teď je nejdůležitější zůstat naživu a pomstit se za každou cenu.
„Ne,“ odpoví biskup, který stojí v popředí. Jeho oči chladně hledí na rytíře a kalkulují. „Přiznal jste se k čarodějnictví a jako takovému přiznání musíme věnovat co největší pozornost. Budete vyšetřován a vyslýchán naším soudem, protože to spadá pod naší pravomoc. Vezměte ho k mistru práva útrpného.“ Všichni vydechnou. Použít právo útrpné na představitele Řádu, který je známý a obávaný, je odvážné, ale není z jejich města. Nikdo se už nepodívá na tělo ležící na zemi. Ignacius si ho nevšímá a v duchu uvažuje.
„Biskup…“
„Nemáte právo mně oslovovat. Umlčte ho.“ Stráže se na něho vrhnou, ale Ignacius je s gráci odhodí.
„Půjdu sám.“ Hrdě vykročí. Někdo po něm plivne, vykřikne, ale on je k tomu všemu hluchý. Ví, co ho čeká. Bojí se, ale strach je otupen bolestí z Luciovy smrti.
Vzpomíná si, co se dozvěděl o výsleších v čarodějných procesech. Útrpné právo má čtyři stupně. První je výslech a psychický nátlak trvající tak dlouho jak vyslýchající uzná za vhodné. Druhým stupněm pokud se k tomu dostane, je použití různých nářadí k vyvolání bolestí například palečnice. Třetím jsou španělské boty a čtvrtým skřipec, kdy se tělo natahuje. Může se použít i pálení a dalších věcí nutných k přiznání obviněného.
Je mu smutno, když to slyšel. Lidé jsou tak vynalézaví v tom jak druhým působit bolest. Nikdy nechápal, jak někdo přetrpí tolik mučení, ale on to vydrží, protože musí. Snese všechno jen, aby se odsud dostal, a pak se pomstí. Pomsta přísluší bohu, ale on začíná věřit, že snad není. Ne Bůh existuje, okřikne se. Jen lidi jsou…
Myšlenky se mu vrátí k tomu, co ho čeká. Neví, zda je to lepší vědět, nebo ne. Potom už je jen smrt a vyslýchající může pokračovat tak dlouho jak chce. Vlastně dokud nezíská pravdu. Ale on bude chránit tajemství Řádu, protože pro ně je to závazné. Proto tu jsou. Chránit řád a on Lucia. Nesmí dát najevo slabost před davem, který ho nenávistně sleduje. Jde hrdě i přes to, že občas někdo po něm něco hodí. Do toho se mísí křik dětí. Výrostci jsou horší než dospělí a ženy. Tolik nenávisti v těch nádherných bytostech. Ne, teď už si neumí představit ženu jako krásnou a křehkou bytost, když viděl, jak berou kamení a s nenávistí v očích je hází. Pro něho zůstane jen Lucius - nikdo jiný.
V průvodu nepřátelských slov dojde k místnímu vězení a zároveň mučírně. Nikdo moc tady dlouho nezůstává. Rozsudky jsou vykonávány ihned a podle práva. Je hozený na špinavou nahnilou slámu. Vyškrábe se na nohy, opře se o chladnou stěnu. Za chvilku do cely vrazí drábové a po tuhém boji ho pevně drží. Nejspíš velitel, podle lepšího oblečení, mu sundá vše drahocenné a jako první kříž. Ignacius ho klidně nechá. Stejně se k němu vrátí. Tak to mu přece řekl otec Austin. Za chvilku je jen v kalhotách a košili. Nedělá si iluze, kde skončí jeho skvělé zbraně, kůň a zbroj. A kříž nejspíš skončí u biskupa nebo opata v klenotnici, kdo ví. Povzdechne se a rozhlédne se po kobce. Moc pěkná, jen co je pravda. Nikdy si nemyslel, že tak skončí. Otřese a zavře oči. Chce se mu plakat, ale nemůže. Teprve teď na něho dolehne celá krutá pravda.
LUCIUS JE MRTVÝ.
Už nebude ho hladit, už nikdy nepolíbí jeho sladké rty a nikdy se na něho neusměje s šibalskými ohníčky v očích. Proč? Proč to vše? Nemohli je nechat být? Kousne se do rtů, aby nezačal křičet bolestí a smutkem. Schoulí se u zdi, která mu dává potřebnou podporu. Nevnímá nic kolem něho. Pouze chce, aby ho nechali být s jeho samotou a žalem. Lucius, Lucius si opakuje dokola a uvnitř sebe křičí, aby nekřičel na celé kolo. Sám, opět sám. Jako předtím.
A ani to mu není dopřáno, když je pacholky vyvlečen ještě ten den ze zamřížované cely a vláčen před soudce.
Pospíšili si, pomyslí pochmurně. Zírá na ně, ale pořád nechce věřit, že se to vše stalo. Ještě ráno se s Luciem milovali, potom si leželi v náručí, šeptali něžnůstky, dokud neusnuli. Zacloumá pouty. Snaží se před nimi vypadat neohroženě jako člen Řádu, ale vnitřně je rozsypán na malé dílky vzpomínek, které k němu namátkově přicházejí.
„Ignacie, jste obžalován z čarodějnictví. Jelikož jste se nejdřív přiznal a pak popřel svoji účast k čarodějnictví a čarodějným obřadům, budete vyslýchán…“
Ignacius si pomyslí, kdy to řekl, ale ví, že právo v tomto městě je právo hluché. Tady vládnou soudci s mistry popravčími.
Někdo s pergamenem v ruce se nakloní k soudci. Soudce se na pergamen sotva mrkne. „Budete odsouzen ke stům ranám bičem.“ Soudce se odmlčí. „Nechápu jak… jak,“ nemůže to dostat ze sebe. „Pošpinil jste vše, co církev učí. Jste smilník, hanobitel, jste to nejhorší z nejhoršího. Jste odpad a špína. Fuj!“ Ostatní horlivě přikyvují. „Hnusíte se mi. Jste ohavný a spáchal jste nejohavnější čin, jaký syn boží se může dopustit. Kdyby nebylo zákonů, nechal bych vás vláčet koňmi a upálit za živa.“ Rozhorlí se. „Sodoma Gomora je vedle vás nic. Jste ten nejodpornější tvor na zemi, jaký existuje.“ Uklidni se. „Mistře, pusťte se do toho a nevynechte žádnou ránu!“ přikáže mu zpupně a posadí se do křesla.
Každé pronesené slovo se od Ignacia odráží jak jedovatá slina. Ne on, ale oni jsou ti, kteří zhřešili. On snad jen tím, že příliš miloval. Hřích není milovat.
Soudci se na něho dívají s nenávisti. Je tak hrdý, tak…
„Očistěte ho od všech hříchů!“ pronese další v černém taláru, stříbrným tlustým řetězem na krku. Ignacius se po něm podívá. Jak rádi dělají svoji práci, ale to už je přivázán ke kruhu ve zdi, zády k soudcům, za což je rád. Ignacius sevře rty. Sto ran. Dá se to vůbec přežít? V očích mu zahoří. Musí, musí se pomstít. Musí… Sevře rty i ruce ještě víc, když první rána dopadne na záda. Má co dělat, aby nevyl bolestí. První rána, druhá - u dvacáté přestane počítat. Bolest se slévá do jediné ohnivé šmouhy, která pulzuje tělem. Je unaven tak, že nedokáže bolest vnímat. Neví, jak je dlouho u kruhu. Minutu, hodinu, den? Vše mu splývá do krvavé mlhy před očima a jediné tváře, která tam je a drží ho naživu. Lucius… pomsta… Řád… slib… chránit…
„Kdy už začne křičet?“ Šepot, který nevnímá.
„Jednotvárné. Mistře, přitvrďte!“ Další rána.
„Je odolný, páni soudci, ale mých sto ran ještě nikdo nepřežil,“ uklidňuje je mistr popravčí v hnědo červeném nevábně vypadajícím oděvu. V ruce drží bič, ale už i jeho začíná unavovat nehybnost a hlavně tichost postavy. Začíná ho to štvát. Přejde k němu a zvedne mu hlavu. Rty má krvavé, jak se do nich kouše, ale nic nevysloví. Je slyšet jen sípavý dech.
„Pes!“ uleví si vztekle a nesmírná zuřivost mu dodá síly.
„Padesát jedna!“ řekne druhý. „Jdu domu. Jsem z toho dívání unavený.“ Ostatní nic neřeknou, protože jsou přilepení na postavě, která už dávno napůl visí - tiše, jako by byl mrtvý. Ticho, v němž je jen slyšet svistot biče, sípot, jejich dech a praskot loučí, které přízračně ozařují scénu. Dívají se, jak dopadá jedna rána za druhou na záda, kde už není kůže, ale pouhé maso. Mistr vylije na záda vodu a oni uvidí, jak se tělo vzepne, aby vzápětí ochablo. Přistoupí k němu, opět zvedne hlavu.
„Omdlel. Mám pokračovat?“
„Ne! Chci ho slyšet křičet, prosit o smilování. Udělejte vše proto, aby byl vzhůru!“ přikáže hlavní soudce v černém taláru. Jeho oči hoří prožitou rozkoší z mučení a z krve, která teče dolů na kamennou podlahu posetou slámou. Ostatní vypadají stejně. Kdyby mu to stav dovolil, sám by vzal bič a ujal se té role. Místo toho se zvednou posilnit před pokračováním trestu. Nic nevnímající Ignacius visí na kruzích. Nevnímá vodu, kterou ho mistr popravčí se pokouší probudit nebo spíš vzkřísit.
„Lucie… jsi to ty…“ Natahuje ruce po postavě, která se usmívá, ale odchází. Otáčí se, mává, kyne mu někam, ale on tam nemůže. Bolest! Ta tepající nesmírná bolest! Sípavě se nadechne vzduchu s příchutí krve. Něco mu klouže krkem do žaludku. Zakašle, z očí vytrysknou slzy.
„Dobrý! Dojděte pro soudce,“ přikáže kat pacholkům. Chytne Ignacia za vlasy a podívá se mu do očí. „Nechápu. Nerozumím tomu, kde bereš sílu. Nikdo nevydržel, ale nevydržíš ani ty. Není to v lidských silách!“
„Pomstím se. Musím…. Lucius,“ vydechne Ignacius, kterému v očích probleskne rozum. Kat ho s pokřižováním pustí. Je to opravdu čaroděj. Mimoděk sevře škapulíř proti zlým démonům. Hlava spadne na hruď, ale Ignacius se dál usmívá, jako by necítil bolest. Ano pomstí ho. Jeho tělo nebo duše, ale pomstí se jim. Teď už si je jistý.
„Kolik ještě ran?“ zasípe a polyká svoji vlastní krev.
„TOLIK!“ Kat vykřikne směsi nepochopením a zuřivosti, ale i jakousi úctou. Ještě žádný vězeň si nedovolil mu vzdorovat jako tento. On je tady nejdůležitější, z něho jde strach a nikdo se mu nebude vzpírat. Jsou to jen nuly v jeho rukou, myslí, když bič dopadá na jeho záda s železnou pravidelností. Nebude - už nikdy nebude ho zesměšňovat. Jeho postavení… Švih…
Ignacius se usmívá, aniž to vlastně vnímá. Je mu vše jedno. Přestal cokoliv cítit. Je mu to jedno, ale přísahu splní. Splní, co slíbil a pomstu vykoná. Je jedno jak.
Soudci i kat nechápavě a s nevolí svírají rty. Vždyť už musí být mrtvý, ale zatím nevydal ani hlásku. Ještě jedna a poslední.
„STO!“ vydechne kat. I on je unavený. Přistoupí k Ignaciovi, zvedne mu hlavu.
„Pomsta.“ Kat slyší chrapot, ale pochopí, co chce říct. Pustí mu hlavu a ustoupí. Klekne si, rukou se pokřižuje. Nerozumí tomu. Nechápe to. Nevěřícní soudci povstanou z křesel, které tu jsou. Dívají se na tělo u zdi. Nevěří tomu a přece to tak je. Nedovolí tomu nýmandovi vyhrát.
„Na kříž kate a před bránu pro výstrahu!“ vybuchne jeden z nich, přistoupí k Ignaciovi, opatrně do něho šťouchne, aby se nezašpinil. Žije! „Ať ho sežerou krkavci.“ Ušklíbne se. „Ať nemohou z Řádu říct, že nezemřel důstojnou smrti.“ Rozesměje se.
„Je noc, pane,“ odváží se říct kat.
„To je jedno. Nevydrží to. Musí zemřít. Nedovolíme, aby ěkdo tak odporný se tady roztahoval!“ vyplivne rozzlobeně a odejde z místnosti. Ostatní za ním. Kat pokrčí rameny. Stejně už je mrtvý a oni ho platí.
„Nic proti tobě,“ mumlá k polomrtvému tělu u zdi. „Ale máš můj obdiv. Nikdo ještě to nevydržel. Jenže mě platí a to slušně. Takže teď vezmu tvoje tělo a pověsím ho na kříž. Nedělal jsem to,“ uvažuje nad svým problémem. „Nevím hodně let.“ Odvaže tělo, které položí na zem. „Víš, je zbytečné s tebou zacházet opatrně, ale máš štěstí, mám tu použitelné dřevo. Dlouho jsem váhal, k čemu je použiju, ale to zas bude fuška! Vykopat díru tebe přivázat. Už dlouho jsem to nedělal, jestli vůbec někdy.“ Zafuní, vyhekne námahou, podrbe se na břiše. „Budu muset najmout pomocníky a rozdělit se s nimi o odměnu. Ani nevíš, jak je těžký život mistra popravčího. Počkej tu, nikam nechoď.“
Ignacius leží na podlaze s pocitem, že už je konec. Ne, musí vydržet, dokud pro něj bratři nepřijedou. Neuvědomuje si, že od smrti ho dělí jen tenounká nitka. V bezvědomí ho někam nesou, ale nic nevnímá. Neslyší klapot kopyt herky u povozu. Neslyší nadávky pomocníků ani kata, který dohlíží na vykopání díry. Nevnímá, jak ho přivazují ke kříži provazy a nakonec ho zvedají před městskou bránou. Kat s pomocníky se na něho naposled podívají, pokrčí rameny, aby nakonec vjeli bránou do města. Nikdo už si ho nevšímá až na stráž, která po něm občas mrkne. Teprve ranní paprsky, které dopadnou na tvář, ho na okamžik proberou.
„Spěchejte,“ zašeptá těžce Ignacius jehož hlava opět tiše spočine na hrudi.
Dusot koní rozrývá zemí a krajinou letí dvacet rytířů v šedých pláštích. Koně sípají, nohy buší do napůl zmrzlé země. Běží krajinou a všichni, kteří je uvidí, jim jdou z cesty. Kopyta koní rozrývají cesty a ruce pevně svírají uzdy. Šedé pláště vlají ve větru a dech vytváří kotouče páry. Pádí před sebou jediný cíl. Hlad, únava nic pro ně neznamená, pouze slyší volání.
Rytíři je, i přes to popohánějí k většímu úsilí. Vepředu jede plně ozbrojený muž v bílém plášti. Tváře jsou zachmuřené. Zastaví se na kopci a polední slunce je ozáří. Odrazí se od zbroje a mečů. Jdou pozdě. Koně klidně stojí, občas zafrkají. Drobným klusem vyrazí k městu. Je to dva dny, co je otec Austin vyzval, aby sedlali a od té doby skoro uštvali koně. Krmili je z ruky směsi zrní a pálenky jen, aby vydrželi vražedné tempo. A po necelých dvou dnech jsou tady.
Koně se svěšenými hlavami neklidně frkají a všichni sjedou dolu k městu. Zastaví se před křížem. Od města je pozoruje stráž a začínají se rojit lidi. Nechápavě se dívají na dvacet rytířů v šedých pláštích, jejichž koně stojí se svěšenými hlavami. Nikdy neviděli takovou sílu. První z nich sestoupí, pokyne ostatním. Přistoupí ke kříži, pokleknou a pokřižuji se.
„Dolu!“ rozkáže postava v bílém plášti. Dva z nich vytasí meče a podetnou kříž, zatímco další ho drží.
„Co to děláte?!“ Někdo vykřikne z davu. Otec Austin v bílém se k nim otočí a udělá několik kroků.
„Zmizte, než to tady vypálím!“ Jeho oči jsou studené jako peklo. Bratr Taurinus mu položí ruku na rameno. Austin se otočí se slzami v očích. „Proč Taurinusi, proč to udělali? Vím, že nic neudělal, že zůstal čistý, jako byl. Mám chuť to tady vypálit.“ Austin se otočí ke kříži. Strhne si plášť a rozloží ho na zem. Dívá se na tvář jediného syna, kterého kdy měl. Nebyl jeho krve, ale stal se jim. Miloval ho víc, než tušil. Přitiskne ho k sobě. Kolébá ho v náručí jako dítě, krajinou je slyšet jeho nářek. Žije! Ne to není možné. Skloní se k němu.
„Pomsta… Lucius.“ Ignacius se jménem Lucia vydechne naposled. Dočkal se jich. Austin zdvihne jeho tělo a zařve. Drtí ho v náručí, nevšímá si, že je umazaný od krve až na plášť.
V dálce se zvedne obrovský černý stín. Zaryje drápy do země, protáhne se, zvedne hlavu a mohutně naříkavě zavyje. V tu chvílí zmrzne čas, vítr přestane vát a zvířata se schoulí do úkrytu. Vše ztichne hrůzou. Žalostný hlas z pekelných hlubin svědomí. Lidé zavírají dveře, okenice, křižují se, psi zalezájí do děr. Krev jim tuhne strachy, třesou se pod peřinami a vytřeštěně poslouchají mohutný žalostný hlas, který pláče. Hlas odnikud, který se rozléhá celým městem, krajinou. Cítí v něm smrt.
„Vlk Pána mrtvých,“ zašeptá pobledlý bratr Taurinus, který poklel do prachu. Ostatní udělají to samé.
Zemi, nebesy, vodou se nese smutné táhle vytí. Austin si ničeho nevšímá a drží Ignacia v náručí. Hladí ho po vlasech, šeptá nesmysly. Tiskne si ho k sobě, protože ho nechce pustit. Zvedne hlavu.
„Přineste toho druhého. Zbroj, koně, vše co měl usebe a kříž! Jestli nebudou chtít to vydat, potom můžete…!“ Chce říct: Zabte je, vypalte to tu! Bratr Serge s Taurinem jeho příkaz zadrží. Dotýkají se ho a Austin se jich němě ptá: PROČ? Všichni se zvednou, každý vyrazí za svým cílem. Vytasí zbraně a jdou jako jednotná stěna proti branám města. Nic je neodradí od cíle. Brány jsou mrtvé bez stráže, bez zevlounů. Nikdo se neodváží se jim postavit, jako by tušili, že kráčí smrt.
Dopředu vystoupí bratr Bernard, starý bojovník. Na tváři má dvě jizvy jako památku na saracénské šavle.
„Koně, zbroj, zbraně a muže jménem Lucius, hned.“ Neptají se po kříži, protože Bernard ho donese. Vyrazí do města, když se k němu přidají další dva. Nepotřebují vědět, kde je. Vidí ho. Nechápou, jak je to možné, ale každý zná pověsti a báje o křížích. Procházejí městem, v kterém najednou nikdo není. Všichni se krčí doma a modlí se. Rytíři jdou, až zastaví před nádherným domem. Zabuší na dveře. Nikdo nepřichází, proto jednoduše vejdou. Jdou na jisto a kolem nich pobíhá vyplašené služebnictvo. Když zaslechnou vlestivý křik, zamiří tam. Ložnice pána domu. S nataženou dlaní uctivě pokleknou před biskupem.
„Kříž!“
Biskup s bušicím srdcem na ně zírá. Drží se za ruku a na zemi leží stříbrný kříž s červeným kamenem uprostřed.
„Vypadněte nebo zavolám stráže!“ zaječí na ně. Ti pořád klečí a mlčí. Ruce mají natažené před sebe. Mlčky mu vyhrožují. Biskup se zamračí, nakonec kopne do kříže. Zaječí. Jako by kopl do skály. Rytíři mají co dělat, aby zachovali vážnou tvář. Zvednou oči k tváři jednoho z vrahů bratra Ignacia.
„Kříž!“ zopakuje neúprosně Bernard. Biskup vezme kapesník a opatrně zvedne kříž. S řevem jim ho hodí. Bernard ho chytí, políbí. Vstanou, ukloní se a beze slova vyjdou z budovy. Podívají se na sebe, potom na kříž. Jdou zpět, protože jejich úkol dopadl dobře.
Austin zatím hořekuje nad Ignaciem. Pořád nemůže uvěřit, že je pozdě, že nestihl ho zachránit. Když se probudil, věděl, že se s Ignaciem něco stalo. Ihned všechny vzbudil. Zapečetil bránu, aby vyrazili na cestu jako štvaná zvěř. Stále doufal, ale to co našel, to by ho ani ve snu nenapadlo. Dívá se, jak je přiveden Šedák, zbroj, meč a nakonec i kříž.
„Lucius?“ optá se tiše. Je zvědavý, co s ním je, ale myslí si, že bude mrtvý.
„Bratře Austine.“ Tiše se ozve bratr Taurin. Austin zvedne hlavu a podívá se na bratra Taurina. Vedle něho stojí muž v hnědé kutně. „Bratr Gregory by rád…“
„Co chceš? Podívej se, co jste udělali mému synovi a to jen proto, že miloval! Co Vám vadilo na tom?! Co proboha?! Tak řekni!“ Všichni kolem nich stojí v kruhu. Rty sevřené, ruce na jílcích, připravení kdykoliv vyrazit.
Gregory svěsí hlavu. „Nemám právo. Měl jsem ho varovat, ale byl tak šťastný. Nikdy jsem nikoho… Já nemohu odčinit svůj hřích. Proč jsem mu to neřekl? Proč?“ Gregory klesne na kolena vedle Austina. Ten se na něho podívá.
„Chceš odsud odejít?“ otáže se tiše Gregoryho. Ten prudce zavrtí hlavou a jemně pohladí Ignacia po vlasech.
„Nejsem rytíř.“ Austin se pousměje, s něhou se podívá na svého syna.
„Měl tě rád a rytíř? To nevadí. U nás nejsou jen rytíři.“ Gregory nadějně zvedne hlavu.
„Děkuji moc. Měl jsem ho rád. Budu si to vyčítat do konce života, ale on byl tak slepý…“
„Láska je slepá,“ zašeptá Austin.
„Bratře Austine,“ ozve se tiše za nimi, Poslední dva bratři položí k jejich nohám další tělo. Všichni zblednou. Nedá se poznat, co to je.
„Ano, to může být Lucius. Viděl jsem ho párkrát, ale ty vlasy mají stejnou barvu.“ Gregory odvrátí tvář, jak mu je špatně. Austin natáhne ruku a dotkne se zbytku obličeje. Otočí se k městu. Proboha, co je to za město, že mrtvého člověka hodí krysám jako potravu? Vstane a Ignacia zabalí do bílého pláště. Na hruď mu položí kříž s jasně červeným kamenem uprostřed. Nasednou na koně a klidným krokem vyrazí k domovu. Austin drží v náručí Ignacie. Už nikdo se neohlédne po městě. Už nikdo z Řádu nebude doprovázet karavanu na toto svaté poutní místo.
Rytíře doprovází černý stín, který má zářící oči, jež pozorně sledují jejich odjezd. Koně tiše oddechují, rytíři s bratrem Gregorym svorně pronášejí modlitbu za mrtvé.
Konec
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
