obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Mezi dvěma světy ::

Příspěvek je součásti workshopu: Na svatou Barboru
 autor Leontius publikováno: 22.12.2010, 23:20  
Je to o Barbaře? Svým způsobem určitě. Vycházím přímo z legendy (jedné z mnoha verzí), ale snažím se o jiný pohled. Možná bude někdo zhnusen, jaký úhel jsem vlastně zvolil, ale dělám to čistě z experimentálních důvodů. Ne se vším vyřčeným bych plně souhlasil, ale vás se ptám: Nemohlo to tak skutečně být?
 

Stojím v drobné zámecké kapli a dívám se na velký obraz nad oltářem. Tento svatostánek na Frýdeckém zámku je zasvěcen svaté Barboře. Výzdoba je skromná a všemu vévodí tento obraz.
Je na něm velký shon lidí a v popředí se sama Barbora, krásná a čistá, snaží utéct svému otci, který se po ní vrhá s mečem. Obraz jen hýří barvami a působí na lidské emoce svým jasným sdělením.
A přitom je tak černobílý. Černobílý jako většina legend. Kdo z návštěvníků se zeptá, jak to skutečně bylo? Jaká byla Barbora, jaký byl její svět a co vlastně cítil její otec? Prý to byl vzdělaný a bohatý muž, jeden z dědiců staré řecké a římské moudrosti. Proč tedy udělal tak hroznou věc? Čím byl zaslepen a co cítil ten jedinec na rozhraní dvou světů? Kdo byl ten řečený pohan?

Zaoblené vrcholky hor se táhly kam jen oko dohlédlo. Bledé slunce ve svém zimním deliriu už nedokázalo zabránit sněhové nadílce a kdysi zelené hřbety hor byly pokryté bílým závojem. Vrstva sněhu byla souvislá a nepřerušovaná, jakoby se jí nikdy nedotkly ziskuchtivé ruce člověka. Zde by i bohové dovedli najít svůj druhý Olymp. Zatím si ovšem jen zuřivý vítr pohrával se sněhem a vířil jím do všech stran. Drobné částečky se třpytily a tančily a zdálo se, že jsou jedinou živoucí věcí na světě.
Přesto však touto bezútěšnou krajinou projížděl osamělý jezdec. Hnědý kůň neochotně klusal kupředu a snažil se ve sněhu najít nejschůdnější cestu. Sněhová bouře se na chvíli ztišila a muž si posunul jezdecký klobouk na hlavě. Zpod hustého prošedivělého obočí hleděly výrazné a poněkud zasněné oči. Opatrně se rozhlédly kolem a našly lepší stezku pro koně.
Nakonec se však jezdec rozhodl zastavit a dát zvířeti trochu času na odpočinek. Seskočil ze sedla a na okamžik bylo možno pod hrubým vlněným pláštěm zahlédnout bohatě vyšívanou tuniku váženého aristokrata.
Urazil už mnoho stádií od Nikomédie a doposud si neodpočal. Od pasu si odepjal kožený vak a krátce se napil vína. Na okamžik si sundal klobouk a odhalil pomalu plešatící hlavu a zastřižený plnovous. Oči pozdvihl k nebesům a chvíli jako socha pozoroval Slunce. V mysli si tiše uvědomoval jeho dráhu a jemné nuance. Za chvíli se zlatý kotouč tiše odrazí od obratníku kozoroha, nastane zimní slunovrat a nekonečný koloběh bude pokračovat tak, jak ho popsal už Ptolemaios ve svých knihách.
Kozoroh, ovládaný Saturnem, planetou tak vzdálenou od Slunce, je chladný, osamocený a plný překážek. Saturnu říkali Helénové Krónos, Diův otec a překážka na cestě k moci. Přesto je zimní slunovrat velkým svátkem. V Římě se slaví Saturnálie a probíhají bezuzdné orgie. Jeden z největších náboženských svátků…
„Náboženství…“ odplivl si muž a tvář mu potemněla. Byl vychováván v duchu řecké a římské filosofie a teď viděl, jak se celý jeho svět hroutí. Ne, on se nehroutí, ale srazil se světem jiným. Světem, který starému učenci přišel temný, zatuchlý a nebezpečný.
Tímto pohořím prošlo už tolik významných osobností. Nejeden významný Řek nedaleko odsud překročil Helespontos a kráčel dál na východ. Ať už jako dobyvatel nebo jako uprchlík. Kráčel tudy Alexander Veliký, stejně jako jiní slavní vojevůdci řecko-perských válek, kteří byli z Athén vyhnáni proradným demokratickým zřízením. Tam, kde slunce ráno stoupá nad obzor, ležela bohatá Perská říše a na jih od ní tajuplná Egyptská země se svou božskou řekou. A někde mezi nimi leží ten zhoubný Jeruzalém.
„Co si ti cizáci vůbec dovolují?!“ otázal se muž sám sebe. „Když Herodotos vkročil na Egyptskou půdu, nikdy neřekl jediné křivé slovo proti jejich víře. Ve své moudrosti pochopil, že tito lidé uznávají stejné principy, stejné bohy a nazývají je svými jmény. Ach kam se tahle moudrost poděla?“
Zmateně se rozhlížel kolem, jakoby doufal, že mu bohové sešlou znamení své podpory. Chtěl vidět satyry tančící na lukách ve vysoké trávě, chtěl vidět vodní nymfy koupající se v horských potůčcích. Snad by byl vděčen i za útok hrozivé chiméry jen proto, aby se před smrtí konečně dozvěděl, že má pravdu.
Ale viděl jen sníh, pustinu a hroutící se starý svět. Přesto tomu světu rozuměl mnohem lépe. Rok od roku prožíval rozkvět a radost jara, horečnatost a sílu léta, ochlazení vzduchu i vlahost citů na podzim a stejně tak i krutou zimu. Vnímal čas jako věčný cyklus, vše, co tu jednou bylo, přijde znovu. Jenže oni tvrdí, že svět byl stvořen a že stejně bude i zničen!
Dávní bohové byli jen nezbednými lidmi s nesmírnou mocí, zasahovali do světa lidí, ale nikdy by se nechovali jako prohnaní spisovatelé tragédii a neurčovali by lidem bědné hříchy a těžké tresty. Člověk je a má být svoboden. Má hledat dokonalost v sobě, ne v nějakém jediném a nelidském bohu!
Všechno to začalo tam na jihu v Jeruzalémě. Tamním lidem nejspíše přeskočilo z toho horka a přemíry slunce. Procházeli se po poušti, široko daleko jen písek a teplem se líně tetelící vzduch. Nekonečný a prázdný horizont je obkružoval a oni se cítili sami. Sami jako jejich bůh.
Ale jak můžete chtít po člověku lesů a kopců, aby věřil jen v jednoho boha? Když je kolem tolik krás, tolik zázraků a tolik bohů! A teď jejich odštěpenci přicházejí do Říma a dalších center staré civilizace a kážou rovnost a lásku! Oni? Není to ten národ, který před staletím dovedl tak mohutně povstat proti římské nadvládě? Celých dvanáct legií muselo potlačit tu ozbrojenou vzpouru v čele s mužem, který si říkal Syn Hvězdy! Národ, jehož svatá kniha je plná krvavé pomsty a zabíjení? A z tohoto národa, že se odštěpí sekta, která káže lásku a rovnost? Však se teprve vybarví!
Římská říše už dlouho pociťovala infiltraci tím zhoubným myšlení a od základů se hroutila. Jak může být jeden bůh tak pyšný, aby vytlačil ty, které si lidstvo pěstuje už po tisíciletí!
A tento vzdělaný muž, jménem Dioskuros z Nikomédie, si to vše uvědomoval. Žil počestný život ve svém městě, patřil mezi uznávané učence a před mnoha lety se dobře oženil. Jeho milovaná žena ovšem záhy zemřela a zanechala mu mimo jiné malou holčičku.
Dioskuros se dlouho nemohl vyrovnat se smrtí své manželky a jedinou útěchu našel ve své dceři. Byl snad přespříliš opatrovnický a to se mu teď vymstilo. Znal ty zkazky o tom, jak svou dceru krutě vězní a týrá. Ale on se z ní jen snažil vychovat vzdělanou ženu, která bude připravená pro svět, ze kterého se vytrácí veškera lidová moudrost!
A teď, zdrcen osudem své rodiny a celého svého světa, pronásledoval to, co mu bylo v životě nejdražší a bylo mu tak zákeřně ukradeno tím, čeho se v hloubi duše nejvíce bál. Tím cizím, podivně konečným světem spokojených otroků.
Dioskuros se s těžkým srdcem vrátil ke svému koni a sáhl do zavazadla. Vytáhl smotek jemné látky a pomalu ho odbaloval. Uvnitř byl zdobený meč, pečlivě vyleštěný a ostrý. Nikdy ho nepoužil. Dosud.
Při pohledu na zbraň, se v jeho očích zalesklo šílenství.
„Čekáš, má drahá, na soudný den jako tví svůdci? Ach jak špatně jste to pochopili! Každý den, se na tomto světě soudí, každý den se rodí a umírá! Pořád a stále! Je to věčný a nekonečný boj, koloběh osudů. Však uvidíš…“
Připjal si meč k pasu a vyskočil na koně. Přitáhl si plášť a zahleděl se do dáli. Musí spěchat, jestli ji chce dohnat a poučit.
„Ach, Barbaro…“


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 24 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 44 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 18.10.2012, 20:56:30 Odpovědět 
   Zdravím,

dobře podané a podle mě by i zasloužilo pokračování.

Celkově se mi to líbilo. Všechno sedělo jak mělo, textík působil vymazleně.
 Ronkar 18.10.2012, 19:25:17 Odpovědět 
   Ahoj,
moc se mi líbí tvůj styl. Jsi vypsaný, používáš příjemné obraty a téma tě očividně hodně baví, což je na tvé povídce znát.
Dávám 1 :)

Psaní zdar!
 Šíma 07.01.2011, 18:05:51 Odpovědět 
   Zdravím!

Pěkně a zajímavě historicky podaný příspěvek do workshopu. Mohlo být takto na sv. Barborku nahlíženo? Stala se mučednicí jen díky své víře (jak už všichni svatí)? Byla zabita svým otcem, který s ní její víru nesdílel? Pěkně vykreslené detaily (ať už historické, nebo místopisné), kolik je v nich autorské licence, posoudit nemohu a nic mi do toho není! ;-) Měl jsi můj hlas!
 ze dne 08.01.2011, 15:09:06  
   Šíma: Ne, ne, nemusíš, nemusíš! ;-) Historikem nejsem a nebudu Tě obírat o čas! (mrk)
 ze dne 08.01.2011, 10:05:32  
   Leontius: Díky Šímo! Ohledně autorské licence... inu, to bych se musel pořádně rozepsat, odkud která informace je a co jsem si domyslel, případně kde jsem se historické věrnosti zpronevěřil :-D Ale pokud bys měl zajem...
 Joa 30.12.2010, 21:12:25 Odpovědět 
   Zajímavé pojetí svaté Barbory, i když je škoda, že se povídkou jen mihne. Ke stylu psaní bych jen dodala, že textík by chtěl místy možná kapku pokrátit - přece jen zdlouhavé popisy všeho možného, ať už jsou napsané dobře nebo ne, se do krátké povídky příliš nehodí a čtenář je jen netrpělivě přeletí očima. Jinak pěkné.. :-)
 ze dne 02.01.2011, 10:37:35  
   Leontius: Inu akčnost jsem od této povídky příliš nevyžadoval, naopak mi přišla ta lenost a rozostřenost zimní krajiny celkem vhodná. Ale když zkrátit, tak zkrátit. :-) Díky za zastavení a komentář.
 phaint 30.12.2010, 15:47:48 Odpovědět 
   Bylo to, jako bych se dívala na film, spousta obrazů a detailů z té doby. Nebo úryvek z nějakého velkého románu ála Ben Hur. Líbila se mi ta připomínka, že Herodes se proti bohům cizí země moudře nepostavi, barbar jeden římská, zatímco křesťanství ... škoda mluvit.
 ze dne 02.01.2011, 10:35:51  
   Leontius: Ben Hur? Musím se podívat o co jde. Herodes (Řek, nikoliv Říman) se nejenže nepostaví, ale dokonce pochopí, že jde o ty samá božstva :-D I ten vývoj slova barbar je zajímavý. Díky za zastavení a komentář.
 čuk 30.12.2010, 8:23:59 Odpovědět 
   Vyprávění velmi umné, až příliš podrobné, velmi plastické s přiléhavými detaily. Portrét barbara Dioskura- otce Barbory, který ji zavraždil a jeho obecně historická motivace.
Inteligentně psáno, ale trochu od podstaty osoby Barbory, spíše obecnější úvahy. Jen náznak, proč byla zavražděna („svedena“ na křesťanství) a čím se provinila, jaká byla její psychologie (byť by se jednalo i o domýšlení pověstí). Snad nejvěrnější pohled z hlediska historického.
 ze dne 02.01.2011, 10:32:14  
   Leontius: Díky za zastavení a komentář. S obecnějšíma úvahama máš pravdu, můj Dioskuros uvažoval už neuvažoval tolik PROČ to dělá, jako spíše, co se vlastně děje s jeho světem.
 Aini 28.12.2010, 14:12:47 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Aini ze dne 28.12.2010, 13:48:06

   Ano, beru :-)))) volila jsem Leontia, nakonec jsem napsala to, co jest
možná schválně? - ne, latinu neovládám, leda pocitově...-
díky
 Aini 28.12.2010, 13:48:06 Odpovědět 
   Na frýdeckém zámku jsem se vdávala, jak jsem si mohla nevšimnout onoho obrazu, pakliže tam opravdu byl či je? Co se týče obsahu textu povídky, je ve znamení snahy předat vnitřní pocity hlaví osoby děje. K tomuto je jistě zapotřebí popsat vjemy, které pociťuje osoba, jež zároveň dedukuje důvody bytí a otázky pro a proti… Jen její rozhodnutí je víceméně na domyšlení, autorem mlžně předloženým závěrem. Lehce se povídka nečetla, ale obdivuji s díky fantazii i píli Leontiuse. Známkovat nebudu jen proto, že jedna mínus dát nelze a dvojku si snaha nezaslouží. Na jedničku lze dopracovat časem.
 ze dne 28.12.2010, 14:10:09  
   Leontius: Ve Frýdku jsem byl shodou náhod docela nedávno (přelom listopadu a prosince? myslím, že to bylo v období prvního letošního sněhu) a nyní tam ten obraz určitě je. Inu napsat lehkou povídku, to ani nebyl záměr... Její obtížnost je dána spíše obtížnou dobou ve které se odehrává a psychickým stavem hlavního hrdiny. Koneckonců na pokraji šílenství se snaží najít omluvu pro své konání.

Jinak si dovolím opravu: u latinských jmen koncovka -us při skloňování odpadá, tj. "Leontia" :-D

Díky za zastavení a komentář
 čuk 25.12.2010, 17:27:16 Odpovědět 
   Přelouskáno, vyjádřím se až po ukončení hlasování.)
 ze dne 27.12.2010, 12:21:09  
   Leontius: Dobrá, budu očekávat.
 Lyrie 25.12.2010, 17:15:44 Odpovědět 
   Povídku jsem přečetla, ale... Místy jsem přeskakovala popisy krajiny, popis hlavního hrdiny... nevím, nějak mě to nebavilo :-( Musím přiznat, že mě nejvíc zaujala až poslední část. Škoda, že povídka nebyla celá vedena v trochu akčnějším, resp. živějším duchu, ale ono to asi jinak nešlo, je to v podstatě úvaha jednoho muže.
 ze dne 27.12.2010, 12:23:45  
   Leontius: Akčnější, živějí... inu tohle u této povídky ani nebyl záměr. Jak je řečeno v úvodu, jde spíš o sondu do duševního života Barbořina otce a o zobrazení jeho vnímání světa. Dějovým scénám jsem se vyhnul, protože jsem se nemohl rozhodnout o dané verzi legendy.Jinak samozřejmě děkuji za zastavení a komentář.
 Carolina 25.12.2010, 9:08:56 Odpovědět 
   Ahoj, zajímavé a pěkné čtení, moc se ti to povedlo;)
 ze dne 27.12.2010, 12:20:29  
   Leontius: Děkuji za zastavení a komentář.
 salvator 24.12.2010, 23:06:38 Odpovědět 
   Dobré zamyšlení a osobně, mohu s tímto názorem jen souhlasit a ztotožnit se s ním, aniž bych jakkoliv usiloval o tvou přízeň, Leontie. Doufám, že to tak bude bráno a za to ti dík.
Zbývá si jen povzdechnout a ubírat se svou cestou dál, neb není jiné volby, než spojovat své kroky se svým osudem a plnit jednu číši za druhou. Dokud je síla, pozvednout nádobu s vínem.
Přeji hezké svátky, Leontie. Salvator.
 ze dne 24.12.2010, 23:51:47  
   Leontius: Názor je to snad opodstatněný, což o to... Ale nejsem ani stoprocentně vysazený proti nadcházející éře. Historický vývoj takový už je. Starý svět je nahrazen svým popřením. Amen. Přesto je mi líto těch, kteří se octli na rozhraní.

Díky za zastavení.
 Šíma 22.12.2010, 23:35:01 Odpovědět 
   Přelouskáno, vyjádřím se až po ukončení hlasování! ;-)
 ze dne 27.12.2010, 12:20:47  
   Leontius: Jistě, budu očekávat ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Dveře
Tilda
Šeromor
Liesko_vec
JEDNA noc
Semtex
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr