» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."

E. A. Poe

počet přístupů: 2141682

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Andělíček ::

Racek	publikováno: 22.12.2010, 5:39

Povídka


	Andělíček /Noli me tangere - Nedotýkej se mě/ Za oknem se pomalu stmívalo. Průvan houpal bílým papírovým andělíčkem, který byl pověšený mezi okny. Na stole v kovovém svícnu s jelenem hořela svíčka. Někde dole v domě bouchly dveře a zazněly hlasy. Blížily se. Do pokoje vešli muž a žena, které ve vlasech tály poslední vločky sněhu. Muž beze slova ukázal na židli. Žena se nesměle posadila, kolena u sebe a ruce na stole. Někdo zaklepal na dveře. Dovnitř nahlédla hospodyně, ale muž ji gestem ruky poslal pryč. Pak se postavil k oknu a koukal, jak padá sníh. Žena mačkala v ruce kapesníček a zřejmě čekala na vyzvání. - Nuže, Ingrid, co jste mi chtěla říct?, otočil se farář zpátky do místnosti. Zvedla k němu veliké uplakané oči. - Počkejte ještě, zarazil jí. Nakoukl rychle za dveře a pak postavil na stůl krabici papírových kapesníků. Jeden Ingrid podal a vrátil se k oknu. - Miluješ ho?, přešel na tykání. - Ví to každý, řekl na vysvětlenou. - Mě to donesla…, hodil hlavou ke dveřím. Zamyšleně šťouchl do andělíčka mezi okny. Uslyšel odsouvání židle a kroky. - Noli me tangere. Nedotýkej se mě, poprosil. - Už ne. Rozhoupaného andělíčka zastavila prstem. - Nevím. Myslela jsem si to. - A co chceš ode mě?, zeptal se. - Chtěla bys slyšet ty řeči, které bych říkal každému jinému? Zavrtěla hlavou. - Sama víš, co je špatné. A sama víš, proč děláš co děláš, i když si to nepřiznáš. Tak proč s tím jdeš za mnou? Nemůžu ti pomoct, teď už ne. Nejsem z kamene. Andělíček narazil do skla. - I když bych měl být. Nedotýkej se mě, řekl podruhé. Chvíli bylo ticho. - Ke mně se už nevaž, přeloží mě. Brzo. - Pavle, oslovila ho jménem. Došel k sekretáři a otevřel láhev. - Chceš? Zeptal se. - Dárek od…, znovu pohled ke dveřím.Vyčkával. - Já si dám. Pomalu se otočila. - Co jestli chci? -Koňak. Posadila se zpátky ke stolu a spojila ruce. - Nechci. Nemůžu. Vlastně to jsem ti přišla říct. Čekám dítě. Buď s ním, nebo… Když odešla, díval se chvíli oknem na její stopy, které přikrýval čerstvý sníh. Pak rázně utrhl papírového andělíčka a hodil ho do kamen. /27.prosince 2009, 19:33 hodin/


celkové hodnocení autora: 94.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

rudolf z falknova	06.01.2011, 16:15:37

osobně mi ty pomlčky nevadily :-) napsaný je to hezky líbí se mi to

Šíma	22.12.2010, 13:09:28

Zdravím! I mně se textík líbil. Láska mezi ženou a příslušníkem církve není nic nového, o to je tento fakt smutnější (i faráři jsou jen muži), když dojde k rozchodu, nebo k narození plodu jejich vzájemné lásky (například katolická církev nepřipouští styk kněží s ženami). Onen andělíček může být určitým "soudcem" (jak už napsal čuk), nebo také svědomím... Použití pomlček namísto uvozovek v přímé řeči není nové, bohužel, čtenáři, kteří si zvykli na uvozovky, mohou být tímto rušeni při čtení, ale jinak je to docela běžný jev (po čase si jeden zvykne)! ;-)

čuk	22.12.2010, 5:38:08

Minidrama napsané v jedné scéně úsečnými větami. Ženy i faráře. Z prózy vane smutek a strohá bezcitnost situace bezvýchodné pro toho, kdo z povinnosti tajnůstkaří. Andělíček je symbolem, který soudí a poté je jako soudce rušen. Ovšem zda andělíček mluví, to chce fantazii, když říká: Noli tangere. Uvozování přímé řeči pomlčkou je poněkud matoucí, stejně tak kupení řeči rozdílných osob na jednom řádku. Rovněž občasná absence uvozovacích vět pro přímou řeč a méně výrazné oddělení řeči od "děje beze zvuku". Vzniká sice dojem i při neurčitosti, ale ubírá se na pregnantní dramatičnosti a účinnosti (vyvolanou nutností se zamýšlet nad formou). Styl a obsah se mi líbí, i smysl pro detail a tesané věty. Nicméně je škoda, že text není přehlednější (proto je známka zhošena).