|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Barbora ::
 Lyrie |
publikováno: 22.12.2010, 23:21
|
| Příspěvek do WS |
| |
|
|
Sledovala Lukáše, jak se opatrně vyhoupl z okna na žebřík a pak podal ruku staré paní, aby ho následovala. Oba byli zahaleni hustým, štiplavým kouřem; po okenních rámech se zuřivě plazily oranžové jazyky. Jakmile byl Lukáš se starou dámou bezpečně na vysunutém žebříku, vyrazily z oken jako líté šelmy. Zachvěla se, ale věděla, že to dokážou. Že to Lukáš opět zvládne, že dopraví paní na zem stejně jako dalších dvanáct lidí v uplynulých několika měsících. Jak byl statečný, jak ho milovala! Tolik, že ji až bolelo srdce.
„Barboro?“
Zprudka sebou trhla a odvrátila se od bleděmodrého zrcadla. Obraz Lukáše se nenávratně rozplynul.
„Martine! Co tady děláš?“
„Jdu se rozloučit. Za chvíli vyrážím.“
„Tak brzy? Vezmi mě s sebou… Martine, prosím! Prosím!“ vrhla se mu do náruče a pevně ho stiskla, stejně, možná silněji než v minulých letech. „Jen na pár dní!“
„To nejde!“ zhrozil se. „Nemůžu tě vzít s sebou! Co by tomu řekli…“
„Nikdo se nic nedoví,“ přerušila ho naléhavě. „Své povinnosti mohu vykonávat i tam! Stejně mě nikdo nekontroluje. Všechno mám tady.“ Mírně se dotkla pravého spánku.
„To je šílené! A jen kvůli tomu muži! Barboro, uvědomuješ si, že on vůbec nevěří, že existuješ? Že tomu ani nikdy neuvěří? Natož aby tě vůbec někdy spatřil?“
„Mám to promyšlené. Prosím tě, věř mi… Jen na pár dní.“
„Ale já nemám pár dní. Mám jen dvacet čtyři hodiny, pak se musím vrátit.“
„To bude stačit. Musí to stačit.“
Povzdechl si, ale věděl, že tentokrát jí to nedokáže odepřít. Měl ji rád, svým způsobem to byla jediná duše, s kterou si rozuměl. Snad ji i miloval, ale ona měla ráda toho hasiče. To bolelo, ale co mohl udělat? Snad jen chtít, aby byla aspoň pár hodin šťastná.
„Dobře. Tak o půlnoci,“ řekl stroze. „Sejdeme se před stájí.
Lukáš se v nemocnici zastavil spíše z povinnosti a jen proto, že byl právě poblíž. Sestry už ho znaly a tak, když vstoupil na oddělení, ho přivítaly milým úsměvem.
„Jak se daří, dámy?“
„Výborně. Jdete na sedmičku?“
„Jako vždy,“ obdařil je svůdným pohledem křišťálově modrých očí. „Jak to s ní vypadá? Všechno při starém?“
„Je nám líto. Pořád se neprobrala.“
Mlčky přikývl, oblékl si modrý plášť a potichu vstoupil do žlutě vymalovaného pokoje. Popravdě, klidně sem mohl vlétnout jako tornádo, „ona“ by to vůbec nezaregistrovala. Ležela docela klidně, dýchala pravidelně, modřiny z jejích tváří zmizely a ohořelé vlasy začaly pomaličku dorůstat. Jizva na krku vypadala jako slabá růžová nitka. Dívka – asi osmnáctiletá - vypadala docela jinak, než před dvěma měsíci, kdy ji vytáhl z hořícího bytu.
Musel si sednout, vzpomínky na něho zaútočily plnou silou. Ještě nikdy se nesetkal s tak strašlivým případem domácího násilí. Podle vyšetřovatelů měl dívku napadnout vlastní otec kvůli nějakému církevnímu kroužku, který navštěvovala. Byli zrovna na speleologickém výzkumu v jakési jeskyni, když si na ni počkal a dovlekl ji domů. Otec byl podle všeho docela bohatý podnikatel a normální člověk, ale proboha! Který normální otec téměř uřízne hlavu vlastní dceři kvůli nějakému kroužku? Zavřel oči. Vybavil se mu ten hrůzný okamžik, kdy vstoupil do hořícího bytu, na schoulenou dívčí postavu v rohu místnosti, na pach kouře a spálených vlasů. Když se k dívce sklonil, aby zjistil, jak na tom je, skoro omdlel. Byla zbitá a strašlivě popálená. S vypětím všech sil ji vynesl před panelák a připravená sanitka ji hned odvezla do špitálu. Už je tady dva měsíce a neví o světě. Neví, že nemá domov ani otce. Jak se později dověděl, otce pár chvil po téměř dokonané vraždě a pokusu o zahlazení stop požárem, zasáhl výboj elektrického proudu. Stalo se to venku na ulici před zraky téměř šedesáti lidí. Nikdo nechápal, jak se to mohlo stát.
Pohladil dívku po kraťoučkých vlasech a mírně se usmál. „Už je dobře, holka. Ale měla by ses konečně probrat. Venku padá sníh, je to prostě nádhera. Za chvíli budou vánoce…“
Trhla sebou! Trhla, nebo se mu to jen zdálo? Ne, ne, nezdálo! Šmarjá panno! „Sestro! Sestro!“
Všechno ji bolelo. Ach, takhle si tedy rozhodně svůj pobyt nepředstavovala. Lukáš někam zmizel, místo něj tu byli lékaři, sestry, policisté, přicházeli, odcházeli, vyptávali se a debatovali. Nechtěla je tady. Chtěla Lukáše s jeho starostlivých hlasem a křišťálovýma očima, jeho teplé ruce na svém čele, jeho kouřovou vůni a něhu, kterou vyzařoval.
„Slečno, víte, jak se jmenujete?“
„Ba… Barbora,“ zašeptala suchými rty. Ihned mezi ně dostala jakousi hadičku se studenou vodou.
„Slečno, ale vy se jmenuje Ivana. Ivana Hrubá. Ale to je v pořádku, v pořádku. Kolikátého je dnes?“
„Jedenáctého listopadu?“
„Výborně,“ řekl doktor udiveně. Na to, že byla dva měsíce v komatu… Neuvěřitelné. Jak může vědět, kolikátého je?
„Víte, co se vám stalo? Pamatujete si…“ Nějaký policista. Mladý, dychtivý.
Bolestí zavřela oči. Och ano, pamatovala si to a všechno. I po těch letech… Nikdy se přes to nepřenesla.
„Musíme dát někomu vědět, že jste se probrala. Bohužel tu za vámi nebyla ani jedna návštěva. Tedy, ehm, myslím z rodiny, že.“
„Otec?“ zašeptala.
„To už by pro dnešek stačilo! Dejte jí pokoj, copak nevidíte, že je ze všeho zmatená?“
Ohlédla se po hlase, který byl nejkrásnější ze všech. Neodešel! Je tu stále, chrání ji, nedovolí, aby ji ti lidé nadále obtěžovali! Bylo toho tolik, co mu chtěla říct, ale nešlo to. Pokoj se vyprázdnil, zbyl tu jen on, zamyšlený, zjevně unavený, ale stále jakoby trpělivý. Dokonce si přisedl a maličko se usmál.
„Budeš v pořádku, uvidíš. Udělají ti nějaký testy a za pár týdnů se budeš moct vrátit domů… ehm, budeš moct odejít ze špitálu.“
„Pár týdnů?“ zděsila se. „Nemám pár týdnů, já… já se musím vrátit ještě dneska! Já… já tě chtěla jen vidět, jen se tě dotknout a říct ti, že…“
„Šššš… kam bys chodila, ty hloupoučká? Musíš se vyléčit… Přijdu zítra, ano?Poděkovat mi můžeš příště,“ zazubil se, opatrně ji poklepal po ruce a… odešel.
Zůstala sama. S bolavým, zmučeným tělem, které jí nepatřilo, ve světě, ve kterém všechno bylo jinak. Ale byl v něm přece Lukáš, nádherný člověk, obětavý a odvážný. Tolik ho milovala, tolikrát ho uchránila před smrtí! Třeba tenkrát, když zadržela ten prohořelý trám, nebo tehdy, když mu poslala na pomoc jeho přítele, který ho vyvedl z žhnoucí výhně jakési továrny. Proč, proč ze všech lidí, kterým kdy pomohla, ji zaujal právě on? Nechápala to, ale bylo to tak sladké. Kéž by tu mohla zůstat déle!
V pokoji se rozsvítilo studené matně modré světlo. Za okny se snášel soumrak, hustě sněžilo. Kolik může být hodin? S Martinem se má setkat o půlnoci. Ne, nemůže se vrátit. Ještě ne! Ještě ne! Po spáncích jí stékaly horké slzy. Jak je jen unavená! Jen trochu si odpočinout, jen trochu spát.
„Barboro?“
„Martine!“ S křikem se probudila, ale hned si zakryla ústa dlaní. Vznášel se v namodralém světle, průhledná, chvějící se duše, její jediný přítel.
„Už je čas. Vidělas ho, to ti musí stačit…“
„Nestačí. Já…Zůstanu.“
„Barboro!“
„Odejdi! Jdi pryč! Běž!“
Do pokoje vběhla sestra s injekcí sedativ. Martinův přízrak se neslyšně rozplynul.
„Není to tu nic moc, ale nějak se tu srovnáme.“ Unaveně se usmál a uvedl Báru do své malé garsonky. Sám nevěděl, proč to vlastně dělá. Je snad nějaká charita? Jenže ta holka neměla kam jít. Její otec byl mrtvý, banky s uvolněním peněz čekaly na potvrzení její totožnosti, byt byl neobyvatelný, na obzoru žádní příbuzní, nebo si na ně aspoň nepamatovala. Vlastně si nevzpomínala na nic, dokonce ani na své jméno, trvala na tom, že je Barbora. Netušil, co si s ní počne, netušil, jak její přítomnost vysvětlí Kláře.
Bára přikývla a bezelstně se usmála. Položila si na křesílko tašku s oblečením, které ji koupil, pak ji zase nervózně zvedla a přitiskla si ji na prsa. Vypadala křehce a bezbranně. Zvláštním způsobem ho dojímala, jenže dojetí bylo to poslední, co potřeboval. Nemohl si dovolit se s ní zaplést, žádná avantýra mu nemůže zničit vztah s Klárou.
„Děkuji za všechno.“
„V pořádku. Je to jen na čas, Báro. Pomůžeme ti s Klárkou něco najít.“
„A… ano,“ špitla. O Kláře věděla, řekl jí o ní, ale ještě se s ní nesetkala. Byla na nějaké stáži, prý se vrátí na vánoce. Do té doby… Co bude dělat do té doby? Má Lukáše nějak svést? A jak se to, propána, dělá? Nikdy neměla muže, nikdy se jí nikdo nedvořil, zasvětila svůj život bytosti mnohem vyšší. Přesto ji to k lidem táhlo. Byli svým způsobem fascinující. Byla také někdy taková? Nemohla si vzpomenout.
„Dáš si čaj?“ Aniž vyčkal jejího souhlasu, zapnul varnou konvici. V tom okamžiku mu zapípal telefon. Chvíli se domlouval s dispečerem a pak na sebe hodil bundu. „Musím běžet, máme výjezd. Nevím, kdy přijdu. Vem si něco k jídlu a… ahoj.“
Povzdechla si a odložila tašku na stolek. Znenadání se před ní otevřelo známé modré okno, jakési chvějivé zrcadlo s rozmazanými obrazy. Bylo to tak nečekané, že téměř zpanikařila. Klid, klid, tohle přece dělala denně! Soustřeď se, zaostři. Co je to? Důl? Ano… Plyn… šest mužů… Ne, sedm. Sedm a někde blízko syčí oheň! Soustřeď se, soustřeď se.
Postavy v zrcadle se zastavují, jedna z nich zkoumavě naklání hlavu. Právě do té se musí dostat. „Chlapi… vypadněte! Rychle! Ven!“ Mužský hlas burácí ze zrcadla tak nahlas, jako by pokoj byl přímo v dole. Stíhají to jen tak tak. Bára si pomalu vydechla a pak se vysíleně svezla na zem. Později cítila, jak ji silné mužské ruce zvedají do náruče a odnášejí do postele. Když se ráno vzbudila, byla v pokoji sama.
Bydlela s Lukášem už skoro měsíc, aniž se pořádně viděli. On byl věčně v práci, ona ho hlídala v zrcadle a spolu s ním všechny, kterým hrozila náhlá či násilná smrt. Silou svých myšlenek se jim vkrádala do hlavy, varovala, upozorňovala, držela nad nimi prohořelé střechy, brzdila auta, vlévala sílu do paží a víru do srdcí. Bývala unavená, věc, která se jí „nahoře“ nestávala, neboť tam neměla tělo. Ven téměř nechodila, snad jen na kontroly k lékaři, jinak všechno ostatní obstarával Lukáš. Snažila se uklízet a vařit. Čekávala na něj dlouho do noci. Občas ho, když spal, pohladila po tváři. Byla šťastná? Jistě, byla. Zvláštním, vyčerpávajícím způsobem… Milovala, ale on její lásku neopětoval.
„Musíme si promluvit,“ řekl jeden den Lukáš, když přišel pozdě z práce. Byl cítit kouřem a vodou, modré oči měl zastřené a kolem nich slabé vrásky. Tak ráda by mu je vyhladila, ale netroufala si. Vypadal dnes jinak, nějak odměřeně, nepřístupně.
„Poslouchám,“ usmála se trochu křečovitě. I ona byla velice vyčerpaná, plný autobus malých hokejistů… tři těžká zranění, kterým nedokázala zabránit, smrt řidiče… bylo toho na ní moc. Pod polštářem ležela obálka s potvrzenými výsledky testů DNA.
„Zítra se vrací Klára, proto…“ nervózně si odkašlal. „Víš, ona… ona neví, že tady jsi.“
„Aha, a… Neřekls jí to? Proč?“
„Nepochopila by to. Na něco jako je přátelství mezi mužem a ženou vůbec nevěří,“ trpce se usmál. „A popravdě, nevěřím na něj ani já. Proto…“
„Ano?“ Bála se poslouchat, neboť věděla, věděla, co bude následovat.
„Budeš muset jít.“
„Vyhazuješ mě?“ Skoro se zajíkla.
„Sehnal jsem ti pronájem. Jeden kamarád odjíždí do Německa, bude tam asi rok. Můžeš se mu starat o byt. A budeš si muset najít nějakou práci, nebo přesvědčit banky, že jsi Ivana Hrubá.“
„Do… dobře.“ Bojuj, Barboro, bojuj o něj! Vstup mu do hlavy, řekni mu, aby tě miloval, vždyť víš, že tě vždycky poslechne, třebaže říká, že mu radí šestý smysl!
„Ráno ti ten byt ukážu.“ Poprvé se usmál, jako by za oba vyřešil nějaký problém. „A teď půjdu spát. Jsem utahanej jako kotě.“
„Dobrou noc,“ šeptla. „A děkuji. Za všechno.“ Vstala a lehce ho políbila na rty. Nečekal to a na okamžik ji strhl do své náruče. Bylo to nepopsatelně krásné, bohužel to trvalo jen krátce. Pak ji od sebe jemně odstrčil, pohladil po vlasech a smutně se usmál. „Seš fajn holka, Báro.“
Ráno, když se vzbudil, byl v garsonce sám.
O jedenáct měsíců později
„Lukáši, pojď se honem podívat! V televizi je zase ta holka. Víš, jak jsme ji tam viděli minulý měsíc? To mě podrž, teď je v Anglii! A zachránila nějakou štětku, nebo co… Cože? Zmlátila jejího pasáka? To si snad dělají srandu, ne? Takový pískle!“
Lukáš vyšel z koupelny právě v okamžiku, kdy kamery naposledy zabraly Bářinu tvář. Byla to ona, poznal by ji kdekoli. Zvláštní, je pryč skoro rok a jemu se po ní stále stýská. Vidí ji před sebou, dokonce má někdy pocit, že slyší její měkký, laskavý hlas, tu zvláštní směsici hřejivé něhy a unaveného smíchu. Kdo je? A kde? Proč tehdy odešla, proč mu nenechala žádný kontakt? Proč se objevila v jeho životě a proč tak záhadně zmizela? Uvidí ji někdy?
Snad poprvé v životě měl pocit, že něco pořádně zvoral.
„Barboro?“
„Martine! Martine! Vrátil ses pro mě! Ach, kdybys věděl, jak se mi po tobě stýskalo, tak…“ zarazila se, Martin se tvářil zachmuřeně, skoro soucitně. „Co se stalo?“
„Nepřijel jsem pro tebe, bohužel.“
„Ne? Jak to? Proč… Já se chci vrátit!“ Nic mě tu nedrží, nedokázala jsem Lukáše upoutat, Nechtěl mě a já se s tím nedokážu smířit! Martine, odvez mě odsud, prosila v duchu, protože vyslovit ty věty nahlas nezvládla.
„Nahoře usoudili, že ti to jde dole skvěle. Že jsi tu víc užitečná. Proto tu musíš zůstat.“
„Ale… Ach, to ne! Na jak dlouho?“
Martin seskočil z koně a podal jí malou, plastovou kartičku. „Každý rok, vždycky jedenáctého listopadu, ti donesu novou.“
„Co je to?“ Ne že by to nevěděla, měla takových věciček hned několik. Dědictví Ivany Hrubé.
„Říkají tomu kreditní karta. Tady máš číslo. Kdybys něco potřebovala a tak.“
„Ale…“
„Mám tě rád, Barboro.“ Nehmotnými rty se dotkl jejích úst a pak se povzbudivě usmál.
„Opatruj je. Uvidíme se příští rok.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 41 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
