obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915732 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39652 příspěvků, 5807 autorů a 392674 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Barbora ::

Příspěvek je součásti workshopu: Na svatou Barboru
 autor Lyrie publikováno: 22.12.2010, 23:21  
Příspěvek do WS
 

Sledovala Lukáše, jak se opatrně vyhoupl z okna na žebřík a pak podal ruku staré paní, aby ho následovala. Oba byli zahaleni hustým, štiplavým kouřem; po okenních rámech se zuřivě plazily oranžové jazyky. Jakmile byl Lukáš se starou dámou bezpečně na vysunutém žebříku, vyrazily z oken jako líté šelmy. Zachvěla se, ale věděla, že to dokážou. Že to Lukáš opět zvládne, že dopraví paní na zem stejně jako dalších dvanáct lidí v uplynulých několika měsících. Jak byl statečný, jak ho milovala! Tolik, že ji až bolelo srdce.

„Barboro?“

Zprudka sebou trhla a odvrátila se od bleděmodrého zrcadla. Obraz Lukáše se nenávratně rozplynul.

„Martine! Co tady děláš?“

„Jdu se rozloučit. Za chvíli vyrážím.“

„Tak brzy? Vezmi mě s sebou… Martine, prosím! Prosím!“ vrhla se mu do náruče a pevně ho stiskla, stejně, možná silněji než v minulých letech. „Jen na pár dní!“

„To nejde!“ zhrozil se. „Nemůžu tě vzít s sebou! Co by tomu řekli…“

„Nikdo se nic nedoví,“ přerušila ho naléhavě. „Své povinnosti mohu vykonávat i tam! Stejně mě nikdo nekontroluje. Všechno mám tady.“ Mírně se dotkla pravého spánku.

„To je šílené! A jen kvůli tomu muži! Barboro, uvědomuješ si, že on vůbec nevěří, že existuješ? Že tomu ani nikdy neuvěří? Natož aby tě vůbec někdy spatřil?“

„Mám to promyšlené. Prosím tě, věř mi… Jen na pár dní.“

„Ale já nemám pár dní. Mám jen dvacet čtyři hodiny, pak se musím vrátit.“

„To bude stačit. Musí to stačit.“

Povzdechl si, ale věděl, že tentokrát jí to nedokáže odepřít. Měl ji rád, svým způsobem to byla jediná duše, s kterou si rozuměl. Snad ji i miloval, ale ona měla ráda toho hasiče. To bolelo, ale co mohl udělat? Snad jen chtít, aby byla aspoň pár hodin šťastná.

„Dobře. Tak o půlnoci,“ řekl stroze. „Sejdeme se před stájí.



Lukáš se v nemocnici zastavil spíše z povinnosti a jen proto, že byl právě poblíž. Sestry už ho znaly a tak, když vstoupil na oddělení, ho přivítaly milým úsměvem.

„Jak se daří, dámy?“

„Výborně. Jdete na sedmičku?“

„Jako vždy,“ obdařil je svůdným pohledem křišťálově modrých očí. „Jak to s ní vypadá? Všechno při starém?“

„Je nám líto. Pořád se neprobrala.“

Mlčky přikývl, oblékl si modrý plášť a potichu vstoupil do žlutě vymalovaného pokoje. Popravdě, klidně sem mohl vlétnout jako tornádo, „ona“ by to vůbec nezaregistrovala. Ležela docela klidně, dýchala pravidelně, modřiny z jejích tváří zmizely a ohořelé vlasy začaly pomaličku dorůstat. Jizva na krku vypadala jako slabá růžová nitka. Dívka – asi osmnáctiletá - vypadala docela jinak, než před dvěma měsíci, kdy ji vytáhl z hořícího bytu.

Musel si sednout, vzpomínky na něho zaútočily plnou silou. Ještě nikdy se nesetkal s tak strašlivým případem domácího násilí. Podle vyšetřovatelů měl dívku napadnout vlastní otec kvůli nějakému církevnímu kroužku, který navštěvovala. Byli zrovna na speleologickém výzkumu v jakési jeskyni, když si na ni počkal a dovlekl ji domů. Otec byl podle všeho docela bohatý podnikatel a normální člověk, ale proboha! Který normální otec téměř uřízne hlavu vlastní dceři kvůli nějakému kroužku? Zavřel oči. Vybavil se mu ten hrůzný okamžik, kdy vstoupil do hořícího bytu, na schoulenou dívčí postavu v rohu místnosti, na pach kouře a spálených vlasů. Když se k dívce sklonil, aby zjistil, jak na tom je, skoro omdlel. Byla zbitá a strašlivě popálená. S vypětím všech sil ji vynesl před panelák a připravená sanitka ji hned odvezla do špitálu. Už je tady dva měsíce a neví o světě. Neví, že nemá domov ani otce. Jak se později dověděl, otce pár chvil po téměř dokonané vraždě a pokusu o zahlazení stop požárem, zasáhl výboj elektrického proudu. Stalo se to venku na ulici před zraky téměř šedesáti lidí. Nikdo nechápal, jak se to mohlo stát.

Pohladil dívku po kraťoučkých vlasech a mírně se usmál. „Už je dobře, holka. Ale měla by ses konečně probrat. Venku padá sníh, je to prostě nádhera. Za chvíli budou vánoce…“

Trhla sebou! Trhla, nebo se mu to jen zdálo? Ne, ne, nezdálo! Šmarjá panno! „Sestro! Sestro!“


Všechno ji bolelo. Ach, takhle si tedy rozhodně svůj pobyt nepředstavovala. Lukáš někam zmizel, místo něj tu byli lékaři, sestry, policisté, přicházeli, odcházeli, vyptávali se a debatovali. Nechtěla je tady. Chtěla Lukáše s jeho starostlivých hlasem a křišťálovýma očima, jeho teplé ruce na svém čele, jeho kouřovou vůni a něhu, kterou vyzařoval.

„Slečno, víte, jak se jmenujete?“

„Ba… Barbora,“ zašeptala suchými rty. Ihned mezi ně dostala jakousi hadičku se studenou vodou.

„Slečno, ale vy se jmenuje Ivana. Ivana Hrubá. Ale to je v pořádku, v pořádku. Kolikátého je dnes?“

„Jedenáctého listopadu?“

„Výborně,“ řekl doktor udiveně. Na to, že byla dva měsíce v komatu… Neuvěřitelné. Jak může vědět, kolikátého je?

„Víte, co se vám stalo? Pamatujete si…“ Nějaký policista. Mladý, dychtivý.

Bolestí zavřela oči. Och ano, pamatovala si to a všechno. I po těch letech… Nikdy se přes to nepřenesla.

„Musíme dát někomu vědět, že jste se probrala. Bohužel tu za vámi nebyla ani jedna návštěva. Tedy, ehm, myslím z rodiny, že.“

„Otec?“ zašeptala.

„To už by pro dnešek stačilo! Dejte jí pokoj, copak nevidíte, že je ze všeho zmatená?“

Ohlédla se po hlase, který byl nejkrásnější ze všech. Neodešel! Je tu stále, chrání ji, nedovolí, aby ji ti lidé nadále obtěžovali! Bylo toho tolik, co mu chtěla říct, ale nešlo to. Pokoj se vyprázdnil, zbyl tu jen on, zamyšlený, zjevně unavený, ale stále jakoby trpělivý. Dokonce si přisedl a maličko se usmál.

„Budeš v pořádku, uvidíš. Udělají ti nějaký testy a za pár týdnů se budeš moct vrátit domů… ehm, budeš moct odejít ze špitálu.“

„Pár týdnů?“ zděsila se. „Nemám pár týdnů, já… já se musím vrátit ještě dneska! Já… já tě chtěla jen vidět, jen se tě dotknout a říct ti, že…“

„Šššš… kam bys chodila, ty hloupoučká? Musíš se vyléčit… Přijdu zítra, ano?Poděkovat mi můžeš příště,“ zazubil se, opatrně ji poklepal po ruce a… odešel.

Zůstala sama. S bolavým, zmučeným tělem, které jí nepatřilo, ve světě, ve kterém všechno bylo jinak. Ale byl v něm přece Lukáš, nádherný člověk, obětavý a odvážný. Tolik ho milovala, tolikrát ho uchránila před smrtí! Třeba tenkrát, když zadržela ten prohořelý trám, nebo tehdy, když mu poslala na pomoc jeho přítele, který ho vyvedl z žhnoucí výhně jakési továrny. Proč, proč ze všech lidí, kterým kdy pomohla, ji zaujal právě on? Nechápala to, ale bylo to tak sladké. Kéž by tu mohla zůstat déle!

V pokoji se rozsvítilo studené matně modré světlo. Za okny se snášel soumrak, hustě sněžilo. Kolik může být hodin? S Martinem se má setkat o půlnoci. Ne, nemůže se vrátit. Ještě ne! Ještě ne! Po spáncích jí stékaly horké slzy. Jak je jen unavená! Jen trochu si odpočinout, jen trochu spát.

„Barboro?“

„Martine!“ S křikem se probudila, ale hned si zakryla ústa dlaní. Vznášel se v namodralém světle, průhledná, chvějící se duše, její jediný přítel.

„Už je čas. Vidělas ho, to ti musí stačit…“

„Nestačí. Já…Zůstanu.“

„Barboro!“

„Odejdi! Jdi pryč! Běž!“

Do pokoje vběhla sestra s injekcí sedativ. Martinův přízrak se neslyšně rozplynul.



„Není to tu nic moc, ale nějak se tu srovnáme.“ Unaveně se usmál a uvedl Báru do své malé garsonky. Sám nevěděl, proč to vlastně dělá. Je snad nějaká charita? Jenže ta holka neměla kam jít. Její otec byl mrtvý, banky s uvolněním peněz čekaly na potvrzení její totožnosti, byt byl neobyvatelný, na obzoru žádní příbuzní, nebo si na ně aspoň nepamatovala. Vlastně si nevzpomínala na nic, dokonce ani na své jméno, trvala na tom, že je Barbora. Netušil, co si s ní počne, netušil, jak její přítomnost vysvětlí Kláře.

Bára přikývla a bezelstně se usmála. Položila si na křesílko tašku s oblečením, které ji koupil, pak ji zase nervózně zvedla a přitiskla si ji na prsa. Vypadala křehce a bezbranně. Zvláštním způsobem ho dojímala, jenže dojetí bylo to poslední, co potřeboval. Nemohl si dovolit se s ní zaplést, žádná avantýra mu nemůže zničit vztah s Klárou.

„Děkuji za všechno.“

„V pořádku. Je to jen na čas, Báro. Pomůžeme ti s Klárkou něco najít.“

„A… ano,“ špitla. O Kláře věděla, řekl jí o ní, ale ještě se s ní nesetkala. Byla na nějaké stáži, prý se vrátí na vánoce. Do té doby… Co bude dělat do té doby? Má Lukáše nějak svést? A jak se to, propána, dělá? Nikdy neměla muže, nikdy se jí nikdo nedvořil, zasvětila svůj život bytosti mnohem vyšší. Přesto ji to k lidem táhlo. Byli svým způsobem fascinující. Byla také někdy taková? Nemohla si vzpomenout.

„Dáš si čaj?“ Aniž vyčkal jejího souhlasu, zapnul varnou konvici. V tom okamžiku mu zapípal telefon. Chvíli se domlouval s dispečerem a pak na sebe hodil bundu. „Musím běžet, máme výjezd. Nevím, kdy přijdu. Vem si něco k jídlu a… ahoj.“

Povzdechla si a odložila tašku na stolek. Znenadání se před ní otevřelo známé modré okno, jakési chvějivé zrcadlo s rozmazanými obrazy. Bylo to tak nečekané, že téměř zpanikařila. Klid, klid, tohle přece dělala denně! Soustřeď se, zaostři. Co je to? Důl? Ano… Plyn… šest mužů… Ne, sedm. Sedm a někde blízko syčí oheň! Soustřeď se, soustřeď se.

Postavy v zrcadle se zastavují, jedna z nich zkoumavě naklání hlavu. Právě do té se musí dostat. „Chlapi… vypadněte! Rychle! Ven!“ Mužský hlas burácí ze zrcadla tak nahlas, jako by pokoj byl přímo v dole. Stíhají to jen tak tak. Bára si pomalu vydechla a pak se vysíleně svezla na zem. Později cítila, jak ji silné mužské ruce zvedají do náruče a odnášejí do postele. Když se ráno vzbudila, byla v pokoji sama.

Bydlela s Lukášem už skoro měsíc, aniž se pořádně viděli. On byl věčně v práci, ona ho hlídala v zrcadle a spolu s ním všechny, kterým hrozila náhlá či násilná smrt. Silou svých myšlenek se jim vkrádala do hlavy, varovala, upozorňovala, držela nad nimi prohořelé střechy, brzdila auta, vlévala sílu do paží a víru do srdcí. Bývala unavená, věc, která se jí „nahoře“ nestávala, neboť tam neměla tělo. Ven téměř nechodila, snad jen na kontroly k lékaři, jinak všechno ostatní obstarával Lukáš. Snažila se uklízet a vařit. Čekávala na něj dlouho do noci. Občas ho, když spal, pohladila po tváři. Byla šťastná? Jistě, byla. Zvláštním, vyčerpávajícím způsobem… Milovala, ale on její lásku neopětoval.

„Musíme si promluvit,“ řekl jeden den Lukáš, když přišel pozdě z práce. Byl cítit kouřem a vodou, modré oči měl zastřené a kolem nich slabé vrásky. Tak ráda by mu je vyhladila, ale netroufala si. Vypadal dnes jinak, nějak odměřeně, nepřístupně.

„Poslouchám,“ usmála se trochu křečovitě. I ona byla velice vyčerpaná, plný autobus malých hokejistů… tři těžká zranění, kterým nedokázala zabránit, smrt řidiče… bylo toho na ní moc. Pod polštářem ležela obálka s potvrzenými výsledky testů DNA.

„Zítra se vrací Klára, proto…“ nervózně si odkašlal. „Víš, ona… ona neví, že tady jsi.“

„Aha, a… Neřekls jí to? Proč?“

„Nepochopila by to. Na něco jako je přátelství mezi mužem a ženou vůbec nevěří,“ trpce se usmál. „A popravdě, nevěřím na něj ani já. Proto…“

„Ano?“ Bála se poslouchat, neboť věděla, věděla, co bude následovat.

„Budeš muset jít.“

„Vyhazuješ mě?“ Skoro se zajíkla.

„Sehnal jsem ti pronájem. Jeden kamarád odjíždí do Německa, bude tam asi rok. Můžeš se mu starat o byt. A budeš si muset najít nějakou práci, nebo přesvědčit banky, že jsi Ivana Hrubá.“

„Do… dobře.“ Bojuj, Barboro, bojuj o něj! Vstup mu do hlavy, řekni mu, aby tě miloval, vždyť víš, že tě vždycky poslechne, třebaže říká, že mu radí šestý smysl!

„Ráno ti ten byt ukážu.“ Poprvé se usmál, jako by za oba vyřešil nějaký problém. „A teď půjdu spát. Jsem utahanej jako kotě.“

„Dobrou noc,“ šeptla. „A děkuji. Za všechno.“ Vstala a lehce ho políbila na rty. Nečekal to a na okamžik ji strhl do své náruče. Bylo to nepopsatelně krásné, bohužel to trvalo jen krátce. Pak ji od sebe jemně odstrčil, pohladil po vlasech a smutně se usmál. „Seš fajn holka, Báro.“

Ráno, když se vzbudil, byl v garsonce sám.


O jedenáct měsíců později

„Lukáši, pojď se honem podívat! V televizi je zase ta holka. Víš, jak jsme ji tam viděli minulý měsíc? To mě podrž, teď je v Anglii! A zachránila nějakou štětku, nebo co… Cože? Zmlátila jejího pasáka? To si snad dělají srandu, ne? Takový pískle!“

Lukáš vyšel z koupelny právě v okamžiku, kdy kamery naposledy zabraly Bářinu tvář. Byla to ona, poznal by ji kdekoli. Zvláštní, je pryč skoro rok a jemu se po ní stále stýská. Vidí ji před sebou, dokonce má někdy pocit, že slyší její měkký, laskavý hlas, tu zvláštní směsici hřejivé něhy a unaveného smíchu. Kdo je? A kde? Proč tehdy odešla, proč mu nenechala žádný kontakt? Proč se objevila v jeho životě a proč tak záhadně zmizela? Uvidí ji někdy?

Snad poprvé v životě měl pocit, že něco pořádně zvoral.

„Barboro?“

„Martine! Martine! Vrátil ses pro mě! Ach, kdybys věděl, jak se mi po tobě stýskalo, tak…“ zarazila se, Martin se tvářil zachmuřeně, skoro soucitně. „Co se stalo?“

„Nepřijel jsem pro tebe, bohužel.“

„Ne? Jak to? Proč… Já se chci vrátit!“ Nic mě tu nedrží, nedokázala jsem Lukáše upoutat, Nechtěl mě a já se s tím nedokážu smířit! Martine, odvez mě odsud, prosila v duchu, protože vyslovit ty věty nahlas nezvládla.

„Nahoře usoudili, že ti to jde dole skvěle. Že jsi tu víc užitečná. Proto tu musíš zůstat.“

„Ale… Ach, to ne! Na jak dlouho?“

Martin seskočil z koně a podal jí malou, plastovou kartičku. „Každý rok, vždycky jedenáctého listopadu, ti donesu novou.“

„Co je to?“ Ne že by to nevěděla, měla takových věciček hned několik. Dědictví Ivany Hrubé.

„Říkají tomu kreditní karta. Tady máš číslo. Kdybys něco potřebovala a tak.“

„Ale…“

„Mám tě rád, Barboro.“ Nehmotnými rty se dotkl jejích úst a pak se povzbudivě usmál.

„Opatruj je. Uvidíme se příští rok.“



 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.1 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 19 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 41 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Martin Prokop 22.01.2011, 10:35:40 Odpovědět 
   Moc se mi to líbilo, maš dobrý styl psaní.
 Šíma 07.01.2011, 18:43:29 Odpovědět 
   Zdravím!

Jeden z dalších (docela netradiční) pohledu na sv. Barborku, zde ochranitelku nejen požárníků. Ono převtělení Barborky do naší hrdinky je zajímavým prvkem. Otázkou je, jak moc se jí v těle člověčím zalíbilo a zda opravdu měla takový požitek z citů, kterými my lidé oplýváme. Příběh je také poněkud smutný a předkládá nám myšlenku, že láskou se mohou trápit nejen lidé, ale i svatí... Textík byl mezi mými favority! ;-)
 Joa 30.12.2010, 21:20:38 Odpovědět 
   Moc pěkný příběh a další workshopácký pohled na naši Barborku. :-) Má své, sice malé, mouchy, které by se daly dopilovat (viz komentář čuka), ale já jsem po dočtení byla spokojená. Chudák Barborka, nejdříve toužila sestoupit na zem, a když se touží vrátit zpátky "nahoru", má smůlu. Docela jsme se na ní v rámci WS vyřádili. :-)
 phaint 30.12.2010, 15:56:19 Odpovědět 
   Moc se mi líbí myšlenka - odvaha zůstat, když jediné jisté je velká bolest a zlomené srdce ... To je snad nejkrásnější forma lásky. V textu jsem alepři čtení zápasila s některými pasážemi, které mi překážely (např. ten popis toho jak a proč se dostala dívka do nemocnice nebo řešení finančních otázek :)) , které mi trošku zanášely tu hlavní myšlenku. Ale i tak moc hezké, díky.
 čuk 30.12.2010, 9:23:39 Odpovědět 
   Snaha zpozemštit Sv Barbaru, zreálnit ji, se mi moc líbí. Text se dá vykládat i tak, že sestoupením na zem nedefinované nadpřirozené bytosti Sv Barbora teprve vznikne (stane se svatou až po smrti, za zachranitelské konání na světě). Takto pojato je milostný románek (možná něklde trochu víc růžový) na místě. Paralela Ivany a legendární Barbory je přiléhavá. Motivace láskou k zachraniteli se dá její sestup na svět vysvětlit, nakonec i její zachranitelská činnost (z nenaplněné lásky, i když je naznačena možnost, že se v budoucnu s Lukášem smíří). Poněkud diskutabilní bylo převzetí identity Ivany: změna v chování Barbory= uzdravené Ivany musela být nápadná, i když byla Ivana v ději dost izolována. Ptal jsem se: zemřela by Ivana, kdyby Barbora do ní nevstoupila? Jestliže by se Ivana sama uzdravila, pak Barbora připravila Ivanu o její osobnost (což se mi příliš nelíbí). V tomto místě mi v příběhu něco chybí, zde by se mi líbilo víc snovosti a zachranitelství. Zajímala by mě smrt Ivanina otce (měla v tom prsty Barbora?). A možná líp "prodaná" psychologie zpozemštělé Barbory.
Četl jsem se zájmem a zaujetím, asi by to chtělo trochu vypilovat (viz psychologie či švy střihů). Originalita a přiléhavé zpracování motivu WS převažuje.
 Leontius 30.12.2010, 0:14:26 Odpovědět 
   Hezky napsané. Sice to pořádně přetáhlo daný limit, ale jak se na to tak divám… není v textu nic, co by se dalo vystřihnout. Četlo se to dobře (koneckonců jde převážně o umně napsané dialogy), paralela mezi Ivanou a svatou Barborou byla dobře použitá. Snad jen ten chlad mezi ústřední dvojicí byl dle mě příliš přehnaný (vzhledem k času, který spolu strávili, a způsobu, kterým se dvojice seznámila, zvlášť když si ji Lukáš u sebe rovnou ubytuje) Rovněž jde o vcelku originální námět v rámci WS. 1
 ze dne 30.12.2010, 8:45:08  
   Lyrie: Snažila jsem se zase o tolik nepřetáhnout, jenže... jak píšeš, vyškrtat už nebylo příliš co. Chlad mezi ústřední dvojicí - no já vím, ale kdybych měla rozepsat romanci, Lukášovo dilema, rozchod, reakci Kláry a jak to všechno zapůsobilo na běh světa, jejda, už bychom tu měli román na pokračování! :-D Nicméně je to zajímavá myšlenka :-))
Děkuji za Tvůj komentář i známečku.
 Aini 28.12.2010, 13:46:15 Odpovědět 
   Pokud si člověk v nemoci uvědomí své jméno a datum, žije a je v reálu… Pro lásku i tato duše přijala zubožené tělo. Bude odměněna… Pozemský anděl? Může být v každém z nás, stačí se chovat a žít tak nějak přiměřeně se srdcem na dlani… Telepatie existuje. Přesun z podvědomí do vědomí údajně právě začíná.
Sugestivně a dobře napsáno. Moc se mi ta povídka líbí. Dám si ji s dovolením již nyní k sobě do oblíbených. Děkuji.
 ze dne 29.12.2010, 9:54:23  
   Lyrie: Děkuji, Aini, za koment i známku, těší mě, že se Ti povídka líbí tak, že sis ji dala do oblíbených :-)
 Leontius 27.12.2010, 12:27:41 Odpovědět 
   Přečteno, zhodnoceno a komentář mám již připraven. Zašlu co nejdříve po vyhlášení.
 ze dne 29.12.2010, 9:53:17  
   Lyrie: Děkuji, už se těším na Tvůj názor :_)
 čuk 25.12.2010, 17:06:49 Odpovědět 
   Přelouskáno, vyjádřím se až po ukončení hlasování .)
 ze dne 29.12.2010, 9:52:52  
   Lyrie: Děkuji, Tvůj komentář moc ráda uvítám :_)
 Carolina 25.12.2010, 9:17:35 Odpovědět 
   Ahoj, příběh je psán dobře. Nemám mu co vytknout, i když mě příliš neoslovil. Ovšem ne každému, se líbí vše;)
 ze dne 29.12.2010, 9:52:22  
   Lyrie: Děkuji za návštěvu i upřímný názor. Moc si toho vážím :-)
 salvator 24.12.2010, 23:17:06 Odpovědět 
   Hezký příběh. Ze začátku mě příběh mnoho neoslovoval, ale já na to nedbal, neboť šestý smysl mi stále říkal, abych nepřestával číst... no a, vyplatilo se. Kapitola se uzavřela. A já tam teď stojím sám, na zastávce, vlastně na konečné, kolem si vítr pohrává se sněhovými vločkami a sype mi je schválně do očí, a tak tam dál stojím, protože se mi nechce odejít...
Mile prožité sváteční dny, Lyrie. S.
 ze dne 29.12.2010, 9:51:44  
   Lyrie: Moc děkuji, salvatore, Tvá slova jsou vždy balzámem pro mou poněkud realistickou duši. Díky Tobě je svět hned něžnějším místem pro život :_)
 Šíma 22.12.2010, 23:34:27 Odpovědět 
   Přelouskáno, vyjádřím se až po ukončení hlasování! ;-)
 ze dne 29.12.2010, 9:50:30  
   Lyrie: Děkuji za přečtení, budu se těšit :_)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
Překvapení
antivirus
O srdci ze zlat...
Rebekka
Pouť
Klára Anna
obr
obr obr obr
obr

Láska není pro všechny
feelMorefreedom
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr