» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je paměť, která touží."

Honoré de Balzac

počet přístupů: 2141682

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: 12.kapitola - Blízká setkání zvláštního druhu ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg II

Miky	publikováno: 05.01.2011, 19:22


	Jirka seděl za recepčním pultem a papír, jenž byl při jeho příchodu naprosto čistý, právě zaplňoval do posledního volného místečka roztodivnými květinami. Levou rukou si znuděně podpíral hlavu, a když odtrhl pohled od svého uměleckého díla, ručička hodin se od jeho příchodu posunula o pouhou půlhodinu. Levá ruka mu začínala trnout; zvedl hlavu, narovnal si záda a protáhl paže. Vůbec mu nedělalo radost, že byl na první den praxe přidělen zrovna na recepci (vlastně si ji vylosoval). Všichni, kteří se předešlý den zúčastnili úvodní schůzky, toužili po tom, aby si z černého klobouku vytáhli právě místo recepčního. Když si sežmoulaný papírek s nápisem RECEPCE zvolil právě Jirka, všichni na něj koukali s nenávistným pohledem; dokonce i Monika. Začínal mít pocit, že jeho sestra bere tuhle hru, která měla za úkol je (a hlavně jeho) jen rozptýlit, příliš vážně. Opravdová recepční, která jej měla kontrolovat a sledovat jeho práci, zmizela hned ráno za závěsem napravo, kde byla místnost pro zaměstnance, a zatím zpoza něj vyšla jednou. Zeptala se, jak to jde, a když jí Jirka řekl, že jediným člověkem, který se u něj zastavil, byla žena, která si chtěla koupit pohlednici, získala nejspíš dojem, že si vystačí sám. Jak se Jirka sám přesvědčil, nebyl nedostatek lidí způsobený nízkým počtem hostů. Právě teď byla hlavní budova naplněna ze skoro devadesáti pěti procent. Mělo to jednodušší vysvětlení – ráno se na celé lázně i přilehlé městečko snesla mlha, nesoucí s sebou kousavě chladný vzduch. Lidé zůstali ve svých pokojích, nebo trávili čas v denním baru. Zrovna ve chvíli, kdy vzal z nudy Jirka do ruky složku s rozpisem služeb, objevila se za pultem Monika. S rozhořčeným výrazem cinkla o zvonek, zvedla obočí a koukala na bratra. „Někdo tě naštval,“ konstatoval. „Tak povídej.“ „Překousla bych, že se co dvě minuty pudruje, i to, že se štítí sáhnout na použitý talíř. Ale že neumí napočítat do čtyř při roznášení skleniček a rozeznat pravou a levou stranu, to je vrchol.“ „O kom to -“ „A ten její otrávený pysk… ach, bože! Já bych jí tak jednu vybombila!“ „Počkej, tys dostala jídelnu společně s Nehtíčkem?“ „Jo, dostala,“ pohlédla Monika do stropu. „Tři, dva, jedna. Můžeš se smát.“ „Nebudou tě hledat?“ „Řekla jsem, že si musím odskočit. Vzala jsem si s sebou tyhle rozpisy výběru jídel, musím je přepsat do tabulky. A co tady vlastně děláš ty? Jen sedíš?“ Rozložila desky s papíry na pult a začala se v nich přehrabovat. „Jo, jen sedím.“ „Žádní noví hosté na ubytování?“ „Příjezdy jsou zítra. Dneska tu zatím byla jedna pohlednice.“ „Hm,“ zabručela Monika, pohlcena do tabulek a nákresů stolů v jídelně. Vedle Moniky se zčistajasna objevil chlapec, kterého Jirka rozeznal podle pečlivě nagelovaných a vyžehlených vlasů. Jedním loktem se opřel o pult a zkoumavě si prohlížel Moniku. Občas se koukl směrem do haly, kde u krbu stál kluk, se kterým „ten v lakovém oparu“ trávil veškerý čas. Dokonce i výpomoc v kuchyni si vylosovali společně. „Čau,“ pozdravil Moniku, „já jsem Kryštof. A ty?“ „Já ne,“ odpověděla Monika bez toho, aby jen zvedla hlavu. „A pokud hledáš někoho svého druhu, zkus to v jídelně. Můžete se dělit o šatník.“ S těmito slovy sbalila papíry, složila je do desek a načepýřená jako páv a zároveň naštvaná zmizela za dveřmi do haly. „Co jí je?“ otočil se Kryštof na Jirku. „Nikdy neviděla kluka?“ „Ehm, jo.“ Jirka se otočil k prosklené skříni s klíči a za zvuku vteřinové ručičky bohatě zdobených hodin nad sebou se snažil uklidnit cukající koutek. Když se o půl jedné zpoza závěsu vynořila recepční a poslala Jirku na oběd, byl štěstím bez sebe. Vstal, protáhl ruce i nohy a přes halu zamířil k jídelně, kde první den pobytu v lázních obědvali s Martinou. Hned u dveří si ho všimla Monika; beze slov popadla ho za předloktí a posadila k jednomu ze stolů úplně vzadu u zdi. „Co se děje?“ vykulil oči. Monika se posadila přes roh stolu vedle něj a složila ruce do klína. Tvářila se nevinně jako anděl, což se k ní podle Jirky vůbec nehodilo. „Zaplaťpánbůh, že jsi tady. Potřebuju mluvit s někým normálním.“ „Normálním?“ pousmál se Jirka. „Jo. Nevěřil bys, co všechno jsem se za dnešek dověděla. Můj odstín vlasů se mi nehodí k očím. Když jsem řekla, že se nebarvím ani nenosím čočky, to plastové monstrum řeklo něco jako – ach bože, co to matka příroda stvořila? Chtěla jsem jí říct, že můj otec nemá vlasy, čímž se u mě vyskytuje vysoká šance, že mi taky vypadají – ale nechtěla jsem ji příliš rozrušit.“ Jirka se zasmál. „Nechtěla vědět, co tady vlastně děláme?“ „Jo,“ přikývla Monika ledabyle. Zdálo se, že už je klidnější. „Řekla jsem jí, že může přijít s nějakými konspiračními teoriemi. Tak uvidíme.“ „Pochopila to?“ „Nebuď naivní. Kdyby blbost kvetla, můžeme ji postavit doprostřed parku jako okrasnou skalku.“ „Třeba by našla své místo.“ „Co vlastně tvoje topení?“ Jirka zakroužil vidličkou po ubruse. „Nic.“ „Když mi řekneš, proč jsi to chtěl udělat, něco pro tebe udělám.“ „A co?“ „Neřekl bys, kdo má dneska službu přes dvě zdi od tebe.“ Jirka tázavě zvedl obočí. Neměl ani potuchy, o kom- „Má zrzavé vlasy a ráda sedává na lavičce s mladým, neznámým dědicem.“ „Nevím, proč mi to říkáš. A vůbec, jak to-“ „Tady mají i zdi uši. Podívej, když mi ty povíš své tajemství, můžu za tebe vzít tu recepci. Budeš mít volno.“ „Tohle je vydírání, víš to?“ „Vím,“ zatvářila se Monika provinile. „To asi přijdu do pekla, že?“ „Já nevím proč. Prostě se to stalo.“ „Musíš vědět, všechno má nějaký důvod,“ snažila se Jirku přesvědčit. „Na co jsi v tu chvíli myslel?“ „Na naši poslední dovolenou. Pamatuješ, jak se taťka opil a snažil se nám namluvit, že je ufoun. Jen tak přemýšlím, co v té době dělala Renea s Richardem?“ Monika se zahleděla někam do neurčita. Zhluboka se nadechla: „Záleží na tom?“ Když Jirka jemně zaklepal na dveře číslo čtyři, žaludek mu – bez zjevného důvodu – jemně poskočil. Otevřel a vstoupil dovnitř. Místnost, jejíž zdi byly obloženy světlými kachličkami s jemným přírodním motivem, byla vlhká. Zpoza béžových látkových zástěn bylo slyšet několik proudů vody; reproduktory na stropě vyluzovaly lehkou, podvědomě se do mysli vkrádající vážnou hudbu. Zavřel za sebou. Stín za zástěnou se pohnul směrem k němu, a když jej Tereza uviděla, zarazila se. „Ne, že bych tě viděla nerada, ale nemáš sedět na recepci?“ „Monika to vzala za mě. Vlastně byla ráda, že to mohla udělat, má dneska jídelnu s jednou fiflenou -“ „To je Mirka,“ konstatovala Tereza a začala skládat hromadu ručníků. „Je protivná, rozmazlená a namyšlená. Nemáme ji rádi.“ „Jo, to mě neudivuje. Proč jsi mi neřekla, že je to tvoje škola, pro koho je tahle praxe? Nevěděl jsem, že tady budeš celý týden taky.“ Položila další úhledně složený ručník na hromadu. „A to je dobře nebo špatně?“ „No, samozřejmě, že dobře,“ zasunul ruce do kapes a zahoupal se na špičkách. Měl chuť začít počítat obkládačky na stěnách. Mezi umyvadlem a regálem jich bylo osm- Dveře se otevřely a Jirka sebou leknutím trhnul. Stála v nich Martina s jedním členem ochranky za zády. „Jirko, můžeš na chvíli prosím?“ „Ano?“ vysoukal ze sebe váhavě a Martinin vážný výraz mu nahnal husí kůži. Ohlédl se po Tereze – beze slov přebírala krabičky s vonnými koupelovými přísadami – rozloučil se zamumláním pozdravu a vyšel na chodbu za Martinou. „Co se děje?“ zeptal se. Chodbou prošel zástup postarších lidí; Martina se otočila k Jirkovi. „Potřebuji se tě zeptat – už jsem se ptala i Moniky a budu se ptát i normálních hostů. Vaše okna jsou na stranu do parku, neslyšel nebo neviděl jsi z okna tuto noc někoho? Auto nebo tak?“ „Ehm, ne, tuto noc jsem konečně spal. Co se stalo?“ zavrtěl Jirka nechápavě hlavou a pohlédl na sekuriťáka v černém oblečení; měl pocit, že se hlavou skoro dotýká vyvýšeného, štukem zdobeného stropu. „Někdo se v noci vloupal do hrobky Karla Hykela v parku. Uštípl zámek a odnesl rakev s jeho ostatky.“ „Prosím?“ vykulil Jirka oči. „Proč by to kdo dělal?“ „To se právě snažíme zjistit. Nechápu to, nedává to žádný smysl.“ „A co se tam děje teď?“ „Přijeli kriminalisti, ohraničili to kolem páskou a snaží se zjistit co nejvíc.“ „A už něco mají?“ „Jen stopy auta; nejdřív se báli, že nepůjde nic zjistit, kolem hrobky je štěrk – ale auto kousek projelo i přes trávník. Prý mělo široký rozvor nápravy, více, než normální auta.“ „Tím moc nepomohli, těžko by někdo narval rakev do trabanta-“ „Jo, máš pravdu. No nic, podívej, musím se zase vrátit. U večeře vám řeknu, co jsme zjistili, zatím… moc nezlob, hm?“ Po dlouhé době se – i přes ten všechen nával starostí – zasmála tím nejhezčím způsobem, jaký kdy Jirka viděl. Když se vracel chodbou směrem k recepci, nemohl se zbavit pomyšlení, že se vždy něco děje tam, kde je on.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

First Girl	05.01.2011, 19:32:19

Miky, Miky, chyběl jsi mi :) aneb děkuji za krásnou pauzu od ekonomie a přijmi jedničku.


ze dne 05.01.2011, 20:21:46
Miky: Já jsem rád, že sis přijemně odpočinula :) Měj se hezky. M.

Ekyelka	05.01.2011, 19:18:52

Zdravím. Jen se jedna drobná záhada vysvětlí, už je tady jiná, větší. Napětí je konstantní, aniž by unavovalo, a text se skutečně dobře čte. Líbí se mi, jak jsi charakterizoval jednotlivé postavy, aniž bys využil obvyklých popisných slov. Je to sice pracnější, ale výsledek stojí za to. Jen tak dál, už se těším na další díl.


ze dne 05.01.2011, 20:20:12
Miky: Díky za publikaci a potěšující komentář :)