obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915724 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39858 příspěvků, 5812 autorů a 392639 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Spoutané meče (71. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Spoutané meče
 autor Kaileen publikováno: 02.01.2011, 21:12  
 

Zamračeno, přeháňky, místy bouřky


Nad Teodorem a jeho spolkem se stahovalo černé mračno. Těžko se dalo odhadnout, jestli na něj byla víc najedovaná Corita nebo Kaileen. Jenže zatímco Její Výsost od něj potřebovala získat důležité informace, Kaileen zajímala jen její pomsta. I když i Corita nedávno prokázala, že jisté pudy jsou jí tak přirozené, že je při nejlepší vůli nedovede na dlouho potlačit. Svou vesnici taky vypálila dřív, než zjistila, co původně chtěla.
„Ty ne,“ zarazila královna Kaileeniny úvahy, „zabiješ ho dřív, než mi bude něco platný.“
„No a co?“ zavrčela vztekle.
„No a nic,“ odsekla královna. „Kdybych ho chtěla zabít, nebudu tu sedět a plánovat další kroky.“
„Ty tak něco naplánuješ. Sejmu ho a hotovo,“ uraženě se opřela a založila ruce na hrudi.
„Jako vladařka mám na něj první právo,“ domlouvala jí, i když věděla, že s pochopením se nesetká.
„Aha, máš první právo na všechny?“ přimhouřila oči.
„Když si o to řeknu, tak ano,“ odvětila sebejistě a jaksi nadřazeně.
Kaileen byla zralá na menší potyčku, ale věděla, že zaútočit nemůže, musela by přese mě a přinejmenším by tím ztratila drahocenný čas.
„Tak to vysvětli té malé holce,“ kontrovala pohotově a nejspíš zasáhla citlivější místo, než původně chtěla. „Zdá se, že ona jediná na tvoje právo kašle.“
„Nejsem chůva,“ opáčila první blbost, která ji napadla. Snažila se, aby Kaileen nepoznala bolest, která jen při pomyšlení na Anu a Sašu sevřela její srdce.
„Bude vypadat jak Lany,“ vysmívala se, „uvidíš, že bude. A na to si počkám, na to si, sakra, počkám. Ty že jí svěříš trůn? Ale neříkej, to ne, to nedokážeš.“
„Zmlkni!“ vyštěkla uraženě, načež se Kaileen rozesmála a kroutila přitom hlavou.
„Na tvém místě bych se moc nesmála,“ vstoupila jsem do debaty.
„To jako proč?“ zpozorněla, nebyla nadšená, že jí kazím radost.
„Na výchově nové vladařky se bude podílet každý, kdo pro královnu a pro Peal něco znamená, takže ty taky.“
„Tak to pozor!“ zvedla ruce v obranném gestu. „Já se o nikoho starat nebudu.“
„Musíme být tři,“ naléhala Corita.
„To ať tě ani nenapadne!“ vyskočila, až převrátila židli. „Je to vaše děcko, ne moje! Klidně si ji nech,“ kývla ke mně, „já se o cizího parchanta starat nebudu.“
„Kaileen...“
„Měla jsem nechat zordy, aby se o tebe porvali,“ zadívala se na mě zrazeně. „Nejsem chůva, rozumíš? Ani pro tebe, ani pro nikoho jiného. Měla jsem se tě zbavit hned, jak ses objevila. Měla jsem tě složit, vzít si ten strach a jít ke Kharovi. Byl by ze mě největší démon, jakého kdy peklo vidělo.“
„Musela bys bojovat s Narat,“ připomněla Corita.
Kaileen zmlkla a nervózně pochodovala po místnosti. Něco jí kroužilo hlavou, nevšimla si spadlé židle a když se o ni málem přerazila, vztekle do ní kopla, místo aby ji zvedla.
„To´s nemyslela vážně, že ne?“ vstala jsem a zastoupila jí cestu.
„Co když jo?“ uhnula pohledem.
„Tomu nevěřím,“ nevím, co mě to napadlo pohladit ji po tváři, když jsme nebyly samy.
„Teď ne,“ odstrčila mě, přestože by jakýkoliv dotyk ráda přijala, ale nemohla ukázat slabost, obzvlášť ne před Coritou.
„Spolu vybojujeme obrovskou říši, Kaileen,“ vstala Její Výsost a během své řeči se k nám pomalu blížila. „Saša se musí naučit nepodléhat moci a na to ty jsi ta nejlepší. Už brzy, Kaileen, zažiješ válku, kterou nikdo dosud nepamatuje. Bude to nevídané tažení a až je pokoříme, začneme budovat nový svět.“
„Jak si to představuješ?“ ušklíbla se pochybovačně.
„Pojď, ukážu ti to a pak se rozhodneš.“
„Odejít můžeš vždycky,“ přidala jsem se ke Coritě, když Kaileen pořád váhala.
„Těch pár chvil už mě nezabije,“ pokrčila rameny.

Královna kráčela před námi, zavedla nás do přísně střežené knihovny. Kupodivu i bojovnou Kaileen zaujala ta spousta svazků. Byla mírně zmatená z toho, co viděla, zřejmě ani ona by do Cority neřekla, že kromě vybíjení Lonshi, napadání sousedních zemí a diktátorské vlády stíhala ještě číst a vzdělávat se.

Ani dnes si Její Jasnost neodpustila výklad o tom, jaké knihy se zde nachází. Byla na to opravdu hodně pyšná a potěšilo ji, když Kaileen její snahu tiše uznala. Největší kniha, jež se nacházela na podstavci uprostřed místnosti, byla pořád otevřena na stránce, kterou jsem onehdy nalistovala. I Kaileen byla pobídnuta, aby si přepis Raamovy Vůle prohlédla.
Vůbec nevzdorovala, přestože neuměla číst, a zaujatě si prohlížela nejen obrázky, ale taky písmo, které pro ni mělo váhu jen jakýchsi záhadných symbolů.
„Nespěchej, my počkáme,“ pronesla Corita, když už byla Kaileen daleko za půlkou knihy a pořád listovala dál.
Já jsem dávno zastavila a zírala na obrázek se sopkou, ale ona pořád stejně pomalu otáčela stránky a kochala se téměř vším, co na nich viděla. Zdálo se, jako by našla něco dávno ztraceného. Připadalo mi, že by se stejně tak tvářila Corita, kdyby ve své vesnici našla bratra, který by jí odpustil a nechal ji vstoupit do rodné chatrče.

Zastavila.
Dýchala, jako by se užuž mělo splnit něco, po čem dlouho toužila. Dokonce na obrázek sáhla a velmi mírně se pousmála. Kéž by stejně tak toužila po mně.
„Smím?“ přiblížila se královna.
„Je to tvoje kniha,“ s nezájmem pokrčila rameny a ustoupila.
Krátce si prohlédla ostatní regály zaplněné všemožnými svazky, než zapadla do křesla. Taky jsem se došla podívat, co nalistovala. Zatímco Coritu spíš zajímalo, co je na druhé stránce napsáno, já jsem se zadívala na malbu, která znázorňovala tři dravce útočící na svalnatého muže s kudrnatými vlasy a plnovousem.
Byl téměř nahý, klín zakrývala volně položená rouška, rukama si chránil obličej, v němž se zračil strach. Beze zbraně neměl šanci uspět proti tygřím tlapám ani proti vlčí mordě, za ním pták na dlouhých nohách roztáhl křídla a zabránil mu couvnout.
Vlastně ho ten tvor s chocholkou, ne nepodobný čápu, přímo nahnal do tlam vybíhajících šelem. Jeho mohutná křídla však nezkřížila dráhu paprskům slunce, které z pravého rohu svítilo na místo, kam by podle odhadu mohla doskočit těla mohutného tygra a nepoměrně menšího vlka.
Prostředí, do něhož byl výjev situován, se spíš podobalo tomu, kterému vládl Khar. Člověk by sem asi dobrovolně nevkročil. Zato se tam výborně hodil havran, který kroužil nad obětí a křikem možná vyzýval lovce k útoku, možná ohlašoval jejich převahu, kdo ví.

Neznámý pták mě zaujal. Nebyl nijak zvlášť hezký, přesto vypadal jaksi vznešeně, možná za to mohla ta chocholka. Jeho šedavé, velmi mírně do modra zbarvené peří ho odlišovalo od ptáků, které jsem dosud poznala. Černé konce křídel a dlouhé nohy připomínaly čápa, ovšem měl je zčásti překryté černým peřím a taky podstatně delší ocas. Zahnutý zobák a přísný výraz jeho „tváře“ napovídal, že se jedná o dravce.
„Co je to zač?“ ukázala jsem na něj, protože jsem tušila, že si to Corita na vedlejší stránce mohla přečíst.
„Hadilov.“
„Toho jsem ještě neviděla.“
„Ani já ne,“ podívala se na mě, „jenom jsem o něm četla. Prý se dokáže plížit ke kořisti skoro jako Kaileen.“
„Pche,“ ozvalo se pohoršeně z křesla, „za jakou kořistí by se na takových nohách mohl asi tak plížit? Sem tam zobne nějakého hada, ale tím to nejspíš končí. Já bych mohla být jedině tygr, to je jinačí lovec.“
„Tady se jedná spíš o symboliku, Kaileen,“ vysvětlovala trpělivě Corita.
„No, dobře, ale pořád jsme se nedostaly k tomu, proč bych tu měla zůstat. Neříkej, žes mi chtěla ukázat akorát ten obrázek,“ prskala Kaileen, prvotní nadšení bylo pryč. Možná ne úplně, ale rozhodně jej uměla dobře zastírat.
„Ne, jenom jsem chtěla vědět, zda má smysl žádat tě o pomoc,“ překvapivě odpověděla královna.
„Jsem napnutá,“ vstala a ukázala ke dveřím, abychom se víc nezdržovaly.

Ve strategickém sále se nacházely mapy, které už jsem znala, přibyla však ještě jedna, u ní taky stůl, na němž bylo něco delšího a úzkého přikryto kusem látky. Vedle toho něco stejně záhadného, ale mnohem rozložitějšího.
„Dala jsem to přenést sem,“ postavila se Corita k zastřenému stolu. „Vždy, když se na to podívám, vidím, proč musím své jednotky za každou cenu dovést k vítězství.“ Opatrně stáhla ochranu z modelu velkoměsta. „Co na to říkáš?“
„Co mám říkat, když tomu nerozumím?“ odsekla Kaileen s nezájmem. Model ji opravdu moc nezaujal, zato propracovanost map jí učarovala. Rozhlížela se spíš po nich, než že by ji uchvátila královská chlouba.
„Tady palác, prostorný a vzdušný,“ ukazovala Corita a Kaileen se laskavě uvolila, že ji bude chvilku sledovat. „Boův chrám, tady amfiteátr, obrovská aréna pro nejlepší bojovníky, pro jejich krev a slávu a taky pro umělce, kteří budou jejich umění opěvovat. I naše umění, válku a vítězství, kterého dosáhneme spolu. A tu, na náměstí, socha tvé matky v nadživotní velikosti. Kamkoliv obyvatelé či návštěvníci půjdou, projdou kolem ní. Každý na ni bude myslet. U všech větších zařízení bude stát socha boha,“ zasnila se. „Tady nechám postavit školu a až se prostý lid naučí číst, zastaví se u každého sloupu v tomto městě a přečte si jména i skutky nejstatečnějších. A nejen to, ve veřejných vyhřívaných lázních největší umělci zvěční naše božstvo a dějiny Pealu mozaikami nebo malbami.“
„Poražení nepřátelé akorát tak budou myslet na tvoje lázně,“ odmítla.
„Budou, za to ti ručím. Každý zatouží stát se občanem Pealu a víš proč?“ královská hruď se hrdě vypnula. „Protože my vystavíme síť pohodlných dlážděných cest napříč celým naším územím. My budeme ovládat přírodní zdroje, řeky i podzemní prameny, my budeme nabízet odpočinek úplně zadarmo a přitom se ti bezbožní psi budou dívat na Raama a jeho potomky. Zvyknou si na ně, přijmou je. Zcela nenásilně. Bohatí nebudou muset zbytečně utrácet za luxus, a tak si snad zajistíme rozvoj umění a hlavně vědy.“
„Hm,“ pokrčila Kaileen rameny, čímž připustila, že by královna mohla mít pravdu.
„Podívej,“ přistoupila k mapě a postupně ukazovala místa, která by chtěla obsadit. „Na tomto území jsou bohaté přírodní zdroje, ať už se jedná o stříbro, měď nebo jiné suroviny, a právě tady vystavíme svá města.“ Kaileen pochybovačně pozvedla obočí, při pohledu na ni se Corita vítězoslavně pousmála. „V těchto končinách bys to nečekala, že ne? Toto centrum by mohlo přitáhnout obchodníky odtud,“ ukázala až za hranice země sousedící se zatím nedobytou Rommarskou říší.
„To ti nevyjde,“ zasmála se Kaileen. „Nikde tam není řeka, jak chceš dostat vodu do lázní, když nebudeš mít co pít? Takové město něco spotřebuje a malý podzemní pramínek tě asi nezachrání.“
„Nepotřebuji žádný podzemní pramínek, vodu přivedeme odtud,“ ukázala o kousek dál. „Spoustu vody, kolik budeme chtít. A když to vyjde, tak zrovna tento svah,“ poukázala na polohu města, „by nám mohl pomoci v dalším rozvoji. Ušetříme lidem každodenní lopotu, ale bude to něco stát.“
Kousek na mapě, který ukazovala Corita, ve skutečnosti znamenal pěkných pár kilometrů. Kaileen se upřímně rozesmála a trvala na tom, že se Její Výsost definitivně zbláznila. Nejenže jí nevěřila, že by vodu dokázala vést takovou dálku, hlavně nemohla pochopit, jak by dokázali překonat údolí a následné převýšení, když voda přece neteče do kopce.
„Snadno, dívej se,“ přistoupila ke druhému, menšímu modelu, který stál vedle monumentálního města.
Sestával ze dvou nálevek a kanálku, který je spojoval. Do jedné z nich královská ruka nalila vodu, ta vzápětí protekla žlábkem a vystoupala až na druhý konec modelu. Kaileen na to hleděla, jako by viděla kouzlo.
„Musím severní říši dobýt, abych se zbavila neustálé hrozby a získala pracovní sílu,“ využila Corita ticha. „Platit vlastním lidem by mě vyšlo zbytečně draho a asi by se jim nelíbilo, kdyby při tak těžké dřině umírali naši občané.
Postavíme nevídané akvadukty, Kaileen, které budou stát navěky a na to potřebuji otroky. Opravdu hodně otroků a jestli někdo umí lovit lidi, jsi to ty. Řekni si, co chceš, dám ti postavit obelisk, který se bude tyčit až do nebe, když mi pomůžeš dobýt tato území,“ ukázala k mapě, „a zajistit nad nimi nezpochybnitelnou kontrolu. Klidně ti věnuji celé jedno město.“
„Co bych s ním dělala?“
„O stříbrné doly zřejmě také nestojíš, co třeba lesy?“
„Lovit s povolením je o ničem a stejně tam není tolika zvěře jako tady.“
„Nechám tě lovit rommarský lid, chyť si, koho chceš,“ snažila se přijít na cokoliv, co by posloužilo jako prostředek směny.
„Pche, to je toho. Tady ti lovím před nosem a nemůžeš s tím nic dělat. Mám, co potřebuju. Víc mě nezajímá.“
„Ale ne,“ pousmála se Corita, „nemáš všechno. Ty víš, co bylo na tom obrázku, a já ti slibuju, že to dostaneš,“ zadívala se na ni tím typickým pohledem, jakým se dokázali dívat jenom Gosaa. Kaileen zpozorněla a jasně dala najevo, že dohoda ubírající se tímto směrem, by mohla mít šanci na úspěch. „Nebude to hned, musíme vychovat následníka, který převezme moje místo, ale pak budeš celá a dokonalá.“
„Tou dobou už nebudu nejmladší,“ naznačila Kaileen a zdálo se, že ztratila zájem.
„Mám něco, co následky stárnutí podstatně zpomalí,“ odvětila Corita, aniž by pohnula brvou. „A jsem ochotná se s tebou podělit.“
Kaileen bez váhání nastavila ruku, ovšem když ji královna chtěla přijmout, ještě ucukla:
„Ale vezmu si sama,“ upozornila vztyčeným ukazováčkem a ukázala přitom na ni. Její Výsost na okamžik zaváhala, nakonec však přikývla:
„Platí.“

„Zvyšuješ sázku?“ objevil se Bo právě v okamžiku, kdy si ty dvě podaly ruce.
Corita se vzpamatovala jako první a pozdravila ho mírnou úklonou, my jsme si z ní vzaly příklad a byly jsme rády, že se s tím spokojil. Narat by nejspíš vyžadovala, abychom si odíraly kolena.
„Zdravím vás, dámy,“ usmál se, v jeho mírně nažloutlých očích bylo něco divokého. „Vidím, že odvaha ti nechybí, královno, ovšem jsem zvědav, jak svou troufalost obhájíš.“
„Narat se nebude zlobit,“ odvětila Corita ne příliš sebejistě.
„Nemyslím, že ti to dala, abys dál rozdávala, co mělo být výhradně její,“ naznačil.
„Ale ona sama taky příliš rozdávat nemůže a možná by to ráda udělala. Copak pro to nevychovala Kaileen? Třeba ze stejného důvodu dohlédla na Lee, když se učila.“
„Možná,“ odpověděl záhadně. „Ovšem příliš drahé zboží, ať je sebelepší, stává se neprodejným, na to nezapomínej.“
„Myslím, že jedná-li se o otce a dceru, pak jemu nebude nic dost drahé.“
„Jdeš na to chytře,“ pousmál se. „Ale nemusíš hledat výmluvu pro svou přirozenost. Žádná z vás nemusí,“ zdůraznil. „Napadlo tě někdy, že byla vaše cena stanovena již dávno? Možná kupec pouze čeká, zda zboží vůbec nabude opravdové hodnoty, aby se mu obchod vyplatil.“
„To by měnilo situaci,“ zamračila se Corita.
„Ani bych neřekl,“ zakroutil hlavou. „Ale pokud přece, pak jen ve váš prospěch.“
„Nebavíš se o kusu hadru,“ ozvala se Kaileen trochu neuctivě vzhledem k tomu, že se bavila s bohem. „Nejsme zboží, co visí někde v krámě, nemůžeš přijít, prohlédnout si nás a milostivě se rozhodnout, jestli koupíš. Na nás záleží, jestli tě vůbec budeme chtít.“
„Když ne, Khar bere všechno,“ pronesl výhrůžně.
„Lepší být obávaný démon než rohožka u tvých nohou. Démonovi přinesou oběti, aby utišili jeho hlad a hněv, pro poskoka zbude akorát posměch. Za to jsme nebojovaly,“ odsekla neohroženě. Poslední dobou byla hodně náladová a snadno ztrácela pojem o vymezených hranicích.
„Líbíš se mi,“ přistoupil k ní, z jeho těla, snad to ani tak nejde říct, vál velmi mírný, chladivý vánek. „Sestra odvedla opravdu dobrou práci. Stačí jen doladit pár detailů,“ s úsměvem se obrátil na vladařku. „Ale měla bys trochu zrychlit, motáte se pořád dokola už pěkně dlouho a my všichni napjatě čekáme, jak si povedete dál.“
„Vy všichni?“ vyklouzlo mi.
„Bylo by záhodno připsat pár řádek do Raamovy Vůle. Přeci jen nastoupila do úřadu nová kněžka,“ kývnul na pozdrav a za zvuku větru, ovšem bez jakéhokoliv jiného efektu, zmizel.

„Nesnáším, jak se pořád objevují a mizí, jak se jim zlíbí,“ brblala Kaileen.
„Proto se držíš zpátky?“ odtušila Corita. „Máš strach, že se objeví Narat, aby tě usměrnila?“
„To není tvoje věc. Radši se starej o Teodora, protože jestli se k němu dostanu dřív než ty…“
„Proto tady nejsi,“ uzemnila ji.
„Nemáš právo mi cokoliv nařizovat, ještě jsi nezaplatila.“
„Zatím není za co,“ nezalekla se nepřátelského tónu. „Ale jak chceš, půjdu se starat o své a ty zatím můžeš přemýšlet, jestli ti ta odměna za to stojí.“
„To víš, že mi za to stojí,“ ušklíbla se Kaileen povýšeně.
„Myslím, že děláš velkou chybu, ale je to tvoje rozhodnutí,“ měla se k odchodu.
„Tak proč jsi jí to nabídla?“ vypěnila jsem, protože jsem vůbec netušila, o čem se ty dvě baví.
„Protože by měla vědět, co vlastně chce. A pokud to přijme, je to, jak ty říkáš, definitivně v prdeli,“ odpověděla chladně.
„Máš málo starostí?“ nakročila Kaileen. „Určitě se k Saše dostanu rychleji než tví nejlepší muži. Třeba si pak vybereš následníka, kterému nebudeš muset věnovat tolik let pozornosti. Jsem zvědavá, čím mi v tom případě zaplatíš.“
„Naposledy vyhrožuješ mé dceři, rozumíš?!“ vrátila se. Vypnutá hruď rozhodně neznačila strach.
„Nebo co? Potřebuješ mě a náhodou jsem teď já v pozici, abych rozhodovala. To jen tak na okraj, abys pochopila, že si umím pohlídat, co je moje. Kdykoliv na ni sáhneš,“ ukázala na mě, „sáhnu já na tvoje děcko a nejspíš by ses divila, na kolik částí...“
Nedořekla.
Zdálo se, jako by ji Corita objala, ale bylo mi jasné, že tak přátelské gesto teď nebylo na místě. Sice Kaileen nedržela za hlavu příliš pevně, ale kdo ví, kam umístila pravou ruku. Něco jí pošeptala, jenže její rty byly zahaleny závojem blonďatých vlasů, tudíž jsem nemohla ani odezírat.
Nepotřebovala dlouhý monolog k tomu, aby ji zkrotila. Když se od ní odtáhla, klidně odešla, zatímco Kaileen stála celá bledá a zahanbeně hleděla za svou učitelkou, která jí zřejmě uštědřila další lekci.
„Nechceš se projít?“ navrhla jsem, Kaileen jen smutně přikývla.

Zamířily jsme do rozlehlé zahrady. Po krátké procházce ztichlým koutem města jsme se posadily pod košatý dub, který rostl naproti mého pokoje. Právě o něm jsem si dříve myslela, že by se v jeho koruně mohla skrývat Kaileen čekajíc na svou příležitost.

Celou dobu jsem na sobě pozorovala vlastnost, kterou se mi na delší dobu podařilo odsunout stranou. Soucit. Přesto, jak se chovala, mi jí bylo líto. Zřejmě si právě na vlastní kůži vyzkoušela, že nejhorší šelmy jsou matky chránící své děti.

Věděla to, musela to vědět, když vyrostla venku a co chvíli narazila na potulující se samotářské samce nebo samice s mláďaty. Musela vědět, že ani smečka vlků není nebezpečná víc než matka, ale i tak se do Cority pustila, jako by byla její nepřítel. Jak se dalo čekat, odměna ji neminula. A to ještě mohla být ráda, že soupeřka nebyla bojovně naladěná, jinak by dopadla mnohem hůř.

Nemluvila, opřela lokty o kolena, s podepřenou hlavou hleděla kamsi před sebe.
„Co je s tebou?“ načala jsem téma, do kterého se mi samotné moc nechtěla, protože jsem tušila, k čemu se asi dostaneme.
Nevěděla jsem, jestli se neožene, přesto jsem jí položila ruku na ramena. Takovou nepříjemnou chvilku jsem si bez toho nedovedla představit.
„Dřív jsi nebojovala pro odměnu.“
„Pro něco bojovat musím,“ pohlédla na mě, její hnědé oči byly prázdné, bez života, zbyla jen ta barva.
Její meč taky spíš jenom visel, než že by byl připravený k akci jako obvykle. To tam bylo hrdé držení těla, kočičí chůze, nebezpečí číhající téměř v každém pohybu. Coritu poháněly dál královské povinnosti i činy, jichž se v minulosti dopustila a které by přišly v niveč, pokud by se teď vzdala. Ale čím postrčit Kaileen?
„A dej tu ruku pryč, někdo by nás mohl vidět. Stačí, že tu vůbec jsem,“ narovnala se, čímž mě vlastně odstrčila.
„Kaileen,“ zkusila jsem to znovu, ale odvrátila se a pomalu zakroutila hlavou. „Mně to přece můžeš říct.“
„Není co říct,“ vstala, aby se opřela o kmen stromu.
„Nevykládej,“ došla jsem k ní. „To přece není samo sebou, abys jednu chvíli byla tak agresivní a zničehonic jsi zas na zhroucení.“
„Nemám důvod.“
„Nemáš důvod? Copak tebe baví být smutná?“
„Bojovat. Nemám důvod bojovat.“ Zahoďte moje meče a utněte obě ruce, proběhlo mi hlavou, když to vyslovila. „Když já ani nemůžu. Ty potřebuješ... a já jsem...“
„Co?“ moje natažená paže jí zabránila odejít. „Řekni mi to.“
„To nejde.“
„Tak jeď kvůli mně. Nemusíš bojovat, mně se to taky asi nepoštěstí, Corita si vždycky prosadí svou. Budeme cestovat jako dřív, zpomalíme, jak jsi chtěla. Nebo na tebe nebudu vůbec sahat.“
Možná ji dováděly k šílenství právě ty moje neustálé pokusy o sblížení. Možná se mnou nechtěla zůstávat proto, že pokaždé následoval ten samý scénář. Nenapadl mě jiný důvod, který by vysvětlil její stav za poslední dobu. Raději volila samotu, všemožné výmluvy a výčitky vedly k nejistotě, podezřívání a zdálo se, že jsme spolu prošly peklem jen proto, abychom si nakonec nemohly věřit.
„Ty taková nejsi,“ stiskla rty a smutně zakroutila hlavou.
„Ale jsem, já to zvládnu, už na tebe nesáhnu,“ slíbila jsem, přitom jsem se přistihla, že jsem na ní byla skoro nalepená. Radši jsem o krok ustoupila, aby mi uvěřila. „Necháme to, jak to bylo dřív. Chceš?“
„Jak z tebe mohl někdo udělat vraha, to nechápu,“ konečně se usmála, listí tiše zašustilo poryvem větru.
„Pojeď, Kaileen, a když se dostaneme dost daleko, uvidíš sníh. Spousty sněhu. Tolik sněhu, že koně přes závěje sotva zvednou kopyta. Stromy a keře zasypané sněhem, střechy zatížené sněhem. Všude jenom sníh, bílo, až z toho bolí oči. Daleko na severu si někteří lidé staví iglú.“
„Co dělají?“ pookřála.
„Příbytky ze sněhu.“
„Blbost.“
„Fakt. Pojeď a uvidíš. Navlečeme se do kožešin a bude nám bezva zima.“
„Snad teplo, ne?“ pobídla mě, abych ji pustila z toho provizorního vězení.
„No, třeba ani ne.“
„Kecale.“
„Tak pojedeš? Girovi bude bez Darta smutno.“
„Mně taky,“ přiznala trochu neobratně.
„Takže pojedeš?“
„Jo, přesvědčit se, že zas meleš hlouposti.“
„Není to tak jednoduché, že ne?“ odtušila jsem.
Podívala se na mě, ráda by řekla, že ano, ale musela potvrdit moji domněnku, a tak jen mlčky zavrtěla hlavou.
„Vezmeme Erijce do města, tady už je to asi moc nebaví,“ navrhla jsem. „A pak ti ukážu, o jakých lázních mluvila Corita, chceš?“
„Někdo by měl dohlédnout na tu malou, je teď snadný terč,“ nadhodila.
„Myslíš?“
„Když to napadlo mě,“ pokrčila rameny, jako by si o sobě myslela, že je zaostalá.
„Ty to říkáš, jak kdyby všichni kolem byli bůhvíjak chytří.“
„A nejsou?“
„Náhodou ti to bezva pálí.“
„Ale ne tak, jak jí,“ povzdechla si smutně. „Tobě se to líbilo, že? Ty modely a mapy, plány, stavby a lázně, vyzdobené komnaty, večeře o třech chodech a...“
„Líbí se mi spousta věcí a nejvíc takové, u kterých nechybíš ty.“ Ráda by uvěřila, ale ještě to něco chtělo. „Venku s tebou je to lepší než v nejhezčím pokoji, nikdo neupeče zajíce jak ty a nikomu nesluší krev jak tobě.“
„Tobě ano,“ dodala tiše.
„A jenom s tebou budu mít bezvadnou tchýni.“
„To jo, vy dvě jste si vyloženě padly do oka,“ smála se.
„Zkontrolujeme Sašu a vyrazíme ven, co říkáš?“
„Kde ji chceš hledat?“
„Buďto bude ve stáji, anebo něco kuchtí s Anou.“
„To je pro princeznu obzvlášť důležité,“ utrousila.

Cestou mi blesklo, že stájníka taky dohodil Teodor, a to právě v době, kdy se ke dvoru přidala malá Saša. Nějak se mi to nepozdávalo, ale na druhou stranu snad lidé s vlastním potomstvem by jinému dítěti neublížili.
„Kdybych od nich něco chtěla, tak právě jejich děti by mi k tomu náramně posloužily,“ poznamenala Kaileen. „Víš co? Vrátíme se a ujistíme se, že to Corita bere v potaz. A uvidíme. Přinejhorším já pohlídám Sašu a ty se postaráš o Její Veličenstvo.“
„Já?“
„Mě by vycítila hned, jak bych se přiblížila. Nejspíš se jí nebude moc zamlouvat, když jí bude neustále někdo v patách.“
„Neumím se plížit jak ty,“ namítla jsem.
„Ale myslí ti to, ty si poradíš. Zaběhni do stájí, já skočím do kuchyně a počkám tam na tebe.“
„Zas já,“ protestovala jsem. „Proč já mám běhat po celém areálu, zatímco ty si budeš vegetit a cpát se dobrotama?“
„A jsme zas u jídla, co? Neboj, něco ti nechám.“
„No ale...“
„Kdybys pořád nemudrovala, mohla´s být už dvakrát zpátky.“

Zcela nečekaně se Saša motala kolem koní. Sama. Tedy s ostatními dětmi, ale bez doprovodu kohokoliv z paláce. Došla jsem k závěru, že nejspíš utekla opatrovatelce. Kaileen se nemýlila, mohl by se z ní stát až příliš snadný terč.
„Tvůj Giro je pěkný žrout,“ pronesla malá. To musela někde slyšet, možná od starších dětí. Žádné nebylo mladší než ona, přesto se zdálo, že si rozumí. „On by snědl dárky pro všechny.“
Takže se jí podařilo proklouznout ještě i s proviantem, z toho Corita nebude nadšená. Neměla bych o tom radši pomlčet? Na druhou stranu, jednalo se o bezpečnost budoucí panovnice. Říkala jsem si, že si to promyslím cestou do sídla.
Prohodila jsem pár slov se stájníkem a protože už mě znal, nebyl proti, abych si Sašu odvedla, ovšem malá byla proti.
„Ještě chvilku,“ žadonila.
„Ne, už jsem řekla.“
„A já jsem taky řekla!“ dupla si.
Tedy rozmazlená byla za tu krátkou dobu až dost. Možná se jenom chtěla vytáhnout před partou dětí, ale měla jsem sto chutí ohnout ji přes koleno, což se mi poslední dobou jevilo jako nejlepší prostředek k převýchově vzpurných princezen. Na Katherine to taky zabralo. Nakonec jsem se ale překonala a šla jsem na ni takticky:
„Ana peče, kdo jí pomůže? A kdo bude zdobit? Sem přece můžeš přijít i potom a přinést něco dobrého pro koně i pro kamarády.“
„A proč to nepeče až potom?“
„Protože potom bych jí přivedla jinou holčičku.“
„Ty jsi ale...,“ zamračila se, ovšem hned měla rozmyšleno. „Tak já už musím,“ kývla na ostatní, vzala mě za ruku a táhla za sebou.

Připadala jsem si, jako bych ji zdržovala. Proč na mě vždycky zbudou úkoly, kterým se ostatní vyhýbají? Ne všichni, Aně by to nevadilo, ale Corita i Kaileen byly bojovnice a vyhýbaly se tomu. Já jsem taky zabiják a musím.
„A jak to, že máš dva meče? A já taky dostanu druhý meč? A když tetě pomůžu, tak dostanu pejska? A bude malý a takový skoro žlutý s bílýma tlapkama?“
Zasypala mě milionem otázek, zlatá Isabeau. Kaileen by řekla, že už to mám nacvičené, ale mrňavé děcko nebo dospívající dívka je podstatný rozdíl. S Isabeau se dalo občas rozumně mluvit, ale se Sašou?
„To já nevím, musíš se zeptat paní královny,“ odpověděla jsem, ale taková odpověď by nemohla uspokojit Isabeau, ne tak Sašu.
„A když hezky poprosím? A když ty taky hezky poprosíš?“ zastavila a upřela na mě ta dětská očka plná naděje a přicházející radosti.
Ohnout přes koleno a hotovo!
„Když jí přineseš něco dobrého a budeš hodná, třeba se přimluvím,“ povolila jsem. Jako obvykle.
„Tak já donesu i pro tebe,“ definitivně mě odzbrojila a přidala do kroku, aby už to všechno bylo. „A nebude to moc?“ zastavila zase. „Když už jsem vzala dobroty pro koníky a pro nás a ještě pejska a meč,“ utřela si nos. Vůbec byla celá umatlaná, kdoví od čeho.
„To já nevím,“ čekala jsem, k jakému závěru dojde.
„Tak já si řeknu jenom o toho pejska,“ pokrčila útlými ramínky a dál se valila přes upravené záhonky. Nakonec jsem tedy musela ještě vysvětlovat, proč se nešlape po kytičkách.

Opravdu jsem si oddechla, když jsme dorazily do paláce, kde jsem ji předala Aně. Čirou náhodou opravdu připravovala něco sladkého, ale co Raam nechtěl, Kaileen asistovala.
„Tys říkala holčičku,“ obrátila se na mě Saša vyčítavě, „a ne takovou velikou paní.“
Hned se hrnula ke stolu, dostrkala židli na místo, ze kterého mohla pomáhat, a trochu neohrabaně vylezla nahoru.
„Kde´s byla, princezno?“ Ana pohladila její střapaté vlásky.
„Venku,“ odpověděla stručně, protože se soustředila na to, co ty dvě zatím dělají.
„Trochu vám to trvá,“ papouškovala, co slyšela od Cority a jala se práci uspíšit.
Kaileen jí bez řečí uhnula, opláchla si ruce a než jsme opustily kuchyň, nakrájela ještě nějaké ovoce. Malá s otevřenou pusou sledovala, jak zkušeně a hlavně rychle si Kaileen poradila nejen s klouzavými plody teikoo.
„Jdeme?“ otřela nůž i ulepené prsty a vyšla ven.
„Teda, ty se nezdáš,“ pochválila jsem ji aspoň za takovou drobnost, poslední dobou nepředváděla nic, co bych mohla ocenit.
„Viděla´s, jak se dívala na ten nůž?“ culila se, její oči konečně znovu zajiskřily.
„Spíš na tvoje ruce.“
„Důležité, co bylo v nich,“ spokojeně pokývala hlavou.
„Prosím tě, jsi jak Corita. Na tak malé holce to nemůžete poznat.“
„Že bysme se obě pletly? Hm,“ s úsměvem zakroutila hlavou, „to těžko.“
Pořád jsem nevěděla, co znázorňoval ten obrázek, který Kaileen tolik potěšil, ale začínala jsem pochybovat, že jsem na Sašu narazila náhodou. Jen aby nástupnice dlouholeté vladařky neprojevila opačné sklony, než v jaké jsme doufaly...


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 02.01.2011, 21:09:42 Odpovědět 
   Zdravím.
Trocha více trpělivosti by Lee neškodila, jak tak pročítám pasáže se Sašou... :) Aneb nejspíš to přijde s věkem, že všechny tyhle všetečné otázky nejen, že znáš do nejmenších detailů, ale dokážeš na ně také odpovídat se stále stejnou trpělivostí, jako když je všetečné a zvědavé dítko položí poprvé. A právě v tom vidím velké plus tohoto dílu, protože Lee není matka, nemá zkušenosti a právě ani tuhle trpělivost. Fajn, že se to do textu dostalo, i když možná lehce nedopatřením.
Čtivé, u mne spokojenost.
 ze dne 03.01.2011, 14:31:45  
   Kaileen: Ahoj, Eky,
děti a jejich dlouholetý růst lze klidně považovat za zlomyslnost přírody, neboť s věkem se jejich otázky stávají rafinovanější, zatímco čím menší prcek, tím spíš dokáže vytvořit situaci, až jeden žasne :)
Já mám s dětmi asi takovou zkušenost jako Lee, tyto pasáže jsou mi hodně blízké, takže i při psaní to docela odsýpá. Abych pravdu řekla, radši se budu učit nové chvaty než zodpovídat takové všetečné otázky :) Připadá mi to jednodušší. V o to horší pozici se v mém podání ocitá Corita, pokud se já se svým Leeovským myšlením mám vcítit do role matky. Bude to oříšek, ale i to do příběhu patří. Nezbývá než se s tím nějak popasovat.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
mapato
(17.11.2020, 14:39)
Franta Baďura
(15.11.2020, 17:36)
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
obr
obr obr obr
obr
Proč básníme?
Eman Fal
Hvězdy v plamen...
Jan Kozák
O vzniku jednoh...
ciko
obr
obr obr obr
obr

Antihrdina
RastoO
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr