|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Ómalöra-34 ::
 Annún |
publikováno: 05.01.2011, 14:37
|
Tak a je tu další díl příběhu.
Minule se Mëllinda nechtěně dostala do pořádných potíží.
Povede se jí uniknout nástrahám smrti?
Jaké nebezpečí na ni číhá?
Přijde jí někdo na pomoc?
Dostane se zpět do Ladérionu?
Čtěte a uvidíte. |
| |
|
|
XXXIV. - Záchrana v poslední chvíli.
Mëllinda kvůli zlomené noze a bolesti pohmožděných žeber nepostupovala tak rychle, jak by chtěla. Cesta belhavou chůzí se šíleně vlekla a hodně ji vyčerpávala. Určitá ztráta krve a bolest ji zmáhaly, ale přesto šla dál. Věděla, že když zůstane skryta uprostřed lesa, tak ji nenajde nikdo, kromě divoké zvěře, která by ji mohla vystopovat podle pachu krve, jež jí prosakovala skrz látku na ráně, a pak by ji rozsápala. Ne, o takovou smrt určitě nestála.
Šla a podpírala se berlí z větve. S obtížemi překonávala překážky, jako byly kořeny, vývraty, spadlé větve či zarostlé pařezy. Měla žízeň, ústa vyprahlá, a zdálo se jí, že začíná vnitřně hořet. To nebylo dobré znamení. Dostávala horečku z vyčerpání. Prodírala se kapradím, houštím i ostružinami a bylo jí jedno, jestli utrží o nějaké to škrábnutí a šrám navíc či nikoliv. Zaslechla šumění vody, a tak se vydala tím směrem, protože se toužila napít a uhasit tu sžíravou žízeň. Dostala se k potoku. Zastavila se a svezla se na zem porostlou mechem. Odložila berlu bokem, naklonila se nad hladinu bystřiny, vnořila do ní ruce a nabrala do dlaní chladivou vodu. Přiložila si je k popraskaným rtům a napila se. Osvěžující tekutina jí svlažovala hrdlo a stékala do žaludku.
Když se dostatečně napila a odpočinula si, rozhodla se pokračovat v cestě. Opřela se o berlu a pomalu vstala. Začínalo ji to čím dál víc zmáhat. Každý nádech ji bolel jako zabodnutí tisíce jehel a každý krok jí ubíral na síle. Cítila se znavená a bála se, že nedokáže dojít dost daleko, aby ji mohl někdo najít. Pokračovala v kulhání, poskakování a ploužení se. Neměla zdání, jak dlouho šla a plahočila se mezi stromy a lesním podrostem, všechno jí začínalo splývat. Rána na noze pořád lehce krvácela a v hlavě jí tupě tepalo. Přestávala vnímat okolí, snažila se hledět před sebe a pořád si v duchu opakovala.
‚Nesmíš to vzdát. Jdi dál, jdi dál. Zvládneš to.‘
Po nějaké době se konečně dobelhala na menší mýtinu obklopenou křovím nedaleko lesní cesty. Už neměla sílu pokračovat. Zhroutila se na kmen spadlého stromu, aby se posadila a odpočinula si. Položila si provizorní berlu vedle sebe a hlava jí únavou klesla na hruď. Namáhavě se několikrát zhluboka nadechla, až potlučená žebra zaprotestovala. Seděla sklesle se svěšenými rameny a oči se jí pomalu začínaly klížit. Doufala, že tady už bude dost na viditelném místě, aby ji mohli najít, pokud po ní začnou pátrat. Unaveně si oddechla.
V křoví cosi zašramotilo. Mëllinda pozvedla malátnou hlavu a zamžikala očima, jako by se snažila probrat ze spánku.
Šelest v houští se ozval znovu a následovalo funění a bručení. Dopadající těžké kroky nějakého zvířete lámaly větvičky spadlé na zem. Vzduch nad mýtinou prořízl hluboký chraplavý řev. Mëllinda se lekla, div nesklouzla z kmene na trávu. Srdce se jí rozbušilo strachem a duše se tetelila zděšením. Vše v okolí umlklo. Další řev protnul lesní ticho a elfce se z toho zježily chloupky na zátylku. Velké tlapy bušily do země, lámaly vše, co jim přišlo do cesty a poté se rozhrnulo křovisko a na mýtinu se vyvalil mohutný huňatý rozdrážděný medvěd.
Postavil se na zadní, máchal tlapami s velkými drápy, bručel a vrčel, a pak zase se zaduněním dopadl na všechny čtyři. Mëllinda na sucho polkla. Sebrala berlu, opatrně se postavila na nohy a pokusila se nenápadně zmizet, ale nepovedlo se. Byla příliš slabá, klopýtla o kořen, křehká berle se zlomila a ona spadla na zem jako šiška. Medvěd začenichal a zuřivě zařval. Z toho řevu jí tuhla krev v žilách a strach jí sevřel vnitřnosti. Nemohla křičet, nemohla volat o pomoc, protože jí nesloužil hlas, a kdyby ano, stejně by ji nikdo neslyšel. Obávala se, že nastala její poslední hodinka.
Takhle přece nemůže skončit její život, být rozsápána a sežrána medvědem. Zvíře cítilo krev z mokvajícího obvazu. Cítilo snadnou kořist. Vrčelo, funělo, řvalo a přibližovalo se k ní čím dál víc. Zkusila se vzepřít na rukou a odsunout se kousek dál. Tvor nasávající pach strachu a krve pokládal tlapy krok za krokem a postupoval k ní. Měla pláč na krajíčku a začínala propadat hysterii. Ona nechtěla zemřít, ještě ne, ale koho požádat o pomoc, když tu nikdo nebyl. Kdyby alespoň mohla křičet, třeba by se toho jekotu medvěd lekl a utekl. Možná ano a možná taky ne, nemohla to vědět, ale ani vyzkoušet.
‚Vznešená Ladérian, mocný Windeone, všemocná Meridian, ohnivý bože Hélione, nebeská Elentari a zářící Sorrane i ty nejvyšší a všemohoucí Osude, pomozte mi, prosím,‘ modlila se v duchu k božstvu a žádala o pomoc.
Nezdálo se, že by ji bohové vyslyšeli. Zvíře bylo čím dál blíž, ohrnovalo pysky a obnažovalo dásně se špičatými zažloutlými zuby a sliny mu odkapávaly z tlamy. Necelé čtyři metry od ní se medvěd znovu postavil na zadní, chraplavě zavřeštěl a máchal velkými tlapami. Mëllinda se už skoro viděla jako jeho potrava. Cítila jeho teplý páchnoucí dech a na kůži závan větru pokaždé, když máchnul svou obrovskou prackou. Šli na ni mdloby. Už už měla pocit, že se jí drápy zatínají do kůže i masa, když se ozval ohlušující bolestný řev a zvíře prošpikované šípy padlo na zem, začalo sebou škubat ve smrtelných křečích, a pak vydechlo naposledy. Mëllinda si úlevou oddechla a hned vzápětí vyčerpáním omdlela.
* * *
Diriel hnal svou družinu po cestě směrem, kterým mu Anneris řekla, že by Mëllinda mohla být. Bedlivě sledoval okolí cesty a pohledem propátrával příkopy a houštiny, zdali nespatří něco podezřelého. Napínal bystrý sluch a snažil se zachytit nějaký zvuk, jenž by je nasměroval a přivedl na stopu ztracené elfky. Začínal mít nepříjemný pocit u srdce. Pomyšlení, že se Mëllindě přihodilo něco špatného, mu nahánělo husí kůži a svíralo vnitřnosti. Na mysl mu přišlo všechno možné, od banálního útěku splašeného koně, přes pád ze sedla, až po přepadení skřetů.
Tohle byl hloupý nápad, protože díky dračí letce se skřeti na území kolem Klenutých hor neopovážili vstoupit, ale nikdo si tím nemohl být úplně jistý. Co když se nějaký zatraceně hloupý oddíl skřetů přese všechno vloudil do místních lesů a přepadl osamělou elfku? Co když si při pádu z koně zlomila vaz? Zavrtěl hlavou, aby zahnal černé myšlenky. Ne, Anneris ji cítila, takže je zatím mezi živými. Alespoň v to pevně doufal.
„Sledujte okolí stezky. Prověřte každý podezřelý pohyb či šramot. Připravte si zbraně, kdyby jich bylo zapotřebí!“ pronášel Diriel za jízdy rozkazy.
„Ano, pane,“ zazněla jednohlasná odpověď.
I Diriel si ze zad sundal luk. Jednou rukou držel otěže a v druhé třímal zbraň. Pátrali již dlouho a pořád nic. Na starou jezevčí stezku najeli už před půl hodinou a nikde po Mëllindě nebylo stopy. Začínal si myslet, že se musela Anneris zmýlit v úsudku. Přesto byl odhodlaný zdolat stezku celou až k místu, kde navazovala na pěšinu nad lesní roklí a odtud až nahoru na orlí vyhlídku a zase zpátky. Bude ji hledat tak dlouho, dokud ji v lepším případě nenajde živou a v horším pouze její pozůstatky.
Blížil se konec jezevčí stezky, když Diriel i jeho společníci zbystřily sluch, protože zaslechly hrůzu nahánějící řev nesoucí se od nedaleké mýtiny. Bylo zapotřebí to prověřit. Strhli koně a pustili se tím směrem. Přitáhli ořům otěže, když vjeli na paseku. To co spatřili, se jim vůbec nelíbilo. V zadní části palouku u vyvráceného stromu leželo tělo v potrhaných šatech a nad ním se vzpínal monumentální exemplář rozzuřeného medvěda a chystal se ho rozsápat.
Diriel neváhal, vytáhnul okamžitě šíp z toulce, nasadil jej na tětivu a napnul luk. Muži z družiny udělali to samé.
„Střílejte!“ přikázal princ.
Tětivy zapěly, šípy protnuly vzduch a s přesností se zabořily hluboko do medvědího těla. Zvíře bolestivě zařvalo a s chrčením se svalilo k zemi. Ještě párkrát sebou škublo a skonalo.
„Tollosi, chytej,“ křikl Diriel a hodil luk hnědovlasému elfovi po svém boku, který ho zručně chytil díky vypěstovanému postřehu.
Diriel spěšně seskočil z koně a rozběhl se k ležící ženě. Srdce mu v hrudi splašeně tlouklo. Doufal jen, že nepřišli pozdě. Elfka spočívala napůl na boku a napůl na břiše tváří na trávě. Přibližoval se k ní rychlým krokem a snažil se odhadnout, jestli žije a jak moc je raněná. Oděv měla zcela zničený, ušpiněný a rozedraný. Paže i nohy měla samý šrám a modřinu a pravou nohu zafixovanou v dlahách z větví. Doběhl až k ní a poklekl vedle ní na paty. Opatrně ji uchopil za ramena a obrátil tváří k sobě.
„Mëllindo.“
Nevnímala, nehýbala se. Elfčin pobledlý obličej byl samá tmavá šmouha a na čele měla zaschlou krev z tržné rány nad levým obočím. Přiložil prsty zboku na krk, aby zjistil, zda má puls. Oddechnul si, když ucítil pod prsty slabé, ale pravidelné tepání. Pak si všiml, že i hruď se jí mírně zvedá, takže dýchala. Ulevilo se mu.
„Jak to s ní vypadá, můj princi?“ otázal se jeden z mužů.
„Je v bezvědomí, ale žije,“ zavolal v odpověď, a pak upřel pohled na ženinu popelavou tvář.
Pohladil ji po zcuchaných vlasech, do nichž se jí vpletly lístky a kousky větviček. Bylo mu jí tak líto.
„Mëllindo,“ promluvil na ni něžně „Mëll, probuď se,“ oslovil ji zkráceninou jejího jména. „Otevři oči.“ Znovu ji pohladil po vlasech a po ušmudlaném líčku. „Mëll, vzbuď se, prosím.“ Když mluvení nezabíralo, tak jí lehounce popleskal po tvářích. „Mëllindo, no tak, vzbuď se.“
Elfce se zachvěla víčka, zamrkala přivřenýma očima, a po chvilce otevřela ty své modré studánky a ospale se zahleděla na plavovlasého elfa. Znovu zavřela a otevřela oči, jako by se chtěla přesvědčit, že to co vidí, není jen výplod její fantazie. Ústa se jí pootevřela v němé řeči.
‚Dirieli?‘ mohl z jejích rtů odezírat své jméno. Usmál se.
„Ano, jsem to já, Mëll. Jsem u tebe, už to bude v pořádku.“
Chtěla se vzepřít na rukách, jenže neměla sílu, tak jí pomohl do sedu a poté ji pevně obejmul ve své náruči. Přitulila se k němu a z očí jí stékaly slzy vděku, úlevy a strachu z toho, co prožila. Kolébal ji a hladil ji po zádech.
„Anneris i já jsme se o tebe moc báli. Jsem moc rád, že jsi na živu. Bál jsem se, že tě nenajdeme včas.“
Mëllinda popotáhla a přivinula se k němu ještě těsněji. Chápal to. Muselo to pro ni být hrozné, stresující a velmi vyčerpávající.
„Mëll, obejmi mě kolem krku a pevně se drž, ano?“
Cítil, jak přikývla hlavou, kterou měla opřenou o jeho rameno. Ovinula mu útlé ruce kolem šíje, on jí opatrně podsunul jednu ruku pod kolena a druhou jí dal pod záda a zvedl se i s ní ze země. Držel ji v náruči a zamířil ke svému koni a mužům ze své družiny. Někteří seděli na hřbetech koní a jiní mezitím sesedli. Diriel donesl Mëllindu až ke svému oři, ale na chvilku se obrátil na velmi štíhlého elfa měděných vlasů a požádal ho: „Renene, prosím, vezmi ji na okamžik. Nasednu a ty mi ji podáš.“
Elf přikývl a s nesmírnou péčí od něj převzal zraněnou elfku, která byla tak unavená, že proti tomu ani neprotestovala.
Diriel se vyhoupnul do sedla a převzal si od Tollose svůj luk.
„Tady máš luk, můj pane.“
„Díky,“ odvětil princ a připevnil si jej na záda.
Pohodlně se uvelebil, tak aby měla elfka při cestě pohodlí, a pak natáhl ruce dolů.
„Podej mi ji.“
Renen popošel blíž ke koni a podal vysílenou elfku princi. Ten si ji vzal a pomalu, něžně a s ohledem na její zranění, ji usadil před sebe. Přitiskl si ji ke své hrudi a jednou rukou ji objal kolem pasu, aby mu nespadla a do druhé ruky vzal otěže.
„Můj pane?“
„Ano, Tollosi?“ otázal se, když ho muž z družiny oslovil.
„Co máme provést s tím medvědem?“
„Vezměte ho od paláce, myslím, že zítra nebo pozítří budeme mít v paláci medvědí hody. Byla by škoda nechat ho na zmar.“
„Dobře, můj pane.“
„Je raněná, potřebuje ošetřit. Pojedu napřed,“ oznámil Diriel svému doprovodu.
„Rozumím, princi.“
Diriel pak popohnal koně a vyrazil po cestě směrem na Ladérionský palác a muže nechal, aby se postarali o mrtvolu medvěda. Pobízel koně ke chvatu, pevně, ale zároveň opatrně svíral Mëllindin pas a přidržoval ji, protože by mu jinak mohla spadnout, neboť při jízdě jí bolest a vyčerpání přemohlo a ona opět omdlela.
* * *
Po hodině a čtvrt ostré jízdy se Diriel ocitl s koněm a zraněnou Mëllindou na louce, za kterou se již rýsovalo město a palác, vypínající se na skalní plošině. Blížili se k cíli. Kopnul koně do slabin, aby ho vybičoval k ještě větší rychlosti. Elfka chvílemi nabývala vědomí a zase jej ztrácela. Nyní o sobě nevěděla a Diriel k sobě tiskl bezvládné poddajné tělo a snažil se ji udržet v sedle. Její tělo bylo příliš vláčné a vyklouzávalo mu z náruče. Obratně si ji povytáhnul a líp umístil do ohybu svého trupu, aby si tak zajistil, že sedí pohodlně a bezpečně. Za dalších dvacet minut, již vjížděl s koněm na nádvoří paláce a Gilgar mu utíkal naproti. Hlavní podkoní se chopil uzdy a přidržel mu koně.
„Díky bohu, našel jste ji, pane. Jak je na tom?“ otázal se Gilgar.
„Pomlácená, poškrabaná, zraněná, ale stále mezi námi. Musím ji dostat k mistru Ferenovi,“ odvětil Diriel, přehodil nohu přes zadek koně a pomalu sesedl. Jen co stál na zemi, tak se Mëllinda nahnula v sedle k šíji koně a po boku mu sklouzla rovnou do nastavené náruče. Princ ji bezpečně chytil a pohlédl na stájníka.
„Prosím, postarej se mi o koně, Gilgare.“
Elf přikývl a Diriel se dlouhými rozhodnými kroky vydal rovnou do domu uzdravování za léčitelem. Rozrazil vchodové dveře a řítil se chodbou k ošetřovně a pak jako uragán vpadl do místnosti. Mistr Feren stojící u stolku s lékařskými instrumenty leknutím nadskočil a od plic zaklel.
„Kruci písek, u prašivého skřeta, který pitomec se opovažuje?“ naježeně zahartusil, obrátil se a podíval se na příchozího. „Och, promiňte, princi,“ omluvil se hned, jakmile zjistil, kdo stojí ve dveřích. Poté jeho pohled padl na bezvládné tělo ženy v jeho náručí. „Co se jí u Manar stalo?“
„Nevím přesně, ale jsem si jist, že utrpěla zranění při pádu z koně. Potřebuje tvou pomoc.“
„Dobrá, dej ji na lůžko a já ji prohlédnu a ošetřím,“ pronesl Feren autoritativně.
Diriel popošel a opatrně ji položil na vyšetřovací stůl. Jen co ležela, tak jí bezvládná ruka sklouznula a zůstala viset dolů. Princ ji uchopil, zvedl a položil jí ji na břicho a pohladil elfku po vlasech. Během několika vteřin se v ošetřovně objevila pomocnice, která hned začala léčiteli pomáhat a podávat mu potřebné lékařské pomůcky. Přisunula stolek s instrumenty k lůžku s raněnou, kde léčitel začal svou činnost.
„Tak nejdřív se podívám na tu nohu, neb vypadá nejhůř, pak vyčistím škrábance a malé tržné ranky.“ Roztrhl zbytky rozedrané sukně a začal opatrně odstraňovat provizorní dlahy a obvazy. Dlahy sundal snadno, ale látka prosáklá krví se přilepila k otevřené ráně a šla hůř odstranit. Musel ji doslova odtrhnout. Mëllinda sebou trhla, protože ji to zabolelo a zasténala. Diriel se nahnul nad ni, vzal její obličej do dlaní, konejšivě ji hladil a šeptal utišující slovíčka. Léčitel odstranil každičký cár látky a dostal se až na poškozenou pokožku. Nevypadalo to moc dobře, místo kolem rány mělo temně rudo fialovou barvu, ještě pořád mírně krvácelo. Elfská pomocnice mu podala kousek plátna, který si on od ní vzal, namočil ho ve vlažné vodě a opatrně omýval ránu a očišťoval ji. Diriel nyní držel Mëllindu za ruku, aby jí dodával sílu.
„Jak to vypadá?“ otázal se zvědavě princ.
Feren se na něho podíval a pak zase vrátil pozornost k činnosti, jež prováděl.
„Má ošklivou otevřenou frakturu, ale nějakým zázrakem se jí povedlo kost vrátit zpět na místo a zafixovat si nohu do dlah. Mistr Ewerion ji hodně naučil o léčitelství, a tak si pomohla, jak jen to bylo v jejích silách. Je velmi šikovná a odvážná, princi.“ Diriel přikývl. „Vyčistil jsem ránu, vetřu do ní dezinfekční mast, aby se do rány nedostala infekce. Ale jisté to být nemůže, přece jen ta rána byla dost dlouho bez odborného ošetření a řekl bych, že je v ní počínající zánět, ale ta mast by měla zastavit krvácení, zabránit šíření zánětu a vyléčit ho. Přesto ji budu muset sledovat a dávat pozor, aby nedostala horečnou nemoc. Zašiju to, odvážu a zafixuji,“ dodal léčitel a přitom pracoval za asistence své pomocnice.
Diriel sledoval jeho zručné počínání. Mistr Feren si vzal jehlu a tenounkou nit, kterou provlekl ouškem a započal sešívat ránu. „Přidržte ji, princi, možná se bude cukat. Je sice v bezvědomí, ale tělo bolest cítí pořád. Nerad bych jí nějak ublížil.“
Princ přikývnul a položil jí ruce na ramena a přidržoval ji. Léčitel pracoval rychle a za několik minut byla rána sešitá asi třiceti úhlednými malými stehy. Pak na ránu přiložil fáč a začal ji obvazovat. Když byla rána pečlivě zabandážovaná, přiložil k noze dvě rovné dlahy a připevnil je. Nejhorší věc měl za sebou a tak se s asistentkou pustil do ošetřování zbylých ranek a škrábanců. Za princovy pomoci sundal zraněné elfce zbylé kousky rozcupovaného oděvu, takže zůstala jen ve spodním prádle a košilce. Omyl každičký šrám a očistil špínu z kůže kolem škrábanců a vetřel do nich léčivou mast. Ohmatal bouli na hlavě a pak ještě ošetřil tržnou ránu na jejím čele, která snesla dva malé stehy, ale obvaz na ni nepřiložil, neb ho nebylo zapotřebí.
„Mistře?“ oslovil ho Diriel.
„Ano, můj princi?“
„Je mino sebe už dost dlouho. Probere se?“ v jeho hlase zněla starostlivost.
Feren se přívětivě usmál.
„Samozřejmě, že se vzbudí. Pár hodin to potrvá, ale vzbudí se. Utrpěla poměrně velkou ztrátu krve, s tím se tělo během několika dní vyrovná, je též vyčerpaná, potřebuje klid na lůžku a odpočívat. Věřím, že bude v pořádku. Pokud nenastanou nečekané komplikace, tak do měsíce se noha uzdraví a zase bude jako rybička. Zavolám svou pomocnici a nechám pro lady Mëllindu připravit pokoj.“
„Ne, to nemusíte.“
„Cože? Proč?“ podivil se léčitel nechápavě.
„Nezlobte se, mistře, ale nechci ji nechat zde. Myslím, že by se raději léčila ve své vlastní posteli. Domů uzdravování si už za svůj život užila až až,“ vysvětlil plavovlasý elf.
„Ale tam na ni nemůžu dohlížet dvacet čtyři hodin denně,“ podotkl léčitel rozhořčeně.
„Vy ne, ale já ano. Dám na ni pozor, budu ji držet na lůžku a opatrovat. No, a kdyby se mi cokoliv nelíbilo, tak vás zavolám anebo ji přinesu, vždyť to je do domu uzdravování z jejího bytu sotva pár minut chůze.“
„Jak myslíte, Výsosti, pokud jste odhodlaný se oni starat, tak se s vámi přít nebudu. Dám vám pro ni tinkturu, kterou jí budete dávat do pití, když bude mít bolesti. Stačí čtyři kapky do sklenice. Přijdu ji dvakrát denně zkontrolovat a přinesu jí berle, aby mohla vstát z postele, když si bude muset nutně odskočit do koupelny, ale jinak ji z postele nepustíte. Musí dodržovat klid na lůžku, a to tak dlouho, dokud neřeknu, že ho může opustit, ano?“ pozvedl léčitel tázavě obočí.
„Je mi to naprosto jasné, mistře léčiteli. Pokud se jí to líbit nebude, tak jsem ochoten jí k té posteli i přivázat,“ prohlásil s úsměvem Diriel.
„No, takovéto drastické metody jistě zapotřebí nebudou, lady Mëllinda je velmi rozumná žena,“ poznamenal léčitel Feren.
„Také tomu věřím,“ přitakal princ. „Odnesu ji do jejích pokojů. Děkuji vám, mistře.“
Léčitel přikývl. Diriel přistoupil k vyšetřovacímu stolu, podsunul jí jednu ruku pod kolena a druhou pod záda a zvedl ji. Mírně si ji nadlehčil, aby se mu lépe nesla, díky tomu se k němu víc přitiskla a hlava jí spočinula na jeho hrudi. Držel ji a ráznými kroky zamířil venkovní spojovací chodbou do křídla paláce, kde byl Mëllindin byt. Za pár minut již loktem otvíral dveře do předsíně jejího příbytku. Pronesl ji přes obývák a pootevřenými dveřmi vstoupil do její ložnice. Věděl, který pokoj je její, protože k ní chodil často na návštěvy, vysedával s ní, hrával šachy anebo si jen tak povídal v rámci možností.
Octl se ve světlém pokoji s velkou postelí s nebesy. Položil ji do rozestlané postele s největší opatrností a jemností, jako by ukládal křehký křišťálový poklad. Nepatrně jí nadzvedl hlavu a podložil ji natřepaným polštářem, pak s péčí uchopil její zraněnou nohu a podsunul pod ní taky jeden. Přemýšlel o tom, že by měl nejspíš zavolat některou ze sestřiných komorných, aby mu pomohly elfku ustrojit do něčeho jiného, méně provokativního. Chápal, že ona za to nemůže, ale její spoře oděné tělo na něj začínalo vzrušivě působit.
Snažil se ten pocit odehnat, protože věděl, že na takové myšlenky není vhodná doba. Raději přes ni přetáhl tenkou přikrývku. Posadil se na okraj postele a pozoroval Mëllindinu popolavou tvář, do níž se postupně vracela barva. Z nějakého nepochopitelného důvodu mu na této ženě začínalo čím dál víc záležet. Před sestrou by to na sobě nikdy nedal znát, ale když Gilgar přiběhl a oznámil, že se Mëllindina klisna Axa vrátila bez jezdce, tak se mu vnitřnosti sevřely strachy. A pak, když viděl, jak se nad jejím tělem vzpíná ta obrovská zvířecí hora a hodlá ji rozsápat, tak se mu málem zastavilo srdce.
Něco uvnitř mu říkalo, že kdyby tato plavovlasá elfka zemřela, tak by ho to pořádně zasáhlo. Jeho city k ní nebyly tak chladné, jak se snažil sám sobě namluvit a dávat před okolím najevo. To, že ho fyzicky přitahuje, si přiznal již před časem, ale to že ho k ní táhne i jeho srdce, tak to si stále připustit nechtěl, i když v hloubi duše věděl, že je to pravda. Povzdechl si. V tu chvíli se elfka pohnula, zabručela, víčka se jí zachvěla, ale oči se zatím neotevřely. Natočila hlavu doleva a poté vpravo a zase zpět na střed. Všiml si, že má oči pootevřené do tenounkých škvírek. Povzdechla si. Vypadalo to, že se snaží otevřít oči, ale víčka měla příliš ztěžklá. Nakonec se jí to povedlo a mdle zaostřila na postavu muže, který seděl na hraně jejího lože.
Diriel se usmál a maličko se přisunul blíž a vzal ji za ruku. Chtěla se malátně nadzvednout do sedu, ale on ji lehkým gestem zatlačil nazpátek do polštáře.
„Lež,“ přikázal jí tichým mírným hlasem. „Uklidni se, jsi v bezpečí.“ Natáhl ruku a laskavě ji pohladil po vlasech a po poškrabané tváři. „Vše bude v pořádku, má milá. Jsi doma ve své posteli. Postarám se o tebe, slibuji,“ dodal přívětivě a věnoval jí něžný úsměv.
Mëllinda se pokusila unaveně usmát, ale místo toho jí obličej zkřivila bolestivá grimasa.
„Máš bolesti?“ otázal se starostlivě.
Pomaličku přikývla s přimhouřenýma očima. Diriel zalovil v kapse své tuniky a vytáhl malou lahvičku s tmavě zbarvenou tinkturou, kterou mu dal léčitel a postavil ji na noční stolek. Chtěl se zvednout, ale zadržela ho elfčina ruka na jeho paži.
„Copak je? Potřebuješ něco?“
Pozvedla ruku a lehce se dotkla svých popraskaných rtů.
„Máš žízeň?“ otázal se.
Přitakala se zavřenýma očima a zas je otevřela a upřela je na něho.
„Dobře, hned ti přinesu vodu a dám ti něco na bolest, ano?“ odvětil, zvedl se z postranice a odběhl na minutku do koupelny.
Za pár vteřin byl zpět i se sklenicí vody, rychle do ní kápl čtyři kapky hnědé tekutiny a promíchal to. Rukou nadzvedl Mëllindinu hlavu a přiložil jí sklenici ke rtům a nahnul ji, aby se mohla napít. Mëllinda si jednu ruku položila na sklenici a pila a pila, dokud ve sklenici nezůstala ani kapička vody. Diriel položil její hlavu na polštář a odložil prázdnou sklenku na noční stolek vedle postele, kde stála lahvička s utlumující tekutinou.
„Je to lepší?“
Polkla a přikývla.
„To je dobře. Musíš odpočívat a nabrat sílu. Zavři oči a klidně spi. Zůstanu tu u tebe a budu tě střežit,“ pronášel šeptem a konejšivě ji hladil po tváři. „Spi, jen hezky spi.“ Jeho hlas ji kolíbal a víčka pod vlivem únavy a utišujícího prostředku se jí začala klížit, až se zavřela úplně a ona usnula léčivým spánkem.
Seděl u ní a jednou rukou svíral její dlaň a druhou měl položenou na její líci. Tiše pozoroval její zatím ještě bledý obličej a hruď, která se zdvíhala při mělkých nadechnutích a opět klesala. Ó, kéž by jí mohl nějak jinak pomoci a třeba vzít alespoň část té bolesti na sebe, aby jí to ulehčil.
Nějakou dobu takhle seděl a díval se na ni. Pak potichu vstal a zašel do koupelny, kde napustil džbán vody, zanesl jen do ložnice a naplnil prázdnou sklenici a dal do ní čtyři kapky tinktury. Připravil si to, kdyby se Mëllinda opět probudila a měla žízeň. Teď spala a odhadoval, že dřív jak za dvě hodiny se neprobere, tak že se rozhodl, že by měl jít Anneris říct tu dobrou zprávu, že ji našel.
Opustil elfčinu ložnici, přešel obývák do předsíně a chtěl vzít za kliku, když mu rychle otevírající se dveře málem vyrazily zuby. Jen tak, tak uhnul před rozraženým dveřmi, ve kterých se objevila jeho starší sestra s vyčítavým pohledem.
„Proč jsi mi nedal vědět?“ položila mu káravou otázku. „Kdybych nezaslechla Gilgara, jak mluví s Findësem, tak budu poslední, kdo se to dozví.“
„Právě jsem za tebou šel, sestřičko, abych ti oznámil, že jsme Mëllindu našli,“ odvětil na obranu Diriel.
Odstrčila bratra z cesty a vešla do bytu.
„Kde jste ji našli? Co se jí stalo? Jak to s ní vypadá? Kde je? Jak je jí?“ vychrlila ze sebe příval hlasitých otázek.
Diriel si povzdechl, přistoupil k Anneris, vzal ji za paži a odvedl k pohovce.
„Tak zaprvé se ztiš, abys ji neprobudila, za druhé si sedni a já ti povím, všechno co vím, ano?“
Elfka přikývla hlavou a svezla se na čalouněné kanape. Diriel se uvelebil vedle ní a dal se do mluvení.
„Takže, našli jsme ji na mýtině na konci jezevčí stezky. Přišli jsme právě v čas, o chvíli se opozdit, tak z Mëllindy zbyly jen rozsápané kousky, protože jeden hodně velký medvěd si usmyslel, že si ji dá k pozdnímu obědu.“
Anneris se chytila za krk. „Ach můj bože,“ uniklo jí tiché zaúpění.
„Ale neublížil jí, protože jsme ho zastřelili. Mëllinda je zraněná, poškrabaná, potlučená, na čele má pár stehů a dalších asi dvacet na pravé noze, neboť utrpěla otevřenou zlomeninu. Odhadoval bych, že ji nejspíš shodil kůň přímo do jezevčí strže. Určitě to říct nemohu, protože to nevím, jedině Mëllinda ví přesně, co se stalo, takže až jí bude líp, zeptáme se jí. Ale jestli je můj odhad správný, tak je učiněný zázrak, že si přitom krkolomném pádu nezlomila vaz. Zanesl jsem ji k mistru Ferenovi, ten ji ošetřil a nyní je Mëllinda v ložnici a spí ve své posteli. Léčitel říkal, že do měsíce by měla být zdravá.“
„Požehnaná svatá Ladérian. Ani nevíš, jak se mi ulevilo.“
„O tom mi povídej, taky jsem se o ni bál. Přece jen je to i má přítelkyně,“ zkonstatoval Diriel. „Budu se o ni starat a dohlížet na ni.“
Anneris nadzvedla obočí v tázavém pohledu, ale nijak to nekomentovala, nechtěla bratra přivézt do rozpaků nějakou hloupou poznámkou. Věděla, že Diriel by nikdy nahlas nepřiznal, že se citově připoutal k nějaké ženě, protože si zakládal na tom, že je svobodný muž bez závazků, jehož srdce patří všem ženám. Dobrosrdečně se pousmála.
„Dobrá.“
„Dobrá?“ Dirielovo obočí vyletělo vzhůru v údivu. „To je vše, co k tomu řekneš? Nezačneš mi tu přednášet, kázat a popichovat mě?“
„Ne, nevidím důvod,“ pokrčila rameny. „Vždyť to děláš z dobré vůle, abys pomohl naší dobré přítelkyni. Nejsou v tom žádné srdeční záležitosti, nebo se mýlím?“ Hodila po něm šibalský pohled.
Diriel se ošil a podrbal se na zátylku.
„Samozřejmě, že v tom nejsou žádné city, jen přátelství, nic víc.“
„No, skvěle, tak jsem se dověděla, co jsem chtěla. Mëllindu rušit nebudu, když spí. Zajdu napsat dopis mistru Eufylosovi a omluvím Mëllindu v Akademii. Vysvětlím mu, že měla nehodu při vyjížďce, takže se bez ní budou muset ve škole na měsíc obejít. Ty to tu jistě zvládneš.“ Usmála se a chytala se k odchodu. „A neboj, zařídím, že vám sem budou z kuchyně nosit snídaně, obědy i večeře.“ Mrkla na něj levým okem a už se šinula ke dveřím.
„Anneris?!“ oslovil ji váhavě.
Elfka se otočila a vrhla na něj tázavý pohled.
„Copak, bratříčku?“
„Asi úplně všechno sám nezvládnu. S něčím bych pomoc potřeboval,“ připustil neochotně Diriel.
„Vskutku? A jaký máš tedy problém?“
„Jsem muž, Anneris.“
„Vážně?“ chytila se teatrálně za srdce. „A na to si přišel až teď?“
Diriel položil ruku na obličej a zakryl si oči.
„Mohla by sis mě přestat dobírat? Myslím to vážně. Zkus mě pochopit. Jsem muž,“ poukázal na sebe a pak rukou naznačil směrem k ložnici. „A ona je žena a problém je v tom, že kvůli té nehodě přišla o oblečení a teď v té posteli leží přikrytá dekou a pod ní má jen spodní prádlo. Já…„ zakoktal se a polkl. „No, nechci se jí hrabat v šatně a no … však víš.“ Diriel byl naprosto nesvůj a nervózní z tohoto rozhovoru a elfce se líbilo pěkně ho dusit.
„Nevím,“ zavrtěla hlavou Anneris s úšklebkem a nechal bratříčka koupat se ve vlastním potu. „Pořád nechápu tvé dilema, bratře. Je to žena, a ty to se ženami umíš. Svlékal jsi jich tucty za svůj život, nebo se mýlím?“
„Ne. Jenže tohle je jiné,“ namítl Diriel s nešťastným výrazem ve tváři.
„Aha? Chápu, ty ji potřebuješ obléct, ale to je stejný postup jako u svlékání, jen opačný.“ Potutelně se uculila.
„Anneris, prosím,“ zaúpěl a sepnul ruce v prosebném gestu. „Přestaň mě mučit a dělat ze sebe nechápavou.“ Diriel byl naprosto nesvůj. „Mám si kleknout na kolena? Co ode mě chceš slyšet?“
„Já nevím, možná lepší vysvětlení.“
„Ach Manar, zač mě trestáš?“ Pozvedl hlavu a zadíval se do stropu, jakoby čekal, že mu někdo ze shora odpoví. Jenže žádná rada nepřišla. Povzdechl si a vrátil svůj pohled na Anneris a střetl se s jejím zlatým zrakem. „Já ji prostě svlékat a oblékat nemůžu. Řekněme, že by to pro mě bylo utrpením.“ Anneris čekala, co z něj dál vyleze, Diriel se svezl na pohovku. „Dívat se na ni, když je oděná do šatů, to je něco jiného, než vidět její tělo tak spoře zahalené anebo beze všeho. Pochop, sestřičko, že je pro mě těžké odolávat jejím svodům, když ona o tom vůbec neví, a tomu, co uvnitř cítím. Bojím se, že bych podlehl a učinil něco, čeho bych později litoval,“ prosebně se na ni zadíval a rukou si projel plavé vlasy v bezděčném gestu. „Přitahuje mě, a ty to moc dobře víš. Jenže mé sebeovládání má určité hranice. A chci-li si udržet její přátelství, nesmím ji vidět tak, jak ji bůh stvořil, to bych nezvládl. Jsem muž a ne eunuch. Proto tě žádám o pomoc. Já to udělat prostě nemůžu, na to mi na ní příliš záleží.“
Anneris se vrátila k pohovce a sedla si vedle něj a vzala jeho ruce do svých a hřejivě se usmála.
„Myslím, že tohle jsem chtěla slyšet.“ Pohladila bratra po skráni a Diriel k její dlani přitiskl svou tvář. „Svůdce, který se bojí podlehnout svodům jedné plaché dívky, která se o svádění nesnaží, spíš naopak, to je na pováženou. V takovém případě ti moc ráda pomohu. Zavolám si Cairu a postaráme se o to, aby tvá chráněnka byla dostatečně oděna a nedráždila zbytečně tvou představivost.“
‚Tak na to už je pozdě, protože mou představivost dráždí už delší dobu,‘ pomyslel si v duchu Diriel, ale nahlas to raději nevyslovil.
„Půjdu a za chvíli jsem zpět i se služebnou. A ty se zatím uklidni a dej se do kupy, vypadáš rozrušeně.“
„Fajn, jen si stěžuj. Nejdřív mě podrobíš křížovému výslechu a pak mi budeš vyčítat, že vypadám rozrušeně,“ zabručel Diriel a vrhl na ni podrážděný pohled.
„Ano, tak tohle je zase můj bratříček,“ uculila se vesele a odkráčela pryč z Mëllindina bytu.
Diriel se opřel o opěradlo pohovky a zaklonil hlavu. Jeho sestra byla neskutečná, dokázala z něho dostat takové věci, o kterých nevěděl ani jeho starší bratr Rínon. S ním občas probíral svá dlouhá i krátká milostná dobrodružství, ale byly věci, se kterými se svěřil pouze Anneris a nikomu jinému.
Jí prozradil kdy a se kterou dívkou se poprvé políbil, ona věděla, kdy se v něm poprvé probudila mužská touha. Kde a s kým přišel o své panictví a dokonce se jí svěřil i s tím, že když byl ještě v sexuálním vývinu, tak experimentoval a miloval se i s muži, ale pak se ujistil, že ženy jsou pro něj ty pravé a jediné objekty jeho touhy, muži ho už v žádném případě nepřitahovali. Z nějakého důvodu tohle Rínonovi říct nedokázal, ale jeho sestra naslouchala a ačkoliv se špičkovali anebo si ho dobírala podobně jako před chvílí, nikdy by proti němu veřejně nepoužila to, co jí kdysi řekl. Věděl, že ať Anneris řekne cokoliv o svých problémech a citech, tak u ní to bude v bezpečí a nikdy jeho tajemství nikomu neprozradí.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
