|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: 2. kapitola ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Empatik
 Miky |
publikováno: 05.01.2011, 19:16
|
| Omlouvám se za tak dlouhou prodlevu, ale tak nějak jsem nevěděl, co s načatým příběhem dál. Teď ž to vím, takže vás budu zásobovat častěji :) |
| |
|
|
Tomáš vždycky považoval svou schopnost „hrabat se“ v cizích emocích za normální. Nepřišlo mu nijak podivné, když přes kovovou zástěnu kabinky dívčích toalet pochopil, proč spolužačka v pátém ročníku pláče. Věděl s naprostou jistotou, že je maminka zraněná, když na rozložené dece skládal věž s kostek. Něco ji bolelo – tam uvnitř, kam nikdo neviděl. Tam, kam se uložilo všechno ten den nové. Neposkvrněné, čerstvé. To, co mělo hrany ostré jako břitva a bylo tak jednoduché se o ně říznout. Hluboko. Chtěl začít křičet, když viděl nenávistný pohled prodavačky.
(ta hnusná vyzáblá – něco se stalo)
Stál promrzlý na kost na autobusové zastávce v centru města. Vzduch byl, přestože předpověď počasí hlásila jistojistě slunečné a teplé počasí, naplněn párou vydechovanou všudypřítomnými lidskými ústy. Ta ústa ten den byla jiná; ne plná života a ranního shonu, tak, jako obvykle. Stahovala se v úzké linky nepřítomných duší, bloudících po Hlavní třídě o samotě nebo ve skupinkách.
Možná to byl jen jeho pocit.
V kapse nahmatal obal od žvýkaček Orbit. Prsty ho pomuchlal a podvědomě zastrčil za roztrhanou podšívku. Máma bude při přebírání špinavého prádla vyvádět (proč?).
„Studentský, sady,“ zahlásil a přitiskl kartičku na čtecí zařízení. Jízdenka s jemným vrčením vyjela z přístroje a řidič (ten chlap, jehož otrávený obličej dokázal Tomášovi zkazit celý následující den) ji utrhl. Když se Tomáš tlačil autobusem k jednomu z posledních volných sedadel, nemohl od sebe odehnat únavu. Vznášela se všude kolem, otevírala cestujícím – převážně studentům – ústa do širokých kruhů a otupovala myšlení. Když usedl vedle dívky se světle kaštanovými vlasy, měl pocit, že necítí vůbec nic. Divil se.
„Čau,“ pozdravil a položil si batoh na kolena.
„Čau,“ opětovala pozdrav. „Umíš matiku?“
„Ty teď děláš do sci-fi?“ opáčil Tomáš s jemným úšklebkem a zívl. Přestože mu v tu chvíli zalehlo v uších, cítil, že se Veronika vedle něj zasmála. „A co ty?“
„Nějak jsem nenašla čas tu knížku přes víkend otevřít. Byla jsem na brigádě, pomáhala doma, to víš, pořád něco. Neříkám, že mít volno, učila bych se, ale aspoň tím sama sebe omlouvám.“
„Ptal jsem se taťky na toho Schneidera. Prý nám dá vědět ohledně toho rozhovoru, ale nejspíš by to mělo vyjít. Kolik na to potřebujeme?“
„Spočítala jsem ty otázky, myslím, že půl hodiny bude stačit.“
„Dobře,“ přikývl Tomáš, „řeknu to taťkovi, pošle sekretářce e-mail s žádostí o schůzku.“
„Bezva,“ zaradovala se Veronika. Aniž by něco řekla, ucítil Tomáš na levé ruce cosi hřejivě teplého. Barvy věcí kolem získaly na sytosti a koutky mu radostně zacukaly.
„Mami?“ zavolala do chladného domu. Jeho útroby byly ostré; hrany čněly do prostoru a odrážely jarní paprsky pronikající lehce mléčným sklem zdí. Odpovědí jí bylo ticho, které ji vítalo ve svém paláci klidu. Se školní brašnou přehozenou přes rameno prošla předsíní až do obývacího pokoje. Prostorná místnost, jejíž výška by naplnila dvě patra obyčejného panelákového bytu, byla stroze zařízena s barvami sladěnými do světlých tónů. Na vyvýšené části podlahy stály dvě pohovky a prosklený stůl s kovovým rámem.
„Mamko, jsi doma?“
Nic.
Jen pečlivě srovnané vázy, označované za designové unikáty. Nikdy to nechápala. Zašla do prostorné kuchyně, otevřené do obývacího pokoje - tyto dvě místnosti tvořily celé přízemí –, otevřela lednici a do sklenice si nalila džus. Chvíli zůstala stát a prohlížela si kovové, dojmem lehkosti působící schodiště ztrácející se ve stropě. Když byla malá, rodiče jí nikdy nezakazovali se ke schodišti přibližovat, přestože mezi jeho stupni zely veliké díry, kterými mohla bez problému propadnout. To spíš její chůva.
(Jo, ta ženská, která čpěla nemocničním zápachem a nutila ji jíst houbovou polévku.)
Teď už byla ale pryč; nezbývalo, než aby se o sebe Ema v dlouhých dnech starala sama. Občas narazila v domě na pokojskou, kterou vlastně ani neznala. Jednou ji k smrti vyděsil zahradník, když se procházela mezi velikými, úhledně sestříhanými keři v zahradě za domem.
Dny trávila v příjemné samotě, přestože jí občas přerůstala přes hlavu a začínala mít pocit, že být odpoledne s kamarády by pro ni bylo lepší, možná i zdravější. Nešlo ani tak o to, že by nechtěla – všichni ti, kteří se kolem ní pohybovali, jí připadali jako z jiného světa. A s penězi to nemělo nic společného. Šlo o ni.
Byla jiná a dostatečně si to uvědomovala. Vyčnívala, snad jako by nikoho vedle sebe nechtěla nechat, aby byl lepší. Soupeřit však o přízeň učitelů a dospělých nebyl její úmysl. Jak jednou řekla její učitelka v první třídě – Ema to bude mít těžké, její všestranný talent ji bude izolovat od ostatních-.
Tehdy tomu nerozuměla, slovo ‚izolovat‘ znělo chladně, jako třeba ‚kov‘ nebo ‚jeskyně‘. Nebo jejich dům. Teď, po jedenácti letech, však vzpomínala na paní učitelku s pochopením. Bylo by jednoduché být průměrná; ona to ale nechtěla. Za všechno se platí oběti. Neváhala je platit za to, co ji činilo výjimečnou.
Strhla z lednice jeden z poznámkových papírků, z kuchyňské linky sebrala propisku a sehnula se ke stolu.
můžeš si naříkat
můžeš se smát
prázdné samoty
- ve veliké krabici od bot –
začneš se bát
ať dříve nebo později
zlatého kanárka
zamkni si v kleci
on bude naříkat
až jej – ty černé vrány –
na šibenici budou vléci
Rukou, ve které držela propisku, si prohrábla vlasy; na čele se jí objevila modrá šmouha. Nasliněným prstem si čelo několikrát naslepo přejela a stále hleděla na papír; na slova, která právě napsala.
Netušila, co se to stalo, ale nebylo to poprvé. Měla prostě potřebu to udělat. Nepřemýšlela. Nechala mozek, aby vedl její ruku. Slova proplouvala kolem ní a ona některá z nich ochotně chytila. Jen tak, lehce, ani nemusela příliš semknout prsty. A přestože byly myšlenky lehké, éterické a nehmotné, každá z nich se jí zastavila o hebkou kůži mladých rukou.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
