obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915204 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388987 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Za zrcadlem ::

 autor Doll publikováno: 03.01.2011, 9:33  
Zrcadlo nikdy nelže.
 

Za zrcadlem


V jeho přízračných hlubinách se všechno zdálo ještě studenější a temnější než ve skutečnosti a divná postavička s bílým obličejem a rukama – jediné světlé skvrny v tom ponurém obraze – upírala na mne třpytící se ustrašené oči, které jediné se uprostřed všech těch nehybných věcí pohybovaly – můj obraz v zrcadle vypadal opravdu jako duch a připomínal mi nějaký maličký přízrak, zpola vílu a zpola skřítka, jak se po tmě zjevují opozdilým pocestným v opuštěných údolích zarostlých kapradím a v rašeliništích.
- Charlotte Brontë


Stála sama proti sobě.
Sama, samotinká se shlížela ve svitu svíček jako očouzená oltářní obluda, která se samolibě vydává za sochu. Omyl totálně odfláknutý a až dadaisticky disproporční. Něco groteskního a zdeformovaného, co se musí ukrývat před světlem. Pokoj byl zamčený. Dveře se ani nehnuly. Nikdo nesměl dovnitř, nikdo nic z té nádhery nikdy neviděl.
Naštěstí po ně.
Ze sálu slyší tlumený hovor mnoha hrdel a tichou taneční hudbu. Nebo si to možná jen namlouvá. Sedí na maličké, měkoučké taburete, která se krčí v rohu komnaty před přeplácaným toaletním stolkem s obrovským zrádným zrcadlem. Ach, jak tupě zírala, ten totálně prázdný, idiotský pohled do zrcadla . . .
Její oříškové oči zasazené v bělostné dětské tvářičce jako plesnivé plody staré, zpráchnivělé lísky zapadlé ve ztvrdlém sněhu. Její plné, rudé rty jako zpola pootevřená dřevnatá dutina, kde zároveň cosi klíčí i hnije. Okrouhlý obličej lemují zvláštně zkadeřené, medově zlaté vlasy, těžké a husté jako zkosené klasy přezrálého letního obilí . . .
Zase se jí zmocnila ta stará, utajená nenávist k zrcadlům. Nenávist ke každé lesklé ploše, ke každému sklíčku, ke každé vyleštěné věci, kde se v mnoha úhlech odráží její odporný obličej . . .
Nejhorší je hnusit se sám sobě.
Nenáviděla se. Nikdy nechápala, proč ji přivedli na svět. Nedovedla najít ani jeden jediný rozumný důvod, který by dostatečně ospravedlnil její pozemskou existenci. Jaké otřesné utrpení zakouší ubohý ošklivec pokaždé, když je přinucen pohlédnout do zrcadla???
Někdy si strašně přála, aby se na sebe už nikdy nemusela dívat. Kdyby jste ji neznali, určitě byste si mysleli, že je mentálně retardovaná. Ale ona není. Je jen hloupá. A marnivá. Egoistická.
V jejích obrovských očích se zrcadlí strašný strach.
To prokleté zrcadlo ji děsilo. Ta hladká, lesklá plocha zasazená ve vyumělkovaném stříbrném rámu se spoustou ozdobných ornamentů, které se proplétaly a kroutily téměř jako nějaké krajně stylizované písmo . . .
Nevěděla, co ty zkroucené znaky znamenají. A ani to vědět nechtěla. Možná jim kdysi dávno rozuměla, ale nyní si na nic nevzpomínala. Sama už tušila, že časem se cosi změnilo . . .
Nevěděla co, ale od té doby slýchala hlasy . . . ve dne . . . v noci. Přicházely, když to nejméně čekala. Šeptaly jí temná slova smrti a nutily ji přidat se k nim. Někdy se kvůli nim bála pohlédnout do zrcadla, zvlášť když je v místnosti skoro tma a jen svit svíček iluminuje ten prázdný pokoj. Měla tak trochu strach, co by v něm mohla vidět . . .
A slyší hlasy.
Ze začátku je nechtěla poslouchat, ale po čase už jí to bylo jedno. Pokoušela se jich snad stokrát zbavit, ale ony se jí jen vysmívaly. Snažila se je překřičet a zoufale si zacpávala uši, ale hlasy se nedaly umlčet ničím.
Ty hlasy z temnot . . .
A ona už dávno pochopila, že ať se schová kamkoli, všude na ni dosáhnou a budou ji jako posedlé pronásledovat až na kraj světa, protože tu nejtemnější tmu má každý sám v sobě. A nikdy jí neunikne.
Její pohled se vpíjel do zrcadla, na kterém potrhle poskakoval svit z plamínků svíček jako ohnivé hejno rozdováděných rarášků. Jakoby za zrcadlem existoval absolutně odlišný, mnohem temnější svět. Odehrávaly se v něm ponuré příběhy . . . příběhy plné utrpení, bolesti, nenaplněné lásky a smrti . . .
Moudrost z rozpáraných břich a rozražených lebek. Protože nikdy neexistuje žádný skutečný rozdíl mezi živým a mrtvým. Obě strany existence jsou spolu nerozlučně spojené jako rub a líc jedné a té samé osudové mince. Jako vysoký a vzrostlý strom s kořeny zavrtanými v prašné půdě . . .
Přitiskla svůj bledý obličej ke konejšivě chladné, dokonalé ploše velkého zrcadla. Už neobdivovala svůj odraz jako tolikrát předtím. Když jsem se od ní konečně odlepila, její obličej už nebyl tak vláčný a vážný (možná i trochu smutný). Už ne. Zase ji spalovala ji ta stará, nikdy nekončící, nezničitelná nenávist. Sladký jed vzrušení byl nenávratně pryč.
Protože tvář v zrcadle se zase změnila.
Tentokrát to nebyl její temný anděl. Zase se tam vplížilo to. Ta prolhaná potvora.
„Tak co???“ šklebilo se její dokonalé dvojče schované v zrcadle. „Ty mi pořád nevěříš???“
Neodpověděla jí.
Nenáviděla ji. Ta zrůda ze zrcadla vypadla přesně jako ona, ale byl to démon. Démon marnivosti, který leze ze zlatavé lázně. Nikdy jí nevěřila. Mohla ji napodobit až do toho nejmenšího detailu, až do toho nejjemnějšího záhybu na zřasených plesových šatech nebo toho nejmenšího zatoulaného vlásku v hustých vrkočích, ale pořád byla jen krásný klam. Výplod zmanipulované mysli.
Otočný odraz.
„Spolkla sis jazyk??? Už zase se mnou nemluvíš??? Mám místo sebe zavolat ty ostatní???“
„Ty . . ty . . .“ nevěděla, co říct sama sobě. „Nikdy tě nepřestanu nenávidět.“
„Tak to se zatraceně pleteš.“ opáčí drzé dvojče. „Ve skutečnosti mě miluješ. Jenom o tom ještě nevíš. A právě proto mě pořád přivoláváš.“
„Lžeš. A moc dobře to víš.“ Už zase. Ona ví, že si lže do kapsy.
„Nelžu. Ne, není to nějaký nevhodný žert.“ krutý, umanutý úsměv na jejích rudých rtech. „Jsi snad slepá, když nevidíš, že jsi –
„Ne!!!“ odskočí od stolku jako by ji právě nakopla kobyla a civí na tvář v zrcadle. „Už to nechci vidět!!! To nesmíš!!!“
Má strašný strach. Nechce se na ni dívat, ale nedokáže od ní odtrhnout zrak. Zlé dvojče se pobaveně, téměř shovívavě usmívá.
„Ty víš, že pravdu mám já. Protože zrcadlo nikdy nelže. Nikdy.“
Nedokáže se na ni nedívat. Nechce, ale nejde to. A ona se dívá na ni. Je tak nehybná, jako by ani neexistovala. Snad je to zase jen obyčejný odraz. Netuší, jak dlouho to trvá. Už celou věčnost má pečlivě připravené své rozestlané lůžko, ale nikdy do něj neulehne. Nemůže. A ani nechce.
Jaké by to bylo usnout a už se nikdy neprobudit???
Čas neexistuje, dokud dvojče zase nepromluví:
„Sfoukni ty svíčky. Už svítá.“
A vskutku. Cosi se vkrádá lomenými okny do zšeřelé svatyně. Světlo je jen nevítaný vetřelec.
Plenitel v temných rozvalinách.
Ona miluje slepé šero, protože na ostrém světle jsou až příliš zřetelně vidět všechny její nedostatky. Nesprávně tvarovaný nos, oči moc daleko od sebe, lámavé vlasy, ošklivé ušní lalůčky, poněkud obtloustlé kotníky . . .
A také její majetek se na světle mění – Střecha se propadá a palác zarůstá zbujelým plevelem. Hosté hynou – jejich dokonalá těla se na světle mění ve vysušené staleté kostry, lákavá hostina se mění v prohnilý prach a popel. Už nejmíň tisíc let tu nikdo netančí, pokud se tu tedy vůbec někdy něco pohnulo. Už je to všechno tak strašně dávno. Čas je tak neúprosný. Všechno chcípá a chátrá . . .
Krása je jen idiotská iluze.
„Tak a teď uvidíš!!!“ nenávistně zasyčel odraz v zrcadle.
V tu chvíli se jí málem zastavilo srdce. Začalo to zase na novo. Změní se v –
Zavřela oči. Zavřela oči tak pevně, až jí praskaly víčka a poslepu přehodila přes zrcadlo neprůhledný černý závoj. Ohyzdný obraz zmizel a už ani nezaslechla, jak její zhrzené dvojče vztekle vříská.
Hlasy zmlkly.
Konečně. Sice moc dobře věděla, že se okamžitě zase ozvou, až se opět setmí a ona odkryje zrcadlo, ale i ta krátká chvilka odpočinku stála za to. Nedokáže se obejít bez zrcadla. Je na něm těžce závislá.
Zradila sama sebe.
Někdy se na sebe ani nechtěla dívat. Někdy přemýšlela o tom, že ho zničí. Roztříská. Že by se s hlasitým, jasným cinkotem zrcadlo vysypalo ze zpevněného rámu, roztříštilo by se na tisíc kusů a jemné střípky jí dopadly k na zem k nohám.
Důvěra je jako zrcadlo – jakmile je jednou rozbitá, už se nedá znovu složit. Ale pořád můžete tím ostrým střepem s rozkoší podřezat toho, kdo vás zradil.
Jenže ona si nevěří.
Nikdy nedokáže umlčet hlasy. Nikdy se nedokáže oprostit od toho podivuhodného pohledu do ledových hlubin, kde se spájí stříbro a sklo . . .
Ta dutá bolest ve vyhlodané hlavě . . .
Pokusila se promnout si spánky, ale drobné kůstky, které jí za ta léta zbyly z prstů nenahmátly nic než tvrdou, léta páně vybělenou lebku. Ale ona si to neuvědomila. Co na tom, že celé její tělo je už jen hnusná hnijící mrtvola??? Co na tom, že nejí, nespí, nedýchá, nežije a neexistuje, samozřejmě s výjimkou vzácných chvil, kdy upřeně zírá do zrcadla a ty hrozné hlasy se jí snaží sdělit krutou pravdu??? Co na tom, že nic z toho nevidí???
A záleží vůbec na něčem???
Ta mrzká, mučivá marnivost. A ona pořád věří že je naživu a nádherná, bez ohledu na to co jí říká zrcadlo . . .


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 03.01.2011, 9:32:28 Odpovědět 
   Morbido portrét pomatené ošklivky...a ona je to v závěru kostra. Hýřivé výrazy zošklivující, důmyslné použití zrcadla k fiktivnímu dialogu (zobrazena i klamavost obrazu v zrcadle). Vložená filozofie (zhnusení) autorky poněkud vadí. Bylo by snad lepší vše vtělit do monologu postavy, resp dialogu postavy a zrcadla. Ve svém žánru výborné. Nesmíme však z něho vybočit k náznaku reality, lze užít jenom jako dekadentní symboliku či namalovaný fantaskně oživený obraz.
Když jsem se od ní konečně odlepila: proč je tam gramatická první osoba?
 ze dne 03.01.2011, 9:48:01  
   Doll: Dík za skvělou kritiku, a že se ti takhle povídka líbila víc než spáry kámoše Satánka??? XD XD XD Ta osoba je první z toho důvodu, že jsem se chtěla co nejvíc vcítit do postavy. Mimochodem přeju šťastný nový rok a hodně inspirace. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Variace na V. 1
Stanislav Klín
Cesta, která ni...
Larkin
Gladitáor
Casstial
obr
obr obr obr
obr

Naděje pro hříšnici
Totenherz
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr