|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (72. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 05.01.2011, 14:57
|
|
| |
|
|
Tvrdá hra
Královna tiše seděla ve své pracovně, bílý brk odložila teprve, až jsme došly téměř ke stolu. Jakákoliv pomoc se jí hodila, vítala každý nápad, který jí ubral aspoň trochu starostí, takže jsme se snadno domluvily. Že mě bude mít neustále za zády, jsem jí samozřejmě neprozradila. Kaileen se zdržela drzých poznámek, stála kousek za mnou jako tichý a rádoby neviditelný doprovod.
„Pokud je to všechno, sejdeme se večer,“ vstala Corita.
„Jenom drobnost,“ nevěděla jsem, jestli nebude hloupé žádat o peníze, ale kdyby náhodou bylo potřeba něco zaplatit, až se vypravíme ven s Erijci, musela jsem být připravená. Než stačila reagovat, slíbila jsem, že obnos nebo jeho zbytek vrátím hned, jak dorazíme zpátky do paláce. „Já bych to po tobě nechtěla, ale...“
„Svoje peníze nemáš a Kaileen není ve formě, aby je sehnala,“ odtušila a vysvobodila mě od vysvětlování. „Krást je stejně trestné,“ dodala, přičemž se na Kaileen přísně podívala než se rozhodla mi vyhovět.
„Bych to akorát přemístila,“ utrousila potichu.
„Říkala jsi něco?“ ohlédla se, na to Kaileen jen mlčky zakroutila hlavou.
Erijci už si zřejmě ani nepamatovali, kdy žili normální život. Ishar se jim líbilo, cestou si možná představovali, jak by mohlo jejich území vypadat. Povodily jsme je skoro všemi ulicemi a uličkami, nemohli jsme minout náměstí, kde se stále ještě skvěly skvrny od krve těch, které vladařka přikázala exemplárně zlikvidovat.
Měli jsme štěstí, že i v chrámu byl přítomen kněz, který velmi ochotně poskytl výklad nezvyklým návštěvníkům. Prohlíželi si malby, sochy, zkoušeli bytelnost dřevěných lavic a přestože je zaujalo prakticky všechno, co ve městě dosud viděli, nejvíc je potěšila podobizna Tirda. Představoval jediné spojení s rodnou zemí, a tak nebylo divu, že se u něj shlukli, někteří se osmělili, aby na něj sáhli.
Někdy, když jsem se na ty muže dívala, připadali mi, že by je Corita zlikvidovala stejně rychle jako postižená dítka, která jsem měla tu čest dovést do klece smrti. Nebyli však hloupí, jen pohodlní a bohužel bez jakékoliv potřeby růst. Doufala jsem, že teď se snad začnou pídit po něčem lepším a kdybych je tak mohla zpátky poslat přes stejně vyspělé oblasti Pealu, třeba bych se jednou vrátila do vzkvétající země.
„Ne,“ promluvila Kaileen odmítavě, než jsem stačila cokoliv říct. „Na to ani nemysli, to už tu jednou bylo.“
„A kam nás to dovedlo,“ odhlédla jsem od Erijců.
„Svěřila´s jejich budoucnost Atanovi, tak se do toho nepleť. Na cokoliv myslíš, už to není tvoje věc.“
„Měla by to být spíš tvoje věc,“ upřesnila jsem. „Tebe chtěli za vůdce, já jsem tě pouze zastoupila, když ty sis ráčila podat ruku s Kharem.“
„Proč mi to pořád předhazuješ?“ podívala se provinile. „Tys zabila Pauluse.“
„A co jsem měla dělat? Tys to chtěla, tys ho táhla za koněm. Kdo by ho asi tak vyléčil, když sis odjela?“
„Dámy, prosím,“ napomenul nás kněz.
„Jestli tě to pořád trápí,“ ztlumila hlas, když se muž v ornátu otočil, „můžeme...“
„Netrápí, trápíš mě ty. Přestáváme si rozumět. Když si vzpomenu, co všechno jsme spolu prožily, prostě mě to musí trápit. Ostatně nechápu, co tě pořád táhne ke Kharovi.“
„Nic mě k němu netáhne,“ ani teď nedokázala odtrhnout zrak od jeho téměř živé sochy.
„Tak proč se díváš na něj, když mluvíš se mnou?“
„Proč pořád sleduješ všechno, co dělám?“ zlobila se. „Jsi jak dráb.“
„Dámy, zachovejte klid,“ napomenul nás podruhé, teď už trochu rozladěně.
„A když tě ten dráb bránil před Kharem, to ti nevadilo,“ rozčílila mě, ovšem vzápětí jsem já rozčílila kněze, takže nás málem vykázal z chrámu.
Erijci byli více než naší hádkou zaujati tím, jak se hlasy odráží od stěn a vysokého stropu. Brzy už se však nemělo co odrážet, proto jsme svaté místo dobrovolně opustili.
Měla jsem chuť na pivo, pánové byli zvědaví na kuchyni obyčejných lidí, a tak jsme zamířili do první krčmy, která se nám po cestě naskytla. I tam se chlapi věnovali spíš problematice akustiky, což mě moc nezajímalo, a tak jsem upíjela ze svého korbelu, Kaileen usrkávala vína a tiché pohledy plné rozčarování byly to jediné, co jsme si mohly vyměnit.
Našinci na nás pohlíželi jako na prapodivné hosty. Když jsem se nad tím zamyslela, Erijci alkohol buďto neznali, nebo jim prostě nechutnal, za celou dobu u nich jsem neměla ani kapku a nijak mi to nechybělo. Ovšem pokud si člověk uvědomil, že nás co do počtu bylo jak na oko, přitom pouze my s Kaileen jsme pily, zatímco chlapi jak hory, samý sval, seděli u šťávy a ještě neozbrojení, asi jsme opravdu vypadali trochu výstředně.
Pánové ochutnávali různé chody, debatovali, smáli se, nám už pití pomalu lezlo do hlavy. Abych se vrátila v trochu přijatelném stavu, potřebovala jsem se zabavit a omezit přísun piva. Přidala jsem se do debaty a přestala vnímat ostatní návštěvníky.
„V hospodě mi spíš vadí říznuté víno,“ ozvala se Kaileen poněkud hlasitěji.
„Jasně, takže teďka tu rozhodujou cizáci a ty jim jako velíš, jo?“ opáčil chlapík od protějšího stolu.
Jejich nepřátelské hlášky mě přinutily zpozornět. Erijci ztichli, ostatní taky, když se Kaileen zvedla. Pouze hostinský se snažil spor urovnat, aby při rvačce nepřišel o skromné zařízení putyky.
„Uhni,“ odstavila ho, aby si došla pro svou spravedlnost.
Bylo mi jasné, že tahat ji zpátky nemá smysl, proto jsem pobídla druhy, aby vstali. Jedině tak jsme mohli dokázat převahu, aniž bychom vyvolali potyčku.
„Teď se roztahuješ, co?“ vstal černovous. „Mít meč a za zadkem takovou bandu, taky bych se rozháněl.“
„Myslíš, že je potřebuju?“ odsekla. „Ať se tvoji chlapi postaví proti nim a my dva si to vyříkáme sami.“
„Stejně jste v přesile.“
„Pojď ven,“ kývla ke dveřím, „dáme řeč.“
„A k čemu? Teďka už za tebe není žádná odměna, když se Gosaa bratříčkují s Lonshi. Pamatuju doby, kdy měl každej svoje místo, jo, ale časy se holt měněj. Lonshi už nezabíjej z vášně, teďka se couraj´ po vězeních a čekají, až si sama královna dojde pro výkupné.“
Mezi našinci to obdivně zahučelo, Kaileen překvapeně hleděla neschopná slova. Takže nejen šlechta, i občané si vypráví, jak se Kaileen zastavila v královské ložnici, aby zaplatila za svobodu. Pěkná blbost, v té ložnici jsme se zastavily obě, abychom ošetřily zraněnou vladařku, která si hrála na hrdinku. Ale i tak bylo potřeba se pomluvám postavit, vyvrátit je a znova získat přízeň prostého lidu.
„No, nemám pravdu, chlapi?“ rozhlédl se po přítomných, kteří neohroženě přizvukovali. „Dřív bylo aspoň o čem mluvit, ale dneska? Tys šéfovala venku, města a vesnice zas patřily královně Coritě I. Průbojné. Zato teďka se tu množí kdejaká verbež, protože už není nikdo, kdo by je likvidoval.“
„Odevšad se sem cpou cizinci,“ doplnil další muž.
„Bodejť, dyť už se nemají koho bát,“ potvrdil černovous. „Dřív se chlapi chválili, že táhnou do války se sestrou Vítězství, teď se holt zvednou a jdou dělat to, za co jsou placení. Víš co? Táhni ke všem čertům a ty svoje móresy si obě vemte s sebou do paláce, beztak tu děláte akorát bordel,“ mávl rukou a sedl si. „A nás do toho netahejte. Pole je potřeba hnojit a ne dlažbu tady na náměstí,“ dodal ještě než upil piva.
Tvrdou realitou skončila naše exkurze po hlavním městě. Zaplatila jsem útratu, ale na návrat do sídla jsem se moc netěšila. Měly bysme Coritě říct, co jsme si musely vyslechnout. Asi se konečně dozví pravdu, po které tolik toužila, nicméně jsem pochybovala, že z toho bude zvlášť nadšená.
Aspoň jsme zvolily příjemné prostředí, když už nebylo co příjemného říct. V lázeňském předpokoji nás opět obsloužila mladá služka v bílých šatech, která na rozkaz ihned opustila místnost, abych mohla královně oznámit, co se nám přihodilo.
„A měl pravdu,“ završila moje vyprávění Kaileen.
„Poslední dobou jsi zvlášť popudlivá,“ poznamenala Corita.
„Záleží mi na mojí pověsti, no a? V tvém případě už asi není co zkazit,“ odsekla drze.
„Chceš-li se mnou i nadále hovořit tímto tónem, Kaileen, budu ti muset něco připomenout a věř mi, tentokrát tě nebudu šetřit,“ upozornila královna.
„Vrátím se, kam patřím,“ uzavřela Kaileen, nejspíš jí víno vlezlo do hlavy.
„To nemyslíš vážně!“ vypěnila jsem. „Odtamtud jsem tě vytáhla.“
„A to´s měla spoustu keců o svobodě a já nevím o čem ještě. Je to pár hodin, co´s mě přesvědčovala, jak se ti se mnou líbí a naráz tam nechceš? Dávno vím, že se nevrátíš.“
„A nabídla´s mi to?“
„Ty že budeš honit a zabíjet večeři, koupat se ve studené řece, budit se zimou, promočená rosou? To určitě. Jenže někdo to tu musí taky hlídat, zatímco vy dvě budete pryč, víš, princezno?“
„Jo, takže ty jsi zas ta důležitější, co?“
„Klid,“ usměrnila nás nejstarší z trojice. „Jsou jenom dvě možnosti, jak vy dvě můžete vypustit páru. Momentálně není potřeba, abyste zabíjely, takže vás nechám o samotě…“
„Nemusíš,“ zadržela ji Kaileen a sama se zvedla. „Zatímco vy se budete čvachtat a hrát si kdoví na co, já si půjdu po svých. Štěstí, že nic nemám, nemusím dlouho balit.“
„No, jasně, uteč, to děláš vždycky. Posledně ses měnila v démona, jsem zvědavá, s čím se vrátíš teďka.“
„K tobě se tak akorát vrátím,“ ušklíbla se. „Předpokládám, že si vystačíte. Kdyby ne, Gaia ti poslouží,“ připomněla Coritě.
„Žárlivče!“
„Trochu mě podceňuješ,“ zvedla se Corita. Nerozčilovala se, brala to s nadhledem a spíš se mi zdálo, že v této oblasti by se Kaileen asi hodně divila. „Musíme být tři, Kaileen, takže vaše osobní problémy mě vůbec nezajímají.“
„Jak to se mnou...“
„Ty tu zůstaneš, zlatíčko,“ změnila tón na obzvlášť výhrůžný. Tak výhrůžný, že umlčel i Kaileen. „Zůstaneš tu, vlezeš si do té teplé vody a až se … vyčvachtáš, vychutnáš si i ostatní procedury a Narat tě chraň, jestli se ti něco nebude líbit. Až skončíme, budeš spokojená a hlavně klidná, v opačném případě si půjdeme popovídat jinam. Ujišťuji tě, že tobě Gaia nepomůže. Jasné?“
Kaileen se neměla k odpovědi, zjevně přemýšlela, co by měla říct, aby nevypadala tak bezradně, ale žádné slovo ani věta by nevrátily barvu do jejích pobledlých lící.
„Prosím,“ pokynula Corita ke dveřím. „Ponechám ti soukromí, my se s Lee zatím zabavíme samy. Nebo chceš něco dodat?“ odtušila, když Kaileen pořád vyjeveně stála.
„Ne,“ obešla ji, aby splnila příkaz.
„A nezkoušej vyhodit otrokyně,“ upozornila ještě Corita. „Jsou tu od toho, aby hostům sloužily, nebudu je živit zbytečně.“
Kaileen chtěla přidat komentář, ale nakonec si to rozmyslela a omezila se na tiché zavření dveří.
„Já nevím, co to s ní je,“ ulevila jsem si. „Už ani bojovat nechtěla, prý nemá důvod.“
„Budeš mít dost času to zjistit,“ posadila se zpátky ke mně.
„Jak to myslíš?“
„Vyrazíme později, než jsem chtěla. Štěstí, že mám alespoň schopné a spolehlivé zvědy.“
„Povstalci?“
„Ne, Horns,“ zamračila se. „Chtěla jsem projet průsmykem přímo ke zdrojům nerostného bohatství, ovládnout tamější osídlené oblasti a odříznout Jakkise od dodávek surovin, které teď tak potřebuje. Ovšem ta verbež je snad všude. Někdo by je měl střílet jako škodnou.“
„Určitě už přemýšlíš nad jinou cestou.“
„Samozřejmě,“ pousmála se, „ale není to tak jednoduché. Buďto narazíme na odpor, proti němuž budeme v nevýhodě, a to je zbytečná ztráta mužů, pokud ne přímo porážka, nebo musím dořešit systém zásobování.
Jakkis určitě ví, kde se Horns pohybují a pokud vezmu v úvahu cesty, které velmi dobře střeží a které nám ponechává volné pro průchod, klidně se může stát, že použije taktiku spálené země. A to je problém. Tisíce bojovníků neuživím jen semo-tamo zaběhlým zajícem, kterého náhodou chytíme, a tahat s sebou proviant takovou dálku je holý nesmysl.“
„Co kdybychom se rozdělili? Menší skupina se spíš uživí.“
„Ale je zranitelnější. Navíc, pokud se budeme přesouvat stejnou trasou, pak poslední legie nechám pojít hlady? To už zrovna můžeme zůstat pohromadě,“ namítla.
„Myslela jsem, že bysme se rozdělili na menší jednotky, z nich každá by šla jinudy a setkali bysme se na dohodnutém místě.“
„To víš a Jakkis a jeho spojenci si nás bez námahy pochytají,“ zavrtěla hlavou. „Ba ne, na to se musí jinak.“
„Spojenci?“ myslela jsem, že jsem se přeslechla. „Byla řeč o jedné armádě, ne o hromadě bojovných kmenů, či co to je.“
„Jakkis provdal dceru, oženil syny,“ rozhodila rukama, „co ti mám povídat.“
„Ty se mi snad jenom zdáš.“ Ani jsem se nechtěla zeptat: „Kolik?“
„Hodně,“ pokývala hlavou.
„Tak já jsem válku neviděla ani z dálky, Kaileen maximálně pojede s náma, ale tím to asi zhasne, Alexandr možná nepojede vůbec a ty si klidně vyrukuješ s tím, že je jich víc. Výborné.“
„A proto potřebuju vás dvě. Úkoly mimo bojové pole vám vysvětlím podle potřeby, ale co se samotných bitev týká, musí vás být dobře vidět.“
„Á, najednou už můžu bojovat.“
„Řekněme, že jsem přehodnotila svůj názor,“ přiznala, ale očividně to nechtěla víc řešit, proto jsem změnila téma:
„Co Teodor? Dostala jsi z něj něco?“
„Dobře, že se ptáš. Tedy, abych pravdu řekla, teď to teprve začíná být zajímavé. Původně jsem mu nechtěla ublížit, přeci jen to byl přítel. Říkala jsem si, že ho dám rychle a bezbolestně setnout, ovšem když jsem zhodnotila situaci…“ zatvářila se trochu škodolibě. „Udělám si z něj pokusný objekt. Stal se členem tajného spolku, snad kultu nebo něčeho takového. Zdá se, že nejmladší Raamův syn se zde těší čím dál větší oblibě.“
„Daggor?“
„Přesně ten,“ potvrdila.
„A nedá si říct a nedá,“ namíchnul mě, jeho věčné otravování mě přestávalo bavit.
„Tu krátkou návštěvu, než jsme si došly pro Lany, snad nemůžeš počítat.“
„Tu ani nepočítám, ale Yrovi byl důvěrným rádcem. To on zařídil, aby se král o Kaileen tak přehnaně zajímal, to jeho služebník na mučidlech vyhrožoval mně i jí,“ vzpomněla jsem si na to špinavé individuum, které Kaileen chladnokrevně odsoudila k pomalé a bolestivé smrti. „Raam mi tehdy dal amulet, který mě měl chránit před Daggorem i jeho strýčkem, a taky že to fungovalo, jenže Narat ho zničila, když jsme spolu hledaly Kaileen.“
„Podvést boha se nevyplácí, ale to mohlo Kaileen napadnout dřív, než mu něco sebrala. Ty její nenechavé ruce,“ rozčilovala se.
„Co bylo, bylo. Teď musíme vymyslet, co s tím. Bez magie nemáme proti němu ani Kharovi šanci.“
„Ještě aby se připletl do některé z bitev a je hotovo,“ naznačila.
„Nám pomůže už akorát Iss, nebo jedině že by si Narat sama udělala pořádek.“
„Narat dokáže na nějaký čas odklidit z cesty Khara, ale proti bratrovi by neuspěla. Jsou stejně silní, pohybují se ve stejných dimenzích,“ stiskla rty a zakroutila hlavou. „Proti němu může zakročit jedině Raam, nikdo jiný.“
„Ráda bych věděla, na co čeká.“
„Třeba zrovna na nás,“ pokrčila rameny. „Víš co? Já si vezmu na starosti Kaileen, promluvím s ní, snad se umoudři. Ty zatím zkusíš přivolat Iss, protože abych pravdu řekla, nezdá se mi, že by se zrovna Daggor tak nápadně zajímal o Kaileen. Její duše připadne Raamovi nebo Kharovi, jediný Daggor z toho rozhodně nebude nic mít, musí v tom být něco jiného, když se o ni oba tak urputně snaží.“
„Teď se snaží spíš o tebe,“ upřesnila jsem.
„Myslíš?“ pozvedla obočí. „Když se na Kaileen posledních pár dní dívám, je schopná rozseknout kdekoho, aby se zbavila toho, co v ní hlodá.“
„A to je?“
„Poraď se s Iss, o Kaileen se postarám sama. Když se ti bude chtít svěřit, ozve se.“
Než se Kaileen vyrochnila, povídaly jsme o všem možném. Saša a její vylomeniny bylo vděčné téma. Že se celá ušmudlaná pletla v kuchyni, jsem radši zapomněla dodat, vždyť to byla jen čistá špína, která se určitě vypeče.
Jakmile se prostorem rozlehlo rozzlobené: „Au!“ Corita se škodolibě usmála a nemohla si odpustit úlevné:
„To máš za to.“
„Co to bylo?“ pídila jsem se po vysvětlení.
„Půjdeme, s koupelí Kaileen zřejmě skončila,“ odvětila vyhýbavě a zvedla se.
Přítelkyně nejspíš prošla víc procedur než my, jinak bychom se nemohly potkat při masáži.
„Nuže, Kaileen?“ vyzvídala Corita.
„Jsem spokojená a klidná,“ odpověděla podrážděně.
„Vidíš a stačilo tak málo,“ záměrně přeslechla tón jejího hlasu. „Ale říkala jsem ti, abys neodháněla služky, a přesto jsi neposlechla.“
„No, tak až tu bude některá, která bude mít v rukách trochu citu, určitě jejich péči využiju.“
„Buď klidná, cit mají všechny, ale pořád ještě poslouchají moje příkazy,“ škodolibě se ušklíbla Corita.
„Štěstí, že si vystačím sama,“ prohodila uraženě.
„Jo, holka, pro krásu se musí trpět,“ neodpustila si Corita, načež Kaileen jenom cosi nesrozumitelně zabrblala.
Tím ovšem veškeré pohodové okamžiky dne skončily. Nechtěla jsem obtěžovat Iss, na druhou stranu Daggor nehrál podle pravidel, a pokud za to byla nedávno trestána Narat, neviděla jsem důvod, proč by se právě jemu mělo dostat jakékoliv výjimky.
„Obracíš se ke mně častěji než k Narat,“ začala Iss svou řeč, když jsme se pozdravily. „Ne, že by mi to vadilo, naopak jsem potěšena, ovšem mou sestru to trochu dráždí.“
„Já vím, ale...“
„Přejdeme rovnou k věci,“ přerušila mě, ačkoliv to pro ni nebylo typické. „Vezmu tě s sebou do Azbonu a něco ti ukážu, ovšem nebude to zadarmo,“ upozornila mě, její roucho se mírně zavlnilo.
„Co za to?“
„To se dozvíš později. Přijímáš?“ nabídla mi ruku.
Neměla jsem tušení, co zas kdo bude chtít a pokud už ani Iss nejednala zpříma, přišla mi její výzva trochu zákeřná. Na druhou stranu, nikdy nám neškodila, proto jsem jí uvěřila a podivuhodnou nabídku přijala.
Azbon, boží sídlo, které přijímalo lidské návštěvníky jen velmi zřídka. Kolem žádné zdi, žádné dveře, žádná místnost, podlahu tvořily mraky. Asi, jinak by to snad ani nešlo popsat. Iss mě vedla prostorem mezi bílými pilíři, které možná podpíraly střechu, ale byla tak vysoko, že jsem na ni nedohlédla.
„Než začneme, Lee, něco ti prozradím. Ty tvé věčné pokusy o něžnost už by lezly krkem i mně.“
„Ty sama jsi tvrdila...“
„To bylo dávno a hlavně v jiné situaci. Tird by ti to vysvětlil lépe než já, ovšem je zaměstnán jinde, budeš se se mnou muset spokojit,“ pokrčila rameny. Samozřejmě, že jsem se s ní spokojila. Za všechny její rady jsem byla vždycky vděčná. „Řeknu to jako vy, smrtelníci – cokoliv děláš, potřebuješ protiváhu, jinak tě to sežere zaživa. Jsem si jistá, že teď už mi rozumíš.“
„Nejspíš.“
„Přistoupíme k tomu, proč jsem tě sem vzala,“ ukázala mezi dva pilíře, kde jsem jak na velkém plátně uviděla stát Kaileen s Coritu, kterak hledí do ohně v krbu. „Na zemi jsme schopni ovládat pouze jeden z vašich smyslů, v tomto případě zrak. Žádná z nich neslyší zvuk, necítí vůně. Ovšem minulost neovlivníme. Daggor jim ukazuje jen to, co se opravdu stalo.“
Stejně jako mně kdysi Iss pomocí ohně ukázala minulost, i Daggor se snažil. Na tvářích Kaileen i Cority se jasně dalo vyčíst, že se mu podařilo zasít semínko sváru.
„... každá půlku a já jsem se rozhodl vaše poloviny spojit. Sledujte, dámy,“ zákeřně se usmál.
Zatímco Kaileen uviděla svou přirozenost, Coritě se zjevila noční můra. Obě se dívaly na stejný výjev.
Lonshi, muž a žena, se vplížili do chudobného domku. Pokaždé, když se nože v jejich rukou zařízly do krků Gosaa, prožívali slast. Ostatní vesničané je brzy vycítili, pronásledovali je, ale Lonshi s tím počítali. Zavčas stačili z domu uniknout a s nepřáteli v patách běželi o život. Setřásli je až temném lese.
„A teď to přijde,“ ozval se Daggor, přičemž mrknul na Coritu. „Dobře se dívej, Kaileen už to dobře zná, že?“ vyzývavě pozvednul obočí, když se na ni obrátil.
Kaileen neodpověděla, se zvláštním bolestným i toužebným výrazem sledovala, jak se oba uřícení vrahové opřeli o kmen stromu a těžce oddechovali. Usmáli se na sebe, v jejich očích bylo cosi zběsilého. Přiblížili se, upustili nože, on družku zachytil, přitáhl ji blíž. Polibek rozpoutal divokou, surovou vášeň. Kdyby nebyli lidmi, nejspíš by jeden druhého rozsápal nebo zakousl.
„Lonshi nebyli o nic míň plodní než vy,“ naznačil chladně Daggor, královna se snažila potlačit emoce. Být v její kůži, asi bych v tu chvíli nechtěla stát vedle Kaileen. „Ovšem váš šestý smysl jim bránil dostat to, co ke svému rozmnožování nutně potřebovali. Která z vás uhádne, proč zrovna ty dva jsem vám ukázal?“
Obě mlčely, každá uvězněná ve svých myšlenkách.
„Nic?“ naoko se podivil, načež se postavil před královnu. „Tys přece poznala druhorozeného bratra, nebo ne?“ ryl do ní, ani její mlčení ho nepřinutilo nechat ji být. „Zabili je, aby mohli zplodit ji,“ otočil se ke Kaileen.
„Stačí.“ Iss mi zakryla výhled a ztlumila hlas: „Zde plyne čas jinak, než jste vy smrtelníci schopni jej vnímat,“ velmi mírně kývla, čímž důvěrná řeč skončila. „Nyní bys mohla získat silného, avšak nepředvídatelného spojence, který ovšem,“ významně pozvedla ukazováček, „je schopen zastavit Daggora.“
„Co mám udělat?“
„Máš dva meče, ale určitě nevíš, co s nimi. Když ti dám do druhé ruky štít, taky si neporadíš. Bojovat ze hřbetu koně je ti stejně cizí, ale toto všechno se musíš naučit, chceš-li přežít bitvy, do kterých se hodláš pustit.“
„Proč mi to říkáš?“
„Protože to, co nalistovala Kaileen, by mohla být blízká budoucnost,“ mírně se usmála. „Nejsem vždy tak mírumilovná, jak se na první pohled zdá,“ sundala kápi. Její černé vlnité vlasy se rozprostřely po ramenou. „Válka není jen o boji nebo o smrti,“ postupně rozpřáhla.
V každém z těch dvou směrů se objevil jeden bůh. Přicházela Narat a téměř holohlavý chlapík s tenkým proužkem krátkých hnědých vlasů uprostřed hlavy. Stylově zastřižené vousy podtrhovaly neústupný výraz jeho tváře. Sálala z něj silná, přitažlivá energie, důkaz moci. Nemohla jsem potkat nikoho jiného, než boha smrti, Rainara.
„Abys zvítězila,“ pokračovala Iss, zatímco jsem nemohla odtrhnout zrak od jejího bratra, „musíš počítat s podmínkami, v nichž ses ocitla,“ znovu pokynula, přicházel Bo, následován Xerem a Kharem. „Musíš také zvážit důvod, pro jaký bojuješ.“
Nemusela jsem nic říkat, všichni dobře věděli, že jistotou v přítomnosti tolika bohů zrovna nehýřím. Zvlášť pán podsvětí se v mém rozpoložení vyloženě vyžíval.
„Vybrala jsem tebe jako nejslabší článek,“ vysvětlila Iss. Kdyby řekla zdánlivě nejslabší, ale nebrala si servítky, byla jsem prostě nejslabší a hotovo. „Věřím, že si vzpomeneš, proč jsi Kaileen vyhledala. Na ten důvod však budeš moci opravdu jen vzpomínat, není žádná možnost, aby ses byť na chvíli podívala tam, odkud jsi přišla.“
„Nechci se dívat zpátky.“
„Měla bys,“ namítla, ale nenutila mě. „Zde je tvůj úkol,“ ukázala mezi řadu pilířů tvořících uličku pro...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
