» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2141682

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Deník bez konce ::

Paulus	publikováno: 07.01.2011, 12:53

Volně navazuje na povídku Dopisy nikam, ale dějově ji předchází o několik měsíců.
Názvy postav a míst jsou smyšlené.


	Radek si ukousl z tlustého krajíce chleba a do úst si vložil nožem kus sýra. Seděl na železniční škarpě a pozoroval dělníky opravující koleje, poničené při předchozím střetu. „Ale, že je tu takhle v létě krásně, co?“ Promluvil Petr, odháněje od sebe roj komárů. „Nejlíp by mi bylo doma,“ zabručel vojín Lukeš a prohlížel si závěr svého Mosinu. „Taky už bych byl rád doma, tady není nic. Jen lesy a bažiny,“ polkl Radek sousto. „A co byste chtěli dělat doma? Pověsili by vás na první větvi,“ zvedl vojín Malina oči od svého deníku. „Lepší než tady čekat na kulku, pak umírat pomalu, daleko od rodné vlasti. Vždyť ani pořádně nevíme, kde jsme, Járo,“ zakousl se Radek do chleba. „Ale víme, jsme v Rusku a támhle tím směrem je stanice opevněná Rudou armádou, přes kterou se musíme dostat k našim,“ založil si ruce v bok právě příchozí poručík Bureš. „V klidu, pánové. Ještě máte půl hodiny,“ podíval se poručík na hodinky. „Jak víte, jsme tu odříznuti od zbytku pluku, takže jediná cesta našeho vlaku nazpátky je tudy,“ ukázal na kolej, pokračující daleko do zákrutu, kde se jim ztrácela z očí. To byl jejich cíl. Jejich další zastávka na daleké cestě domů. * „No, bratři, jdeme jako první, takže jich můžeme postřílet nejvíc,“ přihnul si Lukeš z láhve. „Nebo můžeme všichni padnout,“ ušklíbl se desátník Mikul. Vzal od Lukeše kořalku a přihnul si také. „Uf, co to je za truňk?“ Zašklebil se desátník a podal láhev dál. „Tak, chlapi, připravte se. Však to znáte, ne moc blízko u sebe, co nejníže a oči na stopkách.“ „Járo, dopiš to a připrav se,“ napomenul desátník vojína Malinu. „Hned to bude.“ * Už mě zase volají do boje. Asi se z toho zblázním. Je červen a všude jsou hejna komárů. Nemůžeme se před nimi nikde schovat. Nevím co je horší, jestli bolševici, nebo komáři. Pravda, i když jde obojím o naši krev, tak komáři po nás alespoň nestřílí. Už opravdu musím jít. Snad to přežiji. * Šli rozptýleni po straně škarpy. Kolem byla jen bažina a hustý les. „Co to vždycky píšeš, Járo?“ Optal se Radek šeptem. „Mám malý deníček, jinak bych se tady zbláznil.“ „Nepřítel!“ Houkl vojín Lukeš, jdoucí v předu a ihned spustil střelbu. Ostatní zalehli. Z kolejí na ně hlouček vojáků, ukrytých hned za zatáčkou, spustil palbu. Nikdo si nevšiml, že vpravo na malé stráňce před lesem, měli bolševici zbudován okop, z něhož posléze spustili ihned palbu. „Tam u lesa!“ zakřičel kdosi, ale jeho hlas umlkl v množství výstřelů. Jára uslyšel za sebou podivný zvuk Ohlédl se. Vedle něho ležel mrtví voják s doslova ustřelenou tváří. Udělalo se mu nevolno. Ze předu se blížil nepřátelský obrněný vlak. „Co teď?“ schoulil se Petr u kmene smrčku, když kulka několik centimetrů nad jeho hlavou uštípla kus kůry. „Na ně! Hůrá!“ Desátník Mikul, nevěda co dělat, vrhl se do střemhlavého útoku proti nepřátelskému postavení. Bohužel cestu k nepříteli představovalo několik desítek metrů hlubokého močálu. „Hurá!“ Zakřičeli sborem ostatní a vrhli se do močálu vstříc nepříteli. I Jára si zakřičel. Vstal a rozeběhl se s ostatními. Před ním běžící voják zachrčel, zapotácel se a padl. Jára se ho snažil přeskočit, ale noha mu až po koleno zajela do černého páchnoucího bláta. Vedle něho zápolil se zapáchajícím bahnem i Radek. „Jdeme!“ Křičel desátník Mikul. Legionáři se s řevem blížili k nepříteli. Brodící se hlubokým močálem byli snadný terč. Radek namířil puškou na vybraného, špatně se kryjícího nepřítele u lesa. Zásah byl přesný. Nepřátelští vojáci udělali něco, co Čechoslováci nečekali. Dali se na ústup. Ozvala se ohlušivá rána. Ruský obrněný vlak střelil dělem do brodících se mužů. Radek padl tváři do bláta. „Žiješ, brachu?“ Slyšel nad sebou Járův hlas. „Eee,“ vydral ze sebe Radek, když mu Jára pomáhal na nohy. „Pojď rychle, naši už jsou u lesa!“ „Eh,“ otřel si Radek bláto z tváře. „Je ti něco?“ Zatřásl si ním Jára. Vedle nich zažbluňkalo několik kulek. „Ne,“ promluvil konečně Radek. „Moje puška,“ začal šmátrat v močále. Kolem zasvištěly další střely. „Kašli na ni! Vezmeš si jinou,“ táhl ho Jára pryč z močálu. * „Co teď?“ nahlédl vojín Lukeš přes okop, ale ihned se stáhl, když zaštěkal kulomet a kulky se zaryly do kypré hlíny. Ozývala se ne příliš vzdálená, prudká střelba. Země duněla pod palbou děl. Do zákopu napůl skočil a napůl spadl Radek, stále celý černý od zaschlého bláta. „Utíkají...... teda běží ......k našim. Je jich hodně. Chtějí obklíčit naše!“ koktal, zhluboka dýchaje. Pevně svíral novou pušku, vzatou mrtvému vojákovi. „Tak, bratři, zvedejme se,“ pozoroval desátník Mikul střelku kompasu. „Počkáme si na ně v lese.“ * Ležíme v lese a čekáme na nepřítele. Nevíme kolik jich proti nám jde, ale určitě jich je více než nás. Musím přiznat, že už ani bojovat nechci. Tohle není boj za naši svobodu. Nebojujeme proti Rakouskému mocnářství, bojujeme jen abychom přežili. Když obsadíme město, tak nás lidé vítají, ale co jim můžeme zajisti? Nic. Za čas se opět přeskupíme a místo zase obsadí bolševici. Začne zatýkání a popravy. Viděl jsem naše hochy, kteří jim padli do rukou. Nemohli jsme ta zohavené těla ani poznat. Stále je vidím ve snech. * Jára odtrhnul oči od textu. „Promiň,“ sklonil zrak Radek, nahlížející mu přes rameno. „Nic se neděje,“ zavřel Jára malou knížečku. „Proč vlastně radši nenapíšeš domů?“ „Nemám doma nikoho. Maminka mi umřela na tuberu a táta s bratrem padli v boji.“ Radek se zatvářil provinile a opřel se zády o práchnivý kmen stromu. Mezi smrky se cosi pohnulo. Radek strčil nohou do zývajícího Petra. Jára zastrčil deník a schoval se za strom. „Jdou ze špatného směru,“ podivil se desátník. „To je Tonda!“ Vyskočil Petr a zamával. Voják se přikrčil, pozvedaje zbraň. Rázem ji opět spustil. „To jsem rád, že jsem vás našel, chlapci,“ došel k nim. „Co tu vlastně děláš, vždyť jsi u jiného pluku?“ „No právě, přišli jsme po silnici od severu trošku vám pomoct. Poručík Bureš poslal pár hochů, aby se po vás podívali.“ „Tak utíkej zase zpátky, bratře. Vyřiď poručíkovi, že tímhle směrem míří skupina nepřátel.“ „No, to jste mě moc nepotěšili, že musím běžet zase nazpět,“ hodil si Toník pušku na rameno. * Jára cítil, jak mu pulzuje krev na spáncích. Střelba nepřestávala. Zamířil na nepřítele a vypálil. Voják škobrtl a svalil se na zem. Jára pomalu natáhl závěr. Vojín Kukura se krčil s prostřelenou rukou v malé prohlubní po vývratu. Kus stranou strašlivě nadával Lukeš. Po výbuchu granátu ho tříska ze stromu ošklivě zasáhla do líce. Nepřítel byl již blízko. „Aaa!“ Vyskočil rozpálený Lukeš se zkrvavenou tváři. Z malé vzdálenosti zasáhl nepřítele do břicha. Další dostal bodákem do hrudi. Ostatní se nechali vojínem strhnout k bezhlavému protiútoku. S hromovým řevem „Hurráá!“ se vrhli na zaskočeného nepřítele. Opět nám to vyšlo, pomyslel si Jára. Pozoroval záda klátícího se nepřítele a natahoval závěr zbraně. * Nikdo z nás nečekal, že všechno půjde tak hladce, před námi leží vesnice Porogy. Máme rozkaz zaútočit ze severozápadu od lesa, za podpory hlavního útoku, směřujícího po kolejích. Posílili nás nově příchozí chlapci z jiného pluku. Pancéřový vlak bolševiků byl naštěstí během ostrého střetu před stanicí vyřazen z boje. Čekáme teď na malém zalesněném návrší u vesnice. Při chvílích nečinnosti, jako je tato přemýšlím, co budu dělat až se vrátím. Dostávám vždy veliký strach, protože budu úplně sám. Snažím se to vypudit z hlavy a myslet na jiné věci. Mám obrovskou chuť na dobře vychlazené pivo s pěknou bílou čepicí. Oj, jak se mi po něm stýská. * Velitel útočného oddílu, praporčík Dubina, se díval nervózně na hodinky. Vojín Lukeš se snažil k sucharům v tlumoku zastrčit i granát navíc, ale nedařilo se mu to. Po chvíli suchary prostě zahodil. Petr poklepával prsty na kovovou přilbu. Desátník Mikul psal dopis své ženě. Radek si kontroloval sumku s volnými náboji. Jára jezdil pohledem z jednoho kamaráda na druhého. Zaklapl svůj malý deníček v tvrdých deskách a zastrčil do kapsy. Radek se na něho nuceně usmál. Všichni byli nebývale nervózní. „Posledních pět minut,“ oznámil velitel jejich nové skupiny. „Hned co vyjdeme z lesa rozvineme rojnici,“ pokračoval po chvíli mladý praporčík Dubina. „K prvním budovám by to podle kozáckých zvědů nemělo být daleko.“ Jeho slova utichla. Zkušení vojáci, jako byl desátník Mikul se svými muži, nijak nereagovali. „Jdeme,“ zavelel praporčík. * Na otevřené ploše byl dým. Zavál jej sem vítr od železniční stanice. Proti Čechoslovákům se spustila těžká palba. Nepřítel se kryl mezi nízkými dřevěnými chatrčemi. Vojáci se přiblížili k zástavbě, ale ztráty byly již citelné. „Hů..áá!“ Pokusil se praporčík Dubina. Dávka z nepřátelského Maximu ho provrtala několika střelami. Jára odtrhl pohled od té události. Narazil do stěny domku. Zhluboka dýchal. Před ním stál vojín Lukeš. Vyklonil se zpoza rohu, ale rázem uskočil. Z domku se střelbou odštíplo několik třísek. „Čert aby to!“ Křikl Lukeš Vyndal granát a mrštil jej za roh. Vzal pušku a po výbuchu vyběhl. Jára ho následoval. Zaklekl a vystřelil po muži, který se snažil dostat ke kulometu. Nechybil. Zvedl se a utíkal ke kulometu. Zahlédl Petra, jak poblíž opuštěného Maximu přišpendlil nepřítele k zemi. * Desátník Mikul se dostal do úzkých. Od boku zasáhl jednoho z trojice vojáků. Ostatní se proti němu otočili Natáhl závěr, ale puška se mu zasekla. Kdosi za ním zakřičel. Jeden z bolševiků padl mrtvý. Druhý se lekl, vystřelil, ale chybil. Mikul na nic nečekal a probodl klečícího vojáka štykem. Ohlédl se. Za ním klečel Radek a ostřeloval vojáky v oknech nádraží. Kývl na desátníka hlavou. * Jára skočil za malé pytlové opevnění s kulometem. Voják, kterého před chvílí zasáhl se pohnul. Jára sebou trhnul. Nepřítel bleskurychle tasil svůj dělostřelecký tesák. Bodl Járu přímo do břicha. Legionář se svalil mezi mrtvé. Bolševik se napřáhl k dalšímu úderu. Ozvalo se zadunění nárazu kovu na kov. Petrova polní lopatka zasáhla helmu nepřítele. Ten se jej pokusil seknout přes břicho, ale Petr ránu vykryl. Mohutným kopancem do rozkroku nepřítele složil. Kolenem mu zatlačil na hruď a mlátil ho svoji lopatkou, až kolem stříkala krev. Dvojice legionářů, které Petr ani neznal, se chopila kulometu a otočila ho proti železniční budově. Mezi Rusy zavládlo zděšení. „Čechi nas okružili! Čechi nas okružili!“ řvali a prchali do okolních lesů. Petr se rozhlédl. Po špinavých uličkách vísky, zkropené krví lidí, k němu spěchal Radek. Podíval se na mrtvého vojáka pod sebou. Upustil lopatku a vstal. Stál tam uprostřed mrtvých a rozhlížel se kolem. Jeho pohled zabloudil ke krvácejícímu Járovi, který ležel mezi padlými. „Doktoor!“ volal hluše. „Doktorá! * „Takže denník vojína Svobody psalo více lidí?“ Podivil se mladý student. „Ano a především nepatřil vojínu Svobodovi, nýbrž vojínu Malinovi,“ pokýval hlavou historik. „Vojín Malina si jej opravdu vedl pečlivě od doby, kdy vstoupil do armády Rakousko-Uherska, až do druhého července roku devatenáct set osmnáct,“ pokračoval historik. „Padl v boji ve vesničce Porogy, kudy se část jeho pluku snažila probojovat ke zbytku Československých vojsk. Poslední zápis patrně pořídil některý jeho přítel, ale vojín Svoboda to nebyl.“ „Nebyl?“ podivil se student. „Ano, s Malinou se ani neznali,“ pokýval hlavou starý historik. „Nevíme, kdo poslední stránku napsal, protože jméno, stejně jako konec, jsou odtržené. Navíc není dodnes jité, kdo deník zpět do Čech přivezl, ale má se za to, že to byl právě vojín Svoboda.“ „Nemůže to být padělek?“ Optal se mladý student. „Neřekl bych, na některých stránkách jsme našli lidskou krev se střelným prachem. Zrovna zde, když se podíváte na poslední stranu s rozmazaným rukopisem neznámého vojína. Zde jsou dokonce patrné, že pisatel brčel. Vidíte?“ * Nevím ani, jestli bude tyto řádky někdy někdo číst. Chtěl bych jenom nějak zakončit tento deník, jak mne požádal umírající kamarád. Dobyli jsme malé nádraží ve vesnici Porogy a úspěšně se spojili se zbytkem našeho pluku. Vojína Jaroslava Malinu, který si vedl tento deník jsme pohřbili do samostatného hrobu na hřbitově ve vesnici, kde padl. Všechny nás dojala účast zdejšího obyvatelstva, ženy na jeho rakev, stejně jako ostatním našim padlím, pokládaly květiny. Mysleli si, že jsme je přijeli osvobodit, ale druhý den jsme hned opustili toto místo. Járovi se to vždycky nelíbilo. Mě ostatně také ne, ale co můžeme dělat. Náš domov je jinde. Daleko od míst, kde bojujeme, umíráme a ... Konec


celkové hodnocení autora: 100.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 20		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

phaint	07.01.2011, 13:18:18

Neleží ti náhodou doma deník po dědovi - ruském legionáři? A nejsou ty výňatky z něj?? Mám jeden takový doma a je těm tvým úžasně podobný. Sbírám síly na to, abych to přetavila v román a abys věděl, ten nápad prokládat text deníkem máš ode mě :)) Jinak za 1, nějaké ty překlepy a čárky jsou nepodstatné (pro mě).


ze dne 07.01.2011, 15:48:41
Paulus: K překlepům a pravopisu jsem už psal v první odpovědi. Žádný deník jsem nikdy nekopíroval, jen o legionářích pár věcí vím. Četl jsem jen úryvky z deníku nejmenovaného příslušníka 1. československého střeleckého pluku, který padl v bitvě u Zborova. Pak nějakou dobovou poštu. Mimochodem s ohledem na moje předky by legionář mohl být můj prapra nebo pra -děda :-D

čuk	07.01.2011, 12:51:58

Text vyhlížející jako autentický, zřejmě vysoce pravděpodobný (možná že psychologie postav je poněkud zkratkovitě přibarvena). Zvolená forma střídání s deníkem je dobře volena. Text vypadá jako trhaný střihový film, takže nabývá na drtivé expresivitě. Poněkud se mi zdá, že se záběrů hrne na čtenáře najednou až příliš, že detailů a akčních drsných záblesků je nadbytek, (tedy i emocí) Pravděpodobně se jedná o "vjemy" pisatele deníku. Z hlediska čtenáře by bylo asi vhodnější akci rozložit do delšího časového úseku a vložit klidnější pasáže umožňující blíže charakterizovat postavy i prostředí. Pak by náraz syrovosti byl kontrastnější. Tohle může být pouze můj subjektivní pocit. Ve skutečnosti jsou popisované osudy vzdálenější našemu běžnému životu (a přesto plně reálné) a navození šílenství pocitů a dějů může být "nepříjemné". Takže poněkud váhám nad přístupy k textu. Chybky: padlím? brčel?


ze dne 07.01.2011, 15:39:05
Paulus: Není třeba v tom hledat nějakou psychologii. Píšu to jen, jak to cítím. No má se to tak, že jsem měl uložené dvě verze. Ta druhá je opravená a text z deníku více proložen archaismy. Zkrácené je to schválně, protože dlouhé povídky nikdo nečte, i když je to někdy na úkor kvality.