obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915544 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39810 příspěvků, 5772 autorů a 391771 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: O králi Beznosáli a kuchaři Valibřuchovi ::

 autor faust publikováno: 04.01.2011, 18:04  
Jak se Brno stalo Brnem a proč se říká, tahat někoho za nos.
 

V době, kdy Brno ještě nebylo tak hrozitánská a velkolepá metropole, ale byla to jen malá a docela přívětivá vesnička, tedy v těch časech tam žil jeden vykutálený kuchař.
Vařil skvostně a přímo královsky. Však taky za jeho specialitou Žebírka a´la bažán a´la pažit a´la ha´la ba´la se kdysi vydal samotný král Beznosál. Když se tihle dva setkali, děly se namouduši napsíuši vážně podivuhodné věci.

Ten král Beznosál si rád zamlsál, ale skoro nikdy se nestalo, že by si pošmáknul tak, jak se domníval, že by se na něj hodilo. To proto, že jeho nos byl přinejmenším šestkrát deset na druhou menší, než byla standardní velikost tehdejších nosů. A zkuste si někdy při jídle zacpat nos, to ani nepoznáte, jestli máte na jazyku kapra nebo dědečkovy ponožky.

-Zatraceně kůňsilehlpodmotyku, říkával král Beznosál, to se mně ani za mák nechce líbit, že by mi žádnej kuchtík neuvařil pořádnou žblundu, zatraceně starejpapučvenzbotníku.

On to byl totiž král takzvaně lidový, ne snad, že by se považoval za lidovce, ale lidumil to byl veliký. Tak asi proto mluvil tak nekrálovsky. Alespoň tak mi to říkal kdysi dávno můj dědeček, když jsem mu seděl na koleni a on měl povídavou.
Dědeček byl jako malý chlapec královským kadeřníkem, s nůžkama mu to vážně šlo, a tak o králi Beznosáli věděl skoro všechno, co se o něm dalo vědět. Často mu král Beznosál vyprávěl o svých dobrodružstvích a děděček mu přitom česal jeho jediný vlas na jinak docela prázdné a lesklé lebce. Ono se totiž chudáku králi neurodilo ani moc vlasů, jen jeden jediný. Možná proto se mu urodilo tolik humoru, nemohl totiž jako ostatní králové nosit nos povýšeně nad ostatními a nemohl se ani honosit bujnou hřívou.
Tak byl alespoň vtipný, jako by do sebe naklopil přehradu s vtipnou kaší.

-Haló, pane králi Beznosáli, povězte nám nějaký vtip, volali jeho poddaní, když se mezi nimi procházel ulicemi svého království.
-Zatraceně hromdobáby, já a vtipkovat, z toho mi hrůzou vstávaj vlasy na hlavě, odpovídá král a nato se na místě zarazí, srovná se jako svíčka a zatne. A hle, jeho vlásek na hlavě stojí v pozoru jak poslední vojáček na opuštěném bitevním poli.
Poddaní se smáli, až je bolely břicha. Jednu dobu dokonce získal král takovou oblibu, že si mnoho lidí nechalo oholit celou hlavu a nechali si na ní trčet jen jediný vlas.

A protože byla s králem Beznosálem taková legrace, jeden podkoní, který právě držel v ruce kopyto králova koně a vytahoval z něj nožíkem kamínek, povídá králi Beznosáli, pane Král, vodpoustěj, že sem tak smělej, hehe, ale dyž voni ráčej bejt jak jeden z nás, tak já vám povim, kde si mocinko dobře naperou nácka, i s tim jejich pidinosánkem.
-Zatraceně porodilakoněvrána, to bys mě, koňáčku, moh´ dát echo, zatraceně spadlazránastarábába.
A podkoní začal králi vyprávět o věsničce, která se nijak nejmenuje (ale my víme, že jednou zí bude neuvěřitelně velkolepá a lepovelce neuvěřitelná metropole skvoucí jménem Brno), a že v této vesničce žáje jeden náramný kuchař, který by zajisté potěšil i královský šmidlinosánek. Prý si za jídla účtuje trochu moc, koňáček by na takový jídlo musel šetřit půl roku, ale jeho pravidelní hosté mu prý tuto hamižnost odpouštějí, protože vaří vážně moc mňam.

Když to král uslyšel, práskl svým jediným fousem na holé bradě, otočil královského koně a letěl k té bezejmenné vesničce.
Královská družina, která ho všude doprovázela a skládala se ze samých ministrů a vévodů a knížat a opatů a jiných hlavounů a jiné chamradi, tak ta jen viděla v dálce mizející kopyta královských koní a zvířený prach na cestě.

Král totiž jezdil na nejrychlejším koni na světě. Získal je kdysi darem od krále Pyšnivála za to, že rozesmál jeho šíleně smutnou princeznu. Prý si před ní - samozřejmě nechtěně - omylem pšíkl tak mohutně, že se mu pšíkanec zarazil v jeho malinkém nosánku, takže králova hlava se nafoukla jako balón a ten jediný vlas z ní vystřelil přímo králi Pyšniváli od jeho královského zadku. Ten prý málem vyletěl z kůže a chtěl za tuto ostudu vyhlásit králi Beznosáli válku. V tom ale spatřil, že jeho šíleně smutná princezna se zajíká smíchem. Chtě nechtě musel král Pyšnivál nabídnout králi Beznosáli jako odměnu půl království a celou princeznu. Král Beznosál o to však málo stál. Řekl, že království si musí člověk zasloužit ne šprýmařením, ale schopností vládnout, a on že už to ukázal u svého království; princeznu by si pak vzal jen z čisté lásky, ale tady se Smutněnkou se sotva znají. Tak mu šokovaný král Pyšnivál dal darem alespoň toho nejrychlejšího koně na světě, kterého měl ukrytého ve svých stájích.
Na odjezdu z Pyšniválova království si král Beznosál zapíchl zpátky do hlavy svůj jediný vlas. Mějte se tu, jak chcete, a už zas zmizel.

A tak mnohem později, čili v době, kdy jsme opustili náš příběh, tak tedy mohl král Beznosál nechat celou otravnou družinu za kopyty svého nejrychlejšího koně na světě.

Když zanedlouho dorazil do oné bezejmenné vesničk a zaprkoval koně na kraji vesničky, jak to dělával vždycky, když někam přijel, protože se svým koněm by překročil povolenou rychlost, začal se hned vyptávat, kde tady najde toho slavného kuchaře. Lidé mu prsty ukazovali, támhle, pane králi, vidíš ten kamenný vrch, tam žije a vaří ten náš kuchař, jmenuje se Valibřuch.
Za chvilku už král seděl za pěkně vyleštěným stolem z bukového dřeva a objednával si Valibřuchovu specialitu Žebírka a´la bažán a´la pažit a´la ha´la ba´la. Valibřuch v kuchařské čepici se hluboce poklonil a zaplul do kuchyně. Větřil příležitost a proto obsluhoval sám a ne jeho číšník Pepík. Hostit samotného krále, juchcuchu, to je mi reklamička, pozpěvoval si Valibřuch v kuchyni, zatímco krájel zelenou pažitku, to mi bude útratička, juchuchu.

Valibřuch u plotny tančil jako nějaká kuchyňská víla, radostí se mu vypjali tvářičky jak bochánky a celý zežloutl do zlatého máslového odstínu. Támhle hrstku arabských hřebíčků, tudyhle špetičku baklažánu z jižní Francie a ještě štávičku z moravských bobulí. Valibřuch byl sice vykutálený, ale rozený gastronomický virtuoz, málem čarodej, to mu nemůžeme upřít.
Zanedlouho přistál na stole před královým mininosánkem talíř s dvěma druhy zvěřiny na sladko.
Z tohoto skvostně nazdobeného pokrmu se linula tak mohutná vůně, až se králi Beznosáli zdálo, jako by z talíře vyletěla koňská noha a kopla jej přímo do nosu. Taková to byla exploze vůní.
Král se královsky nabaštil a povídá, zatraceně šušeňznosudopolívky, pošmáknul jsem si jedna radost. Odteď k tobě, Valibřuchu, budu jezdit jednou ročně a dám si tudle bezva žblundu. A platím, zatraceně tomámpupek.
Takový nápad se však Valibřuchovi ani za mák nelíbil. Copak je to za krále, když ani utrácet neumí?
-Ale pane králi, co tak ochutnat ještě-
-Zatraceně nic, to bych tady skejsnul do soudnýho dne a za chvilku by královská pokladnice byla úplně vybílená. Jenže, hospodskej, to sou kačáky z daní, takže nejsou moje. Takže platim.
I to se podívejme, šetřílka, povídá si Valibřuch. Však já ti z kapsy ještě pár zlaťáků vytáhnu., to se neboj.
-Pepíku, tady pán bude platit, zkasíruj to, zavolá Valibřuch číšníka a zmizí v kuchyni.
Král zatím zaplatí, minutku posedí za stolem, prstem přejede po desce stolu a pochválí v duchu kvalitní tesařskou práci, pak si párátkem si vyšťárá vlásenky masa ze škvíry v zubech, odplivne si a odejde.
Dojde na kraj vesničky a osedlá si koně a po chvilce na něj s těžkým pupkem vyskočí a dá se na cestu.

Nedojede ale daleko a tu najednou se mu do šmidlinosánku vkrádá přenáramná vůně. Je to tak mocná vůně, že král Beznosál dočista zapomene na svoje královské povinnosti, prudce škubne uzdami a tryskem se vrátí zpět na okraj bezejmenné vesničky, ustájí koně a vydá se rychle zpátky k Valibřuchově hospodě.
-Á pane králi, nemohl jste odolat a musel jste si k nám ještě přijít pošmáknotu, viďte, říká sladce Valibřuch a celý se tetelí radostí, když usazuje krále ke stejnému stolu.
V mžiku přiletí před krále vrchovatý talíř.
To jsem na něj vyzrál, lichotí si Valibřuch, trošku indické zapomněnky a dát jídlo podle větru a pan král mi bude pěkně zobat z ruky. Ale teď honem vařit další porci, ať mi král neujede.
Král zase dojedl, vyšťáral si párátkem zuby, odjel, vrátil se, najedl, vyšťáral, odjel a tak pořád dokola. Král byl uvězněn v bludném kruhu a ani o tom nevěděl.

Lidé v té vesničce se velice divili, že král Beznosál se nechá takhle tahat za nos, když ho navíc má tak nevelkého vzrůstu. Kolikrát se mu to snažili vysvětlit, ale král byl jak omámený, nic neslyšel, nich nechápal.
Dlouhou dobu si takhle Valibřuch přitahoval krále za nos zpátky k sobě do hospody. Když králi došli peníze, začal vypisovat směnky. Valibřuch pak posílal číšníka Pepíka, aby za ně ve městě nakoupil suroviny na vaření a zbytek donesl zpátky, on že musí vařit.

Král Beznosál sice megasuperrychlého koně, ale potřeboval by ještě minutku navíc, aby se dostal z dosahu Valibřuchových omamných vůní. Valibřuch byl však nesmírně zdatný kuchař. Navíc, jak jsem už říkal na začátku, byl pěkně vykutálený a tudíž měl i nějaký ten rozum, takže si brzo vypočítal, jak rychle musí stihnout uvařit jídlo, aby mu král nepláchl.

A tak královo panděro povážilvě nabývalo na objemu. Pokaždé, když zaparkoval koně na kraji města a vůně ho táhla za nos a dokonce ho trochu nadnášela, tak letěl vzduchem vodorovně jako pupkaté torpédo, přičemž tím narostlým královským pupkem drhnul o dlažbu, až do do časem vyryl široké koryto.
Jednoho dne znovu přilétl král Beznosál do Valibřuchovy hospody. Po jídle sáhl po párátku, ale slámka byla prázdná. Za tu dobu už spotřeboval všechna párátka. Tak se zvedl a odešel o něco dřív než obvykle. Valibřuch nic nezpozoroval, protože se v kuchyni musel otáčet jak káča.
Tak se stalo, že král Beznosál dlouho nepřijížděl. Valibřuch vařil pořád další a další a silnější a mocnější a omamější a opojnější pokrmy v naději, že krále znovu přivábí. Nestalo se ale nic jiného, než že Valibřuch začal jíst to jídlo, které mu už vychládalo, takže brzo pekelně ztloustl. V jeho nízké kuchyňce mu začínalo být pěkně těsno. Valibřuch nabral v pase takovou pneumatiku, že mu vytíkala kuchyní ze všech otvorů a škvír. Už to bylo neúnosné a Valibřuch by se málem udusil, kdyby do něj číšník Pepík pořádně nestrčil.
Valibřuch se vykulil ven na ulici a kutálel se jako obrovský kulatý chleba. Zapadl akorát do té rýhy, kterou předtím vyryl král Beznosál svým panděrem.
Valibřuch se valil a kulil korytem a jen uprostřed toho nesmírně širokého točícího se pupku se na jedné straně dokola otáčela hlava a na druhé straně nožičky. Jako nějaké cirkusácké koleso s terčíkem na každé straně.
Kdoví, kam se Valibřuch nakonec takhle dokutálel.

Do té bezejmenné vesničky se brzy vřítil král Beznosál s kramlíčkem na šmidlinosánku. Chtěl bojovat s ničemným kuchařem. Ale zjistil, že ten vykutálenec je dávno vykutálený.
Tehdy král Beznosál promluvil poprvé a naposled vážným tónem.
-Neboť jsem tu vždy měl v břichu plno, bude vesnic tato slouti jménem Brno.
-Jelikož je vždycky lidská cesta vratká, bude tato rýha slouti jménem Svratka.

Po nějakém čase Brno zbohatlo a do Svratky se nalila voda. Někteří se domnívají, že Valibřuch je tam, kam se Svratka vlévá, tedy někde v dalekém moři na jeho úplném dni. Tam až to dokutálel.
Pepíček, ten číšník, se stal novým královským kuchařem a králi Beznosáli podstrojoval jednou ročně delikátní pochoutky.

Od té doby, co Pepíček odkulil Valibřucha, se některým osvoboditelům říká “přikulovač”.


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 04.01.2011, 18:03:33 Odpovědět 
   Zdravím!

Pěkně s humorem a nadhledem napsaný příběh o tom, jak asi vzniklo to veliké moravské město - Brno. Mezi námi, nemám nejmenšího tušení, jak asi zní oficiální pověst, ale to vůbec nevadí. Do textu je (zdá se) vloženo i nějaké to nářečí (čili nespisovný text), slova spojená do jednoho chumlu - ať už jde o nadávky pana krále, či jiné výrazivo - jsem přešel s úsměvem, stejně tak onen název toho báječného pokrmu, kterému náš král nemohl odolat (dal bych jej do uvozovek, ale to jen na okraj)! Při označení přímé řeči jinak než uvozovkami je nutno bráti na zřetel, aby byla tato řeč od popisného textu jasně odlišitelná... Nakonec jsem se v textu neztrácel, usmíval jsem se a čekal, co z toho všeho vzejde! Není dobré také shlukovat interpunkci - někde při čtení jsem narazil na víc znamének při sobě - nejspíš se i interpunkce drží rčení: "...rovný rovného si hledá a vrána k vráně sedá...", ale já bych je pěkně rozdělil, ať nedělají v textu zbytečný... nepořádek! ;-)))
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Němohra
zlataela
Osa
Beduín
Ma fille du Cha...
Fuxik(5)
obr
obr obr obr
obr

Štěstíčko v pyžamu
Radher
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr