|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Neocortext44 ::
| Dvě čtyřky. |
| |
|
|
Co se těm mrškám honilo hlavou, jsem nemohl ani odhadnout, beztak jsem věděl, že se ještě uvidíme (a tedy doufat v příští porozumění) – zvykal jsem si na nové nohy, část kosti nahrazena hřídelí, kloub vyčichlou plechovkou, prst svíčkou z vyvrhnutého automobilu. Mají tu vynalézavou havěť, musím poznamenat, zatímco promazávám zrezivělý loket kapkou oleje („Vždy ve střehu,“ – nerozuměl jsem té poznámce myšky spasitelky, co mi na rozloučení podávala olejničku).
Bajky jsem ale nechtěl vyprávět. Dokonce ani příběhy se zvířecími postavami, kteroukoliv autorskou pohádku nyní pusťme z hlavy. Zapomeňme na myší epizodu, byl to jen dojem, kratičký stav bdění, kdy máme pocit, že naše životy určují bytůstky s plžomlží perspektivou, natažený kabel-had, větrem poháněné cáry-myši, k zemi rzí přirostlá konzerva, rybokost. Nemohu však popřít, že mé tělo teď připomíná ledaco ze šrotu, kostlivce z šatníku, lidmi opuštěný vrak bohudík obejmutý hávem z koroze (o této mé oblíbené chorobě budu také vypovídat, leč musíme momentík počkat). A tak se jako půlnoční kovboj vleču rourami ulic, kovem požehnanými chodidly zanechávám rzivé stopy, skřípu krkem, abych se ohlédl po kdejakém pohybu coby obezřetný kovočlověk. Rázem si uvědomuji, že zapomínám na svůj původní účel, jen si užívám metalického sebepoznání: plechové čepele od sardinek se mi uhnízďují mezi tkáněmi, hřebíky vplouvají do řečiště, někdy se z rány vynoří skoba-krokodýl, jako by chtěla pozdravovat všelico měkké, nebolí to, něžně to mlaská – taky cítíte tu slavnost snoubení mnohobuněčnosti s povětrnostní zranitelností železa a jeho slitin? S nebe padající kyselina, voda, olejnatý pláč Města znamená barvy: když se na svůj plášť podívám ve světle oběšeneckých lamp, vidím je. Celá tabulka prvků je v těch odstínech, měď, zinek, olovo a další poklady naší zotročené, přesto vševládnoucí, determinující přírody. Kdosi si mě vybarvuje, ostatně celé Město je omalovánkou, úkolem pro neznámé koloristy. Někdy je to pastel, jindy zas jedovatý příznak naší neveselé doby, kdy se člověk octne v libovolném prostředí, a najednou zjistí, že si nedokáže odpovědět na prostou otázku: Proč tu jsem? Je to deprimující, viďte? Nejistota a zdání namísto vědění, co-jak-proč, je tmel, který drží mé tělesné části pohromadě; dovoluje spojování metalurgických produktů s těmi přirozeně na-roz-u-rostlými. Chce se mi hlesnout „Ach“ a učiním tak – je to vzdech systému rour, vydechnutí sériového obvodu, vzlyk hmotou utrápené tovární traverzy, skřípot nýtů, siréna „Hoši, hoši, sváča čeká“ nebo „Hoši, hoši, padla robota!“ Podruhé vyslovené „Ach“ je vyrovnání s novou konstitucí těla, přijmutí proměny v něco vyššího, než je pouhopouhý organismus. Říkejme tomu evoluce, i když na ni nemusíme věřit. Je to přirozený vývoj věcí, jejich vlastností a událostí, jež věci zasazují do struktury celku, rozehrávají koncert substancí, kvalit, substancí substancí a dějů, až z toho jde pozorovateli hlava kolem.
Má zbrusu nová zrcadlovková optika zachycuje každičký stínek, pohyb v koutě slepouličky, zákmit nedokonale organických údů u popelnic (hanba banálnímu biologičnu: neumí splynout s kovem, získat neobyčejné vlastnosti slitin, totiž lehkost, pevnost nebo pružnost, udržitelnost ostří, pokud je potřeba), biomechaniku svalové hmoty v průjezdech (tam lze těžko odhadnout synchronizaci té změti, natož její logiku, je-li vůbec nějaká), gravitační pole aneb zakřivování časoprostoru, kterak se k zemi blíží splašky, včerejší toaleta nebo dnešní výkaly – ty malé mršky budou mít z čeho stavět brlůžky, říkám si a vím, že je to dobré. Jsem účastník blednutí kreseb-nápisů na zdech – nakreslené-napsané křídou promlouvají o svém zániku, kronikáři neustálého přepisování pouličních, nebo naopak niterných dějů, v nichž hlavní úlohu hrají kreslíři-písaři, jejichž schránky tiše spějí ke smutnému konci: kdysi jsem je vídal, sedící ležící trosky na schodištích vylidněných domů, kde se s nimi čas rozloučil prostým „Jděte v pokoji.“ Ano, přesně tak. Vyjma uvědomění si procesu koroze zapomínám, tu veličinu vnímat a zacházet s ní: beztak je to výhradně lidská úchylka, určovat, vytyčovat, zkracovat a prodlužovat vteřinoběh, ať už to smrtelníci dělají z praktických důvodů, nebo se jen tak nudí či královsky baví.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
