|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (73. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 10.01.2011, 11:15
|
|
| |
|
|
Volný pád
To bude rychlé, říkala jsem si, když jsem uviděla přijíždět ty, kteří se mnou měli soupeřit. Pohoda, stihnu je odklidit z cesty dřív, než se Daggor dostane k tomu, aby Coritu dorazil. To, co dosud způsobil, se pořád ještě dalo řešit, pokud by nový spojenec zasáhl hned, jak tu skončím.
„Oni jsou odměna,“ upozornil Rainar mírně chraplavým hlasem.
V jeho přítomnosti jsem měla chuť znovu si sáhnout na smrt, jeho šedé oči k tomu přímo vyzývaly, ta myšlenka mě lákala pořád víc. Dívala jsem se na Narat a tajně doufala, že se třeba promění, že mi zas ukáže ten výstavní spár pravé šelmy. Všichni přítomní by to dokázali, ale s ní to bylo jiné. Čím častěji jsem si prohlížela její až příliš svalnaté tělo a pro většinu lidí nehezkou tvář, tím přitažlivější mi připadala.
„Můj dar pro...“ Krátce se odmlčel, aby se pohledem ujistil, kam se dívám. „Pro koho budeš chtít.“
Narat se během okamžiku přemístila vedle temného bratra. Nepostřehla jsem, jak to udělala, jenom jsem věděla, že tam je. Instinkt mě nezklamal, stála tam, když jsem se za ní otočila.
„Dovol, bratře,“ kupodivu jemně ho odstrčila, přestože jí nikterak nebránil v cestě.
Neprotestoval, naopak se zdálo, že je potěšen vývojem situace. Nechápala jsem to, vždyť se nic moc nestalo. Tedy krom toho, že její oči změnily barvu. Teď byly narůžovělé, získávaly stejný odstín, jakým dokázala zbarvit oblohu za zvuku hromů.
„Ještě ne,“ zadržela ji Iss, „až se prokáže.“
„A Kaileen?“ zbystřila Narat.
„Sám na ni dohlédnu, než přijde na řadu,“ ozval se Xeros.
Pomalu, s jistotou své pozice kráčel k nám. Jeho černě protkaný rudý kabát obepínal pouze horní polovinu těla, zbytek za ním vlál. Zdálo se mi, že mírný poryv vzduchu, který svou chůzí nebo možná mocí způsobil, rozžhavil Kharovo tělo. Láva se v něm přelévala tam a zpátky poněkud rychleji, než když se objevil, rozhodně získala ostřejší barvu.
„Královna je zas moje starost,“ přidal se Bo.
„To znám,“ obrátila se na něj Narat nedůvěřivě, „a pak budete něco chtít.“
„Každý něco chce,“ namítl Xeros.
„Stejně nemáš sílu pro všechny,“ ozval se Khar.
„Tebe se nikdo neptal,“ osopila se na něj, což ho před tolika svědky rozohnilo. Doslova, z jeho těla vystupovaly malé plamínky. Měly tendenci se zvětšovat, ovšem Kharovu počínající zlobu Narat rychle utnula:
„A na tvém místě zhasnu.“
Nemohla si odpustit škodolibý úšklebek, pohledem směřovala k jeho nohám, kde mraky ustupovaly žáru.
„Připravím ti vřelé přivítání,“ zavrčel, když se snažil ovládnout.
„V to doufám,“ přijala neohroženě.
„Dohodneme se, nikdo nepřijde zkrátka,“ přemlouval ji Xeros. Na Khara ovšem nezapomínal: „Ani ty ne.“
Připadala jsem si jak malé děcko. Jen zatahat velkou tetičku Iss za roucho, aby se konečně podívala dolů a já se mohla zeptat, o čem se tu, sakra, bavíme.
„Sama na to nestačíš,“ přimlouvala se Iss.
„Nejsem sama,“ opáčila bohyně války.
„Narat,“ skoro ji politoval Xeros, přičemž poukázal na mou odměnu, kterou bych si mohla vybojovat, kdyby se konečně ráčili domluvit.
„Dobře, vyslov své požadavky,“ ustoupila.
„Nikoliv jeho,“ ozvala se znova Iss a postavila se mezi Xera a Boa, „naše.“
„Spřáhli jste se proti mně?!“ vyštěkla, ovšem zklamání zakrýt nemohla.
„Vůbec ne, chceme se spojit,“ vysvětloval Xeros, čímž ji vyvedl z míry.
„My tři s tebou, Narat,“ pokračoval Bo.
„Zvol zbraň,“ pokynula mi mezi pilíře, kde se najednou nacházel válečníkův ráj.
Tolika zbraní, zbrojí, štítů a kdoví čeho ještě. Všechno se to tak lesklo, že by byla skoro škoda ostří v boji jakkoliv znehodnotit. Kdo ví, odkud se bralo světlo, které se odráželo od vyleštěných štítů, přileb a jiných součástí zbrojí. Veškerá výstroj visela ve vzduchu na dvou protilehlých neviditelných stěnách. Kdybych si chtěla všechno prohlédnout, musela bych jít snad až na konec světa.
Mohla jsem si vzít cokoliv. Cokoliv mrňavého nebo tak velkého, že bych to sotva uzvedla. Taky jsem se mohla rozhodnout pro válečný vůz s čepelemi umístěnými na kolech, který mi stál v cestě. A říct si o silné koně, kteří by mě táhli. Nechtěla jsem však riskovat s tím, co jsem neznala, ale třeba kdybych požádat Coritu, až tu skončím... Určitě má něco podobného ve svém arzenálu. Třeba bych se aspoň projela a uviděla bitvu z jiné perspektivy.
Zatímco jsem se kochala a snažila se zahnat pokušení některou zbroj vyzkoušet, bohové se radili. Dokonce přizvali i Raamova bratra, což se mi pomalu přestávalo líbit.
„Trojzubec a síť,“ řekla procítěně za mnou stojící Narat. Cítila jsem její nostalgický úsměv. „Čím častěji s nimi bojuji, tím je mám radši.“
Což o to, vypadalo to lákavě, ale copak jsem s tím uměla zacházet? Kromě meče a dýky jsem držela v ruce akorát hůl a velice neslavně dopadl můj zápas proti kopí. Sekeru bych vykryla, ale těžko jsem mohla doufat, že bych se s ní dokázala úspěšně ohánět. Prokázat odvahu a poslechnout ji? Chtěli přece, abych se naučila, co neumím.
„Jeden bez druhého,“ zadržela mě, když jsem po zbrani sahala, a zavrtěla hlavou, což mi připadalo spíš jako varování, než že by to patřilo k tomu, o čem mluvila. „nejsou nic, ale spolu...“
„Podvádíš!“ zuřil Khar.
„Říká kdo?!“ vyjela.
„Potřebujeme soudce,“ konstatovala Iss, když jí zastoupila cestu.
„Vyřešíme to i sami,“ protestovala Narat, ovšem na zdánlivě bezbrannou sestru si nedovolila vztáhnout ruku.
Rainar stál poměrně daleko od nás, přesto byl jeho vůní zaplněn celý prostor. Zvláštní, co všechno bojovníkům probíhá hlavou, když zavětří pach bitvy.
„Potřebuju svoje meče a trochu času,“ přitáhla jsem pozornost všech přítomných.
„Trochu času,“ zašklebil se pohrdavě Khar.
„Čas a spravedlnost jsou relativní,“ poučila mě Iss poté, co ho obdarovala káravým pohledem. „Uvážíš-li situaci i zbývající čas kořisti, lovce a nezávislého pozorovatele...“ rozhodila rukama.
K závěru jsem došla sama, nad něčím takovým jsem několikrát přemýšlela, i když je pravda, že čas jsem při tom nezohlednila.
„Tak snad abychom začali,“ netrpělivě naznačila Narat.
„Tady?“ bránil se Khar. „Jste ve výhodě.“
Narat se užuž chystala, že strýčka srovná, ovšem ozvala se mnohem větší autorita, než s jakou mohla soupeřit:
„Musím se Khara zastat,“ promluvil Raam rozhodně.
Otec přítomných bohů kráčel k nám nejdelší uličkou. Dosud jsem z něj cítila klid a bezpečí, ovšem dnes byla nejsilnější Rainarova vůně, jeho výzva se pořád vznášela ve vzduchu, navíc bylo patrné, že Raam není nejlépe naladěn. Možná vzdor a jistá panovačnost prvorozené dcery jej přinutila ujasnit podmínky, které budou v jeho sídle platné všem bez rozdílu.
Khar jeho přítomnost vítal, syny a dceru příliš nevzrušil, zato Narat znervózněla. Jestli ji někdo rozčiloval, pak zrovna Raam. Za celé věky jej nepřijala za otce, i teď bylo zjevné, že by ho rychle vyprovodila, kdyby mohla. V její blízkosti byla Rainarova vůně nejsilnější, o to větší úsilí mě stálo tiché výzvě odolávat.
„Nejen, že jste zvolili pro něj nepřijatelné prostředí, na jednu hru je zde až příliš mnoho hráčů. Vítej, bratře,“ došel ke Kharovi. „Přijmi mou omluvu, znáš děti.“
Naratiny oči i nozdry se rozšířily hněvem. Nikomu to neušlo, její bratři s obavami očekávali výbuch, jediná Iss přesunuvší se těsně vedle sestry se takřka neznatelně dotkla konečků jejích prstů.
„Že využíváte mého sídla pro své hašteření, budiž,“ pokáral nejvyšší bůh potomstvo. „Ale přivést smrtelníka?!“ zaburácel. Ze země by možná bylo vidět, jak se oblaka třesou. „Cožpak jsi zapomněla, jak to dopadlo posledně? Toho jsem se od tebe nenadál, Iss.“
„Odpusť, otče...“ promluvila pokorně.
„Neomlouvej se,“ vložila se Narat, její odpor k Raamovi byl téměř hmatatelný. „Daggor se taky neomluvil, teď hraje zákeřnou hru se zraněnou kořistí, podrazák, a ty káráš Iss, když vnáší mír do našich vztahů s Kharem?“
„Tak si představuješ mír?“ ztrácel trpělivost.
„Tak si představuješ být všem stejným otcem?“ nedala se. „Štěstí, že mým otcem nejsi, musela bych se tě zříct.“
„Jak si dovoluješ se mnou takto mluvit?! Zapomínáš, kdo před tebou stojí?!“
Poprvé jsem viděla Raama rozzuřeného. Ostatní si zřejmě připadali menší než já a možná taky čekali, že se pilíře co nevidět zhroutí.
„Mluvím s tebou, jak zasluhuješ,“ odvětila neústupně.
„Myslíš, že ti to projde?!“ přiblížil se.
„Chyť mě,“ vyzvala ho odhodlaně s šílenstvím v nachových očích. Nejen v očích, celý prostor byl zaplněn jejími potřebami a emocemi, Narat se svým purpurem jasně zastínila všechno a všechny přítomné. „Zastav mě,“ chňapla po mně a strhla před sebe.
Dřív jsem si představovala, že by mě Kaileen tak pevně objímala, kdyby se chtěla milovat, kdybychom si vyrazily na lov - jen my dvě a pobíhající lidé. Představovala jsem si zuřivou vášeň, pak jsem myslela, že budu muset zastřít svou přirozenost, snažila jsem se být jemná a něžná a teď, když jsem se dozvěděla, že jsme si podobné, otevřela Narat pomyslné okno...
Už jsme se nenacházely mezi pilíři a nekonečně stejným prostorem. Když jsem se otočila, jak mi její silné paže dovolily, viděla jsem svět pod sebou. Lesknoucí se řeky, zelené a hnědé skvrny a mezi nimi a mraky spousta volného místa, spousta čerstvého vzduchu.
„Danar de Shae, Iss,“ rozloučila se, když se zakláněla.
„Narat!“ pokusila se nás zachytit, bohužel však sáhla do prázdna.
Xerovy ruce pleskly o jeho holou hlavu, Boova ústa otevřená údivem, Raamovo pokoření, Kharův žár. Rainar zůstal klidný, zahlédla jsem velmi mírný, avšak spokojený úsměv.
Volný pád.
Zima, neznámý hluk a spousta místa pro strach.
Padaly jsme skrze mraky. Nemohla jsem popadnout dech, navíc ta představa, že se dole po nárazu rozplácnu. Propadnu se až do středu země nebo se odrazím? Kusy mrtvého těla dopadnou bůhví kam a kdyby mě někdo hledal, našel by moje části rozptýlené až...
Chtěla jsem se vymanit, nespadnout dolů. Narat mě pevněji stiskla, nechala mě vycukat jak vyděšeného zajíčka. Vždycky se tak mrskali, někteří pištěli, škrábali a snažili se mě kousnout, když jsem je držela za zadní těsně předtím, než jsem večeři zabila.
Aspoň jsem neviděla pod sebe. Narat padala první – po zádech, jako by ani nemusela vědět, co je pod námi. Tento způsob sebevraždy byl ke mně milosrdnější, ovšem pohled na vzdalující se oblaka taky dával tušit, že se nevyhnutelně blížíme k zemi.
„Tak je to dobře,“ řekla soucitně, když jsem se přestala bránit.
Zřetelně jsem slyšela její šeptání, přestože jsem měla dojem, že kdybych já třeba i křičela, nebylo by mě slyšet. Ona hlavu na mém rameni, já ruce na jejím silném předloktí. Možná jsem se chtěla podvědomě pojistit, aby mě nepustila.
„Nepustím tě,“ vytušila. Pokud však cítila to, co já, pak to nejen tušila, ale dokonce věděla. Možná i slyšela toho šíleného bubeníka v mojí hlavě. „Držím tě.“
Narat věděla, na co myslím. Zda bylo naše splynutí výsledkem její snahy nebo přirozeného kontaktu boha se smrtelníkem, mi bylo jedno. Nebránila jsem se nechat ji nahlédnout do svého nitra, vždyť ona mi nabízela to stejné.
Chtěla, abych se věnovala sobě, trpělivě čekala, k čemu dojdu. Při každé myšlence, která ve mně vyvolala jakékoliv pohnutí, se její hrudník vzedmul. Každý nádech pro ni byl stejně první, jako by právě vyšla z matčina lůna. Snila o tom, zoufale si přála narodit se jako smrtelník, nedokázala překonat fakt, že ji stvořil Raam, že se zrodila pod jeho nehmotnýma rukama. Připadala si jako výsledek.
Chybný výsledek.
Mysleli jsme, že máme všechno, že jsme dokonalí. Mně to bylo míň než málo. Bylo to nic. Ve svém rozvinutém světě jsem byla jen nekvalitní produkt výrobní linky. Když jsem přišla sem, neměla jsem nic a právě to nic se mi stalo vším. Naučila jsem se o to bojovat. A nesoupeřit s bohyní války o lásku.
Dva chybné výsledky spolu padaly z nebes.
Ani můj šílený bubeník už nebyl sám, měl kolem sebe smečku stejně divokých muzikantů. Hra mužů a zpěv jediné ženy, které by obyvatelům Pealu zřejmě urvaly uši, bohyni nevadily. Naslouchala vzpomínkám na život minulý prolínající se s viděnými vzpomínkami na život současný.
Nemilosrdné zacházení ze strany Kaileen, blbnutí v řece, královské dělení jídla, kdy ona už nemohla a já jsem měla pořád hlad. Půl na půl to nefungovalo, a tak jsme změnily poměr. Ona víc pracovala, já jsem víc dostávala, ale milovaly i bojovaly jsme obě stejně.
Padaly jsme širokým tunelem, obloha se vzdalovala, brzy zbyla jen bílá tečka a pak šero přecházející ve tmu. Zastavil nás prudký náraz. Když se prostorem rozlehla ohlušující dunivá rána, myslela jsem, že nemám jedinou kost celou.
Bála jsem se pohnout nebo i polknout. Bála jsem se zjištění, že jsem mrtvá. Bohyně ležela bez hnutí, její paže už mě nesvíraly tak pevně jako dosud. Necítila jsem zvedající se hrudník, žádné její myšlenky.
„Narat?“
Překonala jsem strach, odsunula její paže, přesto nereagovala. Předpokládala jsem, že se můžu postavit, když ona mohla ležet, ale pro jistotu jsem si prostor kolem trochu osahala. Pod rukama jsem ucítila hlínu a drobné kamínky, nabyla jsem tedy dojmu, že mě podklad udrží. Sotva jsem se postavila, v zádech mi křuplo a připadala jsem si aspoň o dvě století starší než Corita.
„Narat,“ nahmatala jsem její mohutné tělo, které se tomu ženskému podobalo snad jen na jediném místě. Zkusila jsem s ní zatřást. „Žiješ?“
„Tolik štěstí nemáš, štěně,“ odpověděla jízlivě.
„Nestalo se ti nic?“
„Mně ne, ale tobě se brzy něco stane, jestli nedáš ruce pryč,“ upozornila, konečně otevřela pořád ještě nachové oči a vstala.
„Bóže, myslela jsem, že je po nás.“
„Jdeme,“ nezaobírala se mým výlevem a vykročila.
„Kam? Kde to jsme?“
„Mlč a šlapej,“ odbyla mě.
„Mohla bych se na něco zeptat?“
„Přestáváš mě bavit,“ otočila se zpátky ke mně.
„Ale když já vážně nic nevidím. Jenom teď tvoje oči.“
Rozmrzele zabrblala cosi o malém zavazadle a rozsvítila. Přesněji řečeno vytvořila purpurový vzdušný vír, který se pohyboval nad námi, aby osvětloval na cestu. Zrozen z jejích dlaní nápadně připomínal ten, který se vznášel nad holí její matky.
„Věnovala jsem jí ho, ten byl úplně první, který jsem dokázala stvořit,“ odtušila, na co myslím. „Kde jsme, na to brzy přijdeš sama. Ostatně, není lepší místo pro šíleného válečníka.“
„Šíleného válečníka?“
„Jenom blázen by na mě sahal a tys to udělala několikrát. Věř mi, tady se ti bude líbit.“
„Co Kaileen a Corita? Musím zastavit Daggora...“
„Buď jsi kořist,“ zastavila, aby se otočila, „v tom případě čas vypršel, anebo jsi lovec. Pak bys mohla s časem nakládat podle svého uvážení.“
Klidně pokračovala v cestě a mě nechala luštit hádanky, o kterých jsem si doposud myslela, že by je dokázala vyplodit výhradně Iss.
„Vítej v království mého drahého strýčka Khara,“ usmála se Narat.
Před námi se objevil zúžený vstup dál do tunelu, který hlídalo cosi dvounohého, dvourukého, ale do člověka to mělo daleko. A smrdělo to. Zpocený voják byl proti tomu přímo nebeským parfémem.
„Á, zasss ty,“ zaskřehotalo to, jako by ho bohyně obtěžovala často.
„Zas já,“ pobaveně odvětila Narat.
„Byla´sss tu nedávno, co zasss chceššš?“ každé slovo tak divně natahoval, až jsem se bála, že tu budeme trčet navěky, než si popovídají.
„Vynech to syčení, nemám čas se zdržovat, než se vykoktáš.“
„Ale já tě nepussstím,“ roztáhl velká blánovitá křídla, jimiž zastřel průchod, a zašermoval prackami s dlouhými špinavými drápy. „Ješšště jsssme neuklidili ten sssvinčík od minula.“
„Tak to jdu akorát na čas. Vezmete to jedním rázem a nemusíte uklízet dvakrát,“ usmála se, jako by byla přesvědčená, že jí ta potvora přestane bránit.
„Tobě ssse to mluví,“ dupnul si uraženě jak malé děcko. „Ty sssi mě přivážeššš k trůnu,“ rozzlobeně zavrtěl dlouhou nitkovitou oháňkou, „a já jsssem ssskoro přišššel pozdě na ssstráž. A dej to prýýč!“ ohnal se po vzdušném víru jako po dotěrné mouše.
„Škoda, měla jsem se víc snažit, nemuseli jsme se teď handrkovat. Před ní to nemusíš hrát, za ni ručím,“ kývla ke mně.
„Ale pán užžž je zpátky.“
„To je dobře, jdu za ním. Obchodně.“
„A pro mě nic nemáššš?“ Zapomněl na úkol, zakroužil kolem mě a olízl se. „Assspoň malé soussstíčko.“
„Pracky pryč, Aeli!“ odstrčila ho rozhodně. „Příště ti zas něco přinesu, ale teď nemám času nazbyt. O Khara se přece postarám. Pokud vím, nikdy tě nepotrestal za to, žes se mnou prohrál.“
„No, ale teď bych tě pussstil jen tááák,“ rozpřáhl.
„Jestli chceš, můžeme zápasit, ale stejně projdu. Známe se přece dlouho, Aeli, lhala jsem ti někdy? Podvedla jsem tě? Víš, že na tebe myslím.“
„Máš maso? Mladé maso?“ zapomněl koktat, verbež úplatná.
„Dostaneš spoustu masa, ale už nás pusť.“
„Mladé,“ olízl se, přičemž nedočkavě zavrtěl ocasem, „masssooo.“
„To víš, mladé maso,“ přikývla a poplácala ho po rameni, až jsem se divila, že se jeho spálená kůže nenalepila na její prsty.
Ačkoliv nám ustoupil z cesty, bohyně se postavila mezi mě a Aela, aby mě chránila. Jeho apetit byl zřejmě nevyzpytatelný, nebo jen nechtěla riskovat. Byla jsem za to ráda. Démon se sice na první pohled jevil jako hloupá lísavá kreatura, ale to byl určitě klam. Khar by vstup do své říše nenechal hlídat jen tak někoho. Tím spíš když věděl, že se Narat sem tam staví na kus řeči a nebývá při tom dvakrát milá.
„Chodím sem už celé věky,“ promluvila, když jsme procházely tmavou chodbou, z jejíchž stěn neuspořádaně trčely všemožné šutry. „Bojovali jsme spolu tolikrát, že už nemáme jeden druhého čím překvapit. A tak je pro nás zábavnější sem tam směnit něco za něco.“
„Kharovi to nevadí?“
„Nemyslím. Ael vždycky dělá černou práci, takže občas nějaká odměna, kterou mu stejně přináším já a ne Khar, přijde jenom vhod.“
Čím dál jsme pokračovaly, tím míň se mi ke Kharovi chtělo. Sice jsem mu měla co vracet, ovšem silně jsem pochybovala, že zrovna v jeho říši by se mi to povedlo.
„Nemohla bych na tebe někde počkat?“ snažila jsem se vyvléct z další návštěvy pekla.
„Azbon se jim nelíbil, odkroutíš si to tady. Ono je to nakonec úplně jedno.“
„Ale tady už jsem byla, znám to tu. Viděla jsem tu lávovou řeku, taky Kharův trůn a pamatuju si i ohnivý bič, vážně,“ smlouvala jsem dál. Marně.
„Vybrali tě jako nejslabší, máš příležitost dokázat, že se pletli.“
„Jinde to nejde?“ na můj vkus tu začínalo být trochu horko.
„Ještě mi budeš vděčná,“ pohlédla na mě trochu rozčileně. „Dám ti dobrou radu – tady je možné úplně všechno. I to, na co jsi myslela cestou dolů.“
„To jako fakt?“
„Fakt,“ odpověděla bez váhání. Vzápětí se mírně zarazila a pohoršeně zakroutila hlavou: „Jsem s tebou buď příliš dlouho, anebo příliš často.“
„To jediné mi chybí,“ přiznala jsem. „Mrzí mě, že jsem u toho nikdy nebyla, nikdy jsem ji naživo neviděla, nikdy jsem nebyla uprostřed toho zpívajícího davu.“
„No, rozhodně to není tak vzrušující jako se mačkat v předních řadách vojáků se štítem v ruce. Všichni se na tebe zezadu tlačí, tvůj křik zaniká v hlasech ostatních...“
„Kolem létají useknuté ruce, obsah rozseknutých žaludků a střev...“
„A navíc,“ mrkla, jako by hodlala vyložit trumf, „ten hlas si zrovna ty můžeš lehko domyslet, na co jsem ti asi představila Isabeau?“
„To´s byla ty?“
„Iss,“ přiznala po chvilce, „ale já jsem jí nebránila, aby tě naučila používat i ty části mysli, které neovládá mnoho smrtelníků. Až okusíš pořádnou bitvu, bude ti nějaká poskakující uřvaná ženská ukradená. To splynutí nebyl dobrý nápad,“ zavrčela zase.
„Mluvíš jako já.“
„Právě, s tebou bude ještě hodně práce, lepší materiál si Kaileen vybrat nemohla.“
„Náhodou, jsem bystrá a učenlivá,“ nedalo mi, abych ji nepopíchla.
„Když myslíš.“
„Dlouho jsme se neviděli,“ Kharův hlas zapraskal jak hořící oheň. „Jaká byla cesta?“
„Osvěžující jako vždy,“ odvětila Narat a přistoupila blíž, aby se mohli dohodnout.
Khar se ledabyle rozvaloval na svém rozžhaveném trůně, kolem protékající láva, na pevnině jakýsi sajrajt, o kterém jsem ani nechtěla přemýšlet, co to je. Z okolních skal vykukovali jeho služebníci a nejspíš čekali, až bohyně přestane dávat pozor, aby po mně skočili.
Stačilo pár vět, aby se domluvili, proto démoni ani jiné ztracené duše nedostali příležitost mě potrápit.
„Speciálně pro tebe vymýšlím hry strašně rád,“ ušklíbl se Khar, na jeho těle se opět objevily malé plamínky. „Už to nebude tak zábavné jako prvně, ale drobné rozptýlení uvítám.“
„Nezapomeň, jak jsme se dohodli,“ pohrozila Narat, přičemž se zdálo, že je na odchodu.
„Počkej, přece mě tu nenecháš!“ ozvala jsem se, sama jsem tu rozhodně zůstat nechtěla. „Vždyť se mu nedá věřit!“
„Musím přesvědčit Aela, aby tě pustil zpátky,“ nemínila ustoupit ze svého rozhodnutí.
„Posledně jsem přišla i odešla jinou cestou,“ namítla jsem v naději, že ji přemluvím.
„Sem vede několik cest,“ ozval se Khar, očividně si můj strach užíval. „Ovšem člověk jako hmotná a zranitelná bytost smí přijít a odejít pouze jedinou cestou. Sopečným jícnem, ten hlídá Ael. Posledně sem vstoupila pouze tvá duše, ale dnes tě mám celou.“
Znovu vzplál, malý plamínek se mu usídlil i na hlavě. Díky neposednému ohýnku nevypadal tak děsivě, spíš jak hračka. Tajtrlík.
„Humor tě brzy přejde,“ ujistil mě, rozhodně jsem mu věřila.
„Nezapomeň na Iss ani na mě. Drž se,“ Narat mě praštila do zad.
Odešla beze mě.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
