obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915324 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39440 příspěvků, 5735 autorů a 390002 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Martínek ::

 autor Govrid publikováno: 11.01.2011, 13:16  
Příběh i postavy jsou naprosto fiktivní - nemusíte zde brát všechno naprosto vážně, jde jen o naprosto normální přiběh...
 

Martínek

"Dědo, vypjáběj mi pofádku..." Žalostně prosilo, čtyř letý, dítě s prosebným gestem, který provádělo oběma rukama.
"Dobrá. Povím ti jeden pravdiví příběh, který se, opravdu, stal mě..." Děda se o něco více uvelebil v křesle vedle postele, v které ležel jeho vnuk, přikrytý velikou těžkou peřinou.
"To byl teprve rok, co začala druhá světová válka... Tehdy mi bylo dvanáct nebo třináct let, dobře si to už nepamatuju. Bydlel jsem v takový malý vesnici jen s maminkou - můj táta musel jít na frontu do války." Děda se trochu odmlčel a bylo na něm znát, že usilovně o něčem přemýšlí. Jeho povyslá a vrásčitá ruka se snažila vytvořit nějaké gesto, ale vypadalo to, jen jako směšné máchání a mávání se zápěstím. Jeho vnuk nehnutě ležel v posteli a poslouchal, co děda řekl.
"A já jsem tam zůstal jen s maminkou... Vedle našeho domu, jen pár metrů daleko, byl les. Nevím ani jak byl veliký, nikdy jsem ho celý neprošel. Do toho lesa jsem chodil rád, byla tam spousta zajímavých míst. Různé jeskyně a tajemná místá... Chodil jsem tam sám. To když bylo léto - hned odpoledne - jsem si tam šel hrát. Právě jsem tam byl v jedné malé jeskyni. Někdo tam musel spát, protože tam byl vyhaslý oheň a poházené větve od stromů, myslel jsem si, že tam kdysi bydlely pralidé - později jsem zjistil, že to byli trampové. Hrál jsem si tam celý odpoledne až do večera, to už jsem chtěl jít domů, když vtom okamžiku jsem něco zaslechl - někdo tam chodil a mluvil jakousi cizí řečí. Vyšel jsem z té jeskyně ven, ale nic ani nikoho jsem tam neviděl, všude se už šeřilo - takže jsem musel jít domů. Ale to co jsem tam slyšel, bylo zvláštní - nic takového jsem nikdy předtím neslyšel..." Děda ochraptěně zakašlal a podíval se na postel, jeho vnuk tam ležel a spokojeně podřimoval dětským spánkem. Potichu se zvedl z křesla a odešel z pokoje.

Druhý den byl už vnuk s dědou i babičkou časně na nohou - babička připravovala snídani a děda právě posazoval svého vnuka na jeho židličku. Všichni snědli svojí porci; housku s máslem a salámem a dopili teplý ovocný čaj. Potom vzal děda svého vnoučka na zahradu.
"Dej Martínkovi svetr, venku začíná foukat." Volala babička z kuchyně na chodbu, kde si děda i vnuk nazouvali boty.
"Jo, Jano." Přitakal děda. Po pár minutách vyšli ven. Na velikém travnatém místě byli vzorně seřazeny všechny objekty, které se seřadit dali. Veliký dřevěný altánek stál uprostřed zahrady, která se tvářila, jakoby ji navrhovali archytekti bez představivosti... Vedle železného plotu byla malá rozkopaná část země, která napodobovala zorané pole. Nad tou částí země se skláněl děda a vytrhával plevel od růží a narcisek. Martínek stál naproti jemu a snažil se také dědečkovi pomáhat s dětskými umělohmotnými hrabičkami. Ale nijak zvlášť se mu to nedařilo. Po třech hodinách, když začal o trochu více foukat vítr, se oba dva přesunuli do domu, kde na ně čekal teplý a velmi chutný oběd. (Slepičí polévka s domácími nudlemi a francouzské zapečené brambory.) Venku zuřil, po půl hodině, ještě větší vítr, do kterého přišel velmi krutý déšť, který ustál až v podvečer. Mezitím Martínek sledoval v televizi kreslené pohádky pro děti a hrál si s plyšovými hračkami, babička pletla bílí vlněný svetr pro Martínka a děda se věnoval čtení knihy svého oblíbeného spisovatele a také sledování, co jeho vnuk provádí a s čím si hraje.

V půl osmé se už Martínkovi chtělo spát - a proto ho děda odnesl do jeho improvizovaného pokoje s velikou postelí (Pokoj byl vytvořený z místnosti, kde se uchovávalo přebytečné oblečení ve skříních a zbytečný nábytek. Dříve sloužil jako pokoj pro maminku martínka.) s mnoha skříněmi různých velikostí. Babička se mezitím, v obývacím pokoji, naštvaně vyjadřovala ke své práci, protože se jí podařilo splést jeden tah a vynechala přitom několik očí, máchala přitom pletacími jehlicemi a v jejím vrásčitém obličeji se střídal vztek s únavou. Ještě než děda svého vnuka uložil do postele, vyjel na něho prosebně Martínek;
"Budeš mi vypjábět zase tu pofádku, dědo?"
"Jasně. Pořádně se přikrej a poslouchej." Děda se usadil do mohutného křesla s květinovým vzorem a rukou si projel neoholenou tvář s náznakem vousů.
"Takže... Kde jsme to včera přestali? Á, u těch zvuků co jsem slyšel." Děda se opřel o veliké opěradlo rukou a začal vyprávět.
"Druhý den jsem šel do té jeskyně znovu," Martínek spokojeně zabručel a přitáhl si péřovou peřinu blíž k sobě. "Čekal jsem tam až do té doby, co začala tma - měl jsem tam sebou i výbavu; jídlo, pití, něco ke čtení a další potřebné věci. Ale nikoho jsem tam neviděl ani nezaslechl. Další den jsem tam znovu čekal, čekal jsem tam každé odpoledne až do zatmění - někdy i déle, ale nic podobného jsem tam už neslyšel. Až po čtrnácti dnech se tam ten zvuk zase oběvil - to už byla naprostá tma, měl jsem už být dávno doma - tajně jsem ty zvuky poslouchal, slyšel jsem, že tam bylo více hlasů než jeden, protože mluvili mezi sebou. Dorozumívali se tou jejich řečí, ale já jsem jim nerozumněl..." Děda přelétl očima po svém vnukovi a uviděl, že zvědavě naslouchá každé větě, kterou děda řekl.
"Vyšel jsem, opatrně, ven a pozoroval jsem, co tam provádí. Viděl jsem že jeden z těch bytostí, měl světlo, které zářilo žlutě jako nějaká stará baterka. S tím tam pročesával trávu na zemi a něco tam hledal. Když mě zahlédli, zmizeli tak tiše a rychle, že jsem je ani nestihl spozorovat... Jakmile jsem přišel potom domů, dostal jsem od maminky pěkně veliký výprask - nemohl jsem na týden ven..." Děda se vesele pousmál a přitom pozoroval spícího chlapce, který právě usnul. Potichu odkráčel z místnosti a nasměroval si to do obývacího pokoje za babičkou.
Babička už dávno skončila urputný boj se svým svetrem, když se ho snažila znovu upléct a usnula v křesle. Děda jí probudil, když si sedal na pohovku a pustil o trochu víc nahlas televizi. Zmateně mávala rukama a potom odešla do své ložnice. Děda se ještě dlouho díval na večerní pořady a serialy a potom i on šel spát.

Druhý den dopoledne zastavilo rubínově červené auto před rodiným domkem v odlehlém malém městě. Z auta vyšli dva lidé - jeden muž a jedna žena. Prošli brankou a bez zaklepání vešly do domu. Tam se radostně přivítala, ta žena, se svou matkou a otcem. Nejradostněji se přivítala s malým dítětem Martínkem. Martínek s radostí v očích objal i svého tatínka. Poté se všichni usadili ke kuchyňskému stolu, babička uděla všem třem černou kávu (Sama kávu nemohla, protože měla vysoký tlak.) a poté se vrátila k vaření oběda.
"Takže... Vy si už chcete odvést Martínka?" Zeptal se neadresně děda.
"Ano táto - je tu už týden." Řekla ta žena, která měla hlavu obrostlou špinavými blond vlasy, které měla svázaná do dvou culíků postránách hlavy, vlasy v culíkách ji sahali až pod ramena.
"Proč by jsi vozila Martínka spátky do Plzně, Vlasto? Může tu ještě zůstat. Tady je na čerstvém vzduchu, než když je tam u vás ve smogu a prachu." Řekl děda a pravým okem přitom zamrkal na babičku, která když uviděla dědovo gesto, odvrátila se ke svému vaření a tiše si něco pro sebe brumlala.
"Nezačínej stím zase! My se sem nenastěhujeme. V Plzni máme doktory, úřady, obchody a Milan tam má příbuzné. Tady by jsme museli jezdit dvacet kilometrů aby jsme si mohli jenom nakoupit." Argumentovala žena a nahněvaně se přitom dívala na svého otce.
"Milan by tu měl dobrou práci..." Ozval se děda.
"To mam i v Plzni - i když musím dojíždět, mam v tom lese stejně dobrou práci, jakou bych měl tady." Řekl muž, který až doteď mlčel a popíjel kávu.
"Dobrá. Jak chcete, ale ty pokoje jsou pořád volný, kdyby jste chtěli..." Pověděl děda a dopil svojí kávu.
"Dáte si aspoň oběd? Právě dělám svíčkovou a houskový knedlík." Ozvala se z ničeho nic babička, která stála nad rozpálenou plotnou kamen a horlivě míchala něco v černém hrnci.
"Ne, nemáme čas. Ještě musíme nakoupit," ozval se ten muž s nakrátko ostříhanými černými vlasy a se zlomeným předním zubem - špičákem. (Ten si zlomil, když se v patnácti letech snažil překousnout dubovou větev, protože se vsadil, že to zvládne, ale nezvládl to.) "A já musím ráno vstávat do práce."
"Jdeme!" Řekla Vlasta k Martínkovi, když byla s manželem v půli cesty ke dveřím. Martínek se z ničeho nic rozplakal a později začal i vzlykat.
"Já nefsi domů, já fsi být tady s dědou a babiškou." Plakal Martínek a díval se přitom na maminku.
"No tak jo, ještě pár dní tu můžeš zůstat." Utěšovala ho maminka. Potom vzala papírový kapesník ze své kabelky a utřela Martínkovy slzy. Ještě se snim rozloučila a potom odešla i se svým manželem z domu...

Během několika hodin se venku ozvala ohlušující rána a hned na to přišel déšť. Za okny stékaly kapky vody, každou chvíli se zablýsklo a osvětlilo obývací pokoj bílím a temným světlem. Televize potichu hrála a když zahřmělo, lehce zazrnil obraz, ale hned to přestalo. Babička seděla v křesle a pletla znovu bílí vlněný svetr. Martínek se díval s dědou na televizní zprávy, kde ukazovali následky včerejšího deště a silného větru.
"V Novém Městě na západě Čech silný vítr poníčil několik střech rodinných domků a větev stromu skončila v přízemním okně v panelovém domu..." Hlásila paní v televizi, která působila dojmem vystudovaného člověka. Děda si vzal do ruky ovládač a pokusil se přepnout na jiný program v televizi, když vtom se ozvala za okny rána, poté celý obyvák zhasnul; nešlo světlo, televize, digitální hodiny ani žádné elektronické zařízení. Babička tiše zaklela a děda pohotově vyrazil ke skříňce naproti jemu. Po hmatu otevřel šuplík a vytáhl z něj dva předměty malých rozměrů. Jednim z nich škrtl a objevil se oranžový plamínek, kterým zapálil ten druhý předmět - zapálenou svíčku položil na stůl - rudý světýlko ozářilo celou místnost, děda zapálil ještě jednu svíčku, kterou položil vedle té druhé.
"Co budeme dělat?" Zeptal se Martínek, který seděl na pohovce a pozoroval plápolající plamínky.
"Uděláme si černou hodinku." Řekla babička a pokoušela se pléct při rudém světle ze svíček.
"Dobrý nápad, Jano." Přitakal z vesela děda.
"Co to je, babiško?" Zeptal se Martínek.
"To je, když je, jako teď, zhasnuto a rodina se sejde a vypráví si nějaké historky nebo příběhy." Řekla babička.
"Jo, dědo budeš zase vypjábět tu pofádku?" Vypískl radostně Martínek.
"No, proč ne?" Děda se posadil vedle Martínka na pohovku.

"Skončil jsem vyprávění, jak jsem dostal výprask a to domácí vězení, že jo? Tedy... Po dvou týdnech jsem tam čekal znovu - měl jsem štěstí - ten den se tam, ty dva hlasy, konečně objevily... To bylo právě odpoledne, a já jsem dokonce uviděl komu ty hlasy patřily; vypadali jako lidé - oba dva byli muži, jen měli dlouhé a šedivé vlasy, uši měli takové malé a hodně špičaté a myslím, že na sobě měli nějakou kůži z koz, na zádech nesli takové hnědé vaky taky z kůže. Právě někam šli, opatrně jsem se k nim přikradl. Byl jsem k nim zády - ale najednou mě asi uslyšeli, protože se otočili a uviděli mě. Začali mluvit tou jejich zvláštní řečí..." Babička už dávno přestala pléct, jakmile zjistila, že moc dobře nevidí při světle ze svíček a začala poslouchat dědovo vyprávění spolu s Martínkem.
"Jeden z nich vytáhl od někud malý zdobený meč a namířil ho na mě. Měl jsem strach... Jsem Frantíšek Záhorský - povídal jsem jim. Jsem Frantíšek Záhorský, bydlím tady nedaleko ve vesnici. Ten co držel ten meč, ho po chvilce schoval, otočil se a něco řekl tomu druhému muži, poté spolu odešli. Šel jsem za nimi; něco mi pořád říkalo, abych je nenechal zmizet. Asi jim bylo jedno, že za nimi neustále jdu. Za celou dobu neřekli ani jedno slovo," za okny se ozvala ohromující rána a pokoj na okamžik zazářil bílím světlem, při kterém se Martínek lehce otřásl a schoulil se blíže k dědečkovi.
"Prošli jsme snad celý les - dvě hodiny jsme chodili sem a tam a ty dva se pořád nikde nezastavili - to až u lesní říčky... Jeden z nich se znovu otočil a bez jediného varování mě chytil za rameno. Táhl mě přes tu vodu, ale místo toho abych byl mokrej, jsem byl suchej a nic jsem necítil, viděl jsem kolem sebe jenom tmu - poté jsem padal z veliké výšky - dopadl jsem na jakousi travnatou cestu úplně sám, ale nic se mi nestalo - přistál jsem jako do peřin. Nikdo tam nebyl. Ale neušel jsem ani pět metrů, když vtom ke mě někdo přišel - byla to žena - vypadala podobně jako ti muži; měla dlouhé šedivé vlasy, ale místo kůže měla na sobě bílé hedvábné šaty. Přišla blíž - pozdravil jsem jí - ona mě taky pozdravila. Mluvila plynule a velmi dobře česky. Začal jsem se jí vyptávat a zjišťovat, co je zač a kde to jsem."

"Kdo jste, paní?"
"Jsem elfka Enria."
"Elfka? Co to je? Vy umíte česky?"
"To je rasa příbuzná lidem, jen jsme vznešenějšího původu. Ano, umím všechny jazyky světa, protože často navštěvujeme i jiné země."
"A proč bydlíte tady v lese?"
"Protože se ukrýváme před světem, aby se o nás nikdo nedozvěděl - každých dvanáct let se stěhujeme na jiné místo, do jiné země - pokaždé se schováváme jenom v lesých. Žijeme z darů přírody a naopak my pomáháme přírodě..."
"A proč se stěhujete každých dvanáct let? Proč někde nezůstanete nastálo a neusadíte se?"
"Vždy zůstáváme v lesých jen dvanáct let, protože nechceme narušovat přírodu. Vždy odcházíme, jenom proto aby se tu příroda urovnala a navrátila se zptátky, tam kde jsme ji jakkoliv poníčily."
"Vy se ale skrýváte? Proč?"
"Nechceme, aby o nás někdo věděl - jsme tajná civilizace už několik staletí - naše vědomosti a zkušenosti zůstanou jenom v elfský rase."
"Ale mě jste se ukázaly. Vy se už nechcete ukrývat?"
"Ano. Tobě jsme se ukázaly... Chtěli jsme ti odhalit tajemství naší kultůry, chtěli jsme aby ses stal jedním znás. Ne, my se skrýváváme a budeme se skrývat pořád až do konce světa."
"Proč zrovna já? Já jsem přece naprosto obyčejný člověk, co nic moc neumí."
"Máš dar vytrvalosti - jeden z daru který se u nás vysoce cení - dokázal jsi vytrvale čekat, aby jsi nás jenom objevil a zjistil co jsme zač. A to nemluvím o tom, že jsi dokázal pronásledovat naše lovce, aniž by jsi tušil kam jdou. To je jedna z vlastností, kterou se mohou pyšnit elfové a nebo potomci naší civilizace."
"Ale já jsem jenom člověk - nemam špičaté uši a nejsem elf. Prostě mě to tady v lese baví, mam pocit, že to je můj druhý domov... To čekání jsem nebral jako přednost, ale byl jsem rád, že jsem mohl být v lese. Nic víc v tom nebylo."
"Tohle, to co jsi pociťoval, jsou opravdové vlastnosti nás elfů, příroda je pro nás důležitější než náš vlastní život... Nemusíš být jeden z nás, abys měl elfského ducha - stačí jenom abys měl elfské předky."
"To mohli být babička i děda elfové? Nikdy jsem je totiž neviděl, zemřeli dříve, než jsem se narodil. Viděl jsem je na fotkách, ale tam nevypadali jako elfové, vypadali normálně jako lidé."
"Nemuseli to být tvoji prarodiče - takové vlohy se dědí náhodně - mohly to být tvý předkové, kteří žili před mnoha staletími. Kdysi několik desítek elfů odešli žít jako lidé - postavili si své domy a usadili se. Někteří si dokonce našli lidské protějšky. A mezi nima mohl být tvůj příbuzný, od kterého jsi zdědil elfské nadání..."
"A co tedy po mě chcete?"
"Chceme ti ukázat náš život, chceme, aby ses zapojil do našeho života - sám ses rozhodl, když jsi vyčkával na znamení, které ti ukáže nové bytosti, pro které jsi byl ochoten čekat aniž by jsi věděl, kdo to je. Rozhodl ses i tehdy, když jsi pronásledoval elfské lovce, nevěděl jsi, co bude stebou, kam tě dovedou, ale sledoval jsi je... A teď mě prosím následuj, půjdeme do vesnice."
Děda se odmlčel, podíval se dlouze do plápolajících plamínků, které tančily na svíčkách a odkašlal si.

"Enria mě provedla celou vesnicí; viděl jsem tam spoustu elfů, kteří tam kovali různé zbraně a zahradnické nářadí, ševce, lovce, i malé elfské děti a poznal jsem tam, že to je velmi veselá rasa. Chodil jsem do elfské vesnice každý den - hrál jsem si tam s dětmi, tam kde jsem bydlel, moc dětí nebylo a ti co tam byli, si semnou nechtěli hrát... Učil jsem se tam elfské dějiny, jejich složitý jazyk i elfský styl života. Pomáhal jsem v lese sázet nové rostliny a jednou jsem si i vyzkoušel, jaky je to být lovcem..."

"Já mam sísen." Ozval se zničeho nic Martínek. Babička se zvedla, vzala si do ruky svíčku a odešla do kuchyně - přinesla svému vnoučkovi uvařený čaj. Ten ho opatrně vypil a znovu poprosil dědu, aby pokračoval ve vyprávění.
"Ale měl jsem přísně zakázáno, komukoliv říct o elfech - nemohl jsem to povědět ani mamince. Nikdo nesměl vědět, že elfové existují. Ale to štěstí nemělo trvat napořád - všichni se nás stranili, protože maminka byla židovského vyznání - můj otec nebyl žid, ale byl na vojně. Nikdy jsme ho už neviděli; nepřátelští vojáci zajali skupinu našich vojáků, v které bohužel byl i můj otec, nikdo ze zajatců to prý údajně nepřežil... Když se to dozvěděla maminka, nepřestala od té doby, po večerech, plakat - já jsem měl útěchu u elfské rasy; u nich jsem mohl zapomenout na všechno zlé. Měl jsem tam jiné starosti, které jsem si náramně užíval. Maminka to neměla lehký a ani já... Maminčin obchod nám později vzali, protože do něj chodili židé - a jednoho večera ho zníčili a zapálili. Nám se zatím nic nestalo, protože maminka zapřela, že je židovka - věděla ovšem, že ta lež moc dlouho nevydrží, všichni z vesnice nás znali. A proto maninka vymyslela plán; jednoho večera jsme se pokusili utéct do Ameriky - maminka všechno zařídila. S jednim maminčinim kamarádem jsme odletěli do Anglie, kde už na nás čekali - ten kamarád byl letcem u České armády. Potom jsme pluly malou nákladní lodí do Ameriky - ta loď patřila strýčkovi z otcovi strany, který odjel do Ameriky ještě než Německo napadlo Polsko... Bohužel jsme odjeli moc rychle, nestačil jsem se ani rozloučit s elfy, druhý den mi chtěli ukázat jejich největší tajemství, které dělá elfa elfem - ale nikdy jsem ho už nezjistil. V Americe jsme moc dlouho nežili, bydlely jsme u toho strýčka, jmenoval se Filip záhorský a měl Americkou ženu, dva roky po válce, v roce devatenácet čtyřicetsedm, jsme znovu jeli do Čech. Elfy jsem už nikdy neviděl..."

Děda si znovu zakašlal a řekl "konec". Na babičce bylo znát, že by chtěla něco povědět, její zelené oči se rozšířili, z hluboka se nadechla:
"To se ti opravdu stalo? Ti elfové ale neexistují, že jo?" Venku se znovu zablýsklo, místnost se znovu naplnila bílím světlem.
"Co si myslíš ty? Mohl jsem si to snad celé vymyslet?" Děda se pousmál a pohlédl na Martínka, který usnul před malou chvílí.

konec


 celkové hodnocení autora: 81.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.01.2011, 13:15:04 Odpovědět 
   Zdravím!

Těžko říci, zda se náš hrdina (dědeček, který svému vnukovi vyprávěl na pokračování před spaním své příběhy) skutečně s elfy setkal. Samotná Martinkova mluva je pěkný zpestřením. Popisy i dialogy bych ještě vypiloval - mnohdy nezní příliš přesvědčivě (zvláště když si pro prcka přijeli rodiče). Příběh je na hranici fantasy, zprvu jsem čekal partyzány (naše, nebo ruské) a ono elfové. Dobře. Samotná zápletka se točí kolem setkání s těmito bájnými bytostmi, které našeho dědu vzaly mezi sebe a naučily jej mnoho ze svého života, včetně jazyka. Lidská fantazie je bezbřehá, stejně tak fantazie postav ve Tvém příběhu, ale kdo ví... Lidé si po čas bídy a nouze všelijak usnadňovali život, že jo? Na uvěřitelnost tedy příliš hledět nebudu, stejně tak míchání fantasy s jiným žánrem. Jde tady přeci o malého Martínka a co se mne týče, také jsem rád poslouchal pohádky na dobrou noc! Pozor však na zcela zbytečné chybky (ať už z nepozornosti, nebo lenosti), je jich požehnaně (chybějící čárky, shoda podmětu s přísudkem, překlepy a podobně):

-- Žalostně prosilo, čtyř letý, dítě s prosebným gestem, -- čtyřletý (bez čárek)

-- Povím ti jeden pravdiví příběh, který se, opravdu, stal mě... -- pravdivý příběh, který se mi opravdu stal...

-- babička pletla bílí vlněný svetr pro Martínka -- bílý svetr

-- a vynechala přitom několik očí -- několik ok (nebo oček)

-- Ještě než děda svého vnuka uložil do postele, vyjel na něho prosebně Martínek; "Budeš mi vypjábět zase tu pofádku, dědo?" (nejspíš dvojtečka namísto středníku před přímou řečí)

-- Děda jí probudil, když si sedal na pohovku -- ji probudil (tu babičku) vs. jí probudil (probudil jí vnuka)

-- která měla hlavu obrostlou špinavými blond vlasy, které měla svázaná do dvou culíků postránách hlavy, vlasy v culíkách ji sahali až pod ramena. -- která měla hlavu porostlou špinavými blond vlasy, sepnutými do dvou culíků, jež jí sahaly až pod ramena. (stylistika je dřina)

-- Proč by jsi vozila Martínka spátky do Plzně, Vlasto? -- Proč bys -- zpátky

-- Nezačínej stím zase! -- s tím

-- Tady by jsme museli jezdit dvacet kilometrů aby jsme si mohli jenom nakoupit. -- chybí čárka před "aby"

-- Jak chcete, ale ty pokoje jsou pořád volný, kdyby jste chtěli... -- kdybyste

-- Za okny stékaly kapky vody, každou chvíli se zablýsklo a osvětlilo obývací pokoj bílím a temným světlem. -- bílým (světlem) -- temné světlo ???

-- Babička seděla v křesle a pletla znovu bílí vlněný svetr. -- bílý svetr (bílí jsou rostliny)

-- "Co budeme dělat?" Zeptal se Martínek, -- zeptal se Martínek (za otazníkem pokračuje uvozovací věta malým písmenem)

-- že moc dobře nevidí při světle ze svíček -- při světle svíček

-- tam kde jsme ji jakkoliv poníčily -- poničili (TI elfové - ženské i chlapi - jsou životného rodu)

-- Ale mě jste se ukázaly. -- ukázali (pokud pořád myslíš na elfy)

-- A to nemluvím o tom, že jsi dokázal pronásledovat naše lovce -- žes dokázal

-- mohly to být tvý předkové -- mohli to být tví předkové (TI předkové)

-- co bude stebou -- s tebou

-- Potom jsme pluly malou nákladní lodí do Ameriky -- jsme pluli

-- bydlely jsme u toho strýčka, -- bydleli

Tak a to je asi vše... Psaní zdar! Uf... ;-)
 ze dne 11.01.2011, 14:23:52  
   Govrid: Příběh má být na hranici pohádky na dobrou noc s trochou realismu - i když se mi to teda moc nepovedlo, je to tam aspoň trochu poznat. :) To, jestli se to dědečkovi opravdu stalo, má být hádankou - mohl to zažít nebo ne? Jinak těch chyb tam mam hodně, musím se víc snažit.
 ze dne 11.01.2011, 13:16:08  
   Šíma: P.S. Na druhé straně by to bylo zajímavé, překročit onu pomyslnou bránu a ocitnout se ve světě elfů! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Břečťan mého se...
Centurio
Kapitola šestá:...
Nick Květenský
Koláče pro holu...
Josef Matyáš F.
obr
obr obr obr
obr

Ve službách inkvizitora (2/4)
Apinby
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr