» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2141682

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: 3. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Empatik

Miky	publikováno: 11.01.2011, 14:21


	„Doufám, že si uvědomuješ, že je to divné,“ zabrblal Tomáš. Stál s Jakubem u fontány na náměstí a oba koukali na skleněné hodiny umístěné na moderní budově, nově postavené před necelými dvěma roky. Bylo za čtyři minuty tři hodiny. „Moc to řešíš… uklidni se.“ „Já jsem naprosto klidný, jen nechápu, proč tady mám být s tebou. Nevím, jak ti to bude užitečné. Navíc na rande ve třech se chodí na prvním stupni základní školy.“ „Zase jsi negativní,“ namítl Jakub a nahodil svůj laxní úsměv. „Přestaň nasávat nálady a bude to fajn.“ „Jsem tady, abych je nasával.“ „Ale ne teď,“ usmál se znovu ironicky. „Všechno bude v pohodě, plán přece znáš. Potřebuješ něco najít v knihovně a chceš, ať ti pomů- hele, už jde!“ Od přechodu pro chodce k nim mířila dívka stejného věku, jako byli oni. Na hnědých vlasech měla naraženou červenou pletenou čepici, kolem krku omotanou šálu stejné barvy a ruce schovávala před zimou do kapes. „Počkej, takhle jsme se nedomluvili, tys měl být ten, kdo chce pomoct! Já se umím zorientovat v knihovně.“ Ignoroval ho. „Ahoj,“ pozdravila dívka Jakuba a zkoumavě si prohlížela Tomáše. Pocítil záchvěv nejistoty. „Tohle je Tom,“ ukázal na něj Jakub poté, co dívku pozdravil, „a tohle je Ema. Vím, že to nebylo v plánu-“ (Jo, to víc věci) „- ale požádal mě o pomoc s hledáním nějakých materiálů v knihovně, tak kdyby ti nevadilo, zašli bychom napřed tam. A potom můžeme někam zajít… sami.“ „No, to je bezva, já knihovny zbožňuji,“ usmála se od ucha k uchu a Tomáš měl – z neznámého důvodu – pocit, že se takhle směje po dlouhé době. Cestou ke knihovně toho moc nenamluvili; Jakub se Emy zeptal, jaký měla den, a když mu popsala, jak je každý den odpoledne sama doma, začal jí litovat tak sladce, až se Tomáš bál, že si z dnešního dne odnese náběh na cukrovku. Ve vzduchu se neslo nadšení – nedokázal však rozeznat, od kterého z jeho společníků tyhle duhově barevné proudy tečou. Když vstoupili do knihovny a sundali si svršky, všiml si Tomáš, že se Emě na řetízku houpe malinký stříbrný had Uroboros. Nenápadným pohledem se ujistil, že je to opravdu on. „Zajímavé,“ poznamenal, když věšel svou bundu na věšák u vchodu. „Většina holek nosí svoje iniciály nebo srdíčka.“ „A většina kluků zkoumá výstřih, ne přívěšek.“ „Výjimka potvrzuje pravidlo,“ pokrčil Tomáš rameny a zachytil Jakubův zlostný pohled. „Navíc, kdo ví, proč jsem si toho hada všiml.“ V tu chvíli jím projel pocit zlosti; jeho vlastní zlosti, což nebylo tak časté. Jako by poslední větu řekl jen pro provokaci kamaráda, který stál o kousek dál a hlasitě si odkašlal: „Ehm, tak co jsi to potřeboval?“ „No,“ protáhl Tomáš. V okamžiku se ho zmocnila panika, protože na tohle nepomyslel. „Potřebuji něco o starém Řecku do dějepisu.“ „Dobře,“ zavelela Ema. „Já projdu seznam v počítači, Kuba se zeptá knihovnice a Tomáš půjde najít oddělení literatury faktu.“ Všichni se (chlapci zaskočeni Eminým velitelským přístupem) vydali svým směrem; po chvíli, co Tomáš našel regál s nápisem Historie, se k němu připojil Jakub. S rukama založenýma na hrudi se postavil k jednomu ze stolků a sledoval Tomáše, jak přejíždí prstem po hřbetech jednotlivých knih. „Můžeš mi říct, co děláš?“ ozvalo se Tomášovi nad hlavou. Vstal z dřepu s mírně pootevřenými ústy. „Prosím?“ „Chtěl jsem, ať jdeš s námi a zjistíš, jak se cítí. Ne abys jí zkoumal na krku nějaké slunko-“ „Tohle měla být přátelská pomoc, ne mise pod tvým dohledem a příkazy. Dělám to, jak nejlíp umím. Venku se cítila nadšeně, to je za tu dobu jediné.“ Naštvaně se vrátil k hledání knih. „A není to slunko, je to Uroboros,“ dodal po několika vteřinách. „Jenže když jí budeš koukat do výstřihu a ještě si z toho dělat srandu, nebude mi to moc prospěšné.“ Tomáš se zhluboka nadechl. „Neumím se přetvařovat, promiň. Takový jsem prostě já, jestli jsi s sebou chtěl někoho, kdo bude mlčet a koukat do země, měl jsi říct někomu jinému.“ „Ale ty jsi ten, co většinou kouká do země a jen sleduje ostatní.“ „Tak to mě asi moc dobře neznáš,“ ohradil se Tomáš a hřbet velké knihy, kterou držel v rukách, jako by se zastavil o neviditelnou bariéru mezi ním a Jakubem. Měl chuť se sebrat, projít dveřmi a odejít někam hodně daleko. Ale neudělal to; když začal hrát, dokončí to. „Tak, tady je seznam knih s klíčovými slovy Řecko, antika a Trója,“ ukázala Ema čerstvě vytištěný papír, jakmile se připojila k chlapcům. „Ty dva poslední jsem tam přidala, vztahuje se to k tomu. Jsou to knihy v řadě há-dvacet-osm až há-třicet-šest. Bereš je všechny?“ otočila se k Tomášovi. Jakub se zády opřel o regál; svazek knih von Dänikena se posunul a málem zmizel v temnotě za dřevěnou policí. „No, asi jo. Jo, beru,“ přitakal zaskočeně Tomáš. Posbíral knihy pole Emina seznamu a odešel s nimi k pultu, za kterým stála knihovnice středního věku. Jediné, co na ní přišlo Tomášovi zvláštní, byly temně rudé, dle jeho názoru příliš dlouhé nehty. Jakmile mu vytiskla doklad o zapůjčení a vrátila členský průkaz, naskládal knihy do batohu, přehodil si ho přes rameno a vrátil se k věšáku se svršky. Pár kroků před Jakubem a Emou - kteří stáli vedle sebe, ale nebavili se spolu – ucítil zvláštní pocit. Jako směs bahna a močůvky se k němu valila vlna čehosi podivného. Jako oslava bez pozvánky. Tahle vlna šla od něj, byl si jistý. Ona by – nebo snad – ne. Neměla důvod pro tenhle pocit, byla přece s lidmi. Bilo jim srdce, dýchali, nekoukali na ni jen jako ty chladné stěny a schody a vázy a- „Hotovo?“ zeptala se mile. Ani jako černé vrány všude kolem. Obloha nad domy se pomalu zbarvovala do oranžovorůžového odstínu, když se vraceli směrem k náměstí, kde, jak Tomáš předpokládal, se od páru oddělí. Lidí na prostranství ubylo, přestože bylo teprve tři čtvrtě na čtyři. Tomáš je se zaujetím sledoval; ten ranní pocit, kdy stál na zastávce a připadalo mu, že lidé jen tak bloudí, jako těla bez duší – nebyl si jím jistý. Byl v lidech, nebo v něm? Všechno mu splývalo dohromady, a přesto zůstávalo oddělené, jako olej nalitý do vody. Ale netvořilo to duhové obrazce. Bylo to temné, šklebící se. Hledající cestu, jak ven a nasáknout se do už tak zkažených lidí. Lidí, kteří nehledají cestu, jak něco vytvořit. Lidí, kteří berou to, co je jim nabízeno, a v útrobách jejich mozků to zmizí stejně rychle jako ranní káva.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ekyelka	11.01.2011, 14:21:00

Zdravím. Jak se mihl tenhle text ve frontě, hlavou mi blesklo: to zase bude bordel v seznamu! Já vím, rozdělování do sbírek/knih funguje, ovšem v jednu chvíli jsem se lekla, co že to je za novou věc. Pak mi všechno docvaklo, ale stejně přemýšlím, jak to asi bude fungovat bez názvů, čistě jen s očíslováním kapitol. K textu bych snad jen poznamenala, že bych se zkusila pustit hlouběji do popisů. Jazyk máme dostatečně bohatý, aby zachytil vše myslitelné a představitelné, takže - proč nezkusit trochu experimentovat? Aby to čtenáře vtáhlo, ba přímo vcuclo a nepustilo po celý příběh.