» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."

George Sandová

počet přístupů: 2141682

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Moje čtenářská zkušenost ::

Kataka	publikováno: 18.01.2011, 16:22

Úvaha z hlediska literární teorie


	Není jednoduché určit hranice mezi dobrou a špatnou čtenářskou zkušeností. Já sama si netroufnu říci, do jakého stádia jsem se svou zkušeností čtenáře během svého nepříliš dlouhého života dospěla. Podle jakých měřitelných hodnot vlastně poznáme čtenáře oplývajícího zkušenostmi z četby? Být zkušeným čtenářem totiž neznamená přečíst tisíce knih a nevědět, co je v nich, jak praví staré přísloví, nýbrž „vidět“, co je v nich ukryto, schopnost posoudit jejich kvalitu, rozpoznat použité umělecké prostředky, znát alespoň ta nejvýznamnější literární díla světové a české národní literatury, dokázat interpretovat text a v neposlední řadě umět přemýšlet o základním smyslu díla a najít ho. Jak je ale možné, že lidé mohou chápat stejné dílo různým způsobem? Samotné chápání díla záleží na mnoha více či méně významných faktorech, mezi něž patří společenské postavení, soustředěnost, trpělivost, inteligence, paměť, vzdělanost, vnímavost, sečtělost, psychika, věk, víra, životní zkušenost, vůle chtít vědět,… Já se tu však nechci zabývat touto „obecnou omáčkou okolo“ - od toho tu máme různé příručky literární teorie. Mým cílem je zaměření se na problematiku manipulace čtenáře, což se čtenářskou zkušeností, alespoň dle mého názoru, také souvisí. Jak může literární dílo na čtenáře působit? Co si z něho odnese? Je možné, aby čtenář na základě nějakého díla změnil svůj žebříček hodnot? Jsou díla, která na čtenáře zapůsobí (nebo spíše nezapůsobí) tak, že si jen řekne, že to byla ztráta času. Naproti tomu stojí knihy, o nichž, ať už chce nebo ne, je nucen neustále přemýšlet. Pro mě je takovou knihou Škvoreckého Mirákl, pomocí kterého bych chtěla zodpovídat otázky, položené v předchozím odstavci. Na začátek je potřeba říci, že román je psaný formou tzv. „promyšleného zmatku“.1) Pro upřesnění je to vlastně technika filmového střihu, která vznikla, jak napsal sám autor, způsobem, že jednotlivé úryvky na kouscích papíru skládal na podlaze tak, aby do sebe zapadaly a dávaly smysl. To má za následek čtenářovu nejistotu o významu a pravdivosti „obyčejných“ i dějinných událostí. Sám Josef Škvorecký o této technice napsal, že mu „připadala vhodná pro zpodobení naší konfúzní doby“. Proč se ale setkáváme s názory, že se tato knížka nedá číst? Proč byl román těsně po svém vyjití odmítnut normalizační propagandou a nezávislými českými intelektuály se zákazem povolání? Proč ho někteří lidé pokládají za nesmyslnou? Snad se jim zdál román nadmíru kritický vůči ideálům osmašedesátého roku. Možná právě kvůli metodě, jíž Škvorecký pro svůj román použil. Ale není právě v této „nesmyslnosti“ ten největší smysl díla? Vždyť doba, kterou tu autor popisuje, byla svým způsobem nesmyslná, chaotická, krutá… Když jsme Mirákl rozebírali minulý rok v dramatickém kroužku, jeden z mých přátel prohlásil cosi o banalitě a absurditě některých událostí. Měl pravdu, určité banality i absurdity se v románu objevují, jenže já právě v těchto banalitách a absurditách vidím mnohdy daleko větší důležitost než v událostech dějinně důležitých. Vezměme si například scénu se sovětským spisovatelem Arašidovem, toužícím po vydání knihy Angličana Crazyhanda v Sovětském svazu. Jen pouhá myšlenka na vydání knihy někoho takového byla v té době zcela nesmyslná a absurdní. Právě tento zmatek – promyšlený zmatek – dodává dílu na energičnosti, napínavosti a s noblesou zachycuje dobu, v níž se příběh odehrává, dobu nepochopitelnou a plnou zmatků. Jak jsem vyrozuměla z rozhovorů, týkajících se románu Mirákl, a z knížek o Josefu Škvoreckém, použitá metoda, absurdita, nesmyslnost, tragikomičnost, zřejmá žánrová nevyhraněnost, ironie, nýbrž hlavně nejspíše znevažování dějinných procesů prostřednictvím hlavní postavy románu, Dannyho Smiřického, známého i z jiných Škvoreckého děl, měli za následek vyvolání častého nepochopení ze stran dřívějších, ale i některých dnešních čtenářů. Z jakého důvodu autor mluví o některých vážných událostech jen tak mimochodem, jakoby s nezájmem? Tuto otázku jsem si kladla nejen já, ale také jiní účastníci diskuze v „dramaťáku“. Na to dokázala odpovědět Iveta: „V Dannyho podání to všechno sice vypadá, jako by tyto události bral na lehkou váhu, jenže zrovna tím vyniká tragičnost díla, tím vzniká daleko větší dramatický účinek, než kdyby promlouval dlouhosáhlými monology o tom, jak mu z toho všeho krvácí srdce, jak je nešťastný, bezmocný apod.“ Když jsem si Mirákl přečetla podruhé, byla jsem donucena o tomto problému přemýšlet. Po opětném prostudování kapitol, které obsahují jistou demystifikaci dějinných událostí, jsem dala Ivetě zapravdu. Ať už se jedná o Pražské jaro, o okrajovou zprávu o sebevraždě ředitelky sociální školy Ivany Hrozné, o vraždu šachového mistra Bukavce či o popis sebeupálení Jana Palacha, jen letmá zmínka o těchto tragických událostech ve mně vyvolala snad daleko větší „pocit mrazení“, než kdyby si mi Danny (jako své čtenářce) vyléval srdce. Dochází tím k otřesnému vyznění události. Jako příklad mohu uvést již zmíněné sebeupálení Jana Palacha: „Jednoho dne se na Václavském náměstí podpálil jakýsi student.“2) Zajímavé také je: „Ivana se 21. srpna 1968 zamkla v ředitelně a spáchala sebevraždu oběšením na prádelní šňůře.“ Na problém nesmyslnosti a zmatku navážu otázkou, zda je metoda promyšleného zmatku opravdu promyšlená, či jestli se k románu dá přistupovat jako k obyčejné „skládačce“. Při použití termínu „skládačka“ bychom měli být nanejvýš opatrní. Víme sice, že Škvorecký sestavil román, jako kdyby skládal puzzle, avšak jednotlivé kapitoly jsou mezi sebou spojeny logickými souvislostmi. Autor neustále přeskakuje mezi jednotlivými dějovými liniemi, ale postupně se k nim vrací, a to buď přerývavě, nebo pozpátku. Například první část první kapitoly je v chronologickém sledu až poslední. Dobrým příkladem je také devátá kapitola, v níž pan Kohn vypráví roku 1969 cestu z Ameriky do Čech, Danny zase popisuje počáteční dny okupace roku 1968. Mezi tato pásma jsou vloženy různé dějové odbočky, např. Dannyho a Sylvina cesta s jejími dětmi do Francie, kde se Kohn a Danny setkali poprvé. Další významnou charakteristikou románu je žánrová mnohovrstevnatost, kterou všichni účastníci diskuze hodnotili pozitivně, ale i přesto věřím, že by se vždy našel někdo, komu by se množství žánrů v jedné knize nemuselo zamlouvat. Pravdou však zůstává, že značná spousta lidí ani nepozná, že Škvorecký v Miráklu použil několik typů žánrů. Většina projeví názor, že se v románu objevují prvky detektivky. Pravdivost tohoto tvrzení dokládá i podtitul románu, podle autorových slov se jedná o politickou detektivku. V jaké oblasti se detektivní žánr objevuje nejvíce? Dle mého mínění v souvislosti s tzv. Číhošťským zázrakem, který Danny prospal v kapli. Během celého románu se čtenář dovídá, co se stalo se záhadně zmizelým farářem Doufalem, jednou z obětí politických čistek. Celou záhadu se snaží (spíše neúspěšně) na konci 60. let objasnit přítel hlavního hrdiny redaktor Jůzl. Kdo čte knížku pozorně, tomu možná „naskočí“ myšlenka, že něco podobného už někdy slyšel. Se mnou to nebylo jinak. Je možné, že se událost se zázrakem opravdu stala? Abychom získali odpověď na tuto otázku, musíme si přečíst doplňující literaturu, většinou však stačí poznámka autora, v níž se dočteme, že základní detektivní linií je opravdu vražda faráře Toufara (v románu Doufala), zabitého StB v souvislosti s již zmiňovaným zázrakem. Po tomto zjištění nám vyvstává další otázka: stalo se to doslova tak, jak to v knize popsal autor? Kde jsou hranice pravdivosti? Já jako odpůrce tehdejšího režimu bych byla ochotná tomu věřit, avšak autorova slova „to jsem použil jenom jako odrazový můstek představivosti; jinak je příběh i charakter důstojného pána Doufala a jeho zázraku zcela vymyšlen“4) mě vyvedla z omylu. Málokdo si všimne, že v románu jsou využity i prvky anekdotického žánru. Ale proč? Vždyť právě ty tolik vynikají a zároveň podněcují absurdní vyznění situace. V textu vypadají jako skutečné události a čtenář postupně ztrácí schopnost rozlišovat, co je postaveno na skutečnosti či naopak. Formou anekdoty je psaná např. kapitola o maturitách na dívčí sociální škole, která se nám jeví velice úsměvně, a zároveň jsme nuceni přemýšlet o tom, zda by to všechno (od přípravy maturitních otázek na tzv. socialistickou vědu až po samotné zkoušení) mohla být pravda. Žánr anekdoty se dále objevuje v kapitole, v níž Liška sehraje šachovou partii; v pasážích se spisovatelem Arašidovem, v nichž absurdita vyniká nejvíce, když vypráví Legendu o muži s vodkou. Doteď jsem hovořila (a ještě budu hovořit) o problému jakéhosi literárně nevzdělaného čtenáře, jenž od sebe nedokáže rozlišit jednotlivé literární žánry, kvůli „zmatečnému“ stylu psaní mnohdy ani nedokáže vnímat, co vlastně čte; nedokáže nacházet souvislosti mezi jednotlivými částmi příběhu,… Čím to, že někdo nedokáže toto bezesporu zajímavé dílo plné energie vnímat? Snad se nemýlím, když řeknu, že určitě existují lidé chápající Škvoreckého Mirákl, a i přesto románu vytýkají jeho „nesmyslnost“, absurditu, přílišnou kritičnost aj. Pro vysvětlení nemusíme chodit daleko: mohou stát na straně tehdejší politiky nebo je to prostě jen otázka vkusu. Na druhé straně jsou ale tací čtenáři, kteří smysl díla nepochopí z následujících důvodů: jejich čtení se vyznačuje netrpělivostí, uspěchaností, povrchností, nevyzrálostí, neschopností logicky uvažovat, ale také neznalostí historie. Při čtení Miráklu by měl být čtenář vybaven alespoň základní povědomostí o dějinách naší země. To je důvod, proč někdo ani nepostřehne, že se příběh odehrává na pozadí Pražského jara a že Škvorecký mluví i o sebeupálení Jana Palacha. Někomu se může zdát nepochopitelné spojení komunistického a katolického dogmatismu, k němuž dochází zejména prostřednickým jazykových kontrastů či řazením jakoby nesourodých jazykových prvků vedle sebe. Na mé tváři však tato spojení často vyvolávala úsměv: „Pokrokový duchovní, oblečený pro tu příležitost v černém dresu své církve s rudým kalichem na prsou,...“ 5) Postavy – další důležitý faktor románu. Jsou vymyšlené nebo pravdivé? Jestliže ano, kdo se pod rouškou smyšlených jmen skrývá? Pokud čtenář čte román nanejvýš pozorně, určitě mu neuniknou jisté podobnosti se skutečně existujícími postavami tehdejší politické a literární společnosti. Já osobně jsem nejdříve rozluštila, kdo je ukryt pod označením „světoznámý dramatik Hejl“. V tomto případě jsem jako u jedné z mála postav neváhala, téměř ihned jsem poznala, že se jedná o Václava Havla. Jednoduchost tohoto rozluštění nejspíše spočívá v tom, že o Václavu Havlovi, našem bývalém prezidentovi, znám asi nejvíce faktů. Zbylé postavy se mi odhalovaly daleko obtížněji, avšak dokázala jsem poznat Vladimíra Párala alias bezpartijního prozaika Nabala, Pavla Kohouta (Vrchcolába), Alexandra Dubčeka pod označením prvního tajemníka, Jana Procházku jako Pinkavu, člena ústředního výboru Strany. Z poloviny jsem odhalila, kdo se skrývá pod jménem Marie Burdychové – Marie Majerová, avšak později jsem se dozvěděla, že postava Burdychové je jakousi „směsicí“ Jarmily Glazarové a již zmíněné Marie Majerové. A ačkoli se za to stydím, ostatní postavy jsem bohužel nedokázala poznat. O románu Mirákl by se dalo mluvit hodiny, mj. bychom mohli rozebírat užívání symbolů (křesťanských, obecně platných i komunistických), pro román příznačnou nenávratnost času aj. Jaké je tedy celkové vyznění díla? V jedné americké internetové diskuzi se objevil názor, s nímž nejsem ochotna souhlasit, že jediné, o co Škvoreckému šlo, bylo ukázat nelehkou situaci mladého učitele, zamilovaného nešťastnou láskou do své žákyně Lišky, a to vše na pozadí politických událostí, které tomuto tématu dělají jen doprovodnou kulisu. Autor tohoto tvrzení evidentně s Československem a s tehdejším režimem nemá pranic společného, jelikož bere tyto dějinné události na lehkou váhu, či spíše jeho čtenářská zkušenost nedosahuje vysoké kvality. Liška sice hraje v románu důležitou roli, jenomže já v celkovém vyznění díla vidím víc než pouhý náhled na Lišku jako sexuální objekt. Mezi hlavní dějové linie románu bych zařadila Dannyho učitelskou dráhu, zázrak-podvod z roku 1949, ale také události odehrávající se na pozadí Pražského jara a srpnové okupace. Autor nám chtěl podat obraz o době, v níž žil, o životě v politických kruzích, mezi umělci a intelektuály. Prostřednictvím těchto postav se autorovi podařilo zachytit tehdejší dobu, jeho cílem totiž nebylo vytvořit dokument či popis života umělců a politiků. V závěru knížky se dozvídáme o nepochopitelnosti života a dějin, které, stejně jako pravdu, detektiv nikdy nechytí, což dokazují slova: „...myslel při tom na život, který teprve přijde. Na tu špatnou detektivku, v níž pachatel se jmenuje Pravda, ale detektiv ho nikdy nechytí. Občas, snad, zabliká nějaké řešení, jenže vždycky je přitažené za vlasy, nepravděpodobné. Vypadá třeba krásně, ale platí jenom v literatuře.“6) Smysl díla vidím i v zobrazení rychle míjejícího času a jeho nenávratnosti, kterou si Danny uvědomuje prostřednictvím mizejících přátel a lásky. V doslovu Miráklu se můžeme dočíst, že „ve světě efektivních a rychlých řešení hájí zpozdile „jen“ věčnou starou hodnotu, jakou je lidská svoboda“.7) Ať už jsem Mirákl pochopila správně nebo naopak, cítím se být obohacena o určité poznatky, a proto mohu s klidným svědomím říci, že v žádném případě nelituji času stráveného nad touto knihou. Nejenže jsem se pobavila, ale také jsem se dozvěděla zajímavé poznatky z našich dějin, a to mnohem zábavnější formou, než by bylo čtení historických knih. Hlavní je, že jsem si z románu vzala pocit čtenářského uspokojení a kdoví, možná jsem i zvýšila úroveň svého čtenářství. Ovlivnil mě něčím román? Jelikož mám jasně vyhraněné své životní postoje a názory, už sebou, na rozdíl od jiných, kteří jsou schopni měnit své postoje a názory z minuty na minutu, nenechávám manipulovat – ani lidmi, ani ničím jiným. Proto mě Mirákl nedonutil takzvaně „překopat“ svůj dosavadní žebříček hodnot, ale i přesto se něco změnilo: donedávna jsem cítila opovržení a snad i nenávist vůči všem komunistům, jejímž důvodem byl způsob života mé rodiny v době, kdy moc nad státem měla Strana. Nyní se cosi změnilo: uvědomila jsem si, že ne všichni komunisté byli špatní. Mezi těmito komunisty byli i lidé litující svých činů, lidé zklamaní ideologií, které zpočátku natolik věřili, spisovatelé a umělci, kteří se nechtěli vzdát své milované práce… Byla jsem donucena trochu otevřít oči a říct si, že člověk je přeci pořád jen člověk. Nevím, zda jsem tímto prokázala čtenářskou zkušenost hodnou vysokoškolské studentce, ale domnívám se, že je mnohem zajímavější uchopit toto téma z konkrétního pohledu, než abych se zaobírala problémy obecnými, o nichž se můžeme dočíst v každé druhé příručce literární teorie. Stejně jako u vyprávění platí slova Jiřího Trávníčka „aby se mohlo vyprávět, muselo se nejdříve něco vědět“, u čtení je to podobné: abychom mohli číst (a rozumět tomu), musíme nejdříve něco vědět. A u Miráklu to platí dvojnásob. ------------------------------------------------------------------------------------------------------ Citace: 1) Conrad, J. 2) Mirákl, vydání z roku 2009, str. 3) Mirákl, vydání z roku 2009, str. 444 4) Mirákl, vydání z r. 2009, str. 580 5) Mirákl, vydání z roku 2009, str. 196 6) Mirákl, vydání z roku 2009, str. 578 7) Mirákl, vydání z roku 2009, str. 583


celkové hodnocení autora: 95.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 21		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Radmila Kalousková	26.01.2011, 8:08:36

No, abych pravdu řekla, knihu, o které píšeš, jsem nečetla. Úvod se mi líbil, čekala jsem rozebrání a zamyšlení k tomu, co nám může kniha dát či vzít jako obecně. Myslím, že to sklouzlo d jakési recenze. Neříkám, že je to špatně, jen to neumím správně ohodnotit. RK

Karel Čížek	22.01.2011, 23:00:47

Podle mě snad ani není možné, aby člověku nějaká kniha zcela změnila životní perspektivu. Je tady spousta knih ze kterých se pomalu skládá mozaika integrity, ale jediné definující dílo? Pochybuji. Jasně, že musíme nějak znát kontext daného díla, jinak by nám utekla pointa. To platí na mnoha úrovních a to byl nejspíš případ toho emerického diskutéra. atd. atd. atd. Mmch. vyhraněné své životní postoje vs. vysokoškolská studentka. Silně pochybuji.

Šíma	18.01.2011, 16:19:03

Zdravím! Předně musím uvést, že jsem od dotyčného autora jeho uvedenou knihu nečetl, takže mi chybí srovnání mých vlastních zkušeností a prožitků při čtení tohoto dílka. Nemůžu si na něj vytvořit svůj názor, proto se budu držet toho, co jsi napsala ve své úvaze a co nám čtenářům předkládáš. Avšak nikde není řečeno, že na Tvůj text nenarazí jiný autor, který bude mít s touto knihou podobnou, nebo stejnou zkušenost (či naopak mu tento text nic neřekne). Zde záleží nejen na úhlu pohledu, ale i zájmu dotyčného čtenáře. Jeden má rád to a jiný zase ono. Otázkou je, zda je Škvoreckého kniha povinnou četbou, či náhodně vybraným textem k rozebrání, ať už svého čtenáře fakticky zasáhl, či nikoliv. Položila jsi zajímavou otázku: "Může nějaká kniha oslovit dotyčného čtenáře tak, že mu změní pohled na život?" Že změní i samotného čtenáře - k dobrému, či horšímu? (Má otázka navíc...) V jaké skupině lidí máme hledat? Ne každý se věnuje četbě (nemám na mysli onu povinnou četbu - bez ohledu "na stupeň" vzdělání: základní, střední, vysoký), ale docela průměrného člověka, který může mít různé vzdělání, zaměstnání a zájmy. Ne každý totiž leží v knihách a patřičně si tento fakt užívá... Jak už jsi uvedla, jinak se na stejné dílko bude dívat topič, jinak vrátný, skladník, řidič, inženýr, lékař, nebo filosof. Určitě zde záleží na vzdělání (jakou školu dokončil, čili na jeho všeobecném nadhledu), také na tom, jak je dotyčný čtenář sečtělý a jaký má vztah k literatuře. Je podmínkou všeobecná znalost tohoto oboru? Je důležité, aby znal všechny autory, jejich dílo i to, o čem a jak píší? Nejde v tomto případě spíš o čistě "akademickou otázku"? Nehledě na fakt, že zde jde také o žánr a kvalitu autora (někoho osloví již laciné detektivky, jiného zase filosofické dílo starověkého autora). Každého ze čtenářů může zajímat opačný pól širokého spektra literatury - od braku až po vyloženě hodnotná díla (jinak řečeno od námětově "laciných" příběhů, ve kterých jde o nějakou prostou a banální zápletku s nevýraznými postavami i dějem, až po díla přímo "filosoficky zaměřená", která se zamýšlejí nejen o době, ale i o člověku, který v ní žije). Tvá úvaha je poněkud "jednostranně zaměřená", přestože pojednává o jednom autorovi a jedné z mnoha knih, které napsal, avšak nejde jen o Tvé myšlenkové pochody, ale i pohled na danou tématiku ze strany dalších čtenářů, kteří jsou tématicky totožně zaměření, jako Ty. Pak zde jde o pohled čistě ze strany vysokoškolských studentů, nebo čtenářů seskupených v určitém kroužku (tuším jsi psala o kroužku dramatickém), kteří se o tento problém vyloženě zajímají. Netvrdím, že je to špatné a že by ses měla také zajímat o to, jak by se mohl k této knize vyjádřit člověk s jiným zaměřením, či profesí... Občas se mi jeví, jako bys od úvahy trochu přikročila k recenzi. Kniha, o které zde píšeš a kterou nám přibližuješ v širším měřítku, Tě určitě musela velmi zaujmout, inspirovat a možná i zasáhnout (mám na mysli onu myšlenkovou rovinu). Máš určitě pravdu, čtenář, který nemá patřičný rozhled a znalosti (třeba i historie) si tuto knihu patřičně nevychutná jako ten, kdo má například jen určité znalosti z již zmíněné problematiky nejen historických událostí, do kterých byl příběh zasazen (co se tehdy dělo a jaký měly dané události politický, sociální a kulturní podtext). Pokud se nad tímto faktem zamyslíme více, pak musíme souhlasit, že pro čtenáře, kteří se literatuře aktivně věnují (jsou vášnivými čtenáři, mají své oblíbené autory a knihy a dokáží o nich vášnivě diskutovat) může mít ta či ona kniha (nebo autor) určitý význam a může svým způsobem změnit jejich život. Avšak pro ty, kterým literatura nic neříká nikoliv. Totéž platí i pro jinou oblast lidské kultury a umění, například hudba, nebo film. Zde záleží, k čemu dotyčný čtenář, posluchač, nebo divák inklinuje. Proč jsem uvedl i jiné oblasti, než je literatura? Protože lidé se nemusí zabývat jen čtením knih. I když v lidské historii existují knihy, které lidské osudy i životy zasáhly v mnohem širším měřítku, ať už je četli, či do nich jen nahlíželi. Stačí se podívat na Bibli, či jiné svaté knihy jiných náboženství. Tady však již nejde o dobrovolnou četbu a zájem o daný druh literatury, ale o řízenou a organizovanou skupinu lidí, která tu či ono knihu aktivně prosazuje a používá ji ke svým účelům. Tak a od čtení literatury jsem se dostal až k náboženství... Omlouvám se, přestože jsme stále u čtenářských zkušeností a ovlivnění čtenáře pročtením té či oné knihy! Takže? Z hlediska zamyšlení se nad daným autorem a jeho tvorbou (i vlastní problematikou zachycení nejen historických událostí do samotného příběhu, ale i zpracováním samotných postav, jejich skrytím před zraky nepovolaných čtenářů, či zamyšlením nad jejich úlohou v dané době) může být tato úvaha velmi podnětnou. Pro ty, které daný autor nezajímá (nezajímají se o jeho tvorbu), přínosným tento text příliš nebude. Pomohl by onen širší pohled? Nejen zaměření na jednu knihu? Kterou? Autorů k onomu protřesení je dost, stejně tak jejich děl. Stejně tak je široka čtenářská obec. Proto zde nemůže být o nějakém škatulkování řeč, stejně tak zamyšlení jen na jednu knihu a autora může být zavádějící a užitečné jen pro určitou skupinu čtenářů (se stejným, či podobným zaměřením). Jak moc je tato úvaha napsaná vzhledem k literární teorii netuším. Ono je nejspíš jednou věcí literární teorie a druhou praxe a samotná tvorba (čili ono tvůrčí psaní). Avšak i pro autora je přínosem znalost dané problematiky (o které píše, ať už jde o jakýkoliv obor lidské činnosti, nebo určitého historické období). Když jsme u toho, který spisovatel nejdříve studuje literární teorii (v širším měřítku)? Spíš se zajímá o to - pokud to se psaním myslí vážně - jak najít svůj styl a psát nejen bez chyb, ale také dostatečně čtivě, aby si přitáhl co největší počet čtenářů - zde je však znalost dané problematiky, o které píše důležitá. Ale zpět ke čtenáři... Tomu to může být víceméně jedno, dotyčný jen čte autorův text, pokud jej však chce rozebrat širšímu publiku a zamyslet se nad danou tvorbou, bude muset znát něco víc o dané problematice (o čem se v rozebírané knize píše, jaký byl asi autorský záměr a jakým způsobem se autor popral při tvorbě vlastního textu se samotným reáliím - viz postavy příběhu, místa děje, či skutečné historické události a osobnosti). Tak... Trochu jsem se rozpovídal a nyní netuším, jak moc k věci, zda nejde jen o hromadu prázdných slov, které nikomu stejně nic neřeknou... Hezký den přeji! P.S. A málem bych zapomněl!!! Dobrá vs. špatná čtenářská zkušenost... Jde zde o to, jak moc se komu líbí ta či ona kniha (nebo autor - myšleno jeho tvorba celkově)? I tady musíme brát na zřetel fakt, či skutečnost, že má každý čtenář v oblasti svého zájmu jiný literární žánr, či autory, kteří píšou jemu blízkým stylem. Pak musíme při posuzování oné zkušenosti také zohlednit výše zmíněnou skutečnost - jakému žánru či autorů dává daný čtenář přednost. Jde, či nejde brát tuto skutečnost příliš zeširoka? Vždy půjde o názor právě daného čtenáře. Pokud bychom chtěli tuto skutečnost zevšeobecnit, nejspíš bychom museli vybírat vždy ze široké množiny autorů a knih (nehledě na žánr, či období) jen ty umělce a jejich tvorbu, která se líbí největšímu počtu čtenářů a sestavit jakýsi žebříček popularity (bez ohledu na to, z jaké skupiny tito čtenáři pocházejí - viz vzdělání, zaměstnání a podobně). Pokud tedy nepůjde o jednoho vybraného autora z mnoha, pak by bylo nejspíš nutné provést určitou anketu, či statistiku v jednotlivých oborech (či žánrech) literatury a brát v potaz onu dobrou či špatnou zkušenost u každého čtenáře zvlášť a vše katalogizovat podle již zmíněných kritérii. Někdo může říci, že má rád a bere jej sci-fi, jiný se může přiklánět k docela jinému žánru, který píší domácí autoři, další naopak ke světové literatuře (bez ohledu na období, ve kterém tvořili). Vždy půjde o vyjádření daného čtenáře, se kterým pak lze dál pracovat. Tolik o špatných či dobrých zkušenostech. A z každého čtenářova vyjádření by byla nová úvaha... To je děs, takhle se rozepsat a možná o ničem!!! Ano, kdo ví, třeba jsem docela mimo mísu! ;-) Raději mizím!!!