obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2916112 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Legendy Yveninu - První úkol: 2. část ::

 autor El Kostlivec publikováno: 14.01.2011, 13:42  
Druhý díl fantasy příběhu.
 

Tala zuřila. Cupitavě kráčela rozpálenými ulicemi Gurlachu, jehož dláždění vysílalo do jejích bosých chodidel vlny mučivého žáru. Díky svému výcviku a železné vůli tu bolest vůbec nevnímala, jednalo se pouze o okrajový vjem. A to i přesto, že nesnášela přemíru horka. Co ji ale skutečně „pálilo“ byl fakt, že se ocitla spoutaná a polonahá, oděna do šatu otrokyně pro potěšení. A aby toho nebylo málo, tak ji její pán vedl s provazem kolem krku. S každým krokem zacinkaly a zachřestily všechny ozdoby, kterými bylo celé její tělo poseto.
Je to snad ještě horší, než kdybych měla na krku velký zvon…
Tala vzdorně škubla hlavou a Marauk sebou trhl, když mu konec provazu málem vyklouzl z ruky. Střelil po ženě varovným pohledem a uchopil provaz silněji.
Elfka sklopila zrak, což ji pouze donutilo opět pohlédnout na svůj šat. Věděla, že její oblečení mělo muže vzrušovat a udělat jí přitažlivější, ale dle jejího názoru z každé části jejího těla čišela taková míra nevkusu, že nedokázala pochopit, jak by se to vůbec někomu mohlo líbit.
Anebo je tu vkus vyhrazen pouze pro svobodné ženy…
Opět se podívala před sebe a její oči se zabodly do mágových zad plnou tíhou vzteku a nenávisti. Její přirozeností se už dávno stalo dokonale ovládat své emoce jak navenek, tak uvnitř, ale nyní se cítila tak ponížená, že se nedokázala udržet.
Než odešli s pánem z Garaseenova sídla, věděla pouze to, že ji ten den ještě čeká nějaký úkol, ale Marauk jí nesdělil nic podrobnějšího. Až v jedné zapadlé uličce ji donutil převléct se do otrockých šatů, aniž by jí cokoliv vysvětlil. V té chvíli se stěží ovládala, ale její vztek se nedal srovnat s tím, jak se cítila nyní. Každý další chlípný pohled procházejícího Gurlachánce, zacinkání ozdobné rolničky, nebo stáhnutí se kousavého provazu kolem krku v ní vyvolávalo pulzující zvířecí touhu řvát a vrhnout se na příčinu jejího ponížení – Marauka. Ztěžka zafuněla a zakroutila hlavou.
Ne, nesmím se nechat ovládnout hněvem…alespoň ne na rušné ulici plné lidí...
Jakoby jí kouzelník četl myšlenky, o pár kroků dál zahnul z hlavní třídy do spleti menších proplétajících se uliček. Tale bylo s podivem, že se v tom labyrintu její pán vyzná, ale ihned si připomněla, že v tomto městě vyrůstal.
Když se ocitli ve stinné uličce, daleko od hluku městského života a osamoceni, Tala sebou opět škubla, tentokrát silněji a zastavila se. Marauk se k ní vztekle otočil, přitáhl provaz oběma rukama a trhl k sobě. Provaz se zařezal Tale kolem krku a zanechal na její kůži narudlé stopy.
Tak dost!
Elfka se zapřela pevně nohama do země a vymrštila celé své tělo zpět. Díky své zvýšené síle dosáhla toho, že tentokrát to byl mág, kdo klopýtl dopředu.
„Talo, přestaň!“ zahřměl s brunátnou tváří. „Co je to s tebou?!“
Konečně se mnou alespoň mluví…
Žena se trošku uklidnila, když uslyšela pánův hlas, ale přesto zaskřípala zuby. „Nevím, co má tohle všechno znamenat,“ pohodila vzdorně hlavou.
Marauk stiskl pevně rty do jediné zlověstné linky. „Nevím, co myslíš slovem ‚tohle,‘ ale jestli ti jde o tuto situaci, tak jdeme splnit jeden úkol a ty jsi zřejmě dostala z toho slunce úžeh. Jestli ne, tak bych si tvé chování musel vykládat jako neposlušnost, což by mě zrovna u tebe velmi zklamalo.“
Tala pouze odvrátila pohled a těžce vydýchávala svůj nahromaděný vztek.
Kouzelník k ní mezitím přistoupil a lehce se dotkl jejího ramene. „Co se děje, Talo? Když chceš, tak dokážeš být ta nejméně emotivní ze všech mých služebníků, tak co má znamenat tenhle výstup?“
Žena ještě chvíli hleděla do zdi, nakonec se ale přiměla na mága podívat. „Říkal jste, že mě tu v Gurlachu čeká můj první větší a také samostatný úkol. Doufala jsem, že se na vše řádně připravím, jak jsem byla vycvičena a provedu akci dle plánu a teď…tohle. Nejenže nevím, co se děje, ale ještě jsem nucena hrát roli kusu dobytka, který jde na trh. Ani netuším, jaký to má smysl.“
Kouzelníkův výraz po chvíli zjihl a muž se lehce usmál. „Tak o tohle ti jde? Vím, že jsi ctižádostivá, ale nemusíš se bát, tady v Gurlachu nás oba dva čekají důležité úkoly. Jenom předtím potřebuji vyřídit nějaké…drobnosti a právě teď musíme udělat jednu z nich. A já tě v této chvíli prostě potřebuji v roli harémové otrokyně.“
„A můžete mi už konečně říct proč?“ zeptala se stále hněvivě Tala a přitom zakroutila svými rukama, které měla svázané za zády. „A vůbec…jsou pro tuhle roli nutná ta pouta? Nevšimla jsem si, že by je zdejší otrokyně nosily.“
Kouzelníkův úsměv se ještě více rozšířil. „V tom máš pravdu. Trošku jsem vycítil tvou horšící se náladu už na začátku, takže ta pouta slouží čistě pro mou bezpečnost. Nechci riskovat, že se mi najednou vrhneš v záchvatu vzteku svými drápky po krku.“
Na tom něco je, uznala v duchu Tala a trošku se uvolnila.
„Řeknete mi tedy už, o co vlastně jde?“
„Tvým úkolem bude zabít náboženského vůdce Gurlachu,“ odtušil Marauk.
Ta stručná odpověď pozvedla Talino obočí výše.
„Abych to uvedl na pravou míru,“ pokračoval kouzelník, „tak jde o muže, který by mohl dělat problémy ve splnění našeho úkolu. Je to fanatik nesnášející magii, který zasedá v radě Gurlachu. A vzhledem k tomu, že možná budu potřebovat radu konfrontovat, si nedovolím ponechat tohohle staříka naživu.“
Tala měla z tónu mágova hlasu pocit, že v něm zaslechla nějakou emoci.
„Už jste se s ním někdy setkal?“ zeptala se opatrně.
„Vlastně ano,“ odvětil Marauk znechuceně. „Už víš, že jsem tu vyrůstal, ale nikdy jsem ti neříkal, kolik příkoří jsem tu jako provozovatel kouzelnické magie zažil. A nejvíc právě ze strany tohohle ‚duchovního.‘ Vznášel se nade mnou dokonce stín hrozeb v podobě vyhoštění či smrti. Byly to těžké začátky a tenhle dědek to má všechno na svědomí.“
Aha, takže nejde jen o nutnost…
Tala se lehce zamračila a zeptala se: „Chcete se mu proto pomstít?“
„Ne, o to nejde,“ bránil se Marauk, dle Talina názoru možná až příliš horlivě. „Ale znám jej, takže vím, jakou hrozbu může znamenat. A já to riziko podstoupit nechci.“
„Hmm,“ přikývla pouze Tala, ale její vnitřní instinkt jí napovídal, že osobní Maraukova vendeta hraje také nemalou roli.
„Kde a jak mám toho muže zabít?“ zeptala se žena po chvíli.
Mágovi se navrátil úsměv na tvář. „To je právě na celé té situaci to delikátní, má služebnice. Ačkoliv tu ten klerik vládne pevnou rukou, veřejnosti na očích žije odříkavým životem a drží celibát, ve skutečnosti není ničím jiným než starým chlípníkem. Jednou týdně, v čase, kdy se má věnovat modlitbám ve svých komnatách, ve skutečnosti opouští chrám a vydává se na návštěvu skrytého nevěstince.“
Tala si tu informaci chvíli srovnávala v hlavě, poté se zeptala: „Nestačilo by jej v nevěstinci nachytat, aby si udělal ostudu? Určitě by jeho pověst i vliv utrpěly.“
„Není to tak jednoduché,“ mávnul rukou Marauk. „Za prvé by to bylo jeho slovo proti slovu případného svědka a za druhé jsou v Gurlachu nevěstince zakázané. Majitelka by nikdy nesvolila k tomu, aby se její podnik dostal v širší známost.“
„Nevěstince jsou zakázané?“ hleděla nevěřícně Tala na mága.
„Ano, Gurlachánci to berou jako nemorální záležitost.“
Pokrytci…ocitla jsem se ve městě plném pokrytců. Dělá se mi z toho špatně.
Tala jako trénovaná vražedkyně nikdy nepřemýšlela o tom, co je morální nebo nemorální, ale připadalo jí neuvěřitelné, že ve městě, kde kvete trh s otroky, kteří mohou být svými pány beztrestně biti, znásilňováni a dokonce i zabiti, je soulož za peníze považována za činnost špatných mravů.
Navenek pouze znechuceně mlaskla: „Takže předpokládám, že mým úkolem je zahrát roli konkubíny.“
„Přesně tak, jsi všímavá,“ odvětil Marauk. „S majitelkou nevěstince jsem dohodnutý tak, že tě nabídne jako exotické zboží. Tvá oběť se prý už dříve ptala po ženách jiných ras. Elfkou proto jistě nepohrdne. Jakmile se dostane k tobě do pokoje, tak jej v tichosti zabiješ.“
S každým následujícím kouzelníkovým slovem se Tala mračila víc a víc. Když domluvil, zakroutila hlavou: „A proč jste si na tohle někoho nenajal? Vždyť to se nedá nazvat ani vraždou, je to jen obyčejná porážka. Tohle by přeci zvládl úplně každý, takový úkol je pod mou úroveň.“
„Toho jsem si vědom,“ prohlásil shovívavě mág. „Problém je ale v tom, že Gurlachánci nic takového neudělají. Jsou pověrčiví a věří, že zabitím duchovního by na sebe povolali kletbu bohů. Ale jsou za správnou cenu ochotni dívat se jinam, když přijde na věc.“
Hmm, takže to jejich pokrytectví vážně nezná hranic…
Tala si hlasitě povzdechla a pokrčila rameny. „Jestli to mám udělat, tak budiž.“
„Hodná holka,“ řekl mág, zatímco si Talu bedlivě prohlížel. Jeho rysy poněkud ztvrdly. „Ale už nikdy, opakuji nikdy, nad sebou neztrácej kontrolu. Zabijáci s takovou vlastností se dají považovat za vadné kusy.“
Na to Tala nic neřekla, pouze opět odvrátila zrak. Marauk lehce zatáhl za provaz a dvojice se opět vydala stísněnými uličkami za svým cílem. Zanedlouho dorazili k budově s oprýskaným modrým nátěrem, u které se kouzelník zastavil.
„Tak jsme tady,“ pokynul bradou k sukovitým dveřím.
Ne, že bych z toho měla velkou radost.
Marauk zabušil na dveře, které se po chvíli otevřely a odhalily snědou plešatou hlavu hromotluka s mohutným knírem.
„Co chcete?“ zeptal se valibuk nevrle a pohled mu sklouzl od kouzelníka k Tale.
„Jdeme navštívit majitelku tohoto podniku,“ odtušil suše mág. „Mám s ní nějaké jednání.“
Valibuk se příšerně zašklebil, ale nic nenamítal a opět zabouchnul dveře.
„Myslíte, že to znamenalo, že vaši žádost vyřídí?“ zeptala se kysele Tala.
Marauk po své svěřenkyni pouze vrhnul varovný pohled, ale zůstal potichu. O pár chvil později se dveře znovu otevřely, tentokrát více a odhalily hromotluka v plné jeho výšce i šířce. Téměř výhrůžně pozvedl okovanou hůl, ale pouze jí mávnul za sebe na znamení, že dvojice může vstoupit.
Kouzelník zatáhl Talu do vstupní místnosti, ze které – teprve až hlídač zavřel venkovní dveře – byl vpuštěn dále.
Jakmile se ocitli v hlavním sále, Tala přemýšlela, jestli by rozdíl mezi oprýskaným zevnějškem budovy a jejím nablýskaným až kýčovitým dojmem zevnitř mohl být větší. Místnost lemovaly ochozy, které tvořily druhé patro s jednotlivými vstupy do křiklavě zbarvených dveří. Uprostřed samotné místnosti se pak nacházela vyvýšena plošina, pokrytá koberci, polštáři a mohutnými poduškami. Tala si domyslela, že se nejspíš jedná o odpočívadlo pro čekající zákazníky.
Z jednoho naditého polštáře líně vstala honosně (i když trošku nevkusně) oblečená žena středních let a pomalu se vydala k nově příchozím. Vražedkyně zbystřila a pozorně si přicházející ženu prohlédla. Dle sebejistého kroku a drahých šperků vystavených na odiv si ji Tala ihned zařadila jako majitelku nevěstince. I přes její věk a pár vrásek na tváři se stále jednalo o přitažlivou ženu, která by bezpochyby mohla nabízet služby sama. Ačkoliv působila dojmem ležérnosti a vyrovnanosti, její umělý úsměv se začal postupně bortit s tím, jak si prohlížela Marauka.
Zdá se, že tu nejsme tak úplně očekáváni.
„Co tu děláte?“ zeptala se žena ostřejším a trošku obviňujícím tónem.
Marauk opětoval její tvrdý pohled s klidem a pouze lehce pozdvihnul obočí: „Zdravím vás. A co se týče vaší otázky…přišli jsme vykonat to, na čem jsme se již dávno předem domluvili.“
„Já vím,“ mávla rukou majitelka podniku a napětí v jejím hlase trošku polevilo. „Jenom jsem čekala, že dáte vědět dopředu.“
„Moje přítomnost v tomto městě se každému nemusí zamlouvat,“ odtušil kouzelník. „Čím méně lidí o mně dopředu ví, tím lépe.“
Gurlašanka se pobaveně ušklíbla. „Nemyslíte si snad, že bych právě já o vás mluvila na každém rohu, že ne? V mé situaci by to bylo nanejvýš hloupé.“
Marauk pozvedl ruku. „Nic nenaznačuji, jsem pouze opatrný.“
A také trošku paranoidní, pomyslela si Tala. Co kdyby tu ta ženská dnes nebyla? To by pak má potupa přišla úplně vniveč...
„Dobrá, tohle dokážu pochopit, při mé branži v tomto městě je to koneckonců stejné,“ řekla žena. „Ale jak si můžete být jistý, že sem dnes přijde….hmm, však víte kdo.“
„V dopise jste mě ujišťovala, že sem chodí pravidelně každý týden vždy přesně na čas,“ opáčil Marauk.
„Ano, to ano,“ povzdechla si žena a zamyšleně se kousla do rtu. „Já jen, že…nevím…je to přeci jen duchovní.“
„Smluvený obnos mám s sebou,“ odtušil suše Marauk.
Majitelka nevěstince se kouzelníkovi zadívala dlouze do očí. „Přesvědčil jste mě.“
Jaké to překvapení.
„Celá věc proběhne rychle a tiše. Přesně takovým způsobem, jaký jsem vám již předtím nastínil,“ ujišťoval ženu kouzelník.
„Dobrá,“ přikývla majitelka podniku po chvíli. „Smím se zeptat, kam pak uklidíte tělo?“
„My?!“ uniklo Tale skrze rty tónem plným překvapení.
Gurlašanka se poprvé od začátku rozhovoru podívala přímo na Talu. „Jistě, je to přeci jen vaše záležitost. Navíc…říká se, že dotýkat se nevysvěcenýma rukama mrtvého duchovního přináší hněv bohů.“
Zato brát peníze za to, že se díváte jinam, když je vražděn, je určitě hřeje na duši, pomyslela si Tala, ale nahlas nic neřekla. Pouze si trpce domyslela, že největší námahou celé té akce se stane uklízení mrtvoly.
Majitelka si ale Taly nepřestala všímat. Loupla pohledem po Maraukovi a zeptala se: „Předpokládám, že tohle je vaše sladká návnada.“
Kouzelník se pouze usmál.
Gurlašanka přistoupila k Tale a jemně ji chytla za bradu. „To by mohlo vyjít. Pěkná je a…má dostatečně exotické rysy. Kdybys někdy potřebovala nějakou práci, děvče, něco bych pro tebe našla.“
Tala trhla hlavou, aby se dostala z ženina sevření, což u majitelky nevěstince pouze vyvolalo zvonivý smích. „Zavedu tě do pokoje, kde počkáš na svého zákazníka.“
Vražedkyni ve světle nadcházejících událostí připadl slovo zákazník velmi dvousečné.
Marauk k Tale přistoupil a pustil se do odvazování pout, které svíraly její ruce.
„Jak jej mám zabít?“ zeptala se Tala úsečně. „Jed v nápoji nebo bodnutí nožem?“
„Zabiješ jej holýma rukama,“ odtušil zlověstně kouzelník.
Tala sevřela rty, a jakmile byla volná, následovala gurlašskou ženu do přiděleného pokoje na ochozu místnosti. Pokoj, stejně jako nevěstinec – a dle Taly vlastně jak celý Gurlach – hýřil křiklavými barvami a ozdobami.
„Tady počkej,“ nařídila jí žena. „A hlavně tu nenadělej nepořádek. A taky žádný hluk. Co já vím – třeba přijde ještě nějaký zákazník, nechci nikoho vyděsit.“ Po těch slovech odešla.
Tala si povzdechla a svalila se do kupy nadýchaných polštářů.
Tohle je fraška.
Instinktivně sáhla po připravené míse s ovocem a utrhla si několik plodů z trsu hroznového vína. Zatímco hrozny přežvykovala v ústech, přemýšlela.
Byla znechucená celou tou situací kolem vraždy toho duchovního, ale čím dál více ji hryzal pocit viny za to, jak sama reagovala.
Můj pán měl pravdu. Chovala jsem se jako hlupačka.
Tala si uvědomovala, že pokud se chce stát dobrou služebnicí, vražedkyní a špiónkou svého pána, musí umět krotit své emoce ve všech případech. Obyčejně to dokázala, ale ten den se střetlo její vysoké očekávání s potupující realitou, kdy byla vydána napospas pánovým plánům, bez ohledu na to, jak nepříjemné to bylo. Ne že by všechna ta dřina a odříkání během výcviku byly příjemné, ale všechnu bolest, nepohodlí a nesnáze podstupovala s vědomím, že až se zocelí, připraví a získá pánovu důvěru, její život se změní.
Asi jsem příliš doufala, že ta změna přichází teď. Ale co když…co když je dnešní den jen další zkouškou. A co když jsem zklamala?
Zachmuřeně se hryzla do rtu a zakroutila hlavou.
Nemá cenu dělat si starosti. Ještě mám šanci ukázat, že svůj úkol zvládnu tak, jak si můj pán přeje. I když to nemá žádnou úroveň.
Rozhodla se nemyslet na nepříjemné věci, a tak si připomněla, že ještě toho dne večer ji čeká setkání s Garaseenem. Na rozdíl od všeho, co se týkalo tohoto přístavního města, bývalý zabiják byl tím jediným, co v Tale zanechalo kladný dojem. Obchodník jí připadal poměrně vtipný, dokázal rozveselit jinak zachmuřeného Marauka a také z něj nečišelo to příšerné pokrytectví, které se v Gurlachu na Talu lepilo na každém kroku.
Ano, mohl by to být zajímavý večer. Na Talině tváři se usadil lehounký úsměv.
Z přemítání ji vyrušil až sílící zvuk kroků a tlumené hlasy. Trošku se napřímila, zavřela oči a začala zhluboka dýchat. Měla jen pár úderů srdce na to, aby se dostala do role elfské otrokyně-nevěstky.
Když se dveře do pokoje znovu otevřely, držela na své tváři již mírně napjatý a podřízený výraz.
Dovnitř vstoupila majitelka nevěstince, následována starým prošedivělým mužem s umně zastřiženým plnovousem.
Gurlašanka vztáhla ruku a ukázala na Talu. „Podívejte, můj pane, že jsem vám nelhala. Mám pro vás tuto exotickou ženu. Koupila jsem ji před čtyřmi dny, ale čekala jsem s ní na vás, budete první, kdo ji ochutná.“
Duchovní si Talu zkoumavě prohlížel takovým způsobem, že elfka nepochybovala, že se v jeho hlavě rodí ty nejzvrhlejší představy.
„Jsem skutečně potěšen, že pamatujete na má přání,“ prohlásil muž nakonec. „Tento kousek je unikátní. Má skutečně zvláštní rysy.“
„Nelíbí se vám snad?“ zeptala se s zjevně hraným zklamáním gurlašská žena.
„Naopak,“ odtušil duchovní s oplzlým úsměvem. „Zvláštní, ale nanejvýš přitažlivé rysy. Vezmu si ji.“
„Výborně,“ rozzářila se majitelka potěšeně. „Nechám vás tedy o samotě. Přeji vám příjemnou zábavu, pane.“ S těmi slovy se otočila a opustila místnost.
Tmavé oči duchovního se vpíjely do Talina těla, zatímco ten se k ní pomalu přibližoval. Vražedkyně měla dojem, jakoby i ty sporé kousky oblečení, které na sobě měla, pod jeho pohledem zmizely. Trošku nervózně se ošila, což nebylo ani příliš předstírané gesto.
Zvláštní situace, pomyslela si Tala, aby sama nad sebou i nad tím okamžikem získala kontrolu. Kořist sama dobrovolně kráčí vstříc své záhubě. Je v tom nějaký rozdíl od toho, když lovci vhodí doprostřed zamaskované pasti zvěři kus neodolatelného žrádla? Snad jen v tom, že já jsem zároveň past i to žrádlo.
Když stál muž přímo u ní, pokorně sklopila hlavu a zašeptala: „Můj pane.“
Duchovní se složil do podušek těsně vedle ní a řekl: „Vidím, že v tobě dlí alespoň trocha pokory, nestoudnice. Už jsi prošla lidskýma rukama nebo jenom cítíš moji přirozenou nadřazenost?“
Tala sklopila hlavu ještě níže v hraném zkroušení. Ve skutečnosti však zvažovala odpověď.
Na takové řeči vážně nejsem připravena…
„Už jsem poznala, že je lepší poslouchat,“ odpověděla nakonec vyhýbavě.
Prsty s drsnou kůží přejely po její tváři. „Takže jsi učenlivá,“ uchechtl se stařec. „Pověz mi, co ses naučila o tom, jak potěšit muže? Umíš něco? Umíš něco zvláštního?“
Tala pozvedla hlavu a trošku odvážněji řekla: „Ano, pane, o tom něco vím.“
Vztáhla ruku a dlaní jemně zatlačila na mužovu hruď. Duchovní se pouze usmál a jemnému tlaku se poddal. Položil celé své tělo do barevných polštářů a nechal Talu, aby si na něj obkročmo sedla.
Ta se v duchu nad svým počínáním znechuceně otřásla, ale v takové pozici měla svou oběť pod kontrolou, kdyby se cokoliv zvrtlo. Zároveň se na její tváři objevil – alespoň se o to snažila – hravější výraz.
„Vidím, že jsi opravdu zvrhlá nelidská bytost. Slyšel jsem, že se tvoje rasa kdysi dávno spřáhla s démony, a tak získala nesmrtelnost. Pokud je to pravda, tak mám co dočinění s bezbožnou existencí.“
Sluncem opálené prsty se nyní zaryly do Taliných odhalených stehen, zatímco výraz duchovního se stával stále chlípnějším.
„Snad mi bohové odpustí, že se dotýkám tvého nečistého těla. Na druhou stranu – možná tě mé sémě očistí a smyje z tebe část tvé ďábelské přirozenosti.“
S těmi slovy putovaly nenechavé ruce Gurlachánce výše po Taliných stehnech a sklouzávaly k jejich vnitřní straně. Zřetelně také cítila vzrůstající tlak něčeho tvrdého z oblasti mužova rozkroku.
Bohové, už ani o úder srdce déle…
Tala položila své dlaně jemně na tváře duchovního a prsty mu vjela do vlasů.
„Vidím, že souhlasíš,“ zasmál se muž.
„Ano, pane, souhlasím,“ zapředla sladce Tala a přiblížila svou tvář těsně k fousatému obličeji své oběti. „Už se nemůžu dočkat…“ Stisk jejích rukou kolem mužovy hlavy zesílil, zatímco mluvila dál: „…až mě očistí vaše…“ Na elfčině tváři se při odmlce rozprostřel upřímný úsměv.
„Smrt,“ vydechla potichu s blaženým výrazem a prudce trhla hlavou chlípného duchovního.
V jeho očích se na zlomek úderu srdce objevilo překvapení, poté na ještě kratší dobu zděšení, až konečně ty tmavá okna do chlípných hlubin mužovy duše za zvuku hlasitého křupnutí vyhasly.
Tala se rychle svalila z mrtvého těla a úlevně si vydechla.
Tak to by bylo. Teď se ještě zbavit těla a pak… doufám, že má Garaseen ve své rezidenci lázně.
Vstala a nyní již beze spěchu se vydala ke dveřím. Věnovala ještě jeden znechucený pohled mrtvole starého duchovního Gurlachu a poté otevřela dveře. K jejímu překvapení za nimi stál velký muž, který předtím hlídal vchodové dveře.
Ani jsem jej neslyšela přicházet. Buď jsem byla příliš rozrušená tím dědkem anebo se ten chlap dokáže skutečně tiše plížit.
Jakmile spatřil vycházející elfku, zarazil ji pokynem ruky a otočil se přes zábradlí ochozu dolů do místnosti.
„Ta ženská už je hotová, paní. Co mám dělat?“ zahulákal hlubokým huhlavým hlasem.
„Počkejte na mě, půjdu se podívat,“ ozval se zespoda ženský hlas.
Talino obočí se lehce zkřivilo nad tím, jakou zvědavost smrt duchovního vyvolává. Majitelka nevěstince vystoupala po schodech na ochoz a dokráčela k čekající dvojici.
Vražedkyně si všimla kolem jejích očí napjatých svalů, které ji usvědčovaly z lehké nervozity. Opatrně pootevřela dveře do pokoje, nakoukla a opět je zavřela.
„Bohové, opravdu je mrtvý,“ vydechla.
A co jsi čekala, náno? Že jsem se sem přišla s tím dědkem opravdu vyspat?
Gurlašanka se na Talu dlouze zadívala, jako by váhala, co má dělat.
Elfka, která však na žádné další průtahy neměla náladu, se zeptala: „Kde je Ma…kde je váš obchodní partner?“
Drobné přeřeknutí vyvolalo na tváři druhé ženy úsměv. „Marauk? Nemusíš se snažit tajit jeho identitu, kočičko, znám jeho jméno. A pokud jde o to, kde je…řekněme, že jsem si nepřála jeho přítomnost v mém podniku déle, než je nutné. Stejně jako tvůj pán nechci nic riskovat. Ale neboj, měl by se sem vrátit.“
„To doufám. Nezvládnu odklidit to tělo sama,“ opáčila jízlivým hlasem Tala.
Byla to sice lež, ale chtěla nafoukanou paní kurtizán vyprovokovat. A k tomu navíc skutečně doufala, že jí její pán pomůže s úklidem těla, aby se i on přičinil na té špinavé práci, kterou si sám vymyslel.
„To nebude potřeba,“ odtušila majitelka nevěstince a její úsměv se rozšířil. „Na úklid tu mám své lidi.“
Co to…
„Neříkala jste, že Gurlacháncům přináší šáhání na mrtvé duchovní smůlu?“ zeptala se suše Tala.
„To jsem říkala a je to pravda, ale od toho tu mám je,“ řekla snědá žena a luskla prsty.
Dveře napravo od pokoje, před kterými trojice stála, se s vrznutím otevřely a z jejich útrob se vypotáceli další dva hromotluci.
Tala po nich střelila rychlým pohledem, který v ní vyvolal neblahé tušení. Jeden z nich měl původně světlou pleť, nyní osmahlou prudkým gurlašským sluncem, zato ten druhý měl naopak spíše černé než hnědé zbarvení pokožky.
„Jak vidíš, ani jeden z nich není rodilý Gurlachánec, děvče. Oni s tím problém mít nebudou.“
U všech démonů…proč někoho takového na tu práci můj pán také nenajal?
Ta otázka však nebyla tím nejpalčivějším, co přicházelo Tale na mysl. Její pravé obavy se týkaly toho, odkud se ti muži vzali a proč je majitelka nevěstince před jejím pánem zatajila. Jedním si však jistá byla – přicházely komplikace.
„Pokud tomu tak je, tak vás mohu opustit,“ promluvila rozvážně Tala, ustoupila o krok dozadu zády ke zdi tak, aby měla na očích všechny přítomné. „Jsem si jistá, že můj pán jistě navýší cenu za to, že jste si dala práci s tím sehnat uklízeče.“
Majitelka nevěstince se zvonivě zasmála. „Máš smysl pro humor, děvče, to se mi líbí. Nemáš však kam spěchat, zatím ještě zůstaneš mým hostem.“
Tala si všimla, že trojice hromotluků se kolem ní stáhla, aby jí zabránili v případném úniku. Tělo vražedkyně se napjalo v očekávaném boji, čehož si Gurlašanka všimla.
„O nic se nepokoušej, děvče. Nechceš se doufám postavit tady mým hochům, že ne? Měla by sis uvědomit, že je to úplně něco jiného než zabít starého seschlého muže.“ Její rty se našpulily. „I když jeden orgán mu stále sloužil velice dobře.“
Ha, ta děvka si neuvědomuje, že mé tělo vládne mnohem větší silou,než jakou může obyčejná žena mít.
Ta dedukce v elfce vyvolala rychlý sled myšlenek. Okamžitě věděla, že musí toho poznatku ve správnou chvíli využít, pouze si nebyla jistá, jestli má reagovat hned nebo ještě chvíli hrát ,obyčejnou´ vražedkyni. Rozhodla se proto hrát o čas.
„Můj pán mě zradil?!“ zeptala se naoko rozhořčeně. „Nezaplatil vám snad? Nebo co se stalo?“
„Nic takového,“ mávla rukou Gurlašanka. „Na celé té věci mě od začátku trápila jedna myšlenka. Že by to mohl Marauk nakonec přeci jen zkusit hodit na mě. Tak dlouho mi to vrtalo hlavou, až jsem si řekla, že jeho případný pokus předběhnu.“
Tala polkla a hlavou jí proběhla černá myšlenka.
Můj pán! Snad není…
„Kde je? Zabila jste jej?“ zeptala se věcně, přesto však tušila, že špetka emocí se v jejím hlasu objevila.
„Ach, to ne, to by nesplnilo účel. Ještě jej nemám, předtím jsem mluvila pravdu. Za chvíli se vrátí. Abych pravdu řekla, mám z něj určité obavy. Vím, že je to kouzelník, ale nevím, jak mocný a co svede. A právě proto potřebuji tebe.“
Hm, proto mi tu vykládá všechny ty kecy místo, aby poručila těm pořezům, aby se na mě vrhli.
Navenek však vražedkyně pouze zakroutila hlavou: „Nerozumím. Proč mě?“
„Protože ty Marauka znáš lépe než já,“ zabodla Gurlašanka prst směrem k Tale. „Řekni mi, jak jej mohu co nejefektivněji přepadnout a odrovnat ho. Působí na něj jedy? Je nějakým kouzlem chráněn proti fyzickým útokům? Dokáže vycítit něčí přítomnost, aniž by tu osobu viděl? Cokoliv. Cokoliv, co mi pomůže.“
„A proč bych vám to měla říkat?“ osopila se Tala.
Kruci, rychle musím vymyslet něco, co dá pánovi alespoň nějaký čas na reakci. Anebo můžu jednat hned…
„Proč?“ zasmála se druhá žena a očima zakoulela po třech hlídačích. „Nepřijdeš tak k úrazu.“
„Takže mě pak pustíte?“ zeptala se vražedkyně, zatímco její mozek pracoval na plné obrátky. Ve svých útrobách začala cítit nepříjemné hlodání.
„Hm, to ti bohužel slíbit nemohu, bylo by to moc riskantní. Buď si tě tu nechám jako otrokyni, abys naplnila to, co jsi dnes sehrála nebo…Nebo tě prodám někomu, kdo pochází z velké dálky, abych měla jistotu, že už nikde nepromluvíš. Ale budeš žít. Tak co říkáš?“
Tala stiskla rty a zkrabatila obočí v zamyšlení. Ve skutečnosti však probírala úplně jiné varianty, než které jí právě paní kurtizán nastínila.
Mám počkat nebo jednat? Měla bych…Bohové, nemůžu přemýšlet…zase ten příšerný žár.
Její srdce začínalo bušit prudčeji tím víc, jak se snažila zklidnit a přemýšlet. Nevěděla, co se s ní děje. Vzrůstající pocit vnitřní horkosti vycházející z hrudníku jí zatemňoval rozum spolu s podivným hučením v hlavě. Přišlo to neuvěřitelně rychle a zasáhlo jí to plnou silou. Zakroutila hlavou v marné snaze se toho pocitu zbavit a ucítila navíc silné podráždění.
Musím zůstal klidná…racionálně přemýšlet.
Ale přemýšlení bylo to poslední, co by jí v té chvíli šlo. Tyto podivné návaly horka a chvilkové slabosti se u ní v posledních měsících začaly objevovat čím dál častěji, ale nikdy tak silně; vždycky je zatím dokázala zvládnout. Nyní spílala bohům a osudu za to, že se prozatím nejsilnější z těchto podivných stavů projevil právě teď. Navíc doprovázen prudkou bolestí.
„Tak co, kočičko, jak se rozhodneš?“
Vražedkyni ta poslední věta na chvíli vytrhla z jejího vnitřního boje samy se sebou. Zaostřila svůj zrak na gurlašskou ženu a poté na muže stojícího naproti ní, který stál přímo u zábradlí.
Musím něco udělat, dokud můžu…
Vzdorně vykřikla a vymrštila své tělo proti knírkatému vazounovi. Ten pouze stihnul pozvednout ruce, ale byl příliš pomalý. Tala vrazila ramenem do jeho hrudi a za hlasitého „Ufffff“ značícího vyražený vzduch z mohutných plic hromotluk spolu s elfkou vrazil do nízkého zábradlí, převážil se a řítil se na kamennou podlahu nevěstince. O pár úderů srdce později se ozvalo křupavé zadunění, jak těžké tělo po krátkém letu dopadlo na zem.
Tala prudce hekla, když dopadla na hlídačovu hruď, čímž mu promáčkla hrudní koš, a rychle se odkulila stranou. Snažila se zvednout na nohy, ale trošku zavrávorala, jak se jí zamotala hlava, nyní již pulzující spalující bolestí. Až po chvíli si mlhavě uvědomila, že stojí na nohou a nejspíš nezraněna.
Krátké šokované ticho prolomilo ženské zaječení: „Rychle! Vy hlupáci! Chyťte tu děvku!“
Ta slova byla ihned poté následována dusotem dvou párů nohou. Tala na nic víc nečekala a rozběhla se směrem ke dveřím. Při tom zjistila, že její nohy ji neposlouchají, tak jak by měly.
Elfka pocítila bodnutí něčeho, co se nejvíce podobalo obavě nebo strachu, i když takové emoce ze svého života již dávno vyloučila. Rozhodně však zažívala nejistotu z toho, co se s ní děje.
V té chvíli by měla za normálních okolností dobré vyhlídky minimálně na zdařilý únik. Své protivníky tím vzdorným útokem dokonale překvapila a zdálo se, že oni si ještě stále neuvědomují škálu jejích schopností. Taková situace si přímo žádala o nepříjemné a nečekané překvapení.
Ale ona netušila, co se s ní děje, hučelo jí v hlavě a po celém těle cítila slabý třas. Proto se rozhodla pro zběsilý útěk. V půli cesty ke dveřím se jí zatmělo před očima. K východu doklopýtala, aniž by tušila jak, našmátrala kliku a otevřela. Krátce poté vrazila do druhých dveří, které byly zavřené. To už za sebou uslyšela sílící zvuk kroků. Poodstoupila ode dveří a vrhla se proti nim. Když za hlasitého řinčení a praskání povolil jejich zámek, pomyslela si Tala, že alespoň její nadpřirozené síla zůstala.
Podle náhle se zarazivšího klapotu bot usoudila, že její pronásledovatelé z pohledu na vyražené dveře usoudili, že nemají co dočinění s obyčejnou ženou. K její smůle je to však zřejmě neodradilo, protože se za ní opět rozběhli.
V mžiku se elfka ocitla venku, což poznala podle spalujícího žáru na kůži, který se přidal k jejímu vnitřnímu vření. Měla chuť zařvat v beznaději, ale ovládla se a rychle zašátrala po zdi.
Kudy teď…doprava…přišli jsme sem zprava.
Opět se klopýtavě rozběhla a co nejrychleji pádila ulicí. Hučení v její hlavě zesílilo natolik, že už neslyšela vůbec nic. Zato se jí trošku pročistil zrak, takže již viděla na cestu. Neodvážila se však ohlédnout za sebe, aby se tím nezpomalila. Přesto si však byla vědoma toho, že její současná rychlost není dostačující na to, aby utekla dvěma zdravým mužům. Nehledě na to, že neměla sebemenší ponětí o tom, jestli se její stav každou chvíli ještě nezhorší.
Kruci! Kruci, kruci!
Z jedné uličky se před ní vynořil muž, který se na ni zkoumavě zadíval. Zamávala na něj, doufaje, že snad zburcuje stráže, ale Gurlachánec, když spatřil její pronásledovatele, urychleně zmizel tam, odkud přišel.
Náhle čísi silné prsty uchopily její vlasy a následné prudké škubnutí poslalo Talu na zem. Bez jakékoliv elegance spadla na zadek a rukama mávala kolem sebe. Chtěla se jakkoliv bránit, ale bolest a hučení v hlavě se ještě zhoršily a vnitřní žár vzrostl natolik, že se doslova zalykala. Do očí ji vhrkly slzy, aniž by to mohla vědomě jakkoliv ovlivnit.
Útočník si obmotal ženiny vlasy kolem ruky a prudce ji silou táhl nahoru. Druhý pronásledovatel – ten černý - se mezitím dostal před ni a chytil ji za ruce. Tala se snažila vzdorovat, ale ke své hrůze zjistila, že už ji opustila i její nadpřirozená síla.
Proto alespoň vykopla kolenem před sebe a zasáhla muže do rozkroku. Ten zafuněl a stáhnul se. Na jeho tváři se objevil nenávistný škleb. Sevřel ruku v pěst a plnou silou praštil Talu do břicha. Ta bolestně hekla a opět se svezla dolů a těžce dosedla na paty, zatímco dávivě kašlala. Slzy jí nyní po tvářích tekly proudem a z úst jí odkapávaly hořké sliny.
„Bacha, ať ji nezabiješ!“ zařval muž, který jí držel. „Paní s ní bude chtít mluvit. Navíc nám pak možná dovolí si s ní trošku pohrát.“
„Ta děvka sejmula Jeleeka!“ opáčil černý muž. „Kdoví, jestli není mrtvej! Neměl jsem toho gurlašskýho parchanta vůbec rád, ale tohle bylo moc.“
S těmi slovy přistoupil blíže k Tale a uštědřil jí políček. Jeho masitá ruka pleskla o ženinu tvář, která bezvládně odlétla stranou. Z nosu jí přitom odlétl prořídlý hlen. Vražedkyně měla dojem, že každou chvíli díky horku vyletí z kůže a hlava jí praskne.
Bohové...tohle…ne.
„Nech toho, říkám!“ zaburácel ten druhý, který stál za Talinými zády. „Seberem ji a půjdem.“
„Hmm,“ zabručel druhý surovec. „Ale jestli se mi ta děvka dostane pod ruky, tak…“
Najednou oba muži ztichli při zvuku přibližujících se kroků.
„Myslím, že byste měli nechat tu ženu na pokoji,“ ozval se klidný jakoby nezúčastněný hlas v obecné řeči.
Tala z posledních sil pozvedla hlavu a přimhouřila oči. I přes příval slz bolesti, které jí zastíraly zrak, spatřila přibližující se štíhlou postavu v plášti, který měl cizince nejspíš chránit před sluncem.
„Co říkal?“ zeptal se černý hromotluk a vycenil zuby. Zjevně nevládl jinou řečí než naruunackým nářečím.
„Že ji máme nechat bejt,“ odplivl si druhý hrubián. Vzápětí vystrčil bradu a houkl také obecnou řečí na nově příchozího. „Hleď si svýho, šupáku. Tohle je jen prašivá otrokyně, která patří nám. Nic ti po tom není, tak odprejskni, jasný?“
„Patříte těmto mužům?“ zeptal se neznámý a zadíval se na zuboženou ženu.
Tala všechny slova slyšela pouze tlumeně, a tak jí až po chvíli došlo, že otázka byla určena jí. Snažila se zakroutit hlavou, ale hromotluk ji držel příliš pevně.
„Co se tý čubky ptáš? Kdo ti to dovolil?“ obořil se světlejší ze dvou hlídačů nevěstince.
„To jsem si myslel,“ ucedil pouze cizinec polohlasně a odhrnul plášť z levé části těla a sáhl na jílec meče, který mu visel v pochvě u boku. „Teď tu ženu pusťte a vraťte se, dokud jste přišli.“
Pohled na zbraň neznámého muže dva hlídače nevěstince na chvíli zarazil. Opatrně se po sobě podívali, ale nakonec ten světlejší z nich zavrčel: „Měl by sis bejt sakra jistej, že umíš s tím železem zacházet, náfuko. Do týhle čtvrti moc často strážný nechoděj, tak nečekej, že někdo zachrání tu tvou prdel.“
Zatímco mluvil, černý hlídač udělal výhružně krok dopředu.
Místo, aby cizinec odpověděl, nechal promluvit meč. Čepel vydávala výhružný zvuk, když se na cestě ven otírala o materiál pochvy.
Tala, která stále ještě byla omámená záhadnou slabostí a bolestí, vše sledovala jakoby z povzdálí. Cítila se, jako by měla každou chvíli upadnout do mdlob a celá situace šla mimo ni.
„Zdá se, že ten chlap to myslí vážně,“ syknul černý hromotluk.
„To sem si všimnul,“ zavrčel ten, který držel Talu. „Ale co máme kurva dělat? Bez tý děvky se k paní vrátit nemůžem.“
„Ale můžem si dát voraz,“ odtušil ten druhý.
Muž s mečem se mezitím k trojici pomalu přibližoval sebejistým krokem. Třebaže byl evidentně méně statný než oba jeho protivníci, v jeho pohybech byla jakási neúprosná dravčí úspornost protřelého veterána.
„Hm, asi máš recht,“ procedil mezi zuby světlejší z hlídačů nevěstince a pustil Talu. Ta se sesunula a lokty se ztěžka opírala o zem, zatímco se třásla a ztěžka oddechovala.
Oba hromotluci poté, co si vyměnili další pohled, pak začali pomalu couvat s pozvednutými obuchy. Když byli dostatečně daleko, obrátili se a vzali nohy na ramena.
Už je…konec? pomyslela si apaticky Tala, zatímco hleděla na zem.
Čísi ruka se jí jemně sevřela kolem paže a žena vzápětí zaslechla uklidňující hlas, který říkal: „Pojďte, pomůžu vám.“
Tala vzhlédla a uviděla cizince v plášti, který ji zachránil. Meč už opět odpočíval v pochvě. Mužova druhá ruka chytila elfku za pas a přidržovala, zatímco se žena vrávoravě zvedala.
Neznámý pak zamířil k nejbližšímu stínu, kde Talu opět opatrně posadil. I těch pár kroků vražedkyně cítila jako nepřekonatelnou námahu. Nohy se jí třásly a její mysl byla pořád zahalena závojem otupení. Alespoň ta příšerná bolest začala spolu se zklidněním pomalu ustupovat.
Cizinec otevřel svou čutoru s vodou, navlhčil kus hadříku a začal pomalu elfce omývat tvář, která byla stále ještě pokrytá slzami, hlenem z nosu a slinami od kašlání. Tale se po krátké chvíli ulevilo, mysl se začala pročišťovat a dokonce i vnitřní horkost se dala na ústup. Konečně se začala znovu cítit jako lidská bytost. Když byla její tvář čistá, podepřel cizinec její hlavu a dal jí napít.
Tale v té chvíli hlavou probleskla myšlenka, že nic chutnějšího ještě nepila, přestože šlo o obyčejnou trošku odstátou vodu.
Jak dokáže jedna zkušenost změnit vnímání světa…
Zamžourala a poprvé se podívala do tváře svého zachránce. Ta měla zvláštní, přesto však Tale svým způsobem povědomé rysy. Na první pohled bylo zřejmé, že muž také není Gurlachánec.
„Cítíte se už lépe?“ zeptal se cizinec.
Elfka pouze lehce přikývla a v duchu se podivovala nad jeho zájmem.
Proč riskoval střet s dvěma muži, aby mě zachránil? Bude snad ode mě něco chtít? Nebo má snad v plánu si mě sám nechat?
Ta myšlenka vyslala do celého jejího těla varování a všechny její svaly se instinktivně napjaly. Roky tvrdého výcviku opět přebraly kontrolu nad jejím tělem i myšlením.
„Nemám, jak bych se vám odvděčila za pomoc,“ řekla chraplavě. „Jsem pouhou otrokyní, snad můj pán by vám mohl dát nějakou odměnu.“
Cizinec na ni zkoumavě hleděl, jeho vlčí tvář s ostře řezanými rysy byla v té chvíli nečitelná. Tala si nyní všímala i dalších věcí jako třeba držení těla a úsporné pohyby. Instinkty jí napovídaly, že ten muž je zkušený bojovník. Došlo jí, že jeho sebevědomé jednání s dvěma hromotluky pravděpodobně nebylo žádné blafování.
Mužova tvář se po chvíli trošku projasnila. „Nic na oplátku nežádám.“
Tala mírně zkrbatila v údivu obočí. Neopětovaná pomoc druhé bytosti bylo něco, co během svého života nepoznala. Netušila, proč by ji kdokoliv měl pomáhat jen tak pro nic. Nejvíc, v co mohla při útěku doufat, byl rozruch a přinejlepším naděje, že někdo zavolá stráže, které měly dohlížet na pořádek ve městě. Těm by již dokázala, že není uprchlou otrokyní, ale že má jiného pána.
I když v tom stavu, v jakém jsem byla, bych neřekla nejspíš vůbec nic.
Chování jejího zachránce ji ale mátlo. Muž si jejích rozpaků všiml, i když nemohl znát jejich důvod, a usmál se. „Víte co? Domluvíme se tak, že pokud já někdy budu mít potíže a vy budete u toho, tak mi pomůžete, ano?“
To má být vtip nebo je tak prostoduchý?
Doufala, že správně byla první možnost. Navenek však elfka přikývla a lehce se usmála. „Děkuji vám.“
Jeho chování zapříčinilo, že se Tala opět uvolnila. Kromě slabosti a lehkého třesu se již cítila v pořádku.
„Kdo je váš pán?“ zeptal se cizinec po chvíli. V tu samou chvíli, kdy to řekl, si Tala všimla postavy kráčející ulicí směrem k nim.
Jako na zavolanou…
Místo odpovědi vražedkyně kývla bradou za jeho záda. Její zachránce se otočil a zahleděl se na blížícího se Marauka. Ten rychle rázoval po dlažbě a zamračeně v přemýšlivém a trošku napjatém výrazu hleděl do země. Tale ani druhému muži nevěnoval pozornost až do chvíle, kdy kolem nich procházel. Vrhnul po dvojici znechucený pohled, jaký preventivně darovával neznámým lidem, a opět se zadíval na cestu. V mžiku se ale zarazil a jeho tentokrát překvapením vykulené oči střelily po Tale. Prudce se zastavil a mlčky na svou svěřenkyni hleděl. Nedůvěřivým pohledem pak přeměřoval druhého muže.
Tala si uvědomila, že její pán možná přemítá, jestli cizinec není nepřítel.
Aby předešla jakémukoliv nedorozumění, řekla zkroušeným hlasem: „Můj pane, byla jsem cestou z tržiště přepadena dvěma muži, kteří mě chtěli unést.“
Marauk pozvedl udiveně obočí, ale pak přikývnul, vědom si, že Tala slova používá jako krytí. Jeho nozdry se rozšiřovaly v stále rychlejším tempu. Vražedkyně svého pána znala dobře, proto věděla, že je podrážděný a nervózní z toho, že vše nešlo podle plánu.
A to ještě neví, jak moc se to pokazilo…
Elfka ukázala na cizince a řekla: „Můj pane, tento vznešený pán oba muže zahnal.“
Maraukovy rty se stáhly do jedné linky, když na druhého muže dlouho hleděl. „Pak jsem tedy vaším dlužníkem. Zachránil jste můj majetek, jinak bych přišel o spoustu peněz.“
Z opasku si odepnul váček s penězi a na Talina zachránce pokývl.
„Děkuji, ale toho není třeba,“ odtušil cizinec.
„Vemte si to,“ zavrčel kouzelník a hodil váček k nohám druhého muže. „A pak jděte. Potřebuji si se svou otrokyní promluvit.“
Cizinec si jen znechuceně odfrkl a věnoval Maraukovi výhružný pohled. Poté se otočil a odkráčel ulicí. Tala se za ním dívala a přemýšlela o tom, kým její zachránce ve skutečnosti je. Marauk k ní mezitím poklekl a silně - skoro až bolestivě – sevřel ženinu paži.
„Co tady děláš, Talo?“ zasyčel skrze sevřené zuby. „Nemáš na mě náhodou čekat v nevěstinci?“
Aha, takže můj pán si myslí, že jsem neuposlechla.
„Čekala bych,“ odsekla trošku nevrle elfka a její oči se zúžily. „Ale vaše ,obchodní partnerka‘ se mě pokusila zajmout a vyslýchat ohledně toho, jak se vás zbavit.“
„Cože?!“ vytřeštil oči Marauk. „To…ta čubka…a co…“ Jeho tvář nyní zračila směs zlosti, podráždění a nevíry. Zhluboka se nadechnul, aby se trošku uklidnil, a pak se zeptal: „Co tvůj úkol?“
„Myslíte toho starého chlíváka? Mrtvý. Tohle šlo podle plánu.“
„Hm, alespoň to,“ ušklíbl se kouzelník a rukou si pohladil svou plešatou hlavu. „A teď mi pověz, co se stalo pak?“
„Ta ženská na mě pak poslala tři chlapy s holemi a snažila se mě přesvědčit, abych o vás prozradila co nejvíc věcí.“
„A dál?“
„A dál jsem jednoho z nich odstranila a utekla,“ pokrčila rameny Tala.
„Utekla?“ zeptal se s špetkou nedůvěry v hlase Marauk. „To jsi je nemohla vyřídit?“
Vražedkyně odvrátila svůj zrak a kousla se do rtu. V té chvíli netušila, jestli má přiznat, co se jí ve skutečnosti stalo nebo se jen vymluvit na přesilu.
Když přiznám, že mě přepadla ta záhadná slabost, vzbudím v pánovi nejistotu, kdy se mi to může stát příště…Ale v opačném případě budu vypadat jako neschopná.
Vzpomínky na její hrozný stav se jí opět vrátily a ona ucítila, jak se jí sevřelo srdce. Nasucho polkla a řekla: „Já…něco se se mnou stalo.“
„Co?“ zeptal se úsečně kouzelník.
Kruci. Snad nedělám chybu.
„Nevím,“ odvětila Tala a do jejího vlasu se vloudila emoce bezmoci. „Najednou mě začala hrozně bolest hlava a cítila jsem…cítila jsem, jako by mě něco zevnitř spalovalo.“
Opět se na svého pána zadívala, aby odhadla jeho rozpoložení. Ten ji zachmuřeně sledoval, ale když si všiml jejích rozpaků, jeho výraz zjihl a on jí kývnutím hlavy pobídl, ať pokračuje.
„Nemohla jsem přemýšlet, nemohla jsem se soustředit. Proto jsem se dala na útěk. Pak mě opustila i má síla,“ vysvětlovala Tala zkroušeně a kousala se do rtu. „Nevím…nevím, co se to se mnou stalo.“
„A ten muž…“ ukázal Marauk bradou směrem, kterým odešel tajemný cizinec.
„Opravdu mě zachránil,“ odtušila elfka.
Marauk přikývl a znovu se zahleděl své svěřenkyni do očí. „Je ještě něco, co bych měl vědět? Cítíš se už dobře?“
„Ještě stále se cítím slabá, ale bolest už ustoupila.“
„Hmm,“ zabručel Marauk, vztáhl ruku a přiložil dlaň na Talinu hruď. Zavřel oči a začal polohlasně odříkávat jakousi formuli.
Vražedkyně nejdřív ucítila šok, když každičký sval jejího těla zasáhla prudká bolest, která však okamžitě ustala a od té chvíle se s každým úderem srdce začal její stav zlepšovat. Třes ustal a žena cítila, jak jejím tělem začíná opět proudit její nadpřirozená síla. Zhluboka se nadechla a tázavě se podívala na svého pána.
„Je to už lepší?“ zeptal se mág.
Tala pouze přikývla.
Jak to udělal?
„Stalo se ti něco podobného už dříve?“ zeptal se zastřeným hlasem Marauk po chvíli.
Tala sevřela roztrpčeně rty, ale nakonec řekla: „Ano i ne. Nikdy mě neopustily mé síly, ani jsem nezažila takovou bolest hlavy, ale ta zvláštní horkost…pronásleduje mě čas od času už nějakou dobu.“
„Měla’s mi o tom říct,“ pokáral ji Marauk, ale tón jeho hlasu byl spíše otcovsky káravý, než opravdu rozzlobený.
Elfka sklopila hlavu. „Měla jsem strach z toho, že…“ Nadechla se. „Že kdybych to přiznala, nedal byste mi příležitost.“
„Snažil bych se ti pomoct, Talo,“ odtušil Marauk měkce, jeho oči vyjadřovaly zájem. „Jsi pro mě jedna z mých nejcennějších služebnic, nemusíš se bát, že bych tě jen tak zahodil. Ale teď tě ta slabost mohla zabít. To bychom ani jeden nechtěli.“
V té chvíli Tala pocítila hluboké pohnutí. Třebaže na ni její pán uměl být tvrdý, přísný a občas měl kousavou náladu, byl v jejím životě nejblíže tomu, čemu odpovídal pojem spřízněná duše.
Jak to říkal Garaseen? Patron?
Na kratičký moment mezi pánem a jeho služebnicí proběhla neviditelná vlna porozumění a vřelého citu. Kdyby Tala nebyla tak uvyklá ovládat své emoce nebo kdyby se Marauk nesnažil tak silně působit jako přísný a neústupný pán, skončili by v objetí jeden druhého. Tala měla chuť se pánovi vrhnout do náruče jako když byla malá holka a Marauk měl zase nutkání svou nejoblíbenější svěřenkyni, o kterou mohl přijít, ochranitelsky obejmout. Ani jeden však k tomu neudělal jediný potřebný krok nebo náznak. Během chvíle tak z obou rozjitřené emoce opadly.
Marauk nakonec vstal a zadíval se směrem k nevěstinci. „Teď, když jsi v pořádku, přišel čas na pomstu. Ta děvka mi draze zaplatí.“
Tala také vstala a s úlevou zjistila, že může stát pevně na nohou. „Ten stařec je mrtvý. Má cenu se o ni více starat?“
Kouzelníkovi z očí sálala čirá nenávist. „Má! Nikdo si se mnou takhle nebude zahrávat!“
Takže další honba za pomstou. Skvělé…Jen abychom se do toho moc nezamotali.
Nahlas však Tala nic neřekla a když se Marauk vydal rázným krokem k nevěstinci, následovala jej.


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Martin Prokop 22.01.2011, 10:32:15 Odpovědět 
   Fantasy mám rád. Tobě se povedlo. Drobné nedostatky by se našly, ale nechci být za šťouru.
 ze dne 24.01.2011, 8:49:02  
   El Kostlivec: Jsem rád, že se líbilo. Případné nedostatky klidně napiš, rád se poučím.
 Ekyelka 14.01.2011, 13:30:58 Odpovědět 
   Zdravím.
Po celou dobu, co jsem si pročítala tento i předchozí díl, jsem marně hledala odpověď na jednu otázku: jak vlastně probíhal Talin výcvik? Několikrát se o něm zmiňuje, přesto se mi tahle část historie a její zakomponování do celku jeví jako placaté a psané jen pro efekt - aby postava měla nějakou historii. Nepůsobí to organicky a přirozeně, spíš jako něco naučeného, co Tala papouškuje.
Stejně tak jsem se zarazila nad některými vyloženě klišovitými obraty. Chtělo by to trochu se mírnit v nadšení a víc při psaní přemýšlet - vlastně celé setkání Taly s cizincem znělo jen těžko uvěřitelně, spíš jako brané přes kopírák, což je vzhledem k potenciálu příběhu škoda.
Moje ošklivěji smýšlející sestřička podotkla, že se z náznaků rýsuje několik hodně dobrých zápletek, vyplývajících z možné minulosti Taly i Marauka, ale to bychom předbíhaly. Spíš by mne zajímalo, nakolik se dokážeš v dalších dílech oprostit od známých textů (předstírání vztahu otrokyně-pán se přeci ujala P.Briggs v Riallině hře, ovládnutí válečníka mágem je také prastarý motiv) a vydat se vlastní cestou.
Prozatím to je čtivé, ale... Ale. Čím víc příběhů znám, tím hůře se mi hledá něco, co mne uchvátí svou novotou nebo inovacemi. Takže ano, je to zábavné čtení, ovšem do pomyslné příčky "ano!" tomu přeci jen něco schází.
 ze dne 14.01.2011, 21:38:00  
   El Kostlivec: Chápu, kam tím míříš. Každopádně se budu snažit v příštím díle co nejvíce výtek eliminovat, aby se příbeh líbil.
 ze dne 14.01.2011, 21:25:52  
   Ekyelka: Neměla jsem na mysli přímo kopírování, spíš náhodné opakování, což je něco jiného. Čím víc textů znám, tím víc se utvrzuji v tom, že napsat originální text je zatraceně těžké - a záleží na autorovi, jak se popasuje s příběhem.
 ze dne 14.01.2011, 21:06:52  
   El Kostlivec: Ahoj, děkuji za obsáhlý komentář.
K tomu popisu výcviku - že to zatím nebylo příliš rozvedeno, je záměr...i když zdá se, že špatný záměr:-) Ale chtěl jsem se k tomu jinou formou dostat později.
Co se týče ostatních výtek, zkusím nad tím popřemýšlet a budu se snažit je eliminovat. S tou originalitou vím, že nejspíš ta témata nepatří mezi ta originální, ale není to tak, že bych záměrně kopíroval něčí dílo, třeba ten Tvůj příklad ani neznám, ale spíš píšu, co mě láká.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
MEDZI NAMI
Adam Javorka
Pro lásku.., z ...
Anavi
Osa
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Třída Speciál
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr