obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915316 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39432 příspěvků, 5735 autorů a 389981 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Polednice ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Kytice aneb pan Erben jistě promine
 autor rudolf z falknova publikováno: 13.01.2011, 14:18  
U lavice dítě stálo... :-D
 

Trhavé pohyby ze spaní. Oční bulvy za víčky spícího mladíka tančily tancem rozrušení. Celé jeho tělo se polilo studeným potem, přestože v pokoji bylo relativní teplo. Zrychlený dech se nesl zlověstně místností a z úst zmítajícího se chlapce stoupala bledá, hustá pára. Zdál se mu opravdu ošklivý sen.

„Áááá...,“ probudil se výkřikem plným hrůzy.

Posadil se na posteli a tupě zíral do tmy. Celé jeho tělo se třáslo z prožitého strachu, na který si však nemohl vzpomenout. Přikrývka, jenž vypila většinu jeho potu se svezla s žuchnutím na podlahu. V černém rohu místnosti, tam kde stál starý, dřevěný stůl s počítačem se něco drobného a temného pohnulo.

„Je tu někdo?“ zeptal se tiše pokoje.

Žádná odpověď.

„Je tu někdo?“ promluvil mladík hlasitěji.

Tichem pokoje se ozvalo šramocení. Chlapec se vylekal. Pomalu, veli­ce pomalu a nenápadně sáhl na podlahu pro svoji přikrývku. Pořád se snažil prohlédnout tmu a spatřit zdroj toho zvláštního šramocení. Jeho dlaň se dotkla podlahy kryté chlupatým kobercem.

„Měl bych občas vysát,“ blesklo mu hlavou, když jeho prsty nahmátly drobné neidentifikovatelné drobky, asi zbytky rohlíku, který spořádal v posteli před spaním.

„Je tu někdo?“ zeptal se znovu, tentokrát již odvážněji, když jeho ruka konečně našla roh spadlé přikrývky.

Podivné šramocení nebo teď to znělo spíš jako škrábání drobných ost­rých drápků o koberec, se ozvalo znovu a tentokrát blíž.

Chlapec rychle sevřel deku a trhl s ní s úmyslem honem rychle zakrýt své tělo a tím, jak si bláhově myslel, se zachránit před strachem, který se ho zmocnil. Přikrývka se napnula. Ozval se zvuk trhané deky a něco ve­lice silného mu ji vytrhlo z rukou,

„Áááá...“ vykřikl mladík tentokrát v opravdové hrůze a schoulil se v rohu postele.

„E...ká e ...ol,“ ozval se skřípavý hlas od podlahy a znovu zaslechl ten zlověstný škrábavý zvuk, opět o něco blíž než předtím.

„Pomoc, prosím,“ zašeptal mladík a s hrůzou zjistil, že ho strach ochromil tak moc, že se nedokázal ani pohnout. Celý se roztřásl a po tváři se mu začaly koulet slzy.

Stvoření, jenž dělalo chlapci nechtěnou společnost se opět pohnulo. Mladík je neviděl, ale jeho instinkt i fantazie mu našeptávaly, jak asi vy­padá. Bylo drobné, velké asi jako kočka. Chlupy, které pokrývaly jeho tělo mu vyrůstaly pouze z hlavy a padaly až na koberec. Část těch chlu­pů ten skřet nebo co to bylo, táhl za sebou jako vlečku. Rozšklebená morda toho stvoření, jakýsi věčný, krutý a škodolibý úsměv, byla plná ohyzdných, ostrých a ke svému tělu až nepřirozeně dlouhých zubů. Bestie neměla žádný nos, jen drobné dírky ve tváři, nad kterýma se kru­tě leskly tmavé oči bez bělma. Rarach měl svalnaté, silné tělo. Dlouhé, ostré drápy, které při každém jeho kroku trhaly chlupatý koberec na kousky.

„Andělíčku můj strážníčku,
opatruj mi mou dušičku...“ začal se chlapec modlit první modlitbič­kou, na kterou si vzpomněl. Modlitbičkou, kterou ho učila jeho máma.

„Če..ká e ú..ol,“ ozvalo se u postele.

Rarach se odrazil a mladík cítil, že něco dopadlo na matraci.

„...jak tak ve dne,
jak i v noci,
buď mi vždycky
ku pomoci,“ dokončil modlitbu chlapec.

Démon již stál na posteli, již vztahoval vražednou tlapu. Rarachovi se sbíhaly sliny na mladíkovo maso. Chlapec cítil, že se blíží konec. Ještě půl metru a zemře strašlivou a krutou smrtí, rozsápán tím, tím, tím,... čím vlastně? Mladík si dodal odvahy.

„Kdo jsi? Co chceš?“ zeptal se potichu raracha.

Stvoření se zastavilo. Tlapa vyzbrojená drápy se zarazila sotva tři centimetry od chlapcova oka.

„Čeká tě úkol,“ odpovědělo to zvláštní stvoření a stáhlo tlapu zpět.

„Jaký úkol?“ odpověděl udiveně chlapec.

Temnotou přelétl záblesk statického výboje. Modravé světlo prořízlo tmu jak ostrá břitva. Nad mladíkem se nakláněl odporný obličej nočního běsa.

„Půjdeš se mnou Adame, máš úkol.“

Adam nevěděl, co si má myslet. Ano, slýchal již zkazky o zmizelých dětech z jejich města, nepřikládal tomu však žádnou váhu. Jenže teď to vše nějak začínalo dávat smysl.

„Nikam nepůjdu,“ rozhodl se odvážně.

„Ale půjdeš. Dobrovolně nebo násilím, musíš,“ zaskřípalo temně stvo­ření a statický, modravý záblesk opět ozářil tu odpornou tvář.

„Proč?“ začal už nabírat chvějící se mladík.

„Vše se včas dozvíš,“ odpovědělo stvoření.

Adam se rozhodl nikam nejít. Rozhodl se zůstat tady doma. Nemohl přece opustit svoji maminku. Nemohl se stát dalším v řadě nezvěstných dětí. Nechtěl být jen smutný titulek v novinách. Jeho matka by to nepře­žila.

„Ne!“ skoro již zakřičel.

Drobná, přesto neobyčejně silná dlaň raracha mu dopadla na rameno. Chlapec cítil, jak se mu ostré drápky zarývají přes pyžamo s obrázkem usměvavého medvěda do kůže. Cítil, jak pokožka na rameni puká a jeho vlastní krev mu smáčí hruď. Adam se strašně bál.

„Tak jdeme, paní je netrpělivá a čeká tě úkol.“

„Néééééé...“ pokusil se chlapec hlasitě vykřiknout, ale modravá záře mu vklouzla ústy do plic a vyplnila mu celé tělo. Mezi rty mu vyšlo jen ztlumené:

„...ééé...“

Záře jej obklopila a společně se zvláštním únoscem nadzvedla. Chlapec, neschopen dechu cítil, jak jsou vtaženi do neznámé, smradlavé nicoty. Jeho uši slyšely zvláštní svistot, oči zahlédly tu a tam světelné pruhy, které se závratnou rychlostí zjevovaly a mizely. Adam pochopil, že jeho tělo letí někam pryč. Pryč ze svého domova, pryč ze svého svě­ta, pryč z času jaký znal.

Konečně se jejich let zastavil. Stalo se to naráz a bez varování. Mladík sebou krutě plácl na tvrdou hliněnou zem. Cítil z ní vlhkost a závan plísně. Pořád byla tma. Odporná pracka raracha povolila své sevření a pustila jej. Adam slyšel ve tmě cupitání. Pak zaslechl skřípavý hlas plný bázně i úcty zároveň.

„Má paní, jsem zpátky. Splnil jsem úkol. Mám dalšího, jistě budeš spokojená.“

V první chvíli se nic nedělo, ale pak v dálce chlapcovy zraky zahlédly nažloutlou záři svíčky a slyšel pomalé šouravé kroky. Chlapec nevěděl proč, ale najednou byl vyděšený ještě víc než před tím. Rychle se pokusil zvednout a utéct. Jenže ono nebylo kam. Sotva se pohnul, vždy jej něco nepřirozeného a silného popadlo a drželo na místě. Adam po chvíli vysílen, rezignoval. Sledoval už jen vystrašeně, jak se k němu pomalu blíží postava v záři svíčky.

„Ano je krásný, silný a mladý. Považuji tvůj úkol za splněný Františ­ku,“ ozval se ženský hlas.

Adam již spatřil, kdo se to k němu blížil. V záři svíčky stála stará shr­bená žena. Mladík nikdy neviděl nikoho s tak hlubokými vráskami. Nikdy neviděl někoho tak moc starého. Žena byla téměř nahá. Byla tak vychrtlá, že připomínala spíš oživlý skelet, nežli lidskou bytost. Ostatně Adam pochyboval, že lidskou bytostí vůbec kdy byla.

„Hledal jsem ho dlouho paní,“ pochlubil se rarach František.

Adam se zamyslel. František se jmenoval poslední zmizelý chlapec. Něco špatného se tady dělo.

„A našels jej dobře,“ pochvalně usoudila stará žena.

Přistoupila k chlapci a pokusila se ho pohladit po tváři. Adam s odpo­rem ucukl.

„Ale podívejme, má odvahu,“ zasmála se stařena.

Adam se konečně rozplakal. Celé jeho tělo se roztřáslo v záškubech hysterických vzlyků.

Nenašel však pochopení, jen výsměch a pobavení odporné stařeny. Po chvíli se uklidnil.

„Jistě se ptáš, proč jsi tady?“ zeptala se žena a pohladila ho opět po tváři.

Tentokrát již neucukl, neměl sílu. Cítil její prsty, ostré jak struhadlo a smrduté jakoby rozkládajícím se masem. Pokýval na souhlas a potichu opět vzlykl.

„Víš kdo jsem?“ zeptala se.

„Nevím paní.“

„Podívej se na mě maličký,“ vyzvala ho.

Adam se na ni podíval. Byla snad ještě odpornější nežli před tím.

„Vidíš, umírám. Proto jsi tady. Potřebuji tvoji sílu i tvé mládí,“ pohla­dila jej znovu.

„Víš kdo jsem?“ zeptala se opět.

Jen zavrtěl hlavou.

„Kdysi se mi říkalo Ká, bohyně smrti, jiní mi říkali Medúza, jinde zas udělali ze mě tři bytosti, tři sestry nebo tři sudičky, chceš-li, ale ty mě budeš znát jako Polednici Adame. Polednici, která si odnáší děti. A ano, jsem to já, Polednice a mám tady tebe, abych žila,“ její skřípavý hlas se mu zarýval přímo do mozku.

„Podívej se mi do očí!“ přikázala.

Adamovi se nechtělo, ale musel. Co zahlédl, bylo strašné. Její studené, černé oči bez bělma najednou zablýskly v modravém výboji. Jeho pohled byl připoután s jejím. Její tlama se rozevřela a začal z ní vytékat proud šedavého hnisu, který pleskal na hliněnou podlahu. Její vlasy jako by ožily. Kroutily se jak hadi na její hlavě a syčely. Adam najednou po­chopil, že konec nadchází.

Stařena po něm sáhla. Přitáhla si jej k sobě. Hnis, který jí tekl z mordy, mu pleskal na záda a vpíjel se do pyžama. Cítil hrozný smrad, který stoupal stařeně z lůna. Byl to smrad výkalů, rozkladu a smrti.

„Co mrtvé jest, staň se živým, co živé jest zemři,“ pronesla Polednice a odstrčila hrubě chlapce od sebe.

Modravá záře v jejích očích se rozžehla s ještě větší silou. Adam spat­řil, jak se pokožka stařeny vyhlazuje a vypíná. Viděl, jak se babizna na­rovnává a mládne. Všiml si, že se z ohyzdné stařeny stává nádherná, svůdná žena. Pak si to uvědomil.

„Proboha, prosím, néé...,“ bylo pozdě.

Zatím co Polednice mládla a rozkvétala, on sám celý trouchnivěl a scvrkával se. Stalo se, co mu říkala. Brala si jeho sílu i mládí.

Konečně bylo hotovo. Ve svitu svíčky stála nádherná žena atletické postavy. Žena, pro kterou se vedou války. Žena, kvůli které muži dobrovolně umírají.

„Tak Adame a teď tě čeká úkol,“ promluvila kráska zvučným sexy nakřáplým hlasem.

„Ano paní,“ přicupital chlapec, nyní v podobě seschlého démona, k jejím nohám.

„Přesně za měsíc mi přineseš oběť, mladého člověka, spíš dítě, rozu­míš? Musí být ale silný, hodně silný. Pokud splníš mé přání, bohatě se ti odměním,“ slíbila.

„Jak si přeješ, paní,“ odpověděl Adam a odběhl hledat dalšího chlapce nebo dívku, jenž poslouží jako nový zdroj života pro jeho paní a vládky­ni.

„Paní a má odměna?“ zeptal se rarach František.

„Ach tak, málem bych zapomněla, pojď blíž Františku,“ jemně ho vy­zvala Polednice.

Rarach se přikolébal k nohám své paní. Ta jednu z nich zvedla a než si František uvědomil co se děje, zaslechl jen zlověstné křupnutí vlastního krku.

„Ach ty děti,“ usmála se sladce krásná dívka a laškovně odkopla nožkou mrtvolku nebohého raracha kamsi do tmy.


 celkové hodnocení autora: 86.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Hubert Šíma 13.01.2011, 18:30:30 Odpovědět 
   Úžasné. TAkhle bych to popsal jedním slovem... Vyjádřený strach malého chlapce jenž neví, co jej čeká a tuší, že se mu to nebude líbit. Strašně se mi tohle líbilo. Je v tom všechno. Je to plné atmosféry a všeho okolo. Drobky na (v) koberci... Velice pěkné..
 Šíma 13.01.2011, 14:16:41 Odpovědět 
   Zdravím!

Atmosféra je pěkně vyjádřená (Možná až malinko "přitažená za vlasy", nejsou ty "výkřiky" příliš? Možná by stačily jen krátké vzdechy, jinak by určitě vzbudili pozornost rodičů...). Náš chlapec však na žádné nezbedné dítě nevypadal, spíš se stal náhodnou obětí oné "Polednice", která hledala pro svou další existenci nové děti. Onen příchod raracha je popsán zajímavě, líbily se mi i ty "útržky jeho řeči", jakési brblání, šeptání, či chrčení... Adamův únos a jeho následná proměna ve skřeta je pěkně děsivá, Polednice, zde vystupuje ve své vlastní podstatě a zrůdnosti. Nevinné děti se staly prostředníkem k jejímu pomíjivému mládí. František je mrtev a Adam se nejspíš také stane dalším jménem na seznamu...

Dovolím si říci, že se jedna zatím o jeden z nejlepších textů (ze všech doposud publikovaných textů ze Tvého cyklu), přestože i toto dílko má své maličké mouchy. Přehlédnuté a chybějící chybky v oslovení (v přímé řeči, kde se jednotlivé postavy na sebe jmenovitě obracejí), jsou víceméně maličkostí, přestože se opakují v celém textu. Místy mi ony výkřiky Tvého hrdiny vyznívají trochu "pateticky" a neuvěřitelně. Na druhé straně však strach dovede hezky svazovat nejen lidskou mysl, ale i lidské tělo, které je pak neschopné pohybu. Neměl ten hoch u postele noční lampičku, proč pak ji nerozsvítil? Možná jej to nenapadlo...

Uvidíme, jak bude příběh působit na další čtenáře, jak moc se Ti podařilo vyjádřit onu atmosféru bezmoci a určitým odevzdáním se Osudu. Hezký den přeji!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
LET
Tilda
(Revoluční rok)...
Rebekka
Pohlédl jsem jí...
Lulu
obr
obr obr obr
obr

77.777
Nethar
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr