|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: We are the greatest III., kap. 3 ::
Mám zkouškový a chci si udělat radost.
Další kapča navazuje na předchozí - Jana se náhodou setká tváří v tvář s plnokrevným démonem a podaří se jí ho zneškodnit. Na místě se objeví lovec démonů, a vina za napadení lidské bytosti tak padne na Janu. Ta je démonem "označkovaná", díky čemuž se v ní probudí démonské já, které získala z otcovy strany.
Děkuji všem za spolupráci :-) (vy víte kdo...)
Enjoy, my darlings. |
| |
|
|
We are the greatest III., Kapitola 3, Velká hra
Bolest vystřelující ze znamení přehlušila jiná. Z rány se začala šířit do celého těla, prostupovala každičkým nervem, beze spěchu, jako by s rozmyslem ve snaze způsobit co největší utrpení. Bez rozmýšlení si přitiskla dlaň na připálenou kůži a zranění stiskla, čehož hned zalitovala. Měla pocit, že jí někdo ke kůži přiložil hlaveň brokovnice a vystřelil. Bolest se šířila ve vlnách jako jed a zatemňovala jí zrak. Omdlít uprostřed boje ale nebývalo zvykem, mohlo by jí to stát život.
Přitiskla si ruku na zběsile tepající srdce, ohnula se v pase a posléze se jí podlomila kolena. Tvrdě dopadla na zem, ani se nesnažila pád utlumit rukama. Potom z jejích úst vyšlo téměř neslyšitelné zasténaní.
„Prosím, přestaň,“ zašeptala naléhavě. Lapala po dechu, ale její plíce odmítaly přijmout životadárný kyslík. Zuby zatínala do masa a čerstvá krev se mísila se slinami. Tekutina jí stékala po bradě a skapávala na roztrhané triko.
„To já nedělám,“ zaslechla tlumeně jakoby z dálky. „To ten medailon. Říkal jsem ti, že nemá cenu lhát.“ I přes zatemněnou mysl zaznamenala v hlase svého lovce stopy výsměchu. Jaká to musela být náramná zábava sledovat poraženou kořist zbavenou veškerých sil.
Rozuměla, co říká, ale obsah nedokázala uchopit a zpracovat. Tělem jí projížděly řezavé vlny a potýkala se s návaly horka. Do očí se jí hrnuly přívaly slz, na čele vybíhaly pulzující žíly a byla si jistá, že se co nevidět pozvrací. Viděla před sebou jen černé boty a iritoval jí klid, se kterým tam mladík postával.
„Prosím,“ řekla z posledních sil. Její prosby naplnila prázdnota; teď už chápala příčiny svých muk. S nepochopením sledovala rostoucí drápy, co jí roztrhaly kůži kolem původních nehtů, a v ústech cítila obrovský tlak, jak se jí zvětšovala čelist. Stalo se něco i s jejími smysly, zbystřily se. Před očima zmizel mlžný opar a najednou dokázala vnímat i ty nejmenší detaily. Slyšela dech desítek spících lidí, šepot listí a pneumatiky otírající se o silnici několik ulic dál. Obvyklá chuť krve najednou o něco víc zhořkla a připadala jí kovovější.
Zrychleně oddychovala a s každým výdechem se z těla vyplavovala i bolest. Po několika dlouhých vteřinách se konečně podrážky černých bot odlepily od chodníku a nebezpečně se k ní přiblížily. Čekala, že ji kopne do obličeje, ale v jejím zorném úhlu pohledu se objevila ruka. Stiskl jí ohryzek a přiložil k němu celou délku ostří.
„Tak, teď když jsem se přesvědčil o pravdě, je načase to skoncovat. Nashle v pekle.“
Namátkově švihla rukou a proťala jí vzduch před sebou. Přitom o něj zavadila, ale to už se jí stačila čepel zakousnout do ohryzku, ne však hluboko, jak útočník zamýšlel. Nůž s řinkotem dopadl kousek od nich, a teď to byl on, kdo se chytil za čerstvý šrám na hrudi. Fascinovaně si prohlédla dlouhý nehet, kterým ho seknula, a překvapilo ji, jak musel být ostrý. Obraz v ní evokoval deja vu a nemusela vzpomínat dlouho, aby si vybavila moment před vlastní smrtí spojený s protrženou stehenní tepnou.
Jeho bílé, doposud víceméně čisté tričko se zalilo krví. Nemohla to být hluboká rána, ale stačila k jeho odzbrojení. Odplazila se o kousek dál, stále neměla sílu se postavit na vlastní nohy, a rukou zašátrala po zemi, dokud nenahmatala chladnou rukojeť dýky. Pevně ji stiskla, což byl nadlidský výkon  s tak dlouhými drápy si připadala nemotorná  a pozvedla do bojové pozice. Pohledem přitom zavadila o dívenku ležící nedaleko na chodníku a Janu zalil vděk, že nemusela být svědkem probíhajících událostí.
V té samé vteřině, kdy jí běžely hlavou myšlenky, co se stane s holčičkou, za sebou ucítila náhlý příval energie. Vzápětí se ozvala hlasitá nadávka.
„Ty sráči,“ vyšlo z úst Nicka. Zhmotnil se těsně za ní a jediný pohled mu stačil k tomu, aby si udělal představu o tom, co se tu stalo. Ani se neobtěžoval použít k lovcově zneškodnění magii, jednoduše k němu přiskočil, sevřel mu hrdlo a silou tahu ho přirazil k nedaleké zdi, až to zapraskalo. Nevšímal si, jak se mu pod rukama lámou jeho žebra, ještě víc se poddal zuřivosti a přesně mířenou ranou ho praštil do spánku. Bezvědomí mu ale nepřivodil. Zklamán svým neúspěchem se znovu napřáhl a tentokrát mířil rukou sevřenou v pěst do ledvin.
Jana ohromeně přihlížela výjevu, který se jí odehrával před očima, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. Doslova oněměla hrůzou. Zachvěla se v okamžiku, kdy mu Nick uštědřil další ránu do jater, až se divila, že se chlapec nepozvracel. Byl přinejmenším o hlavu menší a od pohledu slabší než Nick.
Náhle ucítila změnu. Tep se zpomaloval. Čelist se začala zmenšovat, drápy se zatáhly a nechaly za sebou zaschlou krev na konečcích prstů a smysly už nedokázala vnímat detaily. Hned se jí dýchalo lépe. Silou vůle se s velkou námahou přiměla vyškrábat na nohy.
„Nicku, nech ho!“ zakřičela na něj zcela probraná z šoku. Co ho to probůh popadlo? Nicka, za všech okolností chladného a odtažitého? Ten, který měl každý svůj krok promyšlený několik tahů dopředu?
Vůbec ji nevnímal. Nechápala, jak může být chlapec ještě při vědomí, vypadal teď mnohem zuboženěji než ona; triko promáčené krví a v obličeji několik krvácejících šrámů.
„Zabiješ ho!“ zakřičela znovu, jak se k nim belhala. „Nestojí to za to, prosím, nech ho!“
Jakmile dosáhla potřebné vzdálenosti, chytila ho za loket. Čekala, že se z jejího sevření vyškubne, ale vyvinul jen slabý tlak, znovu chlapce přirazil za rameno ke zdi a pak jeho ruka klesla podél těla. Druhou měl stále ovinutou kolem jeho krku, ale vypadalo to, že prsty povolily, protože chlapec začal sípat.
Jana si oddychla, Nicka k sobě jemně přitáhla a pak se jí udělalo černo před očima. Ještě si stačila uvědomit, že ji zachytily jeho pohotové ruce, než omdlela.
***
Nespokojeně se zavrtěl. Už nějakou chvilku se nedokázal soustředit, neustále těkal pohledem od dveří k monitoru a zase zpátky, jako by dveře hypnotizoval. Čekal, že se každou chvíli otevřou, dovnitř vejde jeho sekretářka a přinese mu tenkou složku s novou zakázkou, nebo že na monitoru zabliká zpráva s pokyny. Od doby, co zdárně ukončili poslední akci, po které se suma na účtu zvýšila o několik nul, uběhlo pár týdnů a on se začal strachovat, že letos nebude mít na vyplacení tučných prémií. Své zaměstnance si hýčkal, protože kdyby o někoho z jakýchkoliv důvodů přišel, těžko by hledal náhradu. A samozřejmě chtěl rozmazlovat i sám sebe.
Nevědomky klepal konečky prstů do desky stolu a zpozorněl, když se z vedlejší kanceláře ozvalo zařinčení telefonu. Ten zvonil obvykle ve večerních hodinách. Napínal uši, ale hučení počítače ho rušilo. Ve chvíli, kdy uslyšel pracující tiskárnu, se zaradoval.
Měl pravdu. Za několik minut zavrzala židle, jak se sekretářka zvedla, ozval se klapot podpatků tlumený kobercem a pak tiché zaklepání na dveře.
„Dále,“ zabrumlal a začal předstírat, že je něčím plně zaměstnán.
Na prahu se objevila pohledná zrzka středního věku, oblečená ve slušivém kostýmku. Jeho nejbližší a zároveň nejméně oblíbená pracovnice se k němu blížila téměř tanečním krokem, který mu nic neříkal. Její marné snahy s ním flirtovat si zvykl ignorovat, protože bylo mnohem snazší předstírat, že je úplně slepý, než složitě vysvětlovat, proč ho tahle atraktivní žena nepřitahuje. Přitom byl důvod tak jednoduchý - nechtěl míchat práci s osobním životem a především si nepřál, aby jeho přítelkyně či žena věděla, kolik číslic má jeho plat a co všechno musí dělat, aby ho získal.
„Nová zakázka,“ oznámila mu radostnou novinu a na stůl před něj položila tenké desky s jediným papírem uvnitř. Stály na něm základní informace, víc zatím vědět nepotřeboval.
„Díky, Jarmilo. Svolej schůzku, za dvě hodiny v zasedačce. Seznam jmen ti dodám za chvilku.“
„Dobře. Nedáte si kafíčko?“
„Ale jo, díky.“
Věnovala mu jeden zářivý úsměv, a jak přitančila, tak zase odtančila. Počkal, až zaklapnou dveře, a radostně se vrhl ke složce. Otevřel ji a letmo ji přejel očima.
To vypadá dobře, projelo mu hlavou. Z toho by mohlo bejt aspoň třicet míčů.
Několik následujících minut se věnoval podrobnému zkoumání detailů a rozmýšlení, jak by se to dalo udělat a kolik lidí bude zapotřebí. Zašátral v paměti, vylovil z ní několik obličejů a přiřadil k nim dovednosti.
Právě takovéhle úkoly se staly důvodem, proč si nevedl databázi a raději si všechno pamatoval. Každé zabezpečení mělo díry a dalo se prolomit. Některé snáz, jiné obtížněji, ale nic nebylo nemožné.
Potom vzal ze stolu prázdný papír, napsal do něj několik jmen a krátký seznam odnesl sekretářce.
Tak na tohle se vysloveně těším, to bude zajímavý, usmál se sám pro sebe, když už nebyl v dohledu Jarmily, posadil se do křesla a spokojeně si vypil kávu.
***
Pomalu se vzpamatovávala z deliria. Opatrně otevřela slepené oči a zamžourala do tlumeného světla pronikajícího oknem dovnitř. Několikrát zamrkala ve snaze zbavit se mžitek před očima.
Záhy si uvědomila, že sedí v nepřirozeně vzpřímené poloze na posteli v nevelikém pokoji. Přítmí jí znemožňovalo prohlédnout si detaily místnosti, viděla jen kužel světla z pouliční lampy dopadající na pootevřené dveře, obrys další postele a stolek se židlí. Zdálo se, že na židli předtím někdo seděl, protože byla natočená k Janě.
Zaposlouchala se do dokonalého ticha uklidňujícího její rozbouřenou mysl. Živě si před sebou přehrávala události posledních hodin a nechápala, jak dokázala přivolat milosrdnou ztrátu vědomí a utéct tak nutnosti vypořádat se s bolestí vystřelující z ramene do celého těla, rostoucími nehty a zuby, nemluvě o rozdrásaných zádech.
Jak statečné, mihlo se jí hlavou. Styděla se. Dokázala si poradit s plnokrevným démonem, ale ubránit se chlapci, který stál očividně na stejné straně, nebo měl minimálně podobné záměry, nedokázala. A ještě si ze setkání odnesla památku nevyčíslitelné hodnoty.
Při pomyšlení na znamení démona sklonila hlavu, aby si oko navždy vtisknuté do její kůže pořádně prohlédla. Záhy pohybu zalitovala; natáhla jím svaly na zádech a konečně se k životu probudila do masa sedřená kůže.
Chtěla přetnout narůstající ticho, ale měla sucho v ústech a jazyk nešel odtrhnout od patra. V zápětí přišly vytoužené zvuky. Z chodby k ní dolehly útržky rozhovoru, jimž za chvíli začala rozumět. Chladný tón Nickova hlasu rozeznala snadno, ale musela se zamyslet, komu patřil ten druhý.
„Měli jsme to udělat už dávno,“ zaslechla rozčílený, ale pevný hlas. Domyslela si, že je to někdo ze členů Řádu, jen nebyla schopna ho přiřadit k obličeji. „Nebylo by to neproveditelný. Nechápu, proč až teď.“
„Zlehčuješ to, neznáš okolnosti,“ namítal Nick. „Už se o tom nechci bavit. Jestli máš pochybnosti, můžeš vznést oficiální námitku.“
„To můžu,“ přitakal muž.
„Stejně už si nepomůžeš. Nemůžeš změnit to, co už se stalo.“
„Seš si tim úplně jistej? Mohl bych taky zajít ještě dál.“ Znělo to výhružně, ale Nick si z toho očividně nic nedělal, protože se štěkavě zasmál. Jana si na to už zvykla a dokonce uměla perfektně rozeznat, co který smích znamenal. Za tímhle stálo neskrývané pohrdání a výsměch.
„Adame, doporučoval bych ti důkladně prostudovat rozsáhlou zprávu, kterou každý z vás loni touhle dobou obdržel.“
Jana si okamžitě domyslela, že zpráva vypovídala o jejich přesunu do sesterské základny, takže se to týkalo i jí, a proto poslouchala napjatě dál.
„Z toho, cos právě řekl, usuzuju, že´s to nepovažoval za podstatný,“ pokračoval Nick, „proto ti ji rád pošlu na panel znovu. A pak se osobně přesvědčím, jestli´s ji skutečně alespoň otevřel. Protože nevím, z čeho jiného by pramenila tvoje zabedněnost.“
Adam zamumlal něco, čemu nerozuměla. Netušila, o co konkrétně se přeli, ale čekala, že se rozhovor strhne v hádku. Nickovy odpovědi se už nedočkala. Ozvaly se tlumené kroky blížící se ke dveřím. Ty se náhle se skřípotem otevřely, až v ní hrklo, a lustr visící nad její hlavou se rozsvítilo. Ve snaze neprozradit, že vyslechla část jejich rozhovoru, rychle zavřela oči.
„Vím, že nespíš,“ zavrčel nahlas a posadil se vedle ní na židli. Jana se ze studu neodvážila pohnout a byla odhodlaná předstírat, že se stále potácí mezi snem a realitou a nevnímá dění kolem. „Cítím to,“ dodal a odhrnul jí vlasy ze zpoceného obličeje.
Jako na povel se na něj podívala. Ten letmý dotek ji vyděsil; nebyl hrubý jako obvykle. Pootočila k němu hlavu a zamrkala. Snažila se tvářit omluvně, i když přesně netušila, za co by se měla omlouvat.
Třeba za nepovedenou akci?odpověděla si vzápětí v duchu.
„Jak dlouho tu takhle sedím?“ zeptala se neutrálně laděným tónem.
„Pár hodin,“ odpověděl suše, odkudsi vytáhl sponku a uvolněný pramen vlasů jí přišpendlil k hlavě. Až teď si uvědomila, že má propocené vlasy svázané do drdolu. Nejspíš aby se nedostaly do rány, domyslela si. Poctivě si je vysnila při setkání s Kayem, a kdyby ho náhodou napadlo se jich zbavit, aby mu nepřekážely – za což by ho mimochodem asi zabila – trvalo by pár let, než by znovu narostly do téhle délky.
„Píchli jsme ti morfin na bolest a pak ještě něco.“
„A co?“ zajímala se.
„Paralyzující látku,“ řekl vyhýbavě.
„Jinými slovy jste mě nadrogovali,“ opravila ho. Jejich postupy znala  nejdůležitější bylo docílit svého za každou cenu.
„Nechtěl jsem se nechat zabít, promiň mi to,“ umlčel ji.
Věnovala mu nechápavý pohled. Kdesi v hrudi se zažehla jiskra nejistoty. Už jen svým neobvyklým chováním v ní vyvolal pochybnosti, jestli je všechno v pořádku. A teď ji přesvědčil, že není.
„Jak to myslíš?“ naléhala.
„Ten démon v tobě není nic, proti čemu by chtěl kdokoliv dobrovolně stát.“
Konečně jsem si rozbalila dárek od tatíčka. Jak poetické.
„Vždyť jsem omdlela, ne? A navíc ve stavu, v jakém jsem byla, jsem neměla sílu ani zvracet.“
„To nepopírám. Ale když člověk omdlí, většinou se pak probudí. A vzhledem k tomu, že jsem tě dával dohromady já, budeš za chvíli úplně v pořádku. Proto jsme tě museli podle tvých slov zdrogovat.“
Záhy si uvědomila, že k jejím zádům přikládá ruku s pinzetou a zase ji odtahuje. Cítila ale jen slabé, pálivé mravenčení, účinek otupujících drog už pravděpodobně neplnil svůj účel.
„Co to děláš?“
„Vyndávám ti z rány zbytky látky. Začíná to hnisat.“
„Aha,“ přikývla. Vydržela mlčet do té doby, než uslyšela zvuk stříhané látky.
„Co to děláš?“ vyhrkla znovu, tentokrát zděšeně, protože to nutně vedlo k odstranění toho mála, co ji zahalovalo.
„Potřebuju to vyndat všechno, abych mohl ránu zacelit. Jestli nechceš, aby se ti do těla dostala infekce, tak mě nech dělat svoji práci.“
Jana si instinktivně překřížila ruce, aby udržela na prsou alespoň podprsenku.
„Svěs si ruce podél těla a narovnej se,“ pokynul naprosto lhostejně. Jana neochotně poslechla, ale napjala se, čehož si Nick všiml.
„Co zas?“ zeptal se otráveně. Nejspíš nepřemýšlel nad tím, že by se před ním mohla stydět. Samozřejmě, vždyť ho už tolikrát provokovala sexistickými narážkami, ale vždy to byla jen odplata za jeho chování, nikdy to nemyslela vážně.
„Nemohl by to udělat někdo jiný?“ vyhrkla.
„A kdo, prosím tě?“ uculil se.
Jana zaregistrovala výsměšný podtón v jeho hlase. Doopravdy se bavil, a opět na její účet. Zatvrdila se, že překoná stud, i když se jí do tváří hrnulo teplo a rudla.
„Nikdo, to je jedno. Pokračuj.“
Rozstříhal triko z obou stran a pomohl jí dostat se ze zbytků rukávů. Pohledem přitom zavadil o místo pod klíční kostí, kde se v plné kráse tyčilo démonské oko. Jestli si při té příležitosti prohlédl i její prsa, nevěděla, ale předpokládala, že by si to neodpustil.
„Dá se to odstranit?“
„Ne,“ zareagoval neuvěřitelně rychle. Ani jí nedal šanci se nadechnout, i když odpověď už dávno znala. Jen by ji ve snu nenapadlo, že znamení jednou ponese zrovna ona. „Tohohle lokátoru už se nikdy nezbavíš. Ale dokud jsi pod naší ochranou, nemusíš si nad tím lámat hlavu. Hotovo. Podej mi ruku,“ vyzval ji a pevně ji stiskl. „Za chvíli jdu do akce, takže potřebuju při procesu čerpat tvoji energii. Myslím, že s tím máš jisté zkušenosti,“ ušklíbl se. „Hojení povedu já, ale nebude od věci, když to budeš vnímat.“
Jana přikývla a zavřela oči. Veškerá magie vyžadující soustředění se prováděla lépe, když ji zbytečně nerušily okolní elementy. Rozvířila v sobě energii a nechala ji kolovat tělem. Koncentrovala ji do konečků prstů ruky, kterou teď svíral Nick, a v malých dávkách mu ji předávala. Ucítila příjemné teplo a vzápětí pálení v zádech, jak začalo srůstat maso a regenerovala se kůže.
„Doporučoval bych ti s tím dneska moc nehejbat. Řeknu někomu, ať ti povleče postel, přespíš tady.“
„A co ten démon? A lovec? A ta holčička?“
„To probereme pak, musím už jít.“
„Nezabils ho, že ne?“ zeptala se naléhavě. Chytila ho přitom za ruku, aby ho zadržela.
Věnoval jí letmý pohled. Zahlédla v něm něco, co tam nikdy dřív nehledala. Starost.
„Ne, nezabil,“ vymanil se z jejího stisku a pokračoval ke dveřím.
„Prosím tě,“ zastavila ho ještě Jana a ruce si zkřížila přes hrudník. „Dej mi svoje triko, nejsem zvědavá na to, aby mě tu očumoval ještě někdo jinej. Jeden šmírák pro dnešek stačil,“ zažertovala.
Nick si beze slova sundal tričko a hodil ho po Janě. Ta ho jednou rukou obratně chytila a s oblékáním počkala, dokud nezhasl a nezavřel za sebou dveře.
***
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 35 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
